To nejlepší ze světové literatury

Radio FM: Zmatení citů, Stefan Zweig (11.5.2016,... Radio FM, pořad Pěna dní 11.5.2016, čas 1:10:20- Zmatení citů (Odeon) UKÁZKA k poslechnutí ZDE Zmatení citů na bux.cz  

Celý článek >>>

Když se punker usadí (10.5.2016, h7o.cz) Oceňovaného a vyznamenávaného Iana McEwana není nutné dlouze představovat. Makabrózní „básník perveze“, jenž si po úspěchu románu Betonová zahrada užíval...

Celý článek >>>

Únik do soukromých světů (2.5.2016, Právo) VYŠLA KNIHA HON NA OVCI JAPONSKÉHO SPISOVATELE HARUKIHO MURAKAMIHO: „Číst knihy Harukiho Murakamiho je jako prožívat cizí sen,“ poznamenal trefně jeden z uživatelů...

Celý článek >>>

ZA OVCÍ JAKO SAMURAJ (27.4.2016, Hospodářské noviny) SPISOVATELI MURAKAMIMU ČESKY VYŠLA DALŠÍ PRÓZA. V HONU NA OVCI MÁ I KOUŘENÍ CIGARETY SÍLU VÝBUCHU. Haruki Murakami naučil dnešní Japonce znovu číst i něco...

Celý článek >>>

ZA OVCÍ JAKO SAMURAJ (27.4.2016, Hospodářské noviny) SPISOVATELI MURAKAMIMU ČESKY VYŠLA DALŠÍ PRÓZA. V HONU NA OVCI MÁ I KOUŘENÍ CIGARETY SÍLU VÝBUCHU. Haruki Murakami naučil dnešní Japonce znovu číst i něco...

Celý článek >>>

Radio FM: Zmatení citů, Stefan Zweig (11.5.2016, mixcloud.com)

Přidal: Odeon | V kategorii Ukázky | 25-05-2016

0

zmateni cituRadio FM, pořad Pěna dní 11.5.2016, čas 1:10:20- Zmatení citů (Odeon)

UKÁZKA k poslechnutí ZDE

Zmatení citů na bux.cz

 

Když se punker usadí (10.5.2016, h7o.cz)

Přidal: Odeon | V kategorii Ohlasy | 18-05-2016

0

Myslete na dětiOceňovaného a vyznamenávaného Iana McEwana není nutné dlouze představovat. Makabrózní „básník perveze“, jenž si po úspěchu románu Betonová zahrada užíval roli milovaného enfant terrible britské prózy, je však již, zdá se, definitivně pryč. Jeho místo zaujal kultivovaný intelektuál dumající nad existenciálními otázkami z pohodlí vkusně zařízené pracovny.

Pokračovat ve čtení recenze na www.h7o.cz

Myslete na děti na bux.z

Únik do soukromých světů (2.5.2016, Právo)

Přidal: Odeon | V kategorii Ohlasy | 07-05-2016

0

Hon na ovciVYŠLA KNIHA HON NA OVCI JAPONSKÉHO SPISOVATELE HARUKIHO MURAKAMIHO:

„Číst knihy Harukiho Murakamiho je jako prožívat cizí sen,“ poznamenal trefně jeden z uživatelů databáze Goodreads. com ve svém hodnocení románu Hon na ovci. Tato v pořadí třetí kniha slavného japonského autora vychází čtyřiatřicet let po svém původním vydání také v češtině.

Román lze vnímat jako jakýsi úvod k poetice Murakamiho pozdějších děl, jakými jsou například Konec světa & Hard-boiled Wonderland nebo Sputnik, má láska. Už v něm se objevuje téma vnitřního exilu, který hlavní postava (v tomto případě dočasně) volí poté, kdy svět, který doposud znala, získá nové, matoucí rozměry.
V případě bezejmenného hrdiny z Honu na ovci odstartuje proces útěku do sebe sama zvláštní prosba. Jeho dávný přítel ho požádá, aby v pojišťovacím časopise otiskl fotografii ovce. Nedlouho poté hrdinu kontaktuje zmocněnec vlivného japonského byznysmena a chce, aby ovci vypátral. Pro jeho šéfa je životně důležitá. Hrdina tak putuje na ostrov Hokkaidó, na němž se roztáčí spirála podivných událostí, ze které není možné uniknout.

Proces poznávání a vyrovnávání se

Murakamiho překladatel Tomáš Jurkovič v doslovu píše, že cestu do nitra ostrova lze vnímat jako proces poznávání a vyrovnávání se s temnou kapitolou japonské minulosti, konkrétně pak s obdobím divokého kolonialismu 19. století, který vyústil až v konflikt druhé světové války.
V tomto ohledu Hon na ovci připomíná román Srdce temnoty Josepha Conrada, na který Murakami několikrát naráží. Japonský autor však na rozdíl od Conrada nelíčí šílenství očima vnějšího pozorovatele, ale nechá nahlédnout do hrdinovy psychiky napřímo.
Ten klesá do jejích temnějších, kalnějších vod lehce, přirozeně a jeho vnímání světa se proměňuje pozvolna. Jen v tomto stavu jakéhosi rozšířeného vědomí totiž může pochopit, co vlastně ona tajemná ovce znamená a proč je tak důležitá. Ze snahy vypátrat zvíře se pak stává zápas o to, jak se neztratit v nově otevřených dimenzích. Pokud se někdy s nadsázkou říká, že někteří spisovatelé píšou stále dokola jednu a tutéž knihu, u Murakamiho se dá mluvit o opakujícím se ústředním charakteru – zdánlivě letargickém mladém muži, který toho od života mnoho nečeká, a pokud tomu bylo někdy jinak, tak už si na to nevzpomíná. Na takový typ hlavní postavy narazí čtenář třeba již ve zmíněné knize Sputnik, má láska, ale také v Norském dřevě nebo Na jih od hranic, na západ od slunce.
Hrdinové, kteří se podobně jako sám spisovatel narodili těsně po druhé světové válce, jsou generací, jež se vymezuje vůči chybám svých rodičů a zároveň si připouští, byť neochotně, vědomí jakési národní historické viny. Její členové na ni reagují především tím, že se po studentských bouřích v šedesátých letech uzavírají do svých odpolitizovaných soukromých světů.
Hon na ovci je v tomto ohledu, na rozdíl od jiných Murakamiho knih, ke své hlavní postavě vstřícnější. Její závěrečné symbolické gesto můžeme číst jako snahu o vykoupení hříchů předků.
Doposud pasivní hrdina se po přechodné bolestné fázi balancování na hraně psychického zdraví stává velmi aktivním, připraveným nést zodpovědnost za sebe i za druhé.
V tomto ohledu se jedná o překvapivě smířlivou knihu a skvělý, originálně pojatý vhled do uvažování příslušníků japonské poválečné generace.

***

Ze snahy vypátrat tajemné zvíře se pak stává zápas o to, jak se neztratit v nově otevřených dimenzích

Haruki Murakami: Hon na ovci Odeon, překlad Tomáš Jurkovič, 400 stran, 379 korun

Hodnocení 70 %

 

Hon na ovci na bux.cz

ZA OVCÍ JAKO SAMURAJ (27.4.2016, Hospodářské noviny)

Přidal: Odeon | V kategorii Ohlasy | 07-05-2016

0

Hon na ovciSPISOVATELI MURAKAMIMU ČESKY VYŠLA DALŠÍ PRÓZA. V HONU NA OVCI MÁ I KOUŘENÍ CIGARETY SÍLU VÝBUCHU.

Haruki Murakami naučil dnešní Japonce znovu číst i něco jiného než komiksy a euroamerický svět přiměl přemýšlet o tom, jestli by Nobelova cena za literaturu neměla skončit potřetí v historii v ostrovní zemi na východě. Oblibě japonského spisovatele, který západním stylem píše o východních problémech, propadli i čeští čtenáři.
Román Hon na ovci, jehož český překlad právě vychází, sice Murakami napsal už v roce 1982, tedy čtyři roky před globálním bestsellerem Norské dřevo, nabízí v něm ale všechno, co si čtenáři mezitím zamilovali: fascinující zápletku s fantaskními a symbolistními motivy, osudové vztahy a také slastně bolavý smutek nad nepochopitelností života.
Vypravěč příběhu, ve kterém nikdo nemá jméno, zato se odehrává v přesně odpočítávaných sedmdesátých letech, je nastávající třicátník a spolumajitel malé mediální firmy. Ta je jeho jediným životním úspěchem. Žena se s ním po čtyřech letech bezdětného a nevzrušivého manželství rozvedla. Jeho jediný přítel, spolužák, s nímž založil firmu, se mění v alkoholika. A on sám je předčasným starcem. Jako by jej nadbytek peněz, nuda a chybějící ambice přivedly do stavu nihilismu a poněkud samolibého sebepodceňování.
Murakami si s asijskou lehkostí nedělá hlavu s žánrem svého příběhu. Co zpočátku vypadá jako existenciální vzpomínání nebo hořká love story – vypravěč se dozvěděl o smrti své první dívky – se brzy podobá detektivce a končí jako thriller.
Napínavé pasáže však Murakami stále zpomaluje všedními popisy. Výčtem cigaret, které postavy vykouřily (všichni a všude kouří), počtem vypitých sklenic whisky nebo hroznového džusu včetně poznámky, že při snídani hučel větrák, nebo popisem toho, co se dělo za oknem hotelového pokoje při celodenním čekání na telefonát. Murakami je skvělý pozorovatel a přesně dávkované banality jsou stejně obrazotvorné jako dobrá hudba ve filmu.
I když spisovatel místo japonských reálií „prodává“ spíš lásku k západní literatuře a hudbě, i tak ožívá obrázek tamních sedmdesátých let. V popisech města, které zasypává mořské břehy, aby na nich mohlo postavit nové věžáky a v nich zřídit další kanceláře. V líčení žen, jež jsou krásné, emancipované a citově závislé na nedovtipných mužích. I v poloprázdných barech, které ztratily šťávu a v nichž už nikdo nepouští jukebox a netlachá o knížkách – jak si to vypravěč i stejně starý autor pamatuje z let šedesátých.
Pozvolné, zadumané tempo románu se prudce zrychlí, když protagonistu vyhledá uhlazený mafián a učiní mu bizarní nabídku: buď do měsíce vypátrá jednu horskou ovci (již na ilustrační fotografii nechal hrdina náhodně otisknout v jistém reklamním časopise), nebo jeho firma zkrachuje.
Vypravěč se na cestu samozřejmě vydá, i když ne kvůli výhrůžkám nebo odměně, ale kvůli kamarádovi, který je už pár let nezvěstný a jen dvakrát o sobě dal vědět dopisem. To on pořídil a vložil do obálky fotografii s ovcí, která má, jak se ukáže, nadpřirozené schopnosti.
Na cestu vyráží se svou novou přítelkyní, jež je obdařena intuicí a nádhernýma ušima. Ta mu v pátrání náramně pomůže, těsně před cílem však zaplatí za obětavost ztrátou výjimečnosti. Z opuštěné horské chaty, na kterou se snáší první sníh, plačky odchází. Vypravěč musí před rozuzlením ovčí záhady protrpět deset dnů samoty. Jako samuraj, který před čajovým obřadem podstupuje odzbrojení a očištění mysli – dokonce se odnaučí kouřit.
Poslední, hororově psané stránky spolehlivě přilepí čtenáře k židli. Po dramatickém finále, kde nechybí ani výbuch, hrdina končí se svým dřívějším apatickým životem a ten pocit sebeobnovení je krásně nakažlivý.

Hon na ovci na bux.cz

ZA OVCÍ JAKO SAMURAJ (27.4.2016, Hospodářské noviny)

Přidal: Odeon | V kategorii Ohlasy | 29-04-2016

0

SPISOVATELI MURAKAMIMU ČESKY VYŠLA DALŠÍ PRÓZA. V HONU NA OVCI MÁ I KOUŘENÍ CIGARETY SÍLU VÝBUCHU.

Haruki Murakami naučil dnešní Japonce znovu číst i něco jiného než komiksy a euroamerický svět přiměl přemýšlet o tom, jestli by Nobelova cena za literaturu neměla skončit potřetí v historii v ostrovní zemi na východě. Oblibě japonského spisovatele, který západním stylem píše o východních problémech, propadli i čeští čtenáři.
Román Hon na ovci, jehož český překlad právě vychází, sice Murakami napsal už v roce 1982, tedy čtyři roky před globálním bestsellerem Norské dřevo, nabízí v něm ale všechno, co si čtenáři mezitím zamilovali: fascinující zápletku s fantaskními a symbolistními motivy, osudové vztahy a také slastně bolavý smutek nad nepochopitelností života.
Vypravěč příběhu, ve kterém nikdo nemá jméno, zato se odehrává v přesně odpočítávaných sedmdesátých letech, je nastávající třicátník a spolumajitel malé mediální firmy. Ta je jeho jediným životním úspěchem. Žena se s ním po čtyřech letech bezdětného a nevzrušivého manželství rozvedla. Jeho jediný přítel, spolužák, s nímž založil firmu, se mění v alkoholika. A on sám je předčasným starcem. Jako by jej nadbytek peněz, nuda a chybějící ambice přivedly do stavu nihilismu a poněkud samolibého sebepodceňování.
Murakami si s asijskou lehkostí nedělá hlavu s žánrem svého příběhu. Co zpočátku vypadá jako existenciální vzpomínání nebo hořká love story – vypravěč se dozvěděl o smrti své první dívky – se brzy podobá detektivce a končí jako thriller.
Napínavé pasáže však Murakami stále zpomaluje všedními popisy. Výčtem cigaret, které postavy vykouřily (všichni a všude kouří), počtem vypitých sklenic whisky nebo hroznového džusu včetně poznámky, že při snídani hučel větrák, nebo popisem toho, co se dělo za oknem hotelového pokoje při celodenním čekání na telefonát. Murakami je skvělý pozorovatel a přesně dávkované banality jsou stejně obrazotvorné jako dobrá hudba ve filmu.
I když spisovatel místo japonských reálií „prodává“ spíš lásku k západní literatuře a hudbě, i tak ožívá obrázek tamních sedmdesátých let. V popisech města, které zasypává mořské břehy, aby na nich mohlo postavit nové věžáky a v nich zřídit další kanceláře. V líčení žen, jež jsou krásné, emancipované a citově závislé na nedovtipných mužích. I v poloprázdných barech, které ztratily šťávu a v nichž už nikdo nepouští jukebox a netlachá o knížkách – jak si to vypravěč i stejně starý autor pamatuje z let šedesátých.
Pozvolné, zadumané tempo románu se prudce zrychlí, když protagonistu vyhledá uhlazený mafián a učiní mu bizarní nabídku: buď do měsíce vypátrá jednu horskou ovci (již na ilustrační fotografii nechal hrdina náhodně otisknout v jistém reklamním časopise), nebo jeho firma zkrachuje.
Vypravěč se na cestu samozřejmě vydá, i když ne kvůli výhrůžkám nebo odměně, ale kvůli kamarádovi, který je už pár let nezvěstný a jen dvakrát o sobě dal vědět dopisem. To on pořídil a vložil do obálky fotografii s ovcí, která má, jak se ukáže, nadpřirozené schopnosti.
Na cestu vyráží se svou novou přítelkyní, jež je obdařena intuicí a nádhernýma ušima. Ta mu v pátrání náramně pomůže, těsně před cílem však zaplatí za obětavost ztrátou výjimečnosti. Z opuštěné horské chaty, na kterou se snáší první sníh, plačky odchází. Vypravěč musí před rozuzlením ovčí záhady protrpět deset dnů samoty. Jako samuraj, který před čajovým obřadem podstupuje odzbrojení a očištění mysli – dokonce se odnaučí kouřit.
Poslední, hororově psané stránky spolehlivě přilepí čtenáře k židli. Po dramatickém finále, kde nechybí ani výbuch, hrdina končí se svým dřívějším apatickým životem a ten pocit sebeobnovení je krásně nakažlivý.

Hon na ovci na bux.cz

V Murakamiho podání pobaví i ovce (25.4.2016, Mladá fronta DNES)

Přidal: Odeon | V kategorii Ohlasy | 29-04-2016

0

Hon na ovciMurakamiho kniha Hon na ovci, ve které hlavní hrdina pátrá po tajemném zvířeti, se dá číst jako detektivka bez zločinu či milostný román bez lásky.

Hlavního hrdinu románu Harukiho Murakamiho Hon na ovci si jde jen těžko představit. Samozřejmě, víme, že je to životem znavený skorotřicátník, pracovník nevýznamné reklamní agentury. Že se oženil a rozvedl, aniž pořádně věděl proč. A že má přítelkyni, na které ho fascinuje určitý tělesný detail. Motivy jeho úvah a konání – to zůstává zahaleno střídmým, čirým vypravěčským stylem.
Hlavní hrdina přitom příběh sám vypráví. Čtenář se dívá jeho očima – pohledem bez osobního angažmá. Ani tehdy, když vypravěče osloví tajemný tajemník mocného muže v pozadí, se klidná hladina nerozvlní. Mladý muž si nezúčastněně vyslechne mafiánské výhrůžky a uvolí se, že podnikne pátrání po tajemné ovci. Objevila se na snímku, který náhodně vyfotil jeho dávný kamarád. Se svou přítelkyní vyráží vstříc pastvinám, přírodě a ovčímu tajemství.

Přízrak, jenž opanuje nitra lidí

Vybrat si jako mysterium ovci je zvláštní a vtipné zároveň. Zvíře představuje v příběhu něco docela absurdního – zvlášť to, po kterém hrdina pátrá. Je to jakýsi přízrak, který postupně opanovává nitra lidí. Hon na ovci tak nabízí porci mysteria.
Díky Murakamiho vypravěčskému stylu kniha ale neupadá do moderních mýtů pro dospělé, jakýchsi odvarů ze šamanských obyčejů přírodních národů. Autor totiž vypráví, jako by psal detektivní román. Jeho styl je přirovnáván k Chandlerovi a platí to. Jen si místo drsného Marlowa představte muže, který dobrodružství prožívá v Japonsku poté, co nezúčastněně proplul japonskou obdobou revolty šedesátých let.
Sám Murakami řekl v jednom rozhovoru, že má rád Chandlera stejně jako Dostojevského a že jeho představa ideální knihy je spojit jejich dva styly dohromady.
Zápletka s ovcí je záhadná, poněkud vtipná a jistě i ironická. Mezi jinými Murakamiho literárními láskami se totiž uvádí Kurt Vonnegut a Richard Brautigan. Haruki Murakami zjevně aplikoval své vzory na japonskou realitu a vytvořil tak originální koktejl.
Murakami se původně živil jako majitel jazzového klubu a první román napsal z náhlého popudu v devětadvaceti letech, po nocích po práci.
Uspěl s ním, získal cenu pro literární debut a jeho třetí román Hon na ovci, který v Česku nyní vydal Euromedia Group – Odeon, znamenal opravdový průlom. Autor ho pokládá za začátek svého stylu.

Autorovo dvojče

Murakami je dnes světový romanopisec s miliony prodaných výtisků v překladech do více než padesáti jazyků. Jde o zřejmě nejpopulárnějšího a nejčtenějšího japonského autora své generace. Jeho rutinní autorský den se podobá spíše dnu vrcholového sportovce, však je Murakami vedle jazzu také milovníkem maratonů. Vstává ve čtyři hodiny ráno, pět až šest hodin pracuje, pak uběhne deset kilometrů, případně uplave kilometr a půl nebo obojí a v devět večer jde spát. Den co den. Hlavního hrdinu svých knih přitom chápe jako určitou podobu svého já. Jako by to bylo jeho dvojče, které kdysi unesli – jako by s ním sdílel stejnou DNA, měl ale jiný osud, říká Murakami.
Jeho hrdina dělá přitom v Honu na ovci všechno jiné, než že by odhalil své ledví. Osobněji se jeví jeho přítelkyně, díky svému přitažlivému tělesnému detailu. Oba se nicméně poddávají snu svého ovčího putování. Hon na ovci se dá číst jako detektivka bez zločinu a bez vyšetřovatele, milostný román bez lásky, duchovní román, kde ducha představuje ovce. Případně jako kniha o osobním vývoji, i když hlavní hrdina je na začátku stejně zmatený a odtažitý jako na konci.
Murakami možná svým úsečným, chladným a vtipným stylem vychází vstříc řadě čtenářů. Nechává totiž v textu dost prostoru, aby si ho mohli doplnit svým očekáváním a představami. A ve srovnání s vnitřním světem jeho hlavního hrdiny si v podstatě každý může připadat, jak bohatý vede citový život. To vše s náznaky lehce podvratného humoru, který napovídá, že nic se nemá brát tak úplně vážně.

Hon na ovci Haruki Murakami

70 %

Autor recenze: Marek Toman

Hon na ovci na bux.cz

Recenze: Hon na ovci je Murakamiho pátrání po dokonalém příběhu (21.4.2016, magazin.aktualne.cz)

Přidal: Odeon | V kategorii Ohlasy | 24-04-2016

0

hon na ovciRomán Hon na ovci z roku 1982 vychází v překladu do češtiny po vydání Murakamiho hlavních beletristických textů. “Murakami zde rozvíjí svůj smysl pro koncepční a vrcholně strukturované vyprávění, jehož vrstvy a roviny do sebe v určitý okamžik bezchybně zapadnou,“ píše v recenzi Jarmila Křenková.

Raná tvorba Haruki Murakamiho u nás dosud nebyla zmapována. Hon na ovci (japonsky 1982) vychází v příhodnou dobu – po vydání všech jeho zásadních beletristických textů. Jde v pravém smyslu o román iniciační; kromě toho, že je prvním, o kterém sám Murakami tvrdí, že v něm našel svůj hlas, slouží také jako zajímavá ukázka geneze unikátního autorského stylu, který nejlépe vystihuje výrok jedné z Murakamiho postav: „Čistě jen čaj, bez cukru, bez citrónu, bez mléka.“

Pokračovat ve čtení recenze na www.magazin.aktualne.cz

Hon na ovci na bux.cz

Rychle a beze svědků S Annou Bolavou (21.4.2016, Tvar)

Přidal: Odeon | V kategorii Rozhovory | 24-04-2016

0

Do tmyAnna Bolavá loni po básnické prvotině Černý rok (2013) přišla také s debutem prozaickým, románem Do tmy (2015). Tento lyricko-naturalistický příběh Anny Bartákové (zase ty iniciály!), posedlé sběrem léčivých bylin, si získal značnou pozornost a přízeň kritiky, která předminulé úterý vyvrcholila oceněním Magnesia Litera v kategorii prózy. To jsme ovšem v době autorizace tohoto rozhovoru ještě netušili…

* V recenzích byla hlavní hrdinka románu Do tmy přirovnávána k postavám, jako je Divá Bára, Viktorka, případně „moderní čarodějnice“. Co z toho je, myslíte, nejblíže „pravdě“?

Annu Bartákovou vidí asi každý čtenář trochu jinak a nejspíš má od každého zmíněného trochu. Přesto to není Viktorka, Divá Bára ani moderní čarodějnice. Je to víla, konkrétně víla vodní, pohádková postava zatoulaná do konkrétního fikčního prostoru, kam bych se chtěla vracet i v dalších textech. Abych ji v tom nenechala samotnou, na maloměstě je totiž takových postav nespočet.

* Nespočet. To by jeden neřekl… Takže už píšete další vílí text?

S vílami je konec. Momentálně mě zajímá hejkal, jedno z nejvíc opomíjených pohádkových stvoření.

* No samozřejmě. Měla hrdinka reálný předobraz, nebo je spíš metaforou?

Postava Anny Bartákové nemá žádný reálný předobraz, je to čistě můj výtvor. Zdali je metaforou, to nechám na literární vědě.

* Literární věda se na to dosud nezeptala, zato o vašem pseudonymu se už mluvilo. V Liberatuře jste k příjmení Bolavá řekla: „Souvisí to s tou bolestí, která má tisíc podob – psychickou, fyzickou…“ Proč Anna?

Anna je jedno z nejkrásnějších českých jmen. Takže ho mám taky.

* Zdá se, že krajina, respektive rostlinná říše, je jednou z postav vašeho románu…

Nemusí to platit pro všechny čtenáře, ale pro mě osobně je krajina a také jednotlivé druhy léčivých bylin tím nejdůležitějším v knize. Vůbec jsem nezamýšlela napsat knihu o podivínství, útěku, samotě, nebo dokonce nepovedeném manželství (mimochodem Bartáková je stále vdaná, nikdy se nerozvedla). Chtěla jsem, aby existovala kniha popisující například sklizeň tužebníku jilmového nebo co se dá zažít na stromě, louce nebo půdě.

* S vámi je jako vždy legrace. Proč tak ráda mystifikujete? Jaký druh uspokojení to přináší?

A přitom zrovna tu minulou odpověď jsem myslela zcela vážně, opravdu jsem psala knihu o ořešáku a řebříčku a někdy mě trochu mrzí, že jsem ten děj nerozpoutala o měsíc dřív, dostalo by se i na další druhy bylin. Nevím, jestli mystifikuju ráda. Ale pokud není literatura věda, je to hra. A pro mě vědou není, to jsem zažila a už to nechci nikdy vracet. Kdybych se pojmenovala „Bolavá“ a myslela to opravdu smrtelně vážně… určitě bych do toho jména dala dvě L.

* Mně se zdá, že hrajete velmi ráda… Některé prvky vašeho prozaického textu jsou silně expresivní, až naturalistické, to když je Anna ve svých sběračských aktivitách vpravdě sebezničující, a týká se to povýtce i těLLa – to je postupně plné boláků, trnů, šrámů, nehledě na to, že je sužováno hladem. Inspirovala jste se ve starší české či světové próze těchto směrů?

Mou jedinou inspirací byla vlastní sběratelská praxe. Nůžky zapíchnuté v ruce během jízdy na kole se asi nedají vyčíst v žádné literatuře. Já a moje rodina jsme však během sběrů bylin zažili i nejharmoničtější okamžiky našich životů.

* Vaše hrdinka se dostává do jakési „psychické smyčky“, která se stále stahuje, až je z toho čtenáři úzko. Připadala jste si vy sama někdy „na pokraji šílenství“?

Běžně si tak připadám na konci každého března. Často také v lednu a únoru, nesnesitelné je to v listopadu a určitě na začátku září, když se ochlazuje a otevírají se školy. Někdy si tak samozřejmě připadám i v květnu, i když si zrovna v tu dobu myslím, že si tak nepřipadám.

* Aha! Chcete říct, že se váš rok opravdu řídí přírodními cykly růstu či zrání bylin? Proč listopad? A dokonce leden a únor… Kdybych si nemyslela, že ve skutečnosti byliny vůbec nesbíráte ana vaší ruce by jizvu po nůžkách pohledal, musela bych se ptát, jestli pro ně (s rodinou?) vyjíždíte někam na chalupu či do konkrétní krajiny… Nebo snad jezdíte za specifickou rostlinkou na kromobyčejné místo?

Můj rok se řídí lecčíms, například i růstem bylin. Velmi důležité jsou ale i zemědělské práce v krajině a zda se mohou lovit dravci (myslím tím ryby, ne ptáky). Listopad, leden a únor jsou měsíce obecně náročné na psychiku lidí. A když za celý měsíc nepotkáte na silnicích ani jeden traktor, nemáte pak z ničeho radost. Výjezdy za sběrem bylin už teď blíže popisovat nebudu, o tom už existuje celá kniha a stejně mi to nevěříte.

* Zuzana Kultánová ve své recenzi píše, že román je „od jisté chvíle jakýmsi mementem vlastní konečnosti“. Zároveň lze však v hrdince vidět ztělesnění jistých archetypů, tedy něčeho, co přetrvává všemu (lidem i době) navzdory. To je přitom – paradoxně – prezentováno jako něco, co v dnešní době nemůže přežít. V tomto lze vnímat jisté napětí, rozpor. Byl to váš záměr?

Nevím, zda jsem něco archetypálního prezentovala tak, že nemá šanci přežít. Logicky nepřežívá nemocné, umírající tělo a zbytek je nesmrtelný. Ale tohle je tak složitá otázka, že k jejímu plnému zodpovězení by bylo vhodné vzít si grant a pak se v tom dva roky topit.

* Ono těch paradoxů je víc: hrdinka je zároveň labilní, a zároveň lpí na stabilitě svého neměnného „životního řádu“. Postupně se oprošťuje od všech závazků a vztahů, vlastně včetně samotného vztahu k vnějšímu světu (směřuje stále hlouběji do sebe, své samoty), přitom se ale stává stále větším „otrokem“ své vášně, vlastně už závislosti. Byl pro vás motiv svobody ve smyslu osvobozování se při psaní románu důležitý, uvažovala jste o něm nějak?

Já jsem tyhle otázky během psaní vůbec neřešila. Kdyby ano, asi bych text nikdy nedokončila. Paradoxy mi přijdou v pořádku.

* Nakolik je pro vás svobodou psaní? Cítíte se při psaní zcela svobodná, nebo si průběžně hodně hlídáte ona vlákna, která musí celý příběh prorůst, aby držel pohromadě?

Psaní a dopsání románu je největší svobodou, která mě může potkat. Byly doby, kdy jsem ji měla, ale nedokázala jsem ji využít. Vnímat ta zapeklitá vlákna a tahat za ně je pro autora velká příležitost, zodpovědnost i radost. Bez nich by možná svobodný nebyl vůbec. Další paradox.

* A vůbec – je svoboda to, co vy sama v psaní hledáte? Nebo je to hlavně něco jiného?

Psaním se pokaždé přesouvám někam jinam. Na jiná místa, do jiného času, s jinými lidmi. A můžu to pak zprostředkovat i ostatním. Ale hlavně – psaní je hra (dobrá a nebezpečná). Čtenář je až bonus na konec. Právě on pozná, jestli vás to bavilo, nebo ne. Spisovatel se sice v dnešní době psaním neuživí, ale má jednu výhodu, kterou jiní nemají – možnost stvořit jiný svět. Může si vymyslet pět kilo točené malinové zmrzliny a kombajn s otevřenými dveřmi uprostřed svého vlastního pole. A pak už jen tleskne, a ono se to celé rozjede…

* Prozaická vsuvka podruhé: tvrdíte, že byliny skutečně sama sbíráte. Jak jste se k tomu dostala? A jak „se to dělá“ v Praze?

Sbírat léčivé byliny není na malém městě nic neobvyklého. My jsme to doma dělali jako děti a zůstalo nám to dodnes. Obvykle se tomu lidé diví, ale pak z nich vyleze, že ve škole sbírali také a jaká byla práce natrhat pytlíček hluchavky. Každý k tomu má nakonec co říct. V Praze se byliny sbírají spíše výjimečně, a pokud se to děje, je to stejné jako všude jinde: rychle a beze svědků. V pražských parcích je možné leccos, takže pokud si člověk odnáší čtyři tašky bezu, není to vlastně ani tam vůbec divné.

* Debutovala jste básnickou sbírkou. Píšete básně idnes, a psala jste je i v době, kdy vznikal román Do tmy? Jelikož mi na románu imponoval právě ten neustávající tah, silná energie vyprávění, zajímalo by mě, jak jste ho psala – zda na jeden zátah, nebo s mnoha přerušeními; zda měl nějaké „vedlejší produkty“, třeba právě v podobě kratších textů, básnických či prozaických, anebo jste veškerou tvůrčí sílu koncentrovala pouze do něj?

Poezii píšu stále, to už asi bude určitý způsob života. Za své básně se ale stydím a ani je nemám v plánu nějak veřejně prezentovat. Psala jsem je i v době vzniku Do tmy. Ráda dělám hodně věcí najednou, někdy píšu všechno, a jindy zase vůbec nic, je to dost chaotické. Román mě napadl naráz, z velké části byl vymyšlený první den, co jsem založila soubor v počítači. Trvalo ale další rok a půl, než jsem dospěla k poslední větě. Nebylo lehké najít více času v kuse. „Vedlejším produktem“ je například cyklus básní Lamium album (Hluchavka bílá), který je podepsán Annou Bartákovou.

* A vida, Anna Bartáková se z postavy románu stává vaším básnickým pseudonymem či naopak. Myslíte si, že spisovatel se může nějakým silným, tzv. vrcholným dílem vyslovit „jednou provždy“, v úplnosti?

Takoví autoři jistě existují.

* Jaké je vlastně vaše povolání, nakolik vám umožňuje věnovat se psaní?

Momentálně pracuju ve zdravotnické firmě, která vyrábí tzv. stomické pomůcky, bez kterých se neobejdou lidé s vývodem střeva na břišní stěnu. Kromě nejrůznějších administrativních činností se s kolegyněmi střídáme i na bezplatné telefonní lince, kam můžou stomici (nejčastěji onkologičtí pacienti krátce po operaci) volat, když mají potíže. Jestli tuto činnost dokážu skloubit s psaním, se ukáže až časem.

* Jste ten typ, co k psaní tíhne „odjakživa“, tedy od dětství či puberty? Jinými slovy: Kdy jste začala a co bylo první, poezie, nebo próza?

S psaním jsem začala asi v jedenácti letech, když jsem neměla pro rodiče žádné dárky k Vánocům. Napsala a ilustrovala jsem pro ně několik strašidelných příběhů. Pak jsem (už na psacím stroji) stvořila svůj nejslavnější román Tajemství Jeffa Bridgetta. Tehdy bylo hrozně důležité, že už jsem na straně 200, obsah šel stranou. Bylo zajímavé vytvořit něco svého. Později jsem zjistila, že Jeff Bridges (v textu jsem nepochopitelně střídala příjmení Bridgett i Bridges) je i nějaký americký herec, a to mě hrozně naštvalo. A tak jsem se pustila do hororu Převtělení a dalších podobných textů. Poezii jsem psala až později a vlastně se celou dobu s prózou nějak prolínala.

* Co by pro vás znamenalo ocenění Magnesií Literou, na niž je váš prozaický debut nominován? To je přece velký úspěch, ne?

Pokud bych byla oceněna, vneslo by to do mého života klid, mír a vyrovnanost a pocit dobře odvedené práce. Bylo by to znamení, že mám pokračovat. Potvrdilo by se mi, že je duben překrásný měsíc. V opačném případě…

* No jo, jste vtipná a ironická, to máme rády. Hned cítíme, že aspoň jeden traktor se již po naší silnici sune, támhle za tím polem ječmene, a jeseter už se škube na háčku. Nepřála jste si osobní setkání u příležitosti tohoto rozhovoru. Čím je vám nepříjemné?

Nemůžu za to, že mi nevěříte. Na ústní rozhovory nejsem zvyklá a obvykle za mě odpovídá tréma. Bez rozmyšlení něco plácnu, abych to měla za sebou, a logika sdělení jde stranou. A pak to někde vyjde, navždy archivované, a já se za to stydím. Navíc když se opravdu hodně soustředím na to, co mám říct, dojde mi, že to ve skutečnosti říct nechci. Vaše otázky byly dost obtížné, takže vůbec nelituju, že jsem se tak rozhodla.

***

Anna Bolavá (1981), prozaička a básnířka. Narodila se a vyrostla v jižních Čechách. Vystudovala bohemistiku na FF UK v Praze, nyní pracuje jako stomická poradkyně. Vydala básnickou sbírku Černý rok (2013) a román Do tmy (2015), který právě získal výroční cenu Magnesia Litera za prózu

 

Do tmy na bux.cz

Celeste Ng: Vše, co jsme si nikdy neřekli (19.4.2016, art.ihned.cz)

Přidal: Odeon | V kategorii Ukázky | 24-04-2016

0

vše co jsme si nikd neřekliLydia je mrtvá. To ale zatím nevědí. 3. května 1977 v šest třicet ráno nikdo neví nic, až na jeden nevinný fakt: Lydia ještě nepřišla ke snídani. Matka jí jako vždy položila k misce cereálií ořezanou tužku a domácí úkol z fyziky, šest příkladů nenápadně zatržených. Lydiin otec jede do práce, právě přeladil na WXKP, nejlepší zpravodajskou stanici v severozápadním Ohiu, protože ho iritoval šum. Lydiin bratr schází ze schodů a zívá, stále v zajetí doznívajícího snu. A na své židli v koutku kuchyně se Lydiina sestra s očima jak talíře hrbí nad cornflaky, cumlá jeden po druhém a čeká, až Lydia přijde. To ona nakonec řekne: „Lydii to dneska nějak trvá.“

Marilyn otevře dveře dceřina pokoje a spatří postel, v níž nikdo nespal, cípy prostěradla stále pečlivě zastrčené pod peřinou, polštář oblý a načechraný. Nezdá se, že by něco nebylo na svém místě. Hořčicově žluté manšestráky pohozené na zemi, jedna duhově pruhovaná ponožka. Na stěně řada stuh z přírodovědných soutěží, pohlednice s Einsteinem. Lydiina plátěná taška se válí na dně skříně. Zelený školní batoh u psacího stolu. Na komodě stojí flakon parfému Baby Soft, ve vzduchu se vznáší sladká pudrová vůně milovaného děcka. Ale Lydia nikde.

Pokračovat ve čtení 1.kapitoly na www.art.ihned.cz

Vše, co jsme si nikdy neřekli na bux.cz

Kámel Daúd – polemik mezi dvěma ohni (18.4.2016, literarni.cz)

Přidal: Odeon | V kategorii Ohlasy | 24-04-2016

0

Meursault, přešetřeníNa počátku byla útlá románová prvotina Meursault, přešetření, pak významná literární ocenění a mezi nimi cena Goncourt za první román 2015, smršť recenzí, článků a rozhovorů. Následovaly na dvě desítky překladů do dalších jazyků včetně českého vydání v Odeonu, příprava divadelní i filmové adaptace… Světový ohlas. Protichůdné reakce.

Na pozadí toho všeho autor, který se narodil před 46 lety v alžírském městě Mostaganem, duší  i praxí žurnalista. Jako dítě mluvil arabsky, od devíti roků se učil sám francouzsky a tímto jazykem dnes píše, komentuje dění doma i na starém kontinentu a jeho tvář se objevuje v médiích celého světa… Kámel Daúd.

Kdo je Kámel Daúd? Především dlouholetý novinář, odvážný glosátor dění, vůdčí osobnost Oranského deníku. Do literatury vstoupil výrazně už roku 2011 povídkovým souborem Minotaurus 504, ale skutečný věhlas mu získal román Meursault, přešetření, v němž se rozhodl − jak lze minimálně říct − vést dialog s jedním z nejvýznamnějších děl 20. století, Cizincem Alberta Camuse. Dialog, polemika, protihlas, odplata, „contre-enquête“, ať to nazveme, jak nazveme − stojí za tím počinem troufalost, namyšlenost, pragmatismus, nebo spíše vnitřní puzení, rozhořčení, snaha o vyvážení, dát hlas druhé straně, uvést věci na pravou míru?

Pokračovat ve čtení článku na www.literarni.cz

Meursault, přešetření na bux.cz