Může být tisíc stran téměř jednolitého textu plného suchých historických fakt strhujícím čtením? Ano – francouzsky psaný román Američana Jonathana Littella Les Bienveillantes, který čerpal inspiraci z filmu Clauda Lanzmanna Šoa, je důkazem. Vyprávění přesvědčeného nacisty a důstojníka SS Maximiliena Aueho, syna Němce a Francouzky, nás provede několika různými dějišti druhé světové války, na frontu, do okupovaných oblastí i do zázemí.

Text je koncipován jako Aueho fiktivní memoáry sepsané dlouho po válce; Aue se v nich neobhajuje (k otázkám svědomí se staví spíše s vlažným cynismem), nýbrž se snaží po svém vysvětlit, jak a proč funguje jedno malé kolečko v příšerné smrtící mašinérii. Coby administrativní síla se podílí na likvidaci židovského obyvatelstva a nežádoucích živlů na Ukrajině a Kavkaze; zažije holocaust od takříkajíc amatérských začátků až po „průmyslové“ období plynových komor, jeho vzpomínky nás zavedou i do válečného Berlína a do hřbitovního inferna obklíčeného Stalingradu. Text, záměrně oproštěný od veškeré poetičnosti, je sice psán stejně suchopárným stylem, jakým Aue sepisuje svá hlášení pro Himmlera, ale zároveň z něj dýchá dojem neutuchajícího hnusu, román se valí jako temná řeka, pod jejíž zdánlivě nevzrušenou hladinou víří páchnoucí freudovské bahno, je až přehnaně dokumentárně přesný a nabitý fakty, ale jeho atmosféra je spíše hororová.

Aue sám sebe prezentuje jako útlocitného intelektuála, který se minul povoláním (chtěl psát knihy, skončil jako právník), z jeho osobního příběhu, který se prolíná s nesmírně sugestivním líčením historických událostí, na nás nicméně hledí člověk sexuálně i morálně vyšinutý – nenápadný, seriózně působící psychopat, který koná zlo téměř se slzami v očích, jen a pouze s vědomím historické nevyhnutelnosti. Za svůj monumentální exkurz do duše malé ryby mezi válečnými zločinci (nebo jen obyčejného člověka ve vleku doby?) získal Jonathan Littell v říjnu 2006 Velkou cenu Francouzské akademie, v listopadu téhož roku pak prestižní Goncourtovu cenu.

Vítězné dílo oceněné Goncourtovou cenou. Na fotce členové poroty.

Ukázka

V jednom z domů jsme našli raněného německého vojáka, kterého do břicha trefila střepina šrapnelu. Schovával se pod schodištěm, ale když uslyšel, jak šeptáme, zavolal na nás. Thomas a Piontek ho přenesli na protrženou pohovku a drželi mu přitom ústa, aby nekřičel; chtěl napít, Thomas namočil kus hadru a několikrát mu ho vtiskl mezi rty. Voják tu ležel už mnoho dní a jeho přerývaným, zadýchaným slovům bylo sotva rozumět. Zbytky několika divizí, jež tvořily i tisíce civilistů, vytvořily v Horstu, Rewahlu a Hoffu kapsu; on sem přišel s tím, co z jeho pluku zbylo po bojích u Dramburgu. Pak se pokusili prolomit ruské linie směrem k Wollinu. Rusové zaujali pozice na skalách a systematicky ostřelovali zoufalý dav, který pod nimi procházel. „Jako kdyby stříleli holuby.“ Téměř okamžitě byl raněn a jeho druhové ho tu nechali. Přes den se prý pláž hemží Rusy, kteří přicházejí obírat mrtvé. Věděl, že obsadili Kammin a že nepochybně drží celý břeh zátoky. „Musí to tu pročesávat jedna hlídka za druhou,“ poznamenal Thomas. Rudí určitě hledají ty, kdo přežili průlom.“ Voják dál blábolil, sténal a potil se; chtěl vodu, ale nedali jsme mu ji, protože by začal křičet; a nemohli jsme mu nabídnout ani cigarety, žádné jsme neměli. Než jsme odešli, požádal nás o pistoli; nechal jsem mu tu svoji a také zbytek kořalky. Slíbil, že s výstřelem počká, až budeme daleko. Pak jsme opět vykročili na jih: za Gross Justinem a Zitzmarem byly lesy. Provoz na silnicích nebral konce, džípy a americké studebakery s rudými hvězdami, motocykly, další a další obrněné vozy; po cestách chodily pěti- či šestičlenné hlídky a museli jsme si dávat bedlivý pozor, abychom se jim vyhnuli. Deset kilometrů od pobřeží už na polích a v lese opět ležel sníh. Zamířili jsme na Gülzow západně od Greifenbergu; dál, jak vysvětlil Thomas, budeme pokračovat a pokusíme se přejít Odru u Gollnowa. Před rozbřeskem jsme v lese našli srub, ale kolem byly lidské stopy, a tak jsme sešli z cesty a šli se vyspat o kus dál, zachumlali jsme se do kabátů na mýtině mezi borovicemi.
Když jsem se probudil, byly kolem děti. Stály okolo nás ve velkém kruhu, byly jich desítky a mlčky nás sledovaly. Byly otrhané, špinavé a rozcuchané; hodně z nich mělo na sobě kusy německých uniforem, tu blůzu, tu helmu, tu nahrubo ustřižený kabát; některé v rukou svíraly zemědělské náčiní, motyky, hrábě a lopaty; jiné měly pušky a samopaly vyrobené z plechu, ze dřeva nebo z lepenky. Neústupně a hrozivě nás pozorovaly. Většině z nich mohlo být mezi deseti a třinácti lety, některé ale vypadaly ani ne na šest; vzadu se držela děvčata. Vstali jsme a Thomas je zdvořile pozdravil. Ten největší z nich, světlovlasý hubený kluk, kterým měl na sobě černou tankistickou blůzu a přes ni kabát po štábním důstojníkovi, oblečený naruby, červenou sametovou podšívkou navrch, udělal krok vpřed a obořil se na nás: „Kdo jste?“ Mluvil německy se silným přízvukem východohaličských či dokonce banátských Volksdeutscher. „Jsme němečtí důstojníci,“ odpověděl klidně Thomas. „A vy?“ – „Kampfgruppe Adam. Adam jsem já, jsem Generalmajor Adam, velitel.“ Piontek vyprskl smíchy. „My jsme z SS,“ pokračoval Thomas. – „Kde máte odznaky?“ utrousil chlapec. „Jste dezertéři!“ Piontek už se nesmál. Thomas se nenechal vyvést z míry, založil ruce za zády a řekl: „Nejsme dezertéři. Insignie jsme si museli strhat, protože jsme se obávali bolševiků.“ – „Proč se s těmi smrady bavíte, Herr Standartenführer?“ vykřikl Piontek. „Vždyť jim haraší! Zasloužili by nařezat.“ – „Uklidni se, Pionteku,“ řekl Thomas. Já nic neříkal, pod upřenými, šílenými pohledy těch dětí se ve mně vzmáhal děs. „Já jim dám,“ křikl Piontek a sáhl si za záda pro samopal. Chlapec v důstojnickém kabátě mávl rukou a na jeho pokyn se na Pionteka sesypalo půl tuctu dětí, začali ho bít svým náčiním a strhli ho na zem. Jeden z chlapců se rozpřáhl motykou a zasáhl ho do tváře, až se mu rozletěly zuby a jedno oko se vymrštilo z důlku. Piontek ještě pořád křičel; pak mu klacek rozrazil čelo a Piontek zmlkl. Děti ho bily dál, dokud mu z hlavy nezbyla jen krvavá kaše smíchaná se sněhem. Zkameněl jsem nezvladatelnou hrůzou. Thomas se také ani nepohnul. Když děti nechaly mrtvolu být, ten největší ještě jednou vykřikl: „Jste dezertéři a zrádci a my vás pověsíme!“ – „Nejsme dezertéři,“ opáčil chladně Thomas. „Führer nás pověřil zvláštním posláním za ruskými liniemi a vy jste nám právě zabili šoféra.“ – „Kde máte doklady, abyste to mohli dokázat?“ nedal se odbýt chlapec. – „Zničili jsme je. Kdyby nás Rusové zajali a přišli na to, kdo jsme, mučili by nás a přiměli by nás mluvit.“ – „Dokažte mi to!“ – „Doveďte nás k německým liniím a uvidíte.“ – „Máme na práci jiné věci než dělat doprovod dezertérům,“ zasyčel chlapec. „Zavolám svým nadřízeným.“ – „Jak chcete,“ odpověděl klidným hlasem Thomas. Skupinkou se protlačil malý, asi osmiletý chlapeček s krabicí na rameni. Byla to dřevěná bedýnka od munice s ruskými nápisy; ze dna trčelo pár šroubů a byla na něm přibitá barevná papírová kolečka. Po straně z bedýnky na drátě visela plechovka a provázky k ní byla přivázaná dlouhá kovová tyčka; chlapeček měl na krku opravdová radistická sluchátka. Nasadil si je, položil si bedýnku na kolena, zakroutil papírovými kolečky a šrouby, přiložil si plechovku k uchu a ohlásil: „Kampfgruppe Adam volá hlavní stan! Kampfgruppe Adam volá hlavní stan! Odpovězte!“ Několikrát to zopakoval a pak si stáhl jedno ze sluchátek, která mu byla velká. „Mám je na lince, Herr Generalmajor,“ řekl vysokému blonďáčkovi. „Co jim mám říct?“ Světlovlasý chlapec se otočil k Thomasovi: „Vaše jméno a hodnost!“ – „SS-Standartenführer Hauser, Sicherheitspolizei.“ Chlapec se otočil ke klučinovi u vysílačky: „Zeptej se jich, jestli mohou potvrdit zvláštní pověření Standartenführera Hausera ze Sipo.“ Klučina zopakoval otázku do plechovky a čekal. Pak prohlásil: „Nic o tom nevědí, Herr Generalmajor.“ – „To mě nepřekvapuje,“ prohlásil Thomas se svým hypnotickým klidem. „Jsme zodpovědní přímo Führerovi. Dovolte mi zavolat Berlín a on vám to osobně potvrdí.“ – „Osobně?“ zeptal se chlapec-velitel a oči se mu podivně zaleskly. Stál jsem jako ochromený: Thomasova odvaha mě přimrazila k zemi. Na pokyn světlovlasého chlapce si klučina sejmul sluchátka a podal je Thomasovi i s bedýnkou. „Mluvte. Vždycky, když skončíte, řekněte ´Přepínám´.“ Thomas si přiložil sluchátka k uchu a vzal do ruky plechovku. Nato do plechovky řekl: „Berlíne, Berlíne! Hauser volá Berlín, odpovězte.“ Několikrát to zopakoval a pak řekl: „Hlásí se Standartenführer Hauser na služební cestě. Potřebuji mluvit s Führerem. Přepínám… Ano, počkám. Přepínám.“ Děti kolem nás na něm visely očima; tomu, který si říkal Adam, se chvěla brada. Náhle Thomas vypjal prsa, sklapl podpatky a vykřikl do plechovky: „Heil Hitler! Hlášení podává Standartenführer Hauser z Geheime Staatspolizei!“ Odmlčel se a po chvilce pokračoval: „Obersturmbannführer Aue a já se vracíme z naší zvláštní mise, mein Führer! Narazili jsme na Kampfgruppe Adam a žádáme o potvrzení našeho pověření a totožnosti. Přepínám.“ Opět se odmlčel a pak řekl: „Jawohl, mein Führer. Sieg Heil!“ Podal sluchátka a plechovku chlapci v důstojnickém kabátě. „Chce s vámi mluvit, Herr Generalmajor.“ – „To je Führer?“ zeptal se chlapec hluše. – „Ano. Nebojte se. Je to dobrý člověk.“ Chlapec si od něj pomalu vzal sluchátka, nasadil si je, vymrštil paži do vzduchu a zařval do plechovky: „Heil Hitler! Generalmajor Adam, zu Befehl, mein Führer! Přepínám!“ Pak řekl: „Jawohl, mein Führer! Jawohl! Jawohl! Sieg Heil!“ Když si sundal sluchátka a vracel je malému chlapci, oči se mu leskly. „To byl Führer,“ prohlásil slavnostně. „Potvrzuje vaši totožnost i váš úkol. To s vaším šoférem mě mrzí, ale unáhlil se a my nemohli nic tušit. Má Kampfgruppe je vám k dispozici. Co potřebujete?“ – „Musíme se v pořádku dostat k našim liniím a předat informace, které mají pro Reich zásadní význam. Můžete nám pomoci?“ Chlapec poodešel stranou s několika dalšími dětmi a chvilku se s nimi radil. Pak se vrátil: „Přišli jsme sem likvidovat soustředění bolševických jednotek. Ale můžeme vás doprovodit až k Odře. Na jihu je les, projdeme těm hovadům rovnou pod nosem. Pomůžeme vám.“

Žádné podobné články.