To nejlepší ze světové literatury

RECENZE: O tiché prohnilosti rodinných vztahů (2.7.2016,... O hnilobě v obyčejných rodinných vztazích, o všem, co máme uvnitř sebe a nikdy se to neodvážíme říct nahlas, a o tom, co svým bližním říkáme mezi řádky,...

Celý článek >>>

O tiché prohnilosti rodinných vztahů (29.6.2016,... O hnilobě v obyčejných rodinných vztazích, o všem, co máme uvnitř sebe a nikdy se to neodvážíme říct nahlas, a o tom, co svým bližním říkáme mezi řádky,...

Celý článek >>>

Možnost ostrova: Co znamená být člověkem? (26.5.2016,... Druhé vydání románu úspěšného francouzského autora Michela Houellebecqa u nás sice nevyvolá takové pozdvižení jako jeho loňské dílo Podvolení, vyvolávajícím...

Celý článek >>>

Čen-jün Liou: Manžela jsem nezabila (26.5.2016,... Lotos se poprvé setkala se soudcem Wangem, když mu bylo šestadvacet. To byl ještě hubený, tváře bledé, kůži na těle měl taky jemnou a běloučkou, byl to vlastně...

Celý článek >>>

Murakamiho Hon na ovci je konečně v češtině. Ukazuje... Kniha Hon na ovci vyšla již v osmdesátých letech minulého století. Její český překlad přichází na pulty knihkupectví ale až nyní. Haruki Murakami v ní popisuje...

Celý článek >>>

Internet měli už ve starém Řecku (25.11.2011, Lidové noviny)

Přidal Odeon | v kategorii Rozhovory | 27-11-2011 | Spisovatel:

0

Rozhovor s Tomem McCarthym, autorem románu C

Před dvaceti lety čerstvý absolvent oxfordské univerzity Tom McCarthy (*1969) přijel do Prahy a protloukal se tu následující dva roky. Pozdější spisovatel se naučil trochu česky, pracoval po barech a stal se ozdobou večírků, kde užaslé podnapilé mládeži recitovával Shakespeara.
Ve své první knize Men in Space (Muži ve vesmíru) popisuje tuto hektickou porevoluční dobu, kde lze poznat některé postavy pražské kulturní obce. Jako první mu však vyšla novela Reminder (Zbytek) v malém pařížském nakladatelství – příběh o muži, který se snaží zopakovat svoje vzpomínky pomocí najatých herců a kulis, všichni ostatní nakladatelé zprvu odmítli vydat. Reminder však nadchl kritiku a stal se bestsellerem, byl přeložen do čtrnácti jazyků a připravuje se filmová verze. McCarthyho poslední kniha s názvem C byla ve finále loňské Man Booker Prize a v těchto dnech vychází v češtině.

* Román C se odehrává v době počátků rádiového vysílání. Připomnělo mi to devadesátá léta, kdy objevovat internet mělo ještě nádech dobrodružství. Není C touhle zkušeností také inspirován?

Do velké míry. Četl jsem stará čísla magazínu Wireless World od roku 1912, a narazil jsem tam na diskuse, které se nijak nelišily od těch, co se odehrávaly v devadesátých letech ohledně nových médií: týkaly se obav o autonomii nového média, obav z případné státní kontroly a regulace, komunikačních modelů „one-to-many“ (informace šířené z jednoho místa k mnoha příjemcům, např. prostřednictvím televize) a „many-to-many“ (komunikace „mnoho s mnoha“, princip dnešních sociálních sítí) a tak dále. Připadá mi, že C vůbec není historický román: je o vzniku nového média a nového impéria – tedy o dnešku.

* Serge, hlavní hrdina knihy, na svém amatérském radiopřijímači s nadšením chytá jakékoli vysílání – osobní vzkazy, předpověď počasí, nouzová volání lodí… Dnes jsme informacemi přesyceni. Vy jste však ještě zažil Prahu na začátku devadesátých let, když byl problém najít fungující telefonní budku…

To tedy ano: zkusit se někam dovolat v Praze počátkem devadesátých let bylo fakt dobrodružství, o tom by šlo napsat samostatnou knihu. Někdy jsem vyrazil ven hledat fungující budku a nevrátil se zpět dalších 24 hodin. Technologie ale v jistém smyslu vlastně jen ztělesňují to, co je v nás jakožto v lidských bytostech už přítomno: jsme s médii nerozlučně spjati, jsme hned od narození vydáni napospas jazyku a mechanismům jeho přenosu. A literatura to ví už dávno: Aischylova Oresteia také začíná popisem signálu putujícího prostorem. Zpráva o pádu Tróji je šířena po celém Řecku pomocí světelných signálů a jedna z postav uzly a spoje téhle signalizační sítě podrobně popisuje. Podobně jako kdyby popisovala všechny ty servery, co v Nevadě, Belgii a Tchaj-pej dělají internet.

* Do Prahy jste přijel v roce 1991 hned po studiích a strávil jste tu dva roky. Pokud se pamatuju, už tenkrát jste věděl, že chcete být spisovatel. Cesta k tomuto cíli ale už tak jasná nebyla.

Vždycky jsem chtěl být spisovatel. Ale koncem devadesátých let jsem se věnoval konceptuálnímu umění. Pro mě to byla forma literatury. Třeba jsem rozstříhal hromadu novin a další zdroje textu, přeházel jsem řádky a pak jsem to celé odvysílal z rozhlasové stanice na Londýnském institutu současného umění. Něco jako kdysi dělal William Burroughs. Byly to literární útvary, ale realizované skrze výtvarné umění. Ostatně to bylo umělecké nakladatelství, které jako první vydalo můj román Reminder.

* První prózu, kterou jste napsal, je Men in Space a odehrává se v Praze po sametové revoluci. Proč jste se tenkrát rozhodl vydat zrovna do Prahy?

Právě jsem dokončil univerzitu a připadalo mi, že to v Praze žije: měli jste revoluci, vládu plnou umělců se spisovatelem na Hradě, do Prahy mířila spousta mladých lidí z celého světa, toužících sdílet s ostatními své myšlenky i tělesné tekutiny. Plus pivo za pět korun.

* Román Reminder je o člověku posedlém minulostí. Bez ní sice nejde naplno prožívat přítomnost, ale jeho obsese vede k otázce, co je vlastně doopravdy minulost a přítomnost, a zda by šly uměle napodobit… Připomíná to svět počítačových her.

Přesně tak, je to příběh o umělých a simulovaných prostředích, která můžeš nejen obývat, ale můžeš si je i podle libosti „přehrávat“ (hrdina postaví dům a nechá v něm lidi jako ve smyčce opakovat určité situace). A souvislost s počítačovými hrami tu rozhodně je – i když jsem měl při psaní na mysli starší záležitosti, třeba Huysmansovo Naruby, kde se hrdina také obklopí umělým prostředím. Mimochodem – když jsem se kdysi před lety s někým o téhle knížce bavil, přirovnal jsem Huysmansův dům k velké Playstation, takže možná byly v mé knize digitální technologie přítomné, i když jsem na ně nemyslel.

* Byl inspirací i Warholův princip opakování?

Určitě. Warhol je jedním z největších uměleckých géniů všech dob. Stejně jako pro hrdinu knihy je pro něj opakování spojené s traumatem.

* Opakování má svůj začátek a konec. My se také opakujeme formou narození a smrti. Vy jste už na smrt odborník, coby předseda Nekronautické společnosti. Jaký je její program a účel?

Nekronautická společnost je spolek napůl fiktivní – možná existuje, možná ne. Když ji někdo na chvilku uvede do chodu (třeba v galerii, v textu nebo v rámci nějaké akce), tak existuje. Má velmi byrokratickou strukturu odvozenou z románů Kafky, Conrada, Pynchona a tak dále. Demokracie je alibistický neoliberální výmysl a nezajímá nás. Proklamovaným cílem NS je vnést do našeho světa smrt ve všech možných podobách a všemi možnými prostředky. I ta rozhlasová stanice na Institutu současného umění, o které jsem tu mluvil, byla propagandistickou buňkou NS.

* V C, kde píšete o Sophiině pohřbu, její bratr Serge vnímá její smrt jako rozptýlený signál. Sergeův otec zase věří, že všechno, dokonce i pocity, může vysílat nějaký druh signálu. Signál můžete přijímat z radiostanice, ale třeba černá díra v Mléčné dráze vysílá taky. Co tedy znamená „signál“?

Významy signálů se pořád mění podle kontextu na příjmu. A to se netýká jen technologických přenosů, ale je to i základní pravda o literatuře. Dějiny literatury lze vnímat jako řadu různých signálů vysílaných z jedné retranslační stanice ke druhé, od Ovidia k Shakespearovi, od Shakespeara k Joyceovi a tak dál…

* Chápu to tak, že signál je to, co je vysíláno záměrně. Ale navíc i tak, že – jak píšete – „všechno po sobě zanechává nějakou stopu“. Vědec Leonard Susskind tvrdí, že veškeré informace ve vesmíru se zachovávají ve formě hologramu. Mně se líbí tahle trochu mystická představa, že nic z toho, co se v minulosti stalo, nemizí. Jak jste na něco takového přišel vy?

Zajímám se o značky a stopy, zkrátka o pozůstatky. Ovšem naprosto nemystickým způsobem. Jsem materialista, ne ve smyslu marxistickém, nýbrž poetickém: svět je řada hmotných záznamů a spisovatel je má za úkol přečíst nebo „přehrát“, jako když se přehrává vinylová deska: rozezvučet je. Poetika tohoto gesta je zcela materiální.

* Vůbec jsem se nemohla odtrhnout od stránek, kdy popisujete Sergeovu dráhu válečného letce. Je to tak strhující část, že jsem si říkala, že jste musel něco podobného zažít. Jak jste přišel na všechny tyhle historické detaily?

Strávil jsem hodně času v archivu Imperiálního válečného muzea v Londýně. Ten archiv je úžasný – hlavně nahrávky rozhovorů se starými piloty. Taky jsem hodně četl Marinettiho a futuristy, kteří popisují leteckou bitvu jako vrcholnou uměleckou formu.

* V tom, jak popisujete civilizační technologie, válku, smrt, nijak ekologická a optimistická témata, je velká dávka poetiky. Mám podezření, že jim fandíte. Obávám se, že kdybyste byl diktátorem, tak bychom bydleli v hnízdech z drátů zalitých dehtem.

Přesně tak. To by bylo bezva a všichni by z toho měli permanentní orgasmus.

* Sice to není milostný příběh, ale stejně – že se Serge ani jednou vážně nezamiluje…

Ale on je to milostný příběh. Je o Sergeově neuskutečnitelné lásce k jeho mrtvé sestře, která zemřela na prahu dvacátého století, a tak Serge musí vyrazit do světa a nechat se dvacátým stoletím a smrtí zpustošit a zničit, aby se jeho láska k ní mohla realizovat. Jak říká filosof Giorgio Agamben, skutečný rebel žádá nemožné a smrt a incest jsou dvě největší základní tabu naší civilizace. Letová dráha Sergeovy touhy tedy vyžaduje, aby se prohřešil proti oběma, a v tomhle boji Serge vyhraje. Závěr je jakási extatická milostná křeč – to proto se tu opakuje úryvek ze Shakespearova sonetu č. 65, verš „můj černý inkoust tvou zář uchová“.

* Ale pro Sergeovy přítelkyně by tohle asi moc přijatelná omluva nebyla. Touží po rebelově srdci a asi by jim nepřipadalo spravedlivé, že se musejí utkat s jeho mrtvou sestrou. Co byste jim poradil?

Antigonina posedlost Polyneikem asi taky jejím nápadníkům nepřipadala nijak zvlášť sexy. Ale ony i ty Sergeovy slečny mají svoje libůstky: například Audrey zbožňuje svého mrtvého bratra Michaela, Abigail je posedlá násilím a autenticitou zážitků…

* No jo,vždyť já jsem smířena s tím, že ta kniha se už nezmění a jen neskončí zamilovaným happy endem, jaký bych si přála. O čem bude další kniha?

Bude to nový román. O ropných skvrnách a zombících v nich.

Tom McCarthy: C

Přeložila Michala Marková, Odeon 2011, 360 stran

Markéta Baňková (autorka je internetová umělkyně a spisovatelka)

Napsat komentář

*
To prove you're a person (not a spam script), type the security word shown in the picture. Click on the picture to hear an audio file of the word.
Anti-spam image