S katalánskou spisovatelkou Nurií Amat o tom, jak její příbuzný zabil Trockého, o tom, co jí přinesl vztah s Beckettem, a o tom, jak se pro ni psaní stalo zrcadlem

Do Česka přijela na pozvání pražského Institutu Cervantes, aby tady vedla literární seminář – a také představila český překlad své knihy Ať na mě prší život.
Lze přitom říct, že tohle přání se jí už splnilo vrchovatě – Nuria Amat.

MAREK ŠINDELKA (1984) do literárního světa vstoupil prvotinou Strychnin a jiné básně (Paseka 2005), za níž obdržel Ortenovu cenu. Po třech letech se pak představil také jako prozaik, a to výraznou novelou o pašerákovi květin Chyba (Pistorius & Olšanská 2008). Ta se v polovině roku 2011 dočkala komiksového vydání a brzy poté vyšla Šindelkovi i povídková sbírka Zůstaňte s námi (Odeon 2011).

* Kromě scenáristiky na FAMU studujete i kulturologii. Víte, k čemu vám bude?

S tou školou má člověk poměrně velký rozstřel možností, což je plus i mínus zároveň: dá mu to výborný rozhled od antropologie přes dějiny umění až třeba po památkovou péči nebo kulturní marketing. Žádnou extra specializaci si ale neodnese. Na druhou stranu filozofickou fakultu většinou člověk nestuduje s vidinou nějakého ostrého startu kariéry. Pro mě to byl – hlavně ze začátku – nesmírně důležitý impuls. Z některých přednášek etnologie a kulturní antropologie těžím při psaní dodnes.

Překladatel Tomáš Jurkovič představuje povídkovou knihu Haruki Murakamiho Po otřesech

Marek Šindelka vešel do povědomí veřejnosti nejprve jako básník, když v roce 2006 získal Cenu Jiřího Ortena.

O dva roky později ale vydal román Chyba, který letos vyšel i jako komiks v nakladatelství Lipnik. Nedávno nakladatelství Odeon vydalo sbírku jeho osmi povídek – z nichž jedna se mimo jiné odehrává po pohřbu Václava Havla. Kniha stejně aktuální jako nadčasová nese ironický název Zůstaňte s námi. Postavy, které autor vytváří, totiž „zůstat“ neumějí, jsou jakoby unášeni cizí vůlí, jsou nástroji. Čeho nebo koho?

O povídkové sbírce Zůstaňte s námi si s autorem Markem Šindelkou povídá Ivana Myšková.

http://www.rozhlas.cz/mozaika/literatura/_zprava/povidkova-sbirka-zustante-s-nami-marka-sindelky–992712

Letošní rok je pro Marka Šindelku úspěšný. Vyšly mu dvě knihy. Cyklus povídek Zůstaňte s námi a komiksová adaptace jeho románu Chyba (2008). Mladý autor patří mezi nejtalentovanější spisovatele současné mladé generace v literatuře. Ve svých textech jde až na dřeň. Čtenáře nešetří, ba naopak je schopen mu připravit někdy až nepříjemný zážitek. Se svými postavami mnohdy nemá slitování. Stejně sympaticky se „nemaže“ s odpověďmi v našem rozhovoru… ROZHOVOR NA LITERÁRNÍ.CZ

Zůstaňte s námi na bux.cz

Próza Chyba na bux.cz

Komiks Chyba na bux.cz

Rozhovor s katalánskou spisovatelkou Nuriou Amat (Odeon: Ať na mě prší život), který odvysílal ČRo Vltava v pořadu Mozaika, si můžete poslechnout ZDE

Katalánská spisovatelka Nuria Amat vyžaduje po čtenáři pozornost a spolupráci. Její texty jsou totiž velmi introspektivní a fragmentární.
Ústředním tématem je předčasná ztráta matky, ambivalentní vztah k otci a život naplněný literaturou. V roce 2009 v nakladatelství Odeon zásluhou Marie Jungmannové vyšel vůbec první překlad do češtiny – román Ať na mě prší život. Autorka jej představila minulý týden v Institutu Cervantes. Protože krédo autorky: „Srdce literatury spočívá v jazyce, nikoli v tématech“ jako by stálo v opozici s obecným vnímáním hodnotné literatury u nás, Ivana Myšková se Nurie Amat nejprve ptala, zda bývá téma přeceňováno také ve Španělsku. Překlad Markéty Pilátové čte Jana Olivová.

Rozhovor s Tomem McCarthym, autorem románu C

Před dvaceti lety čerstvý absolvent oxfordské univerzity Tom McCarthy (*1969) přijel do Prahy a protloukal se tu následující dva roky. Pozdější spisovatel se naučil trochu česky, pracoval po barech a stal se ozdobou večírků, kde užaslé podnapilé mládeži recitovával Shakespeara.
Ve své první knize Men in Space (Muži ve vesmíru) popisuje tuto hektickou porevoluční dobu, kde lze poznat některé postavy pražské kulturní obce. Jako první mu však vyšla novela Reminder (Zbytek) v malém pařížském nakladatelství – příběh o muži, který se snaží zopakovat svoje vzpomínky pomocí najatých herců a kulis, všichni ostatní nakladatelé zprvu odmítli vydat. Reminder však nadchl kritiku a stal se bestsellerem, byl přeložen do čtrnácti jazyků a připravuje se filmová verze. McCarthyho poslední kniha s názvem C byla ve finále loňské Man Booker Prize a v těchto dnech vychází v češtině.

S „pulitzerovským“ spisovatelem o psaní, které se podobá hře jazzového pianisty, nepředvídatelnosti úspěchu a o štěstí ze spolupráce s Hollywoodem

Byl by autorem jen pro pár intelektuálů, kdyby v roce 1998 nevydal román Hodiny. Z příběhu o Virginii Woolfové se stal bestseller, po kterém sáhl i Hollywood. Česky teď vyšel i zatím poslední román Michaela Cunninghama Za soumraku.

* LN Vaše nová kniha je zasazena do současného New Yorku – to už vás omrzela vaše oblíbená historická témata?

Mám rád dějiny a historické postavy a určitě se k nim zase někdy vrátím, ale na druhou stranu žiju v jednadvacátém století a jako každý si všímám i věcí, které se kolem mě dějí teď. Navíc jsem měl několik námětů, které mi přišlo líto nezpracovat. A tak vznikla kniha Za soumraku.

* LN Nicméně vaším nejslavnějším románem jsou Hodiny – příběhy tří žen v jednom dni, z nichž jednou je Virginia Woolfová. Co vás zaujalo na díle anglické spisovatelky z počátku dvacátého století?

Za vším hledejte ženu – i za zájmem o ženy. K Virginii Woolfové mne přivedla spolužačka ze střední školy, která ji milovala. Chtěl jsem na ni zapůsobit, vypadat chytřejší, než jsem ve skutečnosti byl, tak jsem si v knihovně vypůjčil Paní Dallowayovou. Po pravdě řečeno jsem té knize vůbec nerozuměl, bylo pro mě doslova utrpením ji dočíst. Ale jedné věci jsem schopen přece jen byl – dokázal jsem vycítit krásu, divokost a citlivost jazyka, kterým byla napsaná. Zažíval jsem velmi podobné pocity, jako když jsem někdy v patnácti poprvé slyšel desky Jimiho Hendrixe – ani jeho stylu hry na kytaru jsem nerozuměl, ale v jeho písních bylo něco tak silného a magického, že jim člověk nedokázal odolat. Byl jsem příliš mladý, abych je plně pochopil, ale cítil jsem, že jsou výjimečné a geniální! A s Paní Dallowayovou to bylo stejné – Virginia Woolfová pro mě byla Jimim Hendrixem literatury. Vlastně ještě o trochu víc, protože kvůli ní jsem sám začal psát.

Jsou knižní edice, které lze bez nadsázky označit za literární pokladnice. U nás mezi ně bezesporu patří edice Světová četba, kterou vydával Odeon (vyšlo téměř 600 svazků). Znovu oživený Odeon na tuto edici navázal značkou novou – Světová knihovna. První titul vyšel v září 2000. Téměř přesně za deset let – v září 2010 – již počet svazků edice čítal rovných sto. Jindřich Jůzl, šéfredaktor Odeonu, se svěřil s rychle uplynulým vydavatelským časem i budoucností úspěšné edice. Prvním svazkem edice Světová knihovna se staly Prchavé okamžiky kanadské autorky Anne Michaelsové. Téměř přesně deset let poté se na pulty knihkupectví dostal svazek s pořadovým číslem 100, a to Dívka se zlatými kalhotkami katalánského spisovatele Juana Marsého. Jenže vydavatelský čas Odeonu se nezastavil; do konce února 2011 se edice rozrostla o další dvě knihy a do konce roku by měla už čítat přes 120 položek (obálky některých připravovaných svazků si vám dovolujeme s předstihem premiérově představit na protější straně). Ještě připomeňme, že od 25. svazku má Světová knihovna přitažlivé kabáty obálek z dílny grafika Pavla Hracha. I zde tedy existuje jistá paralela s edicí Světová četba, která se pyšnila strohou, ale výraznou grafikou Františka Muziky.

Jsou lidé, kteří běžně používají iPad nebo mobilní telefon, přesto když chtějí literárně tvořit, dávají přednost tradičnějším nástrojům. A já tomu dobře rozumím, sám potřebuju slyšet klapot psacího stroje, říká americký prozaik Don DeLillo (1936), jenž ve svých knihách popisuje chlad moderního světa plného technologií. Z jeho rozsáhlého díla dosud česky vyšly romány Bílý šum, Podsvětí, Padající muž a Bod Omega.
Věhlasný spisovatel nyní v rámci Festivalu spisovatelů Praha navštívil českou metropoli. O své účasti se rozhodoval velmi dlouho. Říká se o něm ostatně, že je uzavřený, že nerad dává rozhovory a že se vyhýbá veřejným vystoupením. Před začátkem rozhovoru se také okamžitě začal poohlížet po klidném zákoutí, kam by se dalo uchýlit před hlukem okolního světa.