Knihy nakladatelství Odeon

Toxický koktejl made in England (1.2.2012 Lidové noviny)

Odeon — Wed, 01 Feb 2012 16:35:23 +0000

Román mladého britského autora paroduje fascinaci fetiš třetí říše

Jedním z dobrých předsudků o Británii je, že ve větší míře rodí podivíny, cvoky a génie. Má na to vliv nejspíš počasí, ostrovní izolace a strava. Zdá se, že tam opět jedno semeno výstřednosti vzklíčilo. Jmenuje se Ned Beauman a v roce 2010, kdy mu vyšel první román Boxer, brouk (Boxer, Beetle), mu bylo pětadvacet.
Román začíná touto větou: „Ve volných chvílích občas zavřu oči a představuju si oslavu čtyřicátých třetích narozenin Josefa Goebbelse.“ Čtenář buď knihu odkládá, nebo začne číst. Udělá dobře, neboť vzápětí nastoupí na dosti pekelný tobogan, na němž se projede krajinou mentálních bizarností a kuriozit, krajinou přitažlivou ve své zvrhlosti a zábavnou ve své morbidnosti. A především krajinou budovanou velmi nadaným správcem lunaparku. Mezi jeho atrakcemi má své místo eugenika, předválečný britský fašismus, jeden podměrečný a velmi agresivní židovský boxer, zmutovaní brouci s hákovým křížem na krovkách a další výstřednosti.
Vypravěčem je jistý Kevin Broom, přezdívaný vinou ukrutného zápachu, jenž vydává, Rybina. Trpí vzácnou (a reálně existující) nemocí trimetylaminurií, jejíž příznaky a projevy jsou v textu podrobně vylíčeny a hrají svou významnou roli při rozvíjení děje.
Tento mladík, který většinu času prosedí u počítače na sofistikovaných diskusních fórech, disponuje jednou úchylkou: sbírá nacistické memorabilie. Vášeň nemá nic společného s jeho politickými názory, prostě ho jen tyto předměty fascinují. Není v tom ostatně nijak výjimečný, jak dokazuje neustálý zájem o vše spojené s třetí říší etc., jenž je často jen kultivovanější podobou fetišismu. Lze říci, že román je též parodií na tuto fascinaci, kterou samozřejmě mohutně využívá. Dejme tomu, že Angličanům je v tomhle směru dovoleno víc než třeba, ehm, Němcům.
Vypravěč Rybina se hned na prvních stránkách dostane na stopu podivné vraždy. U mrtvoly najde děkovný dopis od samotného Adolfa Hitlera z roku 1936, adresovaný jistému Philipu Erskinovi. Vztah tohoto dobře situovaného britského aristokrata k židovskému boxerovi, přezdívanému právem Hříšník, tvoří druhou linii románu. Je zasazena do let 1934 až 1936, kdy byl nacismus ještě mlád a pro některé britské tories docela přitažlivý, neboť dobře zapadal do úvah, jak posílit „bílou vůdcovskou rasu“, což byla tradice v Británii dlouho zakořeněná.
Erskin, mladý vědec, eugenik a entomolog, na výpravě do východního Polska objeví v jedné jeskyni zvláštní brouky se svastikou na krovkách. Tito brouci se stanou předmětem jeho šlechtitelských pokusů, které by však ještě raději prováděl na boxerovi Roacheovi, gangsterovi a alkoholikovi, na němž ho ale spíš než šlechtitelství vábí pederastická vášeň. Celý dějový spletenec, v němž je ještě místo pro vloženou kapitolu o umělých jazycích, pak vrcholí vraždou na šlechtickém sídle ve stylu anglického detektivního románu a zmizením nešťastného boxera. Po sedmdesáti letech je jeho ubohé tělo nalezeno, přičemž okolnosti tohoto nálezu jsou stejně bizarní a dávivé reflexy budící jako celý román.
Koktejl namíchaný ze všech těchto přísad je dosti dryáčnickým pitím a zřejmě ne pro každý žaludek. Ne každý motiv je přitom stejně povedený a nejedna linie vyprávění končí ve slepé ulici. Co vlastně chtěl Ned Beauman přesně tou knihou říci, vlastně taky nevím. Jisté však je, že je okouzlen bizarnostmi a provokacemi, z nichž sestavuje literární svět, který má svou krásu, jež je nakonec její pravdou i smyslem. To jméno si proto zapamatujme.

JIŘÍ PEŇÁS

Ned Beauman: Boxer, brouk. Přeložili David Záleský a Markéta Záleská. Doslov Benjamin Slavík. Vydal Odeon, 240 stran

Don DeLillo: Cosmopolis /ukázka/ (Literární.cz)

Odeon — Mon, 30 Jan 2012 13:45:24 +0000

Na serveru Literární.cz si můžete přečíst ukázku z chystaného románu Dona DeLillo Cosmopolis, který vydáme v únoru.

Sofi Oksanen: Stalinovy krávy

Odeon — Mon, 30 Jan 2012 13:39:26 +0000

„Moje poprvé bylo jiné. Myslela jsem si, že k tomu nikdy nenechám dojít, že to nedokážu, nebudu chtít… Neměla jsem na vybranou. Bylo to božské.“

3. února 2012 vydává Euromedia Group – Odeon román Sofi Oksanen Stalinovy krávy

SOFI OKSANEN: STALINOVY KRÁVY
Autorka se ve svém díle zaměřila na dvojí problematiku: jednak na otázku poruchy příjmu potravy, jednak na problém dvojí identity člověka, který svým „já“ patří do diametrálně odlišných světů. U jedince „postiženého“ takovýmto osudem vzbuzuje kombinace skličující pocit vykořeněnosti, nejistoty a strachu, vyvolává závažnou krizi osobnosti. Román Stalinovy krávy je psán ve dvou časoprostorových liniích: hlavní hrdinkou první, retrospektivní linie, je Katarina, která poznává „svého Fina“, vdává se za něj a stěhuje se do Finska; druhou linii příběhu zastupuje Anna – ač stejným dílem Finka jako Estonka, zdá se, že se ve Finsku vždy cítila jako cizinec a za svůj domov považuje právě druhou zemi. Anna otevřeně vypráví o své nemoci a nezaujatě popisuje mechanismy, které působí mezi ní a jejím „Pánem“ – bulimií. Čtenáře šokuje syrovost, s jakou je tento problém předkládán.
Odeon 2012, MOC 329 Kč, počet stran 400
Překlad Linda Dejdarová
BOOKTRAILER

Finsko-estonská spisovatelka SOFI OKSANEN (1977) vystudovala dramaturgii a literaturu na univerzitách v Jyväskylä a Helsinkách. Debutovala roku 2003 prózou Stalinovy krávy – dílo dosud vyšlo v devatenácti jazycích. V dalším románu Baby Jane (2005) řešila deprese a úzkostné stavy na pozadí lesbického vztahu. Světového věhlasu dosáhla svým třetím dílem Očista (č. 2010), za nějž získala řadu literárních ocenění
v čele s prestižní cenou Finlandia a Prix Femina pro zahraniční román. Očista vyšla ve více než čtyřiceti zemích a chystá se filmové zpracování. Na rok 2012 ohlásila Sofi Oksanen vydání nového románu.

Odeon v roce 2013 vydá nový román Michaela Chabona „Telegraph Avenue“

Odeon — Fri, 27 Jan 2012 12:43:16 +0000

Nový román jednoho z nejoceňovanějších amerických autorů

Telegraph Avenue se odehrává v severní Kalifornii a soustřeďuje se kolem dlouholetých přátel a obchodních partnerů, Archyho Stallingse a Nata Jaffeho. V létě 2004 jsou Archy a Nat stále spolumajiteli Brokeland Records, království vinylových desek z druhé ruky na splývajících periferiích Berkeley a Oaklandu, na dopravní tepně Telegraph Avenue, která románu propůjčila jméno. Jejich manželky, Gwen Shanks a Aviva Roth-Jaffe, jsou také dlouholetými přítelkyněmi a obchodními partnerkami, třebaže v Berkeley Birth Partners. Jsou totiž proslulými porodními asistentkami, které společně přivedly na svět přes tisíc nových občánků – do té pošramocené utopie, v jejímž středu stojí Brokeland Records, napůl hospoda, napůl chrám. Archy s Gwen čekají své první dítě, Nat a Aviva mají náctiletého syna Julia. Svéhlaví, chybující a milující se navzájem se vší prudkostí, kterou od Chabonových hrdinů očekáváme, se snaží ustálit své životy a živobytí, překonat rasové a třídní bariéry, přičemž lpí na smyslu pro pořádek a bezpečí, v duchu mravů, které si kdysi osvojili.

Americký spisovatel MICHAEL CHABON se narodil roku 1963 ve Washingtonu a vyrůstal v Marylandu. Absolvoval anglickou literaturu na Pittsburghské univerzitě a kurzy tvůrčího psaní na Kalifornské univerzitě v Irvine. Spolupracoval s časopisy The New Yorker, Esquire či Playboy. Svou literární dráhu započal vydáním románu Tajemství Pittsburghu (1989, č. 2010), po němž následovala roku 1991 povídková sbírka Modelový svět (č. 2006). O čtyři roky později (1995) publikoval svůj druhý román Wonder Boys, roku 1999 pak vyšel druhý povídkový svazek Mladí vlkodlaci. Jeho velký román, původně nazvaný Zlatý věk, spatřil světlo světa roku 2000: Úžasná dobrodružství Kavaliera a Claye (č. Odeon 2004). Roku 2001 za něj získal Pulitzerovu cenu a podílí se také na komiksových svazcích s názvem Úžasná dobrodružství Eskapisty. Roku 2004 vydal nejprve „bajku pro dospělé“ (Letní země), pak detektivní novelu Konečné řešení (č. Odeon 2007). Dalším přelomovým dílem se stal Židovský policejní klub (č. Odeon 2008), za který autor získal pět literárních cen.

Michael Chabon na bux.cz

Nacionalismus je jalová myšlenka (26.1.2012 Právo)

Odeon — Thu, 26 Jan 2012 19:57:33 +0000

MAREK ŠINDELKA (1984) do literárního světa vstoupil prvotinou Strychnin a jiné básně (Paseka 2005), za níž obdržel Ortenovu cenu. Po třech letech se pak představil také jako prozaik, a to výraznou novelou o pašerákovi květin Chyba (Pistorius & Olšanská 2008). Ta se v polovině roku 2011 dočkala komiksového vydání a brzy poté vyšla Šindelkovi i povídková sbírka Zůstaňte s námi (Odeon 2011).

* Kromě scenáristiky na FAMU studujete i kulturologii. Víte, k čemu vám bude?

S tou školou má člověk poměrně velký rozstřel možností, což je plus i mínus zároveň: dá mu to výborný rozhled od antropologie přes dějiny umění až třeba po památkovou péči nebo kulturní marketing. Žádnou extra specializaci si ale neodnese. Na druhou stranu filozofickou fakultu většinou člověk nestuduje s vidinou nějakého ostrého startu kariéry. Pro mě to byl – hlavně ze začátku – nesmírně důležitý impuls. Z některých přednášek etnologie a kulturní antropologie těžím při psaní dodnes.

* Když píšete o současném světě, o tom, čím žijí a co prožívají dnešní Češi?

Přesně tak. Není to jediné téma, které mě zajímá, ale pro mě je něčím strašně podstatný moment, kdy se v současném, moderním člověku něco sesype, kdy se poodkryje kulturní vrstva na jeho povrchu a on je nečekaně konfrontován s něčím syrovým a původním v sobě samém… Třeba povídka Luk v mé poslední knize je celá o archetypu agrese, tedy o něčem, co je nedílnou součástí lidské přirozenosti, ale co je v současné společnosti tabuizováno nebo nějakým způsobem deformováno do různých, často dost překvapivých podob.

* Právě v povídce Luk naznačujete, odkud se ta agresivita v nás bere. Řeknete mi to teď ne jako spisovatel, ale jako kulturolog?

Agresivita patří do základní výbavy člověka. Je to životně důležitá schopnost. Každý organismus je agresivní – neexistuje jediný živočišný druh, který by dobrovolně postoupil své životní prostředí jinému. Příroda není v žádném případě harmonická tak, jak by ji chtěl člověk vidět, její harmonie je jen nekonečný koloběh rození a zániku. Všechno živé funguje na principu boje a u vyšších primátů jsou bojovníky především zástupci maskulinní části populace. Podívejte se na fackujícího ministra: jako každý jiný vyšší primát – navíc vyšší primát svázaný kulturou, tedy pod tlakem – se občas projeví ve své přirozenosti, není na tom vůbec nic divného. Problém je jen v tom, že to je vedle toho zaměstnanec a reprezentant společnosti, která sama sebe považuje za rozumnou. Pokud bude zpoza ministra příliš často vykukovat primát, začne jej společnost nenávidět, protože jí bude připomínat její vlastní podstatu. Agresivita vždycky nějak souvisí s mocí, možná proto se v chování řady vrcholných politiků dost často začnou projevovat tyhle gorilí rysy.

* Může podle vás krocení a potlačování agresivity, tedy humanizace, za to, že klesá životaschopnost euroamerické civilizace?

My nemáme jinou možnost než agresivitu potlačovat. To je právě princip a funkce kultury – kultury samozřejmě v širším slova smyslu. Nám na přednáškách často opakovali jednu pěknou větu: Kultura je superorganická vrstva reality. To je dost přesná věc. Kultura je něco nadbiologického, něco, co člověk stvořil tím, že začal myslet, začal používat nástroje a jazyk – a tak se adaptoval na prostředí. A kultura člověka v určitý moment přerostla, stala se na něm zcela nezávislá. V současné době jsme to my, kdo je závislý na kultuře. Dítě, které se narodí a neprojde socializací, je odepsané, nestane se „člověkem“. To jsou ty známé příběhy vlčích dětí. My potřebujeme vrůst do kultury, naučit se všechna její pravidla a omezení, abychom vůbec mohli začít hrát tuhle hru. Současná euroamerická civilizace je, řekněme, na špičce vývoje, zároveň je ale nejzranitelnější ze všech světových kultur, protože je až příliš dokonalá. Žijeme v totálním bezpečí a blahobytu – síť naší kultury je tak jemná, že už jsme skoro éterické, virtuální bytosti, už se skoro nedotýkáme země. Je těžké říct, co to vůbec agrese je, tak šikovně je deformovaná do sportu, ekonomiky nebo třeba do umění, že ji vůbec nevidíme.

* Jak si vysvětlujete takové excesy jako střílení ve školách nebo Breivikovu obludnou masovou vraždu?

To je přesně ono. To je prostě nějaká porucha reality. Nevím, jestli je to situace, kdy člověk zapomene na skutečnost, nebo jestli je to poslední způsob, jak si ověřit, jestli nějaká je. Jako když malé děti mučí zvířata, aby zjistily, co to je moc nebo bolest. Tyhle věci by se daly odbýt s tím, že to byli šílenci… A Breivik nejspíš opravdu je. Ale u těch školních střelců šlo často o naprosto příčetné lidi. Gus Van Sant o tomhle natočil vynikající film Slon – o tom, jak ta hranice může být neuvěřitelně tenká. My vůbec nevíme, co je to smrt. Já jsem nikdy neviděl mrtvého člověka. Kromě nějakého hmyzu jsem nikdy v životě nezabil žádné zvíře. To je vůbec divná věc. Jíme jenom to, co pro nás zabije někdo jiný. Dělá se nám zle z krve, z agresivních situací. Jsme naprosto pacifikovaní. Ve Spojených státech, kde má doma zbraň kdejaký patriot, je pak v případě nějakého kolapsu poměrně jednoduché zjistit, co tyhle věci obnášejí v realitě.

* Jak se devastuje sociální systém a lidi se vezou jak na skluzavce do bezvýchodných situací, společnost nutně hrubne a stres vyhřezává násilím. Viz Varnsdorf, Rumburk. Bude podle vás hůř, nebo se s tím dá něco dělat?

Nevím, jestli bude hůř, je to dost možné. Lepší to v tomhle případě nebude určitě. Aspoň dokud se nezmění způsob uvažování většiny společnosti. Jsem opět u toho, že je až neuvěřitelné, kolik primitivního a pudového se v lidském myšlení projevuje. Xenofobie byla zcela jistě adaptivní prostředek. Ale adaptivní u tlupy hominidů, u opic s inteligencí dnešních šimpanzů. Tohle si neseme v genech. Dokud bude společnost o problematice menšin a odlišných kultur uvažovat v rámci první signální soustavy, nepohneme se nikam. Tohle je oblast, kde žádný jednoduchý – natož emotivní – přístup není možný. Problematika romské menšiny je dokonalý příklad. Kultura, kterou dva největší evropské totalitní režimy systematicky likvidovaly, šikanovaly, křivily a drtily proto, že je postavená na svobodě (tedy na něčem, co děsí), by si zasloužila úplně jiný přístup a snahu o pochopení. Je to strašně složitá situace a my jsme její spoluviníci. Jenže euroamerické civilizaci nejde a nikdy nešlo o nějaký respekt. Komukoliv odlišnému jasně říká: Buď se staň námi, nebo radši nebuď vůbec!

* Jako člověk systematicky vzdělaný v antropologii asi moc nevěříte na národní povahu. Ale tahle mytologie pořád žije a má se k světu. Jsou Češi víc „holubičí povahy“, nebo „smějící se bestie“?

Češi nejsou ani holubičky, ani smějící se bestie. Nebo jsou možná obojí a navíc mají „zlaté ručičky“ a deset podobných nesmyslů. Ne, vážně: žádné národní povahy neexistují, je jenom rozmanitost kultur. Něco jako národní povaha je tak strašně omezená představa, že to až do nebe volá. Je to stejně snadné a zjednodušující jako myšlenka rasismu. Jazyky a kultury se přirozeně přelévají jedny do druhých, nezávisle na státních hranicích a podobných abstrakcích. Podívejte se třeba na Itálii, člověku se hned vybaví typický Ital: temperament, knírek, špagety, rajčata, pár nějakých nesmyslných a ponižujících klišé. S touhle představou jsme hned doma. Jenže Itálie od severu k jihu je něco naprosto neuchopitelného: Sicílie je proti tyrolským oblastem kolem Bolzana, kde se navíc často nemluví italsky, ale německy, úplně odlišný svět. Přesto jsou to všechno Italové. Je to stejné, jako když se mluví o Američanech, Rusech, Němcích nebo Češích. Jsou to všechno abstrakce a veškeré „typické vlastnosti“ patří jen k těmto abstrakcím, k žádným reálným lidem. Nacionalismus je jalová a neuvěřitelně nebezpečná myšlenka. Je to vždycky především populismus, snaha o manipulaci pomocí naivních ideálů a emocí.

* „Smějícími se bestiemi“ nazval Čechy Reinhard Heydrich. Bylo podle vás nacistické zlo historickou anomálií, nebo něčím, co se může jako důsledek sociálního rozpadu států v hospodářské krizi opakovat?

Jisté je, že společnost se od té doby příliš nezměnila. Strašně tíhneme k jednoduchým řešením. Máme tendenci všechno vtěsnat do brutálně úzkých, infantilních kategorií typu my – oni, dobro – zlo a podobně. Takhle přemýšlejí děti. Dokud budeme o všech současných i minulých problémech uvažovat tímhle způsobem, nezmění se absolutně nic. Jak je možné, že se mohlo ve dvacátém století odehrát něco tak šíleného jako dvě světové války a vznik totalitních režimů v půlce světa? Jestli tohle byla oslava triumfu lidského myšlení, tak nevím, co nás ještě čeká. Pokud budeme odmítat vidět svět v jeho složitosti, stane se z nás jen manipulovatelná masa, čekající na nějakého svého novodobého Hitlera.

Zdenko Pavelka

Jako když se střílí z luku (26.1.2012 Právo)

Odeon — Thu, 26 Jan 2012 19:44:23 +0000

Nad knihou Marka Šindelky Zůstaňte s námi

Jakub Šofar si utahuje z mého nerecenzentství. Nejdřív prý tři čtvrtě stránky popíšu o tom, jak jsem byl v hospodě a s kým a co jsme všechno snědli a vypili a teprve až někde ke konci pár slovy stručně zmíním, že jsem měl s sebou v tašce tu a tu knihu. Poslyšte tedy: Byl jsem v hospodě U Hrocha.
Byli jsme tam se Šofarem. Dali jsme si tlačenku, která nemá široko daleko konkurenci, a zapili ji čtyřmi plzeňskými. Když jsem potom v tašce hledal peněženku, nahmatal jsem foťák, žvýkačky, ale peněženka pořád nikde. Místo ní jsem vytáhl povídkový soubor Marka Šindelky Zůstaňte s námi.
„To je výborná knížka,“ konstatoval Šofar. „A jestli o ní budeš psát, odviň to od povídky Luk, ta nemá chybu. Pubertální sígr má problém ve škole; násilnickej typ. Otec je z toho vyděšenej a moc neví, co by s tím měl dělat. Vyzvedne kluka u bejvalý ženy a odjedou spolu k lesu. Oba náruživě střílej lukem. Střílej do terče, než se objeví na louce stádo srn.“
„Nevyprávěj mi to dopředu, já umím číst!“ přerušil jsem Šofara. A on na to: „Třeba ti Šindelka nesedne a přečteš ho blbě. On je fakt sakra dobrej. Má filmový vidění. Jak popisuje kupříkladu stěrače jakoby zevnitř auta z pohledu řidiče a najednou střih a už vybalujou z futrálů luky a napínaj tětivy. Nebo – půjč mi tu knížku. Tady: Střely dopadly přímo doprostřed stáda, ale nezasáhly jediné zvíře. Jasně je vidět bílé letky čtyř šípů trčících z louky. Do Petrovy mysli se odněkud z těch prázdných pastvin začíná lít něco těžkého a černého. Jako by minuli daleko víc. Něco mnohem podstatnějšího. Bylo to na dostřel. Na dosah. Už po tom sahali, už to drželi v dlani, a stejně to proklouzlo, proteklo mezi prsty. Jakub kouká na ty čtyři prázdné, hluché, plané střely zabodené v louce. A ta chvíle hořkne. Kazí se. Petr něco řekne, ale sám neví co. Už by pomalu šel. Je třeba posbírat šípy, pomalu se stmívá, je třeba jet odsud pryč. Už by šel, ale nejde to, oba stojí a čekají. Povídka končí tak, že toho raploidního kluka zčista jasna napadne vystřelit nad sebe. Napne tětivu a pustí. Šíp vyjede kolmo vzhůru. Po něm vystřelí i otec. Říkám ti, povídka s husí kůží.“
Výčepní U Hrocha je obdařen přirozenou zvědavostí, a tudíž se hned zajímal, o co jde. Mrknul na obálku a hodil do placu mezi štamgasty, jestli znají Šindelku.
„Jasně! Jeden Šindelka prodává dole na Malostranskym náměstí v buřtstánku.“
Další Šindelka byl kominík z Úvozu.
Takže pro pořádek: Tenhle Marek Šindelka se narodil roku 1984 v Poličce. Za prvotinu Strychnin a jiné básně (2005) obdržel Cenu Jiřího Ortena. Prózu Chyba (2008) spolu s ilustrátorem Vojtěchem Maškem převedli v roce 2011 do komiksové podoby. Články a recenze publikuje Šindelka časopisecky mj. v Respektu nebo Hostu. V současnosti je studentem FF UK a FAMU.
Musel jsem dát Šofarovi za pravdu, Šindelka je přes své mládí vynikající šrajbr. Na začátku jde otec vyzvednout syna k bývalé manželce. „O tomhle ty už ne-roz-ho-du-ješ!“ a do rytmu zacvaká nožem o prkénko, cibule se rozpadne, z vedlejšího pokoje se ozve skřípot. Janino druhé dítě. Druhé s novým mužem. Nový muž stojí opřený o futra, poslouchá. Mlčí. Zírá do hrnce, v kterém vzniká potrava.
Stručně a přesně načrtnutá scéna.
Že Jana krájela cibuli na guláš, nechť si čtenář domyslí sám. Zrovna tak, že Janin nový muž byl obtloustlý čtyřicátník. Na neoholených tvářích pozvolna získávaly nad dosud černými vousy převahu šedivé. Oblečený byl podomácku, na sobě měl flanelovou košili, tepláky a na nohou pantofle. Z proděravělé ponožky mu koukal palec. Jeho mužný odér, směsici potu, cigaret a piva, nepřebil ani štiplavý zápach cibule. Sáhodlouhé popisy už nudí. Stačí se rozhlédnout kolem sebe, od muziky po internet všechno odsejpá, cvak! Co není na první kliknutí, nemá šanci. Proto musí odsejpat i současná moderní literatura. Nežijeme ve vzduchoprázdnu. Šindelka patří k nemnoha autorům, kteří jsou si toho vědomi. Pokud ho nepřetáhne film a nedá se na psaní scénářů, má nakročeno pořádně daleko. Balastu, jako v povídce Jaro, zde najdeme minimum. Strašně se styděl, že ho z toho začala bolet hlava, styděl se za jaro, styděl se za všechnu tu mokrost a čerstvost ve stromech a v křoví, styděl se, jako by za to mohl, jako by to byl on sám, s jakousi nepatřičností, přistižený při něčem, nahý, pučící, taková ostuda, a každou chvíli někdo otevře dveře a spatří ho tady zaseklého s mrtvolou pod teniskou, a on bude muset něco udělat, zvednout nohu, uvidí to, vyhřezlost, krvavost, naruby, napadrť.
Kecy v kleci. Cítili jste ve dvanácti tíhu jara? Ještě nepravděpodobnější je, že by někoho takhle totálně rozhodilo, že cosi rozšlápnul. Snad kromě buddhistických mnichů. To jsou pasáže, které vznikly z čert ví jaké setrvačnosti v literární tradici a které autorům otříská o hlavu kritika. My čtenáři je shovívavě přeskakujeme.
Jinak se Šindelka nenechává ovlivňovat literátštinou a sází to po svém, jako když se střílí z luku. Krátké věty. Slova. Má to švih. Rytmus. Ostatně rytmizované psaní je pro Šindelku charakteristické už z předešlých děl. Suma sumárum, není divu, že jeho povídkový soubor zabodoval i v prosincové anketě Kniha roku.
Tolik tedy z hospody U Hrocha. Sice jsme už měli zaplaceno, ale našeptávač Šofar navrhnul: „Nedáme ještě jedno?“
Výčepní mu to vzápětí odsouhlasil. „Máte recht, kam byste chodili.“
„Do Baráčnický rychty a na tramvaj.“
„Přece si nebudete po plzeňským kazit chuť svijanama,“ zasmál se výčepní. „Zůstaňte s námi.“

Michal Šanda

Zůstaňte s námi na bux.cz

Před 130 lety se narodila Virginia Woolfová (24.1.2012 ČTK)

Odeon — Wed, 25 Jan 2012 11:49:26 +0000

Londýn/Praha 24. března (ČTK) – Před 130 lety, 25. ledna 1882, se narodila jedna z nejslavnějších světových spisovatelek Virginia Woolfová, autorka románů Paní Dallowayová či K majáku. Význam Woolfové přesáhl hranice literatury, stala se mimo jiné inspirací pro ženské emancipační hnutí. Její složitou osobnost široké veřejnosti přiblížil úspěšný film Hodiny (2002) podle románu Michaela Cunninghama.

Woolfová pocházela z Londýna a vyrůstala v intelektuálním prostředí. Již koncem 20. let patřila mezi uznávané autorky, její slavné romány Paní Dallowayová či K majáku vnesly nového ducha do moderní literatury. Svým dílem a životem se Woolfová, od mládí bojující se společenskými konvencemi a předsudky, stala inspirací pro mnohé představitelky ženského hnutí. Ve skupině alternativních vzdělanců poznala i svého budoucího manžela Leonarda Woolfa, který později založil nakladatelství Hogarth Press a silně podporoval i její spisovatelskou činnost.

Woolfová trpěla od mala psychickými problémy, několikrát byla hospitalizována, ale ani přes snahu lékařů a trpělivost manžela nedokázala překonat své zhoršující se depresivní stavy. V roce 1941, kdy zuřila bitva o Británii, její duševní krize kulminovala – 28. března spáchala sebevraždu utopením v řece Ouse blízko svého venkovského domu v Rodmellu.

tom sat

Odeon vydal tituly Deníky, Paní Dallowayová, Orlando a Jákobův pokoj a letos chystá k vydání K majáku

Za soumraku knižním tipem Xantypy (20.12.2011)

Odeon — Tue, 24 Jan 2012 17:00:59 +0000

Koho zaujal Cunninghamův román HODINY, tomu není třeba tento příběh doporučovat. Je stejně brilantní a ještě poutavější, přestože děje nejsou zrovna převratné, odehrávají se uprostřed intelektuální rodiny a v galerijním prostředí. Stačí však příchod mladšího bratra Peterovy ženy Rebeccy, aby se život rozkolísal. Míla, mnohem mladší bratr tří sester, jež ho hýčkaly, neví, co by vlastně měl chtít, snad kromě opojení z drog. Je však tak krásný, že v Peterovi probudí vzpomínku na mladou a krásnou Rebeccu, a uvědomí si neúspěšné otcovství, neboť dcera se odcizila, a do třetice Peter na Mílově nahém těle uvidí, že jeho představě umění neodpovídají problematické konceptuálni či instalační výboje, jež zaplňují i jeho galerijní provoz. A konečně Mílová přitažlivost a polibek ho zasáhnou a přivedou až na rozcestí… I pro Rebeccu je vztah k bratrovi životním katalyzátorem: když vidí, že ho znovu ztrácí, uvažuje o rozchodu s Peterem. Samozřejmě nejde jenom o intimní román jedné rodiny, rozpětí je širší a vypravěčství podivuhodně plastické. Cunningham jako by vyprávěl ve dvou vrstvách: co vysloví, to vnitřním hlasem buď zpochybní, či aspoň komentuje. Příběh je i proto tak živý, přesvědčivý a poutavý.

Vladimír Karfík

Za soumraku na bux.cz

Patrick Lapeyre: Život je krátký a touha bez konce (19.1.2012 Právo)

Odeon — Fri, 20 Jan 2012 19:16:10 +0000

I ten, kdo se štítí geometrie, musí přiznat, že minimálně jeden geometrický útvar se stal součástí lidských vztahů, a tím pádem i důležitým prvkem umění, jež vztahy popisuje. Milostný trojúhelník, který narýsoval francouzský spisovatel, se skládá z Louise, pařížského překladatele návodů a reklam, Nory, tajemné ženy, z níž nikdy nebude herečka, a Murphyho, Američana, působícího jako burzovní makléř. Nora se vrací z Londýna, kde žila s Mur -phym, do Paříže a okamžitě obnoví vztah s Louisem.
Ani jeden z nich se neumí rozhodnout, všichni chtějí mít otevřená vrátka. Nebo je milostné utrpení ve falešném světě to jediné, co je opravdové? Přeložil Tomáš Kybal.

Život je krátký a touha bez konce na bux.cz

C Toma McCarthyho tipem týdne na iDNES

Odeon — Fri, 20 Jan 2012 17:31:14 +0000

C Toma McCarthyho je tipem týdne na iDNES:

Román, odehrávající se na přelomu devatenáctého a dvacátého století, zachycuje nedlouhý život Serge Carrefaxe. Jeho otec je zapálený vynálezce-amatér a vede školu pro nedoslýchavé děti. Serge i jeho sestra Sophie stráví podivné dětství mezi fonografy, radiopřístroji a chemikáliemi. Z ní vyroste nadějná studentka chemie, v sedmnácti však spáchá sebevraždu. Serge nastoupí na začátku války k leteckému výcviku. Válečné hrůzy v něm na rozdíl od ostatních vzbuzují vzrušení a zájem, stejně jako drogy, na kterých si rychle vypěstuje závislost. Ani jeho život nekončí šťastně – nejedná se o sebevraždu, nejde o důsledky války: může za to láska. Sergův život sledujeme okem kamery, poznáme jej do nejmenších detailů a naprosto bez emocí, a odhalíme podivuhodné podhoubí opakujících se „zrcadlových“ motivů a ozvěn. Díky striktní objektivitě vypravěče získávají i docela běžné události přídech bizarnosti a chladné zvrácenosti.

Článek

C na bux.cz