V boha nevěřím, ale někdy mi schází, přiznává se na úvod svého jedenáctého románu Julian Barnes. Shrnuje tím vlastní zkušenost někdejšího ateisty a nynějšího agnostika, který si uvědomuje, za jak početný tábor příslušníků sekularizované éry promlouvá, když se před čtenáři zpovídá ze svého strachu z umírání a ze smrti. Jeho nejnovější meditace na téma lidské konečnosti má podobu rozsáhlého románového eseje rozebírajícího téma z hlediska rozumu a pragmatičnosti, ale připouštějícího si i tabuizovanou hrůzu z neznámého. Román je zároveň obřím a famózním rejstříkem lidské zkušenosti se smrtí, jejíž místo v novověkých dějinách hledá a dokládá na příkladech ze sklonku života předních spisovatelů a dalších veřejných činitelů.

Není však vskutku žádný důvod k obavám: autor při tom dovede být zábavný i něžný, moudrý i mrazivý, předvádí bytostné frankofilství a účtuje s ostrovními předsudky. Jeho příspěvek o podstatě našeho konce znovu potvrzuje, proč autor patří k nejlepším anglickým stylistům.

Julian Barnes (1946), prozaik, novinář a překladatel, držitel řady významných evropských literárních cen, proslul např. díly Flaubertův papoušek a Historie světa v 10 1 kapitolách.

Ukázka z textu
Strach ze smrti nahrazuje strach z Boha – což byl kdysi celkem rozumný princip, vezmeme-li v úvahu náhodu a riziko spjaté s životem a naši zranitelnost vůči bleskům neznámého původu. Jenže strach z Boha aspoň poskytoval určitý prostor pro vyjednávání. Ukecali jsme Ho, aby nebyl pomstychtivý, a změnili jsme jeho image na nekonečně milosrdnou bytost. Starou podobu Boha jsme nahradili novou, podobně jako jsme to udělali se Starým zákonem a starou Labour party. Vyzdvihli jsme pomocí páky jeho vytesanou modlu, položili ji na lyžiny a odtáhli tam, kde je víc slunečno. Se smrtí to však udělat nedokážeme. Smrt nejde ukecat ani do čehokoli vmanévrovat – jednoduše se odmítá dostavit k jednacímu stolu. Nemusí předstírat, že je pomstychtivá, či milosrdná, nebo dokonce nekonečně nemilosrdná. Je hluchá
vůči jakékoli urážce, stížnosti nebo blahosklonnosti. „Smrt není umělec.“ Ne, a ani by to o sobě nikdy netvrdila. Umělci jsou nespolehliví. Zato smrt vás nikdy nenechá ve štychu, je na telefonu sedm dní v týdnu a tři osmihodinové směny za sebou jí nedělají žádné potíže. Kdyby se někde nabízely její akcie, člověk by si je hned koupil.

Odkazy:

• Žádný důvod k obavám – recenze na serveru iLiteratura.cz
• Recenze ke knize Žádný důvod k obavám (Hospodářské noviny, 22.4.2010, str. 12 Kultura)

Koupit na Knižním webu

Žádné podobné články.