Šestá kniha japonského spisovatele Harukiho Murakamiho se v češtině jmenuje trochu zvláštně Sputnik, má láska. Ale má to svůj důvod. Sputnik, symbol osvobození a dobývání, je tu metaforou lidské osamělosti. V Murakamiho světě kolem sebe plujeme jako pípající družice, jež se občas minou v bezprostřední blízkosti, aby se posléze ztratily v hlubinách vesmíru.

Murakami rozehrává neobvyklý milostný trojúhelník, tolik připomínající hrdiny autorovy nejslavnější knihy Norské dřevo. Na jeho vrcholu je dvaadvacetiletá Fialka, která se osudově zamiluje do osoby o sedmnáct let starší. A tou je žena Mjú. Fialčiny snahy však vyznívají naprázdno, stejně jako snažení vypravěče celého příběhu, který je pro změnu zamilovaný do Fialky.

Kafka i marná láska Jak je u Murakamiho zvykem, kromě faktu, že jde o středoškolského učitele, nevíme o vypravěči takřka nic. Autor mu nechává říkat prostě jen K. Poučený čtenář si okamžitě vzpomene na Kafkův Zámek: stejně jako zeměměřič K. stojí i jeho japonský jmenovec mimo veškeré struktury společnosti. Děním kolem sebe nehýbe – jen ho vnímá a popisuje. Stejně tak bezmocně přihlíží, jak se jeho milovaná řítí do záhuby. Fialka je na tom ještě hůř. Připomíná hikikomori, mladé lidi, kteří se nesnaží zapojit do soutěživé japonské společnosti. Než ji zaměstná Mjú, nechodí Fialka do práce a má jen příležitostné brigády. Skoro nejí, noci tráví dlouhými telefonáty s vypravěčem a četbou, vstává před polednem. A kromě toho je nešťastně zamilovaná do Mjú, které v životě zdánlivě nic nechybí: má peníze, manžela, pěkný byt. Ale vinou jedné zvláštní a tragické příhody Mjú nedokáže nikoho milovat. Láska je od počátku odsouzena k nezdaru: nenaplněná a nostalgická. A s láskou jde v literatuře často ruku v ruce smrt. Fialka s ní má přímou zkušenost: když jí byly tři roky, zemřela jí v pouhých jedenatřiceti letech matka.

Murakamiho postavy se často ocitají na druhém břehu existence, ačkoliv nazývat ten stav smrtí nejde. Není to protiklad života a smrti, ale „tady“ a „tam“. Mezi oběma polohami lze volně přecházet, ve snech i při plném vědomí, ale vždy s nebezpečím, že už nemusíte najít cestu zpět. „Tam“ se vzpírá jakýmkoli definicím: nejde o podsvětí, druhý břeh ani o peklo. V Murakamiho podání jde o podivnou, ale přece nepochybnou skutečnost, kterou nelze nepřijmout: Fialka je pryč, a i když není mrtvá, do světa živých se jen tak nevrátí. Ve svých románech je Murakami rozkročen mezi japonskou a západní kulturou. Na jeho postavách není v zásadě nic typicky japonského: práci neberou tak vážně, poslouchají rock, jazz a vážnou hudbu, cestují po světě. Většina děje se ve Sputniku odehrává namalém řeckém ostrově, Mjú obchoduje s evropskými víny.

Podstatnou roli hraje hudba. Překladatel Tomáš Jurkovič v doslovu podotýká, že v klasickém kusu se nastolí na počátku hudební motiv, který se pak rozvíjí a opakuje. Podobně je to se Sputnikem. Pracuje s motivy, jež jsme viděli v dalších Murakamiho knihách: osamění, ztížená mezilidská komunikace, stesk po ztracené lásce a samozřejmě smrt. Opakování však není na škodu: čtenářský zážitek jen umocňuje.

zdroj: 25.9.2009 Mladá fronta DNES str. 9 Kultura

Odeon vydal:

1. Haruki Murakami: Sputnik, má láska
2. Finka, jež Estoncům pere dějiny – rozhovor se Sofi Oksanen (MF Dnes, 28.12. 2010)
3. Nový román Haruki Murakamiho mohou čtenáři koupit o půlnoci (17.10.2011, Zpravodajství ČTK)
4. Booker Prize pozná vítěze dnes večer (18.10.2011, E15)
5. Barevná vlastivědná procházka (31.10.2011, MF DNES)
6. Magnesia Litera přijímá nominace (6.12.2011, Mladá fronta DNES)
7. Knížky roku připlují ze zámoří (14.12.2011, MF DNES)
8. Murakamiho Po otřesech ve vysílání UPC Express