To nejlepší ze světové literatury

Kat Kaufmann: Superpozice (7.3.2017, art.ihned.cz) „Jaká to je, prosím?“ Jak se dokáže ptát tak mile. Jako by toho už dávno neměl plný zuby, jako bych nebyla poslední host v hluboké noci. „Jo tak. To je...

Celý článek >>>

V bludišti paralelních světů (7.3.2017, Lidové... Románový debut Kat Kaufmannové je příběhem mladé ruské Židovky v Berlíně a také knihou mnoha tváří – tematicky i jazykově. Název Superpozice (ve významu...

Celý článek >>>

Vyšel nový román Harukiho Murakamiho. Má 2000 stran,... Příznivci japonského spisovatele Harukihu Murakamiho, jenž bývá označován za favorita na Nobelovu cenu za literaturu, v pátek oblehli japonská knihkupectví. O...

Celý článek >>>

PRÁVĚ VYCHÁZÍ Han Kang: Vegetariánka (23.2.2017,... Jonghje se jednoho dne probudí z krvavé noční můry a její život se začne dramaticky měnit. Ze všeho nejdřív přestane jíst maso. Ovšem v dravé patriarchální...

Celý článek >>>

Maďarská literární senzace, zahlcená bídou (22.2.2017,... V Maďarsku se stal román Nemajetní uznávaného básníka a esejisty Szilárda Borbélyho literární senzací. Vypráví příběh chudé, částečně židovské venkovské...

Celý článek >>>

Každý fyzik není Sheldon (8.3.2016, Mladá fronta DNES)

Přidal: Odeon | V kategorii Rozhovory | 10-03-2016

0

čerň a stříbroItalský spisovatel a bývalý teoretický fyzik Paolo Giordano v Praze představil svůj třetí román Čerň a stříbro.

PRAHA Paulo Giordano rychle odstartoval svou spisovatelskou kariéru v roce 2008. Tehdy svět očaroval knihou Osamělost prvočísel. Bylo mu 26 let a jeho život směřoval ke kariéře teoretického fyzika.

* Jak šly skloubit dva na první pohled rozdílné světy, tedy fyziky a literatury?

Upřímně jsem se je nikdy nesnažil nějak spojovat. Bylo však velmi únavné dělat obojí, protože jsou to práce, které vyžadují vysokou míru soustředěnosti a hodně času. Musel jsem si vybrat. A psaní vyhrálo. Ta prostředí se zase tak nevylučují. Fyzici jsou velmi tvořiví lidé s obrovskou fantazií a spousta z nich má ještě vedlejší aktivity, ve kterých vyniká.

* Takže si je nemusíme představovat jen jako hrdinu z Teorie velkého třesku Sheldona Coopera?

Někteří takoví jsou. Existují univerzity a pracoviště, kde fyzici mají sklon k určitým zvláštnostem. Jde o lidi, kteří žijí mimo konvenční schémata. Je zajímavé se mezi nimi pohybovat, dokud si je člověk těch jejich zvláštností vědom. Když to přestane vnímat, je zle. Zčásti proto jsem tu profesi také opustil.

* Spousta kritiků v začátcích prorokovala, že se v budoucnu literaturou neuživíte a zůstanete už navždy ve stínu úspěchu Osamělosti prvočísel. Nebál jste se toho sám?

Myslím, že jsem z toho stínu pořád ještě nevystoupil. Ta kniha měla obrovské štěstí. Spíše než aby mi ublížila, pomohla mi v psaní dalších. Všechno má svůj rub a líc a já jsem za to rád.

* Většina vašich hrdinů žije bohatým vnitřním životem. Jde o komplexní charaktery. Nesou si v sobě často spoustu bolesti. Jak náročné je takové postavy vymyslet?

Je to asi nejnáročnější, ale i nejnádhernější část mé práce. Někdy trvá i roky někoho takového vytvořit. Nosím si postavu dlouho v sobě a teprve pak ji zasazuji do příběhu.

* Když jsme u příběhu – netajíte se tím, že vaše romány jsou z velké části autobiografické. Myslíte děj, nebo jednotlivé postavy?

To je dobře, že se ptáte. Lidé to často nerozlišují. V mých knihách jsou to většinou postavy, atmosféra a místa, co je autentické. Skoro nikdy nejde o příběh. S výjimkou knihy Čerň a stříbro, kde jsou části, které přesně odpovídají skutečnosti. Ale zbytek toho, co postavy zažívají, to je čistě invence.

* Vaše okolí se v těch postavách určitě poznává. Jak lidé reagují?

Reakce jsou většinou příšerné. Nikdo není spokojený s tím, jak je v knize ztvárněn. Ať už jde o kladnou, nebo zápornou postavu. Často tu podobnost po přečtení knihy ignorují a dělají, že si toho nevšimli.

* Je něco, co byste ze životů svých bližních v knize nikdy nezmínil?

Nikdy bych nenapsal něco, co by mělo dopad na reálný život osoby, kterou jsem se inspiroval. To je hranice, která by se neměla překračovat. Jednou se mi to stalo a už bych to nikdy neudělal.

„Nenapsal bych něco, co by mělo dopad na reálný život osoby, jež mě inspirovala.“ Paulo Giordano, spisovatel

 

Autor: Monika Zavřelová

Čerň a stříbro na bux.cz

Haruki Murakami: Hon na ovci (25.2.2016, Tvar)

Přidal: Odeon | V kategorii Ukázky | 01-03-2016

0

Hon na ovciAnonymní vypravěč a hlavní hrdina románu Hon na ovci žije poklidně v Tokiu a spoluvlastní malou reklamní agenturu. Život mu pomalu míjí pod rukama a on toho od něj už ani moc nečeká. Stačí však, aby jejich firma otiskla v reklamním letáku nevinnou fotografii krajinky s ovcemi, a hrdina se ocitá na nechtěné iniciační pouti kamsi do „srdce temnoty“ současného Japonska, zapletený do složité sítě intrik, bizarností a temné historie, která ovlivňuje i jeho vlastní dobu. Nečekaně ho vyhledá jistá organizace s vazbou na nejvyšší politické kruhy a on pod pohrůžkou násilí putuje nedobrovolně na Hokkaidó, do nejzapadlejších japonských končin, aby tam za každou cenu našel tajemnou ovci s hvězdou na hřbetě… -jj5. Auto a jeho šofér – díl první

To auto, co pro mě poslali, přijelo navlas ve čtyři, přesně jak avizoval chlápek. Bylo pinktlich jak kukačkové hodiny. Z hluboké propasti spánku, v níž jsem se zrovna nalézal, mě vytáhla naše kancelářská slečna. V rychlosti jsem si na toaletě umyl obličej, ospalost ze mě však ne a ne spadnout. Cestou výtahem do přízemí jsem zíval celkem třikrát. Každé z těch zívnutí působilo jako nějaké naléhavé upozornění, upozorňujícím i upozorňovaným jsem ale v každém případě byl jenom já.
Bourák to byl jak slon a vznášel se nám před vchodem na asfaltu ulice jako ponorka na vlnách oceánu. Bylo to fáro tak velké, že by se mu pod kapotou mohla zabydlet nějaká skromnější rodinka. Okenní skla mělo temně modrá a nebylo skrz ně vidět dovnitř. Karosérii pokrýval doslova a do písmene skvělý černý lak a od nárazníků po puklice na kolech byste se nedopátrali jediného smítka.
Vedle vozu stál v pozoru šofér středních let v běloskvoucí košili a oranžové kravatě. Pravý a nefalšovaný šofér. Když jsem se přiblížil, beze slova mi otevřel dveře, přesvědčil se, že jsem se řádně usadil na sedadle, a pak je zase zavřel. Načež se sám usadil na šoférském sedadle a zavřel dveře i u sebe. Nic z toho nenadělalo větší rámus než vynést na stůl kartu z fungl nového balíčku. V porovnání s mým patnáctiletým volkswagenem broukem, kterého mi za úplatu přenechal parťák, bylo v tomhle autě takové ticho, jako bych seděl se špunty v uších na dně jezera.
I vnitřní zařízení vozu bylo impozantní. Jak už to u autodoplňků většinou bývá, nemohla ani tady být řeč o nějakém vkusu, stejně ale výraz impozantní bez debaty seděl. Uprostřed širokánského zadního sedadla byl zabudovaný tlačítkový telefon ve velmi elegantním provedení, který hned vedle doplňovala stříbrná souprava se zapalovačem, popelníkem a cigaretovým pouzdrem. V zádech sedadla pro řidiče byl k dispozici výklopný skládací psací stůl s poličkou, u kterého jste mohli buď něco sepisovat, nebo si třeba dát něco menšího k snědku. Proud vzduchu z klimatizace byl tichý a nevtíravý, koberec natažený na podlaze vozu byl měkký.
Ani jsem to nestačil zaregistrovat, a už jsme jeli. Bylo to jako klouzat po hladině jezírka rtuti nalité do lavoru. Zkusil jsem odhadnout, kolikpak asi na tohle auto muselo prasknout peněz, nikam jsem ale nedospěl. Všecko tu leželo zcela mimo rámec schopností mé imaginace.
„Budete si přát hudbu, pane?“ ozval se šofér.
„Neměl byste tam něco… ehm… uspávacího?“ „Samozřejmě, pane.“ Našel po hmatu pod sedadlem příslušnou kazetu, stiskl vypínač na palubní desce. Odněkud z šikovně ukrytých repráků začalo tiše hrát sólo pro violoncello. Skladbě ani zvuku se nedalo vytknout ani ň.
„To vždycky jezdíte pro návštěvníky tímhle vozem?“ otázal jsem se.
„Ovšem,“ odpověděl opatrně šofér. „V poslední době pokaždé.“ „Hmmmm,“ podivil jsem se.
„Abyste rozuměl, tohle byl původně osobní vůz pana profesora,“ dodal zanedlouho šofér. Byl zřejmě mnohem společenštější, než se zdál. „Od letošního jara mu ale nějak není dobře a od té doby nevychází, auto ovšem na druhou stranu není možné nechat zahálet. Jak asi jistě víte, autům neprospívá, když se s nimi pravidelně nejezdí.“
„Jistě,“ řekl jsem já. Profesorův stav tedy zřejmě nebyl zase až takové tajemství. Vyndal jsem z pouzdra jednu z cigaret a prohlížel si ji. Byla bez filtru a beze značky výrobce. Zakázkové zboží. Když jsem k ní přičichnul, zavoněla trochu po ruském tabáku. Chvíli jsem váhal, jestli si ji mám zapálit, anebo strčit do kapsy, nakonec jsem si to ale rozmyslel a vrátil ji zpátky do pouzdra. Na zapalovači i pouzdru na cigára byl vprostřed vyrytý elegantní znak. Byl to znak ovce.
Ovce?
Přišlo mi, že dumáním nad čímkoliv bych jenom ztrácel čas, a tak jsem zavrtěl hlavou a zavřel oči. Od odpoledne, kdy jsem poprvé zaregistroval fotku uší té holky, jako by se mi všecko začalo vymykat z rukou.
„Jak asi dlouho ještě pojedeme?“ otázal jsem se.
„Třicet až čtyřicet minut, pane, podle průjezdnosti silnic.“
„Můžu v tom případě poprosit, abyste trochu ztlumil tu klimatizaci? Rád bych si ještě chvilku dal šlofíka.“ „Rozumím, pane.“ Šofér nastavil klimatizaci a pak stiskl nějaký knoflík na palubní desce. Vzhůru neslyšně vystoupal panel silného skla, které mě od šoféra hermeticky izolovalo. Mé zadní sedadlo se – až na tu Bachovu hudbu – propadlo do téměř dokonalého ticha. V ten moment mě už ovšem v tom voze nemohlo jen tak něco překvapit. S obličejem zarytým do sedadla jsem tvrdě spal.
Do snu se mi připletla kráva dojnice. Dojnice poměrně zachovalá, která si na druhou stranu už ale zřejmě taky v životě vytrpěla svoje. Minuli jsme se spolu na velikém mostě. A bylo zrovna moc příjemné jarní odpoledne. V jedné noze nesla ta kráva ventilátor a nabízela mi, že mi ho lacino prodá. Já na to, že nemám peníze. Jelikož jsem je fakticky neměl.
Ona na to, že ho v tom pádu může třeba vyměnit za kleště. To ovšem znělo velmi zajímavě. Vrátil jsem se i s milou dojnicí domů, a tam jsme pak jako o život hledali kleště, žádné kleště jsme ale nenašli.
„Tak tohle je fakt divný,“ povídám já, „ještě včera tu přece určitě byly.“
A pak mi v momentě, kdy jsem si přinesl židli, aby se mi líp hledalo ve skříni, najednou poklepe na rameno šofér.
„Tak jsme tu,“ povídá prostě.
Dveře se otevřely a mně zasvítilo na tvář podvečerní letní slunce. Tisíce cikád rachotily, jako když natahuje hodiny. A ucítil jsem hlínu.
Vystoupil jsem z vozu, protáhl si záda a zhluboka se nadechl. A pak se úpěnlivě modlil, aby můj sen snad ještě něco nesymbolizoval.

6. Nitěnky a jejich vesmíry – stručná charakteristika

Jsou sny, co mají symbolický charakter, a pak jsou skutečnosti, k nimž ty sny symbolicky odkazují. Anebo je taky symbolická skutečnost a pak jsou sny, které tu skutečnost symbolizují. Symboly prostě hrají úlohu primátorů v nitěnčích vesmírech. Vesmírech, kde není nic divného na tom, že se dojnice shání po kleštích. Třeba je jednou někde sežene. S tím si já nemusím lámat hlavu.
Pokud se ale věc má tak, že milá dojnice chce shánět ty své kleštěmým prostřednictvím, rázem to mění celou situaci. A já se ocitám uprostřed vesmíru s radikálně odlišným uvažováním. Na čemž je vůbec nejotravnější, že potom zabere hrozného času, když se má člověk něčeho dobrat. Zeptám se třeba té dojnice, k čemu že potřebuje zrovna kleště, a ona mi odpoví, že má přece hrozný hlad. Zeptám se znovu, k čemu jí budou kleště, když má hlad, a ona odpoví, že je přece uváže na větev broskvoně. A když se pak zeptám, proč to musí být zrovna broskvoň, dozvím se, že větrák už přece dala z ruky. Prostě to nemá konce. A vede to k tomu, že začnu nesnášet dojnici a dojnice naopak mě. Přesně takhle to chodí v nitěnčích vesmírech. A abyste z takového vesmíru unikli, nezbývá vám, než si dát zdát nějaký další symbolický sen.
Toho zářijového odpoledne 1978 mě jejich ohromné dvoustopé motorové vozidlo zavezlo přímo doprostřed takového nitěnčího vesmíru. Což znamená, že moje modlitby zůstaly nevyslyšeny.
Rozhlédl jsem se kolem sebe a pak jsem bezděky vydechl. Měl jsem věru proč.
Auto stálo v samém středu nevysokého kopce. Za zády se nám táhla štěrková cesta, po které jsme sem nejspíš vyjeli. Kroutila se sem a tam jako had (což byl nejspíš záměr) a vedla k bráně, kterou bylo vidět daleko vzadu. Po obou stranách cesty se v pravidelných rozestupech jak tužky ve stojánku řadily cypřiše a lampy se rtuťovými výbojkami. K bráně to pomalým krokem mohlo pěšky trvat nějakých patnáct minut. Kmeny cypřišů byly přímo obsypané bezpočtem cikád, které kvílely tak, jako by se svět začal chýlit ke svému konci.
Po stranách cypřišového stromořadí byly vzorně posekané trávníky a podél svahů jimi porostlých pak bez ladu a skladu rašily zvonkovce a hortenzie a ještě jiné mně neznámé okrasné rostlinstvo. Zprava doleva nad trávníky jako nevyzpytatelný tekutý písek frčelo hejno japonských špačků.
Náš kopec měl po obou stranách úzké kamenné stupně, kterými se vpravo dalo sejít do zahrady v tradičním japonském stylu s kamennou lucernou a jezírkem, vlevo pak na menší golfové hřiště. Poblíž toho byl altán určený k odpočinku hráčů. Byl v pastelovém odstínu zmrzliny s hrozinkami v rumu a za ním stála kamenná socha ve stylu starořecké mytologie. Za tou se pak nacházela obrovitá garáž a další šofér tam právě kropil hadicí další auto. Nepostřehl jsem sice přesně značku, minimálně mi ale bylo jasné, že ani tentokrát nepůjde o žádný ojetý volkswagen.
Se založenýma rukama jsem se znovu rozhlédl dokola po zahradě. Nedalo se jí vážně nic vytýkat, nějak mi tu ale pořád nebylo úplně do zpěvu.
„Kdepak tu máte schránku na dopisy?“ otázal jsem se pro jistotu. Začalo mě vážně zajímat, kdo jim tu asi zrána a po večerech běhává k bráně pro noviny.
„Ta se nachází u zadního vchodu, pane,“ ujistil mě šofér. No samozřejmě. Jistěže tu mají i zadní vchod.
Když jsem byl u konce s inspekcí zahrady, obrátil jsem zraky přímo před nás a vzhlédl k budově, která se tam tyčila.
Bylo to stavení, abych tak řekl, přímo děsivě osamělé.
Řekněme například, že budeme mít jistý koncept. Ke kterému samozřejmě budou existovat i jisté výjimky. Které se ovšem, jak půjde čas, budou rozlézat jak špinavý flek, a než se nadějete, bude z nich najednou koncept číslo dvě. Ze kterého ale budou zase existovat výjimky a – abych to zkrátil, tak už jen řeknu, že přesně takhle na vás ta budova působila. Připomínala předpotopního tvora, který se nazdařbůh vyvíjel a vyvíjel, aniž by sám věděl, v co se to vlastně chce vyvinout.
Prapůvodně se nejspíš jednalo o stavbu západního stylu, jaké se dělaly na úsvitu moderního Japonska za doby Meidži. S klasickou vysokánskou vstupní halou, zasazenou doprostředka patrové, krémově bílé budovy. Okna byla vysoká starodávná dvoukřídlová, s mnoha a mnoha vrstvami nátěru na rámech. Střecha byla samozřejmě měděná, s okapy bytelnými jak římské akvadukty. Tahle budova by sama o sobě nebyla ještě tolik zlá. Dýchal z ní jakýsi nefalšovaný duch starých a dobrých časů.
Nějaký vtipálek architekt si ovšem usmyslel, že k ní na doplnění přilepí zprava ještě druhou, ve stejném stylu a odstínu. Cíl by to sám o sobě nebyl tak špatný, jen kdyby si obě půlky aspoň trochu odpovídaly. Takhle to ale vypadalo, jako když na stříbrný tác naservírujete dohromady sorbet a brokolici. Pak po pár desetiletích, kdy se nic nedělo, tu krásu po straně doplnili ještě jakousi kamennou věží, na jejíž vrcholek přidělali dekorativní hromosvod. Což byla právě ta chyba. Bylo by myslím o dost lepší, kdyby jim to hrom rozbil na padrť.
Z věže pak vybíhala majestátně zastřešená krytá chodba, vedoucí jak podle pravítka do další, detašované budovy. Což byla taky kapitolka sama pro sebe, aspoň se ale držela jistého ústředního tématu. Nazvat byste ho mohli nejspíš reciprocita myšlení. Čišel z toho smutek podobného druhu jak z toho chudáka osla, kterému vpravo i vlevo položili stejné hromádky sena a on umírá hlady, jelikož se nemůže rozhodnout, z které si má vzít dřív.
Vlevo pak na centrální stavbu pro symetrii navazovala sáhodlouhá přízemní japonská budova. S živým plotem a perfektně udržovanou borovicí a velice nóbl spojovací galerií, rovnou jak bowlingová dráha.
Vidět, jak se to všechno táhne po vršku kopce jak filmová trilogie nastavená o úvodní epizodu, byl pohled pro bohy. Být cílem architektů té stavby, aby zbavili příchozí najednou kocoviny i ospalosti, museli bychom jim připsat ohromný úspěch. To ale samozřejmě nebyl tenhle případ. Podobné paskvilní krajinky se rodí vždycky v momentech prolnutí druhořadých talentů nejrůznějších generací s kolosálními objemy financí.
Musel jsem si tu zahradu s rezidencí prohlížet hodně dlouho. Když jsem se trochu vzpamatoval, stál těsně u mne šofér a koukal na hodinky. Vypadalo to, že v tom má velikou praxi. Zřejmě se stávalo všem, které vezl, že zůstali stát tam, co teď já, a se stejně pitomým výrazem civěli nevěřícně na výjev před sebou.
„Přejete-li si ještě porozhlédnout, račte si posloužit,“ povídá šofér. „Máme zatím celých osm minut k dobru.“
„Je tady všude tolik prostoru…“ pravil jsem. Nic inteligentnějšího mne totiž nenapadlo. „Rovný hektar a sedm arů, pane,“ pravil šofér.
„Pomalu dost místa i na činnou sopku,“ řekl jsem z legrace. Ale nikdo se nezasmál. Na těchto místech se zkrátka nežertovalo.
A v takovém duchu uplynulo zbylých osm minut.
Byl jsem uveden do místnosti v západním stylu hned vpravo vedle vchodu. Mohla mít něco přes třikrát čtyři metry. Strop byl ukrutně vysoký, s ozdobným reliéfním fabionem kolem dokola. Stála tu střízlivá starožitná pohovka se stolkem, na zdi viselo zátiší ve stylu, který šlo těžko označit jinak než jako extrémní realismus. Zátiší s jablkem, vázou a nožem na papír. Nejspíš jste měli to jabko rozbít na kusy vázou a pak je nožem oloupat či co. A pecky s jádřincem následně hodit do vázy. Na okně byly jednak tlusté látkové a jednak tenké krajkové záclony, oboje vyvázané do stran šňůrkami. Mezi nimi se pak v okně dala zahlédnout ta relativně lepší část zahrady. Podlaha z dubového dřeva ve velice slušném odstínu se jenom blýskala. Koberec, který z ní zabíral víc než polovinu, měl přes svůj starožitný odstín perfektně hustý a pevný vlas.
Nebyl to vůbec špatný pokoj. To tedy vážně ne.
Postarší komorná v kimonu, která sem vzápětí vešla, postavila na stůl sklenici grapefruitového džusu a pak zase beze slova zmizela. Zaklaply za ní dveře a pak se zas všecko potopilo do naprostého ticha.
Na stole stál ten samý stříbrný zapalovač s pouzdrem na cigarety a popelníkem, jaký jsem viděl v autě. A každá z těch věcí na sobě měla vyrytý ten samý ovčí znak. Vytáhl jsem z kapsy svou vlastní cigaretu s filtrem, stříbrným zapalovačem si připálil a vyfoukl kouř směrem do stropních výšin. A pak se napil grepového džusu.
Za deset minut se znovu otevřely dveře a vešel vysoký chlápek v černém obleku. Neřekl ani „Vítám vás“ ani „Promiňte, že jsem vás nechal čekat“. A já ze sebe taky nevydal ani hlásku. Chlápek si mlčky sedl proti mně, maličko naklonil hlavu a chvíli na mne civěl, jako by snad chtěl stanovit kvalitu zboží. Přesně jak říkal můj parťák, neměl v obličeji nic, co by se podobalo nějakému výrazu.
A tak to chvíli šlo dál.
Z japonského originálu Hicudži wo meguru bóken, vydaného nakladatelstvím Kódanša v Tokiu roku 1998, přeložil Tomáš Jurkovič.

***

Haruki Murakami (1949) je považován za jednoho z nejvýznamnějších japonských spisovatelů současnosti. Jeho díla byla přeložena do padesáti jazyků. Je držitelem řady literárních ocenění, například roku 1985 získal Tanizakiho cenu, v roce 2006 mu byla v Praze udělena Cena Franze Kafky, roku 2009 obdržel Jeruzalémskou cenu. V posledních letech bývá pravidelně zmiňován v souvislosti s Nobelovou cenou za literaturu. Hon na ovci bude autorovou patnáctou knihou vydanou v nakladatelství Odeon.

 

Hon na ovci na bux.cz

Chuck Palahniuk stvořil v Klubu rváčů umělecké dílo o velké krizi maskulinity, násilí a lásce (23.2.2016, informuji.cz)

Přidal: Odeon | V kategorii Ohlasy | 01-03-2016

0

Klub rváčů 2Tato kniha se jednoznačně zapíše mezi stěžejní díla naší doby, tedy z pohledu Chucka doby konzumismu. Je plná násilí, ale primárně o násilí není. Je to jakási alegorie úniku ze všech krizí našeho života. V tomto případě hlavně krize maskulinity.

Pokračovat ve čtení recenze na www.informuji.cz

Klub rváčů na bux.cz

 

Nominace na Magnesii Literu 2016

Přidal: Odeon | V kategorii Aktuality ze světa knih | 01-03-2016

0

Román Anny Bolavé DO TMY byl nominován na Magnesii Literu 2016 v kategorii próza.

Fotogalerie ze křtu knihy Do tmy od Anny Bolavé

Do tmy na bux.cz

Do tmy

Flanagan, Richard: Úzká cesta na daleký sever (21.2.2016, iliteratura.cz)

Přidal: Odeon | V kategorii Ohlasy | 24-02-2016

0

Úzká cesta na daleký severÚzká cesta na daleký sever, v pořadí již šestý román jednoho z nejznámějších australských spisovatelů současnosti Richarda Flanagana, ověnčený Man Bookerovou cenou pro rok 2014, v sobě podle porotců soutěže o toto ocenění spojuje dvě velká témata, která nás provázejí od prvopočátků literatury – lásku a válku. Tím válečným konfliktem, kolem kterého je román vystavěn, je druhá světová válka, konkrétně stavba 415 km dlouhé železnice smrti z Thajska do Barmy v průběhu roku 1943. Flanagan se soustředí především na osudy australských válečných zajatců, jichž bylo na tento megalomanský projekt japonské armády přiděleno na devět tisíc a z nichž celá třetina nepřežila. Jedním z těch, kteří nelidské podmínky v asijské džungli přežili, byl vězeň číslo 335 (japonsky „sanbjaku sandžú go“), spisovatelův otec, z jehož osobních vzpomínek autor čerpal a jenž údajně zemřel v den, kdy jeho syn knihu dokončil.

Pokračovat ve čtení recenze na www.iliteratura.cz

Úzká cesta na daleký sever na bux.cz

McEWAN V ODDECHOVÉM ČASE? (11.2.2016, Tvar)

Přidal: Odeon | V kategorii Ohlasy | 15-02-2016

0

Myslete na dětiPřehlédneme-li celé dílo I. McEwana, zjistíme, že autor se železnou pravidelností obvykle po dvou románech posílá do světa práci kratší, spíše tedy novelu. Důvodem zřejmě není pokaždé jen to, aby si trochu „odpočal“ a přitom nezapomínal na své věrné čtenáře; nakonec i mezi jeho krátkými prózami jsou díla pozoruhodná. To však, zdá se mi, tak úplně neplatí o knize s poněkud kuriózním českým názvem Myslete na děti!
Příběh stárnoucí londýnské soudkyně Fiony Mayeové nicméně opět nabízí závažné téma, jak už jsme u autorovy zralé tvorby zvyklí: odpovědnost za životy druhých, zejména pak těch nejzranitelnějších, dětí. Dělí se na dvě části. V té první má Fiona rozhodnout, zda proti vůli rodičů i pacienta umožnit nemocnici léčbu leukémie, jíž trpí sedmnáctiletý Adam Henry. Problém spočívá v tom, že při léčbě je nutné přistoupit k transfúzi krve, jenže chlapcovi rodiče i on sám jsou členy Svědků Jehovových, kterým jejich výklad bible přijetí cizí krve zakazuje. Fiona se na případ bedlivě soustředí, protože se mimo jiné hraje o čas; nakonec zesláblého Adama dokonce navštíví v nemocnici a najde dostatek argumentů pro rozhodnutí ve prospěch života. Tato část je skvělou ukázkou profesionální jistoty jedince, jenž se řídí principy humanismu. Druhá polovina knihy odhaluje stinnou stránku takové jistoty, a zde se uplatňuje McEwanův jedinečný smysl pro kontrastní vidění: Adam se začne uzdravovat a projevovat vděčnost, Fionin úmyslný nezájem o pokračování případu však vede ke katastrofě. Fiona má ke svému postoji zdánlivě dobré důvody, a přesto fatálně selhává. Nikoli jako soudce, nikoli jako profesionál, ale jako člověk. Humanistický postoj není něco, co lze odložit spolu se soudcovským talárem v šatně. A odmítnutí vytoužené komunikace může způsobit hlubší frustrace, než si lze představit.
Nechci se zde zabývat základními otázkami, které Fionin příběh vyvolává, například vztahem humanismu a náboženské víry a z nich vyplývajících přístupů k naší existenci; jim se celkem obšírně věnuje Pavla Horáková v doslovu. Spíše bych chtěl poukázat na to, proč se lze domnívat, že se kniha patrně nezařadí mezi autorova vrcholná díla. Přes pečlivou rešerši justiční praxe, přes etickou naléhavost tématu, ba i přes veškeré motivické finesy přináší novela Myslete na děti! v rámci McEwanovy tvorby poměrně málo nového. Téma odpovědnosti za osudy druhých známe z Pokání; téma pronásledování, jehož popudem jsou emoce (Adam ve svém vytrvalém úsilí navázat s Fionou kontakt ji v jednu chvíli políbí), bylo rozpracováno v románu Nezničitelná láska. A motiv textu, v němž je zašifrován důvod k rezignaci na život, si spisovatel dokonce vypůjčil z vysoce ceněného kratšího románu Juliana Barnese Vědomí konce. Nejde tu však o výrazné přehodnocení už dříve použitých prvků ani o postmoderní plagiátorskou hru, jak si ji vybavujeme z jiných McEwanových textů; spíše o aplikaci někdejších nápadů v jiném kontextu, v odlišné životní situaci, a to je z hlediska autorova uměleckého vývoje opravdu málo.
Ještě sporněji se jeví zakomponování sekundární dějové linie, soukromého života soudkyně Mayeové. Vypadá to dokonce, jako by si autor k stáru připomněl radu, kterou mu kdysi mohl udělit spisovatel Angus Wilson na kursech tvůrčího psaní: že hlavní děj by měl nalézt jakési paralelně kontrastní zrcadlo v linii podružné. Fiona je další z řady mcewanovských postav vystavených manželské či partnerské krizi. Souběžně s řešením případu Adama Henryho totiž čelí faktu, že se její manžel rozhodne spustit s mladou ženou a postaven před ultimátum se načas vystěhuje z bytu. Paralely jsou ryze formální, například dočasná ztráta komunikace, dva velmi odlišné vztahy k výrazně mladší osobě apod. Hlubší souvislosti lze těžko nalézt, domácí problémy mají na Fionino profesionální rozhodování pramalý vliv, její koncentrace se tím neoslabuje; manžel ostatně záhy zmoudří, vrátí se a nakonec je po čase i vpuštěn zpět do ložnice – víceméně proto, aby si vyslechl Fioninu zpověď. Tím se oba příběhy spojí, ale na opravdovou katarzi to nestačí. Spíše se usmějeme nad ironickou situací, v níž se jeden kajícník vyznává druhému, pak si zřejmě odpustí, nalijí oblíbenou whisky a konečně se po dlouhé době pomilují, aniž se tím ovšem z Fionina svědomí sejme jakákoli tíže. Manželská krize, tak zázračně načasovaná po mnoha letech nezčeřeného soužití, tvoří tedy jakýsi hudební kontrapunkt k hlavnímu příběhu, avšak ne proto, aby jej umocnila. Nestává se tematicky organickou součástí výpovědi, spíše zdobným přívažkem či stereotypem. Navíc si tu McEwan nebezpečně pohrává se sentimentálním patosem, zejména ve finále, když Fiona při amatérském hudebním vystoupení zařadí jako přídavek skladbu, kterou jí při nemocniční návštěvě hrál na housle Adam, a pak přemožena emocemi, jež si sama na sebe nastražila, musí utéci domů a nalézt konečnou, byť ne zcela spolehlivou útěchu v manželově náruči. Není to poněkud průhledný efekt?
Bezdětná Fiona sice vskutku „myslí na děti“, jak navrhuje české řešení titulu, jenže po svém a také tehdy, když už je beznadějně pozdě. Původní název díla je ovšem složitější a vede k jiným úvahám než k jednoznačnému mravnímu apelu. „The Children Act“ znamená v první řadě „zákon na ochranu nezletilých“ a nese v sobě neosobnost každého ustanovení, jímž se reguluje život určité společnosti (navozován je zde protiklad s dogmatem víry, které může být ve své aplikaci také neosobní). Jenže titul lze přečíst i jinak: „děti jednají“, případně „děti hrají určitou roli“. Adam začne být aktivní ve chvíli, kdy Fiona přestane jednat, a rozhodne se vstoupit jí do života když ne svým vlastním životem, tedy aspoň svým otřesným rozhodnutím. Škoda jen, že autor tento slibný náznak nerozpracoval umělecky přesvědčivěji.

Autor: Zdeněk Beran

Myslete na děti! na bux.cz

Recenze: Úzká cesta nevede jen na most přes řeku Kwai (10.2.2016, ceskatelevize.cz)

Přidal: Odeon | V kategorii Ohlasy | 14-02-2016

0

Úzká cesta na daleký severMonumentální román Úzká cesta na daleký sever australského spisovatele Richarda Flanagana zaujme strhujícím svědectvím o utrpení zajatců při výstavbě siamsko-barmské železnice za 2. světové války. Je ale také zničující zprávou o tragické síle zapomnění, jež prostupuje životy – vztahy i city.

Spisovatel Richard Flanagan (*1961) vstoupil tímto dílem mezi autory, kteří budou od této knihy sledováni velmi ostře: může za to ocenění, jež se mu v roce 2014 za román dostalo. Prestižní Man Booker Prize pro anglo-americké autory z něj činí významného spisovatele na výsluní, i když jeho dosavadní tvorba snese náš skromný zájem.

Doufejme, že některé z jeho předchozích děl, například Gould’s Book of Fish(Goldova kniha ryb, 2013) nebo Death of a River Guide (Smrt říčního průvodce, 1994), se v češtině brzy objeví.

Pokračovat ve čtení recenze na www.ceskatelevize.cz

Úzká cesta na daleký sever na bux.cz

Čerň a stříbro je dobrý mainstream (11.2.2016, Právo)

Přidal: Odeon | V kategorii Ohlasy | 14-02-2016

0

čerň a stříbroItalský autor Paolo Giordano je českému čtenáři znám především díky románu Osamělost prvočísel o tom, jaké důsledky mohou mít pro hlavní hrdiny dvě docela obyčejná rozhodnutí. V češtině nedávno vydaná novela Čerň a stříbro vypráví o mladém páru, jehož život zase výrazně ovlivní praktická hospodyně Anna.
Jde o knihu, kterou bychom bez rozpaků mohli označit jako kvalitní mainstream, aniž by v tom bylo cokoli urážlivého. Příběh je jednoduchý, ale ne banální, jazyk pak srozumitelný, ale ne prostý. Autor sleduje osud manželů, kteří si na společný život teprve zvykají. Možná i kvůli své nevyzrálosti uvítají, když se jejich životy protnou s hospodyní Annou. Její racionalita a věcnost jim poskytují jakousi kotvu, k níž se v těžkých chvílích vážou.
Anna funguje jako jistý garant jejich vztahu. Rozdělila v domácnosti role a zasahuje v okamžicích, kdy se blíží krize. Její postavu můžeme chápat jako rodičovský, nestranný element, který ústřední dvojici chybí a bez něhož by možná neobstála. Giordano tak naráží na zajímavou otázku – co pojí v dnešní době, která přeje neustálému obměňování a novým zážitkům, lidi v páru? Hlavní postavy nemají příliš času se nad takovou otázkou zamyslet, protože ta se zdánlivě sama vyřeší – manželům se narodí syn. A zatímco jeden život začíná, druhý začíná zvolna uhasínat. Anna má totiž rakovinu.
„Příběhy o rakovině jsou všechny stejné,“ prohlašuje znuděně hrdinův psychoterapeut a ukazuje tak, jak je společnost tématem smrtelné, rozšířené nemoci unavená a raději od ní odvrací oči, ačkoli je to v dlouhodobém hledisku pošetilé. Díla, která o rakovině vyprávějí, tento motiv často zamlčují, aby neodradila čtenáře či diváka. Oba manželé pak sledují, jak Anna pozvolna odchází. Její smrt zároveň otevírá otázku, jestli přežije jiný živý organismus, který je na ni napojen – manželství postav. Hlavním nedostatkem Giordanovy novely je, že ve jménu srozumitelnosti někdy sklouzne k tomu, že z komplexních otázek vytváří instantní životní pravdy: „Chybí mi způsob, jakým nám dodávala odvahu. Lidi jsou na odvahu tak skoupí,“ povzdychne si třeba manželka. Autor měl k předkládání podobně mělkých postřehů o životě a smrti vždy sklony. Zatím se mu je daří držet na uzdě, avšak i tak se čtenář místy neubrání pocitu, že by knize prospěla přísnější redakce, která by podobné zádrhele pomohla odstranit.
I přes tyto výtky se dá říct, že by spisovatel jako Paolo Giordano byl přínosem také pro současnou českou prózu, jejíž někteří autoři se od spojitosti s mainstreamem rozhodně distancují. Přitom, jak se ukazuje, jde o typ literatury, který je na knižní scéně potřebný.

***

Paolo Giordano: Čerň a stříbro Odeon, překlad Alice Flemrová, 128 str., 229 Kč

Hodnocení 70 %

Autor článku: Klára Kolářová

 

Čerň a stříbro na bux.cz

Jak Francie oblékla hidžáb (25.1.2016, Týden)

Přidal: Odeon | V kategorii Edice Světová knihovna, Ohlasy | 29-01-2016

0

PodvoleníMichel Houellebecq ve své zatím poslední knize Podvolení provokuje představou Francie proměněné v islámský stát. Je zvláštní číst ji v době, kdy Evropa čelí opakovaným teroristickým útokům a kdy luxusní značka Dolce & Gabbana uvedla na trh speciální kolekci šatů pro muslimky.

Nebyl by to Houellebecq, kdyby hrdinou své prózy neučinil cynika stiženého existenciálními úzkostmi. Tentokrát je jím čtyřiačtyřicetiletý profesor literatury François, jehož život se skládá z přednášek na Sorbonně, intelektuálních debat a stručných milostných avantýr s mladičkými studentkami. Přesto se cítí zoufale sám a záleží mu hlavně na tom, „jaké indické jídlo si večer ohřeje v mikrovlnce při sledování politické debaty na France 2“. Spolu s ním se čtenář ocitá v Paříži roku 2022, kdy ve volbách zvítězí strana Muslimská jednota.
Autor ve své politické fikci, jak žánr nové knihy charakterizuje, vykresluje důsledky islamizace do nejmenšího detailu. Jako vždy je ironický a jízlivý, bez ohledu na to, zda míří do řad evropského křesťanství, nebo arabského islámu.

Kariéra stranou

Ženy v Houellebecqově románu se začnou na veřejnosti zahalovat a možnost jejich vzdělání je značně omezena, aby se mohly více věnovat péči o rodinu a nevyčerpávaly se budováním vlastní kariéry.
Nová ideologie hlásá návrat patriarchátu, je povolena polygamie a ze Sorbonny se stane islámská univerzita. Na francouzských jídelníčcích se začne objevovat halal jídlo, Libanon a Egypt se chystají připojit k evropskému společenství a vůdce vládnoucí Muslimské jednoty plánuje přesunout sídlo Evropské komise do Říma jako symbol „nové římské říše“. Motiv střetu s islámem Houellebecq ve svém díle nepoužívá poprvé. Už v románu Platforma z roku 2001, napsaném ještě před 11. zářím, nechává zemřít jednu z postav po teroristickém útoku islamistů v Thajsku. Už tehdy ho Liga lidských práv obvinila z podněcování k rasové nenávisti.

Mnohoženství láká

Ve Francii vyšel román Podvolení loni přesně v den, kdy na pařížskou redakci satirického týdeníku Charlie Hebdo zaútočili teroristé. Houellebecqova karikatura byla navíc týž týden na obálce zmíněného časopisu. Sám spisovatel krátce po tragédii, při níž zahynul i jeho přítel, novinář Bernard Maris, vystoupil s prohlášením, že v žádném případě nešlo o provokaci, jen se mu prý povedlo „urychlit historii“. Houellebecq ve své knize nestvořil jen existenciální prózu a barvité sociální memento. Jeho text je i univerzitním románem, v němž s nadhledem popisuje akademické prostředí a dopřává sobě i čtenářům zasvěcený literární exkurs (zejména v podobě reflexe Huysmansova díla).
Svého hrdinu nakonec poťouchle nechává najít uspokojení v konverzi k islámu, který ovšem Françoise nezajímá jako víra, ale především jako nástroj ke kariérnímu postupu a možnosti užít si lákadel mnohoženství. Spisovatel, jehož matka opustila rodinu a v době, kdy bylo chlapci šest let, konvertovala k islámu, opět napsal chytrý text plný smutku i sarkasmu.

 

Podvolení na bux.cz

RECENZE: Úzká cesta. Most přes řeku Kwai pro vášnivé čtenáře (24.1.2016, kultura.zpravy.idnes.cz)

Přidal: Odeon | V kategorii Edice Světová knihovna, Ohlasy | 29-01-2016

0

Úzká cesta na daleký sever„Možná spousta lidí lásku nikdy nepozná.“ Síla australského spisovatele Richarda Flanagana je v tom, že podobné věty dovede napsat objevně. Spočívá to v bohatém kontextu jeho románu Úzká cesta na daleký sever, který umožňuje čtenáři, aby si toto hořké (byť banální) poznání naplno připustil.

U Flanagana ho k němu dovede plasticky a promyšleně postavený příběh, napsaný srozumitelně a přitom poutavě.

Zúžit záběr Flanaganova románu jen na historii australských zajatců za druhé světové války, kteří jako japonští otroci stavěli v r. 1943 železnici Barma–Thajsko, by byl politováníhodný omyl. Přestože se Flanagan držel mimo jiné vzpomínek svého otce, který otřesné podmínky vjaponských zajateckých táborech zažil. Z devíti tisíc zajatých Australanů nepřežil každý třetí; celkový počet obětí zřejmě přesahuje sto tisíc.

Pokračovat ve čtení recenze na www.kultura.zpravy.idnes.cz

Úzká cesta na daleký sever na bux.cz