To nejlepší ze světové literatury

Kat Kaufmann: Superpozice (7.3.2017, art.ihned.cz) „Jaká to je, prosím?“ Jak se dokáže ptát tak mile. Jako by toho už dávno neměl plný zuby, jako bych nebyla poslední host v hluboké noci. „Jo tak. To je...

Celý článek >>>

V bludišti paralelních světů (7.3.2017, Lidové... Románový debut Kat Kaufmannové je příběhem mladé ruské Židovky v Berlíně a také knihou mnoha tváří – tematicky i jazykově. Název Superpozice (ve významu...

Celý článek >>>

Vyšel nový román Harukiho Murakamiho. Má 2000 stran,... Příznivci japonského spisovatele Harukihu Murakamiho, jenž bývá označován za favorita na Nobelovu cenu za literaturu, v pátek oblehli japonská knihkupectví. O...

Celý článek >>>

PRÁVĚ VYCHÁZÍ Han Kang: Vegetariánka (23.2.2017,... Jonghje se jednoho dne probudí z krvavé noční můry a její život se začne dramaticky měnit. Ze všeho nejdřív přestane jíst maso. Ovšem v dravé patriarchální...

Celý článek >>>

Maďarská literární senzace, zahlcená bídou (22.2.2017,... V Maďarsku se stal román Nemajetní uznávaného básníka a esejisty Szilárda Borbélyho literární senzací. Vypráví příběh chudé, částečně židovské venkovské...

Celý článek >>>

Karl Ove Knausgard: Můj boj 2 (8.2.2017, ihned.cz)

Přidal Odeon | v kategorii Ukázky | 09-02-2017 | Spisovatel:

0

29.července 2008

 

LÉTO JE DLOUHÉ a stále ještě nekončí. 26. června jsem dokončil první díl románu a od té doby, už déle než měsíc, máme Vanju a Heidi doma ze školky se vší intenzitou, již to všednímu dni dodává. Nikdy jsem nechápal smysl prázdnin, nikdy jsem neměl potřebu je mít, vždy jsem jen dostával chuť o to víc pracovat. Ale když musím, tak musím. První týden jsme měli strávit v osadě, kde jsme na Lindino naléhání koupili loni na podzim chatu, jednak abych tam mohl psát, jednak na víkendy, ovšem po třech dnech jsme to vzdali a vrátili se zpátky do města. Shromáždit tři malé děti a dva dospělé na malé ploše, s dalšími lidmi všude kolem a bez možnosti věnovat se čemukoliv jinému kromě plení na zahrádce a sekání trávy nemusí být nutně dobrý nápad, především pokud už před příjezdem vládne disharmonie, jež nadále přetrvává. Několikrát jsme se tam hlasitě pohádali, pravděpodobně pro pobavení sousedů, a stovky pečlivě obhospodařovaných zahrádek se všemi těmi polonahými postaršími lidmi ve mně vyvolávaly nedůtklivý pocit klaustrofobie. Takové nálady děti rychle zachytí a rozehrají, obzvlášť Vanja, ta reaguje téměř okamžitě na výkyvy v intonaci a intenzitě řeči, a pokud se situace vyostří, začne dělat to, o čem ví, že se nám nejméně líbí a co nás připraví o rozvahu, stačí, když se tomu bude věnovat dostatečně dlouho. Naplnění zoufalstvím se už téměř nemůžete bránit, takže tak to u nás chodí – řev, křik a ubohost. Následující týden jsme si pronajali auto a vyrazili do Tjörnu u Göteborgu, kam nás pozvala Lindina kamarádka Mikaela, Vanjina kmotra, do domu svého přítele. Ptali jsme se, jestli ví, jaké je to se třemi dětmi, a ona si byla opravdu jistá, že nás tam chce mít, ale to je celá ona, pokračovala, může s dětmi péct, říkala si, chodit se s nimi koupat a lovit kraby, abychom měli trochu času pro sebe. Na to jsme se chytili. Dojeli jsme do Tjörnu, zaparkovali před domem, navalili se dovnitř s dětmi i všemi saky paky. Měli jsme v úmyslu strávit tam celý týden, ale už o tři dny později jsme naložili věci do auta a zamířili opět na jih, k očividné úlevě Mikaely i Erika.

 

Kniha

 

Karl Ove Knausgard

 

Můj boj 2: Zamilovaný muž

 

2017, Nakladatelství Odeon, přeložila Klára Dvořáková Winklerová, 560 stran, 399 korun

 

Lidé, kteří nemají děti, jen zřídkakdy chápou, co to obnáší, jakkoliv vyzrálí a inteligentní jinak mohou být, přinejmenším já jsem to tak měl, než se nám ty naše narodily. Mikaela a Erik žijí svojí kariérou, co znám Mikaelu, pohybuje se na samých vedoucích postech v kulturní sféře, zatímco Erik je ředitel jakési celosvětové nadace s centrálou ve Švédsku. Po pobytu v Tjörnu se chystal na setkání do Panamy a pak měla pokračovat jejich dovolená v Provence, protože takový je jejich život, místa, o nichž jsem já jen četl, jsou jim otevřená. A do toho jsme se přihnali my se svými vlhčenými ubrousky a plenami, Johnem, který všude vleze, Heidi a Vanjou, jež se perou a křičí, smějí a brečí, nikdy nejedí u stolu, nikdy nedělají, co jim řekneme, každopádně ne, když jsme mezi jinými lidmi a opravdu chceme, aby se dobře chovaly, protože si toho všimnou, a čím víc je pro nás ve hře, tím jsou nezvladatelnější, a přestože Erikův dům byl velký a prostorný, nebylo to dost na to, aby se daly přehlédnout. Erik předstíral, že se nebojí o žádné z věcí, které měli uvnitř, snažil se vystupovat vůči dětem velkoryse a přátelsky, ovšem řeč těla ho nepřetržitě zrazovala, paže pevně přimknuté k tělu, způsob, jakým neustále vracel věci na místo, jeho nepřítomný pohled. Všechny ty věci a dům znal celý svůj život, byly mu blízké, avšak ti, kteří ho v těchto dnech zalidnili, mu byli vzdálení, pohlížel na ně, přibližně jako člověk pohlíží na krtky nebo ježky. Chápal jsem ho a byl mi sympatický. Ale současně jsem to všechno přivezl, tudíž nějaké opravdové sblížení nepřicházelo v úvahu. Erik sice studoval v Cambridgi a Oxfordu a několik let pracoval jako makléř v londýnském světě financí, avšak na jedné procházce se vydali s Vanjou na kopec nad mořem a on ji nechal volně šplhat několik metrů před sebou, přičemž se zastavil a bez hnutí se kochal výhledem, aniž vzal v úvahu, že jí jsou teprve čtyři roky a nedokáže sama odhadnout riziko, takže jsem s Heidi v náručí musel vyběhnout za nimi, abych na Vanju dal pozor. Když jsme se o půl hodiny později usadili v kavárně, já s nohama ztuhlýma po tom nenadálém vrchařském výkonu, a poprosil jsem Erika, aby dával Johnovi kousky housky, již jsem vedle něho položil, protože jsem musel zvládnout Heidi s Vanjou a zároveň jim opatřit něco k jídlu, přikývl, že to udělá, ovšem nezavřel noviny, v nichž si četl, vůbec nevzhlédl a nezaregistroval, jak je John půl metru od něho stále rozčilenější, až se kluk nakonec rozeřval, v obličeji celý rudý, ze zoufalství nad tím, že kousek housky, který by si tak rád dal, leží na dohled, ovšem mimo dosah. Lindu, která seděla na druhém konci stolu, to naštvalo, viděl jsem to na ní, ale překousla to, nic neřekla, počkala, než jsme byli zase venku a sami dva, a pak mi sdělila, že pojedeme domů. Hned. Zvyklý na její rozmary jsem opáčil, ať se zklidní a nerozhoduje se, když ji něco vytočí. To ji pochopitelně naštvalo ještě víc a tak to šlo až do chvíle, kdy jsme následujícího rána seděli v autě a odjížděli.

 

Širá modrá obloha a malebná, větrem bičovaná krajina spolu s radostí dětí a skutečností, že sedíme v autě a nikoliv v kupé ve vlaku či na palubě letadla, což byly v posledních letech naše způsoby cestování, náladu uvolnily, ovšem netrvalo dlouho a všechno začalo znovu. Museli jsme se totiž najíst a ukázalo se, že restaurace, kterou jsme našli a zastavili u ní, patří jachtařskému klubu. Ale servírka mi řekla, že stačí, když přejdeme most, dostaneme se do města a tam, je to nějakých pět set metrů, najdeme jinou restauraci, takže jsme se po dvaceti minutách nacházeli na vysokém, úzkém, avšak vysoce frekventovaném mostě, celí vyhladovělí jsme se dřeli se dvěma kočárky, v dohledu pouze průmyslovou zónu. Linda zuřila, oči měla potemnělé, takhle to dopadá vždycky, syčela, nikomu jinému se to nestává, nic nezvládáme, teď bychom měli obědvat, celá rodina, mohlo to být fajn, ovšem my se tu místo toho vlečeme ve větru po pitomém mostě obklopení svištícími auty a zplodinami. Viděl jsem snad já někdy jiné rodiny se třemi dětmi v takové situaci? Ulice, po které jsme pokračovali, končila u kovové brány s logem bezpečnostní agentury. Abychom se dostali do města, jež ke všemu působilo sešle a tristně, museli jsme to obejít přes průmyslovou zónu, což zabralo dalších přinejmenším patnáct minut. Chtěl jsem se od Lindy oddělit, protože si pořád stěžuje, vždycky chce něco jiného a sama pro to nic neudělá, jen si stěžuje, stěžuje a stěžuje, nikdy nebere situace takové, jaké jsou, a pokud skutečnost neodpovídá jejím představám, vyčítá to mně, ať jde o cokoliv. No jo, tak jsme se tedy rozdělili, ovšem logistika nás jako vždycky svedla opět dohromady, měli jsme jedno auto a dva kočárky, takže nezbývalo než předstírat, jako by to, co bylo vyřčeno, přesto vyřčeno nebylo, dotlačit pocintané a rozvrzané kočárky zpátky přes most až ke krásnému jachtařskému klubu, naskládat je do auta, zapnout děti do sedaček a dojet k nejbližšímu McDonald’s, což bylo na benzinové pumpě téměř v centru Göteborgu, kde jsem si já venku na lavičce snědl svůj párek, zatímco Vanja a Linda pojídaly svoje v autě. John a Heidi spali. Plánovaný výlet do Lisebergu jsme zrušili, při náladě, jež mezi námi panovala, by se všechno jen zhoršilo. Namísto toho jsme po několika hodinách jízdy z náhlého popudu zastavili v laciné a lajdácky poskládané takzvané „pohádkové zemi“, kde bylo všechno té nejbídnější kvality, a nejdřív vzali děti do malého „cirkusu“ skládajícího se z jednoho psa proskakujícího skrz kruhy ve výši kolen a urostlé, mužsky vypadající ženy, pravděpodobně odkudsi z východní Evropy, jež zmíněné kruhy vyhazovala do vzduchu a točila s nimi kolem boků, kteréžto umění ovládaly všechny holky z mojí třídy na prvním stupni základní školy. Dále tam byl blonďatý muž v mém věku v botách se zahnutou špičkou a pneumatikami vyvalenými přes harémové kalhoty, jenž si naplnil pusu benzinem a čtyřikrát vyplivl oheň vzhůru, k nízkému stropu. John a Heidi na to zírali, až se zdálo, že jim oči vypadnou z důlků. Vanja myslela jen na stánek s kolem štěstí, který jsme minuli a kde bylo možné vyhrát plyšáka, neustále mě tahala za ruku a ptala se, když už představení skončí. Chvílemi jsem pohlédl na Lindu. Seděla s Heidi na klíně a v očích měla slzy. Když jsme vyšli ven a vydali se, každý s jedním kočárkem před sebou, kolem velkého bazénu s dlouhým toboganem, za jehož vrcholkem trůnil obrovský, snad třicet metrů vysoký troll, směrem k několika pouťovým atrakcím, zeptal jsem se Lindy, proč ty slzy.

 

„Nevím,“ odpověděla. „Ale cirkus mě odjakživa dojímal.“

 

„Ale proč?“

 

„No, je to přece tak smutný, nízký a laciný. A zároveň taky krásný.“

 

„I tady ten?“

 

„Jo. Neviděl jsi Heidi a Johna? Úplně je to hypnotizovalo.“

 

„Ovšem Vanju teda ne,“ poznamenal jsem s úsměvem. Linda se taky usmála.

 

„Cože?“ ozvala se Vanja a otočila se. „Co jsi říkal, tati?“

 

„Jen jsem říkal, že když jsme byli v cirkuse, nemyslela jsi na nic jiného než na toho plyšáka, co jsi předtím viděla.“

 

Vanja se usmála tak, jako to dělávala vždycky, když jsme mluvili o něčem, co udělala. Spokojeně, ale zároveň horlivě, připravená na další akci.

 

„Co jsem dělala?“ ptala se.

 

„Pořád jsi mě tahala za ruku,“ odpověděl jsem, „a říkala, že si chceš zatočit kolem štěstí.“

 

„A proč?“

 

„Jak to mám vědět?“ opáčil jsem. „Asi jsi chtěla toho plyšáka.“

 

„A půjdeme tam teď?“

 

„Ano, je to tamhle dole.“

 

Ukázal jsem na vyasfaltovanou cestičku, kde se za stromy daly rozeznat pouťové atrakce.

 

„A Heidi taky dostane?“ zeptala se.

 

„Když bude chtít,“ odpověděla Linda.

 

„Chce,“ ujistila ji Vanja a naklonila se k Heidi sedící v kočárku. „Chceš, Heidi?“

 

„Ano.“

 

Stálo nás to devadesát korun, než tam konečně obě stály s plyšovými myškami v rukách. Na obloze nad námi pálilo slunce, vzduch v lese se ani nepohnul, všelijaké cinkání a vrzání atrakcí se mísilo s diskem osmdesátých let, které se linulo ze stánků kolem nás. Vanja chtěla cukrovou vatu, takže jsme za deset minut seděli u stolu u jakéhosi kiosku, obklopeni bzučícími, vzteklými a vlezlými vosami, cukr se v tom vedru lepil na všechno, k čemu se jen přiblížil, to jest na desku stolu, opěrku kočárku, paže i ruce, k halasnému rozčilení dětí, takhle si to nepředstavovaly, když ve stánku spatřily nádrž s vířícím cukrem. Moje kafe bylo trpké a téměř se nedalo pít. Malý, špinavý kluk na tříkolce najel přímo do Heidina kočárku a vyčkávavě na nás hleděl. Měl tmavé vlasy a tmavé oči, mohl být Rumun, Albánec, nebo možná Řek. Poté co najel kolem do kočárku ještě několikrát, postavil se tak, abychom nemohli odejít, a tak zůstal stát, s pohledem upřeným k zemi.

 

Ukázku si můžete přečíst na www.art.ihned.cz

Můj boj 2 na www.knizniklub.cz

Napsat komentář

*
To prove you're a person (not a spam script), type the security word shown in the picture. Click on the picture to hear an audio file of the word.
Anti-spam image