To nejlepší ze světové literatury

Kat Kaufmann: Superpozice (7.3.2017, art.ihned.cz) „Jaká to je, prosím?“ Jak se dokáže ptát tak mile. Jako by toho už dávno neměl plný zuby, jako bych nebyla poslední host v hluboké noci. „Jo tak. To je...

Celý článek >>>

V bludišti paralelních světů (7.3.2017, Lidové... Románový debut Kat Kaufmannové je příběhem mladé ruské Židovky v Berlíně a také knihou mnoha tváří – tematicky i jazykově. Název Superpozice (ve významu...

Celý článek >>>

Vyšel nový román Harukiho Murakamiho. Má 2000 stran,... Příznivci japonského spisovatele Harukihu Murakamiho, jenž bývá označován za favorita na Nobelovu cenu za literaturu, v pátek oblehli japonská knihkupectví. O...

Celý článek >>>

PRÁVĚ VYCHÁZÍ Han Kang: Vegetariánka (23.2.2017,... Jonghje se jednoho dne probudí z krvavé noční můry a její život se začne dramaticky měnit. Ze všeho nejdřív přestane jíst maso. Ovšem v dravé patriarchální...

Celý článek >>>

Maďarská literární senzace, zahlcená bídou (22.2.2017,... V Maďarsku se stal román Nemajetní uznávaného básníka a esejisty Szilárda Borbélyho literární senzací. Vypráví příběh chudé, částečně židovské venkovské...

Celý článek >>>

O ŠPÍNĚ A ZRŮDÁCH POZLACENÉHO NEW YORKU (9.2.2017, Tvar)

Přidal Odeon | v kategorii Ohlasy | 22-02-2017 | Spisovatel:

0

Roku 1895 vyhořel v New Yorku Chrám divů. Navzdory názvu nešlo o katedrálu, ale o „freak show“ – ten typ cirkusu, kam si úctyhodní páni a vznešené dámy chodili okukovat deformované a nenormální jedince, aby si dokázali, že svět je v pořádku a oni se svou morálkou jsou stále pány tvorstva. Od mnoha podobných podniků se Chrám lišil jen tím, že v jeho čele stála lidská, svému jménu věrná paní Friendship Churchová. Ta ovšem při zmíněném požáru zemřela a její dvě dcery, Belle a Odile, se musí s realitou rychle se rozvíjejícího New Yorku, který polyká životy všech slabých nebo odlišných, vypořádat samy…

Na románovém debutu americké spisovatelky Leslie Parryové je znát, že autorka má nejen literární, ale i filmové vzdělání – a že to hraje v její tvorbě zatím prim. Její New York sklonku devatenáctého století je podobný tomu, jaký vykreslil režisér Martin Scorsese ve svých Ganzích New Yorku – jen zde čtenář nesleduje příběh zrodu moderního velkoměsta z krve zločineckých střetů a touhy po pomstě, ale takřka thrillerové pátrání po ztracené sestře a pravdě o tom, kdo pohodil jedné noci v zapadlé uličce čerstvě narozenou holčičku. Ke světu pohyblivých obrázků pak odkazuje i střídání perspektiv několika postav, jejichž kapitoly vždy končí malým háčkem „očekávejte příště“, jak je vypilovala k dokonalosti současná quality TV (a do literatury implementoval George R. R. Martin ve své sáze Píseň ledu a ohně).

Tato přirovnání slouží ovšem i k tomu, aby bylo jasné, co je Chrám divů zač. Nejedná se o velký román jak od Dickense, žádná americká neoviktoriánská záležitost se nekoná. Neotevírá se před námi ani znepokojivá analýza normálnosti a vztahu většinové společnosti ke „zrůdám“, jako byl třeba Lynchův Slonímuž. Na to všechno napsala Leslie Parryová s trochou nadsázky román příliš malý. Rozhodně ovšem jde o velice zábavnou a čtivou exkurzi do barvitého prostředí plného zajímavých a často obskurních figurek, které však nikdy neodhodí všechny zábrany a neproboří středostavovské konvence s plnou parádou. A i když se nám dostane nějakého toho zmrzačení a brodění se v lidských výkalech, je to nakonec vlastně celkem milá pohádka. Pořád má ovšem hodně daleko k fantastičnosti románů Neila Gaimana, kteroužto spřízněnost nám podsouvá záložka (pokud tedy její autor neměl na mysli jednu jedinou konkrétní povídku z kultovního komiksu Sandman o posledním císaři Ameriky, což považuji za velmi nepravděpodobné). To vše ale není nutné brát negativně, jen je třeba ke knize přistupovat bez přehnaných očekávání a brát ji opravdu čistě jako zábavnou jednohubku – například při čekání na novou Sarah Watersovou, která jde svým postavám i světu mnohem víc pod kůži. Takto ovšem funguje Chrám divů výborně. Parryová umí vyprávět a šikovně graduje tempo i napětí. Na začátku naznačí hlubokou tragédii a tajemství, aby v následujících kapitolách hodila své postavy rovnou do víru dění. Požár Chrámu divů i minulost těch, na něž sestry Churchovy postupně narazí, se vyjevuje vždy jen částečně, v až puntičkářsky odměřeném „množství“. Ke ztracené Belle se navíc krom sestry pomalu blíží ještě dvě další postavy, každá z jiných důvodů – a je otázkou, jak, kde a kdy se jejich osudy protnou.

První z nich je bývalý nalezenec a amatérský zápasník Sylvan, který se živí probíráním odpadů. Když najde na ulici pohozené nemluvně, nedokáže zavřít oči a zanechat jej jeho osudu, protože by to znamenalo definitivní selhání lidskosti, k němž cítí, že směřuje. Stává se proto jakousi obdobou drsných chlapíků slavné drsné školy, a noří se do temných zákoutí města s vidinou nepostihnutelné spravedlnosti a šťastného konce aspoň pro někoho. Jeho protikladem je Alphie; zdánlivě naivní dívka, toho času zavřená v ústavu pro choromyslné, kde se snaží udržet si čistou hlavu a vydržet, než si pro ni přijde manžel. Protože ji přece určitě hledá, protože ji miluje, protože si jsou souzeni a není možné, aby byl k jejímu osudu lhostejný… Přerod otloukané oběti, která čeká na spásu zvenčí, v bojovnici, jež se dokáže postavit za své právo na život a lásku, je přitom rozhodně zajímavější než Sylvanova pátračská odysea – už proto, že Alphie toho skrývá víc, a tím pádem je s čím pracovat.

Její příběh je vlastně ideální obdobou situace, kdy si vedlejší postava ukradne snímek pro sebe, jak se občas dočteme ve filmových recenzích. V Chrámu divů se navíc právě Alphiina linie nejvíc vzdaluje (jakkoliv stylově podané) žánrové zábavě. Její psychologie je nejpropracovanější; nejdůvěryhodněji reaguje na podněty a zvraty v ději. Sylvan, vlastně romantický bijec se zlatým srdcem, princ na bílém koni vyjíždějící z kanálů New Yorku, ani Odile a Belle, které by teoreticky měly být v centru pozornosti a těmi, kdo pohánějí čtenářovu zvědavost, nemohou Alphie konkurovat – jakkoli by bez jejich přispění mohl její příběh krutě a rychle skončit.

Alphiina linie zároveň nejlépe pracuje smotivy přetvářky a masek, k nimž se lidé uchylují mnohdy takřka bezděčně, protože tak přeci svět funguje. Skrývání se ve stínech, potlačování vlastních potřeb a trestání sebe sama za to, že nenaplňuji očekávání většinové společnosti, schopnost člověka přesvědčit sebe sama, že tentokrát už to vyjde, že tentokrát už je i on hrdinou pohádky se šťastným koncem… a postupné objevování, že pohádkové konce někdy prostě a jednoduše nefungují. To vše v Alphiině příběhu hraje zásadní, a hlavně funkční roli.

Bohužel tak nefunguje celý román. Sylvan ve vleku okolností poměrně rychle skončí v roli kladné, ale pořád jen mlátičky, Odile se setkává s jedním vypravěčským králíkem z klobouku za druhým (v podobě tušených a náhle nezpochybnitelných souvislostí a postav, které k ní mají hlubší vazby, než by čekala) a z Belliných tajemství nakonec není ohňostroj emocí, ale spíš prskavka mírně zvednutého zájmu…

Přes autorčin nezpochybnitelný talent a dílčí úspěchy je Chrám divů spíše příslibem do budoucna. Útěšnou historkou, která na odvrácenou tvář tzv. pozlaceného věku nahlíží jen zlehka, ale od které se Parryová může odrazit když ne k velkým, tak rozhodně aspoň k vrcholně zajímavým prózám.

 

Chrám divů na www.knizniklub.cz

Napsat komentář

*
To prove you're a person (not a spam script), type the security word shown in the picture. Click on the picture to hear an audio file of the word.
Anti-spam image