Irský prozaik žijící v New Yorku Colum McCann získal za román Co svět světem stojí americkou Národní knižní cenu a také Mezinárodní IMPAC dublinskou literární cenu.

Zas tak dobře na tom Irové nejsou, aby rozdávali štědře dotovaná ocenění, a tak The International IMPAC Dublin Literary Award tentokrát putovala za oceán. To není paradox, nýbrž irská tradice. Sto tisíc eur totiž letos získal Colum McCann (1965), Ir usazený v New Yorku, za svůj nejnovější román Let the Great World Spin (2009), který právě vyšel v českém překladu pod titulem Co svět světem stojí. A v tomto ročníku prestižní dublinské ceny byli v užších nominacích hned tři irští autoři. Což by nemělo vyvolat dojem, že Irové jsou „samožrouti“, v patnáctileté tradici ocenění zvítězil Ir dosud pouze jednou. Před pěti lety to byl Colm Tóibín (1955) díky románu The Master.

Cola light, konversky a stovky esemesek – nechte se svést prvotinou Bludy z nudy talentovaného Francouze, který si říká Sacha Sperling. Povedený překlad Míši Řezáčové vychází v edici Světová knihovna. Samotné téma vyvolává skepsi. Příběhů o zlaté mládeži, která při hledání smyslu života revoltuje proti všem a všemu a z dlouhé chvíle uniká k rozrušování smyslů libovolnými prostředky, existuje víc než dost. Tehdy náctiletý autor tak v okamžiku, kdy se rozhodl vytěžit maximum z dávno ohraných motivů, neměl jednoduchou výchozí pozici.

Cola light, konversky a stovky esemesek – nechte se svést prvotinou Bludy z nudy talentovaného Francouze, který si říká Sacha Sperling. Povedený překlad Míši Řezáčové vychází v edici Světová knihovna.
Samotné téma vyvolává skepsi. Příběhů o zlaté mládeži, která při hledání smyslu života revoltuje proti všem a všemu a z dlouhé chvíle uniká k rozrušování smyslů libovolnými prostředky, existuje víc než dost. Tehdy náctiletý autor tak v okamžiku, kdy se rozhodl vytěžit maximum z dávno ohraných motivů, neměl jednoduchou výchozí pozici.

Michael Beard je nositelem Nobelovy ceny za fyziku, ale svou nejlepší práci – vlastně spíš náhodný geniální objev – odvedl v raném mládí. Jako padesátník žije ze své pověsti, přednáší za horentní honoráře, zaštiťuje svým jménem renomované vědecké instituce a s vlažným zájmem vede výzkumný program zabývající se možnostmi čelit důsledkům globálního oteplování, štědře dotovaný vládou. S nutkavým sukničkářem Beardem se seznamujeme ve chvíli, kdy se rozpadá jeho páté manželství. Tentokrát je to ale jiné: nevěrná je mu žena, zatímco on ji pořád ještě miluje. Děj románu Solar, který v českém překladu Ladislava Šenkyříka vydává Odeon, se kromě McEwanova domovského Londýna odehrává i za severním polárním kruhem nebo v pouštích Nového Mexika a rozvíjí temně satirický příběh o křehkosti lidského úsilí dostát nejtěžším a nejsložitějším výzvám našich časů – nejen těch materiálních a vědeckých, ale i hluboce intimních a lidských.

Ubíhaly týdny a měnilo se toho jen málo. V Patricině základní škole začalo podzimní vyučování. Navečer opravovala písemky a připravovala se na hodiny a třikrát či čtyřikrát týdně odcházela kolem sedmé nebo osmé na noc k Tarpinovi. Když koncem října přestal platit letní čas a Patrice odcházela zahradní pěšinou potmě, její nepřítomnost byla jen o to dovršenější. Z jejího záměru pozvat svého milence na večeři nakonec nic nebylo, přinejmenším ne v době, kdy byl Beard doma. Občas musel kvůli pracovním schůzkám strávit noc mimo město, a když se vrátil, nenacházel žádné známky Tarpinovy přítomnosti, pokud jimi neměl být zvýšený lesk dubového stolu v jídelně nebo pečlivě uklizená kuchyně, v níž bylo veškeré nádobí pečlivě srovnáno na svém místě.

Odhoďte slušné vychování, zábrany, morální hodnoty, lásku k bližnímua nechte promluvit svoje nejniternější zvířecí pudy, krvelačnost, strach. A představte si, že vláda schválí zákon o likvidaci seniorů starších sedmdesáti let, protože současné stárnoucí populaci jsou jenom na obtíž a péče o ně stojí stát i rodiny ohromné peníze.

Aby ale nemusel mít výčitky svědomí každý, vyhlásí vláda speciální zóny, v nichž platí třicetidenní lhůta pro Stříbrnou bitvu. Té se účastní všichni senioři, kteří mají za úkol se navzájem zabít. Pokud do konce lhůty zbude víc než jeden, zvláštní jednotky všechny přeživší popraví. Pokud přežije jen jeden důchodce, znamená to, že je nejlepší či nejsilnější a on jediný má právo na další život.

Bránit výkonu spravedlnosti je zakázáno a trestá se to smrtí. Jasutaka Cucui, slavný japonský spisovatel, jehož dílo je už díky Odeonu překládané i u nás, rozehrál v Konci stříbrného věku na tomhle pozadí ten nejdrsnější román, masakr, akční bitvu mezi staroušky. Nešetří nikoho, ani hrdiny, ani čtenáře. A je to bravurní koncert pro kulovnice, granáty, nože i japonské meče, ve kterém krev teče proudem.

Druhé vydání vynikajícího postmoderního hororu plného vyšinutých postav a sprosťáren Ukolébavka Chucka Palahniuka, autora kultovního Klubu rváčů, vydalo před nedávnem v překladu Richarda Podaného nakladatelství Odeon. K napsání mrazivého a černou magií prošpikovaného románu o moci slova, v němž si nemůžete být ničím jistí, Palahniuka inspirovala tragédie v jeho osobním životě – sadistická vražda jeho otce a vrahova poprava.

„Fígl, jak zapomenout na celkový obraz světa, je v tom, že se na všechno podíváte zblízka.“

Usedlý a spořádaný novinář Carl Streator býval obyčejným mužem ve středních letech. Život se mu ale obrátil vzhůru nohama, když dostal za úkol napsat sérii článků o syndromu náhlého úmrtí novorozence – vypozoroval, že v blízkosti všech mrtvých dětí se vyskytovala stejná kniha říkanek obsahující takzvanou probíranku. Nejde však o neškodnou sentimentální africkou básničku o usínajících zvířátkách, jak to na první pohled vypadá.

Spisovatelka Yiyun Li (nar. 1972) vyrůstala v Pekingu, odkud v roce 1996 odešla do Spojených států s cílem věnovat se tam výzkumu v oboru imunologie. V Americe už zůstala, ale díky náhodě se z ní nestala vědkyně, nýbrž anglicky píšící spisovatelka. V jednom rozhovoru Li přiznává, že stejně jako pro jednu z postav v titulní povídce z knihy Tisíc let vroucích modliteb znamenal i pro ni nový jazyk osvobození od podvědomé autocenzury spojené s čínštinou. Sbírka povídek Tisíc let vroucích modliteb je jejím prvním vydaným dílem (z roku 2005), v češtině však dříve vyšel její pozdější román Ubožáci, který vypráví osudy lidí krutě poznamenaných čínskou kulturní revolucí. Obě díla sklidila v Americe velkou chválu ze strany kritiků, dvě z povídek byly také zfilmovány.

„Je to od začátku do konce pěknej masakr,“ napsali mi z nakladatelství Odeon o knížce Konec stříbrného věku a měli pravdu. Zapomeňte na český předvolební klip Přemluv bábu, Jasutaka Cucui jde dál a ve svém šklebivém výsměchu současnému kultu mládí a produktivity přichází s představou plánu masového vyvražďování důchodců. Píše vtipně, lehce a mráz po zádech čtenáři začne běhat až v druhém plánu. Jasutaka Cucui patří k autorům, kteří se nestydí literaturou bavit. V Japonsku patří už od šedesátých let minulého století k těm, kdo ustavují žánr sci-fi jako respektovaný způsob uměleckého vyjádření, ve svých románových vizích účtuje se současnou nejenom japonskou společností a jedovatými větami ostřeluje nadvládu médií nebo tíhnutí k totalitám všeho druhu. V románu Peklo, který dosud jako jediný vyšel česky, své postavy zavádí přímo na místo označené v titulu knihy. „Zkrátka Japonec,“ dodal nakladatel.

„Postavím se do rohu, tak daleko od heroinu, jak jen to jde. Docela slušná zbytková inteligence, co mě k tomuhle rozhodnutí přivedla. Že je moje matka mrtvá, mi oznámili v pokoji vymalovaném takovou hořčičně žlutou barvou, seděla jsem osaměle na nepolstrované židli a najednou mi ten doktor, jehož obličej jsem mezitím bohužel vytlačila z paměti, zprostředkoval pro mě do té doby naprosto neznámý přístup k lidskému životu. Když mi oznamoval, že počínaje touto chvílí budu sama, otočila se moje hlava doleva, aby byly moje oči nuceny zírat oknem do absolutní tmy. To, že její smrt moje vnímání vnímání obohatila o tuhle úroveň temnoty, je příliš vysoká cena za větu: „Moje matka zemřela, když mi bylo třináct.“ (Axolotl roadkill, Helene Hegemann)

Delphine de Vigan si ve svém románu Ani později, ani jinde všímá pracovního světa, kde jsou hlavní výkon, zisk a úspěch.

Ve dne pracovala jako ředitelka sociologického institutu, večer se věnovala dětem a v noci psala. Během probdělých nocí vznikly mimořádné knihy, kterými se rodilá Pařížanka Delphine de Vigan (1966) zapsala do povědomí čtenářů. Románem No a já se v roce 2007 dostala do nominace na prestižní Goncourtovu cenu, získala dvě významná francouzská literární ocenění i mezinárodní odezvu. Ve svém pátém a zatím posledním románu Ani později, ani jinde z roku 2009 si autorka všímá negativních společenských fenoménů – pracovního diskurzu, jemuž dominují výkon, zisk a úspěch. Za jakoukoliv cenu.

Pátý román francouzské spisovatelky Delphine de Vigan se odehrává v Paříži, charakterizované jako pulzující velkoměsto míjení a nenaplněných snů. Pokud se totiž v jejích předchozích knihách často objevoval motiv iluze, tady jde jen a jenom o deziluzi.Protagonistce Mathildě se dostane tvrdého procitnutí ve chvíli, kdy kvůli autonehodě přijde o manžela. Zůstane opuštěná s rozhodnutím, že se dokáže o život sebe a svých synů poprat sama. Pracně vybudované teritorium se jí ale začne smrskávat.

Někteří z francouzských kritiků dávají De Vigan do souvislosti s tzv. kancelářským románem. Relativně nový termín zahrnuje téma, které se v literatuře objevuje již od počátku dvacátého století a které ještě zesílilo s nástupem postmoderny.