Zdá se, že Japonec Jasutaka Cucui pilně sledoval Kalouskovo a Nečasovo likvidování sociálních jistot v Česku, protože když dopsal v románu Konec stříbrného věku, nastínil jak bude vypadat nový sociální systém pro seniory. Cucui totiž v duchu některých japonských rituálů vytváří společnost, která nutí občany starší 70let, aby se vzájemně vyvražďovali.

Celý článek na citarny.cz

Prvotinu Sofi Oksanen Stalinovy krávy (Odeon 2012) přeložila Linda Dejdarová. A budiž jí dík za to, že můžeme i my podržet vlasy zvracející bulimoanorektičce Anně, která v tomto románu strká prsty do krku nejen sobě, ale i poválečné historii, a snědené roky natrávené kyselými osudy jednotlivých lidí se tak mohou vyplavit zpět na světlo. Mimochodem bájný druh skotu, kterému se v socialistickém Estonsku říkalo Stalinova kráva, byly ve skutečnosti vyhublé kozy.

Celý článek na Novinky.cz

Don DeLillo: Cosmopolis
1.3.2012 Deník – Střední Čechy
(kul)

Knižní tip Deníku
New York, duben 2000. Městem projíždí prezident s ochrankou, oblíbený rapper má pohřeb, demonstranti zaplavili obchodní čtvrť a jistý nebožák se při tom upálil. A zrovna toho dne se Eric Packer, majitel limuzíny, bytu s osmačtyřiceti pokoji a vyřazeného sovětského bombardéru, rozhodne, že se nechá ostříhat. Cosmopolisem se stává makléřova limuzína: přímo v ní se Eric„setkává“se svými poradci, ale také s lékařem či manželkou, a přitom na obrazovce vidí veškerá čísla, která jako investor potřebuje. Občas z vozu vystoupí, a pak se ocitá mimo svět, který ovládá. K lidem, kteří jsou mimo jeho dosah, patří i muž, který mu zkříží cestu. DeLillo představuje zhuštěný mikrokosmos moderního světa, kterému vládne sebestředný člověk. Moc peněz kombinovaná s nejmodernější technikou nabízí neomezené možnosti.

U knihovny s Petrem Bílkem
1.3.2012 Literární noviny

Stručně a rychle. Má cenu tyhle knihy číst? Založit do knihovny, nebo vyhodit?
Don DeLillo: Cosmopolis (Odeon 2012/ přeložil Ladislav Nagy) Joyce měl Dublin, DeLillo má New York. Den přebohatého investičního bankéře v pancéřované luxusní limuzíně, od svítání do smrti. Třeskutá vibrace světa visícího na kmitání nekonečných sloupců čísel na burzách. Nervózní styl napjatých nervů těsně před zhroucením. Chronická nespavost kapitálu. Opojná závrať sebedestrukce. Individuální osud ztrácí smysl v mohutných pulzech energie, jimž je vydán všanc v tekuté realitě současné civilizace. Tak chutná apokalypsa.

Sofi Oksanen: Stalinovy krávy. Překlad Linda Dejdarová. Odeon, 398 stran, cena 329 korun

Recenze: kniha 80 %

Před prvotinou finsko-estonské spisovatelky Sofi Oksanen Stalinovy krávy klobouk dolů. Není prakticky dokonalá jako pozdější Očista, za niž Oksanen posbírala řadu ocenění včetně Evropské knižní ceny za rok 2010. Ale i tak se některé její scény vryjí do paměti natolik, že i při pouhé vzpomínce na ně čtenář cítí bulimické či anorektické příznaky, jež devastují nešťastnou krásnou Annu. A autorčiny návraty do trpké historie Estonska za sovětské vlády jsou výtečným předobrazem toho, co později Oksanen dokázala v Očistě.

Naše nakladatelství se může pochlubit dvěma nominacemi na cenu Magnesia Litera za letošní rok.

Litera za prózu
Marek Šindelka: Zůstaňte s námi

Litera za nakladatelský čin
Edice Světová knihovna

Všechny nominace si můžete prohlédnout na oficiálních stránkách Magnesia Litera.

Sofi Oksanen: Stalinovy krávy. Přeložila Linda Dejdarová, Odeon, 400 stran

O osvětu se snaží odborné a publicistické články. Reportáže o problémech přinášejí svědectví. Literatura však v některých vzácných případech může pojmenovat téma tak přesně, až čtenář natolik splyne s trpící postavou, že ho přejde chuť. Chuť na jídlo. V debutovém románu estonsko-finské literární hvězdy Sofi Oksanen Stalinovy krávy jde o pojmenování problémů a především o kořeny, z nichž poruchy příjmu potravy -bulimie a anorexie – vyrůstají.
Celý text je vystavěný tak, aby i čtenář už od první kapitoly začal trpět bulimií a anorexií společně s hrdinkou Annou. Jako byste v každé kapitole snědli něco neskutečně chutného, ale snědli toho příliš mnoho a teď se nakláníte nad mísou. Šíleným tempem se pročítáte knihou, o níž jste si možná mysleli, že se vám ji kvůli smutnému a nepříjemnému tématu ani nebude chtít číst.

Paul Harding: Tuláci, přeložila Zuzana Mayerová, Odeon, Praha 2011

V dnešní uspěchané a karnevalově přeplněné době lidé přece nechtějí číst pomalé, kontemplativní, trochu starodávně vonící tituly. Zhruba to je jádro argumentace amerických nakladatelů, kterým Paul Harding, bývalý jazzový bubeník a spisovatel v naději, nabízel svůj literární debut Tuláci (Tinkers). A dál je to trochu popelkovský pohádkový příběh: jak se šedá myška proměnila v krásnou princeznu neboli jak kniha, které nikdo nedůvěřoval, získala Pulitzerovu cenu.

Ačkoli se ten příběh může zdát navýsost podezřelý, Tuláci skutečně jsou výbornou, podivuhodnou a inspirativní knihou, která stojí za to, abychom jí věnovali pozornost. Jako klíčové, ukotvující charakteristiky pro recenzovaný text si můžeme formulovat tyto: impresionistický, modernistický, dialektický, mytický; přičemž platí, že zvolené seřazení neodpovídá nutně jejich důležitosti; všechny se pokusím v průběhu psaní detailněji konkretizovat a ilustrovat. Nejprve však pohled na dějovou strukturu příběhu.

Na serveru IHNED.cz si můžete přečíst první kapitolu z románu Cosmopolis, který v příštích dnech vydáváme. Jedná se o stejnou ukázku, jaká byla publikována i na Literární.cz, avšak o pár odstavců delší.

Japonský klasik (78) přináší ve svém románu z roku 2006 provokativní vizi: v rámci reformy sociálního systému a úspor jsou všichni občané starší sedmdesáti let nuceni vzájemně se vyvražďovat: přežijí jen ti nejodolnější. Na první pohled to vypadá jako moralistní satira namířená proti krutému kapitalistickému světu, Cucui však rozehrává akční podívanou kořeněnou hodně černým humorem; nezastaví se před ničím.
Skoro jako jeho hrdinové, kteří navzdory vyššímu věku nejsou žádní sušinkové, a už vůbec ne morální vzory. Autor naznačuje, že generace si vzájemně nemají co vyčítat, sobečtí, zbabělí, úskoční, násilničtí byli přece vždycky všichni! Samozřejmě v kultuře, která má ke smrti i hodnotě jednotlivce (o sebevraždě nemluvě) zcela jiný vztah, než má ta naše, je kniha vnímána úplně jinak. Ostatně, kdo dokáže pohlédnout za laskavě melancholický svět takového Harukiho Murakamiho, ví, že japonská literatura se otevřeně násilných, sexuálních a perverzních scén nikdy nebála. Stačí připomenout i u nás vycházející autory jako Rjú Murakami nebo Kenzaburo Óe. Jako oni i Jasutaka Cucui je zárukou silného, byť drsného čtenářského zážitku.

Vojtěch Varyš

Konec stříbrného věku na bux.cz

Ve včerejším pořadu ČT2 Knižní svět byl představen román Neda Beaumana Boxer, brouk.

VIZ VIDEO-ARCHIV