To nejlepší ze světové literatury

Kat Kaufmann: Superpozice (7.3.2017, art.ihned.cz) „Jaká to je, prosím?“ Jak se dokáže ptát tak mile. Jako by toho už dávno neměl plný zuby, jako bych nebyla poslední host v hluboké noci. „Jo tak. To je...

Celý článek >>>

V bludišti paralelních světů (7.3.2017, Lidové... Románový debut Kat Kaufmannové je příběhem mladé ruské Židovky v Berlíně a také knihou mnoha tváří – tematicky i jazykově. Název Superpozice (ve významu...

Celý článek >>>

Vyšel nový román Harukiho Murakamiho. Má 2000 stran,... Příznivci japonského spisovatele Harukihu Murakamiho, jenž bývá označován za favorita na Nobelovu cenu za literaturu, v pátek oblehli japonská knihkupectví. O...

Celý článek >>>

PRÁVĚ VYCHÁZÍ Han Kang: Vegetariánka (23.2.2017,... Jonghje se jednoho dne probudí z krvavé noční můry a její život se začne dramaticky měnit. Ze všeho nejdřív přestane jíst maso. Ovšem v dravé patriarchální...

Celý článek >>>

Maďarská literární senzace, zahlcená bídou (22.2.2017,... V Maďarsku se stal román Nemajetní uznávaného básníka a esejisty Szilárda Borbélyho literární senzací. Vypráví příběh chudé, částečně židovské venkovské...

Celý článek >>>

Vyšel nový román Harukiho Murakamiho. Má 2000 stran, jeho hrdina po rozvodu utíká do hor (25.2.2017, art.ihned.cz)

Přidal: Odeon | V kategorii Aktuality ze světa knih | 09-03-2017

0

Příznivci japonského spisovatele Harukihu Murakamiho, jenž bývá označován za favorita na Nobelovu cenu za literaturu, v pátek oblehli japonská knihkupectví.

O půlnoci místního času se zde začal prodávat Murakamiho nejnovější román Kišidančo Goroši. Jeho název se do angličtiny zatím překládá jako Killing Commendatore, v češtině by mohl znít Zabít komtura.

Podle agentury AFP má román dva díly, které dohromady čítají 2000 stran. Nakladatelství Šinčóša očekává mimořádný zájem, na pulty poslalo 1,3 milionu výtisků. „Je to delší román než Kafka na pobřeží, ale kratší než 1Q84,“ avizoval podle svého agenta spisovatel, když nedávno přebíral knižní cenu v Dánsku.

Japonská veřejnoprávní televize NHK dvě hodiny před vydáním románu odvysílala dvouhodinový speciál o „fenoménu Murakami“. Autor, který se vyhýbá rozhovorům i focení a přísně střeží své soukromí, se ke knize jinak jako obvykle blíže nevyjádřil.

„Autor chce, abychom knihu objevili bez jakékoliv předchozí znalosti děje. Proto jsme se rozhodli před vydáním nic neříkat. I k rukopisu se dostalo minimum lidí,“ uvedl mluvčí nakladatelství Šinčóša.

Pokračovat ve čtení článku na www.art.ihned.cz

Haruki Murakami a jeho díla na www.knizniklub.cz

PRÁVĚ VYCHÁZÍ Han Kang: Vegetariánka (23.2.2017, Tvar)

Přidal: Odeon | V kategorii Aktuality ze světa knih, Ukázky | 09-03-2017

0

Jonghje se jednoho dne probudí z krvavé noční můry a její život se začne dramaticky měnit. Ze všeho nejdřív přestane jíst maso. Ovšem v dravé patriarchální společnosti její náhlé vegetariánství a zejména neoblomný postoj, s jakým se vzepře svému muži i rodině, představuje pro její okolí ohromný šok. Dosud žila v úloze obyčejné ženušky, přesně podle přetrvávajících konzervativních představ v ekonomicky rychle se rozvíjející, nicméně společensky v určitých směrech stále velmi zkostnatělé Jižní Koreji. Bez zbytečných řečí poslušně plnila manželova přání, vařila jeho oblíbená jídla, vypravovala ho do práce a čekala na něj do pozdních hodin, kdy se vracel z dlouhých firemních večeří. Teď však chce uniknout kruté nadvládě masožravosti a přimyká se k rostlinnému světu – tak moc, že ji obrazy květin na nahém těle svedou k zakázanému sexuálnímu poměru.

Jihokorejská autorka Han Kang (1970) pochází ze spisovatelské rodiny. Vystudovala korejskou literaturu, začínala s poezií a povídkami, později se začala věnovat románům. Vegetariánka je její první prózou, která byla přeložena do angličtiny; roku 2016 za ni získala Mezinárodní Man Bookerovu cenu.

-jj

 

Otevřel jsem dveře do chodby a vyšel ven. Jedním prstem jsem zuřivě mačkal tlačítko výtahu a přitom jsem netrpělivě sledoval, jak si žena loudavě nazouvá tmavě modré tenisky. Ke kabátu se vůbec nehodily, ale nedalo se nic dělat. Neměla žádné slušné boty. Všechny kožené totiž vyhodila.

Nasedl jsem do auta jako první, netrpělivě otočil klíčkem v zapalování a zapnul rádio s dopravními informacemi. Bedlivě jsem poslouchal, abych si zjistil něco o dopravní situaci v okolí tradiční korejské restaurace, kterou šéf zarezervoval. Mezitím jsem si zapnul bezpečnostní pás a uvolnil ruční brzdu. Žena se třásla chladem, který jí během krátké cesty k autu stihl proniknout pod oděv. Dosedla na místo spolujezdce a po chvilce snažení konečně s hlasitým zachrastěním zaklapla přezku pásu.

„Nesmíš mi to dneska pokazit. Je to poprvý, co mě šéf pozval na večeři pro nejvyšší management. Poslední dobou si mě nějak oblíbil.“

K restauraci jsme dorazili na čas jen díky tomu, že jsem uháněl chytře zvolenou cestou postranními uličkami. Dvoupatrová budova s prostorným parkovištěm působila okázalým dojmem už na první pohled.

Nedávno zrovna udeřily poslední zimní mrazy. Má žena, která stála na kraji parkoviště jen v lehkém jarním kabátu, pod který jí fučel chladný noční vítr, vypadala prokřehle. Nepřipouštěl jsem si, že by mohlo být něco v nepořádku jen proto, že cestou nepromluvila ani slovo. Přičítal jsem to její povaze. Tichá žena, dobrá žena. Takové měli nejradši už v generaci našich rodičů a prarodičů, pomyslel jsem si, abych hbitě zahnal vzmáhající se nepříjemný pocit.

Generální ředitel, výkonný ředitel a obchodní ředitel se svými manželkami už seděli uvnitř. Šéf mého oddělení a jeho žena dorazili krátce po nás. Poté, co jsme se se všemi pozdravili zdvořilým pokývnutím hlavou a úsměvem, jsme si já a má žena svlékli kabáty a pověsili je na věšák. Manželka generálního ředitele – dáma s obočím pečlivě vytrhaným do štíhlých linek a s masivním nefritovým náhrdelníkem kolem šíje – mě a ženu uvedla k našim místům u dlouhého banketního stolu. Soudě podle toho, jak si ostatní v restauraci počínali nenuceně, museli tu nejspíš být častými hosty. Zvedl jsem oči ke stropu, který byl pestře vyzdoben jako dřevěný krov tradičního korejského domu, pak jsem pohledem sklouzl ke zlatým kaprům prohánějícím se v kamenné nádrži zapuštěné do podlahy a teprve potom jsem se pomalu posadil. Bezděčně jsem se ohlédl směrem ke své ženě. Zaostřil jsem na její hrudník a v tu chvíli mě to praštilo do očí.

Měla na sobě mírně upnutou černou blůzu, pod kterou jí zřetelně vystupovaly čnějící bradavky. Nebylo pochyb. Nevzala si podprsenku. Když jsem se rozhlédl okolo, abych se přesvědčil, zda už ostatní hosté zpozorovali totéž co já, můj zrak se setkal s pohledem manželky obchodního ředitele. Snažila se předstírat, že se nic neděje, ale v jejím zdánlivě blazeovaném výraze jsem bezpečně rozpoznal zvědavost a úžas smísený s nevěřícným pohrdáním.

Ucítil jsem, jak se mi do tváří žene krev. Byl jsem si velmi dobře vědom zkoumavých očí pošilhávajících po mé ženě, která nejevila potřebu zapojit se s ostatními ženami do přátelského tlachání a místo toho nezúčastněně zírala do prázdna. Snažil jsem se zachovat chladnou hlavu. Ze všech sil jsem se soustředil jen na to, abych se choval nanejvýš přirozeně.

„Jaká byla cesta? Našel jste restauraci bez problémů?“ zeptala se mě manželka generálního. „Už jsem kolem kdysi jednou jel. Líbila se mi venkovní terasa, říkal jsem si, že bych se tu jednou rád zastavil.“

„A tak, rozumím… Zahrada je tu skutečně pěkně upravená. Přes den vynikne ještě více. Támhle tím oknem je vidět rovnou na květinové záhony.“

V tu chvíli se začala podávat večeře. Napjaté vlákno mého úsilí udržet si tvář, na kterém jsem zuby nehty visel, se rázem přetrhlo.

Jako první chod na stole přistálo želé tchangpchjongčche ze zelených fazolek mungo. Úhledně nachystaný pokrm z bělavě průsvitné hmoty pokrájené na tenké nudličky byl dozdobený houževnatcem a hovězím masem nasekaným nadrobno. Má žena dosud jen bez hnutí seděla, aniž by promluvila jediného slova, ovšem ve chvíli, kdy číšník zvedl naběračku s porcí želé a zamířil s ní k jejímu talíři, náhle nesmělým hlasem promluvila: „Já si nedám.“

Řekla to sice docela potichu, ale veškeré dění okolo stolu najednou ustalo. Všichni hosté k ní obrátili své tázavé pohledy. Promluvila tedy ještě jednou, tentokrát o něco hlasitěji.

„Nedám si. Nejím maso.“ „Neříkejte! Takže jste vegetariánka, že ano?“ zeptal se generální srdečným tónem.

„V zahraničí má vegetariánství, potažmo veganství, nemálo příznivců. I u nás se už začíná formovat povědomí o tomto trendu. Poslední dobou se v tisku nezřídka objevují burcující články o negativních dopadech vysoké spotřeby masa… Koneckonců – myšlenka, že dlouhověkost jde ruku v ruce s bezmasou dietou, není tak docela nepodložená.“

„Zní to sice hezky, ale co je to za život, když si nemůžete dát ani kousek masa?“ zeptala se manželka generálního a po tváři jí přeběhl blahosklonný úsměv.

Zatímco se talíř mé ženy bělal žalostnou prázdnotou, číšník rozdělil pokrm na zbývajících devět talířů a zmizel. Řeč se stále točila okolo vegetariánství.

„Před nějakým časem se našla ta půl milionu let stará mumie člověka. A s ní i doklady o tom, že už tehdy se lidstvo živilo lovem. Jíst maso je instinkt. Vegetariánství jde proti instinktu. Je to proti přírodě.“

„Řada lidí teď přechází na bezmasou stravu v souvislosti s tím, co jim radí tělesná typologie… Také jsem si chtěla nechat určit svůj tělesný typ a obešla kvůli tomu několik specialistů, a představte si, že každý mi řekl něco jiného. Sice jsem se pokaždé jejich radami ohledně stravování chvíli řídila, ale žádná z těch diet mi vlastně nevyhovovala… A tak si říkám, zda není zdaleka nejlepší jíst pestrou a vyváženou stravu. Od všeho trochu.“

„Od všeho trochu, ano! Ne nadarmo se říká, že zdravý je ten, kdo si v jídle nevybírá. To totiž svědčí o tom, že je dotyčný ve skvělé kondici jak po stránce tělesné, tak duševní,“ pronesla manželka obchodního ředitele, která ještě před chvilkou pokradmu vysílala svůj překvapený zrak k bradavkám mé ženy. Na to k ní vystřelila svůj triumfální šíp: „A můžu se zeptat, z jakých důvodů nejíte maso? Ze zdravotních… nebo snad náboženských?“

„Ani z jednoho,“ promluvila má žena docela smírně a pokojně, jako by si vůbec neuvědomovala, v jak nepříjemné situaci se ocitla. Naskočila mi husí kůže. Došlo mi, co asi bude chtít hostům sdělit vzápětí.

„Zdál se mi sen.“ Pohotově jsem jí skočil do řeči: „Má žena totiž velmi dlouho trpěla zažívacími problémy. Došlo to tak daleko, že jí to přivodilo těžkou nespavost. Teprve když na radu lékaře tradiční korejské medicíny přestala jíst maso, její stav se o mnoho zlepšil.“Hosté konečně chápavě pokývali hlavami. „Zaplať pánbůh. Já jsem ještě s opravdovým vegetariánem nikdy u jednoho stolu neseděl. Představte si, že večeříte s někým, komu se pohled na vás a vaše maso na talíři hnusí. No uznejte, není to děsivé? Jestliže se někdo vyhýbá masu z psychologických důvodů, musí mít v důsledku odpor nejen k masu, ale i k těm, kdo ho jedí. Nemám pravdu?“

„Asi jako když hůlkami chytnete svíjející se živou chobotničku, s gustem si ji strčíte do pusy a vtom si všimnete útlocitné slečinky, která sedí hned naproti vám a škaredí se na vás, jako byste byl bůhvíjaký netvor!“

Hosté propukli v hlasitý smích. Usmíval jsem se s nimi, ale přitom jsem zjitřeně vnímal, že má žena se nesměje ani trochu. Že vůbec nevnímá nic z hovorů znějících v prostoru kolem jejích uší a že se soustředí jen na sezamový olej odkapávající z nudliček želé, které se hostům při každém soustu třaslavě svíjejí kolem úst. A že to všem začíná být nepříjemné.

Dalším chodem byly smažené kuřecí kousky kkanpchunggi ve sladko-pálivé omáčce, následovalo sašimi z tuňáka. Zatímco ostatní hosté byli zaneprázdněni jídlem, má žena nehnula ani prstem. Její bradavky vystupovaly z hladkého profilu černé blůzy jako dva malé oříšky. Očima bedlivě nasávala každičký pohyb úst okolosedících strávníků.

Na stole se vystřídalo přes tucet vybraných chodů, ale má žena z nich ochutnala jen salát, kimčchi a rýžovou kaši s dýní. Malou porci rizota z lepkavé rýže, připraveného podle speciálního receptu, také odmítla, protože se vařilo v masovém bujónu. Hosté se postupně začali chovat, jako by má žena u stolu vůbec neseděla, a nerušeně pokračovali v hovoru bez ní. Občas se našel někdo, kdo mi alespoň ze soucitu položil nějakou otázku, ale nemohl jsem se ubránit přesvědčení, že jejich odstup a nedůvěra se stačily rozšířit i na mě.

Když se jako dezert podávalo ovoce, má žena snědla jeden dílek jablka a pomeranče.

„Nemáte ještě hlad? Vždyť jste téměř nic nesnědla!“ zeptala se mile empatickým tónem manželka generálního. Upřímně si omou ženu dělala starosti. Ale má žena na to nereagovala, ani se neusmála, ani se nezačervenala, ani neupadla do rozpaků, jen se zpříma zadívala do tazatelčina uhlazeného obličeje. Ten strnulý pohled definitivně zničil poslední zbytky přátelské atmosféry u stolu. Uvědomovala si má žena, na jakém setkání se ten večer ocitla? Docházelo jí, kdo je ta žena ve středních letech? Na okamžik jsem zahlédl temnou hloubku jejího nitra, nedohlednou jako dno černé jámy – místo, kam jsem dosud ani jedinkrát nevkročil.

Z korejského originálu Čchesikčuidža vydaného nakladatelstvím Changbi Publishers v Paju roku 2007 přeložila Petra Ben-Ari. (Odeon, Světová knihovna svazek 193)

Vegetariánka na www.knizniklub.cz

Matka mě dost nemilovala, vysvětluje spisovatel Houellebecq ponurost svých knih (18.1.2017, ihned.cz)

Přidal: Odeon | V kategorii Aktuality ze světa knih | 09-02-2017

0

Ve Francii vyšly sebrané spisy Michela Houellebecqa.

V prestižní řadě sborníků L’Herne se rovněž objevila monografie o jeho díle, do níž přispěl také sám Houellebecq.

Vyjádřil se zde například o své matce. V následném televizním rozhovoru mluvil o džihádistech či francouzské politice.

 

Francouzský spisovatel Michel Houellebecq tvrdí, že jeho tvorba působí tak ponuře, protože jej v mládí málo milovala matka.

 

„Když jsem byl dítě, matka mě dost nekolíbala ani nelaskala. Jednoduše nebyla dost něžná,“ napsal o sobě autor kontroverzně přijímaných románů Elementární částice či Platforma. „To vysvětluje vše včetně mé povahy, či alespoň jejích nejbolestivějších stránek,“ dodal.

 

Jak píše agentura AFP, Houellebecq tyto poznatky o sobě učinil v nové publikaci věnované svému dílu, která vyšla v prestižní řadě sborníků L’Herne. Ten se přitom zpravidla věnuje pouze již nežijícím autorům. Kromě samotného spisovatele do této revue přispěli literáti Salman Rushdie a Julian Barnes či rockový zpěvák Iggy Pop.

 

Publikace v řadě L’Herne vyšla ve stejný den, kdy Houellebecqovo nakladatelství Flammarion poslalo na pulty francouzských knihkupectví autorovy 1500stránkové sebrané spisy.

 

V následném rozhovoru pro francouzskou televizi Houellebecq nedostatek mateřské péče přece jenom trochu zlehčil. Jeho vztah s matkou – anestezioložkou, která chlapce opustila, když mu bylo pět let, aby mohla cestovat po Africe – byl však nesporně problematický.

 

Houellebecq matku kdysi označil za poběhlici. A roku 2008, kdy už z něj byl dávno slavný autor, jeho matka vydala životopis, v němž syna označila za „zlého, pitomého malého zmetka“, jak napsala. „Je to lhář, podvodník, parazit a kariérista ochotný udělat pro slávu a peníze naprosto cokoliv,“ napsala o svém synovi.

 

Houellebecq, jenž příští měsíc oslaví jedenašedesáté narozeniny, naposledy před dvěma lety vydal kontroverzní román Podvolení. V něm spekuloval, jak by vypadala Francie, kdyby si roku 2022 k moci zvolila islamisty. Po vydání knihy a rozruchu, jejž způsobila, Houellebecq prohlásil, že přestane psát o politických tématech.

 

Román Podvolení ve francouzštině vyšel v lednu 2015 ve stejný den, kdy džihádisté v Paříži zaútočili na redakci satirického časopisu Charlie Hebdo. Zabili dvanáct lidí včetně Houellebecqova blízkého přítele.

 

Spisovatel byl následně obviněn z toho, že vyhrocuje atmosféru ve společnosti. Houellebecqovi byla přidělena ochranka a zcela se stáhl z veřejného života.

 

„S politikou jsem skončil,“ řekl nyní autor v rozhovoru pro televizi France 2. Houellebecq teď tvrdí, že nejdůležitější je láska, a právě o ní prý napíše svůj příští román.

 

Spisovatel dodal, že většina jeho děl beztak vypráví o lidech, kterým se nevydařilo partnerské soužití.

 

V televizním rozhovoru Houellebecq dále řekl, že džihádismus je „revoluční hnutí, které se stejně jako všechna revoluční hnutí vyčerpá, ale do té doby způsobí značné krveprolití“.

 

Přestože se prý nechtěl bavit o politice, nakonec se vyjádřil k nadcházejícím francouzským prezidentským volbám, konkrétně k pravděpodobnému kandidátovi a někdejšímu ministrovi hospodářství Emmanuelu Macronovi.

 

Zatímco bývalého pravicového prezidenta Nicolase Sarkozyho měl Houellebecq „velmi rád“, Macron prý na něj působí zvláštním dojmem. „Je trochu jako mutant. Vůbec netuším, kam na to chodí. Nejsem s to mu porozumět,“ řekl spisovatel.

 

V češtině romány Michela Houellebecqa vydává nakladatelství Odeon, prózu Podvolení publikovalo v listopadu 2015.

 

Michel Houellebecq v knize Podvolení otevírá velká témata, ale velký román nenapsal – čtěte ZDE

 

Petr Fischer: Co o islámu říkají letošní romány Houellebecqa, Sansala a Rushdieho – čtěte ZDE

 

Festival v Chorvatsku zrušil divadlo podle Houellebecqa, doporučila to policie – čtěte ZDE

 

Monu Lisu na obálce Houellebecqa Maďaři zakryli nikábem – čtěte ZDE

 

Celý článek zde

Díla Michela Houllebecqa na www.knizniklub.cz

K napsání románu mě přivedla událost s udušenými migranty, říká spisovatel Šindelka (20.12.2017, IHned.cz)

Přidal: Odeon | V kategorii Aktuality ze světa knih | 04-01-2017

0

unava-materialuTěsně před Vánoci vyšla nová kniha oceňovaného mladého autora Marka Šindelky.

Jmenuje se Únava materiálu a líčí osud arabského uprchlíka Amira, který se snaží dostat do Evropy.

„Mám pocit, že o tom by měla současná literatura psát, ale citlivě,““ říká autor.

 

Loňská zpráva o nálezu těl 71 mrtvých uprchlíků v odstaveném chladírenském voze na dálnici mezi Budapeští a Vídní přivedla Marka Šindelku k tomu, aby napsal knihu Únava materiálu.

 

Mladý český autor v ní popisuje ztrátu iluzí migrantů, kteří do Evropy většinou přicházejí s vidinou lepšího života. Šindelka však Evropu vykresluje jako chladný stroj.

 

„Základní motivací k napsání Únavy materiálu byla událost s udušenými migranty. Původně jsem chtěl napsat knihu o té dodávce. Příběh auta, které je nejdřív vyrobeno v automobilce, pak převáží maso po Evropě a skončí odstavené na dálnici plné mrtvých těl. Nakonec jsem od toho upustil. Bylo to strašně syrové a chladné a já si při psaní uvědomil, že tam potřebuju nějaké lidi. Nakonec jsme si řekl, že napíšu příběh jednoho člověka, který v té dodávce skončil,“ řekl Šindelka.

 

Hlavní hrdina knihy, arabský uprchlík Amir, pociťuje strach a také stud. Cítí, že v Evropě není vítaný a že její obyvatelé nejsou jenom ti krásní, usměvaví lidé, které znal z filmů. Evropa jsou pro něho koridory, dálniční nadjezdy, logistická skladiště a především ploty.

 

„Mám pocit, že o tom by měla současná literatura psát, ale citlivě. Informace probíhající médii jsou taková rychlá spotřební záležitost, ale literatura může jít do hloubky. Chtěl jsem se věnovat lidem, kteří prožívají situaci totálního vykořenění a izolace. Není to ani tak kniha o migrantech, ale o lidech,“ sdělil Šindelka.

 

Marek Šindelka: Únava materiálu – první kapitola ZDE

 

Autor si uvědomuje, že situace v Evropě není tak černobílá, jak vyznívá z některých médií. Jeho kniha nemá být obhajobou ani obžalobou.

 

„Chtěl jsem, aby v knize nutně nezazníval můj postoj k migraci. Je to vcelku jednoduchý příběh třináctiletého kluka, který jde krajinou, míří kamsi na sever a hledá svého staršího bratra. Vyhnul jsem se popisu geopolitiky, šlo mi čistě o fyzický prožitek hlavního hrdiny, o jeho strach a totální izolaci způsobenou například tím, že nemá mobilní telefon. My si těžko umíme představit, jak důležitou věc pro něho telefon znamená. Už jenom proto, že v něm je mapa a kontakt na blízké,“ řekl Šindelka.

 

Podle vydavatelství Odeon se jedná o první český román, který zachycuje aktuální téma uprchlické krize. „Nevím, že by v Čechách někdo o téhle problematice napsal beletrii. Vyšla jen antologie povídek s názvem Jinde na téma cizinců v novém prostředí určená pro školy, do které jsem také přispěl ukázkou ze svého románu,“ podotkl Šindelka, který spolupracuje s organizací pro pomoc cizincům Meta a chodí na besedy do škol.

 

V případě Únavy materiálu jde o Šindelkův druhý román. Jeho prvotina Chyba vyšla v roce 2008, kromě toho velký ohlas sklidily také jeho dvě sbírky povídek – Zůstaňte s námi (2011) a Mapa Anny (2014).

 

Zůstaňte s námi v roce 2012 získalo cenu Magnesia Litera za prózu a obě povídkové sbírky se dočkaly překladů do cizích jaz

Únava materiálu na bux.cz

PRÁVĚ VYCHÁZÍ Dimitri Verhulst: Opozdilec (15.12.2016, Tvar)

Přidal: Odeon | V kategorii Aktuality ze světa knih | 20-12-2016

0

Čeho se dnešní člověk nejvíce bojí? Jistě i toho, že na konci života skončí sám, opuštěný někde v domově důchodců s tělem i mozkem vypovídajícím službu, vydaný na milost a nemilost přepracovanému a špatně placenému personálu.

Právě takového konce se obával i knihovník, latiník, znalec Erasma Rotterdamského, milovník ptáků a minimalistické klasické hudby Désiré Cordier. Ovšem jeho občanský život sedmdesátníka na maloměstě, tyranizovaného manželkou a nepochopeného dětmi, je tak skličující, že se jako bájný rytíř rozhodne vyjet svému strachu vstříc: s precizností sobě vlastní nastuduje projevy rozvíjející se Alzheimerovy choroby a dokáže je předstírat tak dokonale, že skončí v zařízení pro dementní pacienty, pryč od všeho, co mu tak pilo krev. Ale za jakou cenu…?

Vlámský spisovatel a básník Dimitri Verhulst (1972) je považován ze jednoho z nejlepších autorů své generace. Česky se zatím představil dílem Úprdelný dny na úprdelný planetě (2011). Podle románu Smolaři, kterého se v Nizozemí prodalo 200 tisíc výtisků, byl natočen stejnojmenný film. Kvůli tématům svých románu a výrokům v novinách byl už dvakrát souzen.

V Opozdilci vzdal jiné hold i českému pábiteli Bohumilu Hrabalovi – a to nejen spisovatelovu „životu a dílu“, ale především odvaze, s níž Hrabal nakonec z tohoto života odešel.

A čtenář? Bude se díky Verhulstově hře s jazykem i černému humoru královsky bavit. Anebo ho bude možná lehce mrazit v zádech, když mu dojde, že i on sám bude jednou sedět na fingované zastávce autobusu 77 do stanice Nicota. Překročím řeku Styx a vezmu si s sebou: tubu zubní pasty (ze srandy)… Ačkoli to dělám zcela záměrně, velice se mi příčí, že každou noc znovu seru do postele. Snížit se k takovému ponižujícímu činu je skutečně tím nejobtížnějším důsledkem poněkud legrační životní cesty, na niž jsem se na stará kolena vydal. Jenže bych ve zdravotních bratrech a sestrách vzbudil podezření, kdybych se ve spánku nepodělal. Pokud nehodlám vypadnout z role senilního starce, pak nemám jinou volbu než pravidelně znečišťovat své pleny. Neboť je to vskutku role. Nejsem vůbec tak dementní, jak svému okolí předstírám!

Kyselina moči mi začala rozežírat zadek a musím přiznat, že znám příjemnější povyražení. Mastičky, které mi kulatá Soňa a Ajša denně mažou mezi půlky, zatímco klábosí o fešácké postavě obchodního zástupce Kukidentu, jenž v tomhle domově prodává fixační lepidla na zubní protézy, vůbec nezabírají. Ale opakuji, své inkontinentní chování nesmím za žádnou cenu vyškrtnout ze scénáře. Jen si zkuste představit, co by se stalo, kdyby se přišlo na to, že tu už několik měsíců úspěšně předstírám demenci! Že už dlouhé, předlouhé týdny blábolím nesmysly nebo se apaticky kývám v křesle, zatímco jsem stále ještě s to vyložit kupříkladu současnou politickou situaci. Zdravotní pojišťovna by se cítila okradená a vláčela by mě po soudech; personál, zejména ženská část personálu geriatrického ústavu Sněženka by to vnímala jako zneužití, zásah do integrity, a s chutí by mi rozbila hlavu. Soucit, který mi mé děti ještě stále jakžtakž dokážou vyjádřit, by se proměnil v bezmezný stud za otce. Amá manželka, ta kráva, by mi, pokud by to přežila, a ona by to přežila, pokryla hrob spoustou krmení pro sýkorky, aby na mou památku navždy srali ptáci.

Takže ne, nemám na vybranou. Všechny mosty jsou spáleny, není cesty zpět. Jednou v důchoďáku, navždy v důchoďáku. Věděl jsem, do čeho jdu. To však nic nemění na tom, že ze všech aspektů věrohodného zpodobnění kompletně senilního seniora mi úmyslný návrat k plenám připadá nejobtížnější. Často jsem měl slzy v očích, když jsem tu v noci ze všech sil tlačil obsah střev ven. V posledních měsících mi nelze vyčítat nedostatek silné vůle, ale když jsem ležel ve vlastních lepkavých hovnech, několikrát jsem už o svém podniku zapochyboval. Byly to vzácné chvíle, v nichž jsem si kladl otázku: Stojí mi tohle všechno za to? Nezašel jsem přece jen poněkud daleko?

Mezitím mám na všechny tyto otázky připravenou definitivní odpověď. Naštěstí. Budou s tím asi částečně souviset prášky, které nám tu bílé pláště dávají hojně polykat, ale minulou noc jsem se ani jednou neprobudil. Hnípal jsem jak zabitý. Jinak řečeno: nemohl jsem sám sobě poručit, abych pečovatelskému sektoru naservíroval hromádku dreku.

Jenže.

Kulatá Soňa se mi dneska přihrnula do pokoje, uspěchaně jako vždycky (je neuvěřitelné, že ta holka může být tak bachratá, když člověk vidí, jak nervózně všechno provádí), rozhrnula závěsy a zvolala:

„Vstávat, Desiré! Máme tu nový den a je vám nakloněn!“

Vtom jsem to ucítil. Ke svému překvapení. Vykadil jsem se do postele! Úplně a zcela spontánně! Aleluja. Můj metabolismus přejal úkol, jenž byl tu a tam na mou vůli příliš těžký.

„Désiré, slyšíte mě? Vstáváme, chlapče!“ Zaskřehotal jsem: „Mámo, mámo, krávy se telí!“ Kulatou Soňu to rozesmálo. Kulatá Soňa se umí nádherně smát. Hodně tlouštíků se nádherně směje. „Krávy už se otelily, Desiré,“ řekla. „Po snídani se podíváme do chléva, ano? A pak půjdeme nakrmit ptáčky na zahradu, už si o vás štěbetají! Nejdřív vás ale musím omýt, aby ženské v jídelně zase mohly říkat, jak moc vám to i ve vašich letech sluší.“ A zvedla mi nohy do výšky a ponořila žínku do lavoru s teplou vodou.

„Impropria est ut salutaret aliquis qui est cacas,“ vyjekl jsem. Patrně nevhodně na demencí postiženého. Ale stejně jsem to zavýskal, naštěstí jako děcko, jemuž jsem se měl každým dnem stále více podobat.

Impropria est ut salutaret aliquis qui est cacas: nesluší se zdravit kadícího. Erasmus.

Načež kulatá Soňa odvětila: „Páni, Désiré, teď jste na mě udělal dojem! To je z bible?“

Vskutku nastal nový den a nebyl mi ani trochu nakloněn.

Nahatý, čistý a páchnoucí dezinfekčním mýdlem jsem ležel na posteli, kulatá Soňa se mi jakoby slavnostně probírala šatníkem a volala. I to je obtížným aspektem předčasného přistání v domově důchodců. To strašné halekání pořád. Personál, jenž pro jistotu vychází z toho, že všichni staří dědkové jsou hluší jako poleno, má po pětileté kariéře uzlíky na hlasivkách. Někteří pracovníci geriatrie jsou tak zvyklí hulákat a řvát, že už nedokážou vést hovor v přijatelné hlasitosti. Na partnera a děti neustále štěkají. Většinou laskavě, ale i tak.

Kulatá Soňa tedy volala škodlivě vysokými decibely: „Dneska si oblečeme ten nejhezčí oblek, Désiré! A víte proč?“ „Co to?“ „Že si oblečeme ten nejhezčí oblek dneska!“ „Aha.“ „A víte proč?“ „Jo.“ „Pročpak, Désiré?“ „Jo.“ „Protože dneska máme narozeniny! A kolik je nám let? Víme to?“

Rozčiloval mě ten bizarní zvyk mluvit v první osobě čísla množného. Že by ji to naučili ve škole? Apokud ano, pak jsem zvědav, jaká filosofie se za tímhle pravidlem skrývá?

„Sedmdesát čtyři, Désiré! No není to krásný věk?“ Ve svých čtyřiasedmdesáti patřím na geriatrii ve Sněžence k absolutním benjamínkům. Každý, komu je pod osmdesát, je více méně považován za smolaře. Za člověka, kterému matka příroda sice nadělila slušnou mozkovou výbavičku, šikovnou na rozplétání těch nejzamotanějších věcí nebo na ukládání všelijakých vědomostí, bohužel ale s omezenou dobou trvanlivosti.

Vezměte si Etienna Thijse z osmnáctky. Tomu taky není ani pětasedmdesát. Celý život to byl nějaká hlava, profesor biologie, průkopnický výzkum resistence určitých antibiotik a teď blbej jako malovaný sáně. Oblečení si navlíká obráceně, zády dopředu, a vede si album, do kterého si lepí výstřižky z Mňau!, měsíčníku pro milovníky koček. Tristní. A jeho žena, tisíckrát hloupější, leč duševně v pořádku si to mezitím (kde že jsem to slyšel?) rozdává s jiným, bývalým řezníkem. Když přijde za manželem na návštěvu, bere s sebou do domova klidně i svého milence. Profesor Thijs si to beztak už neuvědomuje, což nás všechny může jen těšit.

Profesor Thijs zdaleka není nejšílenější postavou geriatrie Sněženka. Tato čest náleží Waltru De Bodtovi, staršímu než století, kostnatému starci posetému jaterními skvrnami a často usazenému v kolečkovém křesle ve vojenském khaki pyžamu. (Rád bych ho poctil přezdívkou Kápo lágru Alzheimer, ale kromě sebe nemám vlastně nikoho, s kým bych se bavil, a tak z takové přezdívky člověk moc nemá.) Walter De Bodt má respekt pouze k řediteli geriatrie, manažerovi péče, jak se nyní tendenčně říká, jehož s železnou pravidelností zdraví pravicí napřaženou vzhůru a, když má správně nasazený umělý chrup, pozdravem „Heil!“.

Zpravidla to nebývá nic pěkného podruhé prožívat své mládí.

A pokud na vás coby slaboduchého sedmdesátníka nenahlíží jako na smolaře, pak aspoň jako na někoho, kdo si to zaslouží. Podezřívají vás, že jste jedl příliš málo rybího tuku, dokud jste byl ještě živ a zdráv, a taky málo ořechů. Dával jste přednost seriálům před knihami se složitým syžetem, pil jste víc alkoholu, než bylo pro vaše mozkové buňky zdrávo, ohrnoval jste nos nad křížovkami a nikdy nečetl noviny v cizím jazyce. To vy jste nechávali mozek zahálet, místo abyste ho zaměstnávali, už jste se ani nenamáhali naučit se řádně pracovat s nejnovějšími technologiemi. Za to, že je z vás dement, vděčíte jen sami sobě! Takhle se na vás někteří dívají.

Takhle se na mě dívá moje žena. Když přijde na návštěvu. Což dělá naštěstí čím dál tím méně.

Jsou to mé první narozeniny v ústavu a jsem s nimi spokojený. Hip, hip, hurá, sám sobě. Dobrá, aby se ušetřilo na nákladech i shonu, musím se sice o oslavu dělit s dalšími obyvateli, kteří měli v uplynulých dvou týdnech narozeniny. Většinou jsou to tak dva až tři jubilanti, kteří jsou oslavováni současně, a když je mezi nimi nějaký stoletý a navíc je zaručené, že místní noviny přinesou radostnou zprávu o oslavovaném stoletníkovi i s fotografiemi, tak se tu ukáže i radní pro občanské záležitosti. V takových případech pronese krátký proslov (stále stejný, ale to si může kliďánko dovolit před posluchači trpícími demencí), jménem celého obecního zastupitelstva věnuje stoletému pugét, popřeje mu ještě mnoho, mnoho šťastných let, spěšně sní dortík, všem přítomným s hlasovacím právem potřese rukou a zmizí. Osmadevadesátiletí, kupříkladu, tohoto radního (tuším, že křesťanského demokrata, ale na tom nezáleží) příliš nezajímají. A oslava sedmdesátých čtvrtých narozenin mu pochopitelně nic neříká. Lepší příležitost, aby nás radní poctil svou přítomností, je, když k nám fotografa našich novin dožene čerstvě narozený příslušník čtvrté generace jedné a téže rodiny. Dojemný obrázek: roztřesený pytel kostí s novorozeným pravnukem na klíně.

Dnes se ve skupince oslavenců chválabohu žádní století nevyskytují. Jinými slovy, radní se může bavit užitečnějšími věcmi. Já toho rozhodně nelituju. Jak ten se na mě občas odváží podívat! Až mám dojem, že je jediný, kdo mou hru prokoukl. Že je jediný, kdo ví, že mám všech pět pohromadě, že podvádím. Je to jen pocit, nic víc. Čistě intuitivní. Kulatá Soňa: „Helemese, Désiré, jako nový. Šup do jídelny!“ 94 decibelů.

Za doprovodu dětinského „Co takhle posadit naše oslavenečky k jednomu stolu?“ mě u snídaně s vozíkem zaparkují na místo, kde donedávna sedávala Růža Rozendaa-lová. Těch pár vlasů, co jí ještě zbylo, trčelo do všech stran. Krajíc chleba si strkala do pusy jako boxer chránič chrupu a mluvila sama se sebou.

Takže na místo Růži Rozendaalové, já a Kápo lágru Alzheimer. Kápo lágru, jenž mezitím zahájil útok na svůj bílý toustový chléb bez chuti, když si ho nejdřív rozmočil v hrnečku slabé kávy.

Podívám se mu do skelných očí a povídám: „Chutná ti máslo? Dobrý, že jo? Vyrobený ze židovskýho tuku! Skutečná delikatesa!“

To se pak vždycky zase zaskvěje stará sláva Kápa lágru Alzheimera. Jeho prázdná makovice jako by si po takovýchhle připomínkách najednou zase vzpomněla, že v ní kdysi vězely nějaké myšlenky. Papouškuje: „Vytvoří se pracovní místa, rozšíří dálnice, zlepší se železniční spojení!“, a zaboří nůž do másla, aby si demonstrativně namazal nový krajíček chleba tlustou vrstvou. Jenže ten chlap se tak třese, že máslo je záhy všude jinde, jen na noži ne.

Zašeptám: „Ty mě nepoznáváš, co?“ Teď se dívá nejistě. Je to ten nejistý pohled senilnějících, kteří se zběsile přehrabují v celé své paměti, aby v ní našli něco, co tam patrně už není. Ten pohled jsem si nacvičoval celé hodiny a sám jej teď ovládám ze všech nejlépe.

„Ty už mě nepoznáváš? Jen se pořádně koukni! Poslední, strašně studenou válečnou zimu jsi mě zastřelil a hodil na hromadu! Ne? Můj obličej ti nic neříká? No, já to chápu, složil jsi jich tolik. Člověk si nemůže pamatovat všechny obličeje. Každopádně, já byl jedním z nich. A vrátil jsem se. Vstal jsem z pece a z mrtvých. Abych ti na stará kolena ztrpčoval život. Abych ti strčil hadici do tvý přestárlý řiti a pustil kohoutek naplno, až ti voda bude stříkat nosem ven.“ Pečovatelský sektor není poddimenzovaný pouze finančně, nýbrž i personálně. Takže chvíli trvá, než někdo přijde utišit kápovo prasečí kvičení konejšivým gestem a práškem na uklidnění.

„Ale Waltříku, prosím vás, není přeci důvod křičet, jako když vás na nože berou, jen proto, že vám spadlo máslo na zem. Nic se neděje, to víte, že ne. Stačí přece říct, když chcete namazat chleba máslem. Vždyť od toho tu jsme, nebo ne? Platí?“

Žádné mé narozeniny nezačaly tak slibně jako ty poslední.

Z nizozemského originálu De laatkomer přeložila Veronika ter Harmsel Havlíková

 

Dimitri Verhulst: Opozdilec (Odeon, Světová knihovna, svazek 192)

Ve skořápce zranitelného lidstva (22.9.2016, Host)

Přidal: Odeon | V kategorii Aktuality ze světa knih | 18-10-2016

0

mcewan_ianProměna Iana McEwana z „básníka perverze“ v soucitného pozorovatele lidské tragikomedie

Svět literárních kritiků, věrných, ale i zhrzených čtenářů s napětím vyhlíží novou knihu Iana McEwana. Podobně jako některá jeho předchozí díla je ohlášena pod tajnosnubným názvem: Skořápka (Nutshell). Jakým literárním a osobním vývojem prošel autor, jehož romány se dnes očekávají se zatajeným dechem, představuje následující příspěvek.

 

McEwan makabrózní

 

Letos v září vydává zřejmě nejvýznamnější anglický spisovatel druhé poloviny dvacátého století a počátku nového tisíciletí svůj patnáctý román a vyprávění nahlížené ze zorného úhlu dosud nenarozeného dítěte bolestně a „dospěle“ vnímajícího své bezprostřední okolí nepochybně opět vzbudí velký čtenářský ohlas i nepřeberné množství kritických reakcí. A dozajista nebudou chybět ani ty povrchnější, které nejpozději od novely Na Chesilské pláži (On Chesil Beach, 2007, česky 2007) autorovo dílo provázejí s postesknutím, že už nejde o onoho kontroverzního a provokativního tvůrce, jenž sklízel bezvýhradné nadšení ve svých začátcích před pětačtyřiceti lety. Přitom právě poslední autorovo tvůrčí období, v němž počínaje monumentální, v čase rozkročenou historickoliterární freskou Pokání (Atonement, 2001, česky 2003) Ian McEwan zvolil ve svých dílech umírněnější tón a začal šetřit šokujícími obrazy, bude jednou literární historie, troufám si tvrdit, považovat za stěžejní příspěvek do našich rozbouřených časů. Jako by spisovatel s několikaletým předstihem vycítil, že v době zážitkové kultury, kdy se lidstvo nechává manipulovat vášněmi sociálních sítí, je třeba se namísto vršení dalších zážitků a šokujících senzací obrátit hloub do lidského nitra. Ne nadarmo se v době, kdy psal Pokání, intenzivně věnoval četbě Tolstého, Čechova nebo románu Middlemarch George Eliota.

Ian McEwan se narodil 21. června 1948 v jihoanglickém Aldershotu, městečku nedaleko Londýna, do rodiny armádního důstojníka. Jak sám poznamenává, byla to doba počátků poválečného sociálního státu, díky níž, třebaže nepocházel z literární ani z bohaté rodiny, se mu dostalo prvotřídního vzdělání, o jakém by si člověk v jeho společenském postavení o třicet nebo padesát let dřív mohl nechat jenom zdát. Narodil se tudíž do období bezprecedentní prosperity a relativní stability, která celou jeho generaci ostře vymezila proti generaci rodičů formovaných velkou hospodářskou krizí v třicátých letech a druhou světovou válkou. Tato tenze pak vyvrcholila společenským pohybem v šedesátých a sedmdesátých letech, kdy Ian McEwan dospíval a vstupoval do literatury.

A vstoupil do ní s velkou slávou, za povídkovou prvotinu První láska, poslední pomazání (First Love, Last Rites, 1975, česky 2004) hned obdržel prestižní Cenu Somerseta Maughama. Jak napsal v předmluvě k loňskému novému vydání sbírky při příležitosti jejího čtyřicátého výročí (české vydání se chystá na počátek příštího roku), jeho rodiče byli tehdy „velice pyšní a zároveň trochu zděšení“. Nebylo se co divit. Zdánlivě neuvěřitelná lehkost, s níž se autor útlé knížky bravurní, propracovanou jazykovou formou a poněkud suchým, jakoby nezúčastněným stylem dokázal vcítit do postav pedofil anebo čtrnáctiletého chlapce, který v touze vytáhnout se před kamarádem „ve vší nevinnosti“ znásilní svou desetiletou sestru, zaskočila nejen čtenáře, ale i literární kritiky. A když nastoupenou cestu vzápětí stvrdil obdobnou dávkou povídek ve své druhé knize Psychopolis a jiné povídky (In Between the Sheets, 1978, česky 1997), zůstala mu na dlouhá léta přezdívka Ian Macabre.

Nicméně nejpozději od prvních románů Betonová zahrada (The Cement Garden, 1978, česky 1993) a Cizinci ve městě (The Comfort of Strangers, 1981, česky 1996), které dál rozvíjejí hororovou poetiku všedního a banálního zla představenou v povídkách, je zřejmé, že za přesvědčivým vykreslením temných stránek lidské povahy není u McEwana v prvé řadě touha samoúčelně šokovat. V motivech ztráty nevinnosti při přerodu dítěte v dospělého člověka, které zůstanou jeho celoživotním zájmem, jako by se nás autor opakovaně ptal: Jak má člověk tušit, že svým jednáním ubližuje?

Završením této etapy vývoje je bezesporu román Dítě v pravý čas (The Child in Time, 1987, česky 2002), rozehrávající na pozadí traumatizujícího zážitku (hrdinovi zmizí během dopoledního nákupu v samoobsluze malá dcerka a již se nenajde) složitou hru o vyrovnávání se s osudem i o návratech do dětství (v jednu chvíli se hrdina v jakési časové smyčce stává dokonce svědkem rozhovoru svých rodičů krátce po svém nechtěném početí). Přestože autor ani v tomto kompozičně náročném díle nic neslevil z temného vidění světa a z obsese náhodami, které – řečeno slovy pozdější novely Na Chesilské pláži – „navždy změní běh lidského života“, nadějeplný závěr s optimistickým a nijak laciným vykročením do budoucnosti jako by dával tušit, že napříště už nebudeme muset hledat naději a útěchu z životních traumat jen v McEwanově precizním a přesném literárním stylu, v nádheře jazykového zpracování neutěšené skutečnosti.

 

McEwan smířený

 

Romány z devadesátých let jsou skutečně prosvětlenější, ať už jde o příběh zasazený do perspektivy nových evropských nadějí Černí psi (Black Dogs, 1992, česky 1997), nebo o studii obsedantního milostného vztahu Nezničitelná láska (Enduring Love, 1997, česky 2000). A nakonec i román Nevinný (The Innocent, 1989, česky 1997), jeden „z nejzdařilejších hororů současné britské prózy“, jak ho označil Martin Hilský ve své studii Současný britský román (1991), je odlehčený humornou nadsázkou.

V románě Nezničitelná láska se McEwan ještě jednou vrátil k tématu patologické lásky, kterou zkoumal už v novele Cizinci ve městě, a poté napsal dílo, které lze označit za jeho první přímočarou satiru. Obsahem románu Amsterdam (1998, česky 1999), za nějž autor konečně obdržel nejvýznamnější britskou literární cenu Man Booker Prize, je v podstatě rozvedená anekdota, výborně vymyšlená a ještě lépe napsaná, doplněná jako obvykle spoustou pronikavých postřehů o životě i umění. Krátký román blížící se svým rozsahem opět spíš novele je stylisticky brilantní a bezpochyby nabízí vrcholný čtenářský zážitek, ale zároveň jako by se v dokonale zvládnuté formě poněkud ztrácela někdejší přesvědčivost i síla sdělení. A navzdory všeobecnému čtenářskému, společenskému i kritickému přijetí se začaly objevovat i kritičtější reflexe. Jeden z literárních kritiků tehdy dokonce napsal, že „toto ocenění nepřidá na dobrém jménu Booker Prize ani McEwanovi“. Jako by autora zrazovalo vlastní jazykové mistrovství vždy, když usiloval o sdělení důležité myšlenky. Jakmile se McEwan pokoušel o přesah z privátního světa svých hrdinů a jedinečných příběhů ke společenské výpovědi obecnějšího dosahu – ať už šlo o televizní hry z osmdesátých let, filmový scénář či oratorium s tématem strachu z bipolárně rozděleného světa, nebo o zpracování nové společensko-politické situace po pádu komunismu -, začal paradoxně upadat do literárních klišé, která takovou výpověď zpochybňovala.

Navzdory chvále a poctám (první recenze na Amsterdam v britském tisku nešetřily nadšením) si byl McEwan zřejmě tohoto vývoje své tvorby hluboce vědom. A tak po třech letech přichází s již zmíněným Pokáním, v němž zkoumá vztah mezi představivostí a pravdou. Hrdinkou dosud nejobsáhlejšího autorova díla je spisovatelka, jež – jak se v závěru knihy dozvídáme – sama vypráví příběh, který čteme. A spolu s ní si musíme klást otázku, je-li pro nenábožensky založeného člověka možné dosáhnout vykoupení skrze literaturu, můžeme-li se ze života opravdu „vypsat“. K tématu se pak autor vrátil v podobně laděném příběhu Mlsoun (Sweet Tooth, 2012, česky 2013), tentokrát zasazeném do sedmdesátých let. Přestože i v tomto případě jde o rozsáhlejší a závažné dílo reflektující„nesnesitelnou lehkost“ uměleckého bytí na pozadí hospodářského úpadku britského sociálního státu, jeho tón je o poznání optimističtější, snad díky době, která se kryje s časem McEwanova mládí. Špionážním motivem navíc kniha může upomenout na Nevinného, jehož tragikomický poválečný rozměr posouvá do komických poloh sveřepého soupeření mocností na uměleckém poli v období protahující se a únavné studené války. Oba romány tak lze číst jako jakousi postmoderní studii o údělu spisovatele, ale jejich hlavní kouzlo spočívá – jako je tomu u McEwana nejednou – v síle příběhů, především těch milostných. A v precizní znalosti nejintimnějších zákoutí lidské duše. V tomto ohledu jako by se opravdu vracel k mistrům vrcholného období románové tvorby druhé poloviny devatenáctého století.

Ve svých rozsáhlejších románech se tak v novém tisíciletí Ian McEwan tematicky mnohdy vrací, ohlíží se a rozpracovává témata, jichž se dotkl v dřívějších kratších dílech. Za pokračovaní satirického Amsterdamu tak můžeme považovat Solar (2010, česky 2011), poněkud nedoceněný román (zřejmě především proto, že na většinou humanitně vzdělané literární kritiky v něm bylo „příliš mnoho fyziky“) o zcyničtělém, mírně sobeckém „grantovém“ vědci, nositeli Nobelovy ceny za fyziku, k jehož odstupu od světa přetvářky, které sám podléhá, nicméně nemůžeme necítit jisté sympatie.

Zároveň tato monumentálnější díla autor na vrcholu svých tvůrčích sil prokládá kratšími novelami nebývalé intenzity pramenící ze sevřenosti témat i jazykové virtuozity. Již v nich nenajdeme někdejší makabrózní pohled na neutěšený stav světa, Ian McEwan už nás dnes nepotřebuje šokovat. Víc se zajímá o citové prožívání svých postav než o souboj idejí. Ostatně jak se sám vyjádřil, bylo by podivné, kdyby ve svých pětašedesáti letech psal stejně, jako když mu bylo dvacet. A zatímco v prozatím poslední publikované knize Myslete na děti! (The Children Act, 2014, česky 2015), příběhu úspěšné, citově vyprahlé soudkyně ve zralém věku, jíž se na jistou dobu rozkolísá soukromý i profesní život, můžeme občas zaslechnout jemné šustění papíru, přímočaře milostná, od literárních hrátek zcela oproštěná novela Na Chesilské pláži i v úvodu zmíněná nová kniha Nutshell (Skořápka, česky vyjde v první polovině roku 2017) patří bezesporu k vrcholům autorovy tvorby. V té poslední se mimochodem autor zase jednou vrací: román končí podobně jako Dítě v pravý čas narozením nového člověka, tentokrát vypravěče celého příběhu nahlíženého tudíž z polohy „vzhůru nohama“.

 

Sám za sebe

 

Ian McEwan je dnes považován za „anglického národního autora“, rodinné stříbro, ale jeho život jako by se vyvíjel protichůdně k jeho tvorbě. Zatímco nenápadný, plachý mladík šokoval v polovině sedmdesátých let anglickou literaturu hororovým viděním současného světa, autor píšící hluboké sondy do moderního lidského údělu mnohem smířlivějším, v tradici usazenějším tónem (novela Myslete na děti! odkazuje k Nadějným vyhlídkám Charlese Dickense i k Nebožtíkům Jamese Joyce) se postupně stal nepřehlédnutelnou a často kontroverzní postavou společenského dění.

Nedokázal zcela uniknout ani zájmu bulvárních médií, především koncem devadesátých let během bouřlivého rozchodu s první manželkou Penny Allenovou a následné soudní bitvy o děti. Ian McEwan tehdy musel mít pocit, že prožívá na vlastní kůži jeden ze svých románů. Hořkou příchuť jistě muselo mít i „vítězství“, když soud zcela nezvykle svěřil děti do otcovy péče, ale spisovatel – zapálený veřejný bojovník za svobodu slova – se poté musel domáhat soudní cestou (nakonec úspěšně) verdiktu, podle něhož jeho bývalá žena, která se začala „bránit“ vyprávěním o jejich vztahu a rodinném životě v médiích, nesmí dodnes o jejich manželství veřejně promluvit.

Klid na práci v době, kdy psal svůj nejrozsáhlejší román Pokání, Ian McEwan tedy rozhodně neměl. Ale životní turbulence pokračovaly. V roce 2002 ho vyhledal vlastní, o šest let starší bratr, o jehož existenci neměl spisovatel sebemenší tušení a který prožil dětství v pěstounské rodině a celý život pracoval jako zedník, paradoxně nepříliš daleko od McEwanova bydliště. David Sharp, jak se tento zničehonic se objevivší spisovatelův sourozenec jmenuje, se totiž McEwanovým rodičům narodil za války, v době, kdy byla jejich matka provdána za jiného muže, který se tehdy účastnil válečných bojů. Vystrašená žena, která s dvěma staršími dětmi (není bez zajímavosti, že Penny Allenová měla v době sňatku s McEwanem též dvě děti z předchozího manželství) očekávala manželův příjezd na dovolenku, předala novorozence k adopci rodině, jež odpověděla na inzerát v novinách, na nádražním peronu. Manžel padl během vylodění v Normandii a někdejší milenci se po válce vzali a založili vlastní rodinu. Rodiče se McEwanovi o tomto příběhu nikdy nezmínili, ale Sharpovi Davida v jeho dospělosti s pravdou o jeho původu seznámili. Nepovažoval to za důležité, avšak na prahu stáří se rozhodl zjistit, zda přece jen nežijí nějací jeho příbuzní. Nejprve s pomocí matrik vyhledal své dva nevlastní sourozence, kteří se mu zmínili o dalším jejich bratrovi. Že je Ian McEwan jeho vlastním bratrem i to, jak je slavný a jaké si v životě zvolil povolání, zjistil až při setkání zorganizovaném přes Armádu spásy a po oboustranném předběžném varování psychologů, aby od schůzky nečekali žádné velké citové pohnutí. Rodiny obou bratrů se dnes často navštěvují, ale literárně nosný příběh Ian McEwan zpracovávat nehodlal. „Je to především příběh mého bratra, ať ho napíše sám,“ nechal se tehdy slyšet. (Kniha Davida Sharpa Complete Surrender [Bezpodmínečné postoupení, titul je citací ze zmíněného inzerátu] vyšla v roce 2009.)

Vzájemné odcizení bývalých manželů (McEwan je podruhé ženatý s novinářkou a autorkou knih pro děti Annalenou McAfeeovou), na němž se podílel i příklon Allenové k ezoterice a léčitelství (motiv se promítl i do románu Černí psi), zřejmě podnítilo i McEwanovu aktivitu na poli veřejné polemiky s náboženstvím. Vždy se profiloval jako racionálně uvažující člověk, ale poslední dobou i v důsledku vývoje ve světě hovoří o těchto tématech čím dál častěji. Je vášnivý obhájce svobody projevu nejen na půdě PEN klubu a svůj postoj klade důsledně do opozice proti náboženskému nazírání světa. Samozřejmě se tak dostává do výbušného střetu především s náboženskými systémy, které většinově dosud neopustily dogmatickou rétoriku, především s islámem. Jeho občanská angažovanost však není ničím novým. V roce 2009 například vyšlo po dvaceti letech najevo, že 14. února 1989 okamžitě po pohřbu spisovatele Bruce Chatwina odvezl právě on přítomného Salmana Rushdieho, nad nímž v onen den vyhlásil íránský duchovní vůdce Chomejní fatvu, v níž ho odsoudil k smrti za román Satanské verše, do dočasného prvního úkrytu na chalupu svých přátel v Cotswoldské pahorkatině.

S náboženským vnímáním světa si vyřizuje účty i v Solaru a naposledy v knížce Myslete na děti!.

Ve svých osmašedesáti letech Ian McEwan zůstává nepominutelnou postavou anglické literatury a jsem přesvědčen, že navzdory obrovskému komerčnímu úspěchu (prodeje jeho knih několikanásobně převyšují prodej děl jeho druhů a blízkých přátel Martina Amise nebo Salmana Rushdieho) i historie jednou potvrdí, že mu právem náleží místo jednoho z nejvýznamnějších světových spisovatelů.

 

Tvorba Iana McEwana na bux.cz

Karl Ove Kna usgard Můj boj 1 – Smrt v rodině (28.7.2016, Literární noviny)

Přidal: Odeon | V kategorii Aktuality ze světa knih | 18-08-2016

0

můj bojPřímočarý, upřímný a poctivý – ale také gigantický, kontroverzní a provokativní. Takovými přívlastky (a ještě mnoha dalšími) je označován autobiografický román Můj boj. Z norského spisovatele učinil globální hvězdu první velikosti. A přitom stačilo málo: do široka se rozepsat o sobě a o čemkoli, co se děje kolem, kdykoli odbočit z děje, vzpomínat, uvažovat. Na počátku všeobjímající zpovědi stojí autorův problematický vztah k otci. Můj boj ovšem lze vnímat nejen jako příběh někoho cizího, ale též jako výpověď o nás samých, o našich myšlenkách, ke kterým bychom se často ani nepřiznali… Česky vydává Odeon.

Srdce má snadný život: tluče, dokud může. Potom se zastaví. Dříve nebo později, v ten či onen den, ustane jeho tepající pohyb sám od sebe a krev začne téct k nejníže položenému bodu těla, kde vytvoří malou tůňku, viditelnou zvenčí jako tmavé, měkké místo na stále bledší pokožce, zatímco teplota klesá, končetiny tuhnou a střeva se vyprazdňují. Tyto změny probíhají v prvních hodinách tak pomalu a uskutečňují se s takovou jistotou, že v sobě mají až cosi rituálního, jako by život kapituloval podle určitých pravidel, podle jakési gentlemen’s agreement, jíž se řídí i představitelé smrti, poněvadž vždycky počkají, dokud život nevyprchá, než zahájí svou invazi do nových končin. Ta je ovšem neodvolatelná. Obrovské houfy bakterií, které se začínají šířit uvnitř těla, nic nezastaví. Kdyby se o to pokusily jen o několik hodin dřív, setkaly by se s okamžitým odporem, ovšem teď je Všude kolem nich klid, takže pronikají vlhkou tmou stále hlouběji. Dobudou Haversovy kanálky, Lieberkühnovy krypty, Langerhansovy ostrůvky. Dobudou Bowmanův váček v renes, Stilling-Clarkovo jádro ve spinalis, černou substanci v mesencephalon. A dobudou srdce. Stále ještě je nedotčené, ovšem oloupené o pohyb, jemuž je přizpůsobená celá jeho stavba, je teď tak nějak podivně osiřelé, jako stavba, kterou museli ve spěchu opustit dělníci, dalo by se říct, jako nehybná vozidla, jejichž reflektory žlutě září do lesní tmy, prázdné dřevěné ubikace, kabinky lanovky, jež visí plně naložené jedna za druhou na svahu hory.

V okamžiku, kdy z těla vyprchá život, se stane majetkem smrti. Lampy, kufry, koberce, kliky na dveřích, okna. Země, bažiny, potoky, hory, mraky, obloha. Nic z toho nám není cizí. Neustále nás obklopují předměty a jevy patřící do světa zemřelých. Přesto existuje jen málo věcí, které v nás vzbuzují větší nechuť než pohled na mrtvého člověka, každopádně soudě podle úsilí, jež vyvíjíme, abychom udrželi mrtvá těla z dohledu. Ve velkých nemocnicích se nejen schovávají do zvláštních nepřístupných místností; dokonce i cesty tam jsou skryté, s vlastními výtahy a sklepními chodbami. A i kdyby člověk náhodou do některé z nich zabloudil, jsou mrtvá těla, která se tudy vozí, vždycky přikrytá. Když se pak mají odvážet z nemocnice, děje se tak speciálním východem a v autech s okny z kouřového skla; při kostelech jsou pro ně zřízené zvláštní místnosti bez oken; během pohřebního obřadu leží v zavřených rakvích až do chvíle, kdy je spustí do země či spálí v peci. Celý tenhle postup má jen stěží nějaký praktický účel. Mrtvá těla by se například klidně mohla po chodbách nemocnice vozit nezakrytá a přepravovat odtamtud obyčejným taxíkem, aniž by to pro někoho představovalo jakékoliv riziko. Starší pán, který zemře během představení v kině, může zůstat sedět na sedadle, než film skončí, a klidně i při následujícím představení. Učitele, jehož raní mrtvice na školním dvoře, nemusejí nutně odvážet okamžitě, nikomu neuškodí, jestliže tam zůstane ležet, dokud školník nebude mít čas se o něho odpoledne nebo někdy večer postarat. Kdyby si na něj sedl pták a kloval do něho, vadilo by to snad? Je snad to, co ho čeká v hrobě, lepší jen proto, že to nevidíme? Pokud nám mrtví nepřekážejí, není důvod ke spěchu, podruhé přece zemřít nemůžou. V tomto ohledu by měla být příznivá především chladná zimní období. Bezdomovci, kteří umrzají na lavičkách a v průjezdech, sebevrazi vrhající se z vysokých budov a mostů, starší ženy, které uklouznou na schodištích, oběti nehod uvízlé ve vracích svých aut, mladík, který spadne opilý do moře po večeru stráveném ve městě, malá holčička, jež skončí pod koly autobusu, proč ten spěch, abychom je ukryli? Nepatřičnost? Proč by mělo být nepatřičné, že holčičku ležící ve sněhu vedle místa nehody s viditelně rozbitou hlavou i celým tělem, s vlasy potřísněnými krví, v prošívané bundě bez poskvrnky, spatří otec a matka až o hodinu či dvě později? Na odiv celému světu a bez tajností, tak by tam ležela. Jenomže i ta jediná hodina ve sněhu je nemyslitelná. Město, které neodstraňuje své zemřelé z dohledu, v němž se nechávají ležet na ulicích a v uličkách, v parcích a na parkovištích, není žádné město, ale peklo. A nehraje roli, že toto peklo odráží naše životní podmínky realističtěji a v podstatě pravdivěji. Víme, že to tak je, ale nechceme to vidět. Z toho pramení ten kolektivní akt vytěsňování, jehož výrazem je odklízení zemřelých.
Co přesně se vytěsňuje, není naproti tomu snadné pochopit. Samotná smrt to být nemůže, na to je ve společnosti příliš všudypřítomná. O kolika mrtvých denně se píše v novinách nebo kolik se jich ukazuje ve zprávách, se sice trochu liší podle situace, ale meziročně je počet pravděpodobně přibližně konstantní, a jelikož se zprávy o něm šíří na tolika programech, není možné mu uniknout. Taková smrt mimochodem hrozivě nepůsobí. Takovou naopak máme rádi a klidně si i zaplatíme, abychom ji viděli. Když k tomu připočteme obrovské množství smrti, jež produkuje beletrie, zdá se celý systém, který udržuje mrtvé mimo dohled, ještě nepochopitelnější. Pokud nás smrt jako fenomén neděsí, tak proč ta nechuť vůči mrtvým tělům? Musí to znamenat, že buď existují dva druhy smrti, nebo je protiklad mezi tím, jak si smrt představujeme a jak se ve skutečnosti projevuje. Což v zásadě znamená jediné: podstatné je v této souvislosti, že představa o smrti je v našem vědomí natolik pevně zakořeněná, že vidíme-li, že se od ní skutečnost odchyluje, jsme nejen otřeseni, ale pokoušíme se ji všemi prostředky skrýt. Není to následek nějakého vědomého uvažování, což je případ rituálů, například pohřbu, jehož obsah a význam v naší době je diskutabilní, a tak se posunul z iracionální sféry do racionální, z kolektivní do individuální – ne, způsob, jakým se zbavujeme mrtvých, nebyl nikdy předmětem diskuse, prostě jsme to tak vždycky dělali, z nutnosti, kterou nikdo neumí zdůvodnit, ale všichni ji znají: zemře-li váš otec jednoho větrného podzimního dne venku na trávníku, odnesete ho co nejrychleji dovnitř, a pokud to nedokážete, alespoň ho něčím přikryjete. Ale tenhle impulz není jediný, jejž ve vztahu k zemřelým máme. Stejně nápadný jako ukrývání mrtvol je i fakt, že se všechny co nejdříve ukládají nízko, na úroveň povrchu země. Je téměř nemyslitelné, že by se mrtví v nemocnici přepravovali směrem vzhůru, že by se pitevny a oddělení patologie zřizovaly v nejvyšších patrech budovy. Zemřelí se přechovávají dole, co možná nejblíže k zemi.
A tentýž princip se přenáší i na ty, co se o ně starají: pojišťovna může klidně úřadovat v osmém patře, ne však pohřební služba. Všechny pohřební služby mají kanceláře co nejblíže úrovni ulice. Těžko říct, čím to je; člověk by mohl být v pokušení uvěřit, že jde o dávnou konvenci, jejíž původní záměr byl praktický, jako například že ve sklepě bylo chladno, a proto byl k přechovávání mrtvol nejvhodnější, a že se tento princip udržel až do naší doby ledniček a chladicích místností, nebýt ovšem myšlenky, že vynášet zemřelé do horních pater budov působí jaksi v rozporu s přírodou, jako by se výška a smrt navzájem vylučovaly. Jako by nás ovládal jakýsi podsvětní instinkt, cosi hluboko v nitru, díky čemuž musí naši mrtví směřovat dolů, zpět k zemi, z níž jsme vzešli.
MIN KAMP. FORSTE BOK Copyright © 2009, Forlaget Oktober as, Oslo Translation © Klára Dvořáková Winklerová, 2016

 

Můj boj 1 – Smrt v rodině na bux.cz

V den krajských voleb do Prahy přiletí spisovatel Palahniuk, ve sněmovně založí Klub rváčů (24.5.2016, art.ihned.cz)

Přidal: Odeon | V kategorii Aktuality ze světa knih | 06-06-2016

0

CHUCK_PALAHNIUKBude to velmi symbolické. Americký spisovatel Chuck Palahniuk přiletí na podzim do Česka, aby ve zdejší Poslanecké sněmovně založil Klub rváčů.

Dvacet let poté, co vyšel Palahniukův stejnojmenný román, později zfilmovaný s herci Bradem Pittem a Edwardem Nortonem, autor poprvé navštíví Česko jako host Festivalu spisovatelů Praha. Během 7. až 13. října se představí na samostatném autorském čtení, v panelové diskusi v Senátu moderované ekonomem Tomášem Sedláčkem či během autogramiád.

„Založíme Klub rváčů v Poslanecké sněmovně,“ doufá americký básník a prezident festivalu Michael March, jenž o záštitu požádal místopředsedkyni sněmovny Jaroslavu Jermanovou z hnutí ANO.

Podle jejího asistenta Marka Rejmana je pravděpodobné, že festival záštitu obdrží a jedno autorské čtení pro veřejnost uspořádá přímo ve sněmovně.

Toto symbolické gesto by festivalu umožnilo hledat nový klíč k interpretaci Palahniukova nejslavnějšího románu, kolem kterého koncem 90. let vznikl fanouškovský kult a jehož filmové adaptace se na DVD prodalo přes 13 milionů kopií.

Pokračovat ve čtení článků na www.art.ihned.cz

Díla Chucka Palahniuka na bux.cz

Silné texty, krásné knihy. Magnesia Litera tentokrát pro Danielu Hodrovou (6.4.2016, kulturissimo.cz)

Přidal: Odeon | V kategorii Aktuality ze světa knih | 13-04-2016

0

Do tmyRok co rok je to vlastně stejné. S každou přečtenou a na první pohled dobrou knihou si člověk říká, jestli se prosadí, nebo zapadne, anebo jestli bude mít chuť si ji za pár let otevřít znovu. Který svazek si nechá v knihovně a který naopak poputuje dál? Loni celkem nikoho nepřekvapilo, když si ocenění Kniha roku odnesl Martin Reiner za svého Básníka / Román o Ivanu Blatném. Letos to bylo přece jen trochu jiné, totiž ne tak jednoznačné.

Druhé autorské zastavení si pak s cenou za nejlepší prózu zasluhuje Anna Bolavá se svou prozaickou prvotinou Do tmy (nakladatelství Odeon). Příběh o sběru léčivých rostlin, v jejichž zajetí se hrdinka Anna pomalu ubírá do záhuby, je doslova zosobněním jinakosti. Propadá se do vlastní představy o „dobrém“ životě, v němž nezastupitelnou roli hrají za vlasy přitažené maličkosti, surreálné obrazy zvířat i lidí, halucinace a výplody po psychofarmakách hořké fantazie.

 

Pokračovat ve čtení na www.kulturissimo.cz

Do tmy na bux.cz

LITERA V BYLINNÉM OPARU (6.4.2016, Hospodářské noviny)

Přidal: Odeon | V kategorii Aktuality ze světa knih | 13-04-2016

0

Do tmyDVĚ HLAVNÍ CENY MAGNESIA LITERA ZÍSKALY SPISOVATELKY DANIELA HODROVÁ A ANNA BOLAVÁ. NEZPOCHYBNITELNÁ JISTOTA A DEBUTANTKA, KTERÁ SE MAZLÍ S BYLINAMI.

Knižní ceny

Ocenění Kniha roku, které včera v anketě Magnesia Litera získala spisovatelka Daniela Hodrová, má tentokrát rozměry monumentu. A ten by měl teoreticky zastínit i cenu za prózu, na niž byla Hodrová za knihu Točité věty letos nominována. Nakonec však prozaickou Literu získal románový debut Do tmy o dvě generace mladší Anny Bolavé, autorky zatím takřka bez minulosti a publikující pod pseudonymem. Přitom před legendou devětašedesátileté Hodrové má vše ostatní ustoupit a vytvořit špalír. Hodrová dlouhodobě požívá vysokého respektu, je držitelkou Ceny Franze Kafky i Státní ceny za literaturu. V 90. letech, kdy vycházela jedna její prozaická i literárněteoretická kniha za druhou, patřila k osobnostem, jež spoluurčovaly „Zeitgeist“ této osvobozené dekády.
Přesto její Točité věty při hlasování pěti porotců „porazil“ nenápadný jihočeský román Anny Bolavé o sběratelce bylin – jedněmi zpochybňovaný a druhými s výhradami přijatý. Román nejen ke čtení, ale rovněž k vyhraněné diskusi. I to je hodnota.
Teprve širší grémium – letos 112 hlasujících z literární branže, mezi nimiž jsou spisovatelé, překladatelé, teoretici, knihkupci či knihovníci – přidělilo Točitým větám titul Kniha roku. „Hodrové vítězství je celkem přesvědčivé,“ říká k počtu hlasů, které Točité věty získaly, pořadatel cen Pavel Mandys. Přesné číslo ale nesděluje.
Světlo tak letos dopadlo v podstatě rovným dílem na dvě rozdílné prózy, protože světlo je spravedlivé. Ale o to pořadatelům Magnesie Litery jde: na knižním trhu záměrně vyzdvihnout především českou prózu jako takovou. Magnesia Litera to činí od začátku tohoto desetiletí, kdy změnila pravidla a zavedla šest nominací prozaických titulů – na rozdíl od tří nominací v ostatních kategoriích.
Nejspíš ještě nikdy dřív nemělo vítězství próz v Magnesii Liteře takový literární fundament. Hodrová i Bolavá jsou kromě jiného bohemistky, literaturu nejen píší, ale také „třídí“. Do jejich vlastního psaní proniká zkušenost nejen životní, ale rovněž odborná. U starší Daniely Hodrové masivně.
Její zásoba informací a souvislostí je jako během dlouhé zimy navršená tlustá vrstva sněhu. Po ní s brilantní lehkostí kloužou lyže autorčiných vět, nebo se jejich hrany při kličkách zařezávají do různých vrstev starých povrchů. A někdy narazí až na hlínu samotného svahu.
Hodrová v Točitých větách napsala „zpověď, dokument“, jak říká, vlastně vzpomínkovou prózu, v níž nakonec životní fakta a zmiňované osoby nejsou prvotním účelem knihy, ale především prostředkem na cestě k nekompromisní poetice. K až blouznivému toku slov, v němž se časové etapy lidského života prolínají a kde se různé drobné motivy jak plavec co chvíli noří pod hladinu a pak zase vyplouvají. „Čas se v mých větách vrací do sebe,“ píše Hodrová. Její mnohdy nekonečné věty by se daly členit do veršů.
„Slovo po slovu touží, věta k větě se vine, věty slov jsou obětováním nepoznanou věštbou, mezi slovy věta, větvit se, věštit,“ vrství slova Hodrová a jako by tím pojmenovávala tvůrčí metodu, která její knihu až hudebně rozeznívá.
Zato psaní Anny Bolavé je úsporné, věty krátké, účelně za sebou sázené skoro jako v rychlé detektivce. Brzdící jsou však dlouhé, někdy s obtížemi překonatelné popisy sběru bylin – a tak čtenář, aby se dočkal odměny z nakonec dobře napsané knihy, musí ve stylu „vyděržaj, pijaněr“ přežít už hned několik desítek úvodních stran.
S popisem bylin a líčením jejich sběru se Bolavá téměř mazlí. Působí to ale spíš jako antiteze k proslulé „botanické“ sbírce Jakuba Demla Moji přátelé, jakémusi vrcholnému poetickému klíči k určování rostlin.
Bolavá je však schopna vytvořit atmosféru záhadného napětí. Vyplývá z toho, jak spisovatelčina „bolavá“ hrdinka středního věku, osamocená „divá Bára“ stižená nepojmenovanou nemocí, pomalu sesychá, od nohou k zádům modrá, zvrací, blouzní a skoro se rozpadá, až ve finále myticky splyne (snad?) se svými nasušenými bylinami.

Hodrová se čte pro sílu okamžiku, Bolavá s nutkáním „jak to dopadne“. To je podobné jako napětí před udílením Liter. A pak přijde ten okamžik…

VÍTĚZOVÉ MAGNESIE LITERY ZA ROK 2015 Kniha roku

Daniela Hodrová: Točité věty (vydalo nakladatelství Malvern)

Litera za prózu

Anna Bolavá: Do tmy (Odeon)

Litera za poezii

Ladislav Zedník: Město jeden kámen (Dauphin)

Kniha pro děti a mládež

Robin Král: Vynálezárium (Běžiliška)

Literatura faktu

Milena Lenderová, Martina Halířová, Tomáš Jiránek: Vše pro dítě! Válečné dětství 1914–1918 (Paseka)

Nakladatelský čin

Barbora Baronová: Dita Pepe: Intimita (Wo-men)

Překladová kniha

Joanna Batorová: Pískový vrch (z polštiny přeložila Iveta Mikešová, Paseka)

Dilia Litera pro objev roku

Blanka Jedličková: Ženy na rozcestí (Academia)

Kosmas cena čtenářů

Aňa Geislerová: P. S. (Ikar), hlasovalo 5912 čtenářů

Magnesia blog roku

Tomáš Princ: Humans of Prague, hlasovalo 6888 čtenářů

 

Autor: Ivan Hartman

Do tmy na bux.cz