Světová knihovna • Překlad Veronika Volhejnová • 1. vydání • Váz., 176 str. • Cena: 229,-

Dva bratři, dva podivíni: Homer a Langley… Slepý a ve stáří téměř hluchý Homer sepisuje příběh jejich společného života jako svého druhu závěť, jako pokus zachovat pro budoucnost zprávu o posledních potomcích dříve bohaté a vážené rodiny. Oba žijí po smrti rodičů v kdysi přepychovém sídle na Páté avenue, které se zvolna mění ve skladiště a životu nebezpečný labyrint. Před světem se spíše uzavírají, a přesto jejich chátrajícím domem postupně prochází téměř celé dvacáté století: První světová válka vstupuje na scénu s Langleyho zraněním, prohibice přichází v osobě gangstera Vincenta. Světová krize se odráží v tanečních čajích, které bratři pořádají, aby si přivydělali. Čteme o jazzu a druhé světové válce, v níž padne kuchařčin vnuk. Násilí, páchané gerilami v Jižní Americe, zasáhne oba v podobě zprávy o zavraždění jejich společné platonické lásky. Z obou se stávají jakési „celebrity naruby“, proslulé svými letitými boji s různými úřady a dodavateli.

E. L. Doctorow (1931) je jedním z nejoceňovanějších amerických autorů současnosti. Proslavil se romány Vítejte do zlých časů, Ragtime nebo Pochod k moři. (červenec)

Chuck Palahniuk: PYGMEJ

Světová knihovna • Překlad Richard Podaný • 1. vydání • Váz., 224 str. • Cena: 249,-

Protagonistou a vypravěčem románu je třináctiletý chlapec, který přijíždí do USA z blíže neurčené nedemokratické země v rámci výměnného studentského programu. Rodina, u níž je ubytován, je typicky středostavovská, bělošská a křesťanská – kuřecí matka, kravský otec, jméno hostitelské rodiny: Cedarovi. Během půlročního pobytu má za úkol vytvořit vlastní exponát pro studentskou vědeckou soutěž, vyhrát její místní kolo a dostat se až do celostátního finále ve Washingtonu. Až na to, že chlapec je odmala trénován v bojových uměních, v praktikách zabíjení, chemii – a nenávisti k Americe. Krycí jméno: Operace Zkáza. Nebyl by to Palahniuk, aby se z toho nevyloupla černočerná komedie o terorismu a rasismu. Autor cituje Hitlera, Maa, Mussoliniho i jiné „extremistické šerify a dementní proroky“, bere si na paškál americkou konzumní společnost a paroduje levicové a pravicové názory. Také se odvážil dál než kdy předtím na půdu jazykového a stylového experimentu.

Americký prozaik Chuck Palahniuk (1962) se proslavil kultovním Klubem rváčů. Česky vyšlo např.: Program pro přeživší, Zalknutí, Deník, Snuff, Neviditelné nestvůry. (červenec)

Luis Leante: PAMATUJ, ŽE TĚ MÁM RÁD

Světová knihovna • Překlad Vladimír Medek • 1. vydání • Váz., 240 str. • Cena: 249,-

Santiago si načerno půjčuje luxusní auta z dílny, kde pracuje, a vydává se za ředitele banky, aby zapůsobil na studentku z aristokratické rodiny. Vše se provalí, vztah skončí, Santiago nastupuje do Legií. Montse Cambra, čtyřiačtyřicetiletá lékařka, najde zhruba dvacet let starou fotografii. Má utkvělou představu, že je na ní její dávno ztracená životní láska, mladý muž z chudé rodiny, se kterým prožila krátký vztah. Odjíždí z Barcelony a pokouší se ho najít kdesi v Západní Sahaře. Román se odehrává ve dvou časových a místních rovinách. Část příběhů sahá do 70. let 20. století, část do nedávné současnosti. Místně jsou události situovány střídavě do Barcelony a Afriky. Filmovými střihy zavádí autor čtenáře do jednoho či druhého období, do jednoho či druhého místa. Všechny obrazy propojuje příběh lásky, který začal ve Španělsku jednoho horkého léta a má pomyslnou dohru v saharské poušti o dvě desetiletí později… Autor se v díle dotýká neuralgického bodu španělské historie i kolektivního vědomí.

Španělský prozaik a novinář Luis Leante (1963) debutoval r. 1983 a publikoval devět knih. Za tento román získal r. 2007 prestižní cenu nakladatelství Alfaguara. (srpen)

Reif Larsen: MAPA MÝCH SVĚTŮ

Překlad Kateřina Hronová • 1. vydání • Váz., 400 str. • Cena: 449,-

Svůj svět si každý z nás vytváří po svém. Učíme se vnímat okolí, poznáváme vztahy mezi lidmi i své vnitřní pocity. Jen málokdo se ale zabývá mapováním vjemů s takovou pečlivostí jako Tecumseh Strnádka Spivet, dvanáctiletý kartograf z Montany. A jen málokomu se v tomhle věku stane, že je oceněn prestižní Bairdovou cenou, kterou washingtonské Smithonovo muzeum uděluje za mimořádný přínos k vědeckému poznání. T. S. se odhodlaně vydává na dobrodružnou cestu napříč Spojenými státy, při které z plošiny nákladního vagonu přesně zaznamenává veškeré okolní podněty, od legendárních červích děr na Středozápadě po rozmístění podniků McDonalds. Zároveň se ale z matčina zápisníku dozvídá historii svých předků a především získává překvapivý náhled na vlastní rodiče. Teprve teď si uvědomuje, že mezi fikcí a realitou mnohdy neexistuje zřetelná hranice a že ani nejexaktnější mapy a nákresy nemohou zachytit celou složitost okolního světa.

Reif Larsen (1981) studoval na Brown University a Columbia University. Ilustrované dílo Mapa mých světů je jeho debut – práva na knihu se prodala do 26 zemí. (září)

Michael Thomas: DO DNA

Světová knihovna • Překlad Markéta Olehlová • 1. vydání • Váz., cca 368 str. • Cena: 279,-

Děj se odehrává v pouhých čtyřech dnech, během nichž musí hrdina zvládnout sisyfovský úkol, sehnat 12 tisíc dolarů na nové bydlení a školné svých dětí. Dobu prostoupenou čirým zoufalstvím a beznadějí hrdina tráví bezcílnými toulkami po Brooklynu a vzpomínkami na svůj předchozí život. Vzpomíná na nepříliš idylické dětství v Bostonu, na nevyrovnaný vztah rodičů, na studia na Harvardu poznamenaná rasistickými útoky a násilím. Vypravěč, kterému autor říká po mervillovsku Išmael, ale jehož pravé jméno neznáme, je totiž černé pleti. Mohlo by se zdát, že taková maličkost je v Americe počátku 21. století zanedbatelnou záležitostí. Autor ukazuje, že ne tak zcela – zvlášť když si vzal bílou ženu. Kromě silného psychologického náboje je román vynikající sociologickou sondou do amerického života. Už samotný název dává tušit, že nepůjde o další z děl pojednávajících o tzv. americkém snu. Thomasův román je o pádu a marném boji v životě uspět.

Michael Thomas se narodil v Bostonu. Jde o debutový román, za nějž získal r. 2009 cenu IMPAC Dublin. (říjen)

Juan Marsé: DÍVKA SE ZLATÝMI KALHOTKAMI

Světová knihovna • Překlad Marie Jungmannová • 1. vydání • Váz., 176 str. • Cena: 229,-

Zapomenutý falangistický spisovatel, vdovec, píše ve svém víkendovém domě na pláži paměti, v nichž se snaží zamaskovat politické zkompromitování s bývalým režimem a zamlžováním určitých okolností jim dodává poetické kouzlo. Přijíždí mu pomoci jeho neteř Mariana, přepisuje text, připravuje s ním rozhovor pro časopis a zároveň si užívá dovolené. Mariana je otevřená a upřímná, inteligentní a cynická dívka, která se netají svými zkušenostmi s muži i ženami. V pamětech a ve vyprávění spisovatele se postupně odkrývá jeho mládí, vztah ke dvěma sestrám – pozdější manželce a její sestře, matce Mariany. Spisovatel bilancuje svůj život a poté, co se s Marianou vyspí, dochází k překvapivému odhalení. Proněj je to hluboký otřes a poslední kapka k dlouhodobému rozhodnutí spáchat sebevraždu. Ta se však nezdaří, takže ani tragickým koncem nemůže svému životu dodat váhu… Intimně laděný román, který byl ve své době šokující, působí dodnes nebývale otevřeně.

Juan Marsé (1933) je známý katalánský a španělský spisovatel, novinář a scenárista. Roku 2008 obdržel Cervantesovu cenu, nejvýznamnější literární ocenění španělského světa. (září)

Haruki Murakami: PO ZEMĚTŘESENÍ

Světová knihovna • Překlad Tomáš Jurkovič • 1. vydání • Váz., cca 144 str. • Cena: 229,-

Roku 1995 postihla Japonsko dvojí katastrofa: v lednu zemětřesení v Kóbe a v březnu sarinový útok v tokijském metru. Po těchto událostech se Murakami, několik let žijící v zahraničí, rozhodl vrátit do Tokia. Z obou katastrof vytěžil dvě knihy: jednak Underground, což jsou rozhovory s lidmi, kteří přežili útok, jednak Po země třesení, podle některých nejpůsobivější a nejsevřenější autorův povídkový soubor. Povídky se odehrávají v čase mezi těmito událostmi; nic jiného se zemětřesením nemají společného. Setkáme se tu s náctiletou dívkou zamilovanou do muže středního věku, máme tu bohatou podnikatelku cestující do Thajska, kde je konfrontována jednak s láskou, jednak se smrtí, čteme o třech kamarádech, kteří jsou variantou tragického milostného trojúhelníku á la film Jules a Jim.

Murakami variuje víceméně stejná témata: láska, většinou nenaplněná, tajemství, odkazy minulosti, životní tragédie, utrpení. Díla japonského spisovatele Haruki Murakamiho (1949) byla přeložena do 36 jazyků. V říjnu 2006 mu byla v Praze udělena Cena Franze Kafky. (listopad)

Leon de Winter: PRÁVO NA NÁVRAT

Světová knihovna • Překlad Ruben Pellar • 1. vydání • Váz., cca 464 str. • Cena: 329,-

Jak bude vypadat Izrael roku 2024? Vize Leona de Wintera je mrazivě apokalyptická. Izrael se po dlouhých letech marného boje se sílícími pumovými a raketovými útoky Palestinců a po neúspěšných pokusech o mírový proces scvrkne na proužek území u pobřeží s Tel Avivem. Kdo mohl, ze země uprchl. Zůstali jen staří, nevyléčitelní idealisté a ti, jimž se ještě nepodařilo odejít. Zůstává i Bram Mannheim, bývalý profesor dějin Blízkého Východu, nyní dobrovolný řidič sanitky a soukromý detektiv specializovaný na hledání pohřešovaných dětí. Mnohdy se jedná o děti unesené z Izraele, které žijí „na druhé straně“ jako muslimové. I jemu před mnoha lety zmizel čtyřletý syn. Nečekaně ho kontaktuje zpravodajská služba: při pumovém útoku na hraniční přechod se vyhodil do vzduchu, podle analýzy DNA, Žid. Bram se dostane na stopu ztracených dětí a jeho hrůzná domněnka se potvrzuje – syn je již na cestě za svým sebevražedným atentátem.

Leon de Winter (1954) – významný nizozemský prozaik, novinář a režisér. Je autorem třinácti knih, česky vyšel román Hoffmanův hlad. (listopad)

John Irving: POSLEDNÍ NOC NA KLIKATÉ ŘECE

Překlad Libuše a Luboš Trávníčkovi • 1. vydání • Váz., cca 496 str. • Cena: 389,-

Nový román jednoho z nejznámějších a nejoblíbenějších anglicky píšících autorů se začíná odvíjet v polovině 50. let ve vývařovně dřevorubecké osady v severním New Hampshiru, kde si úzkostný dvanáctiletý chlapec splete přítelkyni místního konstábla s medvědem. Chlapec a jeho otec jsou nuceni z okresu Coos uprchnout – nejprve do Bostonu, pak do jižního Vermontu a nakonec do Toronta –, pronásledováni nesmiřitelným konstáblem. Jejich osamoceným ochráncem je drsný, svérázný dřevorubec a bývalý plavič dřeva, který jim na útěku pomáhá. V příběhu překlenujícím pět desetiletí román vykresluje poslední půlstoletí ve Spojených státech jako „živou repliku okresu Coos, kde se smrtelným nenávistem obvykle nechával volný průběh“. Od vypjaté první věty románu až k elegické závěrečné kapitole je Poslední noc na Klikaté řece napsaná s historickou autenticitou a emocionální silou Pravidel moštárny. Je to také stejně dramatický a znepokojivý příběh jako Irvingův průlomový bestseller Svět podle Garpa.

Americký spisovatel John Irving (1942) je autorem dvanácti románů; některé byly úspěšně zfilmovány. (prosinec)

Lev Nikolajevič Tolstoj: VOJNA A MÍR I, II

Knihovna klasiků • Překlad Libor Dvořák • v tomto překl. 1. vydání • Váz., 704 a 712 str. • Cena: 699,-

Vojna a mír, věhlasné dílo Lva Nikolajeviče Tolstého (1820–1910), předává čtenářům cosi, co dodnes neztratilo na aktuálnosti a zajímavosti. V této rozsáhlé epopeji, jejíž rámec tvoří válka s Napoleonem, jeho tažení do Ruska r. 1812, požár Moskvy a bitvy u Slavkova i Borodina, nevytvořil Tolstoj jen válečný román nebo pouze román historický, ale syntetický román času a prostoru podávající souhrnný obraz ruské společnosti. Oči 19. století, jimiž Tolstý na svět hleděl, jako by ani nebyly k našemu 21. století vzdáleny přes více než stovku let. Svou mnohovrstevnatostí zprostředkovává román takovou hloubku pohledu, jakou bychom dnes mohli zachytit prostřednictvím stálého snímání kamer z několika vnitřně propojených míst najednou, mezi nimiž v přesně určených intervalech přepíná, a čtenáři – či spíše divákovi – se otevírá široký, panoramatický obraz. Od svého sepsání (1869) bylo dílo převedeno do češtiny několikrát; nicméně v současnosti, více než 50 let od posledního překladu, přišel čas na novou interpretaci a konkretizaci díla. Vojna a mír vychází při příležitosti 100. výročí úmrtí ruského spisovatele. (říjen)

Anthony Burgess: MECHANICKÝ POMERANČ

Překlad Ladislav Šenkyřík • 5. vydání • Váz., 176 str. • Cena: 229,-

Přestože Burgess patřil k autorům mimořádně plodným, jeho nejznámějším dílem, jímž vstoupil nejen do dějin literatury, ale i populární kultury, navždy zůstane román Mechanický pomeranč. Když roku 1971 převedl tuto svéráznou futuristickou vizi moderní společnosti na stříbrné plátno Stanley Kubrick, setkal se film s velmi ostrou kritikou. Přemíra násilných scén však není v díle prvkem samoúčelným, lacině provokativním – tvoří pevnou součást vyprávění, které je stejně strhující jako originální. Hlavní hrdina knihy, vůdce mladých londýnských násilníků Alex, tráví většinu svého času konzumací drog, přepadáním a znásilňováním bezbranných obětí a – paradoxně – poslechem Beethovenovy hudby… Pak je však zatčen a donucen podstoupit „terapeutický“ experiment, který si v mnohém nezadá s krutostí jeho minulosti. Četba knihy se stává napínavým dobrodružstvím, jazykovým koncertem i brilantní studií násilí a zla v člověku.

Angličan Anthony Burgess (1917–1993) je dodnes ceněným a vydávaným autorem třiceti románů, patnácti titulů literatury faktu, knih pro děti i několika scénářů. (prosinec)

Hana Andronikova: NEBE NEMÁ DNO

Česká řada • 1. vydání • Váz., 296 str. • Cena: 229,-

Autorka se po osmi letech vrací na literární scénu dílem, které se radikálně liší od její předchozí tvorby. Autobiograficky laděná próza se odehrává na třech místech zeměkoule: v amazonském pralese, v nevadské poušti a v Čechách. Pohnuté události v životě se staly impulsem k výpravě, během níž se promění příběh a s ním i vypravěč. Kniha se stává cestou, cestování po vnějších krajinách je metaforou putování do nejzazších koutů vlastní duše. Předěl mezi realitou a snem se stává nezřejmým, průchozím a nepodstatným. Kde začínají a kde končí naše možnosti a schopnosti? Jak se bolestná zkušenost stává mystickou? Andronikova nesentimentálním, autentickým způsobem reflektuje ztrátu jako cennou příležitost k transformaci a sama se vyrovnává s možností vlastního konce tím, že jej bez výhrad přijímá. Mozaikovitá próza střídá formu úsečného, syrového deníku se záznamy ve stavu změněného vědomí. Nebe nemá dno je kniha, která se do vás nastěhuje a začne žít svým vlastním životem.

Hana Andronikova vystudovala filozofickou fakultu, od r. 1999 se věnuje literatuře: Zvuk slunečních hodin (Magnesia Litera 2002), Srdce na udici. (září)

Dále připravujeme:

Ned Beauman: BOXER, BROUK
Jasutaka Cucui: KONEC STŘÍBRNÉHO VĚKU
Michael Cunningham: BY NIGHTFALL
Adam Foulds: THE QUICKENING MAZE
Helene Hegemann: AXOLOTL ROADKILL
Colum McCann: LET THE GREAT WORLD SPIN
Colum McCann: ZOLI
Ian McEwan: SOLAR
Ian McEwan: AMSTERODAM
Haruki Murakami: 1Q84
Haruki Murakami: THE WIND-UP BIRD CHRONICLE
Chuck Palahniuk: KLUB RVÁČŮ
Chuck Palahniuk: TELL-ALL
Sacha Sperling: MES ILLUSIONS DONNENT SUR LA COUR
Delphine de Vigan: HODINY V PODZEMÍ

Related posts:

1. Pozvánka na křest knihy Terezy Brdečkové ALHAMBRA (Odeon 2010)
2. Foto ze křtu knihy Terezy Brdečkové ALHAMBRA (Odeon) 14. 4. 2010
3. Chuck Palahniuk: Zalknutí

Ukázka, kterou si teď můžete přečíst, pochází ze začátku knihy a představuje imigranta Jákoba, jehož podle amerikanistky Hany Ulmanové lze zpočátku vnímat až jako amerického Adama v panenské přírodě. Jákob se právě chystá zakousnout do jablka poznání, když jako splátku dluhu přijme malou černou otrokyni Florens… Druhá ukázka, tentokrát ze závěru knihy, zachycuje zpověď Florensiny matky.

Jedním uchem poslouchal D’Ortegovo žvanění, neupřímné a úlisné místo jasných slov hodných muže, a přitom se blížili ke kuchyni, v jejíchž dveřích spatřil ženu se dvěma dětmi. Jedno jí sedělo na boku, druhé se schovávalo za sukně. Vypadala docela zdravě, lépe živená než ostatní. Z okamžitého popudu, spíš aby D’Ortegu umlčel a víceméně jist, že odmítne, řekl: „Tuhle. Vezmu si tuhle.“

D’Ortega ztuhl a vylekaně k němu vzhlédl. „Ach, to ne. Vyloučeno. Moje žena to nedovolí. Bez ní se neobejde. To je naše kuchařka, ta nejlepší.“
Jákob přistoupil blíž a z povědomého závanu potu vonícího česnekem usoudil, že by D’Ortega nerad přišel nejen o vaření.
„Řekl jste ‚vyberte si‘. Řekl jste, že si můžu vybrat. Jestli vaše slovo neplatí, zbývá jedině soud.“
D’Ortega povytáhl obočí, jen jedno, jako by na jeho oblouku spočívalo celé impérium. Jákobovi bylo jasné, že mu drzá pohrůžka od člověka pod jeho společenskou úrovní není příliš po chuti, ale podle všeho si netroufal Jákobovi urážku oplatit. Zoufale potřeboval, aby tuhle záležitost co nejrychleji vyřešili a hlavně po jeho.
„No, to ano,“ připustil, „ale jsou tady i jiné ženy. Víc žen. Uvidíte. Kromě toho tahle ještě kojí.“ „Takže to bude soud,“ opakoval Jákob. D’Ortega se pousmál. Soudní pře by byla jistě rozhodnuta v jeho prospěch a čas promarněný čekáním na rozsudek by zís -kal k dobru.
„Vy mě udivujete,“ řekl.

Jákob ale trval na svém. „Možná byste si s jiným věřitelem rozuměl líp,“ řekl a s potěšením zaznamenal, jak se D’Ortegovi zachvělo chřípí. Uhodil hřebík na hlavičku. D’Ortegova liknavost ve splácení dluhů byla vyhlášená a musel hledat makléře daleko za hranicemi Marylandu, protože mu už došla zásoba přátel a místní věřitelé odmítali půjčovat člověku, na jehož solidnost se nemohli spolehnout. Ovzduší zhoustlo.
„Vy asi nechápete moji nabídku. Já nepopírám dluh. Já svůj dluh ctím. A cena zkušené otrokyně je víc než dostatečná.“ „Ne, pokud mi není k užitku.“ „Není k užitku? Můžete ji prodat!“ „Moje branže je zboží a zlato, pane,“ prohlásil Jákob Vaark, farmář. A nedokázal si odpustit poznámku: „Ale chápu, jak je pro papežence těžké zachovávat v určitých ohledech zdrženlivost.“
Řekl jsem to zbytečně zaobaleně? pomyslel si. Zjevně nikoli, protože D’Ortegovi sklouzla ruka k boku. Jákob ten pohyb sledoval i to, jak prsty obtížené prsteny sevřely pochvu. Odváží se? Troufne si tenhle zakyslý, zpupný grobián napadnout svého věřitele, zavraždit ho a s odvoláním na sebeobranu a své privilegované postavení se tím zbavit nejen dluhů, ale i společenské pohany, byť to znamenalo totální finanční katastrofu, neboť jeho pokladnice je stejně prázdná jako jeho pochva? Měkké prsty zašátraly po nepřítomném jilci. Jákob vzhlédl a zadíval se D’Ortegovi do očí, v nichž rozeznal zbabělost neozbrojeného pána tváří v tvář obyčejnému kmánovi. Uprostřed divočiny, kde se panstvo muselo spoléhat na placenou stráž, jež nebyla teď v neděli nikde v dohledu. Jákobovi to náhle přišlo k smíchu. Kde jinde než v tomhle neuspořádaném světě by mohlo dojít k takovému střetu? Kde jinde by se vrchnost třásla před statečností? Jákob se odvrátil a na výraz svého pohrdání nastavil protivníkovi holá, neozbrojená záda. Byl to podivný okamžik. Kromě opovržení pocítil i zvláštní vlnu vzrušení. Síly. Moci. Niternou proměnu z obezřetného vyjednavače v drsného chlapíka, který se kdysi potloukal po městských ulicích i venkovských cestách. Nesnažil se dokonce ani potlačit tichý smích, když procházeli kolem kuchyně a jemu znovu padl zrak na ženu ve dveřích.

A v tu chvíli vystoupila zpoza matčiných sukní ta holčička. Na nohou měla příliš velké dámské střevíčky. Snad to bylo tím pocitem, že si to může dovolit, tou znovunabytou bezstarostností, která spolu s pohledem na hubené nožky, čouhající jako dva pruty ostružiníku z těch ošuntělých a sešmajdaných bot, způsobila, že se znovu rozesmál. Hlasitě a z plných plic nad tou komedií, z beznaděje a podráždění z marné návštěvy. Smál se i ve chvíli, kdy žena s chlapečkem na boku přistoupila blíž. Promluvila sotva slyšitelným šepotem, z něhož však zřetelně zněla naléhavost. „Prosím, seňor. Mě ne. Vezměte ji. Vezměte mou dceru.“
Pohlédl jí do obličeje, odtrhl zrak od dětských lýtek, ústa smíchem stále otevřená, a ohromil ho děs v jejích očích. Skřípavě se zajíkl, potřásl hlavou a v duchu si pomyslel, Panebože, tohle je opravdu špatný obchod.

„No ovšem. To je nápad,“ vzpamatoval se D’Ortega a pokusil se znovu nastolit pošramocenou důstojnost. „Hned vám ji pošlu. Okamžitě.“ Oči se mu rozzářily a na tváři se mu rozhostil blahosklonný úsměv, i když nadále působil velmi nervózně.

„Už jsem řekl,“ prohlásil Jákob a v duchu dodal, už abych byl od téhle lidské náhražky pryč. Ale pak ho napadlo, že Rebece by možná udělalo radost, kdyby měla doma nějaké děcko. A tahle, co tu plave v těch obrovských střevících, vypadá asi stejně stará jako Patrician, a kdyby snad kopla do hlavy kobyla ji, nenesla by její ztrátu Rebekka tak těžce.

„Máme tady kněze,“ pokračoval D’Ortega. „Může vám ji přivézt. Posadím je na šalupu a vy si řekněte, do kterého přístavu je mám poslat…“ „Ne. Řekl jsem, že ne.“ Vtom žena vonící česnekem padla na kolena a zavřela oči.
A tak sepsali novou smlouvu.

(…) Nevím, kdo byl tvůj otec. Byla moc velká tma, abych je od sebe rozeznala. Přišli v noci a odvedli nás tři i s Bess do sušárny tabáku. Na sudech seděly mužské stíny, pak muži vstali. Řekli, že mají za úkol nás zkrotit. A proti tomu není obrana. Být žena, to tady znamená být otevřenou ránou, která se nikdy nezahojí. I když se časem zajizví, vespod stále hnisá.

Spoustu let se král našeho rodu a král těch ostatních navzájem uráželi a hádali. Myslím, že muži nedovedou žít bez hádek a svárů kvůli dobytku, ženám, vodě, obilí. Hádali se tak zuřivě, až nakonec jejich muži přišli, zapálili domy a odvedli všechny, které nestačili pozabíjet nebo hned prodat. Svázaní k sobě liánami jsme čtyřikrát putovali jinam, pokaždé další prodávání, další třídění, další umírání. Je nás střídavě víc a míň, až je nás snad sedmkrát deset nebo desetkrát deset a všechny nás naženou do ohrady. Tam vidíme muže, kteří se nám zdají být buď nemocní, nebo mrtví. Brzy ale poznáme, že nejsou ani jedno. To nás jen zmátla jejich kůže. Muži, kteří nás hlídají a prodávají, jsou černí. Dva mají klobouky a u krku uvázané podivné kusy látky. Ujišťují nás, že ti bělejší nás nechtějí sníst. To ale není konec našeho trápení. Občas jsme si zpívali. A někteří z nás se bránili. Většinou jsme ale spali nebo plakali. Pak nás ti světlejší muži rozdělili a naložili do člunů. Dopravili nás k velkému domu, který umí plout po moři. V každé vodě, v řece i v moři, jsou pod hladinou žraloci. Světlí muži, kteří nás hlídají, z toho mají legraci a žraloci jsou spokojení, že mají spoustu jídla.
Přivolávala jsem ty kroužící žraloky k sobě, ale oni se mi vyhýbali, jako by věděli, že bych si radši vybrala jejich zuby než řetězy, které jsem měla kolem krku, kolem pasu, kolem kotníků. Když se člun převrátil, někteří z nás vyskákali, některé stáhla voda a my zachránění jsme pak viděli oblaka jejich krve, když nás zase vytáhli a postavili k nám stráže. Pak nás naložili do domu, který pluje po moři, a my jsme poprvé v životě viděli krysy a bylo těžké vymyslet způsob, jak umřít. Někteří z nás to zkusili; a někteří umřeli. Odmítli jíst olejnaté jamy. Uškrtili se. Nabídli svá těla žralokům, kteří nás provázeli dnem i nocí. Vím, že jim dělalo dobře pobízet nás bičem, ale viděla jsem taky, že jim dělalo dobře bičovat svoje vlastní lidi. Tady nerozhoduje rozum. Kdo bude žít a kdo umře? Kdo to může říct v tom nářku a pláči ve tmě, v té černé hrůze? Jedna věc je žít ve své vlastní špíně; něco jiného je žít ve špíně druhých.

Slyšela jsem, jak říkají Barbados. A donekonečna jsem si lámala hlavu, proč nemůžu umřít jako ostatní. Dokonce jsem se snažila jako mrtvá tvářit, aby mě hodili přes palubu. Jenže lidské tělo si dělá, co chce. A tak to byl Barbados, kde jsem si vydechla úlevou na čerstvém vzduchu, kde jsem se mohla postavit pod oblohou, která měla stejnou barvu jako doma. Vděčně jsem vnímala důvěrně známý žár slunce místo zapařeného dusna stísněných těl. Vděčně jsem cítila pevnou půdu pod nohama, i když to bylo v ohradě s tolika dalšími. V ohradě, která byla menší než podpalubí, ve kterém jsme připluli. Jednoho po druhém nás nutili skákat do výšky, předklonit se, otevřít ústa. Nejlíp na tom byly děti. Jako tráva zdupaná od slonů se znovu zvedly a ožily. Dávno přestaly plakat a teď se s vykulenýma očima snažily zavděčit, předvést, co umějí a jakou mají cenu. Sotva se dalo čekat, že přežijí. Spíš že přijde další horda a všechny je nažene na smrt. Horda naháněčů s vyceněnými zuby a rukou na rukojeti biče. Muži brunátní chtíčem. Anebo, jak jsem později poznala, zahubení jedovatým hemžením mezi třtinou, kterou nás sem přivezli sklízet. Hady, tarantulemi, ještěrkami, kterým tady říkají aligátoři. Já sama jsem dřela v potu tváře na třtinové plantáži jen krátce, než mě odvezli a posadili v pražícím slunci na pódium. Tam jsem zjistila, že nejsem člověk ze své země, ani ze svého kmene a rodiny. Že jsem negerka. Všechno – jazyk, oděv, bohy, tance, zvyky, ozdoby, písně – všechno smíchali v jednom hrnci do barvy mé kůže. A pak si mě jako černoš -ku koupil Seňor a odvezl mě z té třtiny lodí na sever na svou tabákovou plantáž. To byla jiskřička naděje. Jenže nejdřív nás museli obskočit, mě a Bess a ještě jednu v té sušárně. Později se nám ti chlapi, co nás měli zkrotit, omluvili. A dozorce nám pak dal každé pomeranč. Vlastně jsem se ani nezlobila. Ani poprvé, ani podruhé, protože výsledek jsi byla ty a tvůj bratříček. (úryvek)

Toni Morrison: Milosrdenství Přeložila Zuzana Mayerová. Odeon 2010

TONI MORRISON (1931) získala Nobelovu cenu za literaturu jako první černoška a jako teprve osmá žena vůbec. Ve svém díle se zabývá především situací černé populace ve Spojených státech. Napsala několik románů, sbírek esejů, pár dětských knížek a jednu divadelní hru. Za její nejúspěšnější tituly lze považovat romány Šalamounova píseň (1977, česky 2002), Milovaná (1987, česky 1996), která bezprostředně předcházela udělení Nobelovy ceny, nebo Láska (2003, česky 2005). Její zatím poslední román Milosrdenství, který právě vychází v nakladatelství Odeon, zařadil deník New York Times mezi deset nejlepších knih roku 2008

Zdroj: 10.6.2010 Právo str. 7 Salon
ŠTĚPÁN KUČERA

Related posts:

1. Toni Morrisonová: Milosrdenství
2. Pozvánka na křest knihy Terezy Brdečkové ALHAMBRA (Odeon 2010)
3. Foto ze křtu knihy Terezy Brdečkové ALHAMBRA (Odeon) 14. 4. 2010