Lotos se poprvé setkala se soudcem Wangem, když mu bylo šestadvacet. To byl ještě hubený, tváře bledé, kůži na těle měl taky jemnou a běloučkou, byl to vlastně takový běloskvoucí mladíček. Běloskvoucí mladíček se dvěma velkými tmavými kukadly. Lidé s výraznýma očima mívají husté obočí, ale Wang Kung-tao měl obočí tenké, tenké a řídké, téměř neexistující. Při pohledu na něj Lotos málem vyprskla smíchy. Přišla ho ale žádat o pomoc, smích teď rozhodně nebyl na místě. Zvlášť když nebylo vůbec lehké se k němu jen dostat.

Soused tvrdil, že pan soudce je určitě doma, ale Lotos bušila na dveře už celou věčnost a uvnitř stále ticho. Přišla s pytlem sezamu a slepicí pod paží. Ruka už jí věčným bušením odumírala, slepice taky dostávala křeč do křídel, jak visela hlavou dolů, a kdákala na celé kolo. Nakonec jim právě to kdákání otevřelo dveře.