Rozhovor s katalánskou spisovatelkou Nuriou Amat (Odeon: Ať na mě prší život), který odvysílal ČRo Vltava v pořadu Mozaika, si můžete poslechnout ZDE

Katalánská spisovatelka Nuria Amat vyžaduje po čtenáři pozornost a spolupráci. Její texty jsou totiž velmi introspektivní a fragmentární.
Ústředním tématem je předčasná ztráta matky, ambivalentní vztah k otci a život naplněný literaturou. V roce 2009 v nakladatelství Odeon zásluhou Marie Jungmannové vyšel vůbec první překlad do češtiny – román Ať na mě prší život. Autorka jej představila minulý týden v Institutu Cervantes. Protože krédo autorky: „Srdce literatury spočívá v jazyce, nikoli v tématech“ jako by stálo v opozici s obecným vnímáním hodnotné literatury u nás, Ivana Myšková se Nurie Amat nejprve ptala, zda bývá téma přeceňováno také ve Španělsku. Překlad Markéty Pilátové čte Jana Olivová.

Rozhovor s Tomem McCarthym, autorem románu C

Před dvaceti lety čerstvý absolvent oxfordské univerzity Tom McCarthy (*1969) přijel do Prahy a protloukal se tu následující dva roky. Pozdější spisovatel se naučil trochu česky, pracoval po barech a stal se ozdobou večírků, kde užaslé podnapilé mládeži recitovával Shakespeara.
Ve své první knize Men in Space (Muži ve vesmíru) popisuje tuto hektickou porevoluční dobu, kde lze poznat některé postavy pražské kulturní obce. Jako první mu však vyšla novela Reminder (Zbytek) v malém pařížském nakladatelství – příběh o muži, který se snaží zopakovat svoje vzpomínky pomocí najatých herců a kulis, všichni ostatní nakladatelé zprvu odmítli vydat. Reminder však nadchl kritiku a stal se bestsellerem, byl přeložen do čtrnácti jazyků a připravuje se filmová verze. McCarthyho poslední kniha s názvem C byla ve finále loňské Man Booker Prize a v těchto dnech vychází v češtině.

S „pulitzerovským“ spisovatelem o psaní, které se podobá hře jazzového pianisty, nepředvídatelnosti úspěchu a o štěstí ze spolupráce s Hollywoodem

Byl by autorem jen pro pár intelektuálů, kdyby v roce 1998 nevydal román Hodiny. Z příběhu o Virginii Woolfové se stal bestseller, po kterém sáhl i Hollywood. Česky teď vyšel i zatím poslední román Michaela Cunninghama Za soumraku.

* LN Vaše nová kniha je zasazena do současného New Yorku – to už vás omrzela vaše oblíbená historická témata?

Mám rád dějiny a historické postavy a určitě se k nim zase někdy vrátím, ale na druhou stranu žiju v jednadvacátém století a jako každý si všímám i věcí, které se kolem mě dějí teď. Navíc jsem měl několik námětů, které mi přišlo líto nezpracovat. A tak vznikla kniha Za soumraku.

* LN Nicméně vaším nejslavnějším románem jsou Hodiny – příběhy tří žen v jednom dni, z nichž jednou je Virginia Woolfová. Co vás zaujalo na díle anglické spisovatelky z počátku dvacátého století?

Za vším hledejte ženu – i za zájmem o ženy. K Virginii Woolfové mne přivedla spolužačka ze střední školy, která ji milovala. Chtěl jsem na ni zapůsobit, vypadat chytřejší, než jsem ve skutečnosti byl, tak jsem si v knihovně vypůjčil Paní Dallowayovou. Po pravdě řečeno jsem té knize vůbec nerozuměl, bylo pro mě doslova utrpením ji dočíst. Ale jedné věci jsem schopen přece jen byl – dokázal jsem vycítit krásu, divokost a citlivost jazyka, kterým byla napsaná. Zažíval jsem velmi podobné pocity, jako když jsem někdy v patnácti poprvé slyšel desky Jimiho Hendrixe – ani jeho stylu hry na kytaru jsem nerozuměl, ale v jeho písních bylo něco tak silného a magického, že jim člověk nedokázal odolat. Byl jsem příliš mladý, abych je plně pochopil, ale cítil jsem, že jsou výjimečné a geniální! A s Paní Dallowayovou to bylo stejné – Virginia Woolfová pro mě byla Jimim Hendrixem literatury. Vlastně ještě o trochu víc, protože kvůli ní jsem sám začal psát.

Jsou knižní edice, které lze bez nadsázky označit za literární pokladnice. U nás mezi ně bezesporu patří edice Světová četba, kterou vydával Odeon (vyšlo téměř 600 svazků). Znovu oživený Odeon na tuto edici navázal značkou novou – Světová knihovna. První titul vyšel v září 2000. Téměř přesně za deset let – v září 2010 – již počet svazků edice čítal rovných sto. Jindřich Jůzl, šéfredaktor Odeonu, se svěřil s rychle uplynulým vydavatelským časem i budoucností úspěšné edice. Prvním svazkem edice Světová knihovna se staly Prchavé okamžiky kanadské autorky Anne Michaelsové. Téměř přesně deset let poté se na pulty knihkupectví dostal svazek s pořadovým číslem 100, a to Dívka se zlatými kalhotkami katalánského spisovatele Juana Marsého. Jenže vydavatelský čas Odeonu se nezastavil; do konce února 2011 se edice rozrostla o další dvě knihy a do konce roku by měla už čítat přes 120 položek (obálky některých připravovaných svazků si vám dovolujeme s předstihem premiérově představit na protější straně). Ještě připomeňme, že od 25. svazku má Světová knihovna přitažlivé kabáty obálek z dílny grafika Pavla Hracha. I zde tedy existuje jistá paralela s edicí Světová četba, která se pyšnila strohou, ale výraznou grafikou Františka Muziky.

Jsou lidé, kteří běžně používají iPad nebo mobilní telefon, přesto když chtějí literárně tvořit, dávají přednost tradičnějším nástrojům. A já tomu dobře rozumím, sám potřebuju slyšet klapot psacího stroje, říká americký prozaik Don DeLillo (1936), jenž ve svých knihách popisuje chlad moderního světa plného technologií. Z jeho rozsáhlého díla dosud česky vyšly romány Bílý šum, Podsvětí, Padající muž a Bod Omega.
Věhlasný spisovatel nyní v rámci Festivalu spisovatelů Praha navštívil českou metropoli. O své účasti se rozhodoval velmi dlouho. Říká se o něm ostatně, že je uzavřený, že nerad dává rozhovory a že se vyhýbá veřejným vystoupením. Před začátkem rozhovoru se také okamžitě začal poohlížet po klidném zákoutí, kam by se dalo uchýlit před hlukem okolního světa.

Michel Houellebecq, bezesporu nejslavnější a nejkontroverznější francouzský prozaik současnosti, který však žije v Irsku, se v interview pro literární čtvrtletník The Paris Review rozpovídal o možném vlivu komiksového seriálu o Pifíkovi na svou tvorbu, o sexuální frustraci jako tabuizované realitě našich milostných životů, o prostituci jako výspě civilizačního pokroku, o absenci mezigeneračního přenosu zkušeností coby živné půdě politické korektnosti a o své neotřesitelné víře ve věčné a dokonalé štěstí.

Můžete uvést nějaké své literární vzory?

Nedávno jsem o tom přemýšlel. Vždycky jsem říkával, že na mne mocně zapůsobili Baudelaire, Nietzsche, Schopenhauer, Dostojevskij a o něco později také Balzac, což je pravda. Ty všechny obdivuji. Také mám rád romantické básníky, Huga, Vignyho, Musseta, Nervala, Verlaina nebo Mallarmého, jak pro krásu jejich děl, tak pro jejich úchvatnou emocionální intenzitu. Říkám si ale také, zda nebylo mnohem důležitější to, co jsem četl jako dítě.

Sofi Oksanenová se nepohodlně šťárá v estonské minulosti. Mluví o stálém ruském vlivu a píše o tamních ženách znásilňovaných vojáky a později pasáky.

BRUSEL Dějiny Estonska byste určitě dobrovolně nečetli. Finka Sofi Oksanenová vás k tomu však strhne. Její Očista se čte jako detektivka, místy velmi brutální a tragická. „Přitom je to velmi populární vánoční dárek,“ říká autorka, bojující za zákaz komunistických symbolů, v rozhovoru pro MF DNES.

MICHAEL CUNNINGHAM si zapaluje cigaretu od cigarety a vypadá jako zosobněná spokojenost. Jak by ne – autor slavného románu Hodiny strávil půlku prvního listopadového týdne ve své oblíbené metropoli. Stejně jako před čtyřmi lety k nám zavítal na pozvání Michaela Marche, prezidenta Festivalu spisovatelů Praha, aby četl před několika přeplněnými sály ze svého nového románu Za soumraku. Navíc tenhle ostře řezaný chlapík v den našeho rozhovoru slaví osmapadesátiny – ačkoli podle něj „po dosažení určitého věku už není moc co oslavovat“.

Tento týden příchází na knižní trh dílo kubánské spisovatelky Wendy Guerry Všichni odcházejí.

PRAHA Hrdinka románu je mladá Nieve (ve španělštině znamená tento pojem sníh), která si do deníčku zapisuje příhody ze svého života. Třetina příběhu mapuje životní a rodinné osudy malé dívky, zbylé dvě třetiny pak její dospívání, během něhož se střetává s každodenní realitou své země, z níž však všichni odcházejí.
Charismatická Wendy Guerra ve své knize prostřednictvím deníku mladé Nievy, jejíž život chtě nechtě Castrův režim ovlivňuje, popisuje politickou situaci své země, aniž by ji však výslovně kritizovala. Politika je pro Guerru jen oponou v pozadí.

* Svoji literární kariéru jste začala jako básnířka. Tento román je vaše prozaická prvotina. Kdy jste se rozhodla změnit styl?

Poezii píšu dál, v tom se nic nemění. Poezie je pro mě život, takový můj anděl, který mě stále doprovází. Prózu píši ve skutečnosti od svých sedmi let, jelikož je to deník. Jen bylo potřeba jej trochu poupravit, zkorigovat. A potom, co zemřeli mí rodiče, přišel asi ten správný okamžik deník prezentovat i na veřejnosti.

Působí křehce a zranitelně, docela jako hrdinka posmutnělého příběhu Všichni odcházejí, který právě vyšel česky. Kubánská spisovatelka Wendy Guerra (1970) na rozdíl od mnohých z Kuby neodešla. Žije tam a vypráví tamní osudy.

* Nakolik se vám dospívající hrdinka Nieve podobá?

Nieve bych popsala jako samu sebe, když jsem byla malá. Zavřela bych oči a myslela na své dětství. Vychází z mého deníku, který jsem si psala od sedmi let a jenž se stal páteří mého příběhu. Velká část je osobní, další kombinací osudů lidí, kteří se mnou žijí na Kubě. Problémy s otcem i soud jsou mé vlastní. Naproti tomu ve válce v Angole nebyla má matka, ale matka mé kamarádky.