To nejlepší ze světové literatury

Kat Kaufmann: Superpozice (7.3.2017, art.ihned.cz) „Jaká to je, prosím?“ Jak se dokáže ptát tak mile. Jako by toho už dávno neměl plný zuby, jako bych nebyla poslední host v hluboké noci. „Jo tak. To je...

Celý článek >>>

V bludišti paralelních světů (7.3.2017, Lidové... Románový debut Kat Kaufmannové je příběhem mladé ruské Židovky v Berlíně a také knihou mnoha tváří – tematicky i jazykově. Název Superpozice (ve významu...

Celý článek >>>

Vyšel nový román Harukiho Murakamiho. Má 2000 stran,... Příznivci japonského spisovatele Harukihu Murakamiho, jenž bývá označován za favorita na Nobelovu cenu za literaturu, v pátek oblehli japonská knihkupectví. O...

Celý článek >>>

PRÁVĚ VYCHÁZÍ Han Kang: Vegetariánka (23.2.2017,... Jonghje se jednoho dne probudí z krvavé noční můry a její život se začne dramaticky měnit. Ze všeho nejdřív přestane jíst maso. Ovšem v dravé patriarchální...

Celý článek >>>

Maďarská literární senzace, zahlcená bídou (22.2.2017,... V Maďarsku se stal román Nemajetní uznávaného básníka a esejisty Szilárda Borbélyho literární senzací. Vypráví příběh chudé, částečně židovské venkovské...

Celý článek >>>

Prostě až na dřeň (10.2.2017, Téma)

Přidal: Odeon | V kategorii Rozhovory | 10-02-2017

0

Málokdy se objeví spisovatel s tak uhrančivým jazykem a schopností přesně vystihnout defekty lidských vztahů. MAREK ŠINDELKA (32) již jako dvacátník publikoval pozoruhodné povídkové knížky. Teď, ani ne v Kristových letech, rozčeřil, či spíše rozbouřil, svou novelou Únava materiálu povětšinou klidné vody české literatury. Podíval se na náš bezpečný pohodlný svět očima uprchlických chlapců. A nutno podotknout, že skvěle. Nesentimentálně, syrově a velice intimně.

 

* Takřka specialista na lidské vztahy najednou napíše knížku o cestě uprchlíka. Proč?

 

Už dávno jsem měl rozepsaný text o člověku, který je úplně odříznutý od civilizačních vymožeností. Naprosto izolovaný. Napsal jsem to dávno před migrační vlnou do Evropy a vůbec jsem nevěděl, kdo můj hrdina je. Jen člověk, který prchá krajinou. Ale nikam to nevedlo, a až po čase se začaly dít všechny ty věci kolem uprchlické krize a mně došlo, že to je přesně ono. Západ jako inkubátor blahobytu, kde jsme zajištěni po všech stránkách. Mnoha jiným je ale nedostupný.

 

* Asi proto se sem snaží tak urputně dostat.

 

Ze židle mě zvedla událost, kdy se udusilo 71 lidí v mrazicím voze na rakousko-maďarských hranicích. Zůstal odstavený někde u dálnice, a než se na to přišlo, byli ti lidé napůl v rozkladu. Připadalo mi to jako metafora celé té krize. Někde u krajnice se rozkládají těla lidí, kteří sem přišli za nějakým snem a asi i s vírou v nás. Většina z nich byli Syřani, kteří utíkali přímo před válkou. A pak si čtete na internetu komentáře: „Dneska je krásný den. Jen houšť a větší kapky! Dobře jim tak. Proč sem lezou?“ Za tohle jsem cítil hrozný stud. A měl jsem potřebu k tomu něco říct.

 

* Takže jste zkusil celou tu děsivou situaci popsat očima syrských kluků?

 

Původně jsem chtěl napsat jenom o té dodávce. Jak se to auto vyrábí, jak rozváží strojově vyráběné maso někde po Evropě, jak potom přepravuje nějaký materiál a nakonec lidi, kteří se v něm udusí. Měl jsem naplánovaných asi třicet stran čistého popisu, jak se ti lidé dusí. Ale když jsem to začal psát, musel jsem kapitulovat. Tu knihu by nikdo nedočetl. Vypadalo to jak návod na mikrovlnku, jen to bylo o tom, co se děje s tělem, když mu dochází kyslík. Jak se mění naše vědomí i fyziologické funkce.

 

* Ve vaší knize ale mrazivě strohé popisy zmíněných stavů jsou.

 

Ale nejsou tak syrové, potřeboval jsem živé lidi. A tak jsem si vybavil svůj příběh o chlapci, který se pohybuje mimo společnost. A stal se z něho kluk, který má jediný cíl: najít svého bratra. Bratři se vinou převaděčů rozdělili, ten mladší je držen v nějakém detenčním centru, z něhož uteče. Může to být v Čechách stejně jako v Bulharsku, to je jedno. Snažil jsem se neuvádět konkrétní místa, aby to bylo co nejuniverzálnější. Dva hrdinové a jedna cesta. To je všechno.

 

* Silná mi přišla scéna, kdy promrzlý syrský kluk na útěku potká u řeky nějakou chatařku, když se snaží napít ze zamrzlého sudu. Paní se pomalu zmocňuje šílený strach, když jí dochází, že to je uprchlík.

 

Snažil jsem se nekritizovat, ale popsat, jak se na sebe díváme z obou stran. Dva lidi se na sebe koukají a nejsou schopni vidět v sobě už nic než hrozbu. Ta paní v klukovi najednou nevidí plnohodnotnou bytost. Smrskne se to na nějakou virtuální realitu z televize. Ztrácíme vůbec schopnost ty lidi vidět plnohodnotně.

 

* Myslíte?

 

Ano. Cestuju po světě, mezi přáteli mám i muslimy, takže v sobě nemám úrodnou půdu pro předsudky, ale přesto… Když jsem třeba někde na letišti a najednou se objeví někdo s tmavší pletí, tak proti své vůli začnu být ostražitý. Vždycky na sebe mám vztek – kde se tam tyhle věci berou? Co to je za pudový rasismus? Máme to snad někde v genech. A média místo toho, aby nás učila tyhle pravěké polozvířecí relikty zvládat, tak nás v nich podporují. Někdo si jde dát kebab do restaurace, má ho rád, ale stejně se dívá na lidi okolo a trne, jestli mu nehrozí nějaké nebezpečí. Jsme už tím úplně infikovaní. Strašně pod vlivem médií hloupneme! Stačí, aby nás pár dní masírovali ptačí chřipkou, a už prcháme před každým pšíknutím v tramvaji.

 

* Lidskou přirozeností je asi bohužel i potřeba vytvářet si pořád nějakého toho nepřítele.

 

A všimněte si, že vyhledáváme neustále nějaký konflikt. A to se týká i osobních vztahů. Člověk nejostřeji vidí sám sebe, když proti něčemu bojuje. Když se s někým hádá, roste jeho ego. Sám sebe pozoruje, sleduje, jak bytní jeho osobnost. To samé se děje mezi státy ve velkém. Pořád prahneme po tom, aby svět byl co nejjednodušší. Nejradši bychom měli jasnou černobílou vizi: tady je zlý Mordor a tady dobrý Gondor. Historie to takhle vždycky zbrousí. Najednou je všem jasné, na jaké straně by stáli. Pak je dobré si přečíst Mefista od Klause Manna, kde je popsáno, jak nejednoznačný nástup nacismu byl. Po jakých krůčcích se Hitler dostával k moci a po jak podobných malých krůčcích otáčela i celá společnost. Zdaleka to nebylo tak průzračně jednoduché, jak se z dnešního pohledu zdá.

 

* Čekal jste, že Únava materiálu nebude pro každého přijatelná?

 

Samozřejmě. Ta kniha je nátlaková a chce po čtenáři, aby ten příběh spoluprožil. Vlastně by to mohla být až taková literární počítačová hra: projděte si to i z druhé strany. Jaké to může být prožívat podobné věci tady a teď až na dřeň. Není to dokument, ale kniha o tom, jaké to je, když někomu mrznou ruce tak, že si není ani schopný rozepnout bundu. Jde spíš o fyzické prožitky.

 

* Překvapila vás kritika něčím?

 

Třeba tím, že je to prý nemorální brát uprchlíkům jejich příběhy. To zaznívá od levicových kritiků, kteří předtím volali po tom, aby se česká literatura angažovala a popisovala, co se děje v současném světě. Já ale nemůžu nebrat lidem jejich příběhy. O tomhle přece literatura je. Snažíte se vžívat do situací jiných lidí a předvést čtenářům něco, co si nemohli prožít. Proč jsme tak fascinovaní druhou světovou válkou? Protože se to pro nás stává nepředstavitelné. Navíc ji kdekdo zneužívá a kvůli filmům a literatuře se z ní stal šílený Disneyland. Kdybych napsal příběh, jak dva kluci utekli z transportu do Osvětimi, tak nikdo neřekne ani popel. Protože to už je bezpečně vykolíkované území, kde se fabulovat může.

 

* A tady ne?

 

Pár lidí mi už říkalo, že o něčem takovém vlastně nemám co psát. Je to u nás typické. Jako bychom se tu báli velkých současných témat a raději čekali, až co bude ve světě. Pak si teprve o tom budeme něco myslet a možná se i opatrně vyjádříme. Až o tom vznikne padesát knih po Evropě, tak slavnostně přispěcháme s nějakou českou kopií. Tohle už mě nebaví. Tu knihu jsem navíc nepsal jen pro Čechy, ale pokud možno pro Evropu. Týká se jí to přece celé.

 

* Dotýkají se vás takové kritiky? Anebo patříte mezi ty, které ohlas moc nezajímá?

 

Pro mě je důležitá odezva hlavně od čtenářů. Čtenář je ten, který knihu znovu vytvoří. Kniha je pár písmen na papíře, literatura ale až to, co se děje v kontaktu se čtenářem. Že ji spoluprožije, vloží do ní vlastní vzpomínky, svůj cit a myšlenky. Tahle kniha je velký apel na to, aby čtenáři opravdu byli se mnou a s těmi postavami. Nevěřím spisovatelům, kteří prohlašují, že jim na čtenářích nezáleží. To je strašná manýra. Proč teda ty knihy píšou?

 

* Kontroverzní bude pro leckoho asi i scéna, kdy malí náckové naturalisticky bijí dva uprchlíky.

 

Popisujete to jako dětské zlo. Někdo holt propichuje brouka, jiný mlátí Araba. Od první knihy je pro mě syrovost dětství důležitý motiv. Děti přivazují kočce plechovku na ocas a jsou nějakým zvláštním způsobem okouzlené, jak dokážou být zlé. To je podivný moment v dětství, kdy zjišťujete, co si můžete dovolit, a testujete si svou moc. Vyrůstal jsem na vesnici, kde dělaly děti ještě mnohem horší věci. Tohle pokoušení zla mě vždycky hodně zajímalo. Přímo tahle scéna vychází z jednoho konkrétního videa, které si natáčela samozvaná bulharská domobrana.

 

* To ale asi nebyly děti.

 

Ne. Zvolil jsem děti, protože ty by měly být dědici evropských hodnot. Jim předkládáme ideály o tom, jak mají být lidé dobří. A pak jsou paradoxně nejkrutější ze všech postav v mé knize. Vrůstání do světa mě vůbec fascinuje. Člověk se naučí ovládat jazyk a pochopí, že jím pak může ovládat svět kolem sebe. Musí se vyrovnat s obrovským tlakem a naučit se hrát hry, které společnost vyžaduje. A pak se z nich zase snaží osvobodit. V mé předchozí knížce Mapa Anny hrdinka zjišťuje, co všechno do ní zavlekli cizí lidé. Pozůstatky problémů a názorů jejích rodičů, partnerů, kamarádů…

 

* Jaké jste měl dětství?

 

Byli jsme nomádská rodina. Narodil jsem se v Poličce, bydleli jsme na Svojanově, pak ve Frýdku-Místku, pak máma dostala práci na Křivoklátě jako kastelánka, takže jsme bydleli přímo na hradě. Ale asi po dvou letech nám to s bráchou přišlo samozřejmé. Dobré bylo, že služební byty byly přímo součástí hradu a měli jsme v obýváku tak vysoký strop, že jsme mohli hrát badminton. Anebo jsme na tajňačku nafoukli člun a s magnetem jsme z kašny vybrali všechny ty pětikoruny, které tam lidi naházeli, aby měli štěstí. Když jsme prolézali půdy, mockrát jsme spustili alarm, takže tam někdy najelo i celé komando ozbrojenců.

 

* Ale romantika to z vás asi neudělalo, co?

 

Ne, to určitě ne. Měli jsme složitou rodinnou situaci. Táta zemřel, když mi byly dva roky a všechno táhla máma. Hodně jsme se sblížili s bratrem, dospívali jsme spolu, jenže brácha později začal mít dost vážné problémy s tvrdými drogami. Na dlouho jsme se odcizili, a protože jsme měli v rodině silné vazby, dost nás to všechny zraňovalo a vyčerpávalo. Takže dětství bylo náročné a asi hodně brzy jsem si odžil některá stadia, která na jiného čekají třeba až později. A pozoroval jsem, jak fungují mezilidské vztahy. Z čeho plyne, že je člověk manipulativní, závislý anebo naoko bezbranný, čímž ovlivňuje ostatní. Zajímá mě i neschopnost lidí překonat chyby, které si v sobě pěstují a pak jim kazí partnerské vztahy. Logicky jsem to pak začal v knížkách zpracovávat.

 

* Musíte si ty věci předtím prožít? Nemyslím jen vztahy, ale i třeba detaily, kdy syrský kluk mrzne a hladoví?

 

Zkušenost se zimními cestami mám. Hrozně rád na běžkách putuju osamělou krajinou. Chodil jsem i do skauta a zažili jsme jako děti celkem extrémní situace. Jako malý jsem jednou málem umrzl, chytila nás vichřice a i v těch našich malých Krkonoších tu noc zemřelo asi pět lidí. Dva z nich jsme dokonce předtím potkali. Lehce oblečené běžkaře, kteří se později snažili vlomit do malého sroubku a nezvládli to. Asi pět z nás odvezla horská služba, protože měli omrzliny. Ztratili jsme batohy, museli jsme je odhazovat, protože se nedalo dělat nic jiného, než se plazit po zemi. Zažijete situaci, kdy se vám krev stahuje k životně důležitým orgánům a v mrznoucích rukách už ji nerozproudíte, ať děláte, co děláte. Tohle ve mně někde hluboko leží.

 

* Něco ale šanci zažít nemáte.

 

Ne, nemám. Nezažil jsem válku, ani prezidenta šílence, který na své lidi shazuje barelové bomby, a nemám šanci být zavřený v nějaké detenci. Díkybohu. V těchto věcech musím spoléhat na výpovědi lidí a na fantazii, což je můj pracovní nástroj. I u povídek o vztazích je to vždycky fikce, která má reálný základ. Hodně lidi pozoruju -a hlavně pozoruju sám sebe. Pak ale vždy přijde moment, kdy je potřeba nechat pracovat představivost.

 

* Všiml jsem si, že drtivě víc příznivých ohlasů máte u dívek.

 

Vážně? Píšu většinou z pozice muže, i když hlavní hrdinkou Mapy Anny je žena. Na tu ženská část publika reagovala skvěle. Měl jsem radost, že jsem se asi trefil do problémů, které je zajímají. Na čtení pak chodily klidně o deset let mladší holky než já. Ta knížka je i o jisté krizi mužství. Všichni muži v té knize jsou nějakým způsobem defektní. Mají problémy se svými těly, pozorují se, jsou vlastně chemici svých vlastních těl a každý ví, kolik gramů zeleného čaje má denně vypít a kolik vitaminů do sebe naprat, aby byl veselý a produktivní. Je to prokřehlá mužská generace, ke které se počítám. Ženy jsou dnes mnohem silnější než muži.

 

* Jste o tom přesvědčený, nebo to teď říkáte pro fanynky?

 

Přesvědčený. Ale vzkaz čtenářkám je to hezký, to jo (směje se). V knížce Zůstaňte s námi mám povídku o ambicích. O tom, že tenhle svět připravili muži, což je velký průšvih. I spousta feministických hnutí podle mě trochu nesmyslně vydobývá pozice připravené muži. Přijímá jejich hru. Tedy svět, ve kterém je potřeba pořád dosahovat nějakých šílených pozic, překonávat sebe sama až na hranici možností, být pořád lepší a snažit se něčeho velkého dosáhnout, i kdyby to mělo stát rodinu a cokoliv, co se vám připlete pod nohy. Celé to je mužský výmysl.

 

* Máte vysvětlení?

 

Ženy mohou mít dítě, a to je něco úžasného. To muž nikdy nezažije, což ho diskriminuje už na fyziologické rovině, takže jsme si museli vymyslet všechny ty výstupy na Mount Everest, ale to už často nejsou sebezáchovné věci. Ego je schopné překročit jakékoliv meze, i ty, za kterými se člověk zničí. Anebo se zlikvidují celé národy. Válčení přece vymysleli muži. I tu potřebu vytváření nepřítele. Každý národ má jazyk, umění, náboženství a válku. Vždycky se to vyhrotí tak, aby byl důvod někoho zabíjet.

 

* Odehrává se to tedy i ve vztazích?

 

Mapa Anny je o neschopnosti mít v současnosti plnohodnotný vztah. Lidé často setrvávají ve vztahu, který je ničí, ale zároveň nejsou schopni udělat sebezáchovný krok a skončit ho nebo ho nějak zdravě vyřešit. Nakonec to vyřeší dítětem, které je do toho vztahu přibije navždy. Zajímají mě tyhle pasti, které si jsou lidé na sebe schopni vytvořit. Opakují chyby svých rodičů a otrocky si v životě vytvářejí stejné začarované kruhy. Vykročit z té pohodlné bolesti je totiž často těžší, než v ní setrvávat. Někteří lidé raději trpí v něčem, co znají, než aby riskovali otevření se něčemu neznámému.

 

* A co vy?

 

Dlouhou dobu jsem nebyl schopný si vztah udržet. Buď jsem ho zničil já, nebo jsem někoho donutil, aby ho zničil on. Přišel jsem na to, že mě přitahují ženy, které mi zpřítomňují konflikty, které v sobě mám sám nedořešené. Jakmile jsem potkal holku, se kterou jsem se mohl na tomhle poli střetnout, tak jsem se do ní zamiloval. Tohle období je ale díkybohu za mnou. Prostě jsem potřeboval něco prožít, na něco přijít. Teď mám ženu a dceru a všechno se velmi přirozeně zklidnilo.

 

* Nechybí vám tím při psaní tvůrčí rozervanost?

 

Vůbec ne. Potřebuju mít zázemí. Nikdy jsem nepsal v momentech, kdy jsem byl na dně. Prozaická práce je holt o tom, že nad ní sedíte a mysl máte nažhavenou jak drát pájky. Kdyby mě měly z koncentrace rušit nějaké milostné srdceboly, nebyl bych schopen pracovat. Mám potřebu všechno dotahovat do konce. Když už mám rozjetou ideu, je to pro mě věc skoro života a smrti ji dokončit. Fascinuje a vyčerpává mě to zároveň. Je to jako řešení rovnice. Udržet v hlavě motivaci postav, zaklenutí příběhu, pointu a všechny peripetie příběhu je nesmírně náročné. Na to potřebuju naprostý klid.

 

* Jak to vypadá?

 

Knížka mi trvá tak dva roky. Je to překvapivě dost energeticky náročná práce. Když jsem poslední knížku dopsal, ulehl jsem se čtyřicítkami horečkami a asi deset dní jsem se jenom potil pod peřinou.

 

* A já si představoval, že to prostě vyfrknete v jednom tvůrčím zátahu. To bohužel nevyfrknu. Literatura je víc o škrtání než o psaní. Od prvního nápadu k finální knize vede hrozně klikatá cesta. A člověk musí mít výdrž a taky velkou senzitivitu. Odmalička jsem asi byl hodně citlivé dítě. Měl jsem živé sny, noční můry, ale i přes den jsem si hodně vymýšlel svoje příběhy. Vždycky jsem vnímal, co se kolem mě děje, a dovedl jsem to přetavovat v nějaké příběhy. Ale větší podíl nakonec bude ta často úmorná práce, kdy si sice velice dobře vysníte a naplánujete nějakou vizi, ale pak přijde realizace. A to znamená vstávat brzy ráno, dokud jste čerstvý, udržovat si kondičku, dodržovat režim a uchovávat si pořád počáteční nadšení.

 

* To znamená co?

 

V textu by měla vždycky tepat nějaká energie. Snažím se ji nedusit, nechávám se jí vést. Jako bych se napojil na něco, co v textu začne žít. A často mě překvapí, kam mě to dovede. Chcete psát milostný dialog dvou mladých lidí někde na louce a skončíte kafkovským popisem pokoje, kde vězí jeden člověk, co se z něj nemůže dostat. Je v tom opravdu nějaká magie, protože najednou cítíte, že zapadlo nějaké soukolí a příběh začíná fungovat po svém. A vy ho jen sledujete.

 

* A co když se soukolí zasekne?

 

To jsou ty hrozné fáze, když se text třeba dva týdny vzpírá a vy s ním nehnete. Najednou se na něj nemůžete napojit a cítíte úplnou hrůzu. Prosedíte nad tím celé dny, a všechno, co napíšete, letí do koše.

 

* Máte slabost i pro něco, co není vyloženě vysoká literatura?

 

Mám hrozně rád komiksy. A detektivky. A na fantasy jsem vyrůstal. Četl jsem Sapkowského, Tolkiena, ale taky mnohem brakovější autory. Hodně jsme hráli hry na hrdiny jako Dračí doupě, kde zužitkujete svou představivost. Bavilo mě komponovat příběh, vymýšlet zápletky, jen škoda, že to je zakleté v mordování skřetů.

 

* Takže si asi i vzhledem k tomu, že si třeba z hispsterů v povídkách utahujete, nezakládáte na pověsti mladého intelektuála?

 

Rozhodně ne. Spousta takových těch zuřivých nekompromisních intelektuálů snadno skončí v úplné impotenci. Mají hodně načteno, mají ambice něco vyslovit, napsat, ale zvládnou sotva první větu. Mají takové penzum informací, co už kdy kdo napsal, že je to paralyzuje. Člověk by ale měl riskovat. Být naivní, napsat klidně něco, co napsal už někdo jiný. Alfred Hitchcock říkal, že je lepší u klišé začít, než u něj skončit. Proč nepsat o lásce jen proto, že to udělaly už tisíce lidí přede mnou? Nad psaním proto moc neteoretizuju, je to spíš živočišný proces. Potřebuju adrenalin. Něco, co mě pohání jít s tím textem dál. To nemá s intelektuální činností nic moc společného. Spíš s euforií.

 

* Uživíte se psaním knih?

 

Teď ano, díky zahraničním vydáním a čtením třeba v Německu nebo Holandsku, která jsou dobře placená. To si říkám, že jsem asi opravdu spisovatel. Jsou ale měsíce, kdy se neděje nic. V Čechách není moc možné být spisovatel na plný úvazek. Kdyby měl člověk prostředky a čas napsat velký román, po kterém se tu pořád vzdychá, tak třeba vznikne. Ale málokdo si uvědomuje, že na to jsou potřeba peníze a zázemí na minimálně dva tři roky.

 

* Má tedy cenu zakládat spisovatelské organizace a pořádat sjezdy, jak se děje poslední dobou?

 

Asociace spisovatelů vznikla nedávno z totálního rozhořčení, že Obec spisovatelů vede Tomáš Magnusek, což je naprosté šílenství. Není možné, aby takový spolek reprezentoval českou literaturu. Snažíme se například, aby existoval fond po vzoru Fondu české kinematografie, kam chodí koruna z každého lístku do kina. Koruna z každé knihy by mohla spisovatelům pomoci. Ve světě se přece prezentuje republika uměním. Kafkou, Hrabalem, Kunderou… Když dojde na Českou republiku, tak se umělci vždycky dříve nebo později vytáhnou.

 

* Většinou hned po hokeji.

 

Jasně. Já jsem sportovec, ale proč by to měl být jenom sport?

 

* Má dnes spisovatel ve společnosti slovo?

 

Spisovatel není dávno svědomím národa. Už to není doba Čapků, kteří chodí na kávu s prezidentem. Lidé také jinak konzumují umění. Od nástupu sociálních sítí komunikují mnohem víc vizuálně. Roste význam piktogramů. Objevení smajlíku je vlastně návrat skoro k egyptskému písmu. Moje generace toho řekne víc nasdílením jednoho obrázku, než kdybyste popsal pět stran textu. Ale jazyk stejně nikdy neobejdeme. Bez něj nejsme lidi. Jazykem jsme vybudovali tenhle svět. Je to naše identita. Třeba na Ukrajině, kde je obrovský tlak ze strany Ruska, jsou dnes z básníků, píšících ukrajinsky, velké hvězdy, protože obrábějí jazyk a pečují o něj. Lidi si tam pronajmou divadlo a celou noc poslouchají básníky. Čtyři sta diváků popíjejících do rána víno a poslouchajících poezii… To je u nás úplné sci-fi.

 

* Třeba i tady přijde váš čas.

 

Doufám, že ne (směje se). Ale je pravda, že Češi čtou hodně. Moje kniha se po měsíci vyprodala a na čteních se objevují lidé všech generací, což je bezvadné, protože úplně jiné postřehy mají školáci a důchodci. Posledních pět let je obecně boom takových akcí. I na menších městech vzniká skvělé kulturní prostředí, kam si zvou i spisovatele. Ta města najednou žijí. Někdy přijde deset lidí, jindy šedesát. Když jich v Brně do kavárny Skög dorazilo asi sto padesát, tak jsem si říkal, že to už je nářez.

 

***

 

„Cítil jsem hrozný stud a měl jsem potřebu něco říct.“

„Literaturu tvoří vlastně až čtenář.“

„Válčení a soupeření vymysleli muži.“

„Prahneme po co nejjednodušším světě. “

„Spisovatel dávno už není svědomím národa.“

 

MAREK ŠINDELKA (32)

Vystudoval kulturologii na Filozofické fakultě UK a scenáristiku na FAMU. Za prvotinu Strychnin a jiné básně dostal Cenu Jiřího Ortena, poté napsal prozaická díla Chyba, Zůstaňte s námi, Mapa Anny a Únava materiálu. Je držitelem ceny Magnesia Litera za prózu. Věnuje se i komiksům a scénářům. Je ženatý, má dceru. Ve volnu běhá, jezdí na běžkách i na kole. A nejraději má treky do vyšších hor. „Lezu tak do čtyř tisíc metrů. Láká mě to poutnictví. Obstarávat si vodu, spaní, nést si jídlo. Ničím si hlavu nevyčistím lépe. Kavárna asi není mé přirozené prostředí.“

 

Únava materiálu na www.knizniklub.cz

Marek Šindelka: Chci zprostředkovat fyzický pocit toho, co zažívají migranti (21.12.2016, rozhlas.cz)

Přidal: Odeon | V kategorii Ohlasy, Rozhovory | 09-02-2017

0

Pod stromeček jsme si nadělili hodně speciální díl: do studia jsme pozvali našeho oblíbeného Marka Šindelku, o živou hudbu se postaral producent Izanasz a senzační atmosféru nám dělala přímo na místě spousta milovníků dobré literatury.

Nová Markova kniha Únava materiálu nás vezme na dlouhou pouť studenou, nepřátelskou krajinou plnou plotů, skladišť a dálničních nadjezdů. Tak aspoň vidí Evropu bezejmenný třináctiletý kluk, který uteče z detenčního zařízení pro uprchlíky, aby našel svého staršího bratra. „Mým cílem bylo zprostředkovat skoro až fyzický pocit z toho, co tito lidé zažívají, všechny starosti o tělo, které můžou nastat. Tělo je tam totiž základní problém: je třeba ho přepravovat z kontinentu na kontinent, vpresovat ho do velice úzkých prostorů, může mu docházet kyslík, síla…“ vypočítává Marek.

Pokračovat ve čtení a poslechu na www.rozhlas.cz

Únava materiálu na www.knizniklub.cz

Je to všechno z mého života (6.1.2017, Pátek Lidových novin)

Přidal: Odeon | V kategorii Rozhovory | 18-01-2017

0

zivot-je-nadhernySpisovatelka TerezA BoučkoVá o svém novém románu, výchově adoptovaných romských synů a ztracených iluzích.

 

V knihách Terezy Boučkové se poměrně odvážně odráží její život. V Indiánském běhu psala o tom, jak se dospívalo dceři kontroverzního spisovatele a dramatika Pavla Kohouta v době totality. Rok kohouta byl jakýmsi deníkem matky dvou adoptovaných romských dětí a jednoho vlastního syna. Ve fejetonech Boží a jiná muka čerpá ze své lásky k cyklistice, v Šíleně smutných povídkách ze zkušeností se vztahy, přátelstvím a krizemi všeho druhu…

Chodí s kůží na trh, nenechává si zadní vrátka, odkrývá pokrytectví. Stejně jako ve svém posledním románu Život je nádherný, na kterém pracovala rok a půl a v němž se vrací ke svému životu v roce 2011. Iluze o adoptovaných dětech zmizely za obzorem, maminka má Alzheimerovu nemoc a české politicko-společenské poměry svádí k pláči i sarkasmu. Ale vypravěčka nehodlá rezignovat.

 

* V románu Život je nádherný citujete Šostakoviče, který říká, že„iluze umírají pomalu“. Bylo i odumírání vašich iluzí v souvislosti s výchovou dvou adoptovaných romských synů pomalé?

 

Úplně na začátku jsem velmi toužila stát se mámou, ale moje diagnóza zněla, že nemůžu mít děti. Pro adopci jsem tedy měla hodně silný motiv. A když jsem si pak domů přinesla prvního syna, střídal se ve mně pocit strachu, že to nezvládnu, s obrovským štěstím, že jsem máma. Nebylo to jednoduché. Některé věci mě vylekaly – děti z kojeneckých ústavů jsou strašně poznamenané, silně citově deprivované. Oba kluci byli nechtění, psychicky hodně nevyvážení, všechno je vyděsilo a reagovali na to buď agresivně, nebo sebepoškozováním. Když se nám to všechno podařilo jakž takž srovnat a kluci přestali mít trable ve školách a družinách, nastoupila puberta, a najednou se naplno projevilo to, co v nich dosud jen dřímalo. Začali lhát, podvádět, krást, fetovat… Zkoušeli jsme všechno, jak to změnit, jak jim pomoct, bylo to marné. To byla doba té nejintenzivnější ztráty iluzí.

 

* A přesto vaše iluze ještě úplně nezemřely?

 

Když se jednou za čas kluci ozvou a chvilku to vypadá, že se dali na lepší cestu, znovu to ve mně vyvolá pocity naděje. Ztráta iluzí opravdu neprobíhá ze dne na den, zamořuje člověka postupně. A bolest s tím spojená vlastně nikdy nekončí. Potýkáte se s tím znovu a znovu. Pochopila jsem, že člověk se ze skutku adopce vlastně nikdy nevymotá. Přestože v knížce píšu o tom, jak nám náš nejmladší syn říká, ať to už skončíme, a já tam s ním souhlasím, ve skutečnosti to tak úplně nejde. Je to součást mého života.

 

*

 

To znamená, že v tomto ohledu není rozdíl mezi biologickým a adoptivním rodičovstvím?

 

Původně jsem si myslela, že se vztah, který se hodně poničí a zároveň v něm chybí hlas krve, úplně rozbije, prostě se zruší. Ale není to tak. Jak žijí vaši synové dnes? Ten starší, brzy třicetiletý, je ve vězení, už podruhé. A mladší, tomu bude devětadvacet, žije tak nějak. Stará se o dvě ze svých tří dětí a má je, myslím, hodně rád, ale aby pro ně udělal třeba to, že konečně vyřeší své dluhy a začne žít a pracovat legálně, to se zatím nestalo. Jsem ale ráda, že se svými dětmi je. Kdybyste se se zkušenostmi, které máte, vrátila zpět v čase, podstoupila byste adopci znovu? Určitě. Když je touha stát se maminkou tak silná, jako byla u mě, a diagnóza zní, že nebudete mít vlastní děti, nemáte vlastně moc na vybranou. Tehdy jsem netušila, že nakonec přece jen otěhotním a narodí se nám syn. Takže říkám ano, udělala bych to znovu, ale už ne s tak nekonkrétním požadavkem. Tehdy jsme chtěli jen co nejmenší dítě, nezajímali nás jeho rodiče, jeho minulost. Říkali jsme si, k čemu nám to bude? Vychováme ho s láskou a podle svého nejlepšího svědomí. Jenže ono to nestačí, člověk by měl vědět co nejvíc a možná by si měl dát i nějaké podmínky. Rozhodně bych už nešla do nezrušitelného osvojení. Dnes bych dala přednost pěstounství. To pro mě ale za totality bylo riskantní. Bála jsem se, že nám dítě dají, a pak nám ho vezmou a StB mě tím bude vydírat. Myslíte si, že váš tehdejší postoj k adopci byl naivní? Nesmíte zapomínat, že já jsem tehdy byla nepřítel státu, disidentka, která neměla ani cestovní pas. Pracovala jsem jako uklízečka, nemohla dělat žádnou dobrou práci. Bála jsem se na sebe upozorňovat. Fakt ale je, že zároveň jsme s mužem byli přesvědčeni, že když své osvojené děti vychováme v lásce, nemůže to dopadnout špatně. Zkušenosti těch, kterým to nedopadlo, jsme brali jako jejich osobní selhání. Jsou podle vás mocnější geny, nebo výchova? Výchově dávám tak pět procent. U dětí, které jsou z úplně jiné sociální vrstvy, z jiné kultury i historie, se zkrátka projeví jejich genetická výbava – a s tím nic nezmůžete. Nejsme nepopsaný list. Naopak. Když jste o tom psala v Roku kohouta, řada lidí vás odsoudila, že jste výchovu zkrátka nezvládla… Ano, zažili jsme spoustu negativních, až nenávistných reakcí. Byly to útoky na náš způsob života a výchovu od lidí, kteří nás nikdy osobně neviděli. Psali mi adoptivní maminky malých romských dětí, jak to ony zvládají dobře a jak jim všem křivdím – jako bych psala o nich a ne o sobě. Možná že dnes, když jim děti povyrostly, už vědí své. Děti z dětských domovů a kojeneckých ústavů v rodině nejdřív ohromně rozkvetou a všechno vypadá nadějně. Jaký máte názor na dnes poměrně diskutovanou inkluzi ve školách? Diskuse o inkluzi se skoro výhradně zaměřila na romskou problematiku. A přitom do zvláštních, praktických škol chodí i bílé děti. Romská kultura nikdy nebyla psaná, Romové žili po staletí kočovně a potravu si obstarávali především krádežemi – a to se nezmění tím, že je ve školách budeme vychovávat a učit způsobem, který se osvědčil v naší odlišné kultuře a historii. Já bych určitě praktické školy nerušila, protože jejich výuka je soustředěna na podstatné. Je spousta dětí, které nemají studijní předpoklady anebo mají jen různé poruchy učení. Ty budou v inkluzivní škole trpět, nebudou stíhat, nebudou rozumět, budou vysmívaní anebo jen poslední. Naše školství je založené na soustředění, memorování textů, disciplíně – a to pro většinu Romů není přirozené. Způsob běžné výuky taky počítá s tím, že s dětmi doma rodiče pracují, ale to většina Romů nedokáže. Problém celé multikulti filozofie a hyperkorektnosti je ten, že cpeme všechny do jednoho pytle a myslíme si, že tím všem zajistíme rovné šance. Podle mě je to omyl.

 

* Podle loňského průzkumu Evropské komise jsou Češi nejméně tolerantní vůči menšinám z celé EU. Myslíte si, že zkušenost problematického soužití s Romy může mít vliv i na xenofobii, kterou Češi projevují například vůči uprchlíkům nebo muslimům?

 

Pokud se mají sžít dvě rozdílné skupiny lidí, musí chtít obě strany. A to platí pro všechny. Já si nemyslím, že by naše společnost byla výrazně rasistická. Mám zkušenost, že když se naši kluci snažili a v něčem vynikali, okolí to velmi oceňovalo, dokonce víc než normálně. Když se pak na všechno vykašlali a chovali se přesně podle obrazu nepřizpůsobivé menšiny, dopadlo to pochopitelně špatně. Já si zkrátka myslím, že když se jakýkoli cizinec chová slušně a dodržuje zákony, funguje to. I u nás v České republice. Jakkoliv máme tendence se povyšovat. Myslím si ale, že dokud tu nebude fungovat nějaký přijatelný model soužití s našimi stávajícími menšinami, těžko můžeme po lidech chtít, aby se těšili na uprchlíky.

 

* Dalším tématem vaší knihy je Alzheimerova nemoc, která postihla vaši maminku. Co může člověk dělat, když se mu někdo tak blízký začne měnit před očima?

 

Změna chování se neděje ze dne na den, ale v průběhu několika let. Než vám dojde, že za to může právě tahle nemoc, docela to trvá. Nevíte, proč vás máma najednou z něčeho osočuje, proč trpí stihomamem, proč je jiná, co jste udělali špatně… Strašně to vztahu ubližuje. My jsme spolu měly vždycky fantastický vztah – a o to to pro mě bylo bolestnější. Nenapadlo mě, že je to obraz nemoci, myslela jsem, že mě máma přestala mít ráda. Oba rodiče maminky Alzheimerem trpěli a já jsem jí s nimi pomáhala, ale jejich nemoc probíhala jinak. Anebo jsem byla jen mladší. Je to těžké, ze začátku vůbec nevíte, co máte dělat. Důležité je přesvědčit nemocného, aby se nechal vyšetřit na psychiatrii a začal spolupracovat. A to není jednoduché, protože změny v chování už konají své dílo. Pak musíte dohlídnout na to, aby bral prášky na zpomalení průběhu nemoci, a to taky není jen tak, protože jeden z hlavních průvodních jevů Alzheimerovy choroby je ztráta krátkodobé paměti. Nemocný neví, jestli prášek vzal, neumí nic dělat systematicky. A pak vás neminul ani boj s úřednickou byrokracií… Přesně tak. Štve mě, že naše zákony jsou nastavené tak, jako by předem počítaly s tím, že člověk je podvodník a chce předpisy zneužívat. Instituce by měly vymyslet systém kontrol, aby bylo snadno ověřitelné, kdo lže a kdo ne, a ne rovnou všechny považovat za nepoctivce. Takže jen dosáhnout toho, aby vašemu blízkému přiznali bezmocnost, vyžaduje nadlidské úsilí. A následuje opakované vyplňování žádosti o příspěvek na byt – pokud se snažíte nemocného člověka udržet v prostředí, které zná, a celý jeho důchod padne na nájem. Trápíte se nemocí někoho, koho máte ráda, a ještě do toho řešíte nesmyslné papírování.

 

* Alzheimerova choroba je děsivá v tom, že nemocný vlastně přestává být tím, koho jste znala. Jak se s tím vyrovnáváte?

 

Já mám pocit, jako bych svoji maminku měla a neměla zároveň. Je to smutný. Než jsem šla na tenhle rozhovor, zrovna jsem jí byla doma uklidit. Ještě stále bydlí ve svém bytě v Praze, takže za ní pravidelně dojíždím z našeho domku u Berouna. Je to náročné, ale teď mi snad kyne naděje, že bych si mohla pronajmout byt naproti ní. Myslím, že je pro nemocné Alzheimerem strašně důležité, aby co nejdéle zůstali ve svém prostředí. Tam ještě spoustu věcí umí, protože dlouhodobá paměť se tak rychle neztrácí. Vyznají se ve svém bytě, a když vyjdou na ulici, trefí domů. Maminka má taky štěstí na svého o dvacet let mladšího přítele, který za ní každý den chodí, i na sousedy v domě.

 

* Nevadí vám zpovídat se ve svých autobiografických knížkách z tak osobních a citlivých věcí?

 

Vždyť mě do toho nikdo nenutí. Na jednu stranu mi je trochu nepříjemné, že se takhle dobrovolně dávám všanc, ale na druhou stranu si myslím, že pokud už jsem se rozhodla přiznat, že je to všechno z mého života, musím psát upřímně a otevřeně. Tenhle druh literatury vyžaduje přímost, třeba i nepopulární, protože jinak se připravíte o důvod, proč to vlastně píšete. Potvrzuje se mi, že upřímnost je dobrá cesta, protože od doby, co knížka Život je nádherný vyšla, dostávám tak dva tři maily denně a lidi mi píšou moc krásné dopisy. Jak s tím, co píšu, souzní, jak v tom nacházejí své vlastní bolesti, touhy, zkušenosti s dětmi i rodiči.

 

* O řadě lidí píšete jmenovitě, ať už jde třeba o Danu Němcovou, Ludvíka Vaculíka,Václava Havla nebo Jiřího Dienstbiera. Ale jména svých blízkých, synů a manžela, jste změnila. Má to nějaký důvod?

 

Už v románu Rok kohouta jsem je přejmenovala, a protože ta poslední knížka na něj navazuje, rozhodla jsem se to tak nechat. Není jednoduché být manžel nebo syn spisovatelky a číst o sobě v jejích textech. Ačkoliv zrovna dnes mi napsal mail náš nejmladší syn, který je momentálně na studiích v Lisabonu, že knihu, její elektronickou verzi, přečetl a že ho to dojalo a místy se i zasmál. A podepsal se Matěj, což je právě jeho literární jméno.

 

* Nestalo se, že by se na vás někdo kvůli tomu, že jste o něm napsala, zlobil?

 

Stalo. A vždycky je mi to líto. Ale nemůžu jinak.

 

* Předem ty dotyčné neinformujete, že o nich hodláte psát?

 

To vůbec. Spisovatel má právo napsat, co potřebuje. Nakonec, vstoupit do literatury a stát se součástí kulturního dědictví naší země, to taky není špatné.

 

* Které pasáže vaší poslední knížky se vám psaly nejobtížněji?

 

Ty o mámě, ty jsem skoro všechny probrečela. Protože co se týká našich dvou adoptovaných kluků, tak i když nedopadli nejlíp, jsou pořád mladí a relativně zdraví a můžou se svým životem cokoli udělat. Ale máma už se svým životem nemůže udělat vůbec nic. To můžu jenom já, moji sourozenci nebo Karel, její přítel, který ji má rád a před kterým za jeho péči a laskavost smekám.

 

* Z čeho čerpáte naději?

 

Možná z toho, že vidím, že máma se ještě jakž takž drží a že je se svým kocourkem šťastná. No a pak mi dodává energii moje rodina, přátelé a nové radosti, které jsem si našla. Začala jsem pádlovat na dračí lodi a s mužem chodíme tančit kubánskou salsu. V zimě jezdíme s kamarádkami skoro každou sobotu s jednodenní cestovkou na běžky. To jsou báječné očistné mechanismy.

 

* Nebudou tématem vašeho potenciálního příštího románu nevyjasněné vztahy s vaším otcem, spisovatelem Pavlem Kohoutem, o nichž se zmiňujete už v knize Život je nádherný?

 

Nebudou, protože se to změnilo. Musela jsem na leccos zapomenout. On jistě taky. Ale všichni stárneme a zjišťujeme, že je dobré se usmířit. Když to v určitou dobu neuděláte, možná se to nikdy nestane. Vídáme se teď docela často. A táta se ke mně chová hezky, a mám dokonce pocit, že je na mě dost pyšný. Přečetl si tuhle moji poslední knížku a napsal mi k ní krásný upřímný dopis. Mimo jiné v něm píše, že asi nějaké chyby udělal, ale hlavně že já jsem konečně k našemu vztahu dozrála. Já si v tu chvíli dodala spíš slovo odpuštění. Jsem ráda, že spolu mluvíme.

 

* Takže dobrý konec?

 

Ano, ale mohlo to být dřív. Myslím, že jsme se mámě a tátovi my, jejich tři děti, docela povedli. Mohli jsme si to všichni užívat celý život.

 

* Zdědila jste po otci vyjma spisovatelského genu ještě něco?

 

Táta to říká velmi vtipně. Tvrdí, že bratr po něm zdědil úřednickou povahu, sestra jeho grandiózní způsoby a já jeho úzkosti.

 

* Oba vaši sourozenci žijí v cizině, otec prožil velkou část života v Rakousku. Vás odchod do zahraničí nelákal?

 

V roce 1979 jsem výjimečně dostala devizový příslib a možnost vyjet do Rakouska. Bylo to v době, kdy tam táta žil a ještě nebyl zbaven občanství. On se ale o mě nechtěl starat, tak jsem odjela za sestrou do Švýcarska, kde jsem si načerno vydělávala jako uklízečka. Stýskalo se mi po mámě i po kamarádech z Čech. I když jsem se nakonec podívala i do New Yorku, vrátila jsem se, když mi povolení vypršelo. Ve Švýcarsku jsem našla svoji první velkou lásku. Ten milý si mě chtěl vzít, ale to už bylo poté, co jsem byla doma. I kdybych se vdala a odjela do ciziny legálně, asi by mě za mámou nepouštěli – režim se takto mstil na rodinách disidentů. Utrápila bych se. Když mi pak vzali pas a stala se ze mě persona non grata, občas mi přišlo na mysl, že by mi v cizině bylo líp. Tady jsem nemohla realizovat žádné své sny. Toužila jsem stát se herečkou, uměla jsem jazyky, zajímalo mě divadlo, režie i tanec, ale vždycky mě odevšad vyhodili. Jak jsem později zjistila, StB si všude došla. Někdy mi bylo hodně teskno.

 

* Co je pro vás ten hlavní rozdíl mezi tehdy a dnes?

 

Svoboda. Přestože se tady dějí věci, které se mi nelíbí a s nimiž nesouhlasím, máme svobodnou možnost říct svůj názor, dělat své věci, studovat, cestovat a zas se domů vrátit. Můžeme žít, jak chceme. To je úžasný. Na obálce vaší poslední knihy je obraz, jehož autorem je váš bratr, malíř a scénograf Ondřej Kohout. Na přední straně je silueta běžící ženy, na zadní straně silueta ženy stojící, vzhlížející k nebi. Skrývá se za tím symbolika změny, která se udála i s vámi za posledních několik let? Já jsem dlouho a usilovně hledala něco, co bych mohla použít na obálku knihy. Obal je pro mě totiž velmi důležitý a měl už by náladu knížky naznačit, korespondovat s ní. Mám s nakladatelstvím Odeon takovou dohodu a jsem za to moc ráda. Přála jsem si bratrův obraz, protože Indiánský běh i Rok kohouta mají obálku s jeho obrazem. Ale nic z jeho věcí, které vystavuje na internetu, se mi nehodilo. Až jsem ve skříni objevila asi dva roky starý velký katalog k Ondrově výstavě, a když jsem dolistovala k reprodukci obrazů Žlutobotá a Červenobotá běžkyně, věděla jsem, že je to ono. První běží, tedy bojuje, druhá už do cíle doběhla. Přesně jako v mém románu Život je nádherný.

 

S mužem jsme byli přesvědčeni, že když své osvojené děti vychováme v lásce, nemůže to dopadnout špatně. Zkušenosti těch, kterým to nedopadlo, jsme brali jako jejich osobní selhání. Snímek z roku 1958 zachycuje spisovatele Pavla Kohouta a jeho tehdejší manželku Annu Kohoutovou, rodiče Terezy Boučkové. Tereza Boučková je autorkou dvanácti knih, z nichž mezi nejúspěšnější patří Rok kohouta a Indiánský běh, ale také čtyř divadelních her a dvou filmových scénářů. Čerstvě jí vyšel román Život je nádherný. Tereza BOučKOvá (59) Spisovatelka, dcera dramatika a spisovatele Pavla Kohouta a Anny Kohoutové, se narodila 24. 5. 1957 v Praze. V roce 1976 maturovala na pražském Akademickém gymnáziu ve Štěpánské ulici a o rok později podepsala Chartu 77. V roce 1978 účinkovala v disidentském bytovém představení Play Macbeth. Po prvním krátkém manželství se v roce 1985 provdala za Jiřího Boučka. Společně adoptovali dva romské chlapce, Dominika a Mariána. V roce 1991 se jim narodil syn Vincenc. Zpívá v židovském souboru Mišpacha a v duu s písničkářem Bedřichem Ludvíkem. Je autorkou próz Indiánský běh, Křepelice, Když milujete muže, Krákorám, románu Rok kohouta, fejetonů Boží a jiná muka, sbírky Šíleně smutné povídky a nejnověji románu Život je nádherný. Za knihu Indiánský běh získala v roce 1990 Cenu Jiřího Ortena. Napsala několik divadelních her, scénář k filmu Smradi, za který byla nominována na Českého lva, a scénář ke snímku Zemský ráj to napohled.

 

Život je nádherný na www.knizniklub.cz

Je to sakra můj život! (22.12.2016, Reflex)

Přidal: Odeon | V kategorii Rozhovory | 04-01-2017

0

Norský prozaik KARL OVE KNAUSGĹRD a jeho 3600 stran zpovědi: MŮJ BOJ

Představte si, že otevřeně popíšete svůj život. V šesti knihách, na 3600 stranách. Nešetříte nikoho, žádné pseudonymy a eufemismy; neopomenete jedinou z „životních banalit a ponížení“ (tabu pro vás nejsou babiččina inkontinence ani vlastní nevěra). Přesně tak to udělal norský prozaik KARL OVE KNAUSGĹRD (48). Následovalo mediální šílenství, přes půl miliónu výtisků prodaných jen v maličkém Norsku, překlady do téměř třicítky jazyků, manželčino nervové zhroucení a nenávist části rodiny.

 

* Vaše autobiografické romány v Norsku vyšly před drahným časem, v letech 2009 až 2011. Zkuste si ale vzpomenout, jak vám jejich vydání změnilo život.

 

Když jsem na Mém boji pracoval, domníval jsem se, že si ho přečte hrstka lidí – přece jen, jediným lákadlem jsme v knihách já a můj život, oba tiší, malí, nezajímaví, bezvýznamní… Takže mě ta tsunami, ten výbuch vše obecného zájmu naprosto ohromil. U nás ve Švédsku (spisovatel s rodinou žije na jihu Švédska, v provincii Skĺne; pozn. red.) setrvaly zmínky o těch knihách na titulních stranách tisku neskutečných šest měsíců, stále se z nich citovalo a parafrázovaly se… Tou dobou jsem se rozhodl od médií abstinovat, aby mě to nepohltilo, a zakázal jsem přátelům se mnou Smrt v rodině a další díly i jejich mediální refl exi vůbec probírat. Už jsem navíc pracoval na něčem jiném a chtěl se na to plně soustředit. Jenže to jsem ještě netušil, že s překlady do dalších jazyků začne šílení nanovo a můj život, jak je popsaný v knihách, mě ještě pěkných pár měsíců nepřestane pronásledovat. Důsledek? Už tolik necestuju, žijeme v malé vesničce, prostě nechci být rušen. I když jsem stejně jako snad každý spisovatel snil o tom, že mě jednou budou číst masy lidí – z tohohle hlediska beru Můj boj jako dar. Ty knihy a publicita kolem nich mi otevřely mnohé dveře.

 

* A mnohé zavřely. Zveřejněním tolika intimních detailů jste prý zhanobil pověst rodiny; otcova strana s vámi vůbec nemluví, strýc se s vámi chtěl soudit.

 

To je horší stránka věci. Jenže já svým textem nechtěl nikoho potěšit. Poprvé v životě jsem zatoužil udělat něco naprosto nea kompromisně, bez ohledu na okolí. A jsem rád, že jsem to dokázal a že jsem si po vydání těch knih zvládl zvyknout na nenávist a ustát ji. Na mých známých a přátelích už je, aby rozlišili mou veřejnou osobu a mé soukromé já, což je tedy zatracený rozdíl.

 

* Spisovatelce Lindě Boströmové Knausgĺrdové, mámě vašich čtyř dětí, ten rozdíl v době nejvyššího zájmu o první díly ovšem nijak nepomohl od nervového zhroucení.

 

No… Ano, Linda byla tou dobou hospitalizována, ale problémy s bipolární poruchou měla už dlouho před tím, než mě vůbec poznala. Mediální bouře a všechny tlaky kolem jí nicméně ublížily, nehledě k tomu, že jsem otevřeně psal o ní i o těch před ní. Upozornil jsem ji ale předem, že v mých knihách bude vystupovat ona i náš vztah. A víte, co mi na to řekla? „Tak fajn, ale nebuď, prosím tě, až moc opatrný. Neudělej ze mě nudnou buchtu.“ Pak si dané pasáže přečetla. Šokovaly ji. Ale nepožádala, abych něco netiskl, nic nezcenzurovala. Sama je spisovatelka, takže mě myslím pochopila.

 

* Memoárová literatura nemá ve skandinávské a finské literatuře tradici. Jak vás napadlo začít s Mým bojem? Chtěl jste ušetřit za psychoterapeuta?

 

Ne, jsem spisovatel a nepíšu proto, že bych se chtěl jakkoli vyléčit. A máte pravdu, tady na severu se takové knihy skutečně nepíšou. Já se prostě jen chtěl přiblížit svému životu tak blízko, jak je to jen možné, napsat o svém otci-alkoholikovi co nejpravdivěji… Rozhodl jsem se použít pravá jména a udělal jsem správně, na čtenáře prý z těch 3600 stran proudí velká síla. Je to sakra můj život! Proč bych měl mít zakázáno psát o svém vlastním životě? Od koho? Ale upřímně, nikdy jsem neplánoval vznik právě tohohle. Psaní bylo živelným, nikoli intelektuálním procesem; žádný chladný kalkul.

 

* Žádný kalkul? Vy jste netušil, že vzbudí značnou kontroverzi, když v posledním dílu věnujete na čtyři sta stran Hitlerovi, Breivikovi a nacismu? A tomu, co je na nich dobrého?

 

Zní to jako provokace, co? Ale já se jen snažil upřímně, se srdcem na dlani a otevřenou myslí, pochopit, proč tak velký, racionální národ jako Německo mohl rozevřít náruč Hitlerovi a přijmout a oslavovat nacismus. Jak je možné, že ho mohl vyznávat a ctít třeba filozof Martin Heidegger? Musí na něm tedy přece být něco správného, dobrého, přínosného! A taky je: společný cíl, pocit sounáležitosti, hrdost na svůj národ, energie vyvolaná souzněním. A touha po tomhle všem v nás přetrvává, jak správně věděl a na což ve své kampani bez ustání apeloval Donald Trump: „Tohle jsme my! To my jsme Amerika! Musíme chránit, co je naše!“ Tyhle tužby nezdusíte, z čehož těží populističtí politici po celé Evropě i tvůrci reklam. Díky touze po zmíněných prožitcích se nacismus může, nejspíš poněkud modifi kovaný, kdykoli vrátit. Musíme si to uvědomit, stejně jako to, že Hitler nebyl nějakou ikonou spadlou z nebe, byl to člověk jako my, měl city a minulost, dokonce dětství… Těchhle čtyři sta stránek je jediným místem šesti knih, kde nepíšu o sobě a o současnosti přímo. Mimochodem, víte, kdy já sám doopravdy, poprvé v životě, pocítil, že jsem Nor, že patřím k norskému lidu, kdy jsem plakal pro náš národ? Vděčím za to Breivikovi a katastrofě, kterou způsobil.

Můj boj 1 na bux.cz

Musím nechat své syny aby svůj život žili jak sami chtějí (19.12.2016, Překvapení)

Přidal: Odeon | V kategorii Rozhovory | 04-01-2017

0

zivot-je-nadhernySpisovatelka Tereza Boučková (59) ve své nové knize Život je nádherný volně navazuje na svůj předešlý úspěšný román Rok kohouta.

 

Otevřeně a velmi poutavě popisuje každodenní události, vrací se k tomu, jak život její rodiny neustále ovlivňují dva adoptovaní synové, dnes už dospělí, svěřuje se s trápením se starou maminkou, jež trpí Alzheimerovou chorobou. Nevyhýbá se ani osobním poznámkám a postřehům o významných lidech naší politické a kulturní scény, kdy současnou situaci konfrontuje s časem disentu, pod jehož vlivem díky svému otci a matce vyrůstala. Každopádně čtenářům její kniha připomene události, jež před šesti lety hýbaly našimi životy.

Vyprávění začíná Štědrým dnem roku 2010 a končí Štědrým dnem roku 2011.

 

* Terezo, jak strávíte letošní Vánoce? Kolik vás bude u stolu? Ptám se proto, zda se podařilo ten příběh s adoptovanými syny „uzavřít“, jak v jedné části knihy popisujete.

 

Já Vánoce už vůbec neprožívám, jeden čas jsem je vysloveně neměla ráda, a nejradši bych před nimi někam utekla (a to se jednou podařilo, předloni jsme na Štědrý den byli s mužem v Izraeli), takže si s nimi ani nelámu hlavu. Štědrý den strávím se svým mužem a nejmladším synem, který těsně předtím přiletí ze svého studijního pobytu v Portugalsku. Pojedeme společně za maminkou a budeme s ní. Taky se možná setkáme s tátou a jeho ženou, protože se teď vídáme.

 

* Potrpíte si doma na nějaké vánoční rituály nebo držíte nějaké zvyky?

 

Peču vánočky a dělám klasickou štědrovečerní večeři. Ale vloni jsme například byli všichni – s mámou i tátou a celým příbuzenstvem – v restauraci, a bylo to fajn, i když maminku to nakonec zmátlo a vykolejilo. Takže to letos opakovat nebudeme. Bylo fajn, že jsem nemusela smažit kapra a na zastávce tramvaje jsme se s mužem od syna učili první kroky salsy. Lekce kubánské salsy nám totiž přinesl Ježíšek – a teď je to naše velká radost.

 

* Píšete, jak vás trápí, že vaši adoptovaní synové nepracují, dělají dluhy, které pak dopadají na vaši rodinu, že se chovají nezodpovědně… a že vás už zmáhalo neustále jim pomáhat a řešit jejich průšvihy. Jaké pocity se ve vás s odstupem času perou? Nebojujete pořád s tím, že jste jejich máma a že je nemůžete nechat napospas?

 

Každá rozumná máma musí nechat své syny, aby svůj život žili, jak se jim líbí a jak sami chtějí. Znám hodně příběhů, kdy se rodiče tak dlouho snažili za své nezodpovědné dospělé „dítě“ dluhy a průšvihy řešit, a vedlo to jen k dalším dluhům a průšvihům. To já rozhodně dělat nechci a nebudu. Ale fakt je, že jsem teď s naším nejstarším synem dost v kontaktu, zatím jen písemném. Navštívit ho pojedeme na Silvestra – a bude to naše první návštěva věznice a setkání se synem po několika letech.

 

* Knihu jste věnovala Andulce a Karlovi, tedy své mamince a jejímu dlouholetému příteli. Neopustil ji, i když maminka onemocněla – bez šance na vyléčení… Další citlivé téma, o kterém v knize vyprávíte. Kdysi půvabná a krásná žena dnes trpí alzheimerem… Co si myslíte o stáří? Bojíte se ho?

 

Ano, Karla si velmi vážím a má můj velký obdiv. Sama se nemoci bojím moc, stejně jako se bála maminka, když si ještě byla schopna dát věci do souvislostí. Zatím se pořád jen spekuluje, co Alzheimerovu nemoc způsobuje, ale vypadá to, že genetická vazba tam určitě hraje podstatnou roli.

 

* Na tuhle nemoc se člověk bohužel nemůže připravit, nezbývá než se smířit s osudem. Kde vy berete sílu – při náročné péči o maminku – nepropadat beznaději?

 

Smířit se? To si můžete rovnou hodit mašli! Ono se leccos dělat dá! Třeba nepodceňovat vysoký cholesterol, který ucpává cévy, a ty pak hůř okysličují mozek… Taky na sobě člověk musí pořád pracovat, zaměstnávat hlavu, procvičovat tělo. Neustrnout. Dělat si radost. Třeba pádlovat na dračí lodi anebo tančit kubánskou salsu. Jasně že občas propadám beznaději, ale o to víc se pak snažím udělat si radost a fakt ji prožít.

 

* Vaše maminka Anna byla v mládí půvabná žena, kterou miloval i Václav Havel. Ostatně vypráví o tom i film Zemský ráj to napohled, ke kterému jste napsala scénář a připomínáte ho i ve své nové knize. Jakou si v sobě nesete na Václava Havla osobní vzpomínku? Znala jste ho i jinak než jen jako pana prezidenta…

 

Moje maminka je stále krásná žena. A zas tak moc mladá, když prožívala lásku s Václavem Havlem, nebyla. Blížila se jí padesátka. Já mám na VH vzpomínky různé, krásné i zlé. Něco z nich jsem přenesla do knihy Indiánský běh a následně i do filmu, něco si nechávám pro sebe.

 

* Mimochodem, byla jste spokojená s tím, jak ho ve zmíněném filmu ztvárnil Ondřej Vetchý?

 

Všichni v tom filmu jsou skvělí, Irena Pavlásková měla ve výběru herců šťastnou ruku. Ondřej Vetchý je velmi nadaný a snad nikdy nikde nehrál špatně. Ve filmu Zemský ráj to napohled je přímo rozkošný.

 

* Na jednom místě v knize píšete:

 

Matěj (syn) se učí na zkoušky na vysokou… Zjistil, že dělat zkoušky na práva, pro která se rozhodl, je náročné. A že musí makat. Tak se učí a jedním dechem přiznává, že stejně neví, co by chtěl dělat, co by ho opravdu bavilo, a že je z toho zoufalý. Představ si, že bys se všemi talenty, které máš, vůbec studovat nesměl! A že bys nesměl dělat nic jiného, co by tě bavilo, protože by tě odevšad vyhodili. Že bys byl takto odsouzen, bez vlastního přičinění. Být zoufalý, protože se nemůžeš rozhodnout, na kterou vysokou školu jít? To je nádherný.

 

* Má to opravdu dnešní mladá generace tak snadné? A když vzpomínáte na mládí, jaké jste měla tenkrát touhy a sny?

 

Dnešní mladí to mají těžké jinak. Svoboda před ně klade neomezené možnosti, a tím jim bere příležitost proti něčemu se vymezit a za něco se brát. Ale zase můžou poznat svět a dát si věci do souvislostí – to je fantastická zkušenost. Moje touhy a sny? Chtěla jsem hrát divadlo, zpívat a tančit, chtěla jsem zkoušet všechno možné, tvořit s lidmi podobně založenými různá společenství a hledat se. Bohužel mi estébáci zařídili, že mě vždy nakonec odevšad vyhodili anebo mě požádali, ať tam nechodím. Někdy jsem si připadala hrozně nešťastná a zbytečná.

 

* Jste – co se budoucnosti naší země a společnosti týče – spíš optimistka, nebo to vidíte černě? Čeho byste se už nikdy nechtěla dožít?

 

Víte, já si o tomhle národu nedělám velké iluze. Ale máme tady svobodu a vše je v našich rukou. Nechtěla bych se dožít nové totality.

 

* Čte manžel a syn vaše knihy?

 

Můj muž je čte, až když jsou hotové. Dřív už mu je k posouzení nedávám, protože on se neumí odpoutat od reality, a jeho názor je pak přece jen zkreslený, a mě by to v době tvůrčího procesu rozhodilo. Nejmladší syn už překonal ostych a čte mě taky, i když tuhle poslední věc ještě nezná, knížku si přečte, až přijede z Portugalska. Ale mám ještě jednu reakci: „… No ale jinak ke stylu psaní ti chci říct, že píšeš formou zábavnou, pestrou, no nevím, jak to správně formulovat. Asi tak, že se to dobře čte a čtenáře příběh pohltí…“ To mi přišlo v minulém dopise od nejstaršího syna z věznice.

 

* Mimochodem, nevadí jim, že o nich píšete? Konzultujete s nimi nějaké pasáže, které by jim třeba mohly z nějakých důvodů v knize vadit? Nebo to berete tak, že jako spisovatelka máte právo psát o všem a o všech?

 

Museli se s tím všichni smířit. A rozhodně s nimi žádné pasáže nekonzultuju, protože to spisovatel dělat nemůže. Může jen myslet na to, že píše o živých lidech a svých nejbližších, a tak musí někde v koutku duše stále myslet na to, co ještě jo a co už ne.

 

* Co byste si nejvíc přála do nového roku?

 

Aby se v naší rodině nestalo nic zlého.

 

* A o čem bude vaše další kniha?

 

Já si pokaždé myslím, že už další knihu nenapíšu.

 

Život je nádherný na bux.cz

Chuck Palahniuk: Mladá generace zkameněla, je plná starých lidí (10.10.2016, rozhlas.cz)

Přidal: Odeon | V kategorii Rozhovory | 18-10-2016

0

klub-rvacuKlub rváčů je kniha, která dokázala popsat problémy mužské populace v generaci X. Mladí zaměstnanci korporací měli perspektivní kariéru, peníze utráceli za sériově vyráběný luxusní nábytek, schraňovali majetek, ale hluboko v duši trpěli dlouhodobou prázdnotou. Hlavní postava Klubu rváčů se ze své vlastní krize, ještě prohloubené insomnií, dostane díky antihrdinovi Tyleru Durdenovi a jeho kolektivní terapii násilím.

Přečíst si celý článek + poslechnout rozhovor můžete na www.rozhlas.cz

Klub rváčů na bux.cz

Lidé jsou omezováni v zájmu jejich dobra (1.10.2016, Právo)

Přidal: Odeon | V kategorii Rozhovory | 05-10-2016

0

jádro slunceFINSKÁ PROZAIČKA JOHANNA SINISALOVÁ KE SVÉ KNIZE JÁDRO SLUNCE ŘEKLA:

 

Finská autorka Johanna Sinisalová soustřeďuje své psaní na témata rovnoprávnosti, feminismu a snaží se čtenářům ukázat, jak fatální důsledky na společnost může nevyrovnanost mezi lidmi mít. O svém uvažování nad rozložením sil mužů a žen ve společnosti a reflexi ve svém psaní se ochotně rozpovídala.

 

* Co vás v knize Jádro slunce přivedlo k myšlence vytvoření světa, ve kterém jsou ženy rozděleny do skupin na pracující a na další určené k rozmnožování?

 

Velmi mě zajímá téma, jak jsou vlastně už dnes lidé omezováni v zájmu jejich dobra. Je pochopitelné, že existují různá omezení, třeba v otázce kouření, to je nezpochybnitelně nezdravé. Pohrávala jsem si ale s myšlenkou, co se stane, když za nás bude ve všem neustále rozhodovat někdo jiný. Diktovat nám, co se smí a co se nesmí. V téhle knize je svět místem, kde se mužům daří dobře, je stvořený pro muže. A je skutečností, že v jedné oblasti Finska opravdu docházelo v historii k nepokojům, které způsobovali mladí muži, nicméně způsob, jakým se ta situace řešila v mé knize, je alternativní historie.

 

* Lze tedy Jádro slunce vnímat jako satirický, nebo feministicky laděný text?

 

Ano, je to takový satirický komentář k tomu, co se aktuálně děje kolem ženské emancipace v severských zemích. Existují i takoví muži, kteří se starají o to, aby muži nebyli ženami nějakým způsobem upozaďováni, a to si myslím, že je přehnané.

 

* Své knihy píšete jako scifi, ale do značné míry hranice tohoto žánru překračujete, co tím sledujete?

 

Nemám ráda, když jsou moje knihy zařazovány pod hlavičku sci-fi. Neberu to tak, že jde o scifi žánr. Je to pro mě jeden z mnoha způsobů, kterými své knihy píšu.

 

* Získala jste řadu ocenění, včetně té nejprestižnější Finlandie. Jistá norská autorka přitom řekla, že její kniha, psaná ve fantasy žánru, která získala vysoké ocenění, je vlastně raritou. Že je nezvyklé, aby cenu získala kniha, která neřeší společenské téma, ale je takto žánrově a tematicky vymezená. Zažila jste něco podobného?

 

Rok 2010, kdy jsem cenu získala, byl přelomový, protože od té doby si i ostatní začali uvědomovat, že dobrou literaturou může být i kniha, která je napsaná jako sci-finebo fantasy. A knihy, které obsahují i jiné než jen realistické prvky.

 

* V českém překladu vyšly dvě vaše práce, obě mají v názvu „slunce“: Jádro slunce a Ne před slunce západem. Co to opakující se slovo v názvu znamená?

 

Tady je to náhoda, ale pro mě je však slunce důležité. Jednak jako symbol, ale také proto, že se hodně zajímám o astronomii. Velmi se zajímám o vědu, a když píšu, ráda míchám do sebe prvky vědecké a fantastické.

 

* Dá se říci, že román Jádro slunce přináší nějaké rozhřešení, nějaké resumé o nastavení společnosti?

 

Vnímám svou knihu především jako varování před tím, aby rovnoprávnost jako taková nezmizela, protože svět, který tam vzniká, by nebyl zrovna příjemný. Jde o to, aby jednou společnost nezačala dělat výjimky, nezačala se odchylovat od základní rovnoprávnosti. Zvláště dnes, když se řeší otázky přistěhovalců, tak nesmíme spadnout do řešení, zda mají mít jiná, nová práva, a to jen proto, že jsou přistěhovalci.

 

* Zaujalo mě, že vy jste vystudovala literární vědu a divadelní vědu. Pomohlo vám to reálně nějak k psaní knih?

 

Literární vědu přirovnávám k tomu, že kdybych byla závodní střelkyně na olympijských hrách, tak mi právě tato věda poskytla nástroj. Jako bych se naučila rozebírat a zase dávat dohromady zbraň. Ale jako spisovateli mi to v kreativitě nepomohlo. Divadelní studia mi pomohla rozhodně v tom, že jsem schopná přenést různé typy dramatických linek do svého psaní

 

***

 

Vnímám svou knihu především jako varování před tím, aby rovnoprávnost jako taková nezmizela

 

Jádro slunce na bux.cz

Rychle a beze svědků S Annou Bolavou (21.4.2016, Tvar)

Přidal: Odeon | V kategorii Rozhovory | 24-04-2016

0

Do tmyAnna Bolavá loni po básnické prvotině Černý rok (2013) přišla také s debutem prozaickým, románem Do tmy (2015). Tento lyricko-naturalistický příběh Anny Bartákové (zase ty iniciály!), posedlé sběrem léčivých bylin, si získal značnou pozornost a přízeň kritiky, která předminulé úterý vyvrcholila oceněním Magnesia Litera v kategorii prózy. To jsme ovšem v době autorizace tohoto rozhovoru ještě netušili…

* V recenzích byla hlavní hrdinka románu Do tmy přirovnávána k postavám, jako je Divá Bára, Viktorka, případně „moderní čarodějnice“. Co z toho je, myslíte, nejblíže „pravdě“?

Annu Bartákovou vidí asi každý čtenář trochu jinak a nejspíš má od každého zmíněného trochu. Přesto to není Viktorka, Divá Bára ani moderní čarodějnice. Je to víla, konkrétně víla vodní, pohádková postava zatoulaná do konkrétního fikčního prostoru, kam bych se chtěla vracet i v dalších textech. Abych ji v tom nenechala samotnou, na maloměstě je totiž takových postav nespočet.

* Nespočet. To by jeden neřekl… Takže už píšete další vílí text?

S vílami je konec. Momentálně mě zajímá hejkal, jedno z nejvíc opomíjených pohádkových stvoření.

* No samozřejmě. Měla hrdinka reálný předobraz, nebo je spíš metaforou?

Postava Anny Bartákové nemá žádný reálný předobraz, je to čistě můj výtvor. Zdali je metaforou, to nechám na literární vědě.

* Literární věda se na to dosud nezeptala, zato o vašem pseudonymu se už mluvilo. V Liberatuře jste k příjmení Bolavá řekla: „Souvisí to s tou bolestí, která má tisíc podob – psychickou, fyzickou…“ Proč Anna?

Anna je jedno z nejkrásnějších českých jmen. Takže ho mám taky.

* Zdá se, že krajina, respektive rostlinná říše, je jednou z postav vašeho románu…

Nemusí to platit pro všechny čtenáře, ale pro mě osobně je krajina a také jednotlivé druhy léčivých bylin tím nejdůležitějším v knize. Vůbec jsem nezamýšlela napsat knihu o podivínství, útěku, samotě, nebo dokonce nepovedeném manželství (mimochodem Bartáková je stále vdaná, nikdy se nerozvedla). Chtěla jsem, aby existovala kniha popisující například sklizeň tužebníku jilmového nebo co se dá zažít na stromě, louce nebo půdě.

* S vámi je jako vždy legrace. Proč tak ráda mystifikujete? Jaký druh uspokojení to přináší?

A přitom zrovna tu minulou odpověď jsem myslela zcela vážně, opravdu jsem psala knihu o ořešáku a řebříčku a někdy mě trochu mrzí, že jsem ten děj nerozpoutala o měsíc dřív, dostalo by se i na další druhy bylin. Nevím, jestli mystifikuju ráda. Ale pokud není literatura věda, je to hra. A pro mě vědou není, to jsem zažila a už to nechci nikdy vracet. Kdybych se pojmenovala „Bolavá“ a myslela to opravdu smrtelně vážně… určitě bych do toho jména dala dvě L.

* Mně se zdá, že hrajete velmi ráda… Některé prvky vašeho prozaického textu jsou silně expresivní, až naturalistické, to když je Anna ve svých sběračských aktivitách vpravdě sebezničující, a týká se to povýtce i těLLa – to je postupně plné boláků, trnů, šrámů, nehledě na to, že je sužováno hladem. Inspirovala jste se ve starší české či světové próze těchto směrů?

Mou jedinou inspirací byla vlastní sběratelská praxe. Nůžky zapíchnuté v ruce během jízdy na kole se asi nedají vyčíst v žádné literatuře. Já a moje rodina jsme však během sběrů bylin zažili i nejharmoničtější okamžiky našich životů.

* Vaše hrdinka se dostává do jakési „psychické smyčky“, která se stále stahuje, až je z toho čtenáři úzko. Připadala jste si vy sama někdy „na pokraji šílenství“?

Běžně si tak připadám na konci každého března. Často také v lednu a únoru, nesnesitelné je to v listopadu a určitě na začátku září, když se ochlazuje a otevírají se školy. Někdy si tak samozřejmě připadám i v květnu, i když si zrovna v tu dobu myslím, že si tak nepřipadám.

* Aha! Chcete říct, že se váš rok opravdu řídí přírodními cykly růstu či zrání bylin? Proč listopad? A dokonce leden a únor… Kdybych si nemyslela, že ve skutečnosti byliny vůbec nesbíráte ana vaší ruce by jizvu po nůžkách pohledal, musela bych se ptát, jestli pro ně (s rodinou?) vyjíždíte někam na chalupu či do konkrétní krajiny… Nebo snad jezdíte za specifickou rostlinkou na kromobyčejné místo?

Můj rok se řídí lecčíms, například i růstem bylin. Velmi důležité jsou ale i zemědělské práce v krajině a zda se mohou lovit dravci (myslím tím ryby, ne ptáky). Listopad, leden a únor jsou měsíce obecně náročné na psychiku lidí. A když za celý měsíc nepotkáte na silnicích ani jeden traktor, nemáte pak z ničeho radost. Výjezdy za sběrem bylin už teď blíže popisovat nebudu, o tom už existuje celá kniha a stejně mi to nevěříte.

* Zuzana Kultánová ve své recenzi píše, že román je „od jisté chvíle jakýmsi mementem vlastní konečnosti“. Zároveň lze však v hrdince vidět ztělesnění jistých archetypů, tedy něčeho, co přetrvává všemu (lidem i době) navzdory. To je přitom – paradoxně – prezentováno jako něco, co v dnešní době nemůže přežít. V tomto lze vnímat jisté napětí, rozpor. Byl to váš záměr?

Nevím, zda jsem něco archetypálního prezentovala tak, že nemá šanci přežít. Logicky nepřežívá nemocné, umírající tělo a zbytek je nesmrtelný. Ale tohle je tak složitá otázka, že k jejímu plnému zodpovězení by bylo vhodné vzít si grant a pak se v tom dva roky topit.

* Ono těch paradoxů je víc: hrdinka je zároveň labilní, a zároveň lpí na stabilitě svého neměnného „životního řádu“. Postupně se oprošťuje od všech závazků a vztahů, vlastně včetně samotného vztahu k vnějšímu světu (směřuje stále hlouběji do sebe, své samoty), přitom se ale stává stále větším „otrokem“ své vášně, vlastně už závislosti. Byl pro vás motiv svobody ve smyslu osvobozování se při psaní románu důležitý, uvažovala jste o něm nějak?

Já jsem tyhle otázky během psaní vůbec neřešila. Kdyby ano, asi bych text nikdy nedokončila. Paradoxy mi přijdou v pořádku.

* Nakolik je pro vás svobodou psaní? Cítíte se při psaní zcela svobodná, nebo si průběžně hodně hlídáte ona vlákna, která musí celý příběh prorůst, aby držel pohromadě?

Psaní a dopsání románu je největší svobodou, která mě může potkat. Byly doby, kdy jsem ji měla, ale nedokázala jsem ji využít. Vnímat ta zapeklitá vlákna a tahat za ně je pro autora velká příležitost, zodpovědnost i radost. Bez nich by možná svobodný nebyl vůbec. Další paradox.

* A vůbec – je svoboda to, co vy sama v psaní hledáte? Nebo je to hlavně něco jiného?

Psaním se pokaždé přesouvám někam jinam. Na jiná místa, do jiného času, s jinými lidmi. A můžu to pak zprostředkovat i ostatním. Ale hlavně – psaní je hra (dobrá a nebezpečná). Čtenář je až bonus na konec. Právě on pozná, jestli vás to bavilo, nebo ne. Spisovatel se sice v dnešní době psaním neuživí, ale má jednu výhodu, kterou jiní nemají – možnost stvořit jiný svět. Může si vymyslet pět kilo točené malinové zmrzliny a kombajn s otevřenými dveřmi uprostřed svého vlastního pole. A pak už jen tleskne, a ono se to celé rozjede…

* Prozaická vsuvka podruhé: tvrdíte, že byliny skutečně sama sbíráte. Jak jste se k tomu dostala? A jak „se to dělá“ v Praze?

Sbírat léčivé byliny není na malém městě nic neobvyklého. My jsme to doma dělali jako děti a zůstalo nám to dodnes. Obvykle se tomu lidé diví, ale pak z nich vyleze, že ve škole sbírali také a jaká byla práce natrhat pytlíček hluchavky. Každý k tomu má nakonec co říct. V Praze se byliny sbírají spíše výjimečně, a pokud se to děje, je to stejné jako všude jinde: rychle a beze svědků. V pražských parcích je možné leccos, takže pokud si člověk odnáší čtyři tašky bezu, není to vlastně ani tam vůbec divné.

* Debutovala jste básnickou sbírkou. Píšete básně idnes, a psala jste je i v době, kdy vznikal román Do tmy? Jelikož mi na románu imponoval právě ten neustávající tah, silná energie vyprávění, zajímalo by mě, jak jste ho psala – zda na jeden zátah, nebo s mnoha přerušeními; zda měl nějaké „vedlejší produkty“, třeba právě v podobě kratších textů, básnických či prozaických, anebo jste veškerou tvůrčí sílu koncentrovala pouze do něj?

Poezii píšu stále, to už asi bude určitý způsob života. Za své básně se ale stydím a ani je nemám v plánu nějak veřejně prezentovat. Psala jsem je i v době vzniku Do tmy. Ráda dělám hodně věcí najednou, někdy píšu všechno, a jindy zase vůbec nic, je to dost chaotické. Román mě napadl naráz, z velké části byl vymyšlený první den, co jsem založila soubor v počítači. Trvalo ale další rok a půl, než jsem dospěla k poslední větě. Nebylo lehké najít více času v kuse. „Vedlejším produktem“ je například cyklus básní Lamium album (Hluchavka bílá), který je podepsán Annou Bartákovou.

* A vida, Anna Bartáková se z postavy románu stává vaším básnickým pseudonymem či naopak. Myslíte si, že spisovatel se může nějakým silným, tzv. vrcholným dílem vyslovit „jednou provždy“, v úplnosti?

Takoví autoři jistě existují.

* Jaké je vlastně vaše povolání, nakolik vám umožňuje věnovat se psaní?

Momentálně pracuju ve zdravotnické firmě, která vyrábí tzv. stomické pomůcky, bez kterých se neobejdou lidé s vývodem střeva na břišní stěnu. Kromě nejrůznějších administrativních činností se s kolegyněmi střídáme i na bezplatné telefonní lince, kam můžou stomici (nejčastěji onkologičtí pacienti krátce po operaci) volat, když mají potíže. Jestli tuto činnost dokážu skloubit s psaním, se ukáže až časem.

* Jste ten typ, co k psaní tíhne „odjakživa“, tedy od dětství či puberty? Jinými slovy: Kdy jste začala a co bylo první, poezie, nebo próza?

S psaním jsem začala asi v jedenácti letech, když jsem neměla pro rodiče žádné dárky k Vánocům. Napsala a ilustrovala jsem pro ně několik strašidelných příběhů. Pak jsem (už na psacím stroji) stvořila svůj nejslavnější román Tajemství Jeffa Bridgetta. Tehdy bylo hrozně důležité, že už jsem na straně 200, obsah šel stranou. Bylo zajímavé vytvořit něco svého. Později jsem zjistila, že Jeff Bridges (v textu jsem nepochopitelně střídala příjmení Bridgett i Bridges) je i nějaký americký herec, a to mě hrozně naštvalo. A tak jsem se pustila do hororu Převtělení a dalších podobných textů. Poezii jsem psala až později a vlastně se celou dobu s prózou nějak prolínala.

* Co by pro vás znamenalo ocenění Magnesií Literou, na niž je váš prozaický debut nominován? To je přece velký úspěch, ne?

Pokud bych byla oceněna, vneslo by to do mého života klid, mír a vyrovnanost a pocit dobře odvedené práce. Bylo by to znamení, že mám pokračovat. Potvrdilo by se mi, že je duben překrásný měsíc. V opačném případě…

* No jo, jste vtipná a ironická, to máme rády. Hned cítíme, že aspoň jeden traktor se již po naší silnici sune, támhle za tím polem ječmene, a jeseter už se škube na háčku. Nepřála jste si osobní setkání u příležitosti tohoto rozhovoru. Čím je vám nepříjemné?

Nemůžu za to, že mi nevěříte. Na ústní rozhovory nejsem zvyklá a obvykle za mě odpovídá tréma. Bez rozmyšlení něco plácnu, abych to měla za sebou, a logika sdělení jde stranou. A pak to někde vyjde, navždy archivované, a já se za to stydím. Navíc když se opravdu hodně soustředím na to, co mám říct, dojde mi, že to ve skutečnosti říct nechci. Vaše otázky byly dost obtížné, takže vůbec nelituju, že jsem se tak rozhodla.

***

Anna Bolavá (1981), prozaička a básnířka. Narodila se a vyrostla v jižních Čechách. Vystudovala bohemistiku na FF UK v Praze, nyní pracuje jako stomická poradkyně. Vydala básnickou sbírku Černý rok (2013) a román Do tmy (2015), který právě získal výroční cenu Magnesia Litera za prózu

 

Do tmy na bux.cz

ROZHOVOR: Do tmy s Annou Bolavou aneb Další (po)čtení u Emy (31.3.2016, kulturio.cz)

Přidal: Odeon | V kategorii Aktuality ze světa knih, Rozhovory | 05-04-2016

0

Do tmyJiž po osmé bylo v EMA espresso baru uspořádáno autorské čtení osobností současné české literatury. Pro tentokrát Ústav pro českou literaturu AV ČR, v. v. i. a Bohemistický kruh vybrali Annu Bolavou a její debut Do tmy, který byl nominován na cenu Magnesia Litera za nejlepší prózu za rok 2015. Velmi příjemný literární večer byl prostoupen hudebním vystoupením akordeonistky Sylvie Krobové a následnou diskuzí s diváky.

Pokračovat ve čtení rozhovoru na www.kulturio.cz

Do tmy na bux.cz

Problém migrace tu existuje už dávno (11.3.2016, Právo)

Přidal: Odeon | V kategorii Rozhovory | 17-03-2016

0

Osamělost prvočíselITALSKÝ PROZAIK PAOLO GIORDANO NAVŠTÍVIL PRAHU A PRÁVU ŘEKL:

Osamělost prvočísel, tak se jmenuje román italského prozaika Paola Giordana (1982), který česky vyšel loni už podruhé. Edice Světová próza nakladatelství Odeon nabídla i jeho další knihy Tělo a Čerň a stříbro.

* Za Osamělost prvočísel o traumatech mládí provázejících nás neustále jste v šestadvaceti získal italskou literární cenu Premio Strega. Jak na ty chvíle vzpomínáte?

Zdá se mi to už hrozně dávno. Byl jsem velmi mladý, takže si spíš připomínám situaci bezprostředně po převzetí. Je spojena s bylinným likérem Strega, a když jsem se ho měl napít, měl jsem co dělat, abych se na pódiu nezakuckal a likér nevyprskl.

* Cena je udělována od roku 1947 a vy jste se ocitl v řadě jmen jako Cesare Pavese, Primo Levi nebo nedávno zemřelý Umberto Eco. Co si třeba u jeho jména vybavíte?

Pamatuji si ho spíš jako filozofa a vědce. Jeho román Jméno růže vyšel dva roky předtím, než jsem se narodil. Je to člověk, který hodně ovlivnil myšlení o světě kolem nás.

* Jako motto románu Tělo, pojednávajícího o mladých vojácích bojujících v Afghánistánu, jste si vybral myšlenku E. M. Remarquea: „I kdyby nám jej vrátili, ten kraj našeho mládí, už bychom sotva věděli, co si s ním počít.“ Proč?

Četl jsem román Na západní frontě klid krátce předtím, než jsem začal psát svou knihu. Díky němu se mi osvětlilo to, co jsem chtěl vypovědět i já. Zaujal mě zejména přechod hrdinů z nevinného věku mladosti, kdy se jim zdá skoro všechno možné, do dospělosti. Je to traumatický přerod, protože probíhá za války. Proto jsem si vybral onu větu. Remarque mluví o krajině dospívání, o tom, na co jeho hrdinové vzpomínají a o čem vědí, že se už nikdy nemůže vrátit. To jsem chtěl vystihnout i já. Uplynulo sto let od první světové války, kterou považujeme za jednu z nejkrutějších, ale když ji srovnáme se situacemi, které známe dnes, vidíme, že se změnilo jen velmi málo. Velké množství lidí stále prožívá bolestný přerod, po němž se nelze vrátit zpátky.

* Jak se díváte na současný problém migrace směřující do Evropy?

Vnímám ho jako tragický, asi jako všichni. Vidím ho jako jednu ze situací, kdy v podstatě každé zaujaté stanovisko, které působí jednoznačně a sebejistě, poukazuje rovněž na určitou míru naší nečestnosti a nepochopení. Jako spisovatele mě zajímá, jak toto téma odhaluje pokrytectví, ve kterém jsme žili a v němž žijeme. Dnes se tento fenomén pouze rozšířil a mnohonásobně zvětšil. V podstatě jsme ho však měli stále před očima, v každém městě, každý den. Myslím si, že i pro čtenáře je důležité, jaký k tomu zaujme postoj. Samozřejmě politické nebo společenské pohledy jsou velmi komplikované. Je tu však i hledisko individuální, a proto si myslím, že bychom měli mít odvahu představit si příběhy, které za těmito lidmi stojí, než vyslovíme nějaká velká a silná hodnocení.

* Už jsem slyšel, že problémy světa může vyřešit jen budoucí válka. Je to v základním rozporu s myšlenkou spojené Evropy, ve kterou věříme. Co na tento scénář říkáte?

Myslím, že válka tu už existuje. Neděje se na ulicích, ale to neznamená, že by nebyla. Za poslední léta se bitevní fronta ve světě rozšířila. Když jsem psal román Tělo, uvědomil jsem si, že válka je nesmazatelná a období míru, mírové časy, je konstrukcí, kterou si vytváříme. Přivolávat však skutečnou válku, která by mohla cosi vyřešit? Už samotná myšlenka mi přijde jako obrovské selhání i proto, že my Evropané jsme se, řekněme v posledních deseti letech, neprojevili jako někdo, kdo dokáže válkami něco vyřešit.

***

Myslím, že válka tu už existuje. Neděje se na ulicích, ale to neznamená, že by nebyla

Osamělost prvočísel na bux.cz