To nejlepší ze světové literatury

O ŠPÍNĚ A ZRŮDÁCH POZLACENÉHO NEW YORKU (9.2.2017,... Roku 1895 vyhořel v New Yorku Chrám divů. Navzdory názvu nešlo o katedrálu, ale o „freak show“ – ten typ cirkusu, kam si úctyhodní páni a vznešené dámy chodili...

Celý článek >>>

Utrpení zblízka, ale na dálku. Nad knihou Marka... Novela Marka Šindelky Únava materiálu (Odeon 2016) působí jako určitá odpověď na volání té části kritické obce, jež vytýká české literatuře nedostatek...

Celý článek >>>

Zamilovaný muž napsal bulvár, jenž stojí za to... Norský spisovatel Karl Ove Knausgard znovu zve čtenáře do svého soukromí. Druhá část kontroverzní ságy Můj boj nese podtitul Zamilovaný muž.   Do...

Celý článek >>>

Prostě až na dřeň (10.2.2017, Téma) Málokdy se objeví spisovatel s tak uhrančivým jazykem a schopností přesně vystihnout defekty lidských vztahů. MAREK ŠINDELKA (32) již jako dvacátník publikoval...

Celý článek >>>

Karl Ove Knausgard: Můj boj 2 (8.2.2017, ihned.cz) 29.července 2008   LÉTO JE DLOUHÉ a stále ještě nekončí. 26. června jsem dokončil první díl románu a od té doby, už déle než měsíc, máme Vanju...

Celý článek >>>

O ŠPÍNĚ A ZRŮDÁCH POZLACENÉHO NEW YORKU (9.2.2017, Tvar)

Přidal: Odeon | V kategorii Ohlasy | 22-02-2017

0

Roku 1895 vyhořel v New Yorku Chrám divů. Navzdory názvu nešlo o katedrálu, ale o „freak show“ – ten typ cirkusu, kam si úctyhodní páni a vznešené dámy chodili okukovat deformované a nenormální jedince, aby si dokázali, že svět je v pořádku a oni se svou morálkou jsou stále pány tvorstva. Od mnoha podobných podniků se Chrám lišil jen tím, že v jeho čele stála lidská, svému jménu věrná paní Friendship Churchová. Ta ovšem při zmíněném požáru zemřela a její dvě dcery, Belle a Odile, se musí s realitou rychle se rozvíjejícího New Yorku, který polyká životy všech slabých nebo odlišných, vypořádat samy…

Na románovém debutu americké spisovatelky Leslie Parryové je znát, že autorka má nejen literární, ale i filmové vzdělání – a že to hraje v její tvorbě zatím prim. Její New York sklonku devatenáctého století je podobný tomu, jaký vykreslil režisér Martin Scorsese ve svých Ganzích New Yorku – jen zde čtenář nesleduje příběh zrodu moderního velkoměsta z krve zločineckých střetů a touhy po pomstě, ale takřka thrillerové pátrání po ztracené sestře a pravdě o tom, kdo pohodil jedné noci v zapadlé uličce čerstvě narozenou holčičku. Ke světu pohyblivých obrázků pak odkazuje i střídání perspektiv několika postav, jejichž kapitoly vždy končí malým háčkem „očekávejte příště“, jak je vypilovala k dokonalosti současná quality TV (a do literatury implementoval George R. R. Martin ve své sáze Píseň ledu a ohně).

Tato přirovnání slouží ovšem i k tomu, aby bylo jasné, co je Chrám divů zač. Nejedná se o velký román jak od Dickense, žádná americká neoviktoriánská záležitost se nekoná. Neotevírá se před námi ani znepokojivá analýza normálnosti a vztahu většinové společnosti ke „zrůdám“, jako byl třeba Lynchův Slonímuž. Na to všechno napsala Leslie Parryová s trochou nadsázky román příliš malý. Rozhodně ovšem jde o velice zábavnou a čtivou exkurzi do barvitého prostředí plného zajímavých a často obskurních figurek, které však nikdy neodhodí všechny zábrany a neproboří středostavovské konvence s plnou parádou. A i když se nám dostane nějakého toho zmrzačení a brodění se v lidských výkalech, je to nakonec vlastně celkem milá pohádka. Pořád má ovšem hodně daleko k fantastičnosti románů Neila Gaimana, kteroužto spřízněnost nám podsouvá záložka (pokud tedy její autor neměl na mysli jednu jedinou konkrétní povídku z kultovního komiksu Sandman o posledním císaři Ameriky, což považuji za velmi nepravděpodobné). To vše ale není nutné brát negativně, jen je třeba ke knize přistupovat bez přehnaných očekávání a brát ji opravdu čistě jako zábavnou jednohubku – například při čekání na novou Sarah Watersovou, která jde svým postavám i světu mnohem víc pod kůži. Takto ovšem funguje Chrám divů výborně. Parryová umí vyprávět a šikovně graduje tempo i napětí. Na začátku naznačí hlubokou tragédii a tajemství, aby v následujících kapitolách hodila své postavy rovnou do víru dění. Požár Chrámu divů i minulost těch, na něž sestry Churchovy postupně narazí, se vyjevuje vždy jen částečně, v až puntičkářsky odměřeném „množství“. Ke ztracené Belle se navíc krom sestry pomalu blíží ještě dvě další postavy, každá z jiných důvodů – a je otázkou, jak, kde a kdy se jejich osudy protnou.

První z nich je bývalý nalezenec a amatérský zápasník Sylvan, který se živí probíráním odpadů. Když najde na ulici pohozené nemluvně, nedokáže zavřít oči a zanechat jej jeho osudu, protože by to znamenalo definitivní selhání lidskosti, k němž cítí, že směřuje. Stává se proto jakousi obdobou drsných chlapíků slavné drsné školy, a noří se do temných zákoutí města s vidinou nepostihnutelné spravedlnosti a šťastného konce aspoň pro někoho. Jeho protikladem je Alphie; zdánlivě naivní dívka, toho času zavřená v ústavu pro choromyslné, kde se snaží udržet si čistou hlavu a vydržet, než si pro ni přijde manžel. Protože ji přece určitě hledá, protože ji miluje, protože si jsou souzeni a není možné, aby byl k jejímu osudu lhostejný… Přerod otloukané oběti, která čeká na spásu zvenčí, v bojovnici, jež se dokáže postavit za své právo na život a lásku, je přitom rozhodně zajímavější než Sylvanova pátračská odysea – už proto, že Alphie toho skrývá víc, a tím pádem je s čím pracovat.

Její příběh je vlastně ideální obdobou situace, kdy si vedlejší postava ukradne snímek pro sebe, jak se občas dočteme ve filmových recenzích. V Chrámu divů se navíc právě Alphiina linie nejvíc vzdaluje (jakkoliv stylově podané) žánrové zábavě. Její psychologie je nejpropracovanější; nejdůvěryhodněji reaguje na podněty a zvraty v ději. Sylvan, vlastně romantický bijec se zlatým srdcem, princ na bílém koni vyjíždějící z kanálů New Yorku, ani Odile a Belle, které by teoreticky měly být v centru pozornosti a těmi, kdo pohánějí čtenářovu zvědavost, nemohou Alphie konkurovat – jakkoli by bez jejich přispění mohl její příběh krutě a rychle skončit.

Alphiina linie zároveň nejlépe pracuje smotivy přetvářky a masek, k nimž se lidé uchylují mnohdy takřka bezděčně, protože tak přeci svět funguje. Skrývání se ve stínech, potlačování vlastních potřeb a trestání sebe sama za to, že nenaplňuji očekávání většinové společnosti, schopnost člověka přesvědčit sebe sama, že tentokrát už to vyjde, že tentokrát už je i on hrdinou pohádky se šťastným koncem… a postupné objevování, že pohádkové konce někdy prostě a jednoduše nefungují. To vše v Alphiině příběhu hraje zásadní, a hlavně funkční roli.

Bohužel tak nefunguje celý román. Sylvan ve vleku okolností poměrně rychle skončí v roli kladné, ale pořád jen mlátičky, Odile se setkává s jedním vypravěčským králíkem z klobouku za druhým (v podobě tušených a náhle nezpochybnitelných souvislostí a postav, které k ní mají hlubší vazby, než by čekala) a z Belliných tajemství nakonec není ohňostroj emocí, ale spíš prskavka mírně zvednutého zájmu…

Přes autorčin nezpochybnitelný talent a dílčí úspěchy je Chrám divů spíše příslibem do budoucna. Útěšnou historkou, která na odvrácenou tvář tzv. pozlaceného věku nahlíží jen zlehka, ale od které se Parryová může odrazit když ne k velkým, tak rozhodně aspoň k vrcholně zajímavým prózám.

 

Chrám divů na www.knizniklub.cz

Utrpení zblízka, ale na dálku. Nad knihou Marka Šindelky Únava materiálu (10.2.2017, novinky.cz)

Přidal: Odeon | V kategorii Ohlasy | 22-02-2017

0

Novela Marka Šindelky Únava materiálu (Odeon 2016) působí jako určitá odpověď na volání té části kritické obce, jež vytýká české literatuře nedostatek aktuálnosti a zájmu o společensko-politická témata.

 

Že toto volání mezi literáty nějak rezonuje, dokládá třeba manifest 12 odstavců o próze z roku 2013, kde jeho autorky a autor, Ivana Myšková, Jana Šrámková a Jan Němec, zmiňují, že je coby spisovatele na rozdíl od některých kritiků „netrápí, že u nás stále neexistují romány o dramatickém rozdělení národa během prezidentské kampaně či o dopadech ekonomické krize“. Šindelka, jejich generační souputník, se ve své nové knize nicméně aktuálním předmětem zabývá.

 

Hlavním hrdinou Únavy materiálu je totiž migrant, bezejmenný kluk, jenž se prodírá nepřátelskou Evropou kamsi na sever, kde na něj má čekat jeho bratr. Šindelka se zaměřuje na hrdinovu tělesnou zkušenost a sugestivně líčí po city člověka, který má hlad nebo je mu zima. Zvolil si pro to metodu, kdy má vypravěč přístup ke všem pocitům, tělesným pochodům a vzpomínkám ústřední po stavy. Strastiplnou cestu podstupujeme v těsném kontaktu s ní, což jen zvyšuje naši empatii s chlapcovými útrapami.

 

Únava materiálu však, nejspíš nezáměrně, poukazuje na jednu důležitou věc, a sice v jak jednoduše čitelných opozicích jsme si navykli vnímat osoby migrantů. Na jedné straně je to možné ohrožení Evropy, na straně druhé někdo, kdo je měřítkem našeho vlastního soucitu. V jiných rozměrech takřka nejsme schopni uvažovat. Hrdina Únavy materiálu nemá jinou identitu než tu migrantskou. Je definován pouze svým uprchlickým statusem, o jeho rolích v jiných sociálních kontextech nevíme skoro nic.

 

Na tento argument by bylo jistě možné namítnout, že dlouhodobé strádání všechny ostatní roviny v hrdinovi zamlžilo a odsunulo do pozadí ve prospěch akutních fyzických potřeb. Přesto takový postup ukazuje, jak jednoduché a pohodlné je přivinout se k některé z mediálních zkratek; v tomto případě k té, jež se snaží diváky a čtenáře seznámit s těžkostmi, s nimiž se migranti potýkají, ale zároveň dělá z konkrétních lidí vzájemně si podobné kusy v jakési jednolité mase.

 

Sociolog Ronald E. Anderson píše ve své publikaci Human Suffering and Quality of Life o „utrpení na dálku“, tedy o tom, co zažíváme při čtení či sledování zpráv o strádajících lidech. Podle Andersona se při mnohosti takových zpráv stáváme k přijímanému obsahu čím dál víc necitliví, čím dál snadněji po nás stékají, aniž by po sobě něco zanechaly. A tím pádem zapomínáme, že jsme všichni za zmírnění a prevenci sledovaného utrpení spoluodpovědní. Literatura a umění obecně samozřejmě disponují silnějšími nástroji než zkratkovité, nutně nekomplexní zpravodajství. Otázka zní, zda jich Únava materiálu využila dostatečně.

 

Tím, že vypravěč vidí do hlavy hrdiny a není zde žádný odstup, se sice zvyšuje míra sugestivity při čtení, ale zároveň vyvstává celá řada problémů: Má český spisovatel, který v textu v Hospodářských novinách říká, že s uprchlíky sice mluvil, ale pak zjistil, že je nechce žádat, aby mu všechno pověděli, a tento „neupřímný sběr materiálu“ nakonec zavrhl, nárok na to přivlastňovat si hlas jednoho z nich? Neměly takovému gestu předcházet skutečně důkladné rešerše? A především: Neměla by být někde v textu tematizována pozice vypravěče, případně autora?

 

Vlivná postkoloniální filosofka a literární kritička Gayatri Chakravorty Spivaková tvrdí, že mluvit z pozice většiny o postavení menšiny možné je. Takovému kroku by však podle ní měly předcházet právě rešerše, a co je ještě důležitější – neustálé uvědomování si a přehodnocování pozice, z níž o daných tématech autor hovoří.

 

Záměr, který Šindelka zmiňuje v médiích, tedy přiblížit fyzickou zkušenost uprchlíka, je v mnoha ohledech pochopitelný, avšak není možné ubránit se pochybnosti, zda se tak, zvlášť při spisovatelem nijak neproblematizované zvolené optice, neděje příliš ploše.

 

Únava materiálu tak do jisté míry odráží českou debatu na uprchlické téma, kdy mají mnozí zjevně jasno v tom, kdo jsou uprchlíci, jaké jsou jejich motivace, zázemí, a dokonce i uvažování. Do těchto předem připravených schémat se ovšem těžko vměstnává realita, jež se kategoriím založeným na dichotomii dobro versus zlo vzpírá. Z uprchlíků se stávají objekty, do nichž si jen dosazujeme své vlastní obavy, přání, frustrace či pocity viny. Tato pohodlná objektivizace a homogenizace opomíjející různorodé vrstvy a rozpory pak vede nevyhnutelně k tomu, že se v debatách na uprchlické téma točíme v kruzích – a narážíme pouze dokola na vlastní východiska a předpoklady

 

Celý článek k přečtení na www.novinky.cz

Únava materiálu na www.knizniklub.cz

Zamilovaný muž napsal bulvár, jenž stojí za to (11.2.2017, Mladá fronta DNES)

Přidal: Odeon | V kategorii Ohlasy | 22-02-2017

0

Norský spisovatel Karl Ove Knausgard znovu zve čtenáře do svého soukromí. Druhá část kontroverzní ságy Můj boj nese podtitul Zamilovaný muž.

 

Do Česka se Můj boj dostal poprvé loni v létě. V době, kdy v autorově domácím Norsku už dávno nevzbuzoval žádné velké emoce. Knausgardova zpovědní sextalogie zakládá na jeho absolutní upřímnosti. Alespoň se to tak jeví. Nebojí se kritizovat přátele, kolegy ani nejbližší rodinu. Aktérem příběhu se mohl stát prakticky kdokoliv, koho kdy Knausgard potkal. Někteří mu poděkovali, jiní jej nadobro zavrhli. Není se čemu divit, rozhodnutí psát autenticky, bez příkras a ohledů na druhé s sebou toto riziko nese. Jenom to pak někdy dopadá tak, že se autor po vydání ságy zhroutí před zraky celého národa. Jenže u Knausgarda člověk nikdy neví. Může to být jen další pokus šokovat.

 

Nesděluje nasládlé pravdy

 

V Zamilovaném muži autor čtenáře ve svých vzpomínkách přenáší do doby, kdy se rozhodl opustit svou rodnou zem i manželku, aby začal nový život ve Švédsku. Ve Stockholmu pak navázal přátelství s boxerem Geirem, a hlavně potkal životní lásku Lindu, se kterou zplodil tři děti a poprvé v životě ucítil potřebu se usadit. Po značně depresivním prvním díle, ve kterém se Knausgard zpovídal ze vztahu ke svému otci alkoholikovi a jeho smrti, je Zamilovaný muž o něco optimističtější, ačkoliv rozhodně nesděluje přikrášlené a nasládlé pravdy. Knausgard totiž kromě svého okolí podrobuje analýze i vlastní chování a pocity. Pláče, miluje, žije, někdy s pocitem studu, jindy euforie. Nebojí se přiznat, že nezvládl momenty, na které se dlouho těšil – jako třeba těhotenství své ženy. Ale to už k tomu patří a čtenář to ocení, dostane se mu totiž pod kůži přiznáním vlastní viny.

 

Češi ho neznají

 

Na rozdíl od norských, potažmo možná švédských čtenářů jsou ti čeští připraveni o jeden důležitý aspekt celé ságy. Knausgard totiž v Norsku platí za veřejně známou osobu, nahlížení do jeho osobního života tak z čtenáře trochu dělá bulvárního slídila. Mnozí by se nad tím mohli pohoršovat, ale přesně s tímto předpokladem autor do celé ságy šel.

Nápad vzbudit ve čtenáři pocit, že čte tajný deník, který kdesi nalezl ukrytý pod podlahou, je k nezaplacení. A právě proto také s přehledem uspěl, ačkoliv pouze na domácí půdě. Pro většinu zahraničních čtenářů bude Můj boj vždy spíše bohatým životním příběhem jednoho muže než toho slavného spisovatele. Třetí část nazvaná Ostrov chlapectví vyjde letos v listopadu.

 

Můj boj Karl Ove Knausgard

 

75 %

Můj boj 2 na www.knizniklub.cz

Prostě až na dřeň (10.2.2017, Téma)

Přidal: Odeon | V kategorii Rozhovory | 10-02-2017

0

Málokdy se objeví spisovatel s tak uhrančivým jazykem a schopností přesně vystihnout defekty lidských vztahů. MAREK ŠINDELKA (32) již jako dvacátník publikoval pozoruhodné povídkové knížky. Teď, ani ne v Kristových letech, rozčeřil, či spíše rozbouřil, svou novelou Únava materiálu povětšinou klidné vody české literatury. Podíval se na náš bezpečný pohodlný svět očima uprchlických chlapců. A nutno podotknout, že skvěle. Nesentimentálně, syrově a velice intimně.

 

* Takřka specialista na lidské vztahy najednou napíše knížku o cestě uprchlíka. Proč?

 

Už dávno jsem měl rozepsaný text o člověku, který je úplně odříznutý od civilizačních vymožeností. Naprosto izolovaný. Napsal jsem to dávno před migrační vlnou do Evropy a vůbec jsem nevěděl, kdo můj hrdina je. Jen člověk, který prchá krajinou. Ale nikam to nevedlo, a až po čase se začaly dít všechny ty věci kolem uprchlické krize a mně došlo, že to je přesně ono. Západ jako inkubátor blahobytu, kde jsme zajištěni po všech stránkách. Mnoha jiným je ale nedostupný.

 

* Asi proto se sem snaží tak urputně dostat.

 

Ze židle mě zvedla událost, kdy se udusilo 71 lidí v mrazicím voze na rakousko-maďarských hranicích. Zůstal odstavený někde u dálnice, a než se na to přišlo, byli ti lidé napůl v rozkladu. Připadalo mi to jako metafora celé té krize. Někde u krajnice se rozkládají těla lidí, kteří sem přišli za nějakým snem a asi i s vírou v nás. Většina z nich byli Syřani, kteří utíkali přímo před válkou. A pak si čtete na internetu komentáře: „Dneska je krásný den. Jen houšť a větší kapky! Dobře jim tak. Proč sem lezou?“ Za tohle jsem cítil hrozný stud. A měl jsem potřebu k tomu něco říct.

 

* Takže jste zkusil celou tu děsivou situaci popsat očima syrských kluků?

 

Původně jsem chtěl napsat jenom o té dodávce. Jak se to auto vyrábí, jak rozváží strojově vyráběné maso někde po Evropě, jak potom přepravuje nějaký materiál a nakonec lidi, kteří se v něm udusí. Měl jsem naplánovaných asi třicet stran čistého popisu, jak se ti lidé dusí. Ale když jsem to začal psát, musel jsem kapitulovat. Tu knihu by nikdo nedočetl. Vypadalo to jak návod na mikrovlnku, jen to bylo o tom, co se děje s tělem, když mu dochází kyslík. Jak se mění naše vědomí i fyziologické funkce.

 

* Ve vaší knize ale mrazivě strohé popisy zmíněných stavů jsou.

 

Ale nejsou tak syrové, potřeboval jsem živé lidi. A tak jsem si vybavil svůj příběh o chlapci, který se pohybuje mimo společnost. A stal se z něho kluk, který má jediný cíl: najít svého bratra. Bratři se vinou převaděčů rozdělili, ten mladší je držen v nějakém detenčním centru, z něhož uteče. Může to být v Čechách stejně jako v Bulharsku, to je jedno. Snažil jsem se neuvádět konkrétní místa, aby to bylo co nejuniverzálnější. Dva hrdinové a jedna cesta. To je všechno.

 

* Silná mi přišla scéna, kdy promrzlý syrský kluk na útěku potká u řeky nějakou chatařku, když se snaží napít ze zamrzlého sudu. Paní se pomalu zmocňuje šílený strach, když jí dochází, že to je uprchlík.

 

Snažil jsem se nekritizovat, ale popsat, jak se na sebe díváme z obou stran. Dva lidi se na sebe koukají a nejsou schopni vidět v sobě už nic než hrozbu. Ta paní v klukovi najednou nevidí plnohodnotnou bytost. Smrskne se to na nějakou virtuální realitu z televize. Ztrácíme vůbec schopnost ty lidi vidět plnohodnotně.

 

* Myslíte?

 

Ano. Cestuju po světě, mezi přáteli mám i muslimy, takže v sobě nemám úrodnou půdu pro předsudky, ale přesto… Když jsem třeba někde na letišti a najednou se objeví někdo s tmavší pletí, tak proti své vůli začnu být ostražitý. Vždycky na sebe mám vztek – kde se tam tyhle věci berou? Co to je za pudový rasismus? Máme to snad někde v genech. A média místo toho, aby nás učila tyhle pravěké polozvířecí relikty zvládat, tak nás v nich podporují. Někdo si jde dát kebab do restaurace, má ho rád, ale stejně se dívá na lidi okolo a trne, jestli mu nehrozí nějaké nebezpečí. Jsme už tím úplně infikovaní. Strašně pod vlivem médií hloupneme! Stačí, aby nás pár dní masírovali ptačí chřipkou, a už prcháme před každým pšíknutím v tramvaji.

 

* Lidskou přirozeností je asi bohužel i potřeba vytvářet si pořád nějakého toho nepřítele.

 

A všimněte si, že vyhledáváme neustále nějaký konflikt. A to se týká i osobních vztahů. Člověk nejostřeji vidí sám sebe, když proti něčemu bojuje. Když se s někým hádá, roste jeho ego. Sám sebe pozoruje, sleduje, jak bytní jeho osobnost. To samé se děje mezi státy ve velkém. Pořád prahneme po tom, aby svět byl co nejjednodušší. Nejradši bychom měli jasnou černobílou vizi: tady je zlý Mordor a tady dobrý Gondor. Historie to takhle vždycky zbrousí. Najednou je všem jasné, na jaké straně by stáli. Pak je dobré si přečíst Mefista od Klause Manna, kde je popsáno, jak nejednoznačný nástup nacismu byl. Po jakých krůčcích se Hitler dostával k moci a po jak podobných malých krůčcích otáčela i celá společnost. Zdaleka to nebylo tak průzračně jednoduché, jak se z dnešního pohledu zdá.

 

* Čekal jste, že Únava materiálu nebude pro každého přijatelná?

 

Samozřejmě. Ta kniha je nátlaková a chce po čtenáři, aby ten příběh spoluprožil. Vlastně by to mohla být až taková literární počítačová hra: projděte si to i z druhé strany. Jaké to může být prožívat podobné věci tady a teď až na dřeň. Není to dokument, ale kniha o tom, jaké to je, když někomu mrznou ruce tak, že si není ani schopný rozepnout bundu. Jde spíš o fyzické prožitky.

 

* Překvapila vás kritika něčím?

 

Třeba tím, že je to prý nemorální brát uprchlíkům jejich příběhy. To zaznívá od levicových kritiků, kteří předtím volali po tom, aby se česká literatura angažovala a popisovala, co se děje v současném světě. Já ale nemůžu nebrat lidem jejich příběhy. O tomhle přece literatura je. Snažíte se vžívat do situací jiných lidí a předvést čtenářům něco, co si nemohli prožít. Proč jsme tak fascinovaní druhou světovou válkou? Protože se to pro nás stává nepředstavitelné. Navíc ji kdekdo zneužívá a kvůli filmům a literatuře se z ní stal šílený Disneyland. Kdybych napsal příběh, jak dva kluci utekli z transportu do Osvětimi, tak nikdo neřekne ani popel. Protože to už je bezpečně vykolíkované území, kde se fabulovat může.

 

* A tady ne?

 

Pár lidí mi už říkalo, že o něčem takovém vlastně nemám co psát. Je to u nás typické. Jako bychom se tu báli velkých současných témat a raději čekali, až co bude ve světě. Pak si teprve o tom budeme něco myslet a možná se i opatrně vyjádříme. Až o tom vznikne padesát knih po Evropě, tak slavnostně přispěcháme s nějakou českou kopií. Tohle už mě nebaví. Tu knihu jsem navíc nepsal jen pro Čechy, ale pokud možno pro Evropu. Týká se jí to přece celé.

 

* Dotýkají se vás takové kritiky? Anebo patříte mezi ty, které ohlas moc nezajímá?

 

Pro mě je důležitá odezva hlavně od čtenářů. Čtenář je ten, který knihu znovu vytvoří. Kniha je pár písmen na papíře, literatura ale až to, co se děje v kontaktu se čtenářem. Že ji spoluprožije, vloží do ní vlastní vzpomínky, svůj cit a myšlenky. Tahle kniha je velký apel na to, aby čtenáři opravdu byli se mnou a s těmi postavami. Nevěřím spisovatelům, kteří prohlašují, že jim na čtenářích nezáleží. To je strašná manýra. Proč teda ty knihy píšou?

 

* Kontroverzní bude pro leckoho asi i scéna, kdy malí náckové naturalisticky bijí dva uprchlíky.

 

Popisujete to jako dětské zlo. Někdo holt propichuje brouka, jiný mlátí Araba. Od první knihy je pro mě syrovost dětství důležitý motiv. Děti přivazují kočce plechovku na ocas a jsou nějakým zvláštním způsobem okouzlené, jak dokážou být zlé. To je podivný moment v dětství, kdy zjišťujete, co si můžete dovolit, a testujete si svou moc. Vyrůstal jsem na vesnici, kde dělaly děti ještě mnohem horší věci. Tohle pokoušení zla mě vždycky hodně zajímalo. Přímo tahle scéna vychází z jednoho konkrétního videa, které si natáčela samozvaná bulharská domobrana.

 

* To ale asi nebyly děti.

 

Ne. Zvolil jsem děti, protože ty by měly být dědici evropských hodnot. Jim předkládáme ideály o tom, jak mají být lidé dobří. A pak jsou paradoxně nejkrutější ze všech postav v mé knize. Vrůstání do světa mě vůbec fascinuje. Člověk se naučí ovládat jazyk a pochopí, že jím pak může ovládat svět kolem sebe. Musí se vyrovnat s obrovským tlakem a naučit se hrát hry, které společnost vyžaduje. A pak se z nich zase snaží osvobodit. V mé předchozí knížce Mapa Anny hrdinka zjišťuje, co všechno do ní zavlekli cizí lidé. Pozůstatky problémů a názorů jejích rodičů, partnerů, kamarádů…

 

* Jaké jste měl dětství?

 

Byli jsme nomádská rodina. Narodil jsem se v Poličce, bydleli jsme na Svojanově, pak ve Frýdku-Místku, pak máma dostala práci na Křivoklátě jako kastelánka, takže jsme bydleli přímo na hradě. Ale asi po dvou letech nám to s bráchou přišlo samozřejmé. Dobré bylo, že služební byty byly přímo součástí hradu a měli jsme v obýváku tak vysoký strop, že jsme mohli hrát badminton. Anebo jsme na tajňačku nafoukli člun a s magnetem jsme z kašny vybrali všechny ty pětikoruny, které tam lidi naházeli, aby měli štěstí. Když jsme prolézali půdy, mockrát jsme spustili alarm, takže tam někdy najelo i celé komando ozbrojenců.

 

* Ale romantika to z vás asi neudělalo, co?

 

Ne, to určitě ne. Měli jsme složitou rodinnou situaci. Táta zemřel, když mi byly dva roky a všechno táhla máma. Hodně jsme se sblížili s bratrem, dospívali jsme spolu, jenže brácha později začal mít dost vážné problémy s tvrdými drogami. Na dlouho jsme se odcizili, a protože jsme měli v rodině silné vazby, dost nás to všechny zraňovalo a vyčerpávalo. Takže dětství bylo náročné a asi hodně brzy jsem si odžil některá stadia, která na jiného čekají třeba až později. A pozoroval jsem, jak fungují mezilidské vztahy. Z čeho plyne, že je člověk manipulativní, závislý anebo naoko bezbranný, čímž ovlivňuje ostatní. Zajímá mě i neschopnost lidí překonat chyby, které si v sobě pěstují a pak jim kazí partnerské vztahy. Logicky jsem to pak začal v knížkách zpracovávat.

 

* Musíte si ty věci předtím prožít? Nemyslím jen vztahy, ale i třeba detaily, kdy syrský kluk mrzne a hladoví?

 

Zkušenost se zimními cestami mám. Hrozně rád na běžkách putuju osamělou krajinou. Chodil jsem i do skauta a zažili jsme jako děti celkem extrémní situace. Jako malý jsem jednou málem umrzl, chytila nás vichřice a i v těch našich malých Krkonoších tu noc zemřelo asi pět lidí. Dva z nich jsme dokonce předtím potkali. Lehce oblečené běžkaře, kteří se později snažili vlomit do malého sroubku a nezvládli to. Asi pět z nás odvezla horská služba, protože měli omrzliny. Ztratili jsme batohy, museli jsme je odhazovat, protože se nedalo dělat nic jiného, než se plazit po zemi. Zažijete situaci, kdy se vám krev stahuje k životně důležitým orgánům a v mrznoucích rukách už ji nerozproudíte, ať děláte, co děláte. Tohle ve mně někde hluboko leží.

 

* Něco ale šanci zažít nemáte.

 

Ne, nemám. Nezažil jsem válku, ani prezidenta šílence, který na své lidi shazuje barelové bomby, a nemám šanci být zavřený v nějaké detenci. Díkybohu. V těchto věcech musím spoléhat na výpovědi lidí a na fantazii, což je můj pracovní nástroj. I u povídek o vztazích je to vždycky fikce, která má reálný základ. Hodně lidi pozoruju -a hlavně pozoruju sám sebe. Pak ale vždy přijde moment, kdy je potřeba nechat pracovat představivost.

 

* Všiml jsem si, že drtivě víc příznivých ohlasů máte u dívek.

 

Vážně? Píšu většinou z pozice muže, i když hlavní hrdinkou Mapy Anny je žena. Na tu ženská část publika reagovala skvěle. Měl jsem radost, že jsem se asi trefil do problémů, které je zajímají. Na čtení pak chodily klidně o deset let mladší holky než já. Ta knížka je i o jisté krizi mužství. Všichni muži v té knize jsou nějakým způsobem defektní. Mají problémy se svými těly, pozorují se, jsou vlastně chemici svých vlastních těl a každý ví, kolik gramů zeleného čaje má denně vypít a kolik vitaminů do sebe naprat, aby byl veselý a produktivní. Je to prokřehlá mužská generace, ke které se počítám. Ženy jsou dnes mnohem silnější než muži.

 

* Jste o tom přesvědčený, nebo to teď říkáte pro fanynky?

 

Přesvědčený. Ale vzkaz čtenářkám je to hezký, to jo (směje se). V knížce Zůstaňte s námi mám povídku o ambicích. O tom, že tenhle svět připravili muži, což je velký průšvih. I spousta feministických hnutí podle mě trochu nesmyslně vydobývá pozice připravené muži. Přijímá jejich hru. Tedy svět, ve kterém je potřeba pořád dosahovat nějakých šílených pozic, překonávat sebe sama až na hranici možností, být pořád lepší a snažit se něčeho velkého dosáhnout, i kdyby to mělo stát rodinu a cokoliv, co se vám připlete pod nohy. Celé to je mužský výmysl.

 

* Máte vysvětlení?

 

Ženy mohou mít dítě, a to je něco úžasného. To muž nikdy nezažije, což ho diskriminuje už na fyziologické rovině, takže jsme si museli vymyslet všechny ty výstupy na Mount Everest, ale to už často nejsou sebezáchovné věci. Ego je schopné překročit jakékoliv meze, i ty, za kterými se člověk zničí. Anebo se zlikvidují celé národy. Válčení přece vymysleli muži. I tu potřebu vytváření nepřítele. Každý národ má jazyk, umění, náboženství a válku. Vždycky se to vyhrotí tak, aby byl důvod někoho zabíjet.

 

* Odehrává se to tedy i ve vztazích?

 

Mapa Anny je o neschopnosti mít v současnosti plnohodnotný vztah. Lidé často setrvávají ve vztahu, který je ničí, ale zároveň nejsou schopni udělat sebezáchovný krok a skončit ho nebo ho nějak zdravě vyřešit. Nakonec to vyřeší dítětem, které je do toho vztahu přibije navždy. Zajímají mě tyhle pasti, které si jsou lidé na sebe schopni vytvořit. Opakují chyby svých rodičů a otrocky si v životě vytvářejí stejné začarované kruhy. Vykročit z té pohodlné bolesti je totiž často těžší, než v ní setrvávat. Někteří lidé raději trpí v něčem, co znají, než aby riskovali otevření se něčemu neznámému.

 

* A co vy?

 

Dlouhou dobu jsem nebyl schopný si vztah udržet. Buď jsem ho zničil já, nebo jsem někoho donutil, aby ho zničil on. Přišel jsem na to, že mě přitahují ženy, které mi zpřítomňují konflikty, které v sobě mám sám nedořešené. Jakmile jsem potkal holku, se kterou jsem se mohl na tomhle poli střetnout, tak jsem se do ní zamiloval. Tohle období je ale díkybohu za mnou. Prostě jsem potřeboval něco prožít, na něco přijít. Teď mám ženu a dceru a všechno se velmi přirozeně zklidnilo.

 

* Nechybí vám tím při psaní tvůrčí rozervanost?

 

Vůbec ne. Potřebuju mít zázemí. Nikdy jsem nepsal v momentech, kdy jsem byl na dně. Prozaická práce je holt o tom, že nad ní sedíte a mysl máte nažhavenou jak drát pájky. Kdyby mě měly z koncentrace rušit nějaké milostné srdceboly, nebyl bych schopen pracovat. Mám potřebu všechno dotahovat do konce. Když už mám rozjetou ideu, je to pro mě věc skoro života a smrti ji dokončit. Fascinuje a vyčerpává mě to zároveň. Je to jako řešení rovnice. Udržet v hlavě motivaci postav, zaklenutí příběhu, pointu a všechny peripetie příběhu je nesmírně náročné. Na to potřebuju naprostý klid.

 

* Jak to vypadá?

 

Knížka mi trvá tak dva roky. Je to překvapivě dost energeticky náročná práce. Když jsem poslední knížku dopsal, ulehl jsem se čtyřicítkami horečkami a asi deset dní jsem se jenom potil pod peřinou.

 

* A já si představoval, že to prostě vyfrknete v jednom tvůrčím zátahu. To bohužel nevyfrknu. Literatura je víc o škrtání než o psaní. Od prvního nápadu k finální knize vede hrozně klikatá cesta. A člověk musí mít výdrž a taky velkou senzitivitu. Odmalička jsem asi byl hodně citlivé dítě. Měl jsem živé sny, noční můry, ale i přes den jsem si hodně vymýšlel svoje příběhy. Vždycky jsem vnímal, co se kolem mě děje, a dovedl jsem to přetavovat v nějaké příběhy. Ale větší podíl nakonec bude ta často úmorná práce, kdy si sice velice dobře vysníte a naplánujete nějakou vizi, ale pak přijde realizace. A to znamená vstávat brzy ráno, dokud jste čerstvý, udržovat si kondičku, dodržovat režim a uchovávat si pořád počáteční nadšení.

 

* To znamená co?

 

V textu by měla vždycky tepat nějaká energie. Snažím se ji nedusit, nechávám se jí vést. Jako bych se napojil na něco, co v textu začne žít. A často mě překvapí, kam mě to dovede. Chcete psát milostný dialog dvou mladých lidí někde na louce a skončíte kafkovským popisem pokoje, kde vězí jeden člověk, co se z něj nemůže dostat. Je v tom opravdu nějaká magie, protože najednou cítíte, že zapadlo nějaké soukolí a příběh začíná fungovat po svém. A vy ho jen sledujete.

 

* A co když se soukolí zasekne?

 

To jsou ty hrozné fáze, když se text třeba dva týdny vzpírá a vy s ním nehnete. Najednou se na něj nemůžete napojit a cítíte úplnou hrůzu. Prosedíte nad tím celé dny, a všechno, co napíšete, letí do koše.

 

* Máte slabost i pro něco, co není vyloženě vysoká literatura?

 

Mám hrozně rád komiksy. A detektivky. A na fantasy jsem vyrůstal. Četl jsem Sapkowského, Tolkiena, ale taky mnohem brakovější autory. Hodně jsme hráli hry na hrdiny jako Dračí doupě, kde zužitkujete svou představivost. Bavilo mě komponovat příběh, vymýšlet zápletky, jen škoda, že to je zakleté v mordování skřetů.

 

* Takže si asi i vzhledem k tomu, že si třeba z hispsterů v povídkách utahujete, nezakládáte na pověsti mladého intelektuála?

 

Rozhodně ne. Spousta takových těch zuřivých nekompromisních intelektuálů snadno skončí v úplné impotenci. Mají hodně načteno, mají ambice něco vyslovit, napsat, ale zvládnou sotva první větu. Mají takové penzum informací, co už kdy kdo napsal, že je to paralyzuje. Člověk by ale měl riskovat. Být naivní, napsat klidně něco, co napsal už někdo jiný. Alfred Hitchcock říkal, že je lepší u klišé začít, než u něj skončit. Proč nepsat o lásce jen proto, že to udělaly už tisíce lidí přede mnou? Nad psaním proto moc neteoretizuju, je to spíš živočišný proces. Potřebuju adrenalin. Něco, co mě pohání jít s tím textem dál. To nemá s intelektuální činností nic moc společného. Spíš s euforií.

 

* Uživíte se psaním knih?

 

Teď ano, díky zahraničním vydáním a čtením třeba v Německu nebo Holandsku, která jsou dobře placená. To si říkám, že jsem asi opravdu spisovatel. Jsou ale měsíce, kdy se neděje nic. V Čechách není moc možné být spisovatel na plný úvazek. Kdyby měl člověk prostředky a čas napsat velký román, po kterém se tu pořád vzdychá, tak třeba vznikne. Ale málokdo si uvědomuje, že na to jsou potřeba peníze a zázemí na minimálně dva tři roky.

 

* Má tedy cenu zakládat spisovatelské organizace a pořádat sjezdy, jak se děje poslední dobou?

 

Asociace spisovatelů vznikla nedávno z totálního rozhořčení, že Obec spisovatelů vede Tomáš Magnusek, což je naprosté šílenství. Není možné, aby takový spolek reprezentoval českou literaturu. Snažíme se například, aby existoval fond po vzoru Fondu české kinematografie, kam chodí koruna z každého lístku do kina. Koruna z každé knihy by mohla spisovatelům pomoci. Ve světě se přece prezentuje republika uměním. Kafkou, Hrabalem, Kunderou… Když dojde na Českou republiku, tak se umělci vždycky dříve nebo později vytáhnou.

 

* Většinou hned po hokeji.

 

Jasně. Já jsem sportovec, ale proč by to měl být jenom sport?

 

* Má dnes spisovatel ve společnosti slovo?

 

Spisovatel není dávno svědomím národa. Už to není doba Čapků, kteří chodí na kávu s prezidentem. Lidé také jinak konzumují umění. Od nástupu sociálních sítí komunikují mnohem víc vizuálně. Roste význam piktogramů. Objevení smajlíku je vlastně návrat skoro k egyptskému písmu. Moje generace toho řekne víc nasdílením jednoho obrázku, než kdybyste popsal pět stran textu. Ale jazyk stejně nikdy neobejdeme. Bez něj nejsme lidi. Jazykem jsme vybudovali tenhle svět. Je to naše identita. Třeba na Ukrajině, kde je obrovský tlak ze strany Ruska, jsou dnes z básníků, píšících ukrajinsky, velké hvězdy, protože obrábějí jazyk a pečují o něj. Lidi si tam pronajmou divadlo a celou noc poslouchají básníky. Čtyři sta diváků popíjejících do rána víno a poslouchajících poezii… To je u nás úplné sci-fi.

 

* Třeba i tady přijde váš čas.

 

Doufám, že ne (směje se). Ale je pravda, že Češi čtou hodně. Moje kniha se po měsíci vyprodala a na čteních se objevují lidé všech generací, což je bezvadné, protože úplně jiné postřehy mají školáci a důchodci. Posledních pět let je obecně boom takových akcí. I na menších městech vzniká skvělé kulturní prostředí, kam si zvou i spisovatele. Ta města najednou žijí. Někdy přijde deset lidí, jindy šedesát. Když jich v Brně do kavárny Skög dorazilo asi sto padesát, tak jsem si říkal, že to už je nářez.

 

***

 

„Cítil jsem hrozný stud a měl jsem potřebu něco říct.“

„Literaturu tvoří vlastně až čtenář.“

„Válčení a soupeření vymysleli muži.“

„Prahneme po co nejjednodušším světě. “

„Spisovatel dávno už není svědomím národa.“

 

MAREK ŠINDELKA (32)

Vystudoval kulturologii na Filozofické fakultě UK a scenáristiku na FAMU. Za prvotinu Strychnin a jiné básně dostal Cenu Jiřího Ortena, poté napsal prozaická díla Chyba, Zůstaňte s námi, Mapa Anny a Únava materiálu. Je držitelem ceny Magnesia Litera za prózu. Věnuje se i komiksům a scénářům. Je ženatý, má dceru. Ve volnu běhá, jezdí na běžkách i na kole. A nejraději má treky do vyšších hor. „Lezu tak do čtyř tisíc metrů. Láká mě to poutnictví. Obstarávat si vodu, spaní, nést si jídlo. Ničím si hlavu nevyčistím lépe. Kavárna asi není mé přirozené prostředí.“

 

Únava materiálu na www.knizniklub.cz

Karl Ove Knausgard: Můj boj 2 (8.2.2017, ihned.cz)

Přidal: Odeon | V kategorii Ukázky | 09-02-2017

0

29.července 2008

 

LÉTO JE DLOUHÉ a stále ještě nekončí. 26. června jsem dokončil první díl románu a od té doby, už déle než měsíc, máme Vanju a Heidi doma ze školky se vší intenzitou, již to všednímu dni dodává. Nikdy jsem nechápal smysl prázdnin, nikdy jsem neměl potřebu je mít, vždy jsem jen dostával chuť o to víc pracovat. Ale když musím, tak musím. První týden jsme měli strávit v osadě, kde jsme na Lindino naléhání koupili loni na podzim chatu, jednak abych tam mohl psát, jednak na víkendy, ovšem po třech dnech jsme to vzdali a vrátili se zpátky do města. Shromáždit tři malé děti a dva dospělé na malé ploše, s dalšími lidmi všude kolem a bez možnosti věnovat se čemukoliv jinému kromě plení na zahrádce a sekání trávy nemusí být nutně dobrý nápad, především pokud už před příjezdem vládne disharmonie, jež nadále přetrvává. Několikrát jsme se tam hlasitě pohádali, pravděpodobně pro pobavení sousedů, a stovky pečlivě obhospodařovaných zahrádek se všemi těmi polonahými postaršími lidmi ve mně vyvolávaly nedůtklivý pocit klaustrofobie. Takové nálady děti rychle zachytí a rozehrají, obzvlášť Vanja, ta reaguje téměř okamžitě na výkyvy v intonaci a intenzitě řeči, a pokud se situace vyostří, začne dělat to, o čem ví, že se nám nejméně líbí a co nás připraví o rozvahu, stačí, když se tomu bude věnovat dostatečně dlouho. Naplnění zoufalstvím se už téměř nemůžete bránit, takže tak to u nás chodí – řev, křik a ubohost. Následující týden jsme si pronajali auto a vyrazili do Tjörnu u Göteborgu, kam nás pozvala Lindina kamarádka Mikaela, Vanjina kmotra, do domu svého přítele. Ptali jsme se, jestli ví, jaké je to se třemi dětmi, a ona si byla opravdu jistá, že nás tam chce mít, ale to je celá ona, pokračovala, může s dětmi péct, říkala si, chodit se s nimi koupat a lovit kraby, abychom měli trochu času pro sebe. Na to jsme se chytili. Dojeli jsme do Tjörnu, zaparkovali před domem, navalili se dovnitř s dětmi i všemi saky paky. Měli jsme v úmyslu strávit tam celý týden, ale už o tři dny později jsme naložili věci do auta a zamířili opět na jih, k očividné úlevě Mikaely i Erika.

 

Kniha

 

Karl Ove Knausgard

 

Můj boj 2: Zamilovaný muž

 

2017, Nakladatelství Odeon, přeložila Klára Dvořáková Winklerová, 560 stran, 399 korun

 

Lidé, kteří nemají děti, jen zřídkakdy chápou, co to obnáší, jakkoliv vyzrálí a inteligentní jinak mohou být, přinejmenším já jsem to tak měl, než se nám ty naše narodily. Mikaela a Erik žijí svojí kariérou, co znám Mikaelu, pohybuje se na samých vedoucích postech v kulturní sféře, zatímco Erik je ředitel jakési celosvětové nadace s centrálou ve Švédsku. Po pobytu v Tjörnu se chystal na setkání do Panamy a pak měla pokračovat jejich dovolená v Provence, protože takový je jejich život, místa, o nichž jsem já jen četl, jsou jim otevřená. A do toho jsme se přihnali my se svými vlhčenými ubrousky a plenami, Johnem, který všude vleze, Heidi a Vanjou, jež se perou a křičí, smějí a brečí, nikdy nejedí u stolu, nikdy nedělají, co jim řekneme, každopádně ne, když jsme mezi jinými lidmi a opravdu chceme, aby se dobře chovaly, protože si toho všimnou, a čím víc je pro nás ve hře, tím jsou nezvladatelnější, a přestože Erikův dům byl velký a prostorný, nebylo to dost na to, aby se daly přehlédnout. Erik předstíral, že se nebojí o žádné z věcí, které měli uvnitř, snažil se vystupovat vůči dětem velkoryse a přátelsky, ovšem řeč těla ho nepřetržitě zrazovala, paže pevně přimknuté k tělu, způsob, jakým neustále vracel věci na místo, jeho nepřítomný pohled. Všechny ty věci a dům znal celý svůj život, byly mu blízké, avšak ti, kteří ho v těchto dnech zalidnili, mu byli vzdálení, pohlížel na ně, přibližně jako člověk pohlíží na krtky nebo ježky. Chápal jsem ho a byl mi sympatický. Ale současně jsem to všechno přivezl, tudíž nějaké opravdové sblížení nepřicházelo v úvahu. Erik sice studoval v Cambridgi a Oxfordu a několik let pracoval jako makléř v londýnském světě financí, avšak na jedné procházce se vydali s Vanjou na kopec nad mořem a on ji nechal volně šplhat několik metrů před sebou, přičemž se zastavil a bez hnutí se kochal výhledem, aniž vzal v úvahu, že jí jsou teprve čtyři roky a nedokáže sama odhadnout riziko, takže jsem s Heidi v náručí musel vyběhnout za nimi, abych na Vanju dal pozor. Když jsme se o půl hodiny později usadili v kavárně, já s nohama ztuhlýma po tom nenadálém vrchařském výkonu, a poprosil jsem Erika, aby dával Johnovi kousky housky, již jsem vedle něho položil, protože jsem musel zvládnout Heidi s Vanjou a zároveň jim opatřit něco k jídlu, přikývl, že to udělá, ovšem nezavřel noviny, v nichž si četl, vůbec nevzhlédl a nezaregistroval, jak je John půl metru od něho stále rozčilenější, až se kluk nakonec rozeřval, v obličeji celý rudý, ze zoufalství nad tím, že kousek housky, který by si tak rád dal, leží na dohled, ovšem mimo dosah. Lindu, která seděla na druhém konci stolu, to naštvalo, viděl jsem to na ní, ale překousla to, nic neřekla, počkala, než jsme byli zase venku a sami dva, a pak mi sdělila, že pojedeme domů. Hned. Zvyklý na její rozmary jsem opáčil, ať se zklidní a nerozhoduje se, když ji něco vytočí. To ji pochopitelně naštvalo ještě víc a tak to šlo až do chvíle, kdy jsme následujícího rána seděli v autě a odjížděli.

 

Širá modrá obloha a malebná, větrem bičovaná krajina spolu s radostí dětí a skutečností, že sedíme v autě a nikoliv v kupé ve vlaku či na palubě letadla, což byly v posledních letech naše způsoby cestování, náladu uvolnily, ovšem netrvalo dlouho a všechno začalo znovu. Museli jsme se totiž najíst a ukázalo se, že restaurace, kterou jsme našli a zastavili u ní, patří jachtařskému klubu. Ale servírka mi řekla, že stačí, když přejdeme most, dostaneme se do města a tam, je to nějakých pět set metrů, najdeme jinou restauraci, takže jsme se po dvaceti minutách nacházeli na vysokém, úzkém, avšak vysoce frekventovaném mostě, celí vyhladovělí jsme se dřeli se dvěma kočárky, v dohledu pouze průmyslovou zónu. Linda zuřila, oči měla potemnělé, takhle to dopadá vždycky, syčela, nikomu jinému se to nestává, nic nezvládáme, teď bychom měli obědvat, celá rodina, mohlo to být fajn, ovšem my se tu místo toho vlečeme ve větru po pitomém mostě obklopení svištícími auty a zplodinami. Viděl jsem snad já někdy jiné rodiny se třemi dětmi v takové situaci? Ulice, po které jsme pokračovali, končila u kovové brány s logem bezpečnostní agentury. Abychom se dostali do města, jež ke všemu působilo sešle a tristně, museli jsme to obejít přes průmyslovou zónu, což zabralo dalších přinejmenším patnáct minut. Chtěl jsem se od Lindy oddělit, protože si pořád stěžuje, vždycky chce něco jiného a sama pro to nic neudělá, jen si stěžuje, stěžuje a stěžuje, nikdy nebere situace takové, jaké jsou, a pokud skutečnost neodpovídá jejím představám, vyčítá to mně, ať jde o cokoliv. No jo, tak jsme se tedy rozdělili, ovšem logistika nás jako vždycky svedla opět dohromady, měli jsme jedno auto a dva kočárky, takže nezbývalo než předstírat, jako by to, co bylo vyřčeno, přesto vyřčeno nebylo, dotlačit pocintané a rozvrzané kočárky zpátky přes most až ke krásnému jachtařskému klubu, naskládat je do auta, zapnout děti do sedaček a dojet k nejbližšímu McDonald’s, což bylo na benzinové pumpě téměř v centru Göteborgu, kde jsem si já venku na lavičce snědl svůj párek, zatímco Vanja a Linda pojídaly svoje v autě. John a Heidi spali. Plánovaný výlet do Lisebergu jsme zrušili, při náladě, jež mezi námi panovala, by se všechno jen zhoršilo. Namísto toho jsme po několika hodinách jízdy z náhlého popudu zastavili v laciné a lajdácky poskládané takzvané „pohádkové zemi“, kde bylo všechno té nejbídnější kvality, a nejdřív vzali děti do malého „cirkusu“ skládajícího se z jednoho psa proskakujícího skrz kruhy ve výši kolen a urostlé, mužsky vypadající ženy, pravděpodobně odkudsi z východní Evropy, jež zmíněné kruhy vyhazovala do vzduchu a točila s nimi kolem boků, kteréžto umění ovládaly všechny holky z mojí třídy na prvním stupni základní školy. Dále tam byl blonďatý muž v mém věku v botách se zahnutou špičkou a pneumatikami vyvalenými přes harémové kalhoty, jenž si naplnil pusu benzinem a čtyřikrát vyplivl oheň vzhůru, k nízkému stropu. John a Heidi na to zírali, až se zdálo, že jim oči vypadnou z důlků. Vanja myslela jen na stánek s kolem štěstí, který jsme minuli a kde bylo možné vyhrát plyšáka, neustále mě tahala za ruku a ptala se, když už představení skončí. Chvílemi jsem pohlédl na Lindu. Seděla s Heidi na klíně a v očích měla slzy. Když jsme vyšli ven a vydali se, každý s jedním kočárkem před sebou, kolem velkého bazénu s dlouhým toboganem, za jehož vrcholkem trůnil obrovský, snad třicet metrů vysoký troll, směrem k několika pouťovým atrakcím, zeptal jsem se Lindy, proč ty slzy.

 

„Nevím,“ odpověděla. „Ale cirkus mě odjakživa dojímal.“

 

„Ale proč?“

 

„No, je to přece tak smutný, nízký a laciný. A zároveň taky krásný.“

 

„I tady ten?“

 

„Jo. Neviděl jsi Heidi a Johna? Úplně je to hypnotizovalo.“

 

„Ovšem Vanju teda ne,“ poznamenal jsem s úsměvem. Linda se taky usmála.

 

„Cože?“ ozvala se Vanja a otočila se. „Co jsi říkal, tati?“

 

„Jen jsem říkal, že když jsme byli v cirkuse, nemyslela jsi na nic jiného než na toho plyšáka, co jsi předtím viděla.“

 

Vanja se usmála tak, jako to dělávala vždycky, když jsme mluvili o něčem, co udělala. Spokojeně, ale zároveň horlivě, připravená na další akci.

 

„Co jsem dělala?“ ptala se.

 

„Pořád jsi mě tahala za ruku,“ odpověděl jsem, „a říkala, že si chceš zatočit kolem štěstí.“

 

„A proč?“

 

„Jak to mám vědět?“ opáčil jsem. „Asi jsi chtěla toho plyšáka.“

 

„A půjdeme tam teď?“

 

„Ano, je to tamhle dole.“

 

Ukázal jsem na vyasfaltovanou cestičku, kde se za stromy daly rozeznat pouťové atrakce.

 

„A Heidi taky dostane?“ zeptala se.

 

„Když bude chtít,“ odpověděla Linda.

 

„Chce,“ ujistila ji Vanja a naklonila se k Heidi sedící v kočárku. „Chceš, Heidi?“

 

„Ano.“

 

Stálo nás to devadesát korun, než tam konečně obě stály s plyšovými myškami v rukách. Na obloze nad námi pálilo slunce, vzduch v lese se ani nepohnul, všelijaké cinkání a vrzání atrakcí se mísilo s diskem osmdesátých let, které se linulo ze stánků kolem nás. Vanja chtěla cukrovou vatu, takže jsme za deset minut seděli u stolu u jakéhosi kiosku, obklopeni bzučícími, vzteklými a vlezlými vosami, cukr se v tom vedru lepil na všechno, k čemu se jen přiblížil, to jest na desku stolu, opěrku kočárku, paže i ruce, k halasnému rozčilení dětí, takhle si to nepředstavovaly, když ve stánku spatřily nádrž s vířícím cukrem. Moje kafe bylo trpké a téměř se nedalo pít. Malý, špinavý kluk na tříkolce najel přímo do Heidina kočárku a vyčkávavě na nás hleděl. Měl tmavé vlasy a tmavé oči, mohl být Rumun, Albánec, nebo možná Řek. Poté co najel kolem do kočárku ještě několikrát, postavil se tak, abychom nemohli odejít, a tak zůstal stát, s pohledem upřeným k zemi.

 

Ukázku si můžete přečíst na www.art.ihned.cz

Můj boj 2 na www.knizniklub.cz

Utrpení zblízka, ale na dálku (9.2.2017, Právo)

Přidal: Odeon | V kategorii Ohlasy | 09-02-2017

0

Novela Marka Šindelky Únava materiálu (Odeon 2016) působí jako určitá odpověď na volání té části kritické obce, jež vytýká české literatuře nedostatek aktuálnosti a zájmu o společenskopolitická témata.

 

Že toto volání mezi literáty nějak rezonuje, dokládá třeba manifest 12 odstavců o próze z roku 2013, kde jeho autorky a autor, Ivana Myšková, Jana Šrámková a Jan Němec, zmiňují, že je coby spisovatele na rozdíl od některých kritiků „netrápí, že u nás stále neexistují romány o dramatickém rozdělení národa během prezidentské kampaně či o dopadech ekonomické krize“. Šindelka, jejich generační souputník, se ve své nové knize nicméně aktuálním předmětem zabývá. Hlavním hrdinou Únavy materiálu je totiž migrant, bezejmenný kluk, jenž se prodírá nepřátelskou Evropou kamsi na sever, kde na něj má čekat jeho bratr. Šindelka se zaměřuje na hrdinovu tělesnou zkušenost a sugestivně líčí po city člověka, který má hlad nebo je mu zima. Zvolil si pro to metodu, kdy má vypravěč přístup ke všem pocitům, tělesným pochodům a vzpomínkám ústřední po stavy. Strasti -plnou cestu podstupujeme v těsném kontaktu s ní, což jen zvyšuje naši empatii s chlapcovými útrapami.

Únava materiálu však, nejspíš nezáměrně, poukazuje na jednu důležitou věc, a sice v jak jednoduše čitelných opozicích jsme si navykli vnímat osoby migrantů. Na jedné straně je to možné ohrožení Evropy, na straně druhé někdo, kdo je měřítkem našeho vlastního soucitu. V jiných rozměrech takřka nejsme schopni uvažovat. Hrdina Únavy materiálu nemá jinou identitu než tu migrantskou. Je definován pouze svým uprchlickým statusem, o jeho rolích v jiných sociálních kontextech nevíme skoro nic.

Na tento argument by bylo jistě možné namítnout, že dlouhodobé strádání všechny ostatní roviny v hrdinovi zamlžilo a odsunulo do pozadí ve prospěch akutních fyzických potřeb. Přesto takový postup ukazuje, jak jednoduché a pohodlné je při vinout se k některé z mediálních zkratek; v tomto případě k té, jež se snaží diváky a čtenáře seznámit s těžkostmi, s nimiž se migranti potýkají, ale zároveň dělá z konkrétních lidí vzájemně si podobné kusy v jakési jednolité mase.

Sociolog Ronald E. Anderson píše ve své publikaci Human Suffering and Quality of Life o „utrpení na dálku“, tedy o tom, co zažíváme při čtení či sledování zpráv o strádajících lidech. Podle Andersona se při mnohosti takových zpráv stáváme k přijímanému obsahu čím dál víc necitliví, čím dál snadněji po nás stékají, aniž by po sobě něco zanechaly. A tím pádem zapomínáme, že jsme všichni za zmírnění a prevenci sledovaného utrpení spoluodpovědní. Literatura a umění obecně samozřejmě disponují silnějšími nástroji než zkratkovité, nutně nekomplexní zpravodajství. Otázka zní, zda jich Únava materiálu využila dostatečně.

Tím, že vypravěč vidí do hlavy hrdiny a není zde žádný odstup, se sice zvyšuje míra sugestivity při čtení, ale zároveň vyvstává celá řada problémů: Má český spisovatel, který v textu v Hospodářských novinách říká, že s uprchlíky sice mluvil, ale pak zjistil, že je nechce žádat, aby mu všechno pověděli, a tento „neupřímný sběr materiálu“ nakonec zavrhl, nárok na to přivlastňovat si hlas jednoho z nich? Neměly takovému gestu předcházet skutečně důkladné rešerše? Apředevším: Neměla by být někde v textu tematizována pozice vypravěče, případně autora?

Vlivná postkoloniální filosofka a literární kritička Gayatri Chakravorty Spivaková tvrdí, že mluvit z pozice většiny o postavení menšiny možné je. Takovému kroku by však podle ní měly předcházet právě rešerše, a co je ještě důležitější – neustálé uvědomování si a přehodnocování pozice, z níž o daných tématech autor hovoří.

Záměr, který Šindelka zmiňuje v médiích, tedy přiblížit fyzickou zkušenost uprchlíka, je v mnoha ohledech pochopitelný, avšak není možné ubránit se pochybnosti, zda se tak, zvlášť při spisovatelem nijak neproblematizované zvolené optice, neděje příliš ploše.

Únava materiálu tak do jisté míry odráží českou debatu na uprchlické téma, kdy mají mnozí zjevně jasno v tom, kdo jsou uprchlíci, jaké jsou jejich motivace, zázemí, a dokonce i uvažování. Do těchto předem připravených schémat se ovšem těžko vměstnává realita, jež se kategoriím založeným na dichotomii dobro versus zlo vzpírá. Z uprchlíků se stávají objekty, do nichž si jen dosazujeme své vlastní obavy, přání, frustrace či pocity viny. Tato pohodlná objektivizace a homogenizace opomíjející různorodé vrstvy a rozpory pak vede nevyhnutelně k tomu, že se v debatách na uprchlické téma točíme v kruzích – a narážíme pouze dokola na vlastní východiska a předpoklady. O Únavě materiálu psala v Salonu už Michaela Rosová. Její text Vánoční halal kapr vyšel 22. prosince 2016.

 

Únava materiálu na www.knizniklub.cz

 

Naše přátelství nás rozdělí (3.2.2017, Lidové noviny)

Přidal: Odeon | V kategorii Ohlasy | 09-02-2017

0

Irská autorka Sara Baumeová ve svém románovém debutu přesvědčivě ukázala, co je to talent, kázeň a důvěryhodnost.

 

Závěrečná scéna románu Zeptej se táty Jana Balabána se týká opuštěného psa, a tak je třeba rozhodnout, „jestli to bude příběh soucitný, nebo bezcitný“. Irská prozaička Sara Baumeová (1984) dokázala ve své prvotině, v níž hraje hlavní roli rovněž opuštěný pes, položit příběh soucitný i příběh bezcitný na sebe.

I proto je její román Jasno lepo podstín zhyna dílem, které budou čtenáři hltat – a ostatní literáti ho mohou obdivovat, nebo dokonce autorce zdravě závidět. Protože na takový debut se opravdu nezapomíná. Není to jenom taková ta knížka, jež je o drobet lepší než literární pěna dní a na niž padlo, že se z ní udělá „umělá“ událost.

 

Pravidla rozmazlování

 

Pes samozřejmě není v literatuře ani filmu ničím novým – najdeme řadu výrazných příkladů psího hrdiny, přičemž vůbec nejsilnějším dílem v tomto směru je asi povídka Danila Kiše Chlapec a pes. V posledních desetiletích jako by se však přece jen začalo něco měnit, což jde samozřejmě ruku v ruce se změnou našich životů a prostředí, v němž žijeme.

Ještě před takovými třiceti lety nikdo nesbíral psí exkrementy do igelitových sáčků ani se nemusel bát, že mu psa, který se vydal po poli za zvěří, zastřelí myslivec. Oboje je jenom důkazem toho, jak v našem světě začíná vítězit nepřirozenost. A stejně tak důkazem faktu, že se na sebe čím dál víc tlačíme, že není dostatek prostoru – že se o něj tedy vlastně přetlačujeme, čehož výrazem jsou i různá nepřirozená pravidla.

Již v Kunderově Valčíku na rozloučenou říká Růženin otec, jakýsi „psí četník“: „Nikdy nebude čisto v našich městech, když nám budou psi kadit u chodníku. A jde taky o morálku. Nehodí se, aby lidé rozmazlovali v lidských příbytcích psy.“ Ale stejně jako se čím dál víc zpřesňují pravidla – například vymezování částí parku, kde mohou psi běhat –, zvyšuje se ono rozmazlování.

Čím dál víc rovněž čteme o psích útulcích – psích uprchlíků nebo nebožáků tu máme víc než těch lidských, zdá se. Existuje i detektivní služba, která po ztraceném psu bude pátrat, kupujeme psům kabátky… Zkrátka páníček je na lopatkách.

A ve světě filmu a literatury se taky čím dál víc tlačí na pilu. Za všechny příklady snad postačí zmínit, že už před nějakým časem kdosi patrně považoval za nutné početně trumfnout nejen Sedmstatečných, ale i Klapzubovu jedenáctku či Dvanáct rozhněvaných mužů – a tak vznikl film 101 dalmatinů… Do tohoto světa tedy vstoupila Sara Baumeová a její románový debut, jenž se v originále jmenuje Spill simmer falter wither. Prozaička původně v Dublinu vystudovala výtvarnou akademii a věnovala se sochařství – stejně jako vloni zesnulý irský povídkářský velikán William Trevor. V roce 2014 získala za povídku Solesearcher1 Davy Byrnes Short Story Award spojenou se šekem na patnáct tisíc eur. A o rok později už vyšel román inspirovaný autorčiným psem, jehož si vzala z útulku.

A není to pouze příběh psa, jenž toho asi musel mnoho zkusit a jenž při nějakém souboji také přišel o oko. Je to rovněž příběh sedmapadesátiletého osamělého podivína Raye, který zůstává naprosto mimo lidské společenství na jihoirském pobřeží. Vyrůstal v domě jen s otcem, neboť matka zemřela, a nikdy nechodil do školy ani si nehrál s dětmi. Teď už je otec mrtvý a jeho syn dostává jakousi sociální podporu, potlouká se po otcově domě a je nepřekonatelně plachý.

Samotu tento podivín zažene tím, že jednoho dne ve výloze obchodu uvidí fotku onoho psa z útulku. Ovšem to zas nesvědčí jeho plachosti, neboť s psím kamarádem jsou problémy – kouše psy i lidi… Nejprve chodí dvojice parťáků na procházky ve dne, později v noci a nakonec musí opustit otcův dům a cestovat autem nazdařbůh Irskem, aby unikli před psí inspektorkou, která si pro Jednooka, jak psa Ray pojmenuje, přijde, neboť pokousal jiného psa i jeho dětského pána.

 

Viděno psím okem

 

Čtenář instinktivně čeká, kdy přijde něco nedůvěryhodného či něco, co z něj bude chtít vytřískat soucit a dojetí. Ale ničeho takového se nedočká. Román Sary Baumeové není obdobou třeba Tance v temnotách Larse von Triera, který vás nutí trnout, ale ve stejné chvíli máte chuť režiséra něčím praštit kvůli té hrozné manipulaci skrze vykonstruovaný příběh.

Síla Sary Baumeové je tedy v důvěryhodnosti – jak je to prosté, když se to umí. Navíc je mladá irská autorka opravdu vynikající v nejrůznějších popisech prostředí, disponuje ohromnou všímavostí a schopností zachytit podstatný detail – žádné marnivé předvádění. Je to bezesporu literatura, ale zároveň to vlastně literatura není, protože příběh člověka nenechá být v poloze distancovaného čtenáře – otáčí další a další stránky a je „tam“ s románovými hrdiny, je to skutečné.

Jsou příběhy malé, intimní, a takzvané velké. Románová prvotina Sary Baumeové jistě není z hlediska látky Vojnou a mírem či Zločinem a trestem, i když její příběh Raye a Jednooka má určitě širší platnost. A taky má něco, co lze nazvat univerzální atraktivností, aniž by to znamenalo cokoliv špatného. Jasno lepo podstín zhyna by si tak měli přečíst i ti porotci Magnesie Litery, kteří v dosud posledním ročníku poslali do světa zprávu, že nejlepší českou prózou v roce 2015 byl román vyprávějící o ženě, která sbírá léčivé byliny. Taková zpráva světem věru neotřese. Zato závěrečné pádění Jednooka se čtenáři v paměti zadrhne – před tím nikam neuteče.

 

Jasno lepo podstín zhyna na www.knizniklub.cz

 

 

Superpozice (28.1.2017, H7O)

Přidal: Odeon | V kategorii Ukázky | 09-02-2017

0

Superpozice je termín z kvantové fyziky i geologie a znamená překrývání a vrstvení fyzikálních veličin. Protagonistkou a vypravěčkou stejnojmenného románu je šestadvacetiletá hudebnice Izy Levinová, která přišla jako dítě do Německa s ruskožidovskými rodiči na začátku devadesátých let. Tématem je hledání identity — Izy se ptá: Jsem Ruska, Židovka, Němka? Rozhodně si myslí, že říkat o někom, že má migrační pozadí, je nesmysl. Pro ni je původ a léta dětství tak zásadní, že používá charakteristiku „migrační popředí“.

Kuře a opice

Jen pro zvané visí na dveřích.

„To je ale uvítání!“ utrousí Len. „Hned jim ukážu, co znamená pořádný pozvání.“

„Já taky.“

Otevře dveře a pouští mě napřed.

Hlasitá muzika, dýdžej v rohu místnosti. V Kvartiře mají pelmeně, ledově vychlazenou vodku a taky kyselé okurky, ty k vodce nesmí chybět.

 

Pokračovat ve čtení ukázky na www.h7o.cz

Superpozice na www.knizniklub.cz

969 SLOV O PRÓZE TEREZA BOUČKOVÁ: ŽIVOT JE NÁDHERNÝ (26.1.2017, Tvar)

Přidal: Odeon | V kategorii Ohlasy | 09-02-2017

0

Život je nádherný rozvíjí klíčovou, totiž autobiografickou linii tvorby Terezy Boučkové. Je tedy dalším krokem na cestě autorčina mapování vlastní existence, která se započala prózou Indiánský běh (1991) a pokračovala přes scénář filmu Smradi (2002), až k románu Rok kohouta (2008). Ten před časem vzbudil nemalý rozruch, neboť zachytil a pojmenoval spisovatelčinu osobní negativní zkušenost s adopcí romských dětí a svým deziluzivním vyzněním problematizoval humanistický ideál a standardní představy o sociální korektnosti.

Stejně jako Rok kohouta, i Život je nádherný je „záznamem“ dvanácti měsíců, přesně umístěným do privátního a společenského času: zatímco první vyprávění autorka započala v srpnu 2005, druhé se na časové ose posunuje o pět let, zachycuje tedy dění roku 2011. A není patrně náhodou, že to trvalo dalších pět let, než Boučková svou knihu zveřejnila. Jakkoliv má totiž její text deníkovou formu (dávající zřetelně najevo, že cílem výpovědi není volně fabulovaná fikce, ale promluva co nejpravdivěji dokumentující okolní svět i autorčinu pozici v něm), současně jde o román promyšleně stylizovaný a propracovaný. O dílo vyjadřující se k obecnějšímu rozměru světa, jež prokazuje výraznou ambici být literaturou a překročit hranici pomíjivé aktuality. Přiznaným, tematizovaným vzorem přitom je Český snář Ludvíka Vaculíka, jenž Boučková považuje za nejlepší prózu sedmdesátých a osmdesátých let. Respektuje sice literární obratnost autorů úrovně Milana Kundery, Josefa Škvoreckého či svého otce Pavla Kohouta, nicméně jejich někdejší díla čte s rozpaky, jeví se jí jako pomíjivá, příliš literární a konstruovaná spíše na efekt. Naopak Český snář přijímá jako výraz optimální rovnováhy mezi upřímnou snahou předat co nejautentičtější svědectví o stavu věcí a uměním napsat text, jenž vnímá potenciálního adresáta.

Přítomný román proto v souladu s „vaculíkovskou“ poetikou sází na výpovědní sílu každodenního a víceméně banálního života, na popis všedních rodinných a pracovních starostí hrdinky, která má být zcela ztotožnitelná s autorkou. Ta si jako žena-spisovatelka zaznamenává obyčejné familiární události a znepokojivé sny, má ale také potřebu prezentovat své obecnější myšlenky, kritické reflexe četby a názory na aktuální politické dění a jeho aktéry. Nahlíženo pouze z této perspektivy, mohl by se její život jevit jako bezproblémový a v souladu s pozitivní proklamací v titulu knihy, zvláště když vypravěčka má, zdá se, bezproblémový vztah se svým mužem i zdárným synem, jakož i s většinou dalších lidí, s nimiž je jí dáno se soukromě či pracovně setkávat.

Vypravěččino vyhlášení „život je nádherný“ je ovšem „jen“ sarkastický eufemismus. Mohl by snad takový být, pokud by jeho součástí nebyly dvě traumatické skutečnosti – dva motivy, které do její výpovědi vnášejí prvek jedinečnosti a obecnější společenské závažnosti. Prvním z nich je problém adoptovaných romských synů, kteří si v dospělosti začali žít „po svém“, tedy jako lehkovážní dlužníci, zloději, feťáci a dealeři drog, odmítající přijmout pravidla standardní společnosti; za to jsou ale schopní s úspěchem parazitovat na bližních. Počátek románu tak přímo navazuje na Rok kohouta a opakuje otázku, nakolik má vychovaný člověk právo ponechat „bez pomoci“ někoho, kdo se sice umí dovolávat osobních vztahů a pravidel lidské slušnosti, kdo se však na adoptivní rodiče, kteří se mu kdysi snažili dát rodinu, lásku, výchovu, obrací jen z pragmatické vypočítavosti. Vypravěčka přitom stále zřetelněji deklaruje své rozhodnutí nenechat se spoutat sentimentem a nepřijímat odpovědnost za pochybné skutky svých adoptivních synů. Ponechat je jejich volbě.

Druhým osobním motivem, jenž do autorčina svědectví vnáší prvek jedinečnosti a v průběhu vypravování postupně nabývá na převaze, je tematizace jejího vztahu k vlastním rodičům. Čtenáři nemůže uniknout, nakolik Boučkovou vnitřně zasahuje neuspořádaný vztah k otci, jakkoliv jej vypravěčka prohlašuje za víceméně vyřešený. Zcela zásadně se pak součástí její literární sebeprezentace stává bolestivá proměna milované matky, přesněji řečeno: vypravěččino vyrovnávání se se situací, kdy Alzheimerova choroba „přetvoří“ silnou a schopnou ženu do podoby nesamostatného tvora bez paměti, navíc tvrdohlavě vzdorujícího každému, kteří se jí snaží pomáhat. Jako dcera povinná a odhodlaná se o takto postiženou mámu starat, aniž by se ale této povinnosti mohla oddat zcela, přitom Boučková emocionálně reflektuje i slabiny a byrokratizaci současného zdravotního a sociálního systému – a nejen něj.

Téma našeho vztahu ke starým a nemocným lidem je víceméně neproblematické, náležitá recepce dalších rovin románu Terezy Boučkové však vyžaduje vyšší stupeň čtenářského souznění. Předpokládá totiž, že čtenář bude schopen obdobně jako autorka vnímat a hodnotit složitost reality, která se skrývá za slovy. Atraktivní téma integrace Romů do české společnosti nepochybně osloví řadu adresátů, v neustále narůstající atmosféře xenofobie a intolerance je ale možné očekávat, že zároveň vyprovokuje značně polarizovanou škálu soudů, začasté ovlivněnou „předporozuměním“ utvářejícím myšlenkový a emocionální svět jednotlivců. Recepci politické a společenské roviny románu Život je nádherný může navíc komplikovat fakt, že autorčina vypravěčská ironie zcela samozřejmě počítá s určitými znalostmi, které umožní čtenáři adekvátně rozklíčovat jednotlivé náznaky a šifry, a tak patřičně „přečíst“ asociační rovinu textu. Kdo ale například dnes zná jméno muže, jenž byl v roce 2011 ministrem obrany či odvolaným ministrem kultury? Přirozeným adresátem románu proto jsou čtenáři s pamětí, kteří mají analogickou životní zkušenost a jsou spolu s Boučkovou kritičtí vůči stávajícímu stavu věcí veřejných – a současně ani na vteřinu nezapochybují o tom, že polistopadový režim není takovým zlem, jako bývala normalizační vláda bolševiků.

Což recenzentovu pozornost přivádí k třetí motivické vrstvě, která „deníkovou“ výpověď Terezy Boučkové individualizuje, a tou je její myšlenkové ukotvení v disidentské komunitě, vnímané jako něco, co pomalu odchází do vzpomínek na ztracené mládí, nicméně co zároveň nadále utváří základní perspektivu, z níž je možné a nutné nahlížet veřejný život. Nikoli náhodou proto Boučkové vyprávění vrcholí epizodou, v níž její zapomínající matka není s to vhodně zareagovat na zprávu o smrti Václava Havla, tedy smrti muže, k němuž tato žena měla kdysi velmi blízko. Havel je tu nadto vnímán – přes veškerou jedovatost, s níž vypravěčka reflektuje jeho fungování v polistopadovém soukolí, jakož i tance okolo Havlova pohřbu – jako klíčová osobnost a norma hodnoty. Jeho smrt tak je symbolickým koncem „starých“ časů.

Nechme se překvapit, jak Boučkové pozoruhodný román přečtou ti, pro které jsou tyto časy jen historií.

Život je nádherný na www.knizniklub.cz

Chtěl jsem zachytit, jak nás vidí uprchlíci přicházející do Evropy, říká spisovatel Šindelka(30.12.2016, art.ihned.cz)

Přidal: Odeon | V kategorii Ohlasy | 09-02-2017

0

Marek Šindelka říká, že psal svůj román Únava materiálu proto, aby prostřednictvím příběhu imigranta zachytil univerzální situaci.

autor: HN – Milan Bureš

Samá silná slova jsou poslední dobou slyšet od spisovatele Marka Šindelky. Mladý laureát ceny Magnesia Litera, ve dvaatřiceti letech nesporný talent české literatury, se už vloni v Senátu pohoršoval nad postojem Evropanů k uprchlické krizi. „Dlouho jsem nebyl tak znechucený a zděšený,“ říkal a ptal se, jestli nestojíme na prahu dalšího holokaustu, když přehlížíme utrpení migrantů.

Nyní Šindelka vydal román nazvaný Únava materiálu, v němž o uprchlické krizi vypráví. A dokonce i při rozhovoru o své knize těžko skrývá rozčilení.

Říká, že chtěl napsat prózu, která by lidi „vytrhla“, ze které jim „bude špatně od žaludku“. Popisuje, jak ho vloni zasáhla zpráva o nálezu na rakouské dálnici, kde se v chladicím voze rozkládala těla sedmdesáti udušených migrantů.

„Ve stejné době se mi narodila dcera. A já jsem na vše začal být citlivější. Přivedl jsem dceru do nějakého světa a cítím se za něj mnohem víc zodpovědný,“ vysvětluje spisovatel a líčí obavu z toho, co dceři odpoví, až se ho jednou na uprchlickou krizi zeptá. „Budeme sedět v Evropě obehnané ploty a zdmi a já jí řeknu: To víš, my jsme pro vás tenhle svět zabezpečili, ale vykoupilo to utrpení jiných národů?“ ptá se.

Pokračovat ve čtení článku na www.art.ihned.cz

Únava materiálu na www.knizniklub.cz