To nejlepší ze světové literatury

Mapa je zajímavější než území (30.3.2015, Týdeník... Román Michela Houellebecqa Mapa a území se stal předlohou pro dvanáctidílnou rozhlasovou četbu na pokračování. Nejvýraznější současný francouzský spisovatel...

Celý článek >>>

Nejvíce ohrožuje to skryté, tvrdí Murakami (27.3.2015,... Bylo nás pět, může si povzdechnout titulní postava nejnovějšího románu populárního spisovatele Harukiho Murakamiho. Kniha s komplikovaným názvem Bezbarvý Cukuru...

Celý článek >>>

Autorské čtení Marka Šindelky se koná ve Středočeské... Kladno, 25.3.2015, 17:30 Kladno – Středočeská vědecká knihovna v Kladně připravila v rámci akce Březen – měsíc čtenářů autorské čtení Marka Šindelky....

Celý článek >>>

Román o nepravdepodobnostiach, ktoré sa stanú (23.3.2015,... V románovom debute holandského prozaika Petra Buwaldu je najkrikľavejším jedno poznanie: zdanlivo nepravdepodobné veci sa stávajú realitou najľahšie. Toto je...

Celý článek >>>

Boris Razon: Palladium (23.3.2015, Hospodářské noviny) Pátek 29. července 2005 Neurologie, resuscitační oddělení, Pitié-Salpêtrière, pokoj číslo 7 Jsem člověk bez věku a vrah. Jasně, vím, že se ušklíbáš,...

Celý článek >>>

Mapa je zajímavější než území (30.3.2015, Týdeník Rozhlas)

Přidal: Odeon | V kategorii Edice Světová knihovna, Ohlasy | 30-03-2015

0

mapa a územíRomán Michela Houellebecqa Mapa a území se stal předlohou pro dvanáctidílnou rozhlasovou četbu na pokračování. Nejvýraznější současný francouzský spisovatel se česky rozhlasově představí vůbec poprvé. Nabízíme portrét mistrného prozaika i člověka, který ví, jak se stát středem pozornosti…

Francouzského spisovatele a básníka Michela Houellebecqa (narozen jako Michel Thomas v roce 1958 na ostrově Réunion) v šesti letech opustila matka. Chlapce nejprve vychovávali prarodiče z matčiny strany v Alžírsku, poté babička z otcovy strany ve Francii.
Babiččino dívčí jméno si Michel později vzal jako autorský pseudonym. Ideální dětství pro budoucího neurotika…

PROTI SVĚTU, PROTI ŽIVOTU

Po studiích na Vysoké škole zemědělské (diplom získal v roce 1978) chvíli studoval kinematografii. Po krátkém manželství, z něhož měl jednoho syna, se u něho po rozvodu projevily deprese. V polovině osmdesátých let minulého století Michel Houellebecq pracoval tři roky v odboru IT ve státní správě a do tohoto prostředí také zasadil děj svého prvního románu Rozšíření bitevního pole (1994, česky 2004). První knihu později velmi úspěšného spisovatele nejprve odmítla řada nakladatelů. Nakonec ji vydal Maurice Nadeau, autor proslulých Dějin surrealismu.
Za sbírku veršů s ironickým názvem Putování za štěstím (1991) získal Houellebecq Cenu Tristana Tzary. V témže roce vydal rozsáhlou studii s názvem H. P. Lovecraft. Proti světu, proti životu, věnovanou životu a dílu amerického klasika hororové prózy. Když v roce 1998 vydal svůj druhý román s názvem Elementární částice (česky 2007), kritika jej obvinila z misogynství.
V roce 2000 spisovatel se svou druhou manželkou přesídlil do Irska, po dvou letech se usídlil ve Španělsku. Třetí román s názvem Platforma (2001, česky 2008) přinesl patrně dosud nejotevřenější sexuální scény. Jeho čtvrtý román Možnost ostrova zastínil na podzim roku 2005 většinu literárních novinek (česky vyšel v roce 2007).

URYCHLUJI DĚJINY

Když se v roce 2012 po dlouhé veřejné polemice ohledně daňového exilu Michel Houellebecq vrátil do Francie, přiznal, že se vrací hlavně kvůli únavě z prostředí, kde se mluví cizími jazyky. Houellebecq je znám i jako účastník řady kontroverzních debat, mimo jiné na téma jednoho velkého světového náboženství… Spisovatel se objevil i ve dvou filmech z roku 2014. Ve snímku Únos Michela Houellebecqa (režie Guillame Nicloux) hraje sama sebe: stane se obětí jakéhosi laskavého a absurdního únosu, několik dní dělá nuceně společnost podivné skupině lidí, která za něj nepožaduje žádné výkupné. Ve filmu Near Death Experience (režie Benoit Delépine a Gustave Kervern) pak ztvárnil postavu Paula, který čelí syndromu vyhoření.
V lednu 2015 vydal Michel Houellebecq svůj další kontroverzní román: kniha Podrobení (Soumission) líčí budoucnost Francie, v níž ve volbách zvítězí islamistická strana a země prochází zásadním přerodem. Autor ke knize řekl: „Nejde o provokaci, pouze urychluji dějiny.“

UMĚNÍ, LÁSKA, SMRT…

Když Michel Houellebecq vydal v roce 2010 po pětileté odmlce svůj pátý román Mapa a území, z něhož je připravena rozhlasová četba, překvapil čtenáře i recenzenty: byla t o první kniha, v níž chyběly jeho pověstné velmi odvážné sexuální scény, které se někdy pohybovaly až na hranici pornografie. Román přinesl autorovi prestižní Goncourtovu cenu.
Hlavní postava románu, výtvarník Jed Martin, v lecčems připomíná autora: zdánlivě nemá dar empatie, je značně asociální. V knize je ovšem autor přítomen explicitněji, je součástí příběhu – spisovatel jménem Michel Houellebecq má Jedu Martinovi napsat esej ke katalogu, výtvarník se s autorem seznámí a spřátelí.
Autor se v textu nijak nešetří: postava jménem Houellebecq je vykreslena silně ironicky a odpudivě. Spisovatel se nakonec stane obětí brutální vraždy. V knize vystupuje řada dalších skutečných postav (známý prozaik Frédéric Beigdeber, různí televizní pracovníci).
Jaká jsou témata této knihy? Umění, peníze, láska, vztah otce a syna, smrt, dnešní Francie, technické vymoženosti a jejich krátký život, nostalgie, plynoucí čas. Je t o kniha podivuhodně klasická i odvážně moderní.
Román Mapa a území je na první pohled vyprávěním o životě a díle výtvarníka Jeda Martina, ale v hlubších souvislostech přináší vlastně příspěvek k zamyšlení nad vztahem znaku a jeho referentu, rozehrává složitou hru mezi označujícím a označovaným. Motto Martinovy výstavy říká: „Mapa je zajímavější než území.“
Michel Houellebecq je postava nejednoznačná a složitá, ale jako prozaik je jedním z autorů, kteří v dnešní době přitahují k literatuře velké množství čtenářů. Rada kritiků jeho dílem opovrhuje, řada je adoruje a vynáší na piedestal. Nyní budeme mít možnost posoudit jeho dílo poprvé česky v rozhlasovém zpracování.
Dvanáctidílnou četbu na pokračování z románu Michela Houellebecqa Mapa a území v překladu Alana Beguivina připravila a režii má Kristina Žantovská.
Účinkuje Jan Hájek.

***

Od středy 8. dubna, ČRo Vltava, 18.30

Mapa a území na bux.cz

Nejvíce ohrožuje to skryté, tvrdí Murakami (27.3.2015, Hospodářské noviny)

Přidal: Odeon | V kategorii Edice Světová knihovna, Ohlasy | 30-03-2015

0

Bezbarvý Cukuru Tazaki a jeho létaBylo nás pět, může si povzdechnout titulní postava nejnovějšího románu populárního spisovatele Harukiho Murakamiho. Kniha s komplikovaným názvem Bezbarvý Cukuru Tazaki a jeho léta putování je podobenstvím o rovnostářské japonské společnosti, která za sociálními a verbálními konvencemi skrývá své emoce.
Murakami ukazuje, že právě to ukryté je nejvíc ohrožující. Tento přístup může být v jeho vlasti chápán jako revoluční (nebo odrodilý a prozápadní): autor zpochybňuje sám požadavek „správně cítit a domýšlet se“, který je pradávným archetypem komunikace na japonském souostroví. Něco říci přímo nebývá v Japonsku pouze nevhodné, občas je to vysloveně urážlivé nebo nepochopitelné: tradiční adresát rozumí oklice, ale přímé cestě ne.
Bylo nás pět a čtyři z nás měli svou barvu, vzpomíná bezbarvý Cukuru. Jeho kamarádi z vyšší střední školy nesli ve svém příjmení znak pro nějakou barvu: červenou, modrou, bílou a černou. Cukuruův znak se dá číst jako tvůrce – to ho z party, díky které dokázal obstát před tlakem okolí, trochu vyčleňovalo; sám si připadal nevýrazný, nijaký, bez chuti a bez zápachu. Zánik ideálního společenství, ke kterému následně došlo, byl ovšem zapříčiněn něčím jiným.
Pro Cukurua byla ztráta přátel fatální, jako mladíček nenašel sílu pátrat po hybateli onoho zničujícího poločasu rozpadu. Po mnoho dalších let bral jako fakt, že se mu i ostatní vztahy, když už se k nim odhodlal, hroutí; opakoval v podstatě stále týž model a smířil se s tím. Až nová partnerka Sara ho (přímo a po americku) přiměla, aby se minulost pokusil pochopit a pojmenovat. Úspěšný japonský prozaik Murakami (Norské dřevo, Kafka na pobřeží) se vší pravděpodobností nebude znát archetypy juvenilního přátelství v české literatuře. S Poláčkem pojí Cukuruovu partu počet – je jich také pět. K pochopení spodních rovin příběhu nám ale lépe poslouží – samozřejmě že kulhající – paralela s nejslavnější partou Jaroslava Foglara (i ta je pětičlenná).
Nejde především o to, že i skupina japonských středoškoláků drží bezvýhradně při sobě a okolí posuzuje optikou nikoli vlastní individuality, ale své skupiny, či o to, že ve volných chvílích také páchá dobré skutky. Primární je, že tuto čistotu podobně jako u Jestřába podmiňuje absence jakékoli sexuality.
Murakami si je ovšem vědom toho rozporu a pracuje s ním. Svou partu vystavěl ze tří kluků a dvou dívek, z nichž jedna je navíc opravdová krasavice. Kdyby zde vznikly nějaké páry, někdo by zůstal sám. Individuální vztahy v partě jsou tedy raději rovnou zapovězeny, její členové se obávají, že by tak hrozila polarizace skupiny.
Toto tabu je přitom natolik absolutní, že mladí a zdraví jedinci nenavazují sexuální kontakty ani vně domovské komunity. To všechno přijde až tehdy, když se ideál zhroutí a oni do skutečného světa vstupují neopeřeni a nepřipraveni. Jak Murakami dobře ví: „Na světě jsou jisté věci, které vám dokážou sdělit jen tvary ženského těla.“
I za Cukuruovým rozhodnutím ohledat vlastní minulost a vydat se na ono putování avizované v názvu knihy stojí sex,byť v rovině poněkud groteskní: Sara s hrdinou odmítne dál spát,dokud si nevyjasní šestnáct let staré události.
Románový Cukuru Tazaki se stal úspěšným konstruktérem nádražních budov, supermoderních terminálů, kterými za den projde několik milionů pasažérů a vlaky v nich zastavují každou minutu. Všechno musí fungovat naprosto přesně, jinak hrozí tragédie. Co ale dokáže Cukuru ve veřejném prostoru, jen těžko zvládá ve vlastní mysli. Je proto pochopitelné, že objasnění minulosti přinese nové záhady,s nimiž už autor nechá čtenáře o samotě a bez zjevného klíče k nim.
Dalším pilířem, na kterém Murakami staví kostru svého románového myšlení,je smrt. Také tu potkáváme jako grotesku („Viděl jsem umřít spoustu ničemů a lemplů. A všichni to dokázali. Takže to nepochybně zvládnu i já.“) i jako nezvratný osud. A to bez ohledu na fakt, zda se jedná o smrt fyzickou, či společenskou. Jak Cukuru ví, ta druhá bolí možná ještě víc, protože po ní následuje (ne)život.
Možná právě tento stav může být někomu motivací vzít na sebe smrt kohosi jiného.„Nemůžeš přijít a říct: Nezlobte se, ale nebyl byste tak hodný a nezemřel teď místo mě?“ ptá se jedna z Murakamiho postav. Říká to, ale pravda příběhu leží opět hlouběji: vzít na sebe smrt druhého možné je. Je to ale správné?
Na japonskou nemoc nabízí Murakami západní lék: otevřenost a individualismus. (Ne náhodou musí k rozklíčování minulosti dojít mimo Japonsko; zde konkrétně v dřevěné chatce ve Finsku.) Příběh vedlejších účinků doporučené západní medicíny, tak jak je známe v Evropě, už ovšem není příběhem bezbarvého Cukurua Tvořitele a knihy o něm.

***

Haruki Murakami Bezbarvý Cukuru Tazaki a jeho léta putování (Přeložil Tomáš Jurkovič)

Cukuru Tazaki a jeho léta putování na bux.cz

Autorské čtení Marka Šindelky se koná ve Středočeské věděcké knihovně (24.3.2015, Kladenský deník)

Přidal: Odeon | V kategorii Aktuality ze světa knih | 24-03-2015

0

Marek ŠindelkaKladno, 25.3.2015, 17:30

Kladno – Středočeská vědecká knihovna v Kladně připravila v rámci akce Březen – měsíc čtenářů autorské čtení Marka Šindelky. To se uskuteční ve středu 25. března od 17.30 hodin. Český spisovatel Martin Šindelka debutoval v roce 2005 sbírkou Strychnin a jiné básně. Kniha byla oceněna Cenou Jiřího Ortena za rok 2006. Dále je autorem románu Chyba. Za sbírku povídek s názvem Zůstaňte s námi obdržel cenu Magnesia litera za prózu. Jeho zatím poslední knihou je povídkový soubor Mapa Anny. Vystudoval kulturologii na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy, studuje scenáristiku a dramaturgii na FAMU. Žije v Praze.

Díla Marka Šindelky na bux.cz

Román o nepravdepodobnostiach, ktoré sa stanú (23.3.2015, inaque.sk)

Přidal: Odeon | V kategorii Ohlasy | 24-03-2015

0

Bonita avenueV románovom debute holandského prozaika Petra Buwaldu je najkrikľavejším jedno poznanie: zdanlivo nepravdepodobné veci sa stávajú realitou najľahšie. Toto je zdroj životných šokov, absurdít a žiaľ len málokedy takých prekvapení, ktoré potešia.

Z džudistu rektor a minister

V kariére Siema Sigeriusa nie je o nepravdepodobnosti núdza. Čakali by ste matematika, rektora univerzity a nakoniec i ministra školstva z chlapca, ktorý musel pred otcom skrývať vášeň pre džudo a ako čerstvo dospelý splodil bez väčšieho rozmyslu syna?
Sigerius je špecifický druh polyhistora. Vie to v kimone i drahom obleku. Je nekonvenčný, úspešný, má drive. Niet divu, že ho nakoniec čaká čaj s kráľovnou, aby sa uviedol ako nový minister.

Pokračovat ve čtení recenze na www.inaque.sk

Bonita Avenue na bux.cz

Boris Razon: Palladium (23.3.2015, Hospodářské noviny)

Přidal: Odeon | V kategorii Ukázky | 24-03-2015

0

PalladiumPátek 29. července 2005
Neurologie, resuscitační oddělení, Pitié-Salpêtrière, pokoj číslo 7

Jsem člověk bez věku a vrah. Jasně, vím, že se ušklíbáš, připadá ti, že přeháním: ,Zas jeden, co si vymýšlí báchorky.‘ I ty chceš nade mnou mávnout rukou. Ale to se pleteš, mluvím vážně. Zcela exaktně. Nebásním. Věk nemám od doby, co ležím na nemocniční posteli. Ležím jako mumie, nedokážu se pohnout. Třeba ty, podívej se na sebe do zrcadla. Vidíš nosoretní rýhu, pár vrásek na čele, vějířky kolem očí, když je přimhouříš.

To všechno jsou známky věku. Ty moje zmizely. Obličej se ani nepohne. I oči jsou strnulé, skryté za zavřenými víčky. Tvář mám hladkou jako hladina jezera v měsíčním svitu. Mrtvou. No tak, usměj se na své vrásky, nauč se je mít rád, vyprávějí o tvém životě; vypovídají o čase, o proudící energii. Já ale mám kůži tenkou a průsvitnou, chybí jí vzduch a slunce. Dokonce mám i puberťácké pupínky. Kromě toho nic, placka, odumřelé svaly. Peklo s otevřeným nebem. Ono totiž, věř mi, to pod ním tepe. Je připravené ke všemu, jen ožít. Teď už se tolik nesměješ, začínáš mi věřit. Stal se ze mě člověk bez věku a vrah.

Pokračovat ve čtení ukázky na www.art.ihned.cz

Palladium na bux.cz

Česká premiéra Černé knihy po téměř osmdesáti letech (17.3.2015, Právo)

Přidal: Odeon | V kategorii Ohlasy | 18-03-2015

0

černá knihaČernou knihu anglického prozaika Lawrence Durella (1912-1990), narozeného v Indii a pak převážně žijícího ve Francii či na Korfu, provází zajímavá historie.
Poprvé vyšla v Paříži v roce 1938, ve Spojených státech byla zakázána až do roku 1960, v Británii dokonce do roku 1973. Autor, píšící ji nedlouho po svých dvacátých narozeninách, totiž odmítl vypustit z ní sexuální scény. Nebyla to jen otázka autorské svobody. Přesvědčení, že ústředním bodem životní aktivity je sex a jádrem životních problémů je touha, patří k základním postojům pestré společnosti mladíků studujících v Anglii 30. let spíš život než školy.
Současný styl prózy tak s odstupem téměř osmdesáti let získává pozoruhodné zrcadlo. Neosobní výpověď Lawrence Lucifera, mnohokrát citovaný deník Horace Gregoryho, postoje i postřehy Jihoameričana Loba či estéta Tarquina jsou spojeny v poměrně sourodý celek charakterů bouřících se proti zaběhlé morálce a veřejně uznávaným zásadám. Časté jsou snové partie odkazující k hledání smyslu života, ovšem bez zdviženého prstu určujícího, co je správné a co nikoli.
Bratr spisovatele a zoologa Geralda Durrela je českému čtenáři známý už od počátku sedmdesátých let minulého století, kdy v Odeonu vyšel jeho Temný labyrint, a v roce 1989 stěžejní dílo, románová tetralogie Alexandrijský kvartet, velkolepá freska života Alexandrie před 2. světovou válkou, kde ústředním tématem je konvencemi nespoutaná láska.
Podobným citem je prostoupena osmnáctiletá Gracie z Černé knihy, považovaná nejdříve za obohacení popisovaného studentského „zvěřince“, která se nejvíce vyvíjí a jejíž osud vytváří skutečný protiklad přesvědčení většiny mladíků, že svět je jen hra. Tuto postavu si autor oblíbil, protože v Alexandrijském kvartetu se objevuje Melissa jako její reinkarnace.
Durrellova Černá kniha představuje obohacení současné překladové literatury u nás. Odkazuje k cennosti mnoha literárních děl meziválečné i poválečné tvorby, kterým je správné dát znovu zaznít.

Černá kniha na bux.cz

Minirecenze: H.Murakami-Podivná knihovna (18.3.2015, A2)

Přidal: Odeon | V kategorii Ohlasy | 18-03-2015

0

Podivná knihovnaHaruki Murakami Podivná knihovna Přeložil Tomáš Jurkovič Odeon 2014, 64 s.

Povídka Podivná knihovna je druhou krátkou prózou japonského spisovatele Haruki Murakamiho. Vychází v podobě malé úhledné publikace s výraznými ilustracemi německé výtvarnice Kat Menschikové. Text navazuje na předchozí autorovu tvorbu a nabízí dnes stále čtenářsky oblíbený murakamiovský magický realismus plný snů, fantastických podivných postav, tajemných podzemních chodeb a hádanek. Chybějí snad jen obvyklé odkazy na americkou populární kulturu, ruskou literaturu a jazz. Během hodinové, maximálně hodinu a půl trvající četby zjistíte, co se může stát malému chlapci, když se jen tak zbůhdarma potlouká knihovnou a bez rozmyslu požádá plešatého dědu o knihu zaměřenou na výběr daní v Osmanské říši. Kromě toho se zde potkáte s podobnými postavami, jaké se objevovaly v románech Hon na ovce nebo Pinball 1973. Povídka působí, že by mohla být obsahovým extraktem pětisetstránkového románu. Zvláštní pozornost si zaslouží ilustrace, které jsou v některých případech možná až příliš doslovné. Dvacet líbivých komiksových kreseb proměňuje celou knihu v lehce kýčovitý univerzální dárek jak pro čtenáře, kteří se doposud s Murakamiho tvorbou nesetkali, tak i pro věrné fanoušky, které každé nové dílo oblíbeného spisovatele potěší. Pokud byl právě tohle nakladatelský záměr, publikace ho naplňuje beze zbytku.

Olga Pavlova

Podivná knihovna na bux.cz

ODEON ZÍSKAL PRÁVA NA HOUELLEBECQA (18.3.2015, Hospodářské noviny)

Přidal: Odeon | V kategorii Aktuality ze světa knih | 18-03-2015

0

Ve stejnou dobu jako v angličtině vyjde zatím největší literární bestseller letošního roku, nový román francouzského spisovatele Michela Houellebecqa, také česky. Nakladatelství Odeon právě uzavřelo smlouvu s autorovým francouzským vydavatelem Flammarionem. „Pokud to stihneme, rádi bychom knihu vydali již v září,“ říká šéfredaktor Odeonu Jindřich Jůzl. Na próze francouzsky nazvané Soumission pracuje autor dosavadních českých překladů Houellebecqa Alan Beguivin, česky se bude jmenovat Podrobení či Podvolení.
Houellebecqův román vyprávějící o Francii, již po prezidentských volbách ovládnou islamisté, vyšel v den lednových teroristických útoků na redakci týdeníku Charlie Hebdo. Časopis měl tehdy na obálce právě karikaturu Houellebecqa. Kniha kvůli tomu začala být s útoky spojována a za první týden se jí ve Francii prodalo 155 tisíc kusů. Pár dnů nato titul pod názvem Unterwerfung vydalo německé nakladatelství Dumont Buchverlag, jež knihu netradičně zadalo dvěma překladatelům. Titulu se v Německu díky rychlému vydání prodalo 270 tisíc kusů. A též italský překlad nazvaný Sottomissione, vydaný Bompianim, prodal za první měsíc 200 tisíc kusů a komerčně překonal i novinku tamního populárního autora Umberta Eca. Ve všech třech zemích román vedl žebříčky prodeje, a dokonce i mluvčí francouzského nakladatelství agentuře AFP sdělil, že podobný úspěch v Evropě nepamatují.
„V Česku je Houellebecq relativně úspěšný autor, každé z jeho knih se tu prodalo okolo 5000 kusů,“ říká Jindřich Jůzl, který však od nového románu očekává až dvakrát vyšší prodej. To je i na poměry Odeonu mimořádné číslo, jehož zpravidla dosahují jen romány Michaela Cunninghama či Iana McEwana. Titulů svého komerčně nejúspěšnějšího autora Harukiho Murakamiho nakladatelství prodává okolo 20 tisíc. „Ale existují i výjimky, například románu Norské dřevo se u nás prodalo okolo 50 tisíc,“ upozorňuje Jůzl na knihu, která Murakamiho v Česku proslavila a již později podpořila i filmová adaptace, do českých kin uvedená roku 2011.
Houellebecqovu novou prózu vzhledem k okolnostem provázela i bezpečnostní opatření. Druhý den po útocích policie vzala nakladatelství Flammarion pod svoji ochranu a Houellebecq z úcty k obětem zrušil propagační kampaň. „Přesto si nemyslím, že by u nás reálně hrozilo nebezpečí,“ namítá Jůzl a odmítá spojitost například s knihou spisovatele Salmana Rushdieho Satanské verše, kterou nyní v novém překladu chystá tuzemské nakladatelství Paseka. Rushdieho překladatel ale z bezpečnostních důvodů vystupuje jen pod pseudonymem a Paseka již oznámila, že o knize nebude poskytovat další informace. Čeští čtenáři znají Michela Houellebecqa od roku 2004, kdy Mladá fronta vydala jeho román Rozšíření bitevního pole. Rok nato autor přijel do Prahy. Další jeho tituly Elementární částice a Platforma – Uprostřed světa následně vydal Garamond. Poslední dvě autorovy novinky, Možnost ostrova a Mapu a území z roku 2011, už vydal Odeon.

Michel Houellebecq na bux.cz

Haruki Murakami: Bezbarvý Cukuru Tazaki a jeho léta putování (10.3.2015, Hospodářské noviny)

Přidal: Odeon | V kategorii Ukázky | 16-03-2015

0

Bezbarvý Cukuru Tazaki a jeho létaOd července ve druhém ročníku na vysoké až do ledna následujícího roku žil Cukuru Tazaki téměř výhradně jen myšlenkou na smrt. Mezitím nastal den jeho dvacátých narozenin, plnoletost však pro něj celkem nic neznamenala. Zemřít vlastní rukou mu po celé ty dny připadalo jako to nejpřirozenější a nejrozumnější, co může udělat. A dodnes pořádně neví, proč vlastně tenkrát neudělal i ten poslední, rozhodující krůček. Překročit práh mezi životem a smrtí by tehdy přece bylo jednodušší než vypít syrové vejce.

Že se Cukuru o sebevraždu skutečně nepokusil, vyplývalo možná z toho, že bylo jeho pomýšlení na smrt až příliš čisté a intenzívní a on pak v své mysli nenacházel konkrétní podobu pro způsob sebevraždy, který by se s takovou čistotou a intenzitou shodoval. Sama otázka konkrétnosti tu byla spíše druhotná. Mít tehdy někde po ruce dveře, za nimiž leží smrt, bez váhání by je byl rozrazil dokořán. Bez kdovíjakého hloubání, takříkajíc v logickém důsledku své každodenní rutiny. Naštěstí nebo naneštěstí ale podobné dveře nikde nablízku neobjevil.

Možná by bývalo lepší, kdybych byl tenkrát umřel, myslí si Cukuru často. To by pak celý ten svět tady kolem prostě neexistoval. Což mu připadá svůdné. Celý svět kolem by nebyl, a to, co se tu považuje za realitu, by přestalo být reálné. Z téhož důvodu, z jakého by on sám neexistoval pro svět, by zase svět přestal existovat pro něho.

Bezbarvý Cukuru Tazaki a jeho léta putování na bux.cz

969 slov o próze (5.3.2015, Tvar)

Přidal: Odeon | V kategorii Ohlasy | 09-03-2015

0

Mapa AnnyMAREK ŠINDELKA: MAPA ANNY, ODEON, PRAHA 2014

Klobouk dolů před inteligentně napsanou a prokomponovanou knihou sdružující deset dobře vybraných textů, které si nepochybně zaslouží označení povídka. Marek Šindelka v ní prokazuje, že tato prozaická forma nemusí být – tak, jak se mnozí spisovatelé mylně domnívají – jen zručně odvyprávěným záznamem zábavné historky ze života, ale také osobitou formou literárního myšlení a jazykově vybroušenou výpovědí. Promluvou, která vyrůstá z potřeby literárními prostředky vykreslit a analyzovat činy a city tvora zvaného člověk.
Šindelka je prozaik hloubavý, jenž pečlivě klade slova a věty v naději, že se mu tak podaří adekvátně vystihnout stavy mysli, tedy podat literární obraz určitého typu lidské existence. K epickým příběhům a postupům je značně skeptický, přesněji – jak se v knize několikrát opakuje – hnusí se mu. Zjevně proto, že příběhy mají skutečnost našeho každodenního bytí interpretovat lživě, činit z něj něco zcela samozřejmého. Používají ji jen jako kulisu pro stále se opakující a již mnohokrát recyklované zápletky a pointy. Naproti tomu on sám, věrný naturelu lyrického básníka, má spíše tendenci vyjadřovat a rozebírat jedinečné emoce a specifické mezilidské konstelace. Baží po úniku, po sestupu pod povrch jevového, kde lze snad najít zdroj onoho podivného nepochopení, které utváří naši individuální i partnerskou existenci. Podstatu Šindelkova přístupu k psaní proto nejlépe vyjadřuje následující proklamace, nikoli náhodou připsaná postavě spisovatele: „Skutečnost žádný příběh nemá. Jen nekonečný počet střepů, které se skládají do nových a nových obrazců v tom šíleném krasohledu našich krátkých životů.“ Šindelkovy povídky s nadhledem a ironií aplikují kaleidoskop stavů lidského vědomí tak, jak je jím zvolené postavy prožívají, ať již ve chvílích samoty, anebo v okamžicích, kdy se – většinou víceméně marně – pokoušejí navázat kontakt s těmi druhými. Princip nekonečného počtu střepů se v nich transformuje v motiv lidské duše jako krystalu vytvářeného množstvím drobných plošek, které je těžko zahlédnout z jednoho zorného úhlu. Autorova hodnotová a interpretační perspektiva je navíc umocněná jistotou, že svět, jehož jsme součástí, má nemalé chyby, o nichž je třeba mluvit a psát. Reflektuje je v jejich podobě privátní, takřka archetypální, ale i v rovině individuální, civilizační a společenské (nikoli ovšem stranicko-politické). Poslední jmenovaná se mu spojuje s všudypřítomnou mediální manipulací, jakož i s falší a lživostí reklamních obrazů, jimž se dnešní zmanipulované lidstvo marně snaží dostát.
Diagnózou obou těchto podob „chyby“, jež spoluutváří naše živoření, je už sám „prolog“ knihy, za nějž lze považovat povídku „Představení začíná“: sondu analyzující situaci, kterou prožívá exhibující bavič (možná shodně s autorem knihy) těsně před tím, než se svou exhibicí předstoupí před publikum. Jeho tréma a strach z přijetí se tu prolíná s „autorskými“ úvahami o tom, proč a jak k těm druhým vůbec promlouvat a také jak je zaujmout, aniž by člověk ztratil sám sebe. Neboť jak autor spolu s promlouvající postavou ví, „každý inteligentní člověk říká spoustu věcí, kterým sám nevěří“.
Většina následujících povídek knihy je přitom věnována Šindelkovu základnímu tématu: míjení, které dle jeho přesvědčení určuje partnerský vztah mezi mužem a ženou. Typickým příkladem je povídka rozkrývající vnitřní svět milenecké dvojice, ženy a muže, kteří už už stáli před rozchodem, když zasáhl osud zvaný náhodné početí dítěte a přinutil je uzavřít sňatek. Na svatební cestu odjíždějí ve víře – či přesněji v bludu -, že je to ten druhý, kdo opravdu miluje a kdo jejich vztah potřebuje. A navzdory pocitům silně prožívané, bezmála nesnesitelné vnitřní prázdnoty, přerůstající až v bolest, se iluzi společně sdílené lásky bez radosti obětují. Motiv ulity, jenž dal této povídce název a který vyjadřuje všeobecné uzavření do vlastních myšlenkových schémat, jakož i neschopnost z nich vystoupit a přímo se dotknout myšlenkového světa našich bližních, je právě tím motivem, který by mohl být logem celé knihy. Podle Šindelky jsme odsouzeni žít v páru, třeba i po celý život, každý z nás si ale vytváří svou vlastní uzavřenou realitu, která mu brání porozumět těm druhým a najít s nimi společnou řeč. Tato vize kauzality citů v různých variacích vymezuje většinu povídek souboru.
Hledám jediné slovo, kterým bych byl schopen Šindelkovy postavy přiléhavě pojmenovat, možná ale postačí, když konstatuji, že jsou přímými antipody literárního typu označovaného v české literatuře po hrabalovském vzoru slovem pábitel. Zcela jim totiž schází ono radostné, až obžerné prožívání přítomnosti. Jsou to naopak lidé sami sobě odcizení, prostoupení pocitem, že jejich přítomnost byla a je nezměnitelný omyl. Vegetují uzavřeni do vlastních emocí, úvah a spekulací, aniž by byli schopni přímého aktivního prožívání věcné skutečnosti, spontánního spojení s někým jiným. Třebaže se knihou mihne i motiv samovolně vypuknuvšího sexu mladého páru (jenž je autorovi výrazem naděje), většina postav se raději oddává analytickým úvahám o vztazích než přímému tělesnému obcování se životem. Pocity jejich osamocení navíc ještě násobí fakt, že soukromé vnitřní vesmíry, které by se mohly v individuálních ulitách skrývat a dávat jim hlubší smysl, jsou často téměř vyprázdněné, což podněcuje touhu je nějak naplnit. Případné splynutí je pak jen velmi krátkodobou záležitostí, vyžadující nejednou i určité násilí. Přinejmenším duševní.
Motiv vnitřní prázdnoty se Šindelkovi spojuje především s vlastním pohlavím, tedy s muži, kteří u něj nikdy nejsou – až na výjimku v povídce „Architekt“ – sebejistými, plnohodnotnými osobnostmi, ale spíše odlesky dominantních partnerek a matek. Jejich ochota se přizpůsobovat je ženami paradoxně přijímána spíše negativně, jako nedostatek vytoužené mužnosti.
Naopak ženy jsou u Šindelky vzývány a prozkoumávány jako tajemné objekty, jež by svou hloubku snad mohly mít. Alespoň autor a jeho vypravěči v to věří, a proto touží vykreslit a pochopit jejich „mapy“. Důsledkem je, že se při kresbě ženských postav oslabuje jeho skrytý, nicméně vždy přítomný nadhled a ironie. Jsou to ostatně právě ženy, které jsou – vedle čtenářů knihy – Šindelkou, respektive jeho vypravěči přímo oslovovány, skoro jako by cílem fabulovaných povídek bylo je vyprovokovat k odpovědi a reakci. Psaní povídek totiž Šindelka vnímá jako možnost, příležitost, jak nedostatky v naší mezilidské komunikaci identifikovat a jak o nich začít vést dialog.
Nejsem si jist, že právě tento typ postav je „šálek mého čaje“, avšak způsob, jakým o nich autor píše, mě baví a zajímá.

Autor:  Pavel Janoušek

Mapa Anny na bux.cz