To nejlepší ze světové literatury

Kat Kaufmann: Superpozice (7.3.2017, art.ihned.cz) „Jaká to je, prosím?“ Jak se dokáže ptát tak mile. Jako by toho už dávno neměl plný zuby, jako bych nebyla poslední host v hluboké noci. „Jo tak. To je...

Celý článek >>>

V bludišti paralelních světů (7.3.2017, Lidové... Románový debut Kat Kaufmannové je příběhem mladé ruské Židovky v Berlíně a také knihou mnoha tváří – tematicky i jazykově. Název Superpozice (ve významu...

Celý článek >>>

Vyšel nový román Harukiho Murakamiho. Má 2000 stran,... Příznivci japonského spisovatele Harukihu Murakamiho, jenž bývá označován za favorita na Nobelovu cenu za literaturu, v pátek oblehli japonská knihkupectví. O...

Celý článek >>>

PRÁVĚ VYCHÁZÍ Han Kang: Vegetariánka (23.2.2017,... Jonghje se jednoho dne probudí z krvavé noční můry a její život se začne dramaticky měnit. Ze všeho nejdřív přestane jíst maso. Ovšem v dravé patriarchální...

Celý článek >>>

Maďarská literární senzace, zahlcená bídou (22.2.2017,... V Maďarsku se stal román Nemajetní uznávaného básníka a esejisty Szilárda Borbélyho literární senzací. Vypráví příběh chudé, částečně židovské venkovské...

Celý článek >>>

Kat Kaufmann: Superpozice (7.3.2017, art.ihned.cz)

Přidal: Odeon | V kategorii Ukázky | 09-03-2017

0

„Jaká to je, prosím?“

Jak se dokáže ptát tak mile. Jako by toho už dávno neměl plný zuby, jako bych nebyla poslední host v hluboké noci.

„Jo tak. To je vodka a káva.“

Má na sobě temně rudou zástěru, černou pracovní košili, černou pracovní kravatu. Vypadá hrozně mile a hezky, usmívá se na mě. A já vypadám jako idiot. Zase upřu oči na nápojový lístek. Probouzím v něm soucit. Já ten jeho soucit nepotřebuju. Ale deka by bodla. Je zima, jsem promoklá jako pouliční psisko. Aby se člověk našel, musí se ztratit, řekl předtím ten starý bezdomovec a položil na mě svou igelitku, kterou měl na ochranu před deštěm. Prostě ji na mě položil. Ještě včera ode mě chtěl peníze, dneska už mě nepoznal a podělil se se mnou o rozstřiženou igelitku.

Chtěla bych si vyndat nejniternější nitro a umýt ho.

Mohla bych jít domů, ale nejdu. Domů – do miniaturního bytu, čtverce pronajaté intimity. Co tam je? Televize, postel, stůl, klavír. Asi šedesát knih. A někdy ty. A já. Pes a vlk, co se v objetí opíjejí pod stolem. Přála bych si, abys byl teď tady a opil ses se mnou. Ale ty nemůžeš. Tak často nemůžeš.

Pokračovat ve čtení ukázky na www.art.ihned.cz

Superpozice na www.knizniklub.cz

PRÁVĚ VYCHÁZÍ Han Kang: Vegetariánka (23.2.2017, Tvar)

Přidal: Odeon | V kategorii Aktuality ze světa knih, Ukázky | 09-03-2017

0

Jonghje se jednoho dne probudí z krvavé noční můry a její život se začne dramaticky měnit. Ze všeho nejdřív přestane jíst maso. Ovšem v dravé patriarchální společnosti její náhlé vegetariánství a zejména neoblomný postoj, s jakým se vzepře svému muži i rodině, představuje pro její okolí ohromný šok. Dosud žila v úloze obyčejné ženušky, přesně podle přetrvávajících konzervativních představ v ekonomicky rychle se rozvíjející, nicméně společensky v určitých směrech stále velmi zkostnatělé Jižní Koreji. Bez zbytečných řečí poslušně plnila manželova přání, vařila jeho oblíbená jídla, vypravovala ho do práce a čekala na něj do pozdních hodin, kdy se vracel z dlouhých firemních večeří. Teď však chce uniknout kruté nadvládě masožravosti a přimyká se k rostlinnému světu – tak moc, že ji obrazy květin na nahém těle svedou k zakázanému sexuálnímu poměru.

Jihokorejská autorka Han Kang (1970) pochází ze spisovatelské rodiny. Vystudovala korejskou literaturu, začínala s poezií a povídkami, později se začala věnovat románům. Vegetariánka je její první prózou, která byla přeložena do angličtiny; roku 2016 za ni získala Mezinárodní Man Bookerovu cenu.

-jj

 

Otevřel jsem dveře do chodby a vyšel ven. Jedním prstem jsem zuřivě mačkal tlačítko výtahu a přitom jsem netrpělivě sledoval, jak si žena loudavě nazouvá tmavě modré tenisky. Ke kabátu se vůbec nehodily, ale nedalo se nic dělat. Neměla žádné slušné boty. Všechny kožené totiž vyhodila.

Nasedl jsem do auta jako první, netrpělivě otočil klíčkem v zapalování a zapnul rádio s dopravními informacemi. Bedlivě jsem poslouchal, abych si zjistil něco o dopravní situaci v okolí tradiční korejské restaurace, kterou šéf zarezervoval. Mezitím jsem si zapnul bezpečnostní pás a uvolnil ruční brzdu. Žena se třásla chladem, který jí během krátké cesty k autu stihl proniknout pod oděv. Dosedla na místo spolujezdce a po chvilce snažení konečně s hlasitým zachrastěním zaklapla přezku pásu.

„Nesmíš mi to dneska pokazit. Je to poprvý, co mě šéf pozval na večeři pro nejvyšší management. Poslední dobou si mě nějak oblíbil.“

K restauraci jsme dorazili na čas jen díky tomu, že jsem uháněl chytře zvolenou cestou postranními uličkami. Dvoupatrová budova s prostorným parkovištěm působila okázalým dojmem už na první pohled.

Nedávno zrovna udeřily poslední zimní mrazy. Má žena, která stála na kraji parkoviště jen v lehkém jarním kabátu, pod který jí fučel chladný noční vítr, vypadala prokřehle. Nepřipouštěl jsem si, že by mohlo být něco v nepořádku jen proto, že cestou nepromluvila ani slovo. Přičítal jsem to její povaze. Tichá žena, dobrá žena. Takové měli nejradši už v generaci našich rodičů a prarodičů, pomyslel jsem si, abych hbitě zahnal vzmáhající se nepříjemný pocit.

Generální ředitel, výkonný ředitel a obchodní ředitel se svými manželkami už seděli uvnitř. Šéf mého oddělení a jeho žena dorazili krátce po nás. Poté, co jsme se se všemi pozdravili zdvořilým pokývnutím hlavou a úsměvem, jsme si já a má žena svlékli kabáty a pověsili je na věšák. Manželka generálního ředitele – dáma s obočím pečlivě vytrhaným do štíhlých linek a s masivním nefritovým náhrdelníkem kolem šíje – mě a ženu uvedla k našim místům u dlouhého banketního stolu. Soudě podle toho, jak si ostatní v restauraci počínali nenuceně, museli tu nejspíš být častými hosty. Zvedl jsem oči ke stropu, který byl pestře vyzdoben jako dřevěný krov tradičního korejského domu, pak jsem pohledem sklouzl ke zlatým kaprům prohánějícím se v kamenné nádrži zapuštěné do podlahy a teprve potom jsem se pomalu posadil. Bezděčně jsem se ohlédl směrem ke své ženě. Zaostřil jsem na její hrudník a v tu chvíli mě to praštilo do očí.

Měla na sobě mírně upnutou černou blůzu, pod kterou jí zřetelně vystupovaly čnějící bradavky. Nebylo pochyb. Nevzala si podprsenku. Když jsem se rozhlédl okolo, abych se přesvědčil, zda už ostatní hosté zpozorovali totéž co já, můj zrak se setkal s pohledem manželky obchodního ředitele. Snažila se předstírat, že se nic neděje, ale v jejím zdánlivě blazeovaném výraze jsem bezpečně rozpoznal zvědavost a úžas smísený s nevěřícným pohrdáním.

Ucítil jsem, jak se mi do tváří žene krev. Byl jsem si velmi dobře vědom zkoumavých očí pošilhávajících po mé ženě, která nejevila potřebu zapojit se s ostatními ženami do přátelského tlachání a místo toho nezúčastněně zírala do prázdna. Snažil jsem se zachovat chladnou hlavu. Ze všech sil jsem se soustředil jen na to, abych se choval nanejvýš přirozeně.

„Jaká byla cesta? Našel jste restauraci bez problémů?“ zeptala se mě manželka generálního. „Už jsem kolem kdysi jednou jel. Líbila se mi venkovní terasa, říkal jsem si, že bych se tu jednou rád zastavil.“

„A tak, rozumím… Zahrada je tu skutečně pěkně upravená. Přes den vynikne ještě více. Támhle tím oknem je vidět rovnou na květinové záhony.“

V tu chvíli se začala podávat večeře. Napjaté vlákno mého úsilí udržet si tvář, na kterém jsem zuby nehty visel, se rázem přetrhlo.

Jako první chod na stole přistálo želé tchangpchjongčche ze zelených fazolek mungo. Úhledně nachystaný pokrm z bělavě průsvitné hmoty pokrájené na tenké nudličky byl dozdobený houževnatcem a hovězím masem nasekaným nadrobno. Má žena dosud jen bez hnutí seděla, aniž by promluvila jediného slova, ovšem ve chvíli, kdy číšník zvedl naběračku s porcí želé a zamířil s ní k jejímu talíři, náhle nesmělým hlasem promluvila: „Já si nedám.“

Řekla to sice docela potichu, ale veškeré dění okolo stolu najednou ustalo. Všichni hosté k ní obrátili své tázavé pohledy. Promluvila tedy ještě jednou, tentokrát o něco hlasitěji.

„Nedám si. Nejím maso.“ „Neříkejte! Takže jste vegetariánka, že ano?“ zeptal se generální srdečným tónem.

„V zahraničí má vegetariánství, potažmo veganství, nemálo příznivců. I u nás se už začíná formovat povědomí o tomto trendu. Poslední dobou se v tisku nezřídka objevují burcující články o negativních dopadech vysoké spotřeby masa… Koneckonců – myšlenka, že dlouhověkost jde ruku v ruce s bezmasou dietou, není tak docela nepodložená.“

„Zní to sice hezky, ale co je to za život, když si nemůžete dát ani kousek masa?“ zeptala se manželka generálního a po tváři jí přeběhl blahosklonný úsměv.

Zatímco se talíř mé ženy bělal žalostnou prázdnotou, číšník rozdělil pokrm na zbývajících devět talířů a zmizel. Řeč se stále točila okolo vegetariánství.

„Před nějakým časem se našla ta půl milionu let stará mumie člověka. A s ní i doklady o tom, že už tehdy se lidstvo živilo lovem. Jíst maso je instinkt. Vegetariánství jde proti instinktu. Je to proti přírodě.“

„Řada lidí teď přechází na bezmasou stravu v souvislosti s tím, co jim radí tělesná typologie… Také jsem si chtěla nechat určit svůj tělesný typ a obešla kvůli tomu několik specialistů, a představte si, že každý mi řekl něco jiného. Sice jsem se pokaždé jejich radami ohledně stravování chvíli řídila, ale žádná z těch diet mi vlastně nevyhovovala… A tak si říkám, zda není zdaleka nejlepší jíst pestrou a vyváženou stravu. Od všeho trochu.“

„Od všeho trochu, ano! Ne nadarmo se říká, že zdravý je ten, kdo si v jídle nevybírá. To totiž svědčí o tom, že je dotyčný ve skvělé kondici jak po stránce tělesné, tak duševní,“ pronesla manželka obchodního ředitele, která ještě před chvilkou pokradmu vysílala svůj překvapený zrak k bradavkám mé ženy. Na to k ní vystřelila svůj triumfální šíp: „A můžu se zeptat, z jakých důvodů nejíte maso? Ze zdravotních… nebo snad náboženských?“

„Ani z jednoho,“ promluvila má žena docela smírně a pokojně, jako by si vůbec neuvědomovala, v jak nepříjemné situaci se ocitla. Naskočila mi husí kůže. Došlo mi, co asi bude chtít hostům sdělit vzápětí.

„Zdál se mi sen.“ Pohotově jsem jí skočil do řeči: „Má žena totiž velmi dlouho trpěla zažívacími problémy. Došlo to tak daleko, že jí to přivodilo těžkou nespavost. Teprve když na radu lékaře tradiční korejské medicíny přestala jíst maso, její stav se o mnoho zlepšil.“Hosté konečně chápavě pokývali hlavami. „Zaplať pánbůh. Já jsem ještě s opravdovým vegetariánem nikdy u jednoho stolu neseděl. Představte si, že večeříte s někým, komu se pohled na vás a vaše maso na talíři hnusí. No uznejte, není to děsivé? Jestliže se někdo vyhýbá masu z psychologických důvodů, musí mít v důsledku odpor nejen k masu, ale i k těm, kdo ho jedí. Nemám pravdu?“

„Asi jako když hůlkami chytnete svíjející se živou chobotničku, s gustem si ji strčíte do pusy a vtom si všimnete útlocitné slečinky, která sedí hned naproti vám a škaredí se na vás, jako byste byl bůhvíjaký netvor!“

Hosté propukli v hlasitý smích. Usmíval jsem se s nimi, ale přitom jsem zjitřeně vnímal, že má žena se nesměje ani trochu. Že vůbec nevnímá nic z hovorů znějících v prostoru kolem jejích uší a že se soustředí jen na sezamový olej odkapávající z nudliček želé, které se hostům při každém soustu třaslavě svíjejí kolem úst. A že to všem začíná být nepříjemné.

Dalším chodem byly smažené kuřecí kousky kkanpchunggi ve sladko-pálivé omáčce, následovalo sašimi z tuňáka. Zatímco ostatní hosté byli zaneprázdněni jídlem, má žena nehnula ani prstem. Její bradavky vystupovaly z hladkého profilu černé blůzy jako dva malé oříšky. Očima bedlivě nasávala každičký pohyb úst okolosedících strávníků.

Na stole se vystřídalo přes tucet vybraných chodů, ale má žena z nich ochutnala jen salát, kimčchi a rýžovou kaši s dýní. Malou porci rizota z lepkavé rýže, připraveného podle speciálního receptu, také odmítla, protože se vařilo v masovém bujónu. Hosté se postupně začali chovat, jako by má žena u stolu vůbec neseděla, a nerušeně pokračovali v hovoru bez ní. Občas se našel někdo, kdo mi alespoň ze soucitu položil nějakou otázku, ale nemohl jsem se ubránit přesvědčení, že jejich odstup a nedůvěra se stačily rozšířit i na mě.

Když se jako dezert podávalo ovoce, má žena snědla jeden dílek jablka a pomeranče.

„Nemáte ještě hlad? Vždyť jste téměř nic nesnědla!“ zeptala se mile empatickým tónem manželka generálního. Upřímně si omou ženu dělala starosti. Ale má žena na to nereagovala, ani se neusmála, ani se nezačervenala, ani neupadla do rozpaků, jen se zpříma zadívala do tazatelčina uhlazeného obličeje. Ten strnulý pohled definitivně zničil poslední zbytky přátelské atmosféry u stolu. Uvědomovala si má žena, na jakém setkání se ten večer ocitla? Docházelo jí, kdo je ta žena ve středních letech? Na okamžik jsem zahlédl temnou hloubku jejího nitra, nedohlednou jako dno černé jámy – místo, kam jsem dosud ani jedinkrát nevkročil.

Z korejského originálu Čchesikčuidža vydaného nakladatelstvím Changbi Publishers v Paju roku 2007 přeložila Petra Ben-Ari. (Odeon, Světová knihovna svazek 193)

Vegetariánka na www.knizniklub.cz

Karl Ove Knausgard: Můj boj 2 (8.2.2017, ihned.cz)

Přidal: Odeon | V kategorii Ukázky | 09-02-2017

0

29.července 2008

 

LÉTO JE DLOUHÉ a stále ještě nekončí. 26. června jsem dokončil první díl románu a od té doby, už déle než měsíc, máme Vanju a Heidi doma ze školky se vší intenzitou, již to všednímu dni dodává. Nikdy jsem nechápal smysl prázdnin, nikdy jsem neměl potřebu je mít, vždy jsem jen dostával chuť o to víc pracovat. Ale když musím, tak musím. První týden jsme měli strávit v osadě, kde jsme na Lindino naléhání koupili loni na podzim chatu, jednak abych tam mohl psát, jednak na víkendy, ovšem po třech dnech jsme to vzdali a vrátili se zpátky do města. Shromáždit tři malé děti a dva dospělé na malé ploše, s dalšími lidmi všude kolem a bez možnosti věnovat se čemukoliv jinému kromě plení na zahrádce a sekání trávy nemusí být nutně dobrý nápad, především pokud už před příjezdem vládne disharmonie, jež nadále přetrvává. Několikrát jsme se tam hlasitě pohádali, pravděpodobně pro pobavení sousedů, a stovky pečlivě obhospodařovaných zahrádek se všemi těmi polonahými postaršími lidmi ve mně vyvolávaly nedůtklivý pocit klaustrofobie. Takové nálady děti rychle zachytí a rozehrají, obzvlášť Vanja, ta reaguje téměř okamžitě na výkyvy v intonaci a intenzitě řeči, a pokud se situace vyostří, začne dělat to, o čem ví, že se nám nejméně líbí a co nás připraví o rozvahu, stačí, když se tomu bude věnovat dostatečně dlouho. Naplnění zoufalstvím se už téměř nemůžete bránit, takže tak to u nás chodí – řev, křik a ubohost. Následující týden jsme si pronajali auto a vyrazili do Tjörnu u Göteborgu, kam nás pozvala Lindina kamarádka Mikaela, Vanjina kmotra, do domu svého přítele. Ptali jsme se, jestli ví, jaké je to se třemi dětmi, a ona si byla opravdu jistá, že nás tam chce mít, ale to je celá ona, pokračovala, může s dětmi péct, říkala si, chodit se s nimi koupat a lovit kraby, abychom měli trochu času pro sebe. Na to jsme se chytili. Dojeli jsme do Tjörnu, zaparkovali před domem, navalili se dovnitř s dětmi i všemi saky paky. Měli jsme v úmyslu strávit tam celý týden, ale už o tři dny později jsme naložili věci do auta a zamířili opět na jih, k očividné úlevě Mikaely i Erika.

 

Kniha

 

Karl Ove Knausgard

 

Můj boj 2: Zamilovaný muž

 

2017, Nakladatelství Odeon, přeložila Klára Dvořáková Winklerová, 560 stran, 399 korun

 

Lidé, kteří nemají děti, jen zřídkakdy chápou, co to obnáší, jakkoliv vyzrálí a inteligentní jinak mohou být, přinejmenším já jsem to tak měl, než se nám ty naše narodily. Mikaela a Erik žijí svojí kariérou, co znám Mikaelu, pohybuje se na samých vedoucích postech v kulturní sféře, zatímco Erik je ředitel jakési celosvětové nadace s centrálou ve Švédsku. Po pobytu v Tjörnu se chystal na setkání do Panamy a pak měla pokračovat jejich dovolená v Provence, protože takový je jejich život, místa, o nichž jsem já jen četl, jsou jim otevřená. A do toho jsme se přihnali my se svými vlhčenými ubrousky a plenami, Johnem, který všude vleze, Heidi a Vanjou, jež se perou a křičí, smějí a brečí, nikdy nejedí u stolu, nikdy nedělají, co jim řekneme, každopádně ne, když jsme mezi jinými lidmi a opravdu chceme, aby se dobře chovaly, protože si toho všimnou, a čím víc je pro nás ve hře, tím jsou nezvladatelnější, a přestože Erikův dům byl velký a prostorný, nebylo to dost na to, aby se daly přehlédnout. Erik předstíral, že se nebojí o žádné z věcí, které měli uvnitř, snažil se vystupovat vůči dětem velkoryse a přátelsky, ovšem řeč těla ho nepřetržitě zrazovala, paže pevně přimknuté k tělu, způsob, jakým neustále vracel věci na místo, jeho nepřítomný pohled. Všechny ty věci a dům znal celý svůj život, byly mu blízké, avšak ti, kteří ho v těchto dnech zalidnili, mu byli vzdálení, pohlížel na ně, přibližně jako člověk pohlíží na krtky nebo ježky. Chápal jsem ho a byl mi sympatický. Ale současně jsem to všechno přivezl, tudíž nějaké opravdové sblížení nepřicházelo v úvahu. Erik sice studoval v Cambridgi a Oxfordu a několik let pracoval jako makléř v londýnském světě financí, avšak na jedné procházce se vydali s Vanjou na kopec nad mořem a on ji nechal volně šplhat několik metrů před sebou, přičemž se zastavil a bez hnutí se kochal výhledem, aniž vzal v úvahu, že jí jsou teprve čtyři roky a nedokáže sama odhadnout riziko, takže jsem s Heidi v náručí musel vyběhnout za nimi, abych na Vanju dal pozor. Když jsme se o půl hodiny později usadili v kavárně, já s nohama ztuhlýma po tom nenadálém vrchařském výkonu, a poprosil jsem Erika, aby dával Johnovi kousky housky, již jsem vedle něho položil, protože jsem musel zvládnout Heidi s Vanjou a zároveň jim opatřit něco k jídlu, přikývl, že to udělá, ovšem nezavřel noviny, v nichž si četl, vůbec nevzhlédl a nezaregistroval, jak je John půl metru od něho stále rozčilenější, až se kluk nakonec rozeřval, v obličeji celý rudý, ze zoufalství nad tím, že kousek housky, který by si tak rád dal, leží na dohled, ovšem mimo dosah. Lindu, která seděla na druhém konci stolu, to naštvalo, viděl jsem to na ní, ale překousla to, nic neřekla, počkala, než jsme byli zase venku a sami dva, a pak mi sdělila, že pojedeme domů. Hned. Zvyklý na její rozmary jsem opáčil, ať se zklidní a nerozhoduje se, když ji něco vytočí. To ji pochopitelně naštvalo ještě víc a tak to šlo až do chvíle, kdy jsme následujícího rána seděli v autě a odjížděli.

 

Širá modrá obloha a malebná, větrem bičovaná krajina spolu s radostí dětí a skutečností, že sedíme v autě a nikoliv v kupé ve vlaku či na palubě letadla, což byly v posledních letech naše způsoby cestování, náladu uvolnily, ovšem netrvalo dlouho a všechno začalo znovu. Museli jsme se totiž najíst a ukázalo se, že restaurace, kterou jsme našli a zastavili u ní, patří jachtařskému klubu. Ale servírka mi řekla, že stačí, když přejdeme most, dostaneme se do města a tam, je to nějakých pět set metrů, najdeme jinou restauraci, takže jsme se po dvaceti minutách nacházeli na vysokém, úzkém, avšak vysoce frekventovaném mostě, celí vyhladovělí jsme se dřeli se dvěma kočárky, v dohledu pouze průmyslovou zónu. Linda zuřila, oči měla potemnělé, takhle to dopadá vždycky, syčela, nikomu jinému se to nestává, nic nezvládáme, teď bychom měli obědvat, celá rodina, mohlo to být fajn, ovšem my se tu místo toho vlečeme ve větru po pitomém mostě obklopení svištícími auty a zplodinami. Viděl jsem snad já někdy jiné rodiny se třemi dětmi v takové situaci? Ulice, po které jsme pokračovali, končila u kovové brány s logem bezpečnostní agentury. Abychom se dostali do města, jež ke všemu působilo sešle a tristně, museli jsme to obejít přes průmyslovou zónu, což zabralo dalších přinejmenším patnáct minut. Chtěl jsem se od Lindy oddělit, protože si pořád stěžuje, vždycky chce něco jiného a sama pro to nic neudělá, jen si stěžuje, stěžuje a stěžuje, nikdy nebere situace takové, jaké jsou, a pokud skutečnost neodpovídá jejím představám, vyčítá to mně, ať jde o cokoliv. No jo, tak jsme se tedy rozdělili, ovšem logistika nás jako vždycky svedla opět dohromady, měli jsme jedno auto a dva kočárky, takže nezbývalo než předstírat, jako by to, co bylo vyřčeno, přesto vyřčeno nebylo, dotlačit pocintané a rozvrzané kočárky zpátky přes most až ke krásnému jachtařskému klubu, naskládat je do auta, zapnout děti do sedaček a dojet k nejbližšímu McDonald’s, což bylo na benzinové pumpě téměř v centru Göteborgu, kde jsem si já venku na lavičce snědl svůj párek, zatímco Vanja a Linda pojídaly svoje v autě. John a Heidi spali. Plánovaný výlet do Lisebergu jsme zrušili, při náladě, jež mezi námi panovala, by se všechno jen zhoršilo. Namísto toho jsme po několika hodinách jízdy z náhlého popudu zastavili v laciné a lajdácky poskládané takzvané „pohádkové zemi“, kde bylo všechno té nejbídnější kvality, a nejdřív vzali děti do malého „cirkusu“ skládajícího se z jednoho psa proskakujícího skrz kruhy ve výši kolen a urostlé, mužsky vypadající ženy, pravděpodobně odkudsi z východní Evropy, jež zmíněné kruhy vyhazovala do vzduchu a točila s nimi kolem boků, kteréžto umění ovládaly všechny holky z mojí třídy na prvním stupni základní školy. Dále tam byl blonďatý muž v mém věku v botách se zahnutou špičkou a pneumatikami vyvalenými přes harémové kalhoty, jenž si naplnil pusu benzinem a čtyřikrát vyplivl oheň vzhůru, k nízkému stropu. John a Heidi na to zírali, až se zdálo, že jim oči vypadnou z důlků. Vanja myslela jen na stánek s kolem štěstí, který jsme minuli a kde bylo možné vyhrát plyšáka, neustále mě tahala za ruku a ptala se, když už představení skončí. Chvílemi jsem pohlédl na Lindu. Seděla s Heidi na klíně a v očích měla slzy. Když jsme vyšli ven a vydali se, každý s jedním kočárkem před sebou, kolem velkého bazénu s dlouhým toboganem, za jehož vrcholkem trůnil obrovský, snad třicet metrů vysoký troll, směrem k několika pouťovým atrakcím, zeptal jsem se Lindy, proč ty slzy.

 

„Nevím,“ odpověděla. „Ale cirkus mě odjakživa dojímal.“

 

„Ale proč?“

 

„No, je to přece tak smutný, nízký a laciný. A zároveň taky krásný.“

 

„I tady ten?“

 

„Jo. Neviděl jsi Heidi a Johna? Úplně je to hypnotizovalo.“

 

„Ovšem Vanju teda ne,“ poznamenal jsem s úsměvem. Linda se taky usmála.

 

„Cože?“ ozvala se Vanja a otočila se. „Co jsi říkal, tati?“

 

„Jen jsem říkal, že když jsme byli v cirkuse, nemyslela jsi na nic jiného než na toho plyšáka, co jsi předtím viděla.“

 

Vanja se usmála tak, jako to dělávala vždycky, když jsme mluvili o něčem, co udělala. Spokojeně, ale zároveň horlivě, připravená na další akci.

 

„Co jsem dělala?“ ptala se.

 

„Pořád jsi mě tahala za ruku,“ odpověděl jsem, „a říkala, že si chceš zatočit kolem štěstí.“

 

„A proč?“

 

„Jak to mám vědět?“ opáčil jsem. „Asi jsi chtěla toho plyšáka.“

 

„A půjdeme tam teď?“

 

„Ano, je to tamhle dole.“

 

Ukázal jsem na vyasfaltovanou cestičku, kde se za stromy daly rozeznat pouťové atrakce.

 

„A Heidi taky dostane?“ zeptala se.

 

„Když bude chtít,“ odpověděla Linda.

 

„Chce,“ ujistila ji Vanja a naklonila se k Heidi sedící v kočárku. „Chceš, Heidi?“

 

„Ano.“

 

Stálo nás to devadesát korun, než tam konečně obě stály s plyšovými myškami v rukách. Na obloze nad námi pálilo slunce, vzduch v lese se ani nepohnul, všelijaké cinkání a vrzání atrakcí se mísilo s diskem osmdesátých let, které se linulo ze stánků kolem nás. Vanja chtěla cukrovou vatu, takže jsme za deset minut seděli u stolu u jakéhosi kiosku, obklopeni bzučícími, vzteklými a vlezlými vosami, cukr se v tom vedru lepil na všechno, k čemu se jen přiblížil, to jest na desku stolu, opěrku kočárku, paže i ruce, k halasnému rozčilení dětí, takhle si to nepředstavovaly, když ve stánku spatřily nádrž s vířícím cukrem. Moje kafe bylo trpké a téměř se nedalo pít. Malý, špinavý kluk na tříkolce najel přímo do Heidina kočárku a vyčkávavě na nás hleděl. Měl tmavé vlasy a tmavé oči, mohl být Rumun, Albánec, nebo možná Řek. Poté co najel kolem do kočárku ještě několikrát, postavil se tak, abychom nemohli odejít, a tak zůstal stát, s pohledem upřeným k zemi.

 

Ukázku si můžete přečíst na www.art.ihned.cz

Můj boj 2 na www.knizniklub.cz

Superpozice (28.1.2017, H7O)

Přidal: Odeon | V kategorii Ukázky | 09-02-2017

0

Superpozice je termín z kvantové fyziky i geologie a znamená překrývání a vrstvení fyzikálních veličin. Protagonistkou a vypravěčkou stejnojmenného románu je šestadvacetiletá hudebnice Izy Levinová, která přišla jako dítě do Německa s ruskožidovskými rodiči na začátku devadesátých let. Tématem je hledání identity — Izy se ptá: Jsem Ruska, Židovka, Němka? Rozhodně si myslí, že říkat o někom, že má migrační pozadí, je nesmysl. Pro ni je původ a léta dětství tak zásadní, že používá charakteristiku „migrační popředí“.

Kuře a opice

Jen pro zvané visí na dveřích.

„To je ale uvítání!“ utrousí Len. „Hned jim ukážu, co znamená pořádný pozvání.“

„Já taky.“

Otevře dveře a pouští mě napřed.

Hlasitá muzika, dýdžej v rohu místnosti. V Kvartiře mají pelmeně, ledově vychlazenou vodku a taky kyselé okurky, ty k vodce nesmí chybět.

 

Pokračovat ve čtení ukázky na www.h7o.cz

Superpozice na www.knizniklub.cz

Szilárd Borbély: Nemajetní (26.1.2017, art.ihned.cz)

Přidal: Odeon | V kategorii Ukázky | 09-02-2017

0

Jdem a mlčíme. Je mezi náma třiadvacet let. Třiadvacet se nedá dělit. Třiadvacet se dá dělit jen samo sebou. A jednou. Taková samota je mezi náma. Nedá se rozkouskovat. Musí se táhnout vcelku. Nesem oběd. Jdem po náspu. My říkáme pešunk. Ogmandův pešunk. Tudy chodíme, když jdem do lesa pro dříví. Někdy si zacházíme přes Mokřadní smuhu, abychom mohli jít Pluhařskou cestou. Ta není tolik blátivá. My říkáme marasná. Jindy zas přes Hraběcí les, pořáde pryč po Dřevěné stezce. Máma má na hlavě uvázaný šátek. My říkáme loktuška. Vdané ženské musí mít na hlavě šátek. Staré báby si šátek uvazují na uzel pod bradou. Musí nosit černý. Moje máma nosí pestrý šátek. Šátek si zavazuje vzadu pod drdolem. V létě nosí lehký trojcípý šátek. Bílý šátek s modrýma puntíkama. Co dostala minulý rok od táty na trhu v Kölcsi. Máma má kaštanově hnědé vlasy. Narezle kaštanové. Každý kaštan není narezlý. Na podzim je se sestrou sbíráme. Ve vsi roste jenom jeden kaštan. Zůstal na místě Barkóczyho poplužního dvora. Ostatní po válce pokáceli. Ve věčně vlhké půdě vydrží jen topoly. A vrby. My říkáme břesky. Na jaře se snadno dělají píšťalky, břeskné píšťaličky. Pískáme na ně, abychom pozlobili mámu. Taky psy a sousedy.

Na podzim někdy utečem za Kepecův trávník k tomu jedinému kaštanu. Kradem se zadem mezi zahrádkama. Pětiprsté listy obrovského stromu opadají uschlé na konci léta. Jako by se na zemi ve spadaném listí válely uřezané ruce obrů. Na jaře jsou jeho květy bílé svíčky. Zelené tobolky ježci. Děláme ježkovi nohy ze sirek. Od mámy si vyžebráme vypálené sirky. Na sirky může sahat jenom máma, to není nic pro děcka.

Pokračovat ve čtení první kapitoly na www.art.ihned.cz

Nemajetní na www.knizniklub.cz

Marek Šindelka: Únava materiálu (19.12.2016, art.ihned.cz)

Přidal: Odeon | V kategorii Ukázky | 04-01-2017

0

unava-materialuDo sněhu dopadl batoh a za ním kluk. Večer. Na obzoru jas. Syrový kus nebe vykrojený v šedi. Dech je vidět. Kovový plot jiskří mrazem. Jiskří i stěna z betonu. Za zdí řada skel, tabule světla, záře panelového domu. Kluk rychle vstane, oklepe sníh z kolen. Přes kotouč ostnatého drátu visí deka s erárním číslem. Všechno tady má svoje číslo, bleskne mu hlavou. Rozhlédne se, batoh si hodí na záda. V batohu má triko, mýdlo, sirky, nůž, co ukradl v jídelně. V kapse pečlivě složený kus papíru, na něm jméno města kdesi na severu. Musí na sever. Někde tam je bratr. Ze všeho nejdřív musí sehnat telefon, nebo aspoň mapu. Ne. Ze všeho nejdřív musí stáhnout deku z plotu, jinak ho najdou. Taky kvůli mrazu. Nikdy nezažil takovou zimu. Potřebuje deku, aby nezmrznul.

Rve deku z plotu, ale hroty drátu se jen hlouběji a hlouběji prořezávají do vláken. Je to marné. Někde v dálce štěkne pes. Zatmí se mu před očima. Nechá deku být. Běží pryč. Mizí mezi stromy. Ruce poškrábané. Někde si protrhl kůži. Otírá si dlaň sněhem. Saje ránu. Uvnitř dlaně tepe krev. Už o něm vědí? Deka visí přes plot, ještě se po ní ohlédne, ale není čas. Běží. Kolem hlavy mu šlehají větve, křivolaké praskliny keřů proti nebi, větve stromů suché z mrazu. Mohl by je lámat. Všechny by je ulámal, kdyby měl čas. Dupe do sněhu. Podjedou mu nohy, ale hned zase vyskočí, kopne do nejbližšího kmene a běží dál.

Pokračovat ve čtení ukázky na www.art.ihned.cz

Únava materiálu na bux.cz

Marek Šindelka: Únava materiálu (14.12.2016, literarky.cz)

Přidal: Odeon | V kategorii Ukázky | 17-12-2016

0

„Únava materiálu je první román o uprchlické krizi – nejen v Česku, ale dost možná úplně první v celé Evropě,“ říká šéfredaktor Odeonu Jindřich Jůzl o novince svého nakladatelství. Román nositele Ceny Jiřího Ortena a Magnesie Litery za prózu popisuje cestu dvou bratrů z nejmenované země ohrožené válkou do Evropy.

 

unava-materialuJejich trasy se záhy rozdělí a každý pokračuje na vlastní pěst: bez mapy, bez spojení, bez kontaktu. Sledujeme složitou a bolestnou „cestu na sever“, zároveň s tím však čteme knihu o Evropě viděné zvenčí. O Evropě, připomínající velký fungující stroj. Jediné, co tu proti němu stojí, je zranitelné lidské tělo. Tělo vykořeněného člověka, redukovaného na problém, na statistický údaj, na materiál.

 

Ukázka z knihy:

Kluk se s úlekem probral. Měl pocit, že usnul. Rychle se zorientoval. Prázdný náklaďák. Tma. Mráz. Kamion sebou trhl a zastavil. Cosi dlouze zasyčelo, vzdychlo, a rachot stroje ustal. Bylo slyšet jen slabé cvakání chladnoucího kovu. Někde daleko se rozštěkal pes. Vrzly dveře. Kluk se přikrčil a čekal. Dva dunivé kroky na schůdcích z kabiny. Skřípnutí sněhu pod něčí vahou. Mohutná plechová rána zabouchnutých dveří. Kašel, jako když se trhá látka. Odchrchlání. Plivnutí do sněhu. Dvojí škrtnutí. Praskot tabáku. Lačné potáhnutí z cigarety. Dlouhý výdech nosem. Cinknutí klíčů. Sníh zakřupal pod botami. Kluk pevně zavřel oči. Snažil se nevnímat zimu. Poslouchal každý krok. Kdosi venku obcházel návěs. Znovu kašel: zarachocení někde hluboko v dutinách těla, pohyb čehosi v průdušnicích. Chrčivý zvuk v mužském ohryzku. Syknutí sliny skrz přivřené rty. Strašné ticho poté, co se slina zapíchla do sněhu. Něčí ruka se dotkla plachty. Kluk strnul hrůzou. Cítil, jak se mu v těle zatínají všechny svaly. Cíp plachty se pohnul. Kdosi dupl na nárazník, vyhoupl se nahoru a nahlédl dovnitř. Klukovi do nosu vnikl tabákový kouř. Snažil se nedýchat. Přímo nad ním zářil oharek cigarety v koutku rtů, ostře prořízlých do neholené chlapské čelisti. Oharek zmizel. Návěs se lehce zhoupl, chlap doskočil do sněhu. Ruka napnula plátno a utáhla řemeny. Uzavřela otvor, kterým se kluk dostal dovnitř. Suchý skřípot sněhu. Vzdalující se kroky. Zakašlání kdesi v dálce. Pak konečně ticho.

 

Pokračovat ve čtení ukázky na www.literarky.cz

Únava materiálu na bux.cz

Affinity Konar: Mischling (7.12.2016, art.ihned.cz)

Přidal: Odeon | V kategorii Ukázky | 16-12-2016

0

mischlingJednoho dne jsme vznikly. Moje dvojče Perla a já. I když, lépe řečeno, Perla byla stvořená a já se od ní odštěpila. Vytlačila svůj obrys do lůna a já její podpis napodobila. Osm měsíců jsme se vznášely v amniotické chumelenici, dva růžové palčáky uložené v matčině výstelce. Neuměla jsem si představit nic velkolepějšího, než byla naše báječná společná děloha, ale jakmile se nám proklubalo lešení mozkových spojů a dovyvinula se slezina, Perla chtěla poznat ten další svět. Načež se s novorozeneckou kuráží vyplivla z naší matky ven.

I v tomhle nezralém věku si Perla libovala v promyšlených žertících. Ujišťovala jsem sama sebe, že je to jen jeden z jejích vtípků, že co nevidět bude zpátky a vysměje se mi. Ale když se Perla nevracela, vyrazilo mi to dech. Byli jste někdy v situaci, kdy by se vaše lepší část nechala unášet neznámo kam, bůhvíjak daleko? Pokud ano, jistě je vám známo, co za takových okolností hrozí. Nejdřív mi vypověděl dech, pak se přidalo srdce a můj mozek zatím pádil zmítaný nepředstavitelnou horečkou. Ve své plodové růžovosti jsem hleděla do tváře pravdě: bez ní by ze mě byl jen ničemný odštěpek, člověk neschopný lásky.

Pokračovat ve čtení první kapitoly na www.art.ihned.cz

Affinity Konar: Mischling (7.11.2016, art.ihned.cz)

Přidal: Odeon | V kategorii Ukázky | 10-11-2016

0

mischlingJednoho dne jsme vznikly. Moje dvojče Perla a já. I když, lépe řečeno, Perla byla stvořená a já se od ní odštěpila. Vytlačila svůj obrys do lůna a já její podpis napodobila. Osm měsíců jsme se vznášely v amniotické chumelenici, dva růžové palčáky uložené v matčině výstelce. Neuměla jsem si představit nic velkolepějšího, než byla naše báječná společná děloha, ale jakmile se nám proklubalo lešení mozkových spojů a dovyvinula se slezina, Perla chtěla poznat ten další svět. Načež se s novorozeneckou kuráží vyplivla z naší matky ven.

I v tomhle nezralém věku si Perla libovala v promyšlených žertících. Ujišťovala jsem sama sebe, že je to jen jeden z jejích vtípků, že co nevidět bude zpátky a vysměje se mi. Ale když se Perla nevracela, vyrazilo mi to dech. Byli jste někdy v situaci, kdy by se vaše lepší část nechala unášet neznámo kam, bůhvíjak daleko? Pokud ano, jistě je vám známo, co za takových okolností hrozí. Nejdřív mi vypověděl dech, pak se přidalo srdce a můj mozek zatím pádil zmítaný nepředstavitelnou horečkou. Ve své plodové růžovosti jsem hleděla do tváře pravdě: bez ní by ze mě byl jen ničemný odštěpek, člověk neschopný lásky.

Pokračovat ve čtení ukázky na www.art.ihned.cz

Mischling na bux.cz

Vařit mlhu (21.10.2016, Host)

Přidal: Odeon | V kategorii Ukázky | 08-11-2016

0

Skládat kuřecí hřbety se zeleninou a kořením není žádná výhra. Dost to smrdí, přitom se to ještě nedostalo ani do beden. Může za to nadrcený celer s mrkví, který v malém zataveném sáčku podezřele rychle tmavne. Jak si z tohohle může někdo udělat polévku… Na Miladu dnes vyšly zbytky. Stojí v porcovně masa až u zadního pásu, na samém konci výrobní linky, kam putují poslední součástky ze světa kdysi opeřených tvorů. Dál už není nic. Hotovo. Rozsekáno, roztříděno, zváženo. Ani kousek ptáka nepřijde nazmar. Občas se využije i jeho zasněný pohled, to když je potřeba nafotit nové plakáty na boční stěny firemních dodávek. Všechno je zpracováno do poslední mrtě. Jakmile tácek naplněný zadními částmi drůbežích těl zajede do etiketovacího tunelu, stává se z něj zabalená potravina připravená na cestu ke spotřebiteli. Být přítomen složitému zpracovatelskému obřadu, nebo se na něm dokonce podílet se nepoštěstí jen tak někomu.

Milada Vávrová je součástí týmu. Už to budou čtyři roky, co tu pracuje, každý den, a téměř nikdy nechyběla. Je jedním ze čtyř set zaměstnanců místní pobočky podniku. A jako jediná má teď na starost poskládat zadky. Naaranžovat z nich lákavou polévkovou kombinaci, bez éček a lepku, bez zbytků peří, podlitin a nápadných skvrn od sražené krve. Bez řečí. Do polední přestávky zbývá tři čtvrtě hodiny. Jako první budou moci z porcovny odejít ženské vepředu, které okrajují kuřecí prsa a nikdy nemusejí spěchat. Maso si vyndávají přímo z modrých plastových přepravek, které si podle svého tempa samy doplňují a které jim nikam samovolně neodjedou. Potom mohou odejít ti, kterým pás přiváží stehna, křídla nebo čtvrtky. Poslední pás u zdi jede nejdelší trasu a dovézt kusy masa mu trvá nejdéle. Dnes nabízí strojově oddělené kostrče, které se skládají na tácek po třech kusech a o které se nepozorná dělnice může snadno říznout. Jako Kovaříková, která nedokáže udržet pozornost a hned po svačině se píchla mezi palec a ukazováček, prý to dost teklo a musela na ošetřovnu. Tahle bába to tu zkouší už od konce léta a menších úrazů za tu dobu sehrála dvanáct. Kvůli kouření udělá cokoliv, drobná bolest jí za chvilku nikotinové radosti stojí. A vedoucí linky, prsatá, kudrnatá Pavlína, která chodí s nejlepším policajtem ve městě, jí na to neřekne ani pink, proč by to řešila, vedení přece vidí, proč to u její linky nefunguje tak, jak má, a na konci týdne Kovaříkovou propustí, protože jí končí zkušební doba a její další sebepoškozování firmě neprospěje. Ani si nevšimla, že jí ženské odvedle strkají játra zezadu do holínek, vůbec na to nereagovala a její netečnost kolegyně ještě víc podráždila. Každopádně tu teď opět chybí a Milada zvládá zadky úplně sama. U každého pásu musí být minimálně dvě osoby. Vždycky. Každá z jedné strany. Ideálně se pracuje po třech, ale to je luxus, když se nahrnou brigádníci. Naposledy to bylo v září. Teď je konec listopadu. Měsíc před Vánoci je třikrát více objednávek drůbežích specialit a všichni se musejí otáčet.

Milada bere jeden kus za druhým a pracuje za dvě. Umí být přesná a rychlá, je-li to zapotřebí. Na každý tácek se třemi úhledně vyrovnanými kostrčemi pokládá pytlíček s drcenou okořeněnou zeleninou a jeden za druhým posílá na menší vyvýšený pás v úrovni své hlavy. Pod rukama to však neubývá, linku nejde zastavit a některé kosti už odjíždějí pryč a hromadí se u koncové přepážky. U sousedního pásu zrovna postávají tři dělnice, a když pomalý stroj jednou za čas vyplivne dvě kuřecí stehna, všechny po nich rychle hmátnou, aby je umístily právě na svůj rozdělaný tácek. Smějou se těmhle kratochvilným závodům a sprostými vtipy o impotentních mužích překřikují hukot železných strojů. Vedle na maso čekají, Milada nestíhá. Není to spravedlivé, ale vedoucí linky to vidí. A i když Vávrovou z různých důvodů nemusí, rychle jí přidělí pomoc odvedle.

„Tak ukaž,“ vzdychne obrovská vousatá Koptyšová, když se postaví naproti Miladě a svýma tlustýma rukama začne odchytávat kusy na vývar, které si nejspíš už zítra uvaří někde v Polsku.

„Jak si z tohohle může někdo udělat polívku,“ promne miniaturní zeleninový sáček a pleskne ho doprostřed připraveného tácku. Přes pravidelný skřípot strojů ji nikdo neslyší. Tady se může přemýšlet i nahlas a zůstává to jen mezi člověkem a studeným masem. Koptyšová je jako stroj. Velký a starý a spolehlivý. Moc nepřemýšlí a necítí, pouze vykonává. Její pohyby jsou automatické a přesné, jen v jednu chvíli nečekaně otočí hlavu a několikrát kýchne. Pak si musí vlhkou rukou sáhnout pod igelitovou zástěru do kapsy bílého pláště, odkud vyloví papírový kapesník. Ten hned nasakuje kuřecí krví a slizem, který jí ulpěl na dlani, ale je pořád lepší vysmrkat se do tohohle než utírat nos do tvrdého naškrobeného rukávu pláště jako doposud.

Milada mlčky pracuje a myslí přitom na svoje věci. Příliš si neuvědomuje okolí, nepočítá minuty, a možná i proto ubíhá další její směna jako nic. Už dlouho jí vrtá v hlavě, co by měla změnit. Jak Áňu přes zimu zabavit. Letos je to těžší než jindy, holka je náladová a skoro nic ji nebaví. Na hudební nástroj nechtěla hrát nikdy a hystericky se bránila všem ostatním kroužkům, které pořádá dům dětí. Nemá ráda kolektiv, spokojenější je doma u svých kamenů nebo náčrtků. Ale to taky nejde věčně, nemůže být pořád sama, navíc mapy veškerého okolí už má hotové, po svém si překreslila louky, lesy i bažiny, většinu toho si samozřejmě vymyslela, protože které dítě by bez zabloudění prolezlo místní močály… Ale to už je hotové, tím se bavila vloni. Co bude letos v zimě…? Možná by mohla malovat i jiné věci, nejenom klikyháky tajným písmem, mohla by zkusit opravdové obrazy, na velké čtvrtky nebo plátna, pořádnými barvami. Tím by snad šlo mrazivé období přečkat. Pak přijde březen a Áňa zmizí v polích. Milada jí to nezakazuje, i když má o ni strach. Nemůže ji nepouštět ven, má tam svůj svět, do kterého rodiče nepatří. Musí jí věřit, už je dost velká a snad zvládne neudělat žádnou hloupost…

Přijíždějí další kusy masa a Miladu píchne u srdce. Někdy se starý utlumený smutek přihlásí tak rychle a prudce, většinou při vzpomínce na pole za širokou loukou. Je to od nich hodně daleko, ale ona ví, že dcera chodí i tam. Hledá kameny a vejrá do nebe, které je vysoko a daleko, že je nemožné, aby se ho živý člověk dotkl. Rozhodně ne ze země. A vylézt výš by ji snad nenapadlo. Milada se ošije. Přeběhne jí mráz po zádech, ale není to z okolní teploty, která nesmí přesáhnout devět stupňů Celsia, na tu už si dnes zvykla. Vzhlédne od pásu a začne si prohlížet obličeje lidí, kteří ji obklopují. Staré i mladé ženy, zkušené, klidné, hodně hloupé, ale i vychytralé. Některé z nich kradou, maso se ztrácí neustále a potupné kontroly na vrátnici neberou konce. Každý se tu vyskytl z nějakého důvodu. Všichni tu dobrovolně tráví své životy, den co den zavření v chladné hale, připravení nasoukat se do bílých plášťů a pochytat nakrájené maso, rozhodnutí nepřemýšlet, jestli to pro ně osobně má hlubší smysl. Milada se snaží odhadnout, která z dělnic má děti a jak jsou staré. Kolikrát během směny na ně myslí? Mají o ně strach? Nebo už zestárly a nezajímají se o sebe? Jsou tady mezi mrtvým masem, protože se to doma nepovedlo? Tváře starších kolegyň jsou nijaké. Nevykazují hlubší přemýšlení, natož starost nebo strach, jsou otupené a netečné, nehezká povislá těla bez vnitřního obsahu. Nikdo z nich neprožil to, co tehdy v devětadvaceti Milada. Nikoho nečekaně nezalije panický strach, jestli jeho dítě nevylézá na stožár v poli, neboť právě tam je nejblíže mrakům i otci, který se k výchově několik dlouhých let nevyjadřuje. Proto je jako jediný hodný a nedotknutelný. Milada zakašle. Snaží se spolknout hlen, který jí ucpává krk. Právě se naředil i slzami, které nakonec nevytryskly, ale daly se nenápadně spolknout. Otočí se a zachroptí. Pod rukama jí okamžitě přibude dvojnásobné množství masa. Nechala se rozptýlit sama sebou. Áňa je ve škole, řekne nahlas. Proč by nebyla. Je jí dobře. Zanedlouho půjde se třídou na oběd a dostane nějaké sladké jídlo. Něco, co ona doma nevaří, takže bude mít radost. Možná si přidá. Koptyšová s odřeným červeným nosem pokýve hlavou, taky si něco říká sama pro sebe a nikdo jí neodpovídá. Ona už jde v poledne domů a na ničem jiném jí teď nezáleží. Až jí skončí prodloužená směna, půjde si koupit sezamové tyčky a zbytek dne doma prospí.

Ve skladu za skleněnou přepážkou je rušno, chlapi přestávají pracovat a odcházejí na oběd. Stroje stále pracují, linky jedou, ale vzadu už jsou háky prázdné a nedodávají další materiál. Jenom těm zadkům pořád není konec, stále jich přibývá v pravidelném množství, zkrátka to chvíli trvá, než nejdelší trasa dojede do konce. Ženské od sousedního pásu už můžou jít, sundávají použité rukavice a hážou je do připravených košů. Zástěry věší u dveří na věšáky a odcházejí dlouhou chodbou a pak po schodech nahoru zpátky do umývárny v přízemí, kde vytvoří frontu na umyvadla s čistou vodou. Mnohem horší je to v tuhle dobu v kantýně na opačném konci areálu. Tam by Milada nestihla ani dojít, a už by byl konec polední přestávky. Možnost teplých obědů sice mají všichni zaměstnanci stejnou, ale reálně ji využívají pouze lidé z kanceláří.

Dělnice z porcovny sedí v šatně na kovových lavicích, každá před svou skříňkou, a obědvají to, co si přinesly z domova. Komu stačí kafe a cigareta, zastaví se tu jen na minutu a hned už stojí venku na vzduchu, mačká telefon nebo se vybavuje s tím, kdo mu zrovna neleze na nervy. Milada ukusuje studený řízek v chlebu a také odchází ven. Musí zavolat Jardovi a na to chce být sama. Mrholí. Projde podél zdi zakouřeným tunelem svých bafajících kolegyň a jde dál na dvůr. Neměla by se tu zdržovat, je to zakázané, ale jí je to jedno, projednou se to nezblázní… …Anička Vávrová sedí sama v poslední lavici u okna a pozoruje spolužačky vepředu. Za pár minut jim skončí polední přestávka, už mají jen chvilku na to, prohlédnout si donesené časopisy. Holky listujou a hlasitě se smějou, až se na ně kluci otáčejí. Anička má všechno jako na dlani. Taky si může číst, ale raději pozoruje mumraj ve třídě. Zaraženě sleduje škádlení a hašteření, ale nezapojuje se. Nemůže. Ona se neumí takhle smát. Přemýšlí, jestli jí někdy v životě přišlo něco tolik legrační, že by se takhle zasmála. Co to musí být za radost, že na ni tělo reaguje tímhle způsobem. Čemu se pořád řehtají? Gábina to zčásti hraje, to je jasné, schválně na sebe upozorňuje a vychází jí to. Sice doteď neumí vyjmenovaná slova, ale má nabarvenou ofinu a plnou kabelku jakýchsi dámských vložek, které co chvíli někde naschvál utrousí. Taky má internet přímo v telefonu, takže si referát o pohádkových bytostech může připravovat třeba i venku. Kdyby chtěla. Jenže nechce, nemá zájem o učení. Ze všech holek jí to nejvíc sluší. Týna a Markéta se po ní opičí. Moc jim to nejde, obě vědí, že je to strojené, ale nic si z toho nedělají. To tlustá Klára nepředstírá nic. Té opravdu tečou slzy smíchu a musí se držet oběma rukama za břicho. Gábi do ní schválně šťouchne a Klára spadne z lavice na zem, až to zaduní. Další výbuch smíchu. Už se přidali i kluci, ale Aniččin obličej se ne a ne zapojit. Tohle prostě k smíchu není a nutit to nejde. Stejně je každému jedno, co ona tam vzadu právě dělá, jestli se dostatečně řehtá, nebo vůbec ne, nesejde na tom. Navíc se jí párá rukáv svetru a ona za tu nit stále musí tahat. Díra se hrozně rychle zvětšuje, maminka nebude mít radost.

Vyučování je u konce, šesťáci si uklízejí své věci a jdou se převléknout do šaten. Potom odcházejí domů. Většina z nich jde na náměstí, někdo pak pokračuje k nádraží, jiní si posedají na lavičky před trafikou. Anička jde domů s tlustou Klárou, která si nese přes rameno kytaru. Navrhuje vzít to zkratkou, ale Kláře se to nezamlouvá, proč by chodily dolů k řece v tomhle počasí, už teď je šero a brzy padne tma.

„Myslíš, že vodníci fakt existujou?“ zeptá se Anička.

„Myslím, že jenom v těch referátech,“ odpoví tlustá Klára po krátkém zamyšlení a Anička zpomalí. Pak se na kamarádku podívá a usměje se. Klára se taky usměje. Odpověděla jí upřímně, bez známky posměchu, a to Aničku potěšilo. Není to kdovíjak vtipné, ale na pousmání to stačilo.

„A myslíš, že můžou mít děti s normálníma lidma?“ ptá se dál.

„Asi jo,“ opět to poctivě promyslí Klára. „Tvoje máma chodí s vodníkem?“

„Zbláznila ses? Máma chodí jenom do práce, ta nemá na vodníky čas.“ „A ty bys chtěla?“ „Co?“ „Aby měla čas… na vodníky?“ „Nevím. Asi ne. Ale napůl vodnické dítě by mohlo mít nějaké zvláštní schopnosti, ne? Hrozně bych chtěla někoho takového potkat.“

„To by musel umět dýchat pod vodou. A to nejde. Možná by to šlo poznat v létě. Teď v zimě vodníci spí.“

„Určitě se proměňujou v ryby. A jsou suchý, když vylezou z vody.“ „A svítí jim oči?“ „Někdy. A když se doma procházejí s baterkou nebo lucernou, svítí celá řeka do dálky,“ tajemně Anička.

„To je blbost. Lucerna pod vodou nehoří. Pod velkým jezem prý jeden vodník byl.“

„Ten propíchlej? Vidlema?“ naráží Anička na místní pověst.

„Prý utopil jednoho babiččina kamaráda, když byla ještě holka. A jeho táta prý zvedl stavidlo jezu a zastavil řeku. Voda se vylila nahoru do lesů a tam se udělaly močály.“

„Hm, taky jenom pohádky, močály jsou přece úplně jinde!“

„Tak asi byly i tam, já nevím, už si to nepamatuju. Babička si to vymýšlela, když jsem nechtěla spát.“

„Takový vodník asi musí být… pořád hezký… když je nesmrtelný,“ Anička zasněně.

Tlustá Klára vyprskne smíchy. Přišlo jí to vtipné a už nemůže zadržet smích. V těchto dnech jí stačí málo. Řehtá se na celou ulici.

„Vodník smrdí bahnem, ten nemůže být hezký,“ zachrochtá Klára a posune si kytaru na rameni. „Já budu mít děti s Bonem.“ „Vždyť Bono je starej.“ „Ani náhodou, hele,“ vytahuje Klára pohotově z kapsy dívčí peněženku, v níž má za průhlednou fólií obrázek oblíbené kapely. Anička musí uznat, že na ní vypadá Bono Vox jako mladík.

„Ale ty vlasy… vždyť má trvalou jako Gábiny máma. A vůbec tu tvář má takovou šikmou… Je divnej…“

„Je nádhernej! A až budu mít jedničku z angliny, tak za ním odjedu!“ „To asi nepojedeš nikdy…“ Anička vážně a přemýšlivě. „Já vím…“ Klára smutně. Snaží se už takovou dobu, a pořád dostává čtyřky.

„Tak pojedeš i s trojkou…“ padne návrh.

„Já nevím… aby mi rozuměl, víš…“ „No ale jestli se ti tak líbí… Zvířata se taky vždycky dorozumí.“

„Kdybych aspoň jednou dostala jedničku! Co pořád dělám špatně? Už umím tolik písniček nazpaměť! Proč je Jančařka na nás tak zlá! Navíc když doma řeknu, že si na mě zasedla, protože jsem tlustá, dostanu vynadáno.“

„Já jsem taky zase dostala…“ shrne stručně svůj případ spolužačka. Víc o tom mluvit nemusí, tlusté Kláře je jasné, na koho je třídní učitelka nejvíce zasedlá.

„Jančařka masařka,“ Klára.

„Jančařka sračka,“ Anička.

„To se nerýmuje,“ chrochtá Klára a láme se v pase a snaží se udržet rovnováhu, chechtat se s kytarou na zádech není jednoduché. Anička se taky usměje. Možná že nakonec přijde domů s dobrou náladou. A bude to ještě lepší, protože asi uvidí i strejdu Jardu, maminka slibovala, že mu bude volat.

 

***

 

Připravovaná kniha se jmenuje Ke dnu a měla by volně navázat na román Do tmy. V době prvních mrazů na konci listopadu je v močálech na kraji města nalezeno mrtvé tělo manželky lékaře Marka Diviše. Mezi obyvateli i v regionálním tisku se začíná roztáčet kolotoč úvah, spekulací a pomluv. V nedaleké vesnici se vyklopí kamion plný drůbeže, Miluška Bartáková má kontrakce po patnácti minutách, jedenáctiletá Anička Vávrová píše referát o pohádkových bytostech, zatímco její matka Milada vypouští duši u pásu místních drůbežářských závodů. Propukají virózy, třídní schůzky, první adventní nákupy a rodinné návštěvy z povinnosti. Do staré vily na břehu řeky se po letech i se svou matkou vrací Hana Strnadová, která chce přijít na kloub dávné rodinné rozepři. Osudy postav se kříží a praskají jako dráty elektrického vedení mezi stožáry v polích za městem, někdo se marně snaží ke dnu dohlédnout, jiný je tam a ani o tom neví. Vybraná ukázka zachycuje dvě hlavní postavy příběhu – mladou vdovu Miladu Vávrovou, která pracuje jako výrobní dělnice u pásu a marně se snaží skloubit práci s výchovou své dcery Aničky. Ta nemá příliš přátel, straní se kolektivu, ale okolní močály, kam dobrovolně nevstupují ani dospělí, zná jako svoje boty. Nezajímá ji nošení prvních podprsenek, chtěla by raději umět vařit mlhu, rozpozná všechny druhy kamenů a jako jediná z ročníku dokáže chodit za školu, když se mladá nezkušená učitelka začne jejich třídě mstít.

Autor: Anna Bolavá

Díla Anny Bolavé na bux.cz