To nejlepší ze světové literatury

Kat Kaufmann: Superpozice (7.3.2017, art.ihned.cz) „Jaká to je, prosím?“ Jak se dokáže ptát tak mile. Jako by toho už dávno neměl plný zuby, jako bych nebyla poslední host v hluboké noci. „Jo tak. To je...

Celý článek >>>

V bludišti paralelních světů (7.3.2017, Lidové... Románový debut Kat Kaufmannové je příběhem mladé ruské Židovky v Berlíně a také knihou mnoha tváří – tematicky i jazykově. Název Superpozice (ve významu...

Celý článek >>>

Vyšel nový román Harukiho Murakamiho. Má 2000 stran,... Příznivci japonského spisovatele Harukihu Murakamiho, jenž bývá označován za favorita na Nobelovu cenu za literaturu, v pátek oblehli japonská knihkupectví. O...

Celý článek >>>

PRÁVĚ VYCHÁZÍ Han Kang: Vegetariánka (23.2.2017,... Jonghje se jednoho dne probudí z krvavé noční můry a její život se začne dramaticky měnit. Ze všeho nejdřív přestane jíst maso. Ovšem v dravé patriarchální...

Celý článek >>>

Maďarská literární senzace, zahlcená bídou (22.2.2017,... V Maďarsku se stal román Nemajetní uznávaného básníka a esejisty Szilárda Borbélyho literární senzací. Vypráví příběh chudé, částečně židovské venkovské...

Celý článek >>>

Odeon byl monopol vědění, vzpomíná Josef Čermák (24.1.2000 MF Dnes)

Přidal Odeon | v kategorii Rozhovory, Znovuzrození Odeonu | 24-01-2000 |

0

P r a h a – Knižní klub, který je součástí německého koncernu Bertelsmann, převzal značku Odeon a ročně chce pod touto nakladatelskou vlajkou vydávat okolo půl stovky titulů – o tom jsme ostatně informovali v sobotním vydání MF DNES. Sluší se dodat, že u projektu stojí i literární historik Josef Čermák, za jehož působení vydal někdejší Odeon sedm tisíc sedm set titulů. Do tehdy založeného Státního nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, které se v roce 1966 přejmenovalo na Odeon, nastoupil Čermák v listopadu 1952; působil tu nejdříve jako redaktor, v letech 1969 až 1977 jako šéfredaktor a poté až do roku 1990 jako hlavní lektor.

Odeon patřil ke své době. Mimo jiné těžil z nepřirozeného monopolu nebo skoromonopolu, který měl na překlady zahraničních děl. Nebylo by tedy lepší nechat jeho slávu minulosti?

Tuto námitku chápu, ale nemám ji příliš rád. Byl to totiž v prvé řadě monopol vědění, znalostí redakčního týmu a širokého okruhu spolupracovníků. A právě díky tomu nakladatelství postupně dělalo – a to je nejdůležitější! – zcela jiné věci než ty, které se od nás očekávaly. Nakladatelství vzniklo podle sovětského vzoru s jednoznačným určením: vyrábět literaturu podle ždanovovského mustru. A až do roku 1956 se také žádné velké zázraky neděly. I Vrchlický byl jako „kosmopolita“ sporný autor, ze španělské literatury se vydávali lidé žijící v Moskvě, z Ameriky ti, které zasáhl mccarthismus. Na druhou stranu bylo v celé věci už od počátku několik čertových kopýtek. Šéfredaktor Jan Řezáč byl svou druhou tváří vášnivý surrealista. Zároveň se v tomto nakladatelském konglomerátu, kam patřila i hudba, sešla pestrá společnost. Na poradách jsem mohl potkat třeba R. A. Dvorského, Lubomíra Dorůžku a Marka Kopelenta, v propagaci pracoval Jiří Kolář.

Chcete tedy říci, že rok 1956 přinesl ostrý řez?

Byl to předěl, těžiště zůstalo v oblasti klasické literatury, ale vydávala se mnohem vynalézavěji, začala se více uplatňovat odbornost. Mladý podnik přitáhl mimořádně schopné lidi. A v roce 1956 také vznikla revue Světová literatura, která probojovávala cestu. Co prošlo tam, to jsme pak my dělali knižně. Šedesátá léta už byla samozřejmě úplně jiná a ze zpětného pohledu mě skoro napadá, že s osobnostmi, které s námi tenkrát spolupracovaly, jsme se měli pokusit udělat ještě víc, než jsme stihli. Abych uvedl jen několik jmen: Frynta, Vrba, Hiršal, Vladislav, Ludvík Kundera, Petr Kopta.

Normalizace přinesla další předěl. Ale Odeon přežil a dost čtenářů, zvláště mladších, pojí slávu Odeonu právě s produkcí sedmdesátých a osmdesátých let. Vy jste v roce 1968 vystřídal ve funkci šéfredaktora Jana Řezáče.

V roce 1968 jsem zvítězil v konkursu a fakticky jsem se ujal místa na jaře 1969 – ještě za ministra kultury Galušky, pár týdnů před nástupem Husáka k moci. V Odeonu se vlastně opakovala situace z padesátých let – znovu se zformovala silná redakce. Až do roku 1968 jsem externě učil na vysoké škole, a tak jsem „lovil“ i mezi svými bývalými studenty, lidmi, kteří museli z politických důvodů odejít z fakult a z jiných pracovišť. Namátkou Pelán, Jamek, Zelenka, Josek, Hodrová, Stromšík, Macková. A vedle nich například Forbelský, Žilina, Švácha, Dvořáčková, Zábranová, Karlach, Slámová. Nelze tak narychlo vyjmenovat skvělý třicetičlenný tým.

Jaký byl mechanismus výběru titulů?

Vedle redakce jsme měli stovky fundovaných externích spolupracovníků. Měli jsme zahraniční kontakty, do Odeonu chodilo ročně tisíc knih. Naštěstí jsem mohl občas i vyjet do zahraničí a řadu tamních nakladatelů jsem znal osobně. Ke každé navržené knize se vypracovávaly posudky – třeba i tři, pokud šlo o složitý titul. Jednalo se o skutečně odborné práce. Výběr, který byl mimořádně odborně náročný, se uzavíral na pracovních poradách a na ty jsem se někdy připravoval jako na maturitu. Asi nejpečlivěji se sestavoval program Klubu čtenářů. Aby byl vyvážený, aby v něm byly „flétny i bubny“.

Vy jste měl pak konečné slovo za redakci, což muselo být směrem k „dozoru“ dosti složité.

Na ministerstvu nesedělo mnoho odborně fundovaných lidí, s několika výjimkami. Problémy byly na denním pořádku. Například vydání Joyceova Odyssea v roce 1977 předcházelo sedmero jednání a nakonec se využilo helsinské mírové konference v roce 1976, Joyce měl být takovou protiváhou výroku Milana Kundery o zdejší Biafře ducha. S novým vydáním Kafky nám zase pomohla kafkovská konference v roce 1983. Uspěl jsem s názorem, že pražské hotely budou plné kafkologů a v knihkupectvích ani stránka. Ovšem nakonec nevyšel Proces, jak jsem chtěl, ale Povídky, a ještě s úředně nařízeným doslovem.

Jak vlastně hlídali, co vydáváte?

U takzvaných problematických titulů jsme museli dopředu předkládat podrobná zdůvodnění. V redakci jsme si vypracovali postupy, jak je obalamutit. Na ministerstvu kultury ovšem ještě fungovala komise, která vyrobené knihy teprve uvolňovala do prodeje, a ta občas některé tituly pozastavila. Například v jedné Saroyanově knize se stala kamenem úrazu věta, že „babička měla vousy jako Stalin“. Museli jsme vytrhnout celý arch a nechat náklad přetisknout. Tyhle průtahy byly nepříjemné i proto, že jsme zdaleka nestíhali vydat všechny knihy, které redakce a externisti připravili. Dělali jsme v průměru sto padesát knih ročně, ale první návrh ročního plánu byl vždy nejméně dvojnásobný! A navíc, ve smutném urnovém háji, jak jsme tomu říkali, ležely někdy i několik let většinou malonákladové tituly, do kterých se nechtělo tiskárně.

To nás vrací k ekonomické stránce věci. Musel se Odeon o něco takového starat?

Samozřejmě, a není pravda, že jsme si nemuseli lámat hlavu s výší nákladu. Byly knihy skvěle prodejné, byly i ztrátové. Jeden úspěšný titul Klubu čtenářů nám vydělal na několik básnických sbírek. Celkově jsme byli ziskoví a odváděli jsme do pokladny ministerstva kultury velmi slušné peníze, ze kterých žila skutečně ztrátová odborná nakladatelství.

Vzpomněl byste si na nejprodávanější titul?

Stefan Zweig, Marie Stuartovna, 202 tisíce výtisků.

Daniel Anýž

Napsat komentář

*
To prove you're a person (not a spam script), type the security word shown in the picture. Click on the picture to hear an audio file of the word.
Anti-spam image