Dva podivíni v domě haraburdí

Nejnovější román slavného amerického spisovatele E. L. Doctorowa (nar. 1931) Homer a Langley vyšel v originále v září 2009 a za necelý rok se objevilo i české vydání (a to krátce poté, co v Mladé frontě vyšly také Povídky o skvělé zemi). Doctorow v něm zůstává věrný svému New Yorku a za základ příběhu zvolil skutečné osoby, bratry Collyerovy, kteří byli v první polovině 20. století nechvalně proslulí svým excentrickým chováním a podivínským způsobem života. Zatímco skuteční bratři – Homer (nar. 1881) a Langley (nar. 1885) – zemřeli v březnu roku 1947 ve svém domě na Manhattanu v blízkosti Central Parku, Doctorow zachází s jejich příběhem volně a nechává je žít až do 70. let, přičemž posunuta je i doba jejich narození (někdy kolem roku 1900). Příběh začíná za první světové války a následujících padesát let, plných dějinných zvratů a proměn, prochází životem obou bratrů i jejich domem na prestižní adrese. Doctorow tak zůstává věrný také „svému“ žánru tzv. „retrofiction“: opět mísí skutečné postavy a události s fikcí a evokuje společenské změny zvoleného období.

Prozaický příběh odkrývá bolestnou historii Španělska a Afriky z konce studené války.

Čtyřiačtyřicetiletá španělská lékařka Montse Cambraová najde v pozůstalosti zemřelého pacienta fotografii, na níž je muž připomínající její pětadvacet let starou lásku. Navíc jí sestra po matčině smrti předá svazek neotevřených dopisů, který ji tenkrát ze Západní Sahary psal onen mladík, voják Santiago San Román Chacón. Montse se vydá na cestu do změněného severu Afriky. Zkušený prozaik a scenárista Luis Leante Chacón metodou filmových střihů střídá prostředí i časové roviny a před čtenářem se odvíjí odvěký příběh lásky mladých milenců nestejného společenského postavení v bouřlivém čase na konci frankistické éry. Santiago pracuje v barcelonském servisu a v načerno půjčených autech oslňuje dívky. Setkání s Montse pocházející z aristokratické rodiny pedagoga převrátí nejen jeho život.

S odstupem téměř dvaceti let se k českému čtenáři dostává téměř tisícistránkový román žijícího klasika nizozemské literatury Harryho Mulische Objevení nebe (1992).

Monumentální příběh přátelství dvou mužů, Maxe a Onna, datovaný od poloviny 60. let do poloviny let 80. minulého století, je rámován zprávou anděla jeho nadřízenému.

Bůh totiž zjistil, že lidé místo v něho začali věřit ve svůj rozum a díky technologickému pokroku se chtějí vyrovnat jeho zázrakům. Rozhodl se proto ukončit svou smlouvu s lidstvem, kterou uzavřel v podobě Mojžíšova desatera. Pověřil „svého“ anděla, aby zajistil návrat dvou kamenných desek do nebe.

Román Nevinný známého britského spisovatele Iana McEwana u nás vychází podruhé. Současný překlad Ladislava Šenkyříka je ale hodnocen výrazně lépe než ten, s nímž přišlo brněnské nakladatelství Jota před třinácti lety.
Právě Nevinný patří k sérii knih, na jejichž základě si McEwan v devadesátých letech vysloužil přízvisko „Ian Macabre“ nebo v češtině „básník perverze“. I když hodně slevuje z cynického zobrazování úchylek či otevřeného násilí, kterým ve svých raných prózách nešetřil, stále zachovává tíživou atmosféru lidského tápání. Do popředí se dostává téma selhání a následné viny, které rozebírá v duchu freudovské manýry své doby.

Z půdy zoufalství rostou nedobré květy, upozorňuje bylinkářka Marie ve výtečném románu Očista. A ty květy, které vyrostly kdesi v západním Estonsku, jsou vskutku hodně jedovaté.

Dějiny jsou žvást, pravil automobilový král Henry Ford. Možná pro toho, koho nedrtí tak jako Aliide, Zaru, Hanse a další postavy, jimiž svůj román zaplnila finsko-estonská spisovatelka Sofi Oksanen.

Nyní třiatřicetiletá autorka za Očistu, svůj třetí knižní titul, dostala řadu ocenění včetně prestižní Finlandie a Literární ceny Skandinávské rady. Právem, jak se o tom mohou přesvědčit čtenáři v téměř třech desítkách zemí, kde dosud Očista vyšla. Kniha s perfektním stylem i jazykem je ve vyznění drásavá jako málokterá jiná.

Spisovatel Chuck Palahniuk v knize Pygmej opět paroduje lidskou společnost ve stylu americké krásy.

Kultovního amerického spisovatele Chucka Palahniuka není třeba dlouze představovat. V poslední době mu u nás vychází jedna kniha za druhou. Do češtiny je pro odeonskou edici Světová knihovna překládá Richard Podaný. Na letošní prázdniny si mohli čeští čtenáři zabalit teprve rok starý román Pygmej. Charakterizuje ho minimalistický styl, ve kterém je patrný vliv autorova učitele, spisovatele Toma Spanbauera. Palahniuk s ním tentokrát experimentuje více než obvykle a osekává sdělení až na kost. „Tady začíná záznam čtyři operativce mě, agenta č. 67, umístěného spací komorou hostitelské sestry. Domovská stavba rodiny Cedarů. Předměstská komunita XXXXX. Datum XXXXX. Oficiální záznam: Tento agent ještě nenarušil bezpečný vstup vagíny hostitelské sestry. Mnohem lehčí narušit bezpečné americké státní hranice.“ Strohé věty dokonale vystihují poloprimitivního vypravěče, chlapce z nejmenované země na východě. Do Spojených států přilétá na výměnný pobyt, během něhož se má naučit takzvaně civilizovaným způsobům. Hostitelská rodina ani celníci na letišti však neznají hlavní cíl návštěvy – operaci zkáza.

V nejnovějším románu Milosrdenství se nositelka Nobelovy ceny Toni Morrisonová vydává hluboko do americké historie a oživuje zde její traumatické dopady na ženy.

Toni Morrisonová (1931), nositelka Nobelovy ceny za literaturu, je americká spisovatelka afroamerického původu, která se proslavila hlavně romány Šalomounova píseň (1977) a Milovaná (1987). Ve svých dílech osobitě přepisuje afroamerickou historii v magicko-realistické příběhy, jejichž jádrem bývají osudy nekonvenčních hrdinek. Milosrdenství (2008) je zatím poslední autorčin román, který v překladu Zuzany Mayerové a s výbornou předmluvou a medailonem Hany Ulmanové vydal Odeon.

Milosrdenství, zatím poslední román Toni Morrison, má vlastnosti její nejslavnější knihy Milovaná. Faulknerovský postup předbíhání nebo zpožďování přirozeného děje, který udržuje čtenáře v nejistotě až do konce, střídání vypravěčů i úhlů pohledu, vyprávění pomocí vnitřních monologů, divokou nespoutanost obrazů, ale hlavně zachycení lidské krutosti a sadismu, velkého traumatu amerického národa, které může překonat jedině milosrdenství. Kniha začíná i končí vyznáním lásky, i když v obou případech úplně jiné, než by člověk čekal. Láska a milosrdenství rámují ten skoro biblický příběh z amerického dávnověku, kdy být ženou znamenalo být otevřenou ránou, která se nikdy nezahojí. Příběh plný podivností, jaké známe jen ze snů a z těch chvilek, kdy pára nad konvicí připomíná psí hlavu.

Je mu čtyřiašedesát a bojí se smrti. Píše o ní už třicet let a zdá se, že to dosud jako terapie příliš nezabralo. Přiznaná obava z konce života je nejen hlavním motivem jednadvacáté knihy britského prozaika Juliana Barnese, ale také tím nejlepším kořením – což zní možná cynicky, je to ale zcela v Barnesově stylu. Románový esej Žádný důvod k obavám vydalo nakladatelství Odeon v překladu Petra Fantyse. V překladatelské kategorii byla kniha také nominovaná na letošní Magnesii Literu.

V češtině poprvé vyšly NEVIDITELNÉ NESTVŮRY, těkavá prvotina amerického spisovatele Chucka Palahniuka, v originále publikovaná v roce 1999. O prvních románech se někdy říká, že jsou ty nejlepší. Že do nich spisovatel uloží esenci svých témat, stihomamů, přetlaků, a to opravdově, neředěně. Ze stejného důvodu však mohou být prvotiny i pěkné škváry. Autor hledá, tápe, zkouší formu, styl. Pro Neviditelné nestvůry Chucka Palahniuka (čti Čaka Polanyka), které měly být jeho prvním vydaným románem, ale vyšly v přepracované podobě až po Klubu rváčů a Programu pro přeživší, platí od každého trochu.