V blízkosti indicko-nepálských hranic, téměř na dosah od majestátní osmitisícovky Kančendžengy, žije osaměle soudce ve výslužbě Džémúbháí Popatlal Patel se svým kuchařem. Studoval v Londýně ještě před druhou světovou válkou, poznal imperiální mocnost v dobrém i špatném. Jeho život je nyní velice prostý a stereotypní, starý muž je zahořklý a od světa už nic neočekává. Vše se mění ve chvíli, kdy se na prahu zjeví jeho vnučka Sai, sedmnáctiletá dívka, která ztratila rodiče a byla vychována anglickými řádovými sestrami. Do té doby mnoho ze skutečného života nepoznala, není tedy divu, že se brzo spustí se svým nepálským učitelem.

Jejich vztah ovšem ukončí levicové povstání v Nepálu. Po pár měsících ji začne přitahovat kuchařův syn Bidžu, který odjíždí do Ameriky, země, kde „každý má televizi a účet v bance“. Později pochopí, že ať se bude snažit sebevíc, zůstane vždycky ilegálním přistěhovalcem, co ostatním smrdí. Kiran Desai spojuje dva světy – indickou realitu osmdesátých let, poznamenanou anglickou kolonizací, a každodenní skutečnost anglicky mluvícího světa. Autorka vnímá svět s nadhledem, s nímž popisuje i bolestivé stránky indických dějin. Výjimečný je její smysl pro humor, nadsázku a ironii (připomínající Salmana Rushdieho) stejně jako poetické kouzlo jejího vyprávění (podobnost s Arundhatí Roy). Román, za který autorka získala roku 2006 Booker Prize, přináší poněkud jiný pohled na Indii, než na jaký jsme zvyklí. Snaží se odpovědět na otázky spojené s náboženstvím i na problémy rasové stejně jako na skutečnost, jaké to je být emigrantem. Dědictví ztráty je pozoruhodným příspěvkem ke stále aktuálnímu tématu Východ, Západ.

Ukázka z textu
Sai seděla na verandě a četla článek o krakatici obrovské ve starém čísle časopisu National Geographic. Čas od času vzhlédla ke Kančendženze a z jejího přízračného světélkování jí po zádech přeběhl mráz. Soudce seděl na opačném konci verandy nad šachovnicí a hrál sám se sebou. Schovaná pod jeho židlí, kde se cítila v bezpečí, spala fenka Ťunťa a tiše chrápala. Od stropu visela na drátě jediná obnažená žárovka. Venku byla zima, vevnitř však byla zima ještě větší – v domě věznily tmu a mráz na metr tlusté kamenné zdi. (…)
Zavřela časopis a vyšla na zahradu. Trávník byl ohraničen hustým lesem a trsy bambusu, které se ve tmě tyčily do desetimetrové výšky. Stromy vypadaly jako lišejníkem porostlí obři, zduřelí a znetvoření, obtočení kořeny orchidejí jako chapadly. Jemný dotyk mlhy ve vlasech se Sai zdál úplně lidský, když roztáhla prsty, měla pocit, jako by si je opar strčil něžně do úst. Vzpomněla si na Gyana, domácího učitele matematiky, který měl se svou učebnicí algebry dorazit už před hodinou.
Ale bylo již půl páté. Sai jeho zpoždění přičítala houstnoucí mlze.
Ohlédla se; dům najednou zmizel. Když vyšla po schodech na verandu, zmizela i zahrada. Soudce usnul. Působením zemské přitažlivosti na ochablé svaly mu poklesly koutky úst a povisly tváře, Sai si tak mohla jasně představit, jak bude vypadat po smrti.

Žádné podobné články.