To nejlepší ze světové literatury

Julian Barnes: Žádný důvod k obavám V boha nevěřím, ale někdy mi schází, přiznává se na úvod svého jedenáctého románu Julian Barnes. Shrnuje tím vlastní zkušenost někdejšího ateisty a nynějšího...

Celý článek >>>

Chuck Palahniuk: Neviditelné nestvůry Supermodelka Evie Cottrellová měla kdysi úplně vše: krásné tělo, zářivý úsměv, peníze, dům, přítele a prý i bratra. V románu ji ale nejprve poznáme trochu...

Celý článek >>>

Peter Murphy: Sezona v pekle Román Sezona v pekle zapadá do vynikající linie britské prózy, která stojí na silném příběhu, zásadních existenciálních tématech, bizarní atmosféře, výjimečných...

Celý článek >>>

Harry Mulisch: Objevení nebe Téměř tisícistránkový román Objevení nebe z roku 1992 je vrcholem Mulischovy tvorby. Jde o zprávu anděla svému nadřízeném o splněném poslání: bůh zjistí,...

Celý článek >>>

Jonathan Littell: Laskavé bohyně

Přidal: odeon | v kategorii Goncourtova cena, Oceněné knihy, Světová současná | 22-02-2008 | Zobrazit všechny knihy autora:

8

Může být tisíc stran téměř jednolitého textu plného suchých historických fakt strhujícím čtením? Ano – francouzsky psaný román Američana Jonathana Littella Les Bienveillantes, který čerpal inspiraci z filmu Clauda Lanzmanna Šoa, je důkazem. Vyprávění přesvědčeného nacisty a důstojníka SS Maximiliena Aueho, syna Němce a Francouzky, nás provede několika různými dějišti druhé světové války, na frontu, do okupovaných oblastí i do zázemí.

Text je koncipován jako Aueho fiktivní memoáry sepsané dlouho po válce; Aue se v nich neobhajuje (k otázkám svědomí se staví spíše s vlažným cynismem), nýbrž se snaží po svém vysvětlit, jak a proč funguje jedno malé kolečko v příšerné smrtící mašinérii. Coby administrativní síla se podílí na likvidaci židovského obyvatelstva a nežádoucích živlů na Ukrajině a Kavkaze; zažije holocaust od takříkajíc amatérských začátků až po „průmyslové“ období plynových komor, jeho vzpomínky nás zavedou i do válečného Berlína a do hřbitovního inferna obklíčeného Stalingradu. Text, záměrně oproštěný od veškeré poetičnosti, je sice psán stejně suchopárným stylem, jakým Aue sepisuje svá hlášení pro Himmlera, ale zároveň z něj dýchá dojem neutuchajícího hnusu, román se valí jako temná řeka, pod jejíž zdánlivě nevzrušenou hladinou víří páchnoucí freudovské bahno, je až přehnaně dokumentárně přesný a nabitý fakty, ale jeho atmosféra je spíše hororová.

Aue sám sebe prezentuje jako útlocitného intelektuála, který se minul povoláním (chtěl psát knihy, skončil jako právník), z jeho osobního příběhu, který se prolíná s nesmírně sugestivním líčením historických událostí, na nás nicméně hledí člověk sexuálně i morálně vyšinutý – nenápadný, seriózně působící psychopat, který koná zlo téměř se slzami v očích, jen a pouze s vědomím historické nevyhnutelnosti. Za svůj monumentální exkurz do duše malé ryby mezi válečnými zločinci (nebo jen obyčejného člověka ve vleku doby?) získal Jonathan Littell v říjnu 2006 Velkou cenu Francouzské akademie, v listopadu téhož roku pak prestižní Goncourtovu cenu.


Vítězné dílo oceněné Goncourtovou cenou. Na fotce členové poroty.

Ukázka

V jednom z domů jsme našli raněného německého vojáka, kterého do břicha trefila střepina šrapnelu. Schovával se pod schodištěm, ale když uslyšel, jak šeptáme, zavolal na nás. Thomas a Piontek ho přenesli na protrženou pohovku a drželi mu přitom ústa, aby nekřičel; chtěl napít, Thomas namočil kus hadru a několikrát mu ho vtiskl mezi rty. Voják tu ležel už mnoho dní a jeho přerývaným, zadýchaným slovům bylo sotva rozumět. Zbytky několika divizí, jež tvořily i tisíce civilistů, vytvořily v Horstu, Rewahlu a Hoffu kapsu; on sem přišel s tím, co z jeho pluku zbylo po bojích u Dramburgu. Pak se pokusili prolomit ruské linie směrem k Wollinu. Rusové zaujali pozice na skalách a systematicky ostřelovali zoufalý dav, který pod nimi procházel. „Jako kdyby stříleli holuby.“ Téměř okamžitě byl raněn a jeho druhové ho tu nechali. Přes den se prý pláž hemží Rusy, kteří přicházejí obírat mrtvé. Věděl, že obsadili Kammin a že nepochybně drží celý břeh zátoky. „Musí to tu pročesávat jedna hlídka za druhou,“ poznamenal Thomas. Rudí určitě hledají ty, kdo přežili průlom.“ Voják dál blábolil, sténal a potil se; chtěl vodu, ale nedali jsme mu ji, protože by začal křičet; a nemohli jsme mu nabídnout ani cigarety, žádné jsme neměli. Než jsme odešli, požádal nás o pistoli; nechal jsem mu tu svoji a také zbytek kořalky. Slíbil, že s výstřelem počká, až budeme daleko. Pak jsme opět vykročili na jih: za Gross Justinem a Zitzmarem byly lesy. Provoz na silnicích nebral konce, džípy a americké studebakery s rudými hvězdami, motocykly, další a další obrněné vozy; po cestách chodily pěti- či šestičlenné hlídky a museli jsme si dávat bedlivý pozor, abychom se jim vyhnuli. Deset kilometrů od pobřeží už na polích a v lese opět ležel sníh. Zamířili jsme na Gülzow západně od Greifenbergu; dál, jak vysvětlil Thomas, budeme pokračovat a pokusíme se přejít Odru u Gollnowa. Před rozbřeskem jsme v lese našli srub, ale kolem byly lidské stopy, a tak jsme sešli z cesty a šli se vyspat o kus dál, zachumlali jsme se do kabátů na mýtině mezi borovicemi.
Když jsem se probudil, byly kolem děti. Stály okolo nás ve velkém kruhu, byly jich desítky a mlčky nás sledovaly. Byly otrhané, špinavé a rozcuchané; hodně z nich mělo na sobě kusy německých uniforem, tu blůzu, tu helmu, tu nahrubo ustřižený kabát; některé v rukou svíraly zemědělské náčiní, motyky, hrábě a lopaty; jiné měly pušky a samopaly vyrobené z plechu, ze dřeva nebo z lepenky. Neústupně a hrozivě nás pozorovaly. Většině z nich mohlo být mezi deseti a třinácti lety, některé ale vypadaly ani ne na šest; vzadu se držela děvčata. Vstali jsme a Thomas je zdvořile pozdravil. Ten největší z nich, světlovlasý hubený kluk, kterým měl na sobě černou tankistickou blůzu a přes ni kabát po štábním důstojníkovi, oblečený naruby, červenou sametovou podšívkou navrch, udělal krok vpřed a obořil se na nás: „Kdo jste?“ Mluvil německy se silným přízvukem východohaličských či dokonce banátských Volksdeutscher. „Jsme němečtí důstojníci,“ odpověděl klidně Thomas. „A vy?“ – „Kampfgruppe Adam. Adam jsem já, jsem Generalmajor Adam, velitel.“ Piontek vyprskl smíchy. „My jsme z SS,“ pokračoval Thomas. – „Kde máte odznaky?“ utrousil chlapec. „Jste dezertéři!“ Piontek už se nesmál. Thomas se nenechal vyvést z míry, založil ruce za zády a řekl: „Nejsme dezertéři. Insignie jsme si museli strhat, protože jsme se obávali bolševiků.“ – „Proč se s těmi smrady bavíte, Herr Standartenführer?“ vykřikl Piontek. „Vždyť jim haraší! Zasloužili by nařezat.“ – „Uklidni se, Pionteku,“ řekl Thomas. Já nic neříkal, pod upřenými, šílenými pohledy těch dětí se ve mně vzmáhal děs. „Já jim dám,“ křikl Piontek a sáhl si za záda pro samopal. Chlapec v důstojnickém kabátě mávl rukou a na jeho pokyn se na Pionteka sesypalo půl tuctu dětí, začali ho bít svým náčiním a strhli ho na zem. Jeden z chlapců se rozpřáhl motykou a zasáhl ho do tváře, až se mu rozletěly zuby a jedno oko se vymrštilo z důlku. Piontek ještě pořád křičel; pak mu klacek rozrazil čelo a Piontek zmlkl. Děti ho bily dál, dokud mu z hlavy nezbyla jen krvavá kaše smíchaná se sněhem. Zkameněl jsem nezvladatelnou hrůzou. Thomas se také ani nepohnul. Když děti nechaly mrtvolu být, ten největší ještě jednou vykřikl: „Jste dezertéři a zrádci a my vás pověsíme!“ – „Nejsme dezertéři,“ opáčil chladně Thomas. „Führer nás pověřil zvláštním posláním za ruskými liniemi a vy jste nám právě zabili šoféra.“ – „Kde máte doklady, abyste to mohli dokázat?“ nedal se odbýt chlapec. – „Zničili jsme je. Kdyby nás Rusové zajali a přišli na to, kdo jsme, mučili by nás a přiměli by nás mluvit.“ – „Dokažte mi to!“ – „Doveďte nás k německým liniím a uvidíte.“ – „Máme na práci jiné věci než dělat doprovod dezertérům,“ zasyčel chlapec. „Zavolám svým nadřízeným.“ – „Jak chcete,“ odpověděl klidným hlasem Thomas. Skupinkou se protlačil malý, asi osmiletý chlapeček s krabicí na rameni. Byla to dřevěná bedýnka od munice s ruskými nápisy; ze dna trčelo pár šroubů a byla na něm přibitá barevná papírová kolečka. Po straně z bedýnky na drátě visela plechovka a provázky k ní byla přivázaná dlouhá kovová tyčka; chlapeček měl na krku opravdová radistická sluchátka. Nasadil si je, položil si bedýnku na kolena, zakroutil papírovými kolečky a šrouby, přiložil si plechovku k uchu a ohlásil: „Kampfgruppe Adam volá hlavní stan! Kampfgruppe Adam volá hlavní stan! Odpovězte!“ Několikrát to zopakoval a pak si stáhl jedno ze sluchátek, která mu byla velká. „Mám je na lince, Herr Generalmajor,“ řekl vysokému blonďáčkovi. „Co jim mám říct?“ Světlovlasý chlapec se otočil k Thomasovi: „Vaše jméno a hodnost!“ – „SS-Standartenführer Hauser, Sicherheitspolizei.“ Chlapec se otočil ke klučinovi u vysílačky: „Zeptej se jich, jestli mohou potvrdit zvláštní pověření Standartenführera Hausera ze Sipo.“ Klučina zopakoval otázku do plechovky a čekal. Pak prohlásil: „Nic o tom nevědí, Herr Generalmajor.“ – „To mě nepřekvapuje,“ prohlásil Thomas se svým hypnotickým klidem. „Jsme zodpovědní přímo Führerovi. Dovolte mi zavolat Berlín a on vám to osobně potvrdí.“ – „Osobně?“ zeptal se chlapec-velitel a oči se mu podivně zaleskly. Stál jsem jako ochromený: Thomasova odvaha mě přimrazila k zemi. Na pokyn světlovlasého chlapce si klučina sejmul sluchátka a podal je Thomasovi i s bedýnkou. „Mluvte. Vždycky, když skončíte, řekněte ´Přepínám´.“ Thomas si přiložil sluchátka k uchu a vzal do ruky plechovku. Nato do plechovky řekl: „Berlíne, Berlíne! Hauser volá Berlín, odpovězte.“ Několikrát to zopakoval a pak řekl: „Hlásí se Standartenführer Hauser na služební cestě. Potřebuji mluvit s Führerem. Přepínám… Ano, počkám. Přepínám.“ Děti kolem nás na něm visely očima; tomu, který si říkal Adam, se chvěla brada. Náhle Thomas vypjal prsa, sklapl podpatky a vykřikl do plechovky: „Heil Hitler! Hlášení podává Standartenführer Hauser z Geheime Staatspolizei!“ Odmlčel se a po chvilce pokračoval: „Obersturmbannführer Aue a já se vracíme z naší zvláštní mise, mein Führer! Narazili jsme na Kampfgruppe Adam a žádáme o potvrzení našeho pověření a totožnosti. Přepínám.“ Opět se odmlčel a pak řekl: „Jawohl, mein Führer. Sieg Heil!“ Podal sluchátka a plechovku chlapci v důstojnickém kabátě. „Chce s vámi mluvit, Herr Generalmajor.“ – „To je Führer?“ zeptal se chlapec hluše. – „Ano. Nebojte se. Je to dobrý člověk.“ Chlapec si od něj pomalu vzal sluchátka, nasadil si je, vymrštil paži do vzduchu a zařval do plechovky: „Heil Hitler! Generalmajor Adam, zu Befehl, mein Führer! Přepínám!“ Pak řekl: „Jawohl, mein Führer! Jawohl! Jawohl! Sieg Heil!“ Když si sundal sluchátka a vracel je malému chlapci, oči se mu leskly. „To byl Führer,“ prohlásil slavnostně. „Potvrzuje vaši totožnost i váš úkol. To s vaším šoférem mě mrzí, ale unáhlil se a my nemohli nic tušit. Má Kampfgruppe je vám k dispozici. Co potřebujete?“ – „Musíme se v pořádku dostat k našim liniím a předat informace, které mají pro Reich zásadní význam. Můžete nám pomoci?“ Chlapec poodešel stranou s několika dalšími dětmi a chvilku se s nimi radil. Pak se vrátil: „Přišli jsme sem likvidovat soustředění bolševických jednotek. Ale můžeme vás doprovodit až k Odře. Na jihu je les, projdeme těm hovadům rovnou pod nosem. Pomůžeme vám.“



Žádné podobné články.

Komentáře (8)

pokud si přečtu několik knih o této tématice tak vám napíši takové historky že by se divil i sám hitchok co se dá v chorobných mozcích vyprodukovat upřímě toho autora lituji a hlavně lituji lidi co si takový paskvil koupili

nadherna kniha. jenom predstavte si co museli zazit nase predkove? Co kdyz prave kvuli nemcum jsme je nikdy nepoznali. Kniha neni hrozna a da se precist ale z prestavkami na bliti. Nevime jak to doopravdy bylo a budme radi ze nejsme v ty dobe kterou museli zazit ti lide ktery za nasu svobodu zesnuli

ctu hodne valecne knizky, proto muzu rici, ze je to jedna z nejhorsich knizek co jsem, kdy cetl – co se tyka obsahem… bohuzel i mnohdy zbytecne zdlouhava. chcete drsnou knizku? nebo knizku od „ktere se nejde odtrhnout“ zkuste nejakou knihu od Svena Hassela, lituju penez za tuhle knihu a casu, kdyz jsem ji cetl.
jsem hodne zklaman, asi jsem „odkojen“ na kvalitnejsi valecne literature

to Jan Urban – asi jsi měl na mysli Hitchcocka, žádného zvráceného „hitchoka“ totiž neznám. A taky upřímně se nepíše „úpřimě“. Lituji sebe, že jsem musel číst tvůj komentář.
to Tomas – nechápu, proč jsi člověk, který čte Hassela, autora třeťotřídních dobrodružných válečných románů, koupí a přečte román oceněný Goncourtovou cenou… Lituji tě. to all – osobně považuji Laskavé bohyně spolu s Baumanovou knihou Modernita a holocaust za to nejlepší a nejpodnětnější, co jsem měl dosud možnost o dané problematice číst. Děkuji Odeonu za tuto knihu, žel bohu si nedovolím doporučit ji každému.

Knihu jsem koupila, dvakrát rozečetla, dvakrát odložila. Je skvělá, fascinující a naprosto odporná. Což je důvod, proč ji nejsem schopná přečíst na jeden zátah. Musím si od ní dávat pauzu.
to Tomas- Nejsem si jistá, možná mě někdo opraví, ale osobně bych tuhle knihu neřadila mezi „válečnou“ literaturu. Je to kniha o člověku a jeho schopnosti slepě následovat a podléhat nebezpečným klamům a bludům. O jeho ochotě zahodit etiku a morálku přesně v tom momentě, kdy ucítí vychýlení z rovnováhy moci. O otázkách, které měly být položeny a nebyly. Ne o válce a bojích, ale o zvráceném jedinci.
to Peter Nemec – Ano, Modernita a holocaust je rozhodně kniha hodná zamyšlení. Přes všechna ocenění a hodnocení, kterých se Laskavým bohyním dostalo, si ale nejsem jistá, jestli si zaslouží postavení právě vedle této knihy. Už z toho důvodu, že zatímco Bauman svůj text podává (opět podle mého názoru) velmi čtivým způsobem, přístupným poměrně širokému spektru čtenářů, Littell si získá pozornost publika obeznámeného. Laskavé bohyně si prostě nepřečte každý, a jejich sdělení vypreparuje z rozsáhlého textu jen ten čtenář, který je schopen a ochoten přemýšlet i při čtení beletrie. A to se nám ta čtenářská obec poměrně protřídí. Jinak se totiž dočkáš takových reakcí jako od Tomáše.
to all – držím palce všem, kdo sebrali tu odvahu a do Laskavých bohyní se zakousli. Doufám, že se jimi probojujeme. Já o to rozhodně stojím

to Xpackal – přesně to, o čem píšeš, je v mém příspěvku ukryto ve větách: „osobně považuji Laskavé bohyně spolu s Baumanovou knihou Modernita a holocaust za to nejlepší a nejpodnětnější, co jsem měl dosud možnost o dané problematice číst. Děkuji Odeonu za tuto knihu, žel bohu si nedovolím doporučit ji každému.“ S čím mám problém, jsou komentáře lidí, kteří zjevně nejsou schopni číst podobnou literaturu, a nevidí chybu primárně v sobě, nýbrž v Jonathanu Littellovi. ad „[kniha] je fascinující a naprosto odporná.“ (ta odpornost je čatou výtkou) – myslím si, že takhle to Littell psal schválně a nedělal to proto, aby lacině šokoval a zvýšil si tím prodejnost svého románu. On prostě ukazuje válku a šoa takové jaké byly, ne jen v podobě strohých historických dat o vítězných bitvách, překvapivých ofenzivách či počtu zplynovaných lidí, on nechává čtenáře prožít si je a získat tak představu, jaké to skutečně bylo. I Aueho fantasmagorie, které by leckomu mohly připadat samoúčelné, mají v rámci tohoto díla své opodstatnění. Skvěle totiž doplňují obraz šílenství, ne-normálnosti a hrůzy válečné doby. V tomto ohledu se mi vybavuje podobnost s Coppolovou Apokalypsou.

To Peter Nemec – „odpornost“ nebyla myšlena jako výtka autorovi, ale jako prosté konstatování, protože na mnoha místech jsou Laskavé bohyně skutečně odporné. Popisuje odporné a hrůzné skutečnosti do naprostého detailu a pro mnoho lidí až zbytečně podrobně. Ale považuji to za nedílnou součást této knihy, nikoliv za laciné lákadlo. Nehledám chybu v autorovi, jestli jste to tak pochopil, tak jsme si neporozuměli. Naokpak jsem Laskavé bohyně nazvala celkově skvělými a fascinujícími :D

to Xpackal – ne, ne, já jsem pochopil, že to není tvůj případ, i když jsem to neformuloval dostatečně explicitně. Vytáhnul jsem si to z tvého příspěvku proto, že jsem se s podobným tvrzením, tehdy však míněným jako výtka, setkal vícekrát.

Napsat komentář