Nuria Amat: Ať na mě prší život
Přidal: Odeon | v kategorii Edice Světová knihovna | 06-11-2009 | Zobrazit všechny knihy autora: Nuria Amat
0
U této autorky bychom obtížně hledali tradičně vystavěný příběh, její knihy jsou na první pohled přerušované, osamělé reflexe, vzpomínky, poznámky, náznaky, útržky. Podobnost se stylem francouzské prozaičky Camille Laurens je patrná, ale Španělka je mnohotvárnější a niternější.
Pokud je literatura sebereflexe a (auto)terapie, zde to platí dvojnásob: autorce zemřela ve třech letech matka, měla problematický vztah k otci, který se promítl do vztahu k oběma jejím manželům (dnes už přiznává, že autorem starší dcery je Samuel Beckett. Ale to, co vzniká v knihách, nejsou prvoplánové autobiografické příběhy. Jsou to dokonale komponované osobní prožitky psané jednou nádherným básnickým jazykem, podruhé surově a bezohledně hodnotící vlastní minulost: o matce a otci, dětech, přátelích, milencích. Tak trochu „soupis životních traumat“, vše, co se mi stalo a jak jsem to zpracovala… Nuria Amat řeší v každé kapitole svůj vztah k té či oné osobě.
Nuria Amat
Nuria Amat (1951) je významná španělská prozaička. Vydala dvě desítky děl románových i literatury faktu. Je přispěvatelkou prestižního deníku El País. V češtině se představuje poprvé.
Ukázka
Bok po boku ujdeme několik metrů. (Jindy jsem se chvěla v jeho náručí. Postel jsme měli, kdekoli jsme byli.)
Jdu semhle, říká.
(Vzpomínám si na podivnou úzkost, která přecházela z jeho očí do mých. Což znamenalo nutnost rozloučit se co nejdřív.)
Stěžuju si, že jsem nachlazená.
Vždycky jsi nachlazená, říká.
(Nejhorší na něm byl nedostatek charakteru. Možná to bylo vinou chladné a panovačné matky. Ženy hodící se spíš na obraz než do kuchyně.
Jsem Blíženec, vykládal mi napůl v žertu, aby ospravedlnil svou malou rozhodnost ve všedním životě.)
Hluk aut nám slouží jako záminka k rozloučení.
Zavolám ti, říká.
S ním člověk nikdy nevěděl, kde něco začíná nebo končí. Jeho šílenství souviselo s nocí, matematikou, pohlavím a naprosto nevhodným stylem života.
