Sofi Oksanen: Stalinovy krávy. Přeložila Linda Dejdarová, Odeon, 400 stran

O osvětu se snaží odborné a publicistické články. Reportáže o problémech přinášejí svědectví. Literatura však v některých vzácných případech může pojmenovat téma tak přesně, až čtenář natolik splyne s trpící postavou, že ho přejde chuť. Chuť na jídlo. V debutovém románu estonsko-finské literární hvězdy Sofi Oksanen Stalinovy krávy jde o pojmenování problémů a především o kořeny, z nichž poruchy příjmu potravy -bulimie a anorexie – vyrůstají.
Celý text je vystavěný tak, aby i čtenář už od první kapitoly začal trpět bulimií a anorexií společně s hrdinkou Annou. Jako byste v každé kapitole snědli něco neskutečně chutného, ale snědli toho příliš mnoho a teď se nakláníte nad mísou. Šíleným tempem se pročítáte knihou, o níž jste si možná mysleli, že se vám ji kvůli smutnému a nepříjemnému tématu ani nebude chtít číst.

Paul Harding: Tuláci, přeložila Zuzana Mayerová, Odeon, Praha 2011

V dnešní uspěchané a karnevalově přeplněné době lidé přece nechtějí číst pomalé, kontemplativní, trochu starodávně vonící tituly. Zhruba to je jádro argumentace amerických nakladatelů, kterým Paul Harding, bývalý jazzový bubeník a spisovatel v naději, nabízel svůj literární debut Tuláci (Tinkers). A dál je to trochu popelkovský pohádkový příběh: jak se šedá myška proměnila v krásnou princeznu neboli jak kniha, které nikdo nedůvěřoval, získala Pulitzerovu cenu.

Ačkoli se ten příběh může zdát navýsost podezřelý, Tuláci skutečně jsou výbornou, podivuhodnou a inspirativní knihou, která stojí za to, abychom jí věnovali pozornost. Jako klíčové, ukotvující charakteristiky pro recenzovaný text si můžeme formulovat tyto: impresionistický, modernistický, dialektický, mytický; přičemž platí, že zvolené seřazení neodpovídá nutně jejich důležitosti; všechny se pokusím v průběhu psaní detailněji konkretizovat a ilustrovat. Nejprve však pohled na dějovou strukturu příběhu.

Na serveru IHNED.cz si můžete přečíst první kapitolu z románu Cosmopolis, který v příštích dnech vydáváme. Jedná se o stejnou ukázku, jaká byla publikována i na Literární.cz, avšak o pár odstavců delší.

Japonský klasik (78) přináší ve svém románu z roku 2006 provokativní vizi: v rámci reformy sociálního systému a úspor jsou všichni občané starší sedmdesáti let nuceni vzájemně se vyvražďovat: přežijí jen ti nejodolnější. Na první pohled to vypadá jako moralistní satira namířená proti krutému kapitalistickému světu, Cucui však rozehrává akční podívanou kořeněnou hodně černým humorem; nezastaví se před ničím.
Skoro jako jeho hrdinové, kteří navzdory vyššímu věku nejsou žádní sušinkové, a už vůbec ne morální vzory. Autor naznačuje, že generace si vzájemně nemají co vyčítat, sobečtí, zbabělí, úskoční, násilničtí byli přece vždycky všichni! Samozřejmě v kultuře, která má ke smrti i hodnotě jednotlivce (o sebevraždě nemluvě) zcela jiný vztah, než má ta naše, je kniha vnímána úplně jinak. Ostatně, kdo dokáže pohlédnout za laskavě melancholický svět takového Harukiho Murakamiho, ví, že japonská literatura se otevřeně násilných, sexuálních a perverzních scén nikdy nebála. Stačí připomenout i u nás vycházející autory jako Rjú Murakami nebo Kenzaburo Óe. Jako oni i Jasutaka Cucui je zárukou silného, byť drsného čtenářského zážitku.

Vojtěch Varyš

Konec stříbrného věku na bux.cz

Ve včerejším pořadu ČT2 Knižní svět byl představen román Neda Beaumana Boxer, brouk.

VIZ VIDEO-ARCHIV

Tichý Don a Hitlerovo porno
Kateřina Kadlecová
Dvě prózy slavného amerického spisovatele DONA DeLILLA v češtině

První část nadpisu tohoto článku nesouvisí jen s tím, že mi DON DeLILLO během půlhodinového interview loni v dubnu nebyl ochoten téměř nic sdělit. („Nepřijel jsem do Prahy proto, abych mluvil, ale abych poslouchal a díval se,“ pravil tehdy ještě čtyřiasedmdesátiletý Newyorčan, jenž podobně jako jeho stejně věhlasní kolegové-literáti Cormac McCarthy a Thomas Pynchon nesnáší společenské akce, rozhovory a vůbec cokoli, co souvisí s publicitou a požíváním statutu jednoho z největších amerických prozaiků současnosti.) Sousloví „tichý Don“, vypůjčené z titulu Šolochovova slavného čtyřdílného románu, se snaží vyjádřit i úspornost DeLillových stylů na ploše celého jeho obsáhlého díla, onu pověstnou ekonomičnost jeho jazyka i strohost palčivě ostrých obrazů. Nebo taky skutečnost, že patnáctero DeLillových románů a tři dramata přes spisovatelovu proslulost málokdo četl.

Čtení: Don DeLillo – Cosmopolis

New York, duben 2000. Městem projíždí prezident se svou ochrankou, jistý oblíbený rapper má pohřeb, demonstranti protestující proti globalizaci zaplavili obchodní čtvrť… A zrovna toho dne se bezohledný makléř Eric Packer rozhodne, že se nechá ostříhat. Čtenář s ním na stránkách románu, který do češtiny přeložil Ladislav Nagy a který Odeon vydává v edici Světová knihovna, podnikne napínavou cestu městem zaplaveným lidmi a hlavně čísly: čísly směnných kurzů a cen akcií. Cosmopolisem je makléřova luxusní limuzína, v níž se „setkává“ se svými poradci, ale také s lékařem či manželkou, a přitom na monitorech vidí veškerá čísla, která jako investor potřebuje. Občas se ovšem rozhodne z limuzíny vystoupit – sice za bedlivého dohledu osobní stráže, a přesto se ocitá mimo svět, který ovládá…

Ned Beauman: Boxer, brouk. Přeložili David Záleský a Markéta Záleská, Odeon, 240 stran

Menší česká knihkupectví na své pulty ještě nestačila zařadit román londýnského rodáka Neda Beaumana (26) Boxer, brouk a ze zámoří už přichází zpráva, že za něj autor obdržel Goldbergovu cenu. Tu udílí etablovaná americká nadace spisovateli zpracovávajícímu látku s židovskou tematikou. Je to odvážné rozhodnutí: tohle dílo se na historii Židů ve 20. století dívá úhlem pohledu na hranici společenské přijatelnosti.
Kevina Brooma zvráceně přitahují památky na nacistickou éru, k nimž přistupuje jako k relikviím. I obyčejná dýka příslušníka SS v něm vyvolává extatický stav, jejž označuje jako „zvláštní, povznášející, je to jako zjevení“. Broom pracuje pro movitějšího sběratele se stejnou úchylkou. Díky němu se ocitne ve smrtelně nebezpečném příběhu, v němž mají důležitou roli brouci se svastikou na krovkách, britští fašisté, eugenika, trpasličí boxer, potlačovaná homosexualita, Anglie 30. let a v neposlední řadě vzácná choroba trimetylaminurie, jež se vyznačuje nesnesitelným tělesným zápachem.

Román mladého britského autora paroduje fascinaci fetiš třetí říše

Jedním z dobrých předsudků o Británii je, že ve větší míře rodí podivíny, cvoky a génie. Má na to vliv nejspíš počasí, ostrovní izolace a strava. Zdá se, že tam opět jedno semeno výstřednosti vzklíčilo. Jmenuje se Ned Beauman a v roce 2010, kdy mu vyšel první román Boxer, brouk (Boxer, Beetle), mu bylo pětadvacet.
Román začíná touto větou: „Ve volných chvílích občas zavřu oči a představuju si oslavu čtyřicátých třetích narozenin Josefa Goebbelse.“ Čtenář buď knihu odkládá, nebo začne číst. Udělá dobře, neboť vzápětí nastoupí na dosti pekelný tobogan, na němž se projede krajinou mentálních bizarností a kuriozit, krajinou přitažlivou ve své zvrhlosti a zábavnou ve své morbidnosti. A především krajinou budovanou velmi nadaným správcem lunaparku. Mezi jeho atrakcemi má své místo eugenika, předválečný britský fašismus, jeden podměrečný a velmi agresivní židovský boxer, zmutovaní brouci s hákovým křížem na krovkách a další výstřednosti.

Nad knihou Marka Šindelky Zůstaňte s námi

Jakub Šofar si utahuje z mého nerecenzentství. Nejdřív prý tři čtvrtě stránky popíšu o tom, jak jsem byl v hospodě a s kým a co jsme všechno snědli a vypili a teprve až někde ke konci pár slovy stručně zmíním, že jsem měl s sebou v tašce tu a tu knihu. Poslyšte tedy: Byl jsem v hospodě U Hrocha.
Byli jsme tam se Šofarem. Dali jsme si tlačenku, která nemá široko daleko konkurenci, a zapili ji čtyřmi plzeňskými. Když jsem potom v tašce hledal peněženku, nahmatal jsem foťák, žvýkačky, ale peněženka pořád nikde. Místo ní jsem vytáhl povídkový soubor Marka Šindelky Zůstaňte s námi.
„To je výborná knížka,“ konstatoval Šofar. „A jestli o ní budeš psát, odviň to od povídky Luk, ta nemá chybu. Pubertální sígr má problém ve škole; násilnickej typ. Otec je z toho vyděšenej a moc neví, co by s tím měl dělat. Vyzvedne kluka u bejvalý ženy a odjedou spolu k lesu. Oba náruživě střílej lukem. Střílej do terče, než se objeví na louce stádo srn.“
„Nevyprávěj mi to dopředu, já umím číst!“ přerušil jsem Šofara.