Recenze - Harmonie Japonska stojí už staletí na delikátních pravidlech společenské hierarchie. Jenže, co by se stalo, kdyby japonská úcta ke stáří musela nakonec ustoupit nové „tradici“ – nutnosti ekonomické efektivity?

V provokativní černočerné sci-fi grotesce Jasutaka Cucuiho nazvané Konec stříbrného věku jsou důchodci prohlášeni za všeobecné škůdce blahobytu a vláda jim dá „férovou“ nabídku: oddělejte do jednoho měsíce všechny své vrstevníky v okrese a prokažte, že máte nárok na svůj důchod.

„Tak, vážení, teď se račte navzájem pozabíjet,“ prohlásí úředníček z Výboru pro regulaci obyvatelstva v jistém domově důchodců a krvavá řežba babiček a dědečků může začít. Není to nakonec jen společensky prospěšná čistka podle navýsost „racionálních“ argumentů vlády, ale také dobrá zábava pro masy, které hltají novinky ze „stříbrné bitvy“ prostřednictvím všetečných televizních reportérů.

Staříci napnou poslední zbytky svých sil i intelektu a pustí se do nelítostného boje. Pravidla jsou neoblomná: v každé zóně (po celém Japonsku jich je celkem devadesát) může být vítězem jen jeden člověk. Pokud se ale nerozhodne do třiceti dnů, všichni důchodci budou popraveni. Bude tím vyvoleným bývalý majitel cukrárny Kuičiró Utani, nevyzpytatelný trpasličí zápasník Šimao Inui, nebo chladně kalkulující profesor Tomohito Cubata? Válka může začít.

celý článek na Aktuálně.cz

Konec stříbrného věku na bux.cz

Poslední Cunninghamův román Za soumraku je silnou skicou lásky a zoufalství středního věku.

Už od roku 1998, kdy vyšel jeho slavný román Hodiny, Michael Cunningham bojuje. Hlavně proti tomu, aby se stal autorem jedné knihy. Jeden z nejlepších současných amerických spisovatelů se celosvětově proslavil právě svou čtvrtou knihou, za niž nejen dostal Pulitzerovu cenu a Faulknerovu cenu PEN klubu, ale která byla i úspěšně zfilmována.
Jenže kdo by chtěl být až do konce svého života hodinářem? Bylo tedy jasné, že po Hodinách bude autor muset přijít s něčím jiným, možná o mnoho silnějším, originálnějším, nebo naopak pokračovat v úspěšném modelu. Michael Cunningham si počkal sedm let a pak přišel s obojím.
Stejně jako se v Hodinách vyznal ze svého obdivu k tvorbě Virginie Woolfové, v románu Vzorové dny (2005) se opřel o amerického transcendentalistu Walta Whitmana. Zároveň ale také do své tvorby zařadil nový žánr. Přesněji řečeno hned několik nových žánrů. Použil totiž duchařský příběh, detektivku typu mystery, a dokonce sci-fi. V jednom z rozhovorů vysvětluje proč: „Každá kniha by měla být svým způsobem experiment.“ Kritici i čtenáři však více či méně pokrčili rameny, než aby oslavovali. První krok ze stínu Hodin byl tedy spíše váhavý.

Michael Cunningham přichází s novinkou Za soumraku. Velmi otevřeně popisuje vnitřní vztek, agresi, neklid, silné ženy a zlomené smutné muže, kteří si po čtyřicítce připadají příliš staří

Stárnutí není ničí chyba, a pokud ano, pak jistě těch mladých, volných a svobodných nadějných lidí, kteří mají ještě všechno před sebou a v sobě dost odvahy to všechno skutečně zažít. Protože mají čas. Peter Harris čas nemá, je mu čtyřiačtyřicet. Je relativně úspěšný, vychoval dceru, má stále krásnou manželku, každý večer s ní pije martini.

A hledá krásu, ostatně proto prodává umění. Chce se dotknout krystalické krásy, takové, pro kterou stojí za to žít nebo ještě líp, pro kterou je možné i umřít. V umění to není. V jeho ženě Rebece také ne. Dceři se odcizil. A pak přijede na dočasný azyl do jejich domu Rebečin mladší bratr Míla (zkrácenina od přezdívky Omyl), suverénní, chytrý, okouzlující mladík závislý na drogách. A krásný. Právě tak krásný, jak Peter potřebuje. Tak začíná nový román Michaela Cunninghama nazvaný Za soumraku, který právě vychází v Odeonu.

Román japonského autora Jasutaky Cucuiho přináší „konečné řešení“ důchodcovské otázky.

A není třeba žalobce/ Když vidím tyhle lidské vraky/ Třesu se strachem před přízraky/ Že jednou ze mne bude taky/ Důchodce – dojímavě zpívá Karel Kryl v písni z alba Bratříčku, zavírej vrátka. Ale každodenní setkávání s lidmi „v neproduktivním věku“ přináší i jiné zkušenosti…

Přiopilí dědci s červeným nosem mající na zadku mozol od věčného vysedávání ve výčepu. Babky dovolávající se úcty v přecpané tramvaji strkáním do ostatních cestujících. Nebo je člověk v supermarketu obklíčen dojemnou prosbou stařenky rozevírající kapesní nožík a dožadující se toho, aby jí byl řádně okrájen košťál květáku, potom totiž váží daleko méně – a spolupachatelství je na světě. To je pořád řečí o sociálním smíru, a nakonec ještě člověk skončí kvůli hamižné babce v klepetech…

Nad románem Mapa a území, jenž byl oceněn Goncourtovou cenou

Dle francouzského spisovatele Michela Houellebecqa se uvnitř naší západní společnosti vše lidské nevyhnutelně rozpadá – v prvé řadě mezilidské vztahy. Jsme prý jedni z posledních, kteří se máme rádi dostatečně málo na to, abychom mohli milovat i někoho jiného. Jde o přirozenou degeneraci, která nemá alternativu.

Abychom si přestali všímat bezvýchodnosti a osamělosti, které s sebou takový rozpad přináší, soustředíme se na to, co nám zbývá a co v důsledku onen rozpad ještě urychluje: na svá zaměstnání a lákadla, která nám naše společnost zážitku nabízí v oblasti volného času. Se stárnutím, což je další spisovatelovo velké téma, se však naše možnosti v druhé oblasti, jejímž slastem jsme mezitím propadli, drasticky zužují. Po čtyřicítce odchází, podle Houellebecqa, funkčnost našich těl, ale i schopnost nepředjímat ztrátu štěstí.

Postupem času se tak pro nás první možnost, tedy práce, stává víc a víc podstatnou, dokonce definující. Platí to i pro postavy spisovatelova nového románu Mapa a území: Olga, milenka hlavního hrdiny, výtvarníka a fotografa Jeda Martina, od něj odchází, protože se kvůli práci stěhuje na druhý konec Evropy. Pro identitu Jeda samotného je klíčová profese umělce. Jeho otec prožívá těžkou krizi následkem odchodu do důchodu. A čím více jsme závislí na svém zaměstnání, tím více podléháme dění na „bitevním poli“.

Michael Cunningham přichází s knihou o kráse

Když Michael Cunningham před několika lety přijel do Česka a jeho fanoušci zcela zaplnili velký sál Městské knihovny v Praze, překvapilo mě, že i spisovatel může být celebrita. Ani si nevzpomínám, co tenkrát četl nebo vyprávěl, zůstal ve mně jen záblesk té hvězdné aury při autogramiádě. A říkal jsem si, jak takovou pozornost vůbec může přitahovat autor tak jemné a neokázalé knížky, jako jsou Hodiny. Loni přijel hvězdný Michael Cunningham do Prahy znovu a představil svůj tehdy čerstvě dopsaný román Za soumraku. „Je to příběh o muži, který touží po kráse. Prodává umění, ale není jím nijak zvlášť naplněný, takže hledá něco, co ho promění, něco, pro co by dokázal zemřít… Hledá něco nadskutečného a nachází to na nečekaném místě,“ řekl tenkrát autor o své knížce, která konečně vychází česky. Román Za soumraku má několik podmanivých pasáží (z nichž jednu vybíráme do Salonu), ale celkově z něj bohužel nesálá to, co z autorových dřívějších knih. Podrobnější recenzi předestíráme na následující stránce, zde se omezme na poněkud kacířské zvolání, že kdyby Cunningham tehdy před lety místo Hodin napsal román Za soumraku, měl by možná větší problém zaplnit sál pražské knihovny.

***

Polibek netrval dlouho. Byl vášnivý, poměrně vášnivý, ale ne úplně, ne docela sexuální. Můžou se dva muži líbat kamarádsky? Tak to Peterovi připadalo. Nedošlo na jazyky ani na objímání. Jen se políbili, ne krátce, ale i tak. Mílův dech byl čistý a nasládlý a Peter nebyl tak uchvácený, aby se přestal obávat, že on sám má nepříjemně vysušený dech muže středního věku.

Jejich rty se rozešly zároveň – ani jeden z nich se od toho druhého neodtrhl – a usmáli se na sebe, prostě usmáli.

Michael Cunningham, autor bestselleru Hodiny, exkluzivně pro Salon

Jako autor knih Las Horas, Die Stunden a De Uren – tedy španělského, německého a holandského překladu mých Hodin, které jsou zároveň jedinečnými díly samy o sobě – jsem pochopil, že veškerá literatura je výsledkem překladu. Že překlad není jen běžnou prací určenou pro odborníka na konkrétní jazyk, ale dlouhou a složitou řadou přeměn, které se dotýkají spisovatele i čtenáře. Literární překlad je, jako mnoho jiných lidských činností, mnohem komplikovanější záležitostí, než by se mohlo na první pohled zdát.

Jako příklad nám poslouží jedna z nejslavnějších vět v historii literatury: Call me Ishmael. (Říkejte mi Ismael – pozn. překl.) Možná v ní poznáváte první větu Melvillovy Bílé velryby, a to navzdory skutečnosti, že už je starší než 150 let. Call me Ishmael. Pouhá tři slova. Proč se kolem nich tolik nadělá?

VYŠEL ROMÁN KONEC STŘÍBRNÉHO VĚKU O ŘEŠENÍ DŮCHODCOVSKÉ OTÁZKY

Jednoho dne se kdesi v nejmenované zemi vydal sedmasedmdesátiletý Kuičiró Utani za přítelem, se kterým denně popíjel saké a hrál go. Uctivě ho pozdravil a střelil do hlavy. Když chtěl zůstat naživu, neměl jinou možnost.

Stříbrná bitva, důmyslný systém, pomocí kterého se vláda rozhodla zajistit prosperitu budoucím generacím, právě začala. Jasutaka Cucui patřil na přelomu šedesátých a sedmdesátých let k nové vlně spisovatelů, kteří udělali ze science-fiction rovnocenný literární žánr.

Podobně jako autoři Kurt Vonnegut nebo Jorge Luis Borges zdůrazňuje temné stránky současné společnosti právě prostřednictvím vědecko-fantastických příběhů.

Konečné řešení důchodcovské otázky má v jeho režii podobu chladnokrevné battle royal. Soupeři jsou označeni číslem určujícím jejich úroveň síly a inteligence. Jako v počítačové hře bojují libovolnými prostředky na vymezeném území a postupně se mění ve zvířata, která se ničeho neštítí. Jestliže do konce přežije jen jeden, získá cennou výhru – povolení zestárnout.

Britský prozaik Ian McEwan, autor proslulých děl Betonová zahrada či Pokání, postavil do středu svého nového románu s názvem Solar bezskrupulózního laureáta Nobelovy ceny za fyziku.

Za svou literární kariéru už psal Ian McEwan o ledasčem. Na konci sedmdesátých let šokoval příběhy vyšinutých jedinců a makabrózními scénami, poté se nějakou dobu zabýval tématem nevinnosti a zkušenosti a od devadesátých let stále častěji sahal pro inspiraci do různých oblastí odborného života. V Nezničitelné lásce (1997) to byly přírodní vědy, v Sobotě (2005) neurochirurgie a teď v románu výstižně nazvaném Solar (2010) se vypravil na exkurzi do světa fyziky, obnovitelných energií, fotovoltaiky a umělé fotosyntézy.

Hned zkraje je třeba zdůraznit, že na rozdíl od předchozí Soboty se Ian McEwan držel poměrně zpátky a detailním rozborům odborných záležitostí se vyhnul. Je to dobře, protože právě tyto těžce „rešeršované“ pasáže patří v jeho knihách k nejméně přesvědčivým. Naopak nejsilnější je britský prozaik tam, kde uplatňuje svůj smysl pro satiru a kdy se zaměřuje na individuální dramata – například ve vynikajícím Pokání (2001), kde jsme svědky toho, jak se hrdinka románu snaží vypsat z křivdy, kterou v dětství vinou své rozmazlenosti spáchala na nejbližších.

Paul Harding: TULÁCI

Světová knihovna • Překlad Zuzana Mayerová • 1. vydání • Váz., cca 168 str. • Cena: 229,-

Georgi Crosbymu, spořádanému otci rodiny a vášnivému hodináři, zbývá posledních několik desítek hodin života a v halucinogenním stavu umírajícího se mu vybavují útržky nejen z jeho života, ale také vzpomínky na otce, kočovného podomního obchodníka Howarda, podivína a originálního myslitele, který trpěl epilepsií a opustil rodinu, když bylo Georgeovi dvanáct. Příběhy obou mužů se splétají ve zvláštní obraz neuchopitelného lidského života, neúprosnosti času a výjimečnosti tvůrčího ducha. Román se přelévá z první osoby do třetí, střídají se v něm klasické epické pasáže s proudy vědomí, vloženými fiktivní mitexty a lyrickými halucinogenními popisy. Soustředění na dvojici postav a jejich vnitřní svět mu dává sevřenou, intimní formu. Líčením přírody, postavou myslitele, tuláka a proroka, který se nedokáže zařadit do běžné společnosti, tím vším dílo odkazuje k americké transcendentální tradici.

●● Paul Harding (1967) vystudoval tvůrčí psaní, působil ale jako bubeník v rockové kapele. Za svou prozaickou prvotinu získal r. 2010 Pulitzerovu cenu. (listopad)

(Zobrazit více)