Knihy nakladatelství Odeon

Barnes, Julian: Vědomí konce (iLiteratura.cz 14.5.2012)

Odeon — Wed, 16 May 2012 21:18:24 +0000

Dosáhl vypravěč Barnesova Vědomí konce Anthony Webster záviděníhodné vyrovnanosti, anebo jde o ubožáka, jehož úspěchy jsou právě tak malé jako jeho prohry a který už od života nečeká ani to, ani ono? První část knihy tvoří vypravěčovy vzpomínky na vlastní středoškolská a vysokoškolská léta a nutno dodat, že óda na poklid důchodového věku působí o poznání méně úsměvně než adolescentní očekávání mladého Webstera a jeho přátel, že jejich život bude jak vystřižený z „Velké literatury“. Když ale šedesátník Webster rekapituluje svůj předchozí život, zjišťuje, že na vlastní paměť, a tedy ani obraz sebe sama, který se v ní postupem času utvořil, se nemůže tak docela spolehnout. Hlavní problém paměti postaršího člověka podle Barnese nespočívá v tom, že vynechává, ale že si její vlastník stále víc uvědomuje, jak je ošidná.

Celý článek na iLiteratura.cz

Vědomí konce na bux.cz

Brouk v hlavě (boxera) (kulturissimo.cz 2.5.2012)

Odeon — Wed, 16 May 2012 21:15:00 +0000

Asociální sběratel nacistických memorabilií se ocitá před ještě nevychladlou hlavní nájemného vraha, kterého zajímá: Boxer, brouk. Ve šlépějích jejich následného pátrání se ve stejnojmenném románovém debutu Neda Beaumana vydáváme napříč Anglií před druhou světovou válkou, v níž si vyšší společenské vrstvy ještě myslívaly, že ten Adolf Hitler tvrdí o rasové čistotě celkem zajímavé věci.

Celý článek na kulturissimo.cz

Boxer, brouk na bux.cz

Man Bookerovou cenou ověnčený román Čechům představuje Howarda Jacobsona (iDNES.cz 13.5.2012)

Odeon — Wed, 16 May 2012 21:11:02 +0000

Jedenáctý román anglického spisovatele Howarda Jacobsona Finklerovská otázka byl v roce 2010 poctěn prestižní Man Bookerovu cenu. Nyní vychází v nakladatelství odeon v překladu Magdalény Potočňákové a s doslovem Hany Ulmanové.
Román těží podobně jako mnohá předchozí díla Howarda Jacobsona z jeho vlastní zkušenosti liberálního židovského intelektuála. Židovství je však nahlíženo zvenčí, očima jednoho z trojice protagonistů, milovníka italské opery a univerzálně použitelného dvojníka slavných osobností – čtyřicátníka Juliana Treslova.

Celý článek na iDNES.cz

Finklerovská otázka na bux.cz

Kašlete na naději, Palahniukovo peklo začíná už na Zemi (4.5.2012 aktuálně.cz)

Odeon — Wed, 09 May 2012 19:36:20 +0000

Prdíte ve výtahu? Připravte se na Kennedyovy a oceán promarněného spermatu. Troubíte při jízdě v autě? Potom si nezapomeňte vzít v okamžik vaší smrti kvalitní boty s vysokou podrážkou. Vymočili jste se někdy do bazénu? Potom začněte trénovat svoji přesvědčivost – během věčnosti, kterou strávíte telefonováním a prováděním „spotřebitelských“ průzkumů se vám to bude hodit.

A hlavně – a na to určitě nezapomeňte – si s sebou na druhou stranu nezapomeňte nacpat kapsy čokoládovými tyčinkami. Ale jestli si myslíte, že jste příliš cool na to, abyste umřeli, zapomeňte, co jste právě teď četli.

Celý článek na aktuálně.cz

Prokletí na bux.cz

Bez přetvářky (7.5.2012 Respekt)

Odeon — Tue, 08 May 2012 18:26:16 +0000

Novela Juliana Barnese o životě jako trapném středu mezi pravdou a lží

Julian Barnes má v českém literárním světě pevné místo, vstoupil na zdejší scénu už v roce 1994, kdy vyšel jeho román-esej Historie světa v 10 a 1 kapitolách. Jeho tvorba osciluje mezi promyšlenými příběhy v prozaické formě a eseji, v nichž Barnes nemíří nikam níž než do evropské (často literární) historie, ale i kulturněnáboženského kontextu obecně, a používá k tomu klasické opory velkých epických žánrů – lásku a smrt. Každé jeho další dílo čteme s napětím, v jaké podobě se ke svým ústředním tématům vrátí a jaký jim dá rámec: obecně lidský, či soukromý. A právě soukromým konceptem dějin, jejich objektivností a okamžikem, v němž se začneme ohlížet za – možná zmarnělým – životem, se zabývá ve svém posledním díle, novele Vědomí konce, za niž získal Bookerovu cenu.

Mýlí se i očití svědkové

Barnes s radostí těží z toho nejlepšího dědictví postmoderny: intertextuální navazování, soustavná, přímá komunikace se čtenářem, žánrové míšení, abychom zmínili nejvýraznější rysy jeho tvorby. Jako zdatný postmodernista dokáže balancovat na hranici kýče a umění tak, že nás pokaždé znovu přesvědčuje o své umělecké pravdě. I díky tomu získává velký ohlas mezi kritiky i čtenáři. Navíc konstruuje takového hrdinu, jehož musíme vnímat přinejmenším ambivalentně – je samá chyba (tak jako my) a musí procházet věčnými zkouškami.
V případě Vědomí konce je jím důchodce Anthony Webster – nejprůměrnější možný muž, který zdůrazňuje svoji obyčejnost, doslova zálibu v nekonfliktním životě. Barnes ho však postupnou relativizací promění v jasného viníka, aniž by nad ním ale vynesl jakýkoli objektivizující soud. V první části prózy Anthony vzpomíná na léta svého dospívání, formativní okamžiky v životě člověka, a představuje nám skupinu svých nejbližších přátel. Čtveřice středoškoláků filozofuje o dějinách, ale nejvíc ze všeho se těší na budoucnost. Tu si všichni – kromě mimořádně inteligentního Adriana – představují jako ztělesnění nejkrásnějších představ doposud prožitých jen při četbě světových velikánů.
Barnes s pobaveným úsměvem popisuje období zrání jako moment největší projekce sebe samého do románového hrdiny, čímž nabízí pomocnou ruku k interpretaci svého díla, a zároveň se nám jedním dechem vysmívá. Ostatně kontrast literatury a života se u něj vrací opakovaně, přičemž hranice mezi oběma světy autor zavírá a otevírá zcela libovolně. Naznačuje, že skutečný život s písemnictvím nemá mnoho společného („V románu by se Adrian dozajista nespokojil s tím, jak mu to druzí předkládají.“) – a současně dává najevo, že i jeho (rozuměj Barnesovo) setkání s námi se děje prostřednictvím umění. My všichni se tedy společně ocitáme na hony vzdáleni realitě, kterou pečlivě konstruuje.
Adrian časem začne chodit s Anthonyho někdejší dívkou Veronikou. Na vztah s ní Anthony vzpomíná též, na jeden víkend u jejích rodičů, který líčí jako banální, epizodní historku svého života, a na okolnosti jejich rozchodu. Z paměti vystupují detaily zdánlivě bezvýznamné, teprve jejich postupným uvedením do souvislostí a zakotvením Barnes ukazuje nespolehlivost a selektivnost lidských vzpomínek. Nutnost aktivizovat minulost se totiž projeví až v druhé, mnohem méně idealizující části života. Anthony, smířený s minulostí a vyrovnaný s tím zbytkem času, který ho čeká a v němž nic neočekává, obdrží bizarní zprávu o dědickém řízení, díky němuž se stává majitelem pěti set liber a dvou písemností. Jednou z nich je dopis, druhou pak deník přítele Adriana, který už je v té době čtyřicet let po smrti. Oba dokumenty představují právě vodítko k minulosti, kterou v tomto případě zastupuje Veronika. Postava přicházející z minulosti představuje Anthonyho kontrast: záhadná „majitelka“ pravdy rozrušující poklidného důchodce v jeho předsmrtném pohodlí. Neustále trousí stopy, jež si Anthony (a s ním často i čtenář) až dojemně špatně vykládá. Různé figury znamenají protikladný přístup k téže historii, kterou otevírá Adrianova někdejší sebevražda. Odcházející mladík za sebou navíc zanechává otázky, na něž neodpoví ani jeho osobní zápisky, nejen proto, že už zřejmě neexistují, ale i proto, co píše Barnes dříve – mýlí se i očití svědkové.

Jsme trapný střed

Autor osciluje mezi „vcítěním“ a chladným odstupem od svých postav, což je pro něj víc než typické. Anthonyho nám představuje z tolika úhlů a v tolika realitách, že váháme, zda s ním soucítit, anebo ho zatratit. Nejistota pramení i z toho, že tenhle nevýrazný chlapík s mnoha dobrými vlastnostmi a zálibami se po čase začne jevit jako zkušený lhář. Jenže komu lže a proč? A není obětí svých bludů nejvíc ze všeho on sám?
Barnes „vykoupe“ Anthonyho v jeho minulosti naprosto nelítostně, dokonce o to víc, oč bezrozporněji se jeho hrdina snaží jevit. Jako by autor vstupoval do pomyslného boje se svým protagonistou. Anthonyho cesta zpět do minulosti má mnoho motivací a čtenář si ji může vykládat značně libovolně – což mu Barnes velkoryse umožňuje. Je to snaha zažít ještě něco dobrodružného v čase, který se uzavírá? Je to pokus najít okamžik, kdy jsme přestali věřit ve velkolepost lidského života? Anebo je to tendence podívat se na svůj osud konečně bez přetvářky?
Na nejzákladnější rovině lze Adrianův předčasný konec číst jako přímý protiklad Anthonyho až vegetativního přežívání, v čemž můžeme hledat věčný konflikt mezi romantizujícím pohledem na smrt a deziluzivním náhledem na život. Vzrušující může být i čtení života jako detektivní historie, v níž je pachatel vlastně obětí. Zároveň nám Barnes předkládá příběh o tom, jak je sice paměť nedokonalá, ale své stopy pod koberec dokáže nejúčinněji ze všech zametat právě její nositel sám. Z hlediska širšího chápání Barnesova stále „esejizujícího“ pohledu na minulost a její výklad navíc musí čtenáře napadnout, nakolik se schopnost sebeobelhávání promítá nejen do dějin soukromých selhání, ale i velkých historických milníků. Barnes tak svůj příběh povyšuje na mnohem napínavější tázání po možnosti nalézt pravdu vůbec.
I když to možná není přesně tak: nic takového totiž zřejmě ani neexistuje. Náš život je sérii omylů, špatných předpokladů, nepravdivých očekávání. Chtěli bychom být vítězi, ale nejsme ani poražení, jsme trapný střed kdesi mezi tím. V tomto ohledu je Vědomí konce novelou soukromého selhání tváří v tvář pravdě, zároveň však také studiem toho, jak člověk někdy musí (?) sám sebe obelhat, aby mohl žít dál. Pokud se ostrým prozaickým nožem řízne do idealizujícího povrchu života, který tu Anthony – a my s ním – trapně vede, vytryskne krev pravdy. A o tom si v časech relativních hodnot čteme rádi – a ve všech podobách.

MARTA LJUBKOVÁ (autorka je dramaturgyně)

Vědomí konce na bux.cz

Jak ono to tehdy bylo? (3.5.2012 Reflex)

Odeon — Thu, 03 May 2012 16:49:45 +0000

Nejnovější román posledního držitele Man Bookerovy ceny JULIANA BARNESE zkoumá nespolehlivou paměť

V poklidném životě Tonyho Webstera se zničehonic objeví problém. Kdysi nadějný student historie se smyslem pro humor a pocitem vlastní jedinečnosti, dnes rozvedený, odcizený, bez přátel a s komplexy, se netečně šine směrem k hrobu, aniž by na světě zanechal výraznější stopu … A teď ta závěť matky jeho divné expřítelkyně a část deníku dávno mrtvého kamaráda Adriana. Je Tonyho minulost opravdu taková, jakou si ji pamatuje? Tedy chce pamatovat?
Otevřete tenkou knížku jednoho z nejoblíbenějších britských autorů současnosti, Juliana Barnese, a po pár stránkách se zarazíte. Není ta Světová knihovna Odeonu až moc uhrovitá? V poslední době servíruje oblíbená edice výpotky mladistvých autorů a příběhy líčící trable pubescentů nějak moc často – ne že by Stalinovy krávy Sofi Oksanenové a No a já Delphine de Vigan nebyly výborné romány o závažných problémech dospívajících dívek i celé moderní západní civilizace, ale skandalizovaná prvotina-plagiát tehdy sedmnáctileté Helene Hegemannové Axolotl roadkill nebo Sperlingovy Bludy z nudy (jak výstižný název!) některým čtenářům poněkud zprotiví další prózy týkající se prvního piva, jódlování, sexuálních pudů a rádoby filozofování před písemkou z matiky.
Jenže Barnesovo Vědomí konce je jiná liga a těm, kteří četli některý z prozaikových šesti předchozích románů přeložených do češtiny, třeba Flaubertova papouška, Arthura & George nebo Žádný důvod k obavám, je zřejmé, že konečně vybojovaná Man Bookerova cena je po třech nominacích rozhodně zasloužená. Čeká nás jako obvykle skvěle napsaná i přeložená, brilantně strukturovaná kniha s překvapivým vyústěním – do ztracena.
Šestašedesátiletý britský milovník a propagátor francouzské kultury do svého loňského, už jedenáctého románu (nepočítáme-li ty čtyři detektivky, jež pod pseudonymem Dan Kavanagh publikoval v 80. letech) obsadil opět historika a zabývá se, jako už tolikrát předtím, křehkostí mezilidských vztahů, minulostí a okamžikem, kdy to všechno „přestane“. Již poněkolikáté si bere na paškál nejistotu lidské paměti, nevěrohodnost vyprávění, proměnlivost faktů v souvislosti s tím, kdo o nich hovoří.
Svou verzi „toho, co se skutečně stalo“, nám v obou částech knihy (ano, tentokrát obvyklá třetí barnesovská část, epilog, nezvykle chybí) vypráví stárnoucí Tony Webster. Vzpomíná na zlatá šedesátá a středoškolskou partu, do níž tehdy patřil, a na Adriana, obdivuhodného mladíka, jehož duchaplné názory tvořily vesmír zbylých tří, než mladý student humanitních věd na Cambridgeské univerzitě spáchá sebevraždu.
Čtyřicet let uplyne jako nic a Tony na prahu šedesátky dostává nečekané psaní, které ho nutí poodhalit ledví a předvést své svědomí v plné kráse. Matka jeho někdejší dívky, Veroniky, mu odkazuje 500 liber a dva dokumenty související se zemřelým Adrianem, jenž s Veronikou začal chodit pár měsíců po jejím rozchodu s Tonym.
Vypravěč pozvolna přiznává a nově odhaluje konsekvence, které stavějí jeho mládí i morálku do úplně nového světla a dokazují, že „čas nepůsobí jako ustalovač, ale jako rozpouštědlo“, že „musíme znát historikovu historii, abychom mohli pochopit verzi, kterou nám předkládá“ (jak na počátku příběhu moudře poučuje svého učitele dějepisu Adrian), a že realita nemusí být oproti sociálním teoriím nakonec taková, jakou jsme si ji definovali a dlouhá léta budovali.
Stačí mizerná shoda okolností, její zjištění, okamžik prozření – a všechno je najednou úplně jinak. A to platí bez ohledu na to, že je vypravěč profesí historik, a měl by tedy mít sklon k precizní rekonstrukci událostí – bez okolků však klame čtenáře i sám sebe a nesejde na tom, zda je to mlžení vědomé, či ne. Ostatně sám perfektně reflektuje svůj popis událostí, když před čtenáře jako důkaz doličný vyloží na stůl následující bonmot: „Když jsme mladí, vymýšlíme si pro sebe různé verze budoucnosti. Když jsme staří, vymýšlíme druhým různé verze minulosti.“
Nepříliš dějový, spíše kontemplativní příběh čtenáře okouzlí zvláštní úspornou moudrostí; množstvím skvěle formulovaných a rozvedených existenciálních otázek, jež spolutvoří zvláštní atmosféru prózy: nepochopení, provinění, marnost, zánik. Spíš než potěšení z velkého, silného příběhu (protože ten je v knize jen naznačen, navíc – jak dalece můžeme tak nespolehlivému vypravěči, jako je Tony, věřit?) se čtenář dočká povzbuzení k přemýšlení o plynutí času, o zapomínání, o podstatě dějin a o roli jednotlivce v celém tom procesu. A vlastně ho nakonec nepřekvapí, že Vědomí konce, vyprávění plné náznaků a aluzí, nemá závěr. Copak historie někdy končí?

Kateřina Kadlecová

Vědomí konce na bux.cz

Vědomí konce knihou týdne v pořadu Knižní svět ve vysílání ČT 28.4.

Odeon — Thu, 03 May 2012 16:21:18 +0000

V pořadu Knižní svět, odvysílaném v neděli 28. 4. na ČT2, byl zvolen knihou týdne román Juliana Barnese Vědomí konce. Představil ho literární kritik a překladatel Petr Matoušek. Možno zhlédnout na http://www.ceskatelevize.cz/porady/1183270092-knizni-svet/video/

Vědomí konce na bux.cz

Ďábelsky vydařený průvodce peklem (30.4.2012 MF DNES)

Odeon — Mon, 30 Apr 2012 16:28:24 +0000

Hodnocení: 80 %

Skeptické, existenciálně smýšlející volnomyšlenkářské dívce Madison je třináct let a v pekle se ocitla kvůli přehnanému kouření marihuany. I když možná taky ne, nikdo neřekne na rovinu, proč se do pekla dostal, ani ona – zda to bylo kvůli tomu, že čural do bazénu, někoho zabil nebo nosil padělky značkových bot.
Hrdinka posledního románu Chucka Palahniuka Prokletí je zkrátka mrtvá. To jí však nebrání glosovat groteskním a temným vtipem nejen tohle smrduté místo, ale i vlastně mnohem prohnilejší zemi. Tam byla dcerou dvou hippies, z kterých se posléze díky showbyznysu stali milionáři.
Madison v pekle potkává Kateřinu Medicejskou, Adolfa Hitlera, Charlese Darwina i kočičku Hello Kitty. Není to tu zas až tak hrozné, pokud se smíříte s tím, že se od rána do večera budete muset dívat na artové filmy v čele s Pianem. Je to prý lepší než chodit na střední školu nebo jet na ekologický tábor.

Naděje není, proč truchlit

Palahniuk je mistr přes fekální humor, nenávidí levicové pózy a snahu usmířit své svědomí pozitivními gesty typu adopce dětí z rozvojových zemí nebo přísné konzumace biopotravin.
Přesně tohle dělali Madisonini rodiče – létali tryskáčem, přestože se považovali za ekology, a původní domovy adoptovaných Madisoniných bratříčků a sestřiček nedokázali ani najít na mapě. Kdo jiný by to uměl okomentovat lépe než dcera, na kterou ve své slávě a pozérství úplně zapomněli?
I když se ji snažili vychovat velmi liberálně a do vánoční punčochy jí jako správní bývalí návštěvníci Woodstocku přidávali k pomerančům i kousek hašiše. Právě proti téhle generaci je Palahniukův satirický osten namířený nejpichlavěji: chtěli jste nezávislost, svobodu, toleranci a lásku a teď denně bojujete za hodnoty, kterými jste opovrhovali. Přestože se kniha odehrává v pekle, je to ten nejpozitivnější Palahniuk. Snad proto, že hrdinům (kromě Madison je v pekle ještě několik dalších puberťáků, kteří svoji smrt neberou nijak fatálně) už se nemá co stát. Jednou jsou mrtví. Jediné, o co mohou přijít, jsou iluze.
Naděje tady není už vůbec žádná, tak proč truchlit. Prokletí ovšem není klasický román, což je jeho největším problémem: přednost dostal popis, fantastické líčení všeho, co se v pekle může stát, stokrát vypjatá parabola. Děj, který z ní vychází, nemá takovou sílu jako karikatura sama. Jako nihilistická příručka je však poslední Palahniuk po čertech dobrý.

Klára Kubíčková

Prokletí na bux.cz

Prosyceno dvojím chladem (26.4.2012 Právo)

Odeon — Sun, 29 Apr 2012 21:37:22 +0000

Sofi Oksanen a její Stalinovy krávy

V románu Sofi Oksanen Stalinovy krávy (přeložila Linda Dejdarová, Odeon 2012) hraje důležitou roli tallinnský hotel Viru. Během svého pětiletého pobytu v Estonsku jsem kolem něj projížděl a procházel nesčetněkrát. Mnohapatrová stavba s nepřehlédnutelným nádechem sedmdesátých let 20. století se tyčí u vstupu do starobylého centra podobně, jako si hotel InterContinental nárokuje pražské Staré Město. V případě hotelu Viru se dokonce zdá, že starý Tallinn postavili u něj jaksi dodatečně pro turisty.
V románu finské spisovatelky má hotel zvláštní význam už jenom tím, že ho budovali finští stavbaři, což v sovětské obyčejnosti představovalo senzaci. Pro estonské dívky chtivé lepšího života znamenali Finové příležitost uniknout z východní reality. Tím spíš, že se oproti domácí populaci pravidelně holili, myli a měnili si ponožky, jak popisuje Oksanen. Jedním z tehdejších finských stavbařů je i bezejmenný muž, kterého zvábí půvab Katariiny, matky hlavní hrdinky románu Anny.
Mimochodem kolem hotelu Viru ještě dnes vartují taxíky a promenují se Finové v turistických oblečcích, stejně jako naparáděné krasavice nepřehlédnutelných zjevů.
Stalinovy krávy se odehrávají ve třech časových úrovních. Příběh Katariiny, jejího finského manžela a estonsko-finské dcery Anny je zasazen do sedmdesátých a osmdesátých let. Předchází mu protisovětský odboj po druhé světové válce a represe totalitního režimu včetně deportací. Třetí rovinou románu je přibližná současnost, tedy dospělý život Anny v Helsinkách.
S českou zkušeností si lze jenom obtížně představit rozměr odboje, který v Estonsku zasahoval hluboko do padesátých let a v některých případech ještě déle – jeden z posledních účastníků zahynul při pokusu o zatčení v roce 1978. Oksanen v románu popisuje sociální pozadí hnutí Lesní bratři, jehož členové žili v bunkrech vyhloubených v zemi a záviseli na pomoci příbuzných. Se sílícím tlakem sovětských orgánů byl jejich život stále riskantnější – což platilo i pro jejich pomocníky. Román naznačuje beznadějné čekání na ozbrojenou podporu Západu, která nikdy nedorazila, a Lesní bratři jsou v něm vykresleni jako poněkud nepochopitelní dobrodruzi rozhodující se mezi smrtí a kolaborací. Ve skutečnosti ovšem představovali celkem významný pokus o změnu běhu dějin. Oksanen zachycuje i děs kolektivního trestu po sovětském způsobu, tedy deportaci rodin vstříc živoření na Sibiři.
V sedmdesátých letech už mají Estonci jiné starosti. I když je společnost zachvácená vzájemnou nedůvěrou, nejde o život, jen o jeho kvalitu. Snadný přístup ke zboží dělal z Finů v očích Estonců jakési superhrdiny s neomezenými možnostmi. Ti si toho byli dobře vědomi a chovali se mnohdy jako kolonizátoři mezi nesvéprávným domorodým obyvatelstvem. Estonské dívky, které v námluvách uspěly, pak ve Finsku často nečekal vytoužený a slibovaný blahobyt. Katariina se neocitne v Helsinkách, ale kdesi na venkově, ve společnosti, která ji jako Estonku nepřijímá, a pod tlakem úřadů, jež jí komplikují život. Její dcera Anna se pro jistotu naučí svůj původ zastírat. Estonci a Finové jak z knihy, tak z mé vlastní zkušenosti vycházejí podobně. Rád bych se vyhnul generalizacím, ale velmi zdvořile by šlo tamní povahy popsat jako rezervované. Nejde o to, že se lidé člověku neotevírají při prvním setkání – často k tomu nedojde ani při druhém, třetím… a Středoevropan začíná mít pocit, že něco dělá špatně. Uzavřenost finských povah z českého pohledu velmi pěkně popsala Markéta Hejkalová v románu Vždycky jedna noc, kde se mladá Češka ve Finsku ocitá v pasti odtažitosti a obtížně srozumitelné kultury.
V podobné pasti uvízly i Katariina s dcerou, které se navíc pravidelně vracejí i do domovského Estonska, kam přivážejí nedostatkové zboží. Tím se zároveň vydělují z původní společnosti, která je teď už vnímá jen jako bohaté cizinky. Nepatří tak vlastně nikam.
Významnou rovinou Stalinových krav a další odlišností Anny (jako by jich nebylo málo) je její bulimie. Oksanen ji popisuje coby intenzivní vztah s „Pánem“, jenž svou oběť postupně ovládá.
Román je přesycen popisy zvracení na mnohý způsob, včetně detailů, které potraviny a za jakých okolností se z těla dostávají nejsnáze. Vzhledem k technickému, odtažitému přístupu autorky se text podobá popisům dietních procedur v lifestylovém časopise. A přitom Anna s bulimií nebojuje – zařídí si život tak, aby se jí věnovala „na plný úvazek“.
Román je proto prosycený dvojím chladem: jeden plyne z uzavřenosti Seveřanů a druhý z fanatismu Anniny nemoci. Oba jevy ale nejsou provázané, cílem Oksanen zřejmě nebylo naznačit, že bulimie hlavní hrdinky vyrostla z jejího vnitřního estonsko-finského konfliktu.
I jednotlivé dějové linky jako by nesouvisely. Například obětavosti Katariiny, která dováží do Estonska oblečení a potraviny po kufrech, chybí důvod. V Estonsku se ocitá v peklíčku závistivé nenávisti, do Finska se vrací k roli opovrhované, podváděné ženy. Autor recenze si tady nemohl nevzpomenout na estonské přísloví: Jaké jídlo má Estonec nejradši? Jiného Estonce.
S celkovým chladem textu souvisí i nepřítomnost pozitivních momentů. Když sovětští vojáci nečekaně povolí Estoncům deportovaným na Sibiř sbalit si pár věcí, jde o výjimečný (a v kontextu absurdní) případ altruismu…
Člověku, který v Estonsku žil, pak v románu, když už se snaží o nějakou obecnost, chybí některé specifické kvality života v této pobaltské zemi. Například až starosvětská úcta k danému slovu nebo v dobrém smyslu obrozenecká vášeň pro vlastní kulturu. Tedy to, čím Estonci vzdorovali sovětské mizérii. Na druhou stranu se mě, na rozdíl od řady finských čtenářů a publicistů, nedotkl spisovatelčin krutě kritický přístup a rád bych věřil, že jde v jejím případě více o umělecké zachycení chladu než o chladnou konstrukci.

Marek Toman

Stalinovy krávy na bux.cz

Chuck Palahniuk není Madison Spencerová (25.4.2012 Právo)

Odeon — Sun, 29 Apr 2012 19:47:45 +0000

V ČEŠTINĚ VYŠLO PROKLETÍ, DALŠÍ DÍLO SOUČASNÉHO AMERICKÉHO SPISOVATELE

Hodnocení 85 %

Americký spisovatel Chuck Palahniuk je stále schopen své čtenáře překvapovat. I proto je pro řadu literárně vzdělaných lidí nejzajímavějším žijícím spisovatelem současnosti. Jeho šílené a přitom rafinované fantazie nemají hranice. Důkazem toho je román Prokletí, dílo, ve kterém Dante v pekle trčí vedle kreslené kočky Hello Kitty, odříznutého knírku Adolfa Hitlera či filmů pro teenagery.
Hlavní hrdinka a vypravěčka, třináctiletá Madison Spencerová, se prý předávkovala marihuanou a skončila v pekle. Není ani tak podstatné, že to s tím předávkováním bylo trochu jinak, důležité je, že peklo je pro ni odporné i fascinující zároveň.
Její rodiče jsou celebrity z filmového průmyslu, a když ještě žila, milovali ji tak vehementně, až jí to bylo nepříjemné. A aby nebyla sama, adoptovali pro ni tu a tam někde ve světě bratříčka nebo sestřičku. Co na tom, že caparta většinou kvůli jeho neschopnosti adaptovat se vrátili tam, odkud byl doručen. Bývalí přívrženci hnutí hippies reprezentují smetánku s mizernou minulostí, za jejímž chováním není pražádná odpovědnost, jenom řeči a gesta.
Jak je podle Palahniuka v pekle? Rozhodně to není žádný med, zejména ne v blízkosti Oceánu promarněného spermatu nebo Velké střepové pláně. Také tam ale není nuda, i práce se najde.
Pokud je ten, kdo se do pekla dostal, závislý na svém egu, bude skřípět zuby. Jestliže se mu ale podaří vzdát se veškeré naděje, tak jako se to povedlo Madison, může se mít dobře, zejména v oblasti telemarketingu nebo pornografie.
A potká zajímavé lidi, například Charlese Darwina nebo Kateřinu Medicejskou.
Palahniuk je výtečný vypravěč, satirik i glosátor a rád škádlí vše svaté a obvyklé. Jeho třináctileté dítko vypráví hned několik příběhů, v nichž ironicky vzpomíná na luxusní život svých rodičů (přitom často cituje jejich životní moudra), snaží se pochopit (a to úspěšně) absurdity bytí v pekle a ještě dovede zcela přesvědčivě vykreslit tamní atmosféru hnusu i nečekané moderny. Výtečně napsané jsou Madisoniny monology o smrti i dialogy s těmi, kteří se do pekla za své prohřešky po smrti vydají (to ona přesně ví).
Palahniuk je také břitce vtipný. Očima své hrdinky popisuje absurdity moderního života, vysmívá se ekologii v rukou celebrit, životu ve filmovém průmyslu, přepychu i vztahům mezi mladými lidmi. U žádné z jeho předtím v češtině vydaných knih nebylo tak veselo, přičemž úsměv na rtech vyloudí jistě i jazyková bravura, s jakou přichází, i jak se s ní v překladu výtečně vyrovnal Richard Podaný.
Všechna tahle literární nádhera má ale háček. Palahniuk v ní zůstal padesátiletým autorem, mužem širokého rozhledu a ironického šklebu. To, co v knize vložil do úvah své hrdinky, by třináctiletá dívka sotva kdy řekla a vymyslela. Pravda, může mít patřičný odstup od smutných i komických situací, které zažila během života, může mít vypravěčský dar, aby tak plasticky popsala třeba svůj střet s Adolfem Hitlerem v pekle. Sotva by ale vyrazila do oblasti neobyčejných filozofických úvah, které mají hlavu, patu a mezi tím i tělo.
Chuck Palahniuk zůstal v této skvělé knize Palahniukem. Není Madison Spencerovou.

Jaroslav Špulák

Prokletí na bux.cz