K hitům podzimního knižního trhu v loňském roce se přiřadil i český překlad románu Jonathana Littella Laskavé bohyně. Kniha vyvolala poprask ihned po svém vydání a autor za ni obdržel Gouncortovu cenu za rok 2006, neboť bilingvní Littell, napůl Francouz, napůl Angličan, ji napsal francouzsky.

Ve Francii se prodalo na 800 000 výtisků a okamžitě následovaly překlady do němčiny, hebrejštiny, polštiny a angličtiny, nicméně kritika přijala knihu rozpolceně – část ji pokládá za největší literární událost naší doby, část naopak za staromódně podbízivou záležitost – za komerční prózu, která spojuje pornografii, detektivku, horor a šestákový román s turistickým průvodcem a monografií o holocaustu.

Detailní popisy násilných scén a sexuálních úchylek hlavní postavy, dr. Maxmiliána Aueho, který vlastně vypráví příběh svého života, vedly k obvinění autora, že napsal pornografii a triviální kýč. Tolik z doslovu Tomáše Chrobáka. Mám-li uvést, jak kniha působila na mě, mohu to shrnout velmi jednoduše. Je to román-chorobopis, a to dvojitý. Jednak chorobopis psychopata Maxe Aueho, jednak chorobopis nacismu. Ačkoli děj vypravuje v první osobě přímo hlavní postava, podává jej s klinickým odstupem, i při popisu těch nejdrastičtějších scén chybí jakékoli citové zaujetí, mnohokrát se zde zdůrazňuje, že se nejedná o nic osobního, že vše ze všeho vyplynulo jenom logicky, racionálně. Dr. Aue se tak jeví jako naprogramovaný robot, kdyby nebylo jeho perverzního sexu, který prozrazuje, že v právě v jeho robotovitosti se skrývá psychická úchylka. A proto se stává jako student nadšeným přívržencem německého nacionálního socialismu, informátorem SS a po ukončení právnického studia již jako důstojník této organizace pověřencem Sicherheitsdienstu a členem Himmlerova štábu. Spolupracuje s mnoha prominentními nacisty, tedy válečnými zločinci, např. s Eichmannem a Hőssem, velitelem Osvětimi. Tím vším je Littellův román také klinickou studii nacismu, klinickým obrazem černé gardy SS a popisem, jak choroba národního socialismu v této jeho baště probíhala.

Littellův román-chorobopis mi pak připadá jako dokonalá ilustrace Jungovy psychoanalýzy (mimochodem, jeho jméno se textem mihne, protože u Junga studuje Una, Maxovo dvojče). Sledujte se mnou – malý chlapec nemůže odpustit matce, že poté, co ji opustil jeho otec, německý důstojník, se znovu provdala za Francouze. Vyrůstá na francouzské Riviéře, kde je nahota běžná, a to obě děti přivede k tomu, aby nalezly vzájemnou útěchu ve svých tělech. Když se na to přijde, je každé z dvojčat posláno do jiného internátu, což Maxovu nenávist k matce a francouzskému otčímu vybičuje do vražedného extrému. Z internátu odjede studovat do Německa, kde představuje pro nacionální socialismus ideální materiál. Maxův vztah k sexu se po incestu vyvíjí pokřiveně, sestra Una se stává jeho sexuální obsesí, nemůže navázat normální vztah se žádnou ženou a ventil nalézá v homosexuálních náhodných poměrech. (Ožení se až po válce, ale hlavně z důvodů „krytí“, aby nevyčníval z řady.) Paradoxem knihy, a tedy i hlavního hrdiny je, že jeho sexuální orientace je silnější než ideologie, které je oddán. Přestože značně riskuje, protože u SS se homosexualita trestala smrtí. Jeho horlivá služba nacistickému programu, především příspěvek ke „konečnému řešení“ židovské otázky, se dá vysvětli jako nevědomá kompenzace, jíž vyrovnává svoje „selhání“ těla. Po vypuknutí války se SSSR se stává příslušníkem „zvláštních komand“, která „řeší“ židovskou otázku (rozuměj, vybíjejí Židy včetně žen a dětí) napřed na Ukrajině a pak na Kavkazu. Popisy těchto zvěrstev pak autor pojednává chladnýma očima důstojníka SS, přesvědčeného nacisty. Přitom se mu daří až ďábelsky dokonale předat čtenáři myšlenky takového člověka. Někdo by asi čekal, že jsem měl napsat „city takového člověka“, ale Sturmbannführer Aue žádné city nemá – aby se jich zbavil, neustále se analyzuje, vše převádí do roviny „racionálních“ úvah – pochopitelně „racionálních“ z pohledu nacisty. Zde si pak musí čtenář dávat pozor, aby nepřistoupil na jeho argumentaci, musí si uvědomit, že chybný je již základní předpoklad – naprosto scestná interpretace Darwinovy evoluční teorie – a pokud tento okamžik propase, budou se mu zdát Aueho vývody logické a nevyvratitelné. Koneckonců tak je to se všemi ideologiemi – jakmile přistoupíte na její vidění světa, zdá se vám, že všechno na sebe logicky navazuje. Mozek sice ošidit můžete, ale tělo ne – jak seznává i dr. Aue. V rokli Babí Jar u Kyjeva, kde na něho přišla řada, aby dorážel ještě žijící popravené Židy, se rodí jeho žaludeční neuróza, která ho bude až do konce života pronásledovat nenadálými záchvaty zvracení. Jungovská je také postava Maxova přítele Thomase, hrdinova zlého našeptavače, ale také sexuálně zdravého cynika s vychytralejším charakterem. Je to tedy jakési alter ego hlavní postavy, v jehož mazanosti je alespoň něco lidského – to, co mu Aue marně závidí.

I člověku, který o SS a holocaustu něco ví, přináší kniha několik nových momentů. Především se zmiňuje o děsu, jaký vyvolal u popravčích komand dodatečný rozkaz, že takto budou likvidovány i židovské ženy a děti. Dále je zajímavé, že nacistická propaganda během ruského tažení beze zbytku ztotožnila židovství s bolševismem, a že popravčí komanda SS netvořili ani tak Němci, ale v převažující míře kolaborující Ukrajinci. Littell také plasticky líčí, čím byl německý vyhlazovací systém tak účinný – dokonalým byrokratickým zvládnutím jakéhokoli zadaného úkolu, kde každá akce musela být přesně zachycena na formulářích a současně kontrolována inspekčními složkami, které odevzdávaly svoje nezávislá hlášení. To vše se statisticky zpracovávalo a výsledky se používaly k neustálému „vylepšování“ procesu. A co také překvapí, je značné procento vysokoškolsky vzdělaných odborníků ve velení „zvláštních útvarů“ SS. Nebyli to tedy žádní primitivní sadisté, ale lidé s rozsáhlým klasickým vzděláním, milovníci barokní hudby a znalci literatury, jak tomu je v případě dr. Aueho. Mělo by se říci, že byli kultivovaní, kdyby to neznělo tak nepatřičně. Samozřejmě že během času si tato služba skutečné sadisty přitáhla. A právě to dr. Auemu vadí, vidí v tom „znesvěcení“ národně sociálních ideálů, protože Židé se přece musí likvidovat chladným rozumem a „sterilně“ – je to přece chirurgická operace, která má německému Volku zachránit život. Litttell zajímavě zdůvodňuje krutost a surovost esesáckých dozorců v koncentračních táborech – i přes veškerý výplach mozku jim denní praxe ukazovala, že věznění lidé se od nich v podstatě neliší a tudíž že rasová teorie, které slouží, je falešná – a o to více byli krutí, o to více své oběti zabíjeli, aby neměli před očima to, co jejich víru narušovalo. Připomíná mi to mechanismus, který zhusta nutí příslušníka jakékoli víry, aby nenáviděl každé nevěřícího – prostě proto, že svou nevírou ohrožuje jeho víru, že ji popírá již svou prostou existencí.

Aueho přísně ideologický postoj ale vyvolá u primitivnějších kolegů nelibost a hlavní postava románu je za trest přeložena do stalingradského kotle. Pasáž, v níž autor líčí pobyt dr. Aueho v obklíčeném Stalingradu, je podána jako noční můra – jako děsivý sen, který splývá natolik s realitou, až se od ní nedá odlišit. Literárně je to asi nejpůsobivější část knihy. Ostatně Littell v textu často pracuje se sny a tím jenom podtrhuje jungovský základ svého díla. Pak se děj vrací do Berlína, kde se Aue stává Himmlerovým přidělencem pro „pracovní nasazení“. Nacistům totiž už teče do bot a Židé jsou příliš vzácným zdrojem pracovní síly na to, aby se jenom tak likvidovali. S dr. Auem, který má za úkol snížit úmrtnost v koncentračních táborech, se tak čtenář dostává do Osvětimi a dalších vyhlazovacích táborů (a také do Dory, kde vězňové vyrábějí balistickou střelu A-4, lépe známou jako V-2), aby byl svědkem, jak se nyní již Obersturmbannführerovi Auemu jeho poslání hroutí pod rukama. Systém táborů je již tak organizován na smrt, nacistická ideologie tak převažuje i nad racionálními požadavky válečné výroby, že ani Himmler, který se zmítá na jedné straně mezi ideologickým stanoviskem likvidovat Židy, a na druhé mezi hospodářskou nutností získat pracovní síly ber kde ber, nedokáže nic změnit (a chtěl to vůbec?). Stačilo by vězňům v lágrech zvýšit dávky potravin, aby vydrželi pracovat déle, ale pro velitele koncentráků je to nemyslitelná představa – nacismus se tak stává obětí vlastní nákazy. Mezitím, v době své rekonvalescence po úniku ze Stalingradu – kde mu ruský snajpr prostřelil hlavu, a přesto přežil – se dr. Aue vypraví do Antibes navštívit matku a otčíma. Jak tato návštěva dopadne, neprozradím, ani jak se Aue dostane z Berlína dobytého začátkem května Rudou armádou a jak se mu podaří stát se ctihodným továrníkem v poválečné Francii. Kdo si ale chce Laskavé bohyně přečíst, musí počítat s náročností textu. Především je přeplněn germanismy z období Hitlerova Německa, obrovským množstvím zkratek různých úřadů a inspektorátů SS, složek německé armády, partajních funkcionářů atd., které po lexikální stránce dokreslují byrokratickou výkonnost nacistů a zároveň demonstrují systém, který každému umožňoval zapomenout na své svědomí, protože z něho snímal zodpovědnost – vždy byl někdo nad ním. Nu a čtenář se také musí vyrovnat s nezvykle košatými souvětími, které zhusta tvoří polovinu stránky, někdy i celou! V doslovu je řečeno, že Littell pět let studoval prameny a pak se teprve dal do psaní. Proto jsou Laskavé bohyně faktograficky nebývale věrné a historikové v knize nenalezli žádné podstatné chyby S tímto hodnocením mohu souhlasit, alespoň jsem si nevšiml žádného popisu, který by nebyl v souladu se znalostmi, které jsem musel načerpat při psaní Valhaly a které mi dal můj zájem o historii druhé světové války.

Nicméně jsem v knize objevil tři drobné chyby. Ta první se týká letounů firmy Junkers. To „s“ na konci je schválně tučně, protože v knize se o těchto strojích zásadně píše jako o „junkerech“. Třebas mi Richard Podaný, který knihu redigoval, namítne, že to tak bylo v originálu, nebo že je ve Francii zvykem takto o těchto německých letadlech familiárně mluvit, ale v českém prostředí, a troufám si tvrdit že i v německém, slovo „junker“ vyvolává úplně jiné asociace – vnímáme ho jako označení německé pobaltské šlechty a pruských baronů, jakým je v knize i von Űxküll, manžel Maxovy sestry Uny. Správný název těch letadel je tedy Junkers, přestože letecký konstruktér prof. Hugo Junkers, který stejnojmenné letecké závody založil, odmítal nacismus a v roce 1933 po nástupu Hitlera k moci byly továrny Junkers vyvlastněny. Kdyby roku 1935 neumřel, pravděpodobně by skončil v koncentráku. Němci pak používali zkratku Ju. Nepochybuji, že toto všechno Richard ví, a o to více je pro mě záměna „junker“ za „Junkers“ záhadná. Druhý lapsus je poněkud komický a na tváři člověka, který je alespoň trošku obeznámen s vojenskými vozidly druhé světové války, vyvolá úsměv. V knize je pasáž (str. 671), v níž přijíždí automobilem Schwimmwagen Eichmann a jeden z důstojníků mu otevírá dveře. Směšné je to, že schwimmvagen žádné dveře neměl. Jednalo se totiž o obojživelné vozidlo Volkswagen VW 166 na podvozku Volkswagen 87 (po válce vyráběný jako pověstný „Brouk“) s uzavřenou pontonovou karosérií, která z důvodů vodotěsnosti žádné dveře neměla. Dveře měla jiná militarizovaná verze Volkswagenu, a to VW82 vyráběný s hranatou plechovou karosérií jako štábní automobil. Tomu se ale říkalo kübelwagen, takže se domnívám, že tady se Littell spletl a zaměnil schwimmvagen s kübelwagenem. Nu a v tom třetím případě si nejsem jistý, jestli se nejedná o překlep. Pověstná německá pistole, která se používala již za první světové války, se nejmenovala Lüger, jak je uvedeno v knize, ale Luger podle jejího konstruktéra Georga Lugera. Snad ještě známější byla pod jménem „Parabellum“ (což je správný název konkrétního modelu Luger 08), v hantýrce „parabela“. Jak je vidět, u díla takového rozsahu a tak zvláštního zaměření nezabrání chybičkám ani pečlivý překlad a dokonalá redakční práce. Nicméně to nikterak neubírá Laskavým bohyním na skvělosti a jedinečnosti, takže je pokládám za povinnou četbu pro každého, kdo se zajímá o literaturu, respektive sám píše.

Autor: František Novotný
Zdroj: Interkom 4-5/2009

Žádné podobné články.