Nejčistší záchody a upravení lidé. Totalitu v Československu Márquez neviděl


Kniha Sto roků samoty formovala pohled na svět milionů čtenářů. Ještě než ji kolumbijský autor Gabriel García Márquez v roce 1967 vydal, navštívil Sovětský svaz a podíval se také do Československa. Vypráví o tom v knize Devadesát dnů za železnou oponou, která vychází poprvé česky v nakladatelství Odeon.

Márquez Československo navštívil jako neznámý novinář, poprvé v roce 1955, podruhé v roce 1957 a naposled zhruba o deset let později. Podruhé do Československa tehdy třicetiletý Márquez přijel znaven patnáctihodinovou cestou vlakem z Německa. Víza dopředu zařízena neměl, po krátkém čekání je však na počkání získal na hranicích. V Československu měl povoleno strávit čtrnáct dní. Na cestě s ním byl ještě jeho italský přítel Franco, dopisovatel milánských magazínů.

„Tento zjednodušený úřední postup představoval první kontrast s východoněmeckou byrokracií. Brzy jsme shledali další. Nápoje, vynikající české pivo, se prodávají v papírových kelímcích s vytištěným upozorněním: Po upotřebení pohárek znehodnoťte. Na podobná hygienická opatření narážíte všude,“ divil se.

„Restaurace jsou čisté, světlé a funkční a záchody lepší než v kterékoli západoevropské zemi,“ popisoval dále. Nutkání srovnávat Československo se západními zeměmi se pak nezbavil v průběhu celého pobytu. Překvapivě z něj Československo i nadále vycházelo podstatně lépe než třeba Francie.

Čechy popisuje jako lidi kulturní, život milující a srdečné. Vzpomínky na jeden večer strávený ve víru dění na Václavském náměstí dokonce působí téměř kosmopolitně. A to pořád mluvíme o roce 1957.

Rozdíly se proto rozhodl hledat o něco důkladněji a stopy o vládě totalitního režimu v zemi začal brzy nacházet. Například v jednom z kabaretů, kam se vydal společně s Francem. Stačilo se podívat na velká rozjetá oka na palcích vystupující zpěvačky a došlo mu, že zde bude vládnout silný materiální nedostatek. Vždyť pro ženu, a zpěvačku obzvlášť, jsou roztrhané punčochy tragédií národního rozměru, poznamenává trefně.

Přesto na Pražany vzpomíná jako na vkusně oblečené jedince, sice nepřekypující italskou elegancí, přesto stále se snažících nespadnout do šedého oděvního stereotypu východního Německa.

Z Československa Gabriel García Márquez pokračoval dále do Polska a později i do Moskvy, kde si prohlédl nabalzamovaného Lenina i Stalina. Na Československo pak už ale vždy vzpomínal jako na jednu z nejpokrokovějších zemí, kterou tehdy ve východním bloku navštívil. Jako zemi způsobem života nejbližší Západu. Ať už to dnes může působit jakkoliv bláznivě. Jen je třeba při čtení nezapomenout, že Márquez byl vášnivým zastánce levicových principů.

Napsala Monika Zavřelová pro iDnes.cz