Gabriel García Márquez: Dobrodružství Miguela Littína v Chile
Přidal Odeon | v kategorii Edice Světová knihovna | 22-02-2007 | Spisovatel: Gabriel García Márquez
0
Datum 11. září vstoupilo do historie už skoro třicet let před osudným rokem 2001: 11. 9. 1973 došlo v Chile za podpory americké tajné služby CIA k vojenskému puči, který stál životy tisíců lidí a další tisíce donutil k emigraci. Jedním z nich byl i filmový režisér Miguel Littín, který šťastnou náhodou unikl smrti. A své jméno našel na seznamu 5000 Chilanů, kteří se neměli nikdy vrátit. Přesto se roku 1985 rozhodl zemi nejen ilegálně navštívit, ale natočit o Pinochetově diktatuře film. Režisér změnil vlastní totožnost – kromě fyzické podoby i držení těla a přízvuk, v rámci příprav žil s fiktivní manželkou, budoucí spolupracovnicí, v Paříži.
Originál obálky
Jako „uruguayský obchodník“ přiletěl do země a navázal kontakt se třemi evropskými filmařskými týmy, které měly oficiálně točit mj. o seismické činnosti. Natáčel po celé zemi a materiál ihned odesílal do bezpečí. Po šesti týdnech, kdy se informace o jeho pobytu objevila v novinách, opustil Littín za dramatických okolností Chile podruhé… Výsledkem byl čtyřhodinový dokument pro televizi a dvouhodinový film. García Márquez našel v Littínově dobrodružství víc než jen dokument – soustředí se na jeho osobní dramatický příběh, který si rozhodně nezadá s autorovými fiktivními pracemi. Strhující vyprávění, vycházející v češtině vůbec poprvé, doplňuje široký záběr Márquezova díla.
Ukázka z textu
Let číslo 115 společnosti Ladeco z paraguayského Asunciónu se s víc než hodinovým zpožděním chystal přistát na letišti v Santiagu de Chile. Téměř sedm tisíc metrů vysoká Aconcagua po levé straně vypadala v měsíční záři jako ocelová výspa. Letadlo se s bázlivým půvabem naklonilo na levé křídlo, potom se s pochmurným kovovým skřípěním zase napřímilo a třemi klokaními skoky se předčasně ocitlo na zemi. Já, Miguel Littín, syn Hernána a Cristiny, filmový režisér a jeden z pěti tisíců Chilanů s absolutním zákazem návratu, jsem po dvanácti letech v exilu byl znovu ve své vlasti, uvnitř jsem si však stále připadal jako vyhnanec: měl jsem falešnou totožnost, falešný pas a dokonce i falešnou manželku. Oblečením a nalíčením se můj obličej i mé vzezření natolik změnily, že nějaký čas nato mne v plném světle nepoznala ani vlastní matka.
