To nejlepší ze světové literatury

ZA OVCÍ JAKO SAMURAJ (27.4.2016, Hospodářské noviny) SPISOVATELI MURAKAMIMU ČESKY VYŠLA DALŠÍ PRÓZA. V HONU NA OVCI MÁ I KOUŘENÍ CIGARETY SÍLU VÝBUCHU. Haruki Murakami naučil dnešní Japonce znovu číst i něco...

Celý článek >>>

V Murakamiho podání pobaví i ovce (25.4.2016, Mladá... Murakamiho kniha Hon na ovci, ve které hlavní hrdina pátrá po tajemném zvířeti, se dá číst jako detektivka bez zločinu či milostný román bez lásky. Hlavního...

Celý článek >>>

Recenze: Hon na ovci je Murakamiho pátrání po dokonalém... Román Hon na ovci z roku 1982 vychází v překladu do češtiny po vydání Murakamiho hlavních beletristických textů. ''Murakami zde rozvíjí svůj smysl pro koncepční...

Celý článek >>>

Rychle a beze svědků S Annou Bolavou (21.4.2016,... Anna Bolavá loni po básnické prvotině Černý rok (2013) přišla také s debutem prozaickým, románem Do tmy (2015). Tento lyricko-naturalistický příběh Anny Bartákové...

Celý článek >>>

Celeste Ng: Vše, co jsme si nikdy neřekli (19.4.2016,... Lydia je mrtvá. To ale zatím nevědí. 3. května 1977 v šest třicet ráno nikdo neví nic, až na jeden nevinný fakt: Lydia ještě nepřišla ke snídani. Matka jí...

Celý článek >>>

ZA OVCÍ JAKO SAMURAJ (27.4.2016, Hospodářské noviny)

Přidal: Odeon | V kategorii Ohlasy | 29-04-2016

0

SPISOVATELI MURAKAMIMU ČESKY VYŠLA DALŠÍ PRÓZA. V HONU NA OVCI MÁ I KOUŘENÍ CIGARETY SÍLU VÝBUCHU.

Haruki Murakami naučil dnešní Japonce znovu číst i něco jiného než komiksy a euroamerický svět přiměl přemýšlet o tom, jestli by Nobelova cena za literaturu neměla skončit potřetí v historii v ostrovní zemi na východě. Oblibě japonského spisovatele, který západním stylem píše o východních problémech, propadli i čeští čtenáři.
Román Hon na ovci, jehož český překlad právě vychází, sice Murakami napsal už v roce 1982, tedy čtyři roky před globálním bestsellerem Norské dřevo, nabízí v něm ale všechno, co si čtenáři mezitím zamilovali: fascinující zápletku s fantaskními a symbolistními motivy, osudové vztahy a také slastně bolavý smutek nad nepochopitelností života.
Vypravěč příběhu, ve kterém nikdo nemá jméno, zato se odehrává v přesně odpočítávaných sedmdesátých letech, je nastávající třicátník a spolumajitel malé mediální firmy. Ta je jeho jediným životním úspěchem. Žena se s ním po čtyřech letech bezdětného a nevzrušivého manželství rozvedla. Jeho jediný přítel, spolužák, s nímž založil firmu, se mění v alkoholika. A on sám je předčasným starcem. Jako by jej nadbytek peněz, nuda a chybějící ambice přivedly do stavu nihilismu a poněkud samolibého sebepodceňování.
Murakami si s asijskou lehkostí nedělá hlavu s žánrem svého příběhu. Co zpočátku vypadá jako existenciální vzpomínání nebo hořká love story – vypravěč se dozvěděl o smrti své první dívky – se brzy podobá detektivce a končí jako thriller.
Napínavé pasáže však Murakami stále zpomaluje všedními popisy. Výčtem cigaret, které postavy vykouřily (všichni a všude kouří), počtem vypitých sklenic whisky nebo hroznového džusu včetně poznámky, že při snídani hučel větrák, nebo popisem toho, co se dělo za oknem hotelového pokoje při celodenním čekání na telefonát. Murakami je skvělý pozorovatel a přesně dávkované banality jsou stejně obrazotvorné jako dobrá hudba ve filmu.
I když spisovatel místo japonských reálií „prodává“ spíš lásku k západní literatuře a hudbě, i tak ožívá obrázek tamních sedmdesátých let. V popisech města, které zasypává mořské břehy, aby na nich mohlo postavit nové věžáky a v nich zřídit další kanceláře. V líčení žen, jež jsou krásné, emancipované a citově závislé na nedovtipných mužích. I v poloprázdných barech, které ztratily šťávu a v nichž už nikdo nepouští jukebox a netlachá o knížkách – jak si to vypravěč i stejně starý autor pamatuje z let šedesátých.
Pozvolné, zadumané tempo románu se prudce zrychlí, když protagonistu vyhledá uhlazený mafián a učiní mu bizarní nabídku: buď do měsíce vypátrá jednu horskou ovci (již na ilustrační fotografii nechal hrdina náhodně otisknout v jistém reklamním časopise), nebo jeho firma zkrachuje.
Vypravěč se na cestu samozřejmě vydá, i když ne kvůli výhrůžkám nebo odměně, ale kvůli kamarádovi, který je už pár let nezvěstný a jen dvakrát o sobě dal vědět dopisem. To on pořídil a vložil do obálky fotografii s ovcí, která má, jak se ukáže, nadpřirozené schopnosti.
Na cestu vyráží se svou novou přítelkyní, jež je obdařena intuicí a nádhernýma ušima. Ta mu v pátrání náramně pomůže, těsně před cílem však zaplatí za obětavost ztrátou výjimečnosti. Z opuštěné horské chaty, na kterou se snáší první sníh, plačky odchází. Vypravěč musí před rozuzlením ovčí záhady protrpět deset dnů samoty. Jako samuraj, který před čajovým obřadem podstupuje odzbrojení a očištění mysli – dokonce se odnaučí kouřit.
Poslední, hororově psané stránky spolehlivě přilepí čtenáře k židli. Po dramatickém finále, kde nechybí ani výbuch, hrdina končí se svým dřívějším apatickým životem a ten pocit sebeobnovení je krásně nakažlivý.

Hon na ovci na bux.cz

V Murakamiho podání pobaví i ovce (25.4.2016, Mladá fronta DNES)

Přidal: Odeon | V kategorii Ohlasy | 29-04-2016

0

Hon na ovciMurakamiho kniha Hon na ovci, ve které hlavní hrdina pátrá po tajemném zvířeti, se dá číst jako detektivka bez zločinu či milostný román bez lásky.

Hlavního hrdinu románu Harukiho Murakamiho Hon na ovci si jde jen těžko představit. Samozřejmě, víme, že je to životem znavený skorotřicátník, pracovník nevýznamné reklamní agentury. Že se oženil a rozvedl, aniž pořádně věděl proč. A že má přítelkyni, na které ho fascinuje určitý tělesný detail. Motivy jeho úvah a konání – to zůstává zahaleno střídmým, čirým vypravěčským stylem.
Hlavní hrdina přitom příběh sám vypráví. Čtenář se dívá jeho očima – pohledem bez osobního angažmá. Ani tehdy, když vypravěče osloví tajemný tajemník mocného muže v pozadí, se klidná hladina nerozvlní. Mladý muž si nezúčastněně vyslechne mafiánské výhrůžky a uvolí se, že podnikne pátrání po tajemné ovci. Objevila se na snímku, který náhodně vyfotil jeho dávný kamarád. Se svou přítelkyní vyráží vstříc pastvinám, přírodě a ovčímu tajemství.

Přízrak, jenž opanuje nitra lidí

Vybrat si jako mysterium ovci je zvláštní a vtipné zároveň. Zvíře představuje v příběhu něco docela absurdního – zvlášť to, po kterém hrdina pátrá. Je to jakýsi přízrak, který postupně opanovává nitra lidí. Hon na ovci tak nabízí porci mysteria.
Díky Murakamiho vypravěčskému stylu kniha ale neupadá do moderních mýtů pro dospělé, jakýchsi odvarů ze šamanských obyčejů přírodních národů. Autor totiž vypráví, jako by psal detektivní román. Jeho styl je přirovnáván k Chandlerovi a platí to. Jen si místo drsného Marlowa představte muže, který dobrodružství prožívá v Japonsku poté, co nezúčastněně proplul japonskou obdobou revolty šedesátých let.
Sám Murakami řekl v jednom rozhovoru, že má rád Chandlera stejně jako Dostojevského a že jeho představa ideální knihy je spojit jejich dva styly dohromady.
Zápletka s ovcí je záhadná, poněkud vtipná a jistě i ironická. Mezi jinými Murakamiho literárními láskami se totiž uvádí Kurt Vonnegut a Richard Brautigan. Haruki Murakami zjevně aplikoval své vzory na japonskou realitu a vytvořil tak originální koktejl.
Murakami se původně živil jako majitel jazzového klubu a první román napsal z náhlého popudu v devětadvaceti letech, po nocích po práci.
Uspěl s ním, získal cenu pro literární debut a jeho třetí román Hon na ovci, který v Česku nyní vydal Euromedia Group – Odeon, znamenal opravdový průlom. Autor ho pokládá za začátek svého stylu.

Autorovo dvojče

Murakami je dnes světový romanopisec s miliony prodaných výtisků v překladech do více než padesáti jazyků. Jde o zřejmě nejpopulárnějšího a nejčtenějšího japonského autora své generace. Jeho rutinní autorský den se podobá spíše dnu vrcholového sportovce, však je Murakami vedle jazzu také milovníkem maratonů. Vstává ve čtyři hodiny ráno, pět až šest hodin pracuje, pak uběhne deset kilometrů, případně uplave kilometr a půl nebo obojí a v devět večer jde spát. Den co den. Hlavního hrdinu svých knih přitom chápe jako určitou podobu svého já. Jako by to bylo jeho dvojče, které kdysi unesli – jako by s ním sdílel stejnou DNA, měl ale jiný osud, říká Murakami.
Jeho hrdina dělá přitom v Honu na ovci všechno jiné, než že by odhalil své ledví. Osobněji se jeví jeho přítelkyně, díky svému přitažlivému tělesnému detailu. Oba se nicméně poddávají snu svého ovčího putování. Hon na ovci se dá číst jako detektivka bez zločinu a bez vyšetřovatele, milostný román bez lásky, duchovní román, kde ducha představuje ovce. Případně jako kniha o osobním vývoji, i když hlavní hrdina je na začátku stejně zmatený a odtažitý jako na konci.
Murakami možná svým úsečným, chladným a vtipným stylem vychází vstříc řadě čtenářů. Nechává totiž v textu dost prostoru, aby si ho mohli doplnit svým očekáváním a představami. A ve srovnání s vnitřním světem jeho hlavního hrdiny si v podstatě každý může připadat, jak bohatý vede citový život. To vše s náznaky lehce podvratného humoru, který napovídá, že nic se nemá brát tak úplně vážně.

Hon na ovci Haruki Murakami

70 %

Autor recenze: Marek Toman

Hon na ovci na bux.cz

Recenze: Hon na ovci je Murakamiho pátrání po dokonalém příběhu (21.4.2016, magazin.aktualne.cz)

Přidal: Odeon | V kategorii Ohlasy | 24-04-2016

0

hon na ovciRomán Hon na ovci z roku 1982 vychází v překladu do češtiny po vydání Murakamiho hlavních beletristických textů. “Murakami zde rozvíjí svůj smysl pro koncepční a vrcholně strukturované vyprávění, jehož vrstvy a roviny do sebe v určitý okamžik bezchybně zapadnou,“ píše v recenzi Jarmila Křenková.

Raná tvorba Haruki Murakamiho u nás dosud nebyla zmapována. Hon na ovci (japonsky 1982) vychází v příhodnou dobu – po vydání všech jeho zásadních beletristických textů. Jde v pravém smyslu o román iniciační; kromě toho, že je prvním, o kterém sám Murakami tvrdí, že v něm našel svůj hlas, slouží také jako zajímavá ukázka geneze unikátního autorského stylu, který nejlépe vystihuje výrok jedné z Murakamiho postav: „Čistě jen čaj, bez cukru, bez citrónu, bez mléka.“

Pokračovat ve čtení recenze na www.magazin.aktualne.cz

Hon na ovci na bux.cz

Rychle a beze svědků S Annou Bolavou (21.4.2016, Tvar)

Přidal: Odeon | V kategorii Rozhovory | 24-04-2016

0

Do tmyAnna Bolavá loni po básnické prvotině Černý rok (2013) přišla také s debutem prozaickým, románem Do tmy (2015). Tento lyricko-naturalistický příběh Anny Bartákové (zase ty iniciály!), posedlé sběrem léčivých bylin, si získal značnou pozornost a přízeň kritiky, která předminulé úterý vyvrcholila oceněním Magnesia Litera v kategorii prózy. To jsme ovšem v době autorizace tohoto rozhovoru ještě netušili…

* V recenzích byla hlavní hrdinka románu Do tmy přirovnávána k postavám, jako je Divá Bára, Viktorka, případně „moderní čarodějnice“. Co z toho je, myslíte, nejblíže „pravdě“?

Annu Bartákovou vidí asi každý čtenář trochu jinak a nejspíš má od každého zmíněného trochu. Přesto to není Viktorka, Divá Bára ani moderní čarodějnice. Je to víla, konkrétně víla vodní, pohádková postava zatoulaná do konkrétního fikčního prostoru, kam bych se chtěla vracet i v dalších textech. Abych ji v tom nenechala samotnou, na maloměstě je totiž takových postav nespočet.

* Nespočet. To by jeden neřekl… Takže už píšete další vílí text?

S vílami je konec. Momentálně mě zajímá hejkal, jedno z nejvíc opomíjených pohádkových stvoření.

* No samozřejmě. Měla hrdinka reálný předobraz, nebo je spíš metaforou?

Postava Anny Bartákové nemá žádný reálný předobraz, je to čistě můj výtvor. Zdali je metaforou, to nechám na literární vědě.

* Literární věda se na to dosud nezeptala, zato o vašem pseudonymu se už mluvilo. V Liberatuře jste k příjmení Bolavá řekla: „Souvisí to s tou bolestí, která má tisíc podob – psychickou, fyzickou…“ Proč Anna?

Anna je jedno z nejkrásnějších českých jmen. Takže ho mám taky.

* Zdá se, že krajina, respektive rostlinná říše, je jednou z postav vašeho románu…

Nemusí to platit pro všechny čtenáře, ale pro mě osobně je krajina a také jednotlivé druhy léčivých bylin tím nejdůležitějším v knize. Vůbec jsem nezamýšlela napsat knihu o podivínství, útěku, samotě, nebo dokonce nepovedeném manželství (mimochodem Bartáková je stále vdaná, nikdy se nerozvedla). Chtěla jsem, aby existovala kniha popisující například sklizeň tužebníku jilmového nebo co se dá zažít na stromě, louce nebo půdě.

* S vámi je jako vždy legrace. Proč tak ráda mystifikujete? Jaký druh uspokojení to přináší?

A přitom zrovna tu minulou odpověď jsem myslela zcela vážně, opravdu jsem psala knihu o ořešáku a řebříčku a někdy mě trochu mrzí, že jsem ten děj nerozpoutala o měsíc dřív, dostalo by se i na další druhy bylin. Nevím, jestli mystifikuju ráda. Ale pokud není literatura věda, je to hra. A pro mě vědou není, to jsem zažila a už to nechci nikdy vracet. Kdybych se pojmenovala „Bolavá“ a myslela to opravdu smrtelně vážně… určitě bych do toho jména dala dvě L.

* Mně se zdá, že hrajete velmi ráda… Některé prvky vašeho prozaického textu jsou silně expresivní, až naturalistické, to když je Anna ve svých sběračských aktivitách vpravdě sebezničující, a týká se to povýtce i těLLa – to je postupně plné boláků, trnů, šrámů, nehledě na to, že je sužováno hladem. Inspirovala jste se ve starší české či světové próze těchto směrů?

Mou jedinou inspirací byla vlastní sběratelská praxe. Nůžky zapíchnuté v ruce během jízdy na kole se asi nedají vyčíst v žádné literatuře. Já a moje rodina jsme však během sběrů bylin zažili i nejharmoničtější okamžiky našich životů.

* Vaše hrdinka se dostává do jakési „psychické smyčky“, která se stále stahuje, až je z toho čtenáři úzko. Připadala jste si vy sama někdy „na pokraji šílenství“?

Běžně si tak připadám na konci každého března. Často také v lednu a únoru, nesnesitelné je to v listopadu a určitě na začátku září, když se ochlazuje a otevírají se školy. Někdy si tak samozřejmě připadám i v květnu, i když si zrovna v tu dobu myslím, že si tak nepřipadám.

* Aha! Chcete říct, že se váš rok opravdu řídí přírodními cykly růstu či zrání bylin? Proč listopad? A dokonce leden a únor… Kdybych si nemyslela, že ve skutečnosti byliny vůbec nesbíráte ana vaší ruce by jizvu po nůžkách pohledal, musela bych se ptát, jestli pro ně (s rodinou?) vyjíždíte někam na chalupu či do konkrétní krajiny… Nebo snad jezdíte za specifickou rostlinkou na kromobyčejné místo?

Můj rok se řídí lecčíms, například i růstem bylin. Velmi důležité jsou ale i zemědělské práce v krajině a zda se mohou lovit dravci (myslím tím ryby, ne ptáky). Listopad, leden a únor jsou měsíce obecně náročné na psychiku lidí. A když za celý měsíc nepotkáte na silnicích ani jeden traktor, nemáte pak z ničeho radost. Výjezdy za sběrem bylin už teď blíže popisovat nebudu, o tom už existuje celá kniha a stejně mi to nevěříte.

* Zuzana Kultánová ve své recenzi píše, že román je „od jisté chvíle jakýmsi mementem vlastní konečnosti“. Zároveň lze však v hrdince vidět ztělesnění jistých archetypů, tedy něčeho, co přetrvává všemu (lidem i době) navzdory. To je přitom – paradoxně – prezentováno jako něco, co v dnešní době nemůže přežít. V tomto lze vnímat jisté napětí, rozpor. Byl to váš záměr?

Nevím, zda jsem něco archetypálního prezentovala tak, že nemá šanci přežít. Logicky nepřežívá nemocné, umírající tělo a zbytek je nesmrtelný. Ale tohle je tak složitá otázka, že k jejímu plnému zodpovězení by bylo vhodné vzít si grant a pak se v tom dva roky topit.

* Ono těch paradoxů je víc: hrdinka je zároveň labilní, a zároveň lpí na stabilitě svého neměnného „životního řádu“. Postupně se oprošťuje od všech závazků a vztahů, vlastně včetně samotného vztahu k vnějšímu světu (směřuje stále hlouběji do sebe, své samoty), přitom se ale stává stále větším „otrokem“ své vášně, vlastně už závislosti. Byl pro vás motiv svobody ve smyslu osvobozování se při psaní románu důležitý, uvažovala jste o něm nějak?

Já jsem tyhle otázky během psaní vůbec neřešila. Kdyby ano, asi bych text nikdy nedokončila. Paradoxy mi přijdou v pořádku.

* Nakolik je pro vás svobodou psaní? Cítíte se při psaní zcela svobodná, nebo si průběžně hodně hlídáte ona vlákna, která musí celý příběh prorůst, aby držel pohromadě?

Psaní a dopsání románu je největší svobodou, která mě může potkat. Byly doby, kdy jsem ji měla, ale nedokázala jsem ji využít. Vnímat ta zapeklitá vlákna a tahat za ně je pro autora velká příležitost, zodpovědnost i radost. Bez nich by možná svobodný nebyl vůbec. Další paradox.

* A vůbec – je svoboda to, co vy sama v psaní hledáte? Nebo je to hlavně něco jiného?

Psaním se pokaždé přesouvám někam jinam. Na jiná místa, do jiného času, s jinými lidmi. A můžu to pak zprostředkovat i ostatním. Ale hlavně – psaní je hra (dobrá a nebezpečná). Čtenář je až bonus na konec. Právě on pozná, jestli vás to bavilo, nebo ne. Spisovatel se sice v dnešní době psaním neuživí, ale má jednu výhodu, kterou jiní nemají – možnost stvořit jiný svět. Může si vymyslet pět kilo točené malinové zmrzliny a kombajn s otevřenými dveřmi uprostřed svého vlastního pole. A pak už jen tleskne, a ono se to celé rozjede…

* Prozaická vsuvka podruhé: tvrdíte, že byliny skutečně sama sbíráte. Jak jste se k tomu dostala? A jak „se to dělá“ v Praze?

Sbírat léčivé byliny není na malém městě nic neobvyklého. My jsme to doma dělali jako děti a zůstalo nám to dodnes. Obvykle se tomu lidé diví, ale pak z nich vyleze, že ve škole sbírali také a jaká byla práce natrhat pytlíček hluchavky. Každý k tomu má nakonec co říct. V Praze se byliny sbírají spíše výjimečně, a pokud se to děje, je to stejné jako všude jinde: rychle a beze svědků. V pražských parcích je možné leccos, takže pokud si člověk odnáší čtyři tašky bezu, není to vlastně ani tam vůbec divné.

* Debutovala jste básnickou sbírkou. Píšete básně idnes, a psala jste je i v době, kdy vznikal román Do tmy? Jelikož mi na románu imponoval právě ten neustávající tah, silná energie vyprávění, zajímalo by mě, jak jste ho psala – zda na jeden zátah, nebo s mnoha přerušeními; zda měl nějaké „vedlejší produkty“, třeba právě v podobě kratších textů, básnických či prozaických, anebo jste veškerou tvůrčí sílu koncentrovala pouze do něj?

Poezii píšu stále, to už asi bude určitý způsob života. Za své básně se ale stydím a ani je nemám v plánu nějak veřejně prezentovat. Psala jsem je i v době vzniku Do tmy. Ráda dělám hodně věcí najednou, někdy píšu všechno, a jindy zase vůbec nic, je to dost chaotické. Román mě napadl naráz, z velké části byl vymyšlený první den, co jsem založila soubor v počítači. Trvalo ale další rok a půl, než jsem dospěla k poslední větě. Nebylo lehké najít více času v kuse. „Vedlejším produktem“ je například cyklus básní Lamium album (Hluchavka bílá), který je podepsán Annou Bartákovou.

* A vida, Anna Bartáková se z postavy románu stává vaším básnickým pseudonymem či naopak. Myslíte si, že spisovatel se může nějakým silným, tzv. vrcholným dílem vyslovit „jednou provždy“, v úplnosti?

Takoví autoři jistě existují.

* Jaké je vlastně vaše povolání, nakolik vám umožňuje věnovat se psaní?

Momentálně pracuju ve zdravotnické firmě, která vyrábí tzv. stomické pomůcky, bez kterých se neobejdou lidé s vývodem střeva na břišní stěnu. Kromě nejrůznějších administrativních činností se s kolegyněmi střídáme i na bezplatné telefonní lince, kam můžou stomici (nejčastěji onkologičtí pacienti krátce po operaci) volat, když mají potíže. Jestli tuto činnost dokážu skloubit s psaním, se ukáže až časem.

* Jste ten typ, co k psaní tíhne „odjakživa“, tedy od dětství či puberty? Jinými slovy: Kdy jste začala a co bylo první, poezie, nebo próza?

S psaním jsem začala asi v jedenácti letech, když jsem neměla pro rodiče žádné dárky k Vánocům. Napsala a ilustrovala jsem pro ně několik strašidelných příběhů. Pak jsem (už na psacím stroji) stvořila svůj nejslavnější román Tajemství Jeffa Bridgetta. Tehdy bylo hrozně důležité, že už jsem na straně 200, obsah šel stranou. Bylo zajímavé vytvořit něco svého. Později jsem zjistila, že Jeff Bridges (v textu jsem nepochopitelně střídala příjmení Bridgett i Bridges) je i nějaký americký herec, a to mě hrozně naštvalo. A tak jsem se pustila do hororu Převtělení a dalších podobných textů. Poezii jsem psala až později a vlastně se celou dobu s prózou nějak prolínala.

* Co by pro vás znamenalo ocenění Magnesií Literou, na niž je váš prozaický debut nominován? To je přece velký úspěch, ne?

Pokud bych byla oceněna, vneslo by to do mého života klid, mír a vyrovnanost a pocit dobře odvedené práce. Bylo by to znamení, že mám pokračovat. Potvrdilo by se mi, že je duben překrásný měsíc. V opačném případě…

* No jo, jste vtipná a ironická, to máme rády. Hned cítíme, že aspoň jeden traktor se již po naší silnici sune, támhle za tím polem ječmene, a jeseter už se škube na háčku. Nepřála jste si osobní setkání u příležitosti tohoto rozhovoru. Čím je vám nepříjemné?

Nemůžu za to, že mi nevěříte. Na ústní rozhovory nejsem zvyklá a obvykle za mě odpovídá tréma. Bez rozmyšlení něco plácnu, abych to měla za sebou, a logika sdělení jde stranou. A pak to někde vyjde, navždy archivované, a já se za to stydím. Navíc když se opravdu hodně soustředím na to, co mám říct, dojde mi, že to ve skutečnosti říct nechci. Vaše otázky byly dost obtížné, takže vůbec nelituju, že jsem se tak rozhodla.

***

Anna Bolavá (1981), prozaička a básnířka. Narodila se a vyrostla v jižních Čechách. Vystudovala bohemistiku na FF UK v Praze, nyní pracuje jako stomická poradkyně. Vydala básnickou sbírku Černý rok (2013) a román Do tmy (2015), který právě získal výroční cenu Magnesia Litera za prózu

 

Do tmy na bux.cz

Celeste Ng: Vše, co jsme si nikdy neřekli (19.4.2016, art.ihned.cz)

Přidal: Odeon | V kategorii Ukázky | 24-04-2016

0

vše co jsme si nikd neřekliLydia je mrtvá. To ale zatím nevědí. 3. května 1977 v šest třicet ráno nikdo neví nic, až na jeden nevinný fakt: Lydia ještě nepřišla ke snídani. Matka jí jako vždy položila k misce cereálií ořezanou tužku a domácí úkol z fyziky, šest příkladů nenápadně zatržených. Lydiin otec jede do práce, právě přeladil na WXKP, nejlepší zpravodajskou stanici v severozápadním Ohiu, protože ho iritoval šum. Lydiin bratr schází ze schodů a zívá, stále v zajetí doznívajícího snu. A na své židli v koutku kuchyně se Lydiina sestra s očima jak talíře hrbí nad cornflaky, cumlá jeden po druhém a čeká, až Lydia přijde. To ona nakonec řekne: „Lydii to dneska nějak trvá.“

Marilyn otevře dveře dceřina pokoje a spatří postel, v níž nikdo nespal, cípy prostěradla stále pečlivě zastrčené pod peřinou, polštář oblý a načechraný. Nezdá se, že by něco nebylo na svém místě. Hořčicově žluté manšestráky pohozené na zemi, jedna duhově pruhovaná ponožka. Na stěně řada stuh z přírodovědných soutěží, pohlednice s Einsteinem. Lydiina plátěná taška se válí na dně skříně. Zelený školní batoh u psacího stolu. Na komodě stojí flakon parfému Baby Soft, ve vzduchu se vznáší sladká pudrová vůně milovaného děcka. Ale Lydia nikde.

Pokračovat ve čtení 1.kapitoly na www.art.ihned.cz

Vše, co jsme si nikdy neřekli na bux.cz

Kámel Daúd – polemik mezi dvěma ohni (18.4.2016, literarni.cz)

Přidal: Odeon | V kategorii Ohlasy | 24-04-2016

0

Meursault, přešetřeníNa počátku byla útlá románová prvotina Meursault, přešetření, pak významná literární ocenění a mezi nimi cena Goncourt za první román 2015, smršť recenzí, článků a rozhovorů. Následovaly na dvě desítky překladů do dalších jazyků včetně českého vydání v Odeonu, příprava divadelní i filmové adaptace… Světový ohlas. Protichůdné reakce.

Na pozadí toho všeho autor, který se narodil před 46 lety v alžírském městě Mostaganem, duší  i praxí žurnalista. Jako dítě mluvil arabsky, od devíti roků se učil sám francouzsky a tímto jazykem dnes píše, komentuje dění doma i na starém kontinentu a jeho tvář se objevuje v médiích celého světa… Kámel Daúd.

Kdo je Kámel Daúd? Především dlouholetý novinář, odvážný glosátor dění, vůdčí osobnost Oranského deníku. Do literatury vstoupil výrazně už roku 2011 povídkovým souborem Minotaurus 504, ale skutečný věhlas mu získal román Meursault, přešetření, v němž se rozhodl − jak lze minimálně říct − vést dialog s jedním z nejvýznamnějších děl 20. století, Cizincem Alberta Camuse. Dialog, polemika, protihlas, odplata, „contre-enquête“, ať to nazveme, jak nazveme − stojí za tím počinem troufalost, namyšlenost, pragmatismus, nebo spíše vnitřní puzení, rozhořčení, snaha o vyvážení, dát hlas druhé straně, uvést věci na pravou míru?

Pokračovat ve čtení článku na www.literarni.cz

Meursault, přešetření na bux.cz

Emancipácia môže viesť k podriadenosti (14.4.2016, kultura.sme.sk)

Přidal: Odeon | V kategorii Ohlasy | 24-04-2016

0

vše co jsme si nikd neřekliPrílišná láska môže zabíjať, píše americká spisovateľka Celest Ng v debutovom románe, ktorý vyšiel v Odeone pod názvom Vše, co jsme si nikdy neřekli. Popri patológii rodiny v ňom stihla otvoriť aj iné témy. Napríklad to, že minulosť dokážeme otvoriť a pochopiť. Žiaľ, keď sa v nás rozsvieti, často je už neskoro.

Ng to demonštruje radikálne, jej hrdinka Lydia zomiera hneď v prvej vete románu. Má šestnásť rokov a najprv je nezvestná, rodičia ju márne čakajú pri raňajkách. Jej posteľ je prázdna a v izbe zostala len jej vôňa.

Vše, co jsme si nikdy neřekli na bux.cz

Goce Smilevski: Návrat slov (8.4.2016, IHne.cz)

Přidal: Odeon | V kategorii Ukázky | 13-04-2016

0

návrat slovNa počátku mého života byla slova. Často jsem se pokoušela si vzpomenout na to, co bylo z mé paměti vymazáno: doba, kdy se svět otvíral před mýma očima se svou nepojmenovatelností a nepoznatelností, kdy matka označovala slovy vše, co existovalo. Představovala jsem si, jak mi matka říká nebe a ukazuje do výšek, jak říká řeka, když stojíme na Malém mostě a já házím kamínky do modravy, která se pohybuje, jak říká pták, když se dívám na to, co přelétá nekonečno.

 

My s maminkou žijeme samy. To ona mě naučila každé slovo na začátku mé existence. Pojmenovávala svět a učila mne, jak si mám půjčovat slova z ticha a jak je do ticha zase vracet. Obě jsme bydlely na levém břehu Seiny. Bydlely jsme v pokoji, který měl jedno okno, přes které nikdy nebylo vidět slunce. Matka mě porodila v tom pokoji v roce 1099 a dala mi jméno, které nejvíce znělo jako slunce, jako hélios: Heloisa. V době mého dětství byla pro mne Paříž kromě našeho malého pokoje také tkalcovský stav, na němž matka tkala, dům mého strýčka, který byl kanovníkem v katedrále Notre-Dame, a také řeka a most, kterým jsme procházely, když jsme strýčka navštěvovaly. Jeho dům se nacházel blízko katedrály, v církevním městě uprostřed Paříže. Stál mezi domy kněží, učitelů katedrální školy a studentů.

 

Kniha

 

Goce Smilevski

 

Návrat slov

 

2016, Odeon, přeložili Dagmar Dorovská a Ivan Dorovský, 240 stran, 269 korun

 

Při každé naší návštěvě nabízel strýc mamince peníze, protože věděl, jak mizerné jsou výdělky tkadlen. Maminka však dar vždycky odmítla. V tom jejím gestu nebyl výraz hrdosti, nýbrž pocit solidarity. Říkávala, že musíme žít jako každá jiná tkalcovská rodina. Otcovu podobu jsem si nezapamatovala. Na památku mi nechal malý astronomický přístroj, kterým se určuje otáčivá dráha planet a hvězd. Jmenuje se astrolab. Od maminky mi zůstala slova. Když jsem ji ztratila, uzavřela jsem slova v sobě a ještě dlouho jsem je nevyslovovala. Strýček se domníval, že jsem oněměla, až do chvíle, kdy jsem o devět měsíců později znovu promluvila.

 

Jedné zimní noci mě strýček odvedl do kláštera Sainte Marie v Argenteuil, který se nacházel půl dne cesty do Paříže. Spolu se mnou tam přivedli ještě několik dívek, které plakaly a prosily své rodiče, aby je tam nenechávali. Strýček mi vysvětlil, že mě tam nechává na několik let, dokud budu studovat, zatímco ostatní dívky zůstanou v klášteře do konce života, protože jejich rodiče věří, že pokud v klášteře zanechají své dítě, které se bude za ně modlit, Bůh odpustí hříchy všem z jejich rodiny a budou před peklem spaseni.

 

Kvůli té vlastnosti, kterou mají děti a která málokdy přežije dětství, té vlastnosti, která se v jejich blízkosti se přenáší do dětské duše, jsem pocítil podobný strach a stejnou bolest, jaká trápila duše oněch dívek. A ještě dlouho potom, kdykoli jsem zaslechla dětský pláč a dětské prosby, jejich hlas mě vracel k oné zimní noci v klášteře Sainte Marie.

 

V těch osmi letech, která jsem tam strávila, studovala jsem gramatiku, rétoriku, dialektiku, aritmetiku, geometrii, astronomii a hudbu. Učila jsem se jiná slova, než jsem se naučil od matky: studovala jsem latinu, starořečtinu a hebrejštinu.

 

Když mi bylo šestnáct let, do kláštera přišel strýc a odvedl si mne zpět do Paříže. Město bylo pro mne neznámé. Dny jsem trávila četbou a vyšíváním a někdy jsem zazpívala nějaký ten žalm nebo pochvalnou píseň na Bohorodičku. Strýc byl celý život přesvědčen, že cesta k Bohu vede přes pokoru a sebeovládání a měl radost z mého samotářství. Byl znám tím, že byl skromný a mlčenlivý. Všichni, kteří ho znali, byli zmateni z toho, jak je na mne hrdý. Říkal mi, že když jsem se vrátila do Paříže, každému vyprávěl, jak je jeho Heloisa rozumná, jak jeho Heloisa skromná a že pouze jeho Heloisa v celé Paříži zná hebrejsky a starořecky, že málokdo na světě kromě Heloisy přečetl vše, co se zachovalo z díla Platonova a Aristotelova. Byl si vědom, že se mnozí posmívají této jeho pýše, v níž byla jistá dětská naivita. Jiní byli zase z jeho vyprávění nadšeni. Jeho slova o mně se brzy roznesla po městě. Možná proto, že moje osamělost byla zahalena jakousi tajemností, lidé v ulicích, tavernách a náměstích Paříže začali zpívat o moudré Heloise. Někdy, když jsem doprovázela strýčkovy sluhy na trh, zaslechla jsem některou z těch písní, ovšem nikdy jsem se nezastavovala, abych si ji poslechla do konce, třebaže tam byli mladí lidé, kteří když mě poznali, šli za mnou a zpívali. Stalo se, že jeden z mladíků, kteří šli za mnou od tržiště až ke strýcovu domu, zpíval o mně, a když skončil, začal zpívat o moudrosti Abelarda, který byl nejmladším profesorem v katedrální škole Notre-Dame. Už v klášteře v Argenteuil jsem slyšela o jeho slávě. A ze strýcových rozhovorů s jeho přáteli jsem věděla, že mladí lidé přicházejí z Londýna, Říma a Toleda, jen proto, aby slyšeli jeho přednášky. Nazývali jej noster Aristoteles – náš Aristoteles. Poznala jsem ho jedné letní noci a zatoužila jsem zůstat s ním navždy. Přesvědčila jsem strýce, že moje znalosti, které jsem získala v klášteře Sainte Marie, pomalu blednou. Poté jsem ho poprosila o svolení, aby Abelard byl mým učitelem. Brzy se tihle dva tak spřátelili, že došlo k domluvě, aby se Abelard přistěhoval do našeho domu. Strýc byl nesmírně šťastný, když nás poslouchal, jak s Abelardem rozmlouváme o filozofii a teologii, ale nevytušil naši lásku. Abelardovi často vyprávěl, jak mé matce slíbil, že pokud se s ní něco stane, bude se o mne starat jako o vlastní dceru tak dlouho, dokud si nenajdu manžela, s nímž budu šťastně žít.

 

Jednoho rána odjel strýc do Říma jako zástupce kanovníků katedrály Notre-Dame k papeži Pascalovi na velkou poradu, na níž se mělo rozhodnout o reformách církve. S Abelardem jsme strýčkovým sluhům řekli, že není třeba, aby byli stále doma. V těch dnech jsme žili jako Mars a Venuše. Zapomněli jsme na filozofii a teologii, byli jsme pouze Abelard a já a nic jiného až do té noci, kdy strýc cestou onemocněl a rozhodl se předčasně vrátit, a našel nás v mé posteli. Zlobil se, že byl oklamán, byl smutný, že jsem pošpinila svou čest. Vyhodil Abelarda ze svého domu a mně zakázal vycházet. Jenže právě kvůli tělesné odloučenosti se naše duchovní spojení stalo silnější a nenaplněné touhy ještě silněji rozpálily naši lásku. Jednoho rána, když strýc byl na setkání s biskupem a sluhové byli v domě něčím zaměstnáni, podařilo se mi utéci do domu k Abelardovi. Sdělila jsem mu, že důsledkem naší lásky bude dítě, které čekám. Abelard mi nic neřekl a rozhodl se mě poslat daleko z Paříže, do jeho rodného kraje ke své sestře v Bretani ve městě Le Pallet. Když se strýc dověděl o mém útěku, trápil se, cítil se zrazen, mučil ho strach o mne a můj život a pociťoval hanbu, protože jsem byla daleko u cizích lidí. Mnozí se mu posmívali a vyptávali se, kam uklidil tu moudrou a skromnou Eloizu, co provedla. Tenkrát by se snad pokusil Abelardovi ublížit, tišil však svůj hněv, protože věděl, že pokud mu provede něco zlého, na oplátku by mne jeho příbuzní v Bretani potrestali.

 

V Bretani jsem toužila po okamžiku, kdy zase budu s Abelardem, a očekávala jsem den, kdy porodím a bude ze mne maminka. Jedné bezhvězdné noci jsem porodila syna. Chtěla jsem, aby v jeho jménu byla hvězda, jako bych věděla, že ji bude potřebovat, aby ho vedla temnou nocí osudu. Dala jsem mu jméno Astralab.

 

Když Abelard dostal můj dopis, v němž jsem mu sdělovala, že se stal otcem, odebral se ke strýci sdělit mu tu novinu a hledat působ, jak se uklidnit. Později mi strýc řekl, že po tom, když Abelard sdělil zprávu o narození našeho syna, stočil rozhovor tak, že řekl, že ženy vždycky přivedly i ty nejsilnější a nejšlechetnější muže k záhubě. Věřila jsem strýci, protože právě takové verše vložil Abelard do své básně o Samsonovi a Dalile. Strýc mi řekl, že všechno mi odpustí, pokud si mne Abelard vezme za ženu. Abelard mu řekl, že s tím souhlasí, požadoval však, aby sňatek byl uchován v tajnosti, aby nepoškodil jeho dobrou pověst. Strýc nedovedl pochopit, stejně jako já, proč by měl sňatek poškodit dobré mínění o mém milovaném, přesto však s tím souhlasil. Abelard přijel do Bretaně a řekl mi, že má-li sňatek zůstat v tajnosti, budeme muset na nějakou dobu nechat našeho syna u jeho sestry a vrátit se do Paříže. Když jsem se znovu setkala se strýcem, se slzami v očích mi sdělil, že mi všechno odpouští. S Abelardem jsme probděli jednu noc v kostele a prosili o odpuštění hříchu. Ráno jsme pak tajně uzavřeli sňatek. A protože sňatek byl tajný, na cestě domu jsem si sundala prsten z prsteníku. Bydlela jsem ve strýcově domě a Abelard mě v tajnosti navštěvoval hned po setmění. Měla jsem z každé jeho návštěvy radost, trápilo mě však odloučení od našeho dítěte. Opakovala jsem si, že odloučení bude krátké a že brzy bude Astralab s námi. Tížila mě však myšlenka, že každý den je pro novorozeně jako rok. Mléko mě v prsou tížilo, zatímco moje rty, které toužily zpívat ukolébavky, popraskaly. V noci jsem ve snu slyšela dětský pláč a myslela si, že to pláče naše dítě. Budila jsem se a hledala jsem je vedle sebe. Když jsem si uvědomila, jak je ode mne daleko, můj tichý nářek splýval s pláčem ze sna.

 

Někteří z těch, kteří si již všimli, že Abelard chodí každý večer do strýcova domu hned, jakmile se setmí, rozhlásili po městě, že jsem lehká žena, která Abelardovi slouží k tělesnému uspokojení. Ty pomluvy šířili nejvíce kněží a strýc znovu kvůli mně a Abelardovi trpěl. Aby očistil mé jméno od hanby, strýc všem sděloval, že jsme manželé. Abelard měl větší obavy z toho, že se lidé dovědí o sňatku, než z pomluvy, že jsme prostopášníci. Říkal, že sňatek zničí jeho dobré jméno. Lidé věřili, že člověk, který je ženatý, nemůže se věnovat filozofii a teologii a že ženatý filozof je falešný filozof. Ta lidská představa lidí o filozofech a teolozích nutila Abelarda mít obavy o jeho renomé a jeho slávu. Odvedl mne proto do kláštera, aby lidé uvěřili, že nejsem jeho manželka, nýbrž novicka, která se připravuje na mnišský život. Když jednoho dne strýc nebyl doma, Abelard mě odvedl tam, kde jsem prožila léta přechodu od dětství v panenství – v Sainte Marie v Arganteuil. Strýc se domníval, že se se mnou stane totéž, co se dělo s mnoha ženami, jejichž manželé se jich chtěli zbavit, a proto je odkládali v klášterech. Ty pak prchaly z klášterů a živily se tím, že prodávaly svoje tělo. Znovu byl zahanben a zoufalý. Jeden jeho přítel ho podnítil k pomstě a on zaplatil lidi, aby Abelarda vykastrovali. Nevím, jak dlouho po kastraci dorazila zpráva o neštěstí v Arganteuil, ale jakmile jsem se to dověděla, hned jsem se vydala do Paříže.

 

Dlouho jsem mluvila Abelardem, řekl mi, že přijme mnišské roucho. Prosila jsem ho, aby zůstal se mnou a s naším dítětem, on však navrhl, abych také vstoupila do kláštera. Jeho návrh byl nátlak. Neměla jsem domov, neboť strýc byl kvůli zločinu na Abelardovi vyhnán z Paříže. Vše, co jsem měla, byly moje znalosti, ovšem ženy měly zakázáno přednášet mimo klášterní školy. Abelard věděl, že nemám možnost živit sebe a své dítě.

 

Objala jsem jeho nohy a svůj sklopený zrak jsem opřela o jeho kolena. Poslouchala jsem svůj hlas, jak prosí Abelarda, slyšela jsem sebe sama, jak prosím stále dokola, jak slovům pouze hlas dodával tíhu olova, hustotu krve. Prosila jsem, pak moje prosby ustaly, zůstal jen hlas, který tiše naříkal nad propastí, která se otvírala mezi mnou a mým dítětem, zůstal z něj pouze jednotvárný tichý nářek jako sůl, která zůstává po vyschlých slzách. Pak ve stejném okamžiku zmlkl také můj hlas, přebolela také moje bolest, poté zmizelo vše, zmizela jsem také já a vše kolem mne. Možná, že moje duše, která nemohla vydržet utrpení z myšlenky našeho rozloučení, se stáhla tam, kde ji nikdo nemůže najít, tam, kde léčí svoje svědomí, že každý vynucený rozchod trvá krátce. Ty, které život přinutil k rozchodu, zase spojí existence, která přichází po smrti. Možná tak tomu bylo v těch chvílích i s mou duší, možná tomu bylo jinak. Nevěděla jsem nic o sobě, nevěděla jsem nic o světě kolem sebe.

 

To, co následovalo, jsem znala z Abelardova vyprávění. Všiml si, že jsem zmizela. Podle mých očí, podle výrazu ve tváři a podle mé strnulosti a nehybnosti zjistil, že život zůstal pouze v mém těle, zatímco moje duše vyhasla nebo se skryla. Vzal mě a odvedl tam, kde jsem prožila léta přechodu od dětství v panenství – do kláštera Sainte-Marie v Arganteuil, aby se o mne staraly jeptišky. On se do Paříže nevrátil. Zůstal v Arganteuil, každý den chodil za mnou do kláštera, sedl si proti mně, díval se mi do očí, které ho probodávaly, díval se do nekonečna, v němž se ukryla moje duše, a mluvil ke mně. Mluvil a vyzýval mou duši, aby se opět spojila s mým tělem, které, ačkoliv bylo živé, stalo se to zrcadlem nehybnosti.

 

Jednou v noci mě probudil zvuk. V těch dnech a nocích jsem zvuky těžko rozeznávala, stejně jako jsem nechápala slova. Tento zvuk však volal mou duši, ten zvuk měl v sobě nevyléčitelnou a tichou bolest, která ve mně budila vzpomínky. Vzpomněla jsem si na jednu zimní noc, kdy mě strýc dovedl do Sainte-Marie a kdy jsem slyšela pláč dívek, které prosily své rodiče, aby je nenechávali v klášteře. Onu noc, kdy mne probudil ten smutný zvuk spolu se vzpomínkou, se ve mně ozvalo vědomí, že také tuto noc někteří rodiče nechávají své dcery v klášteře. Zvuk zmizel stejně jako dívky, které odváděli rodiče a představená kláštera a které mizely podél budovy, v níž jsem byla já, ale ve mně zůstala stopa jejich hlasů, zůstala vzpomínka na mé dětství. Prostřednictvím nočních hlasů a vzpomínek jsem pochopila, kdo jsem. Zatímco jsem té noci ležela v posteli v klášteře Sainte-Marie, vzpomínala na svou minulost. Tu noc jsem si vzpomněla, že na počátku mého života byla slova.

Návrat slov na bux.cz

 

Silné texty, krásné knihy. Magnesia Litera tentokrát pro Danielu Hodrovou (6.4.2016, kulturissimo.cz)

Přidal: Odeon | V kategorii Aktuality ze světa knih | 13-04-2016

0

Do tmyRok co rok je to vlastně stejné. S každou přečtenou a na první pohled dobrou knihou si člověk říká, jestli se prosadí, nebo zapadne, anebo jestli bude mít chuť si ji za pár let otevřít znovu. Který svazek si nechá v knihovně a který naopak poputuje dál? Loni celkem nikoho nepřekvapilo, když si ocenění Kniha roku odnesl Martin Reiner za svého Básníka / Román o Ivanu Blatném. Letos to bylo přece jen trochu jiné, totiž ne tak jednoznačné.

Druhé autorské zastavení si pak s cenou za nejlepší prózu zasluhuje Anna Bolavá se svou prozaickou prvotinou Do tmy (nakladatelství Odeon). Příběh o sběru léčivých rostlin, v jejichž zajetí se hrdinka Anna pomalu ubírá do záhuby, je doslova zosobněním jinakosti. Propadá se do vlastní představy o „dobrém“ životě, v němž nezastupitelnou roli hrají za vlasy přitažené maličkosti, surreálné obrazy zvířat i lidí, halucinace a výplody po psychofarmakách hořké fantazie.

 

Pokračovat ve čtení na www.kulturissimo.cz

Do tmy na bux.cz

LITERA V BYLINNÉM OPARU (6.4.2016, Hospodářské noviny)

Přidal: Odeon | V kategorii Aktuality ze světa knih | 13-04-2016

0

Do tmyDVĚ HLAVNÍ CENY MAGNESIA LITERA ZÍSKALY SPISOVATELKY DANIELA HODROVÁ A ANNA BOLAVÁ. NEZPOCHYBNITELNÁ JISTOTA A DEBUTANTKA, KTERÁ SE MAZLÍ S BYLINAMI.

Knižní ceny

Ocenění Kniha roku, které včera v anketě Magnesia Litera získala spisovatelka Daniela Hodrová, má tentokrát rozměry monumentu. A ten by měl teoreticky zastínit i cenu za prózu, na niž byla Hodrová za knihu Točité věty letos nominována. Nakonec však prozaickou Literu získal románový debut Do tmy o dvě generace mladší Anny Bolavé, autorky zatím takřka bez minulosti a publikující pod pseudonymem. Přitom před legendou devětašedesátileté Hodrové má vše ostatní ustoupit a vytvořit špalír. Hodrová dlouhodobě požívá vysokého respektu, je držitelkou Ceny Franze Kafky i Státní ceny za literaturu. V 90. letech, kdy vycházela jedna její prozaická i literárněteoretická kniha za druhou, patřila k osobnostem, jež spoluurčovaly „Zeitgeist“ této osvobozené dekády.
Přesto její Točité věty při hlasování pěti porotců „porazil“ nenápadný jihočeský román Anny Bolavé o sběratelce bylin – jedněmi zpochybňovaný a druhými s výhradami přijatý. Román nejen ke čtení, ale rovněž k vyhraněné diskusi. I to je hodnota.
Teprve širší grémium – letos 112 hlasujících z literární branže, mezi nimiž jsou spisovatelé, překladatelé, teoretici, knihkupci či knihovníci – přidělilo Točitým větám titul Kniha roku. „Hodrové vítězství je celkem přesvědčivé,“ říká k počtu hlasů, které Točité věty získaly, pořadatel cen Pavel Mandys. Přesné číslo ale nesděluje.
Světlo tak letos dopadlo v podstatě rovným dílem na dvě rozdílné prózy, protože světlo je spravedlivé. Ale o to pořadatelům Magnesie Litery jde: na knižním trhu záměrně vyzdvihnout především českou prózu jako takovou. Magnesia Litera to činí od začátku tohoto desetiletí, kdy změnila pravidla a zavedla šest nominací prozaických titulů – na rozdíl od tří nominací v ostatních kategoriích.
Nejspíš ještě nikdy dřív nemělo vítězství próz v Magnesii Liteře takový literární fundament. Hodrová i Bolavá jsou kromě jiného bohemistky, literaturu nejen píší, ale také „třídí“. Do jejich vlastního psaní proniká zkušenost nejen životní, ale rovněž odborná. U starší Daniely Hodrové masivně.
Její zásoba informací a souvislostí je jako během dlouhé zimy navršená tlustá vrstva sněhu. Po ní s brilantní lehkostí kloužou lyže autorčiných vět, nebo se jejich hrany při kličkách zařezávají do různých vrstev starých povrchů. A někdy narazí až na hlínu samotného svahu.
Hodrová v Točitých větách napsala „zpověď, dokument“, jak říká, vlastně vzpomínkovou prózu, v níž nakonec životní fakta a zmiňované osoby nejsou prvotním účelem knihy, ale především prostředkem na cestě k nekompromisní poetice. K až blouznivému toku slov, v němž se časové etapy lidského života prolínají a kde se různé drobné motivy jak plavec co chvíli noří pod hladinu a pak zase vyplouvají. „Čas se v mých větách vrací do sebe,“ píše Hodrová. Její mnohdy nekonečné věty by se daly členit do veršů.
„Slovo po slovu touží, věta k větě se vine, věty slov jsou obětováním nepoznanou věštbou, mezi slovy věta, větvit se, věštit,“ vrství slova Hodrová a jako by tím pojmenovávala tvůrčí metodu, která její knihu až hudebně rozeznívá.
Zato psaní Anny Bolavé je úsporné, věty krátké, účelně za sebou sázené skoro jako v rychlé detektivce. Brzdící jsou však dlouhé, někdy s obtížemi překonatelné popisy sběru bylin – a tak čtenář, aby se dočkal odměny z nakonec dobře napsané knihy, musí ve stylu „vyděržaj, pijaněr“ přežít už hned několik desítek úvodních stran.
S popisem bylin a líčením jejich sběru se Bolavá téměř mazlí. Působí to ale spíš jako antiteze k proslulé „botanické“ sbírce Jakuba Demla Moji přátelé, jakémusi vrcholnému poetickému klíči k určování rostlin.
Bolavá je však schopna vytvořit atmosféru záhadného napětí. Vyplývá z toho, jak spisovatelčina „bolavá“ hrdinka středního věku, osamocená „divá Bára“ stižená nepojmenovanou nemocí, pomalu sesychá, od nohou k zádům modrá, zvrací, blouzní a skoro se rozpadá, až ve finále myticky splyne (snad?) se svými nasušenými bylinami.

Hodrová se čte pro sílu okamžiku, Bolavá s nutkáním „jak to dopadne“. To je podobné jako napětí před udílením Liter. A pak přijde ten okamžik…

VÍTĚZOVÉ MAGNESIE LITERY ZA ROK 2015 Kniha roku

Daniela Hodrová: Točité věty (vydalo nakladatelství Malvern)

Litera za prózu

Anna Bolavá: Do tmy (Odeon)

Litera za poezii

Ladislav Zedník: Město jeden kámen (Dauphin)

Kniha pro děti a mládež

Robin Král: Vynálezárium (Běžiliška)

Literatura faktu

Milena Lenderová, Martina Halířová, Tomáš Jiránek: Vše pro dítě! Válečné dětství 1914–1918 (Paseka)

Nakladatelský čin

Barbora Baronová: Dita Pepe: Intimita (Wo-men)

Překladová kniha

Joanna Batorová: Pískový vrch (z polštiny přeložila Iveta Mikešová, Paseka)

Dilia Litera pro objev roku

Blanka Jedličková: Ženy na rozcestí (Academia)

Kosmas cena čtenářů

Aňa Geislerová: P. S. (Ikar), hlasovalo 5912 čtenářů

Magnesia blog roku

Tomáš Princ: Humans of Prague, hlasovalo 6888 čtenářů

 

Autor: Ivan Hartman

Do tmy na bux.cz