To nejlepší ze světové literatury

Lawrence Durrell: Černá kniha (28.1.2015, Literární... Anglický spisovatel (a bratr spisovatele a zoologa Geralda Durrela) Lawrence Durrell je u nás znám z řady překladů. Už na prahu 70.let vydal Odeon jeho Temný labyrint....

Celý článek >>>

Studovat v knihovně nikdy nebylo podivnější (26.1.2015,... Haruki Murakami nemá na kontě jen sáhodlouhé, propracovaně psychologické magické romány, jaké u nás vycházejí především v poslední době. Tento japonský...

Celý článek >>>

Peter Buwalda, Bonita Avenue - rozhovor (21.1.2015,... Rozhovor s Peterem Buwaldou na www.ceskatelevize.cz Bonita Avenue na bux.cz

Celý článek >>>

Pobuřoval špinavý kapesník i záchod. Je tu román,... V češtině vychází kontroverzní Černá kniha Lawrence Durrella, pilíř moderní literatury. PRAHA Dnes už ten román pobouří málokoho, nebylo tomu tak však...

Celý článek >>>

Jako zmoklý papoušek (22.1.2015, Právo) Pierre Lemaitre je laureátem Goncourtovy ceny Kniha Pierra Lemaitra (1951) Na shledanou tam nahoře (přeložil Tomáš Havel, Odeon 2014) se opírá o zdařile vystavěný...

Celý článek >>>

Lawrence Durrell: Černá kniha (28.1.2015, Literární noviny)

Přidal: Odeon | V kategorii Ukázky | 29-01-2015

0

černá knihaAnglický spisovatel (a bratr spisovatele a zoologa Geralda Durrela) Lawrence Durrell je u nás znám z řady překladů. Už na prahu 70.let vydal Odeon jeho Temný labyrint. Tamtéž vyšel roku 1989 Alexandrijský kvartet. Posléze se k českým čtenářů dostala i próza Monsieur, aneb, Kníže temnot či „průvodce krajinou Rhodosu“ Setkání s mořskou Venuší. Černá kniha, která stojí na počátku Durrellovy literární dráhy, však měla zpoždění. Až nyní ji vydává Odeon, překlad pořídil Ladislav Nagy.

  Durrell Černou knihu napsal svých čtyřiadvaceti letech, na přelomu let 1935 a 1936. Vydána byla o dva roky později, ovšem jen Paříži. Ve Spojených státech si musela počkat až do roku 1960, v Británii dokonce do roku 1973 – Durrell totiž odmítl vypustit z knihy sexuální scény.

  Román zachycuje skupinku mladých lidí v Londýně na sklonku 30. let. Poflakují se v zaplivaném hotelu, nemají moc peněz, zato si užívají sexu a alkoholu. Opovrhují dobovou morálkou a ostrovní mentalitou vůbec. Místy jde o textové koláže, metaforické zachycení snů a představ. Černá kniha je Durrellův protest, zdvižený prostředníček: proti Anglii, proti zatuchlé morálce.

Ukázka z knihy na www.literarky.cz

Černá kniha na bux.cz

Studovat v knihovně nikdy nebylo podivnější (26.1.2015, fantasya.cz)

Přidal: Odeon | V kategorii Ohlasy | 26-01-2015

0

Podivná knihovnaHaruki Murakami nemá na kontě jen sáhodlouhé, propracovaně psychologické magické romány, jaké u nás vycházejí především v poslední době. Tento japonský spisovatel je autorem také několika povídek. Podivná knihovna v originále vyšla roku 2005, pro české čtenáře vychází samostatně nyní a ozdobená bohatými ilustracemi.

Mladík jako obvykle přijde vrátit dvě knihy do knihovny a nějaké jiné si i půjčit. Co však začne jako obyčejná večerní návštěva knihovny se nečekaně změní v odříznutí od světa, uvěznění v temné podzemní cele a strach o vlastní život.

Pokračovat ve čtení recenze na www.fantasya.cz

Podivná knihovna na bux.cz

Peter Buwalda, Bonita Avenue – rozhovor (21.1.2015, ceskatelevize.cz)

Přidal: Odeon | V kategorii Rozhovory | 26-01-2015

0

Bonita avenueRozhovor s Peterem Buwaldou na www.ceskatelevize.cz

Bonita Avenue na bux.cz

Pobuřoval špinavý kapesník i záchod. Je tu román, který Británie zakazovala (22.1.2015, Mladá fronta DNES)

Přidal: Odeon | V kategorii Aktuality ze světa knih | 22-01-2015

0

černá knihaV češtině vychází kontroverzní Černá kniha Lawrence Durrella, pilíř moderní literatury.

PRAHA Dnes už ten román pobouří málokoho, nebylo tomu tak však vždycky.
Británie, počátek šedesátých let. Všichni sledují soudní přelíčení, v němž stojí Koruna proti nakladatelství Penguin Books, které vydalo román Milenec lady Chatterleyové. Ten vznikl už v roce 1928 a celý svět ho znal, jen v Británii ještě nikdy nevyšel. Puritánský stát si totiž hlídal, co jeho obyvatelé čtou. A stíhal nakladatele, kteří se pokusili konzervativní zákon obejít.
Nešlo jen o zmíněný román, právě Durrellova Černá kniha nesměla na ostrovech vyjít dlouhých šestatřicet let. Nakladatelství Faber and Faber sice Durrellovi její vydání ve třicátých letech nabízelo, autor by však musel vypustit většinu sexuálně laděných scén a na to spisovatel odmítl přistoupit. Proces proti Penguin Books nakonec vyhráli liberálové a po vynesení rozsudku trh zaplavily více či méně skandální tituly. I Durrell se dočkal, Černá kniha vyšla v roce 1973.
Tibetské kořeny V čem je tak pobuřující? Durrell se stavěl proti měšťanské morálce. Nenáviděl anglické počasí, procestoval celý svět, aby mu unikl, britskou kulturu a atmosféru na ostrovech nazýval souhrnně „anglická smrt“. Ve třicátých letech se s manželkou a přáteli přesunul na řecký ostrov Korfu, podobně únik z Británie řeší i hrdina jeho Černé knihy společně se svými kumpány. Nejde o lineární příběh, spíš o koláž, výjevy, halucinační záznamy bohémského života, surrealistické představy, o střet života a smrti, Východu a Západu. Obsahuje i sexuální scény, ve své době však pobuřoval i popis sušícího se kapesníku, kvůli němuž „vzduch dostává chuť odpařujícího se sople“ nebo rozhovor o ucpaných záchodcích: „Vůbec nechápu, co ta holka žere. To jen jí se hajzl vždycky ucpe. Ještě jednou, a poženu její rodiče k soudu.“ Durrell však nevrší lehké nechutnosti samoúčelně, lepší je zápach nazývaný pravým jménem než věčné pinožení a poklonkování zkorumpovaným nadřízeným.
Durrell byl mimo jiné i pianista, automobilový závodník a světoběžník, narodil se v Indii s výhledem na Himálaj a spisovatel Henry Miller později tvrdil, že tibetské kořeny jsou z jeho knih cítit trvale. Přátelé si však poklonky „pinkali“ neustále, zatímco Durrell psal Millerovi, že jeho Obratník Raka „kálí na malicherné vrtochy jeho současníků“, Miller Durrellovi tvrdil, že je první Angličan, který jeho knihu vůbec pochopil.
A aby byly všechny kuriozity kolem Durrella kompletní: byl nejen autorem, ale i hrdinou knih svého bratra Geralda, který vedl zoologickou zahradu a psal lehčí žánr inspirovaný soužitím se zvířaty. „Chtěl jsem stvořit laskavější Lawrencův portrét,“ tvrdil.

Černá kniha na bux.cz

Jako zmoklý papoušek (22.1.2015, Právo)

Přidal: Odeon | V kategorii Rozhovory | 22-01-2015

0

Na shledanou tam nahořePierre Lemaitre je laureátem Goncourtovy ceny

Kniha Pierra Lemaitra (1951) Na shledanou tam nahoře (přeložil Tomáš Havel, Odeon 2014) se opírá o zdařile vystavěný příběh z první světové války, která spojí dva vojáky touhou vzít si zpět od společnosti to, oč je připravila. Autor za svůj román obdržel v roce 2013 prestižní Goncourtovu cenu. Kromě něj mu nedávno česky vyšla také knížka Alex (přeložila Helena Beguivinová, Kniha Zlín 2014).

* V Na shledanou tam nahoře popisujete, jak po válce chtěla Francie přenést své padlé z provizorních hrobů u fronty na vojenské hřbitovy…

…a ujali se toho ziskuchtivci, kteří najali nekvalifikovaný personál, objednali menší rakve, než by bylo potřeba, a ještě zaměňovali ostatky. Ten příběh je pravdivý.

*A je ta kauza ve Francii známá?

Není. Jen velmi málo lidí má dnes o tehdejších podvodech povědomí, z historiků skoro nikdo. Narazit na takové téma je pro spisovatele zároveň štěstí a příležitost.

* Jak může podobná věc zapadnout?

Zapomenout chtěly obě zainteresované strany. Francouzská vláda proto, že odbyla úkol důstojně pochovat vlastní vojáky, a ani ti, kdo za tím přímo stáli, po publicitě nijak netoužili. Odehrálo se to v roce 1922. Prohlédl jsem si deníky té doby, které jsou dnes dostupné v digitalizované podobě, a nenašel jsem téměř nic. Tu a tam se objevil článek, v několika úvodnících zazněly úvahy, které volaly po tom, aby se z toho stalo velké téma, celá záležitost však nakonec vyzněla do ztracena.

* Jak se vám spolupracovalo s českým překladatelem Na shledanou tam nahoře Tomášem Havlem?

Velice dobře. Sám neovládám žádný cizí jazyk, takže překládání je pro mě velmi abstraktní záležitost. Vlastně nevím, o co přesně při něm jde – jen si to představuji. U tohoto románu jsem byl v kontaktu se všemi svými třiceti překladateli, vyžádal jsem si u svého nakladatele jejich adresy a všem jsem jim napsal.

* Takže něco jako oběžník?

Ano, oběžník. Jen trochu osobnější, možná. Psal jsem jim, že nechci zasahovat do jejich práce, ale že bych jim rád sdělil pár věcí. Kupříkladu v úvodu osmé kapitoly najdeme hlavního hrdinu knihy Alberta Maillarda v demobilizačním centru. Napsat ty dvě strany mi trvalo abnormálně dlouho. Vzpomínal jsem na Louise Aragona a jeho Cestující z imperiálu, v nichž stylisticky vytváří opravdový pocit davu; začíná univerzální expozicí a pak nás dovede k tomu, že díky stylu a rytmu pochopíme, co to dav vlastně je. A já jsem chtěl, aby čtenář vstoupil do demobilizačního centra a uviděl, že tam panuje skutečný chaos, všude samí křičící lidé, nikdo nemá nic pod kontrolou a spousta věcí se děje naráz. Kdybyste měl kameru, bylo by to jednoduché, postavíte ji a dáte povel: „Dělejte bordel!“ Jenže když máte jen tužku, je to složitější. Takže ty dvě strany mi trvaly opravdu dlouho a já chtěl své překladatele poprosit, aby jim věnovali zvýšenou pozornost. Jiná věc je, že překladatelé jsou těmi nejobávanějšími čtenáři. Pokud máte v textu jednu chybu, váš redaktor ji neuvidí, ale váš překladatel ano. Mně začali všichni, jakmile jsme se takhle zkontaktovali, psát: Vzhledem k tomu, že jste se ozval, vám dávám vědět, že na straně 17 a na straně 34 je špatně to a to.

* Poukazovali aspoň na stejné chyby?

Ne, každý si našel svou. Například že jedna okrajová postava má jiné křestní jméno na začátku knihy a jiné na konci.

* To se stává.

Stává, ale nikdo to nevidí, dokud s tím nepřijde váš překladatel do vietnamštiny. Nakonec jsem všem třiceti poslal všechny opravy od jejich kolegů. Aby třeba český překladatel mohl napravit chybu, kterou našel ten čínský.

* Globalizace.

Ano, ale ve své pozitivní podobě.

* Takže co se týká chyb, je česká verze čistší než francouzská.

Určitě je velmi dobrá, protože jsme si s Tomášem vyměnili řadu e-mailů a také jsme měli díky Francouzskému institutu možnost setkat se osobně. Podle toho, že mi kladl komplikované lingvistické otázky, týkající se třeba různých jazykových vrstev v různých pasážích textu, jsem poznal, že je vůči subtilním rysům mé knihy velmi vnímavý. Kvalitu jeho překladu samozřejmě nemohu posoudit, ale zcela mu důvěřuji.

* Otevřeně přiznáváte, kdo vás ve vašem psaní inspiruje – v autorském doslovu je vyjmenovaná celá řada spisovatelů. To mi připadá dost ojedinělé, jiní literáti bývají ohledně vlivů většinou diskrétní…

Jména v doslovu není třeba přeceňovat. Nejsou to autoři, kteří by mě přímo ovlivnili. Některé z nich dokonce ani nemám rád, například Georgese Brassense. Jde o něco jiného. Je nesmírně vzácné, aby člověk napsal doopravdy originální text. Všechno už bylo někdy odvyprávěno. Když si pozorně projdete dějiny literatury, zjistíte, že příběhy, jako je ten v Na shledanou tam nahoře, se najdou už ve středověkých textech. Běžně se mi stává, když pracuji na odstavci nebo se snažím vystavět postavu, že mě napadne myšlenka, věta, nějaký výraz, který pochází odněkud jinud.

* A vy jste schopen ty „zápůjčky“ identifikovat?

Pokaždé ne. Ale ty, které jsem identifikoval, jsem v doslovu přiznal. Třeba v kapitole, kde se Albert Maillard objeví před starým generálem jménem Morieux, je výraz, že Morieux zatřásl hlavou „jako zmoklý papoušek“. Hm. Nikdy jsem zmoklého papouška třást hlavou neviděl, takže odkud se to vzalo? Chvíli trvalo, než jsem zjistil, že od Stephena Cranea, z textu Rudý odznak odvahy, kde je v jedné scéně plukovník, který nadává „jako zmoklý papoušek“. Proto Cranea najdete zmíněného i v mém doslovu.

Překladatelé jsou těmi nejobávanějšími čtenáři. Pokud máte v textu jednu chybu, váš redaktor ji neuvidí, ale váš překladatel ano.

Autor: Marek Toman

Na shledanou tam nahoře na bux.cz

Krok od dokonalosti (19.1.2015, Respekt)

Přidal: Odeon | V kategorii Ohlasy | 19-01-2015

0

SOFI OKSANEN: BABY JANE Přeložila Linda Dejdarová, Odeon, 176 stran

Baby JaneKnihy finsko-estonské autorky vycházejí v češtině na přeskáčku, takže tuzemský čtenář může mít dojem, že výsadním polem Sofi Oksanen je všeobecně oblíbený žánr „lidské osudy na pozadí velkých dějin“, jimiž je v jejím případě dominance Sovětského svazu. Což není celá pravda: novela Baby Jane, kterou máme nyní k dispozici, vyšla původně v roce 2005, tedy mezi oběma již do češtiny přeloženými romány Stalinovy krávy a Očista. A na rozdíl od nich s velkými dějinami – v Evropě rozuměj zpravidla čímkoli po roce 1938 – nijak nesouvisí. Je to navýsost psychologické dílo.
Příběh z Helsinek z přelomu devadesátých a nultých let má dokonce všechny ingredience k tomu, aby byl cool. Jistěže jsou obě hlavní hrdinky homosexuální, pochopitelně tu svou roli hraje deprese i sebevražedné sklony; a vůbec je tu spousta zvrhlostí a podivností, například jejich společná živnost, která úzce souvisí s obnošeným spodním prádlem. Ale Oksanen o takových hraničních věcech psát umí. Kde píše o krutostech, je věcná, nikoli samoúčelná, a přesto krutosti neubírá. Kde píše o intimitě, je otevřená, leč nikoli vulgární, a vždy zůstává i dávka něhy.
Ve zmíněných románech si pro velký příběh vytyčila také velkorysý prostor. Baby Jane je útlý svazek, který lze přečíst za dvě hodiny. Je to ideální prostor pro jemnokresbu jedné věci, kolem níž se kniha točí. „Toho něčeho navíc“, čím Piki, přítelkyně bezejmenné vypravěčky, trpí návdavkem k obligátní depresi. Ale je to i trochu nevyužitá šance. Oksanen je chápavá a má vhled, ale nikdy nezodpoví otázky, které čtenáři vyvstanou; nikdy do důsledku a hloubky nepopíše, jaký je život Piki a lidí kolem ní.
Baby Jane je skvěle a hladce napsaná kniha, která přes povrchně šokující atributy není ani povrchní, ani nemá potřebu šokovat. Je to chytrá a velmi dobrá kniha, jíž chybí sto stránek k brilantnosti. I z nedořečených náznaků je totiž zřejmé, že tahle skica má náběh – a Oksanen schopnosti – ke strhujícímu portrétu mezilidských vztahů v jejich extrémní podobě.

Autor: Tomáš Brolík

Baby Jane na bux.cz

Dopoledne s Dvojkou – Pierre Lemaitre, Na shledanou tam nahoře (22.12.2014, rozhlas.cz)

Přidal: Odeon | V kategorii Rozhovory | 19-01-2015

0

Na shledanou tam nahořeRozhovor s Pierrem Lemaitre na www.rozhlas.cz

Rozhovor si můžete poslechnout zde.

Začátek v čase 32:18

Na shledanou tam nahoře na bux.cz

Peter Buwalda: Bonita Avenue (13.1.2015, Hospodářské noviny)

Přidal: Odeon | V kategorii Ukázky | 13-01-2015

0

Bonita avenueKdyž ho Joni Sigeriusová jednoho nedělního odpoledne roku 1996 vzala sebou na venkovské sídlo svých rodičů, aby jim ho oficiálně představila, stiskl mu její otec ruku tak silně, až to zabolelo. „Tak to ty jsi udělal tu fotku,“ řekl. Nebo to byla otázka?

Siem Sigerius byl podsaditý chlap s tmavými vlasy a vousy a s ušima, které okamžitě přitáhly vaši pozornost. Byly hrbolaté, trochu jako smažené řízky, a protože Aaron také dělal judo, věděl, že jsou to takzvané květákové uši. Člověk k nim přijde, když se mu neustále uši dřou o rukávy z hrubé bavlny, když se mu boltce zas a znova mačkají mezi pevnými těly a hrubými žíněnkami, když se mezi chrupavkou a jemnou miminčí kůžičkou hromadí krev a hnis. Kdo s tím nic nedělá, tomu zůstanou otoky a boule. Na Aaronově vlastní lebce seděla dvě obyčejná, nedotčená ouška jako broskvičky. Květákové uši byly výsadou šampiónů, fanatiků, kteří se večer co večer váleli po žíněnce tatami. Nebylo pochyb, že je Jonin otec nosil jako znamení cti, jako důkaz houževnatosti a mužnosti. Když se Aaron v minulosti na turnajích ocitl proti takto označkovanému ušatci, sevřelo se mu srdce strachem. Květákové ucho na obzoru pro něj bylo špatnou zprávou, jako závodní judista nestál za nic. Aby skryl, jaký dojem to na něj udělalo, odpověděl: „Dělám fotky jako na běžícím pásu.“

Pokračovat ve čtení ukázky na www.art.ihned.cz

Bonita Avenue na bux.cz

LÁSKO MOJE, PRAŠTÍ V NÁS MRÁZ (8.1.2015, Tvar)

Přidal: Odeon | V kategorii Ohlasy | 09-01-2015

0

Mapa AnnyZdá se, že Marek Šindelka si oběma svými povídkovými knihami zajistil nechtěnou nálepku oceňovaného stylish prozaika, který rozumí jedné generaci, jmenovitě té, do níž patří. Což čtenářsky ocení ta ještě mladší. To z jakéhosi důvodu není dobře, ba je to politováníhodné. Zvlášť vzpomeneme-li jeho básnické prvotiny Strychnin a jiné básně z roku 2005 (Ortenova cena), která měla s hipsterstvím společný snad jen motiv vysoké zvěře lesní, pod jejímiž pletenými parůžky tak vesele tluče plnovousé srdce v novém značkovém svetříku. Tolik příspěvek k zbytečně ironickému tónu, který provází nepříznivé recenze na Šindelkovu novou povídkovou knihu Mapa Anny – výsměch je stejně efektní jako vytváření bakelitových spojnic mezi postavami. Jenže, i bez ironie lze, pokud patříte ke generaci jiné, s touto mapou na stole dospět jen k několika zajímavým destinacím z první třetiny svazku. Rozmatlávat slzy po zmařených nadějích upírajících se k druhdy zářnému talentu by plynulo z přesvědčení, že s nadáním se Chyba nebo nepodarek neslučuje. Z názoru, že psát pro dospívající čtenáře je stejné jako tvořit pro ty zralé.
V první třetině knihy jsem zajásala, že mohu setrvat i nadále na straně Šindelkových příznivců, ale s každou další povídkou rychleji přecházela na opačný chodník. Na tomto ještě probíhá výstavba. Je možné, že by bývalo stačilo s vydáním posečkat, až bude skutečně napsáno. Bylo-li v předchozí povídkové knize Zůstaňte s námi několik výrazných příběhů, založených na citlivém zobrazování jemných vztahových nuancí („Luk“), v tomto souboru je zdařilých textů méně a kumulují se v úvodu. Po počátečním nádechu v „Představení začíná“ nebo v „Realitách“ (první je miniaturní psychokresbou ješitné trémy a druhá temperamentním, svižným „portrétem jedné doby“, který autorovi díky jeho jasnozřivému oku odpustíme) začal Šindelka v zrychleném tempu pometávat nehotové útvary před sebou a nakonec jich – letmo nastehovaných nití vlekoucí postavy z jedné povídky do druhé – nahrnul hromádku, do níž neorganicky přimíchal báseň v próze o fárání, která působí nepatřičně, pomineme-li její funkci usebírací či sběrnou. Z generačně definovaných členů rodin a z jednotlivců v párech toporných figur totiž autor plete na své kompoziční louce věneček jako z pampelišek (jak budeme v závěrečné povídce „Růst krystalu“ žel definitivně ujištěni), k čemuž dědu horníka z básnivého textu „Dukla, Darkov, Salm“ potřebuje. Figury v této knize jsou totiž funkcionáři poselství celku.
Možná mělo vyjít jen dvoupovídkové lákadlo – vybrala bych právě „Reality“, které Šindelka pozoruje se spravedlivým rozhořčením stejně jako literátský svět s okrouhlými romány pečenými podle univerzálního receptu na linecké. Nebo „Štafetu“, analyzující krátkodobé, leč intenzivní mezilidské vazbičky, které nutně vznikají v uzavřenosti nechtěně intimní bedny vlakového kupé. Jenže i Šindelka píše dle návodu – příběhy, které prohlašuje za vymřelé. Koncept leze z knihy jako páteř z hubeného děcka (Nevyrýsovala se ale kompozice až v průběhu psaní?): Bude to o dnešních vztazích, ne o dějinných zvratech (zaplať bůh). Ukážu nás od dětství do rané dospělosti, jací skutečně jsme, naznačím i stále hledající věk zralosti, tedy to, kým se staneme (Architekt), a letmo se zmíním o tom, jaké to bylo kdysi (fáravý děd a slepý kůň). Postavy, situace i prostředí budou prototypy (dívka fatale, Horník, Bavič, Architekt, Páry; večírek, výlet, kupé), čímž navážu na svou předchozí sbírku povídek. Jiný svůj titul připomenu motivem kazu, chyby, který protáhnu novým textem jako připomínku zoufalé grotesknosti našeho snažení v ledovém světě, v němž jsme ztraceni stejně jako on v nás. Soubor svážu návratnými motivy, rámcováním a symbolickými návaznostmi a dodám mu dynamiku a rytmus založené na různých stylech vyprávění (úspěšně). Zcizujícími prvky deklaruji odstup (od postav, od doby, od spisování). Ostatně, o postavy mi ani tak nepůjde, ty jsou pouze nositeli těla. Na něj a jeho zrádnou lidskost se také zaměřím (přesvědčivě).
Pojmu jednotlivé jeho části, každou v jiné životní etapě/povídce, a ukážu, jak si se svérázem fýsis nevíme rady. Stvrdím, že příběhy neexistují – vyprázdněnost postav a světa naznačím dutostí symbolickou i faktickou dějovou chudobou (v knize krátkých příběhů nadlidský úkol). Nebudu se bát manýry, kopírování, kýče ani sentimentu (jenže strach je na místě). To jsou souřadnice Mapy Anny podle autorské gépéesky.
Čtenáře přesyceného historiografickými a biografickými romány české provenience potěší, že tato kniha nemá jinou dokumentární hodnotu než onu „generační“ a vztahovou. V jednom z rozhovorů autor prohlásil, že také vztahy už neumíme. V tomto ohledu je Mapa Anny dobrou kartografickou prací. Relace postav jsou nešťastné, plné ústupkaření a zatajování. Není si jak vyhovět, když nenastane skutečné otevření se, není radno se propadat do duševních hlubin, jsou-li bezedné, nebo naopak jestliže dno tvrdne hned pod hladinou. Kdyby tak autor ještě mezilidské tápání nahlížel v jeho složitosti, aby mu bledé postavy neposkakovaly z příběhu do příběhu jako nemrtvé.
Šindelka je stejně jako v předchozí sbírce nejsilnější v drobnokresbách, v momentkách, nikoli v budování zápletky; v přesných postřezích a pečlivých pozorováních, nikoli v převratných myšlenkách a názorech; v emocích, ne v úvahách; v dílčích mezilidských konfrontacích, nikoli v širších vztahových peripetiích; v epizodických situacích, ne v líčení dlouhých životních etap. A jako ve svém díle dosavadním -originální a působivý je v melodickém, obrazném toku textu, v jazyce, který měl mnohem více „povoleného“ prostoru v debutových básních než v povídkách, kde zmíněné nedostatky žel nejsou maličkostmi.
Přese všechny výtky budu na další projevy básnického já Marka Šindelky čekat. Činí i nemožně modelové situace a pimprlové figury lépe snesitelnými (Loutkovité jsou vskutku dřevitě, byť snad mohlo jít o autorský záměr naznačený „rolovými“ jmény typu Moderátor). Dělá z nich nepodstatné nositele podstatné zprávy, jejíž oprávněnost v knize není dána scénou a obsazením, ale čirou slastí z obraznosti.
Okružně k začátku: Proč v anotaci nepřiznat, že se jedná o příběhy pro adolescentní čtenáře, které by mohlo bavit odhalování keškových spojnic mezi povídkami a rozpravy o „tom pravém“, co na tebe, holka, někde čeká? Všecko by bylo v pořádku. No ne? Měl ale tyto čtenáře autor na mysli? Umí toto potenciální publikum vstřebat jeho metaforický jazyk (který způsobuje, že „mladí“ knihu považují za „těžké čtení“) stejně hladce jako nasnadě jsoucí výměnu partnerek na jednom konstelačním přátelském výletě? No ne.

Autor: Olga Stehlíková

Mapa Anny na bux.cz

Bonita Avenue. Do Prahy přijede hvězda nizozemské literatury Peter Buwalda (9.1.2015, topzine.cz)

Přidal: Odeon | V kategorii Aktuality ze světa knih | 09-01-2015

0

Bonita avenuePrahu v lednu navštíví nizozemský spisovatel Peter Buwalda. Představí české vydání románu Bonita Avenue, který dosáhl v Nizozemí mimořádného úspěchu.  Získal několik literárních cen a dva roky se držel v žebříčku nejprodávanějších knih.

Pokračovat ve čtení článku na www.topzine.cz

Bonita Avenue na bux.cz