To nejlepší ze světové literatury

Hemingway, Ernest Povídky (16.1.2017, iliteratura.cz) Nově přeložený Hemingwayův autorský výbor povídek je koncentrací všech zásadních témat, motivů i prostředí, jimiž se tvorba tohoto nestora moderní světové...

Celý článek >>>

Tělo neoblafneš (9.1.2017, Respekt) V nové knize Únava materiálu zachytil spisovatel Marek Šindelka příběh dvou imigrantů   Je označován za autora, který hravě i s cynismem vykresluje...

Celý článek >>>

Je to všechno z mého života (6.1.2017, Pátek Lidových... Spisovatelka TerezA BoučkoVá o svém novém románu, výchově adoptovaných romských synů a ztracených iluzích.   V knihách Terezy Boučkové se poměrně...

Celý článek >>>

Baume, Sara Jasno lepo podstín zhyna (10.1.2017,iliteratura.cz) Nadaná irská autorka Sara Baume nechává svůj vysoce oceňovaný debutový román plynout tak přirozeně, jako se střídají roční období, a velmi poeticky v něm...

Celý článek >>>

Univerzalita banálnosti (4.1.2017, A2) Šestisvazkový opus norského spisovatele Karla Oveho Knausgarda se stal světovou literární senzací. Udivuje svou antiliterárností, obsedantní snahou o autenticitu...

Celý článek >>>

Hemingway, Ernest Povídky (16.1.2017, iliteratura.cz)

Přidal: Odeon | V kategorii Ohlasy | 18-01-2017

0

largeNově přeložený Hemingwayův autorský výbor povídek je koncentrací všech zásadních témat, motivů i prostředí, jimiž se tvorba tohoto nestora moderní světové literatury vyznačuje. Silné příběhy zavedou čtenáře do válečné vřavy na italské frontě, za španělskými toreadory, na africké savany i do autorova amerického rodiště – všude tam se hrdinové musejí vyrovnávat se složitými, až existenciálními situacemi, které jim osud přinesl.

Pestrobarevný obal, v němž nakladatelství Odeon vydalo poslední knihu z desetisvazkové řady nejvýznamnějších děl amerického nobelisty Ernesta Hemingwaye (1899–1961), je v kontextu estetického ztvárnění předchozích titulů zvolen více než trefně. Mnoho z Hemingwayových povídek lze totiž vnímat jako určitý dovětek k jeho daleko slavnějším románům, jako přídavky – nebo naopak předskokany –, které do svých velkolepých epických děl z nejrůznějších příčin nezahrnul, ale vzhledem k jejich silné výpovědní hodnotě je nemohl jen tak opomenout. Povídky (1938, č. 1965 v překladu Radoslava Nenadála, Rudolfa Pellara, Luby Pellarové, Jana Válka a Jiřího Valji; pro nynější vydání celý soubor nově přeložil Jiří Hanuš) jsou tak, obrazně řečeno, jakýmsi zhuštěným, mnohobarevným Hemingwayem, neboť obsahují naprosto vše, co k literární tvorbě – a ostatně i k životu – tohoto spisovatele neodmyslitelně patří.

Pokračovat ve čtení recenze na www.iliteratura.cz

Povídky na www.knizniklub.cz

Tělo neoblafneš (9.1.2017, Respekt)

Přidal: Odeon | V kategorii Ohlasy | 18-01-2017

0

unava-materialuV nové knize Únava materiálu zachytil spisovatel Marek Šindelka příběh dvou imigrantů

 

Je označován za autora, který hravě i s cynismem vykresluje osamocení dnešní mladé generace. O to větší překvapení přináší jeho nová kniha Únava materiálu. Vypráví syrový příběh dvou mladých bratrů, které rozdělil útěk do Evropy. V krajině dálničních nadjezdů, vleček a plotů, přitom nedaleko od předměstských vilek, bojují hrdinové – nikým neviděni – o přežití.

„Tu knihu jsem psal z šoku a rozhořčení,“ vysvětluje dvaatřicetiletý spisovatel Marek Šindelka. Předloni v srpnu obletěla Evropu zpráva o odstaveném kamionu na rakousko-maďarské hranici, v jehož útrobách se udusilo sedmdesát jedna uprchlíků. Událost, kterou podle něj kulminovala evropská migrační krize, ale rychle upadla v zapomnění. „Jestliže jsme v médiích schopni ve velkém konzumovat nešťastné příběhy, tak jeden vezmu a napíšu ho s tím, jak by mohl reálně vypadat, když se čas zpomalí,“ vysvětluje svůj plán autor.

Prožíval tehdy narození první dcery, zároveň ohledával terén pro nový text, ve kterém se chtěl zabývat odtržením člověka od civilizačních vymožeností. V tu chvíli se vše spojilo. „Věděl jsem, že tohle je věc, o které je nutné psát,“ prohlásil v jednom z rozhovorů. Minimálně jedno má však novinka s jeho předchozí tvorbou společné: traumata svých současníků i běženců zkoumá skrze jejich těla.

 

Máme to v sobě

 

Fyzická stránka žití inspirovala už jeho debut, útlou sbírku Strychnin a jiné básně z roku 2005. „Západní společnost dlouhodobě pracuje na oddělování těla a duše. Duši už umíme opracovávat, zlepšovat a modifikovat třeba skrz sociální sítě. Tělo člověk neokecá, byť má pocit, že ve všech jiných oblastech je svým pánem. Je připravené životem projít nezávisle na našich cílech a představách,“ vysvětluje Šindelka svoje téma. Básně, ve kterých tehdy dvacetiletý autor zachycoval poslední stopy mizejícího dětství, vznikly díky paměti těla. Dotyky znovu vyvolávaly rodinná traumata i zasuté pocity, tak jako v básni Moje dětství: „v mrtvé říční škebli / vyplavené mezi oblázky / na břehu / voní rybina / jen ji zvedni / rozloupni dvě černé lžíce / a v uzlíku měkkého masa / ucítíš nános pod splavem / moje dětství / říční smrt“.

Za svůj debut dostal Cenu Jiřího Ortena a zařadil se tak po bok Zuzany Brabcové, Michala Viewegha, Petry Soukupové nebo Petry Hůlové. „Pro mě je to pořád nejdůležitější moment. Od té doby jsem psaní začal brát vážně. Byla to vzpruha v křehkém věku, kdy člověk může, ale nemusí psát dál,“ říká dnes již autor pěti knih, které se pravidelně objevují v nominacích na literární ceny a úspěchy zaznamenávají i v zahraničí, naposledy v Nizozemsku.

Po Strychninu se vydal směrem k próze, ale fascinace tématem i básnické vidění mu zůstaly. Při studiích kulturologie se z japonské mytologie zrodil román Chyba o překupníkovi, který si do těla zasadí vzácnou rostlinu, aby ji mohl převézt kupci.

V roce 2011 pak přišla první povídková kniha Zůstaňte s námi. „Chtěl jsem se vypořádat s tím, co tělo umí. Že komunikuje a umí být také agresivní.

Pořád to v sobě evolučně máme. Zajímá mě moment, kdy civilizace začíná jít proti naší podstatě.“ Tak jako v povídce Luk, kdy se otec a syn nakonec vypořádají s nakupenou agresí pomocí lovu.

Sám si prý podobný stav vyzkoušel při čekání na vyhlášení ceny Magnesia Litera v kategorii prózy, již mu kniha vynesla. „Tréma je stav, při kterém se potkává sociální stránka člověka s fyzickou. Chceš předstoupit před lidi a něco jim říct, ale tělo se vzpříčí proti tobě,“ vypráví o pocitu, jemuž chtěl věnovat další knihu. Téma nervozity se nakonec smrsklo na povídku Představení začíná – úvodní text předloňské sbírky Mapa Anny, jíž se definitivně etabloval a získal přízvisko generačního autora. Krom nervózního baviče, jenž se směje upoceným snobům na večírku, přičemž sám dávno nedokáže opustit hranice vlastního já, se tu čtenář potká s teenagerkou, kterou trápí velikost nosu, nebo architektem, jenž si na svou počest staví dům s tělesnými proprietami. Ti všichni se trápí osaměním i nedostatečností svých těl, jichž by se rádi zbavili, nasazují si masky. Ale tělo je usvědčuje z neupřímnosti.

Ne všechny okouzlil prchavý jazyk, básnické obrazy a střihové líčení atmosféry. Někteří recenzenti mu občas vyčítali prázdnotu bez příběhu, jen se vzletnými popisy a slovy, v nichž to hýřilo vesmírem i YouTubem. „Chci psát o současnících a nedokážu identifikovat nic, co by mě nutilo psát román. Všechno se rozpadá do jakýchsi fragmentů a střepů, skládá se z toho mozaika našich životů. Navíc to byla kniha, jak lidé vidí sebe i ty druhé,“ namítal na to Šindelka.

 

Evropa z opačné strany

 

A novinka dokazuje, že se stylem umí pracovat. Básnické vidění se neztratilo, ale „luxusní problémy“ Evropanů vystřídal boj o přežití, a tak je tu místo ornamentálnosti návrat ke strohému vyprávění. Hrdina knihy přeskočí plot detenčního ústavu a utíká zimní krajinou. Hledá ztraceného bratra, aniž tuší, kde ho najít. Nemá mapu, jídlo, je mu zima. Tělo je vypravěčem i hybatelem děje, nejde ho neposlechnout. Je nutné ho opečovávat, přepravovat z kontinentu na kontinent, presovat do nepříjemných prostorů, zajistit mu jídlo a pití.

V něčem to až připomíná počítačovou hru. Únava materiálu se nesnaží přiblížit osudy hrdinů v jejich rodné zemi ani geopolitickou situaci. Nepolemizuje, neagituje. Redukuje tak, jak se vše zjednodušuje v hraniční situaci. Hned s první větou čtenáře napěchuje do chlapcova těla a nechá ho pocítit drsnou krajinu. Z Evropanů dělá vyděšené chudáky nebo sobecké narcisy, z uprchlíků postavy bez kulturního zázemí. „Můžeš člověka oprostit od kultury, ale těla se nezbavíš. Zážitky těla každý zná a umí si je představit,“ tvrdí spisovatel. Když netvoří vlastní texty, mezi něž poslední dobou patří i práce na scénáři, věnuje se doktorátu na filmové vědě a přitom dělá to, o čem píše – testuje své fyzické já. Běžkuje, jezdí na kole, běhá, chodí po horách. „Vyrážím každý rok, potřebuju vypnout telefon, pít z potoka a řešit, kde přespat. Za chůze toho vymyslím nejvíc,“ vypráví Šindelka s tím, že sám jednou skoro zmrznul. Podobnou intenzitu chce zprostředkovat i v knize. Jenže jde o zážitky těch, kteří si takový test nevybrali dobrovolně.

Nutí čtenáře putovat kanály mezi dálnicemi, ukrývat se na opuštěných staveništích, objevovat propletený systém automobilových továren a nákladních vlaků. Poznávat Evropu z rubu, za zrcadlem vysněného kontinentu. Ti, kteří svá těla nechtějí, se při četbě stávají těmi, kdo už vědí, že se od nich nelze oprostit, a zároveň nic jiného nemají. Symbolicky jako by se ty světy potkaly, když se uprchlík vloupe do vyhřáté domácnosti na jakémsi předměstí. Zatímco hladově zkoumá vnitřek ledničky, nelze se zbavit dojmu, že v některém z horních pokojů se trápí postava z Mapy Anny. „Myslím, že Únava materiálu od předešlých knih nakonec není tak daleko,“ věří Šindelka. „Je to pohled z úplně opačné strany na blahobytný systém, ve kterém žijeme.“

Autor: Jonáš Zbořil

Únava materiálu na www.knizniklub.cz

Je to všechno z mého života (6.1.2017, Pátek Lidových novin)

Přidal: Odeon | V kategorii Rozhovory | 18-01-2017

0

zivot-je-nadhernySpisovatelka TerezA BoučkoVá o svém novém románu, výchově adoptovaných romských synů a ztracených iluzích.

 

V knihách Terezy Boučkové se poměrně odvážně odráží její život. V Indiánském běhu psala o tom, jak se dospívalo dceři kontroverzního spisovatele a dramatika Pavla Kohouta v době totality. Rok kohouta byl jakýmsi deníkem matky dvou adoptovaných romských dětí a jednoho vlastního syna. Ve fejetonech Boží a jiná muka čerpá ze své lásky k cyklistice, v Šíleně smutných povídkách ze zkušeností se vztahy, přátelstvím a krizemi všeho druhu…

Chodí s kůží na trh, nenechává si zadní vrátka, odkrývá pokrytectví. Stejně jako ve svém posledním románu Život je nádherný, na kterém pracovala rok a půl a v němž se vrací ke svému životu v roce 2011. Iluze o adoptovaných dětech zmizely za obzorem, maminka má Alzheimerovu nemoc a české politicko-společenské poměry svádí k pláči i sarkasmu. Ale vypravěčka nehodlá rezignovat.

 

* V románu Život je nádherný citujete Šostakoviče, který říká, že„iluze umírají pomalu“. Bylo i odumírání vašich iluzí v souvislosti s výchovou dvou adoptovaných romských synů pomalé?

 

Úplně na začátku jsem velmi toužila stát se mámou, ale moje diagnóza zněla, že nemůžu mít děti. Pro adopci jsem tedy měla hodně silný motiv. A když jsem si pak domů přinesla prvního syna, střídal se ve mně pocit strachu, že to nezvládnu, s obrovským štěstím, že jsem máma. Nebylo to jednoduché. Některé věci mě vylekaly – děti z kojeneckých ústavů jsou strašně poznamenané, silně citově deprivované. Oba kluci byli nechtění, psychicky hodně nevyvážení, všechno je vyděsilo a reagovali na to buď agresivně, nebo sebepoškozováním. Když se nám to všechno podařilo jakž takž srovnat a kluci přestali mít trable ve školách a družinách, nastoupila puberta, a najednou se naplno projevilo to, co v nich dosud jen dřímalo. Začali lhát, podvádět, krást, fetovat… Zkoušeli jsme všechno, jak to změnit, jak jim pomoct, bylo to marné. To byla doba té nejintenzivnější ztráty iluzí.

 

* A přesto vaše iluze ještě úplně nezemřely?

 

Když se jednou za čas kluci ozvou a chvilku to vypadá, že se dali na lepší cestu, znovu to ve mně vyvolá pocity naděje. Ztráta iluzí opravdu neprobíhá ze dne na den, zamořuje člověka postupně. A bolest s tím spojená vlastně nikdy nekončí. Potýkáte se s tím znovu a znovu. Pochopila jsem, že člověk se ze skutku adopce vlastně nikdy nevymotá. Přestože v knížce píšu o tom, jak nám náš nejmladší syn říká, ať to už skončíme, a já tam s ním souhlasím, ve skutečnosti to tak úplně nejde. Je to součást mého života.

 

*

 

To znamená, že v tomto ohledu není rozdíl mezi biologickým a adoptivním rodičovstvím?

 

Původně jsem si myslela, že se vztah, který se hodně poničí a zároveň v něm chybí hlas krve, úplně rozbije, prostě se zruší. Ale není to tak. Jak žijí vaši synové dnes? Ten starší, brzy třicetiletý, je ve vězení, už podruhé. A mladší, tomu bude devětadvacet, žije tak nějak. Stará se o dvě ze svých tří dětí a má je, myslím, hodně rád, ale aby pro ně udělal třeba to, že konečně vyřeší své dluhy a začne žít a pracovat legálně, to se zatím nestalo. Jsem ale ráda, že se svými dětmi je. Kdybyste se se zkušenostmi, které máte, vrátila zpět v čase, podstoupila byste adopci znovu? Určitě. Když je touha stát se maminkou tak silná, jako byla u mě, a diagnóza zní, že nebudete mít vlastní děti, nemáte vlastně moc na vybranou. Tehdy jsem netušila, že nakonec přece jen otěhotním a narodí se nám syn. Takže říkám ano, udělala bych to znovu, ale už ne s tak nekonkrétním požadavkem. Tehdy jsme chtěli jen co nejmenší dítě, nezajímali nás jeho rodiče, jeho minulost. Říkali jsme si, k čemu nám to bude? Vychováme ho s láskou a podle svého nejlepšího svědomí. Jenže ono to nestačí, člověk by měl vědět co nejvíc a možná by si měl dát i nějaké podmínky. Rozhodně bych už nešla do nezrušitelného osvojení. Dnes bych dala přednost pěstounství. To pro mě ale za totality bylo riskantní. Bála jsem se, že nám dítě dají, a pak nám ho vezmou a StB mě tím bude vydírat. Myslíte si, že váš tehdejší postoj k adopci byl naivní? Nesmíte zapomínat, že já jsem tehdy byla nepřítel státu, disidentka, která neměla ani cestovní pas. Pracovala jsem jako uklízečka, nemohla dělat žádnou dobrou práci. Bála jsem se na sebe upozorňovat. Fakt ale je, že zároveň jsme s mužem byli přesvědčeni, že když své osvojené děti vychováme v lásce, nemůže to dopadnout špatně. Zkušenosti těch, kterým to nedopadlo, jsme brali jako jejich osobní selhání. Jsou podle vás mocnější geny, nebo výchova? Výchově dávám tak pět procent. U dětí, které jsou z úplně jiné sociální vrstvy, z jiné kultury i historie, se zkrátka projeví jejich genetická výbava – a s tím nic nezmůžete. Nejsme nepopsaný list. Naopak. Když jste o tom psala v Roku kohouta, řada lidí vás odsoudila, že jste výchovu zkrátka nezvládla… Ano, zažili jsme spoustu negativních, až nenávistných reakcí. Byly to útoky na náš způsob života a výchovu od lidí, kteří nás nikdy osobně neviděli. Psali mi adoptivní maminky malých romských dětí, jak to ony zvládají dobře a jak jim všem křivdím – jako bych psala o nich a ne o sobě. Možná že dnes, když jim děti povyrostly, už vědí své. Děti z dětských domovů a kojeneckých ústavů v rodině nejdřív ohromně rozkvetou a všechno vypadá nadějně. Jaký máte názor na dnes poměrně diskutovanou inkluzi ve školách? Diskuse o inkluzi se skoro výhradně zaměřila na romskou problematiku. A přitom do zvláštních, praktických škol chodí i bílé děti. Romská kultura nikdy nebyla psaná, Romové žili po staletí kočovně a potravu si obstarávali především krádežemi – a to se nezmění tím, že je ve školách budeme vychovávat a učit způsobem, který se osvědčil v naší odlišné kultuře a historii. Já bych určitě praktické školy nerušila, protože jejich výuka je soustředěna na podstatné. Je spousta dětí, které nemají studijní předpoklady anebo mají jen různé poruchy učení. Ty budou v inkluzivní škole trpět, nebudou stíhat, nebudou rozumět, budou vysmívaní anebo jen poslední. Naše školství je založené na soustředění, memorování textů, disciplíně – a to pro většinu Romů není přirozené. Způsob běžné výuky taky počítá s tím, že s dětmi doma rodiče pracují, ale to většina Romů nedokáže. Problém celé multikulti filozofie a hyperkorektnosti je ten, že cpeme všechny do jednoho pytle a myslíme si, že tím všem zajistíme rovné šance. Podle mě je to omyl.

 

* Podle loňského průzkumu Evropské komise jsou Češi nejméně tolerantní vůči menšinám z celé EU. Myslíte si, že zkušenost problematického soužití s Romy může mít vliv i na xenofobii, kterou Češi projevují například vůči uprchlíkům nebo muslimům?

 

Pokud se mají sžít dvě rozdílné skupiny lidí, musí chtít obě strany. A to platí pro všechny. Já si nemyslím, že by naše společnost byla výrazně rasistická. Mám zkušenost, že když se naši kluci snažili a v něčem vynikali, okolí to velmi oceňovalo, dokonce víc než normálně. Když se pak na všechno vykašlali a chovali se přesně podle obrazu nepřizpůsobivé menšiny, dopadlo to pochopitelně špatně. Já si zkrátka myslím, že když se jakýkoli cizinec chová slušně a dodržuje zákony, funguje to. I u nás v České republice. Jakkoliv máme tendence se povyšovat. Myslím si ale, že dokud tu nebude fungovat nějaký přijatelný model soužití s našimi stávajícími menšinami, těžko můžeme po lidech chtít, aby se těšili na uprchlíky.

 

* Dalším tématem vaší knihy je Alzheimerova nemoc, která postihla vaši maminku. Co může člověk dělat, když se mu někdo tak blízký začne měnit před očima?

 

Změna chování se neděje ze dne na den, ale v průběhu několika let. Než vám dojde, že za to může právě tahle nemoc, docela to trvá. Nevíte, proč vás máma najednou z něčeho osočuje, proč trpí stihomamem, proč je jiná, co jste udělali špatně… Strašně to vztahu ubližuje. My jsme spolu měly vždycky fantastický vztah – a o to to pro mě bylo bolestnější. Nenapadlo mě, že je to obraz nemoci, myslela jsem, že mě máma přestala mít ráda. Oba rodiče maminky Alzheimerem trpěli a já jsem jí s nimi pomáhala, ale jejich nemoc probíhala jinak. Anebo jsem byla jen mladší. Je to těžké, ze začátku vůbec nevíte, co máte dělat. Důležité je přesvědčit nemocného, aby se nechal vyšetřit na psychiatrii a začal spolupracovat. A to není jednoduché, protože změny v chování už konají své dílo. Pak musíte dohlídnout na to, aby bral prášky na zpomalení průběhu nemoci, a to taky není jen tak, protože jeden z hlavních průvodních jevů Alzheimerovy choroby je ztráta krátkodobé paměti. Nemocný neví, jestli prášek vzal, neumí nic dělat systematicky. A pak vás neminul ani boj s úřednickou byrokracií… Přesně tak. Štve mě, že naše zákony jsou nastavené tak, jako by předem počítaly s tím, že člověk je podvodník a chce předpisy zneužívat. Instituce by měly vymyslet systém kontrol, aby bylo snadno ověřitelné, kdo lže a kdo ne, a ne rovnou všechny považovat za nepoctivce. Takže jen dosáhnout toho, aby vašemu blízkému přiznali bezmocnost, vyžaduje nadlidské úsilí. A následuje opakované vyplňování žádosti o příspěvek na byt – pokud se snažíte nemocného člověka udržet v prostředí, které zná, a celý jeho důchod padne na nájem. Trápíte se nemocí někoho, koho máte ráda, a ještě do toho řešíte nesmyslné papírování.

 

* Alzheimerova choroba je děsivá v tom, že nemocný vlastně přestává být tím, koho jste znala. Jak se s tím vyrovnáváte?

 

Já mám pocit, jako bych svoji maminku měla a neměla zároveň. Je to smutný. Než jsem šla na tenhle rozhovor, zrovna jsem jí byla doma uklidit. Ještě stále bydlí ve svém bytě v Praze, takže za ní pravidelně dojíždím z našeho domku u Berouna. Je to náročné, ale teď mi snad kyne naděje, že bych si mohla pronajmout byt naproti ní. Myslím, že je pro nemocné Alzheimerem strašně důležité, aby co nejdéle zůstali ve svém prostředí. Tam ještě spoustu věcí umí, protože dlouhodobá paměť se tak rychle neztrácí. Vyznají se ve svém bytě, a když vyjdou na ulici, trefí domů. Maminka má taky štěstí na svého o dvacet let mladšího přítele, který za ní každý den chodí, i na sousedy v domě.

 

* Nevadí vám zpovídat se ve svých autobiografických knížkách z tak osobních a citlivých věcí?

 

Vždyť mě do toho nikdo nenutí. Na jednu stranu mi je trochu nepříjemné, že se takhle dobrovolně dávám všanc, ale na druhou stranu si myslím, že pokud už jsem se rozhodla přiznat, že je to všechno z mého života, musím psát upřímně a otevřeně. Tenhle druh literatury vyžaduje přímost, třeba i nepopulární, protože jinak se připravíte o důvod, proč to vlastně píšete. Potvrzuje se mi, že upřímnost je dobrá cesta, protože od doby, co knížka Život je nádherný vyšla, dostávám tak dva tři maily denně a lidi mi píšou moc krásné dopisy. Jak s tím, co píšu, souzní, jak v tom nacházejí své vlastní bolesti, touhy, zkušenosti s dětmi i rodiči.

 

* O řadě lidí píšete jmenovitě, ať už jde třeba o Danu Němcovou, Ludvíka Vaculíka,Václava Havla nebo Jiřího Dienstbiera. Ale jména svých blízkých, synů a manžela, jste změnila. Má to nějaký důvod?

 

Už v románu Rok kohouta jsem je přejmenovala, a protože ta poslední knížka na něj navazuje, rozhodla jsem se to tak nechat. Není jednoduché být manžel nebo syn spisovatelky a číst o sobě v jejích textech. Ačkoliv zrovna dnes mi napsal mail náš nejmladší syn, který je momentálně na studiích v Lisabonu, že knihu, její elektronickou verzi, přečetl a že ho to dojalo a místy se i zasmál. A podepsal se Matěj, což je právě jeho literární jméno.

 

* Nestalo se, že by se na vás někdo kvůli tomu, že jste o něm napsala, zlobil?

 

Stalo. A vždycky je mi to líto. Ale nemůžu jinak.

 

* Předem ty dotyčné neinformujete, že o nich hodláte psát?

 

To vůbec. Spisovatel má právo napsat, co potřebuje. Nakonec, vstoupit do literatury a stát se součástí kulturního dědictví naší země, to taky není špatné.

 

* Které pasáže vaší poslední knížky se vám psaly nejobtížněji?

 

Ty o mámě, ty jsem skoro všechny probrečela. Protože co se týká našich dvou adoptovaných kluků, tak i když nedopadli nejlíp, jsou pořád mladí a relativně zdraví a můžou se svým životem cokoli udělat. Ale máma už se svým životem nemůže udělat vůbec nic. To můžu jenom já, moji sourozenci nebo Karel, její přítel, který ji má rád a před kterým za jeho péči a laskavost smekám.

 

* Z čeho čerpáte naději?

 

Možná z toho, že vidím, že máma se ještě jakž takž drží a že je se svým kocourkem šťastná. No a pak mi dodává energii moje rodina, přátelé a nové radosti, které jsem si našla. Začala jsem pádlovat na dračí lodi a s mužem chodíme tančit kubánskou salsu. V zimě jezdíme s kamarádkami skoro každou sobotu s jednodenní cestovkou na běžky. To jsou báječné očistné mechanismy.

 

* Nebudou tématem vašeho potenciálního příštího románu nevyjasněné vztahy s vaším otcem, spisovatelem Pavlem Kohoutem, o nichž se zmiňujete už v knize Život je nádherný?

 

Nebudou, protože se to změnilo. Musela jsem na leccos zapomenout. On jistě taky. Ale všichni stárneme a zjišťujeme, že je dobré se usmířit. Když to v určitou dobu neuděláte, možná se to nikdy nestane. Vídáme se teď docela často. A táta se ke mně chová hezky, a mám dokonce pocit, že je na mě dost pyšný. Přečetl si tuhle moji poslední knížku a napsal mi k ní krásný upřímný dopis. Mimo jiné v něm píše, že asi nějaké chyby udělal, ale hlavně že já jsem konečně k našemu vztahu dozrála. Já si v tu chvíli dodala spíš slovo odpuštění. Jsem ráda, že spolu mluvíme.

 

* Takže dobrý konec?

 

Ano, ale mohlo to být dřív. Myslím, že jsme se mámě a tátovi my, jejich tři děti, docela povedli. Mohli jsme si to všichni užívat celý život.

 

* Zdědila jste po otci vyjma spisovatelského genu ještě něco?

 

Táta to říká velmi vtipně. Tvrdí, že bratr po něm zdědil úřednickou povahu, sestra jeho grandiózní způsoby a já jeho úzkosti.

 

* Oba vaši sourozenci žijí v cizině, otec prožil velkou část života v Rakousku. Vás odchod do zahraničí nelákal?

 

V roce 1979 jsem výjimečně dostala devizový příslib a možnost vyjet do Rakouska. Bylo to v době, kdy tam táta žil a ještě nebyl zbaven občanství. On se ale o mě nechtěl starat, tak jsem odjela za sestrou do Švýcarska, kde jsem si načerno vydělávala jako uklízečka. Stýskalo se mi po mámě i po kamarádech z Čech. I když jsem se nakonec podívala i do New Yorku, vrátila jsem se, když mi povolení vypršelo. Ve Švýcarsku jsem našla svoji první velkou lásku. Ten milý si mě chtěl vzít, ale to už bylo poté, co jsem byla doma. I kdybych se vdala a odjela do ciziny legálně, asi by mě za mámou nepouštěli – režim se takto mstil na rodinách disidentů. Utrápila bych se. Když mi pak vzali pas a stala se ze mě persona non grata, občas mi přišlo na mysl, že by mi v cizině bylo líp. Tady jsem nemohla realizovat žádné své sny. Toužila jsem stát se herečkou, uměla jsem jazyky, zajímalo mě divadlo, režie i tanec, ale vždycky mě odevšad vyhodili. Jak jsem později zjistila, StB si všude došla. Někdy mi bylo hodně teskno.

 

* Co je pro vás ten hlavní rozdíl mezi tehdy a dnes?

 

Svoboda. Přestože se tady dějí věci, které se mi nelíbí a s nimiž nesouhlasím, máme svobodnou možnost říct svůj názor, dělat své věci, studovat, cestovat a zas se domů vrátit. Můžeme žít, jak chceme. To je úžasný. Na obálce vaší poslední knihy je obraz, jehož autorem je váš bratr, malíř a scénograf Ondřej Kohout. Na přední straně je silueta běžící ženy, na zadní straně silueta ženy stojící, vzhlížející k nebi. Skrývá se za tím symbolika změny, která se udála i s vámi za posledních několik let? Já jsem dlouho a usilovně hledala něco, co bych mohla použít na obálku knihy. Obal je pro mě totiž velmi důležitý a měl už by náladu knížky naznačit, korespondovat s ní. Mám s nakladatelstvím Odeon takovou dohodu a jsem za to moc ráda. Přála jsem si bratrův obraz, protože Indiánský běh i Rok kohouta mají obálku s jeho obrazem. Ale nic z jeho věcí, které vystavuje na internetu, se mi nehodilo. Až jsem ve skříni objevila asi dva roky starý velký katalog k Ondrově výstavě, a když jsem dolistovala k reprodukci obrazů Žlutobotá a Červenobotá běžkyně, věděla jsem, že je to ono. První běží, tedy bojuje, druhá už do cíle doběhla. Přesně jako v mém románu Život je nádherný.

 

S mužem jsme byli přesvědčeni, že když své osvojené děti vychováme v lásce, nemůže to dopadnout špatně. Zkušenosti těch, kterým to nedopadlo, jsme brali jako jejich osobní selhání. Snímek z roku 1958 zachycuje spisovatele Pavla Kohouta a jeho tehdejší manželku Annu Kohoutovou, rodiče Terezy Boučkové. Tereza Boučková je autorkou dvanácti knih, z nichž mezi nejúspěšnější patří Rok kohouta a Indiánský běh, ale také čtyř divadelních her a dvou filmových scénářů. Čerstvě jí vyšel román Život je nádherný. Tereza BOučKOvá (59) Spisovatelka, dcera dramatika a spisovatele Pavla Kohouta a Anny Kohoutové, se narodila 24. 5. 1957 v Praze. V roce 1976 maturovala na pražském Akademickém gymnáziu ve Štěpánské ulici a o rok později podepsala Chartu 77. V roce 1978 účinkovala v disidentském bytovém představení Play Macbeth. Po prvním krátkém manželství se v roce 1985 provdala za Jiřího Boučka. Společně adoptovali dva romské chlapce, Dominika a Mariána. V roce 1991 se jim narodil syn Vincenc. Zpívá v židovském souboru Mišpacha a v duu s písničkářem Bedřichem Ludvíkem. Je autorkou próz Indiánský běh, Křepelice, Když milujete muže, Krákorám, románu Rok kohouta, fejetonů Boží a jiná muka, sbírky Šíleně smutné povídky a nejnověji románu Život je nádherný. Za knihu Indiánský běh získala v roce 1990 Cenu Jiřího Ortena. Napsala několik divadelních her, scénář k filmu Smradi, za který byla nominována na Českého lva, a scénář ke snímku Zemský ráj to napohled.

 

Život je nádherný na www.knizniklub.cz

Baume, Sara Jasno lepo podstín zhyna (10.1.2017,iliteratura.cz)

Přidal: Odeon | V kategorii Ohlasy | 17-01-2017

0

largeNadaná irská autorka Sara Baume nechává svůj vysoce oceňovaný debutový román plynout tak přirozeně, jako se střídají roční období, a velmi poeticky v něm zpracovává témata sociálního vyloučení, osamělosti a hledání spřízněné duše, kterou hlavní hrdina románu nachází v týraném psovi, jenž má obdobné životní zkušenosti jako on sám.

Sara Baume (nar. 1984) vyrostla na venkově ve východní části irského hrabství Cork, ke kterému si vytvořila úzký vztah a po studiu krásných umění na Dun Laoghaire Institute of Art, Design and Technology a tvůrčího psaní na dublinské Trinity College se do tohoto specifického prostředí opět vrátila. Usadila se svým přítelem a psem, kterého si osvojila z útulku, v pobřežní vesnici Whitegate, kde se však, jak sama uvádí v mnohých rozhovorech, zpočátku cítila velmi osamělá a vyloučená se zdejší komunity, do níž je těžké proniknout. Tuto zkušenost, pocit osamění a vyloučení ze společnosti, autorka promítla do svého prvního románu Jasno lepo podstín zhyna (Spill Simmer Falter Wither), vydaného malým irským nakladatelstvím v roce 2015. Letos na podzim se tento román, který byl v roce 2015 mimo jiné čtenáři nominován na cenu Guardian First Book Award, dočkal skvělého českého překladu, vyhotoveného Alicí Hyrmanovou McElveen.

Hlavní postavou románu je sedmapadesátiletý Ray, žijící na irském pobřeží v lososově růžovém domku, zděděném po otci. Rayova matka zemřela ještě v době, kdy byl batole, a tak byl vychováván, nebo spíše nevychováván, svým otcem, který chlapce záměrně držel stranou od jeho vrstevníků a okolního světa a neustále mu podsouval, že je divný, ba dokonce retardovaný. Ray tedy nikdy nechodil do školy, číst ho naučila sousedka a z nedostatku otcovy lásky a pozornosti a sociálního kontaktu si vytvořil vlastní, poněkud úsměvný svět a také představu o tom, že do okolního světa nepatří a každý se mu raději vyhýbá: „Ať jdu kam jdu, všude jako bych měl na sobě skafandr, který mě od ostatních odděluje. Takový veliký lesklý skafandr vcelku, pod kterým není vidět, jak malý a nezajímavý si připadám. Já vím, že ho nevidíš; ani já ho nevidím, ale když si tak po ulici dusám, pajdám a mávám rukama, tak i dospělí chlapi sestoupí z chodníku, aby se o můj neviditelný skafandr nemuseli otřít. Když čekám v supermarketu u pokladny, pokladní si honem zazvoní o záskok a odejde na záchod.“

Pokračovat ve čtení recenze na www.iliteratura.cz

Jasno lepo podstín zhyna na knizniklub.cz

Univerzalita banálnosti (4.1.2017, A2)

Přidal: Odeon | V kategorii Ohlasy | 17-01-2017

0

můj bojŠestisvazkový opus norského spisovatele Karla Oveho Knausgarda se stal světovou literární senzací. Udivuje svou antiliterárností, obsedantní snahou o autenticitu a naprostým odbouráním studu. Kam až může vést nechuť k fikci? Český čtenář může hledat odpověď prozatím jen v prvním dílu.

 

Britská spisovatelka Zadie Smithová po přečtení prvního dílu hexalogie norského spisovatele Karla Oveho Knausgarda Můj boj (Min Kamp, 2009–2011), který loni konečně vyšel pod názvem Můj boj 1: Smrt v rodině i česky, napsala na svém Twitteru: „Toužím po dalším dílu, jako by to byl crack.“ Ve zkratce vystihla, co při čtení této veleúspěšné série zažívala celá řada lidí. S oslavnými kritikami neváhaly ani prominentní deníky a literární časopisy jako

The New Yorker,

The New York Times nebo

The Paris Review. Našli se i tací, kterým boom kolem záhadného Nora lezl na nervy, a tak se jej snažili coby „špatnou literaturu“ zašlapat do země. Na jejich argumentech něco je, přesto ale platí, co o Knausgardovi napsal americký spisovatel Ben Lerner: „Není těžké vypočítávat příklady toho, proč je Můj boj naprosto průměrný. Problém ale je, že je fascinující.“

Proč je však soubor šesti knih do té doby nijak výjimečného norského spisovatele revolucí světové literatury? Jak píše kanadská spisovatelka Sheila Heti: „Je to jako s Rorschachovou skvrnou. To, co v ní vidíte, je odraz vás samotných.“ V Norsku se kniha stala bezprecedentní společenskou senzací. V zemi, která má pět milionů obyvatel, se prodalo 450 tisíc kusů. Stejnému počtu prodaných exemplářů se v dvakrát lidnatějším Česku blíží jen recepty Ládi Hrušky. Z Knausgarda se přes noc stala celebrita, v jejímž životě se bez přestání nimrá bulvární tisk.

 

Nenávist k fikci

 

Někdy mezi lety 2006 a 2007 prý Knausgard začal pociťovat sílící nechuť k fikci: „Byla to krize. Jenom z pomyšlení na smyšlený charakter ve smyšlené zápletce se mi zvedal žaludek.“ Zdálo se mu, že současné romány skutečnost spíše zastírají, než aby ji odhalovaly. Zdrojem nevolnosti byla především zaběhnutá literární forma. Většina románů vycházela ze stejných mechanických pouček konstruování příběhu, ze stejných literárních triků a postupů. Někde v pozadí slyšíme probublávat krizi reprezentace v současné literatuře a Knausgardova kniha je zřejmě prvním případem nového příklonu k autobiografi čnosti. Po roce 2010 se s podobnými tituly ve světové literatuře roztrhl pytel. Knausgardova série je ale ve své autobiografi čnosti určitě nejradikálnější. Můj boj je v podstatě antiliterární projekt, z něhož postupně povstal nový literární žánr někde na pomezí memoárů a románu, v němž se fikce a deníkové zápisy splétají v nerozlišitelný celek.

Šestisvazkové dílo je často srovnáváno s klasikem francouzské modernistické prózy Marcelem Proustem. Podobně jako Proust se totiž i Knausgard pokouší ve svém psaní zachytit a zarámovat ztracený čas, pozvednout prchavost lidského života do nadčasové literární dimenze. Na rozdíl od Prousta ale své vzpomínky odmítá literárně stylizovat a promýšlet jejich komponování. Stal se kvůli tomu trnem v oku mnoha literárních kritiků. Proustovy prózy tehdejší kritika také odmítala jako rozplizlé, meandrující úvahy bez výraznější příběhové struktury. Proust ovšem svých sedm knih psal takřka šestnáct let a na jejich formě to je znát. Knausgard naproti tomu vyprodukoval přes tři tisíce stran textu za necelé tři roky. „Po celou dobu, co jsem těchto šest knih psal, jsem si říkal:,Tohle není dobrá literatura,‘“ svěřil se později v rozhovoru pro prestižní literární magazín

The Paris Review.

 

Zničující upřímnost

 

Můj boj je bojem s literárním establishmentem, s očekáváními, která jsou na každého autora a jeho styl kladena. Zkostnatělé normy literárních pravidel a stylu mohl Knausgard nabourat jen tím, že své jazykové nadání záměrně popřel. Konceptuální východiska Mého boje jsou v tomto ohledu negativní verzí literárního experimentu, a přesto jsou experimentem. Kniha ovšem představuje i boj s uplývajícím časem a zákeřnou povahou lidské paměti. „Akt vzpomínání zahájilo až psaní. Začal jsem s ničím. Předtím jsem měl jen několik fotek a pár vzpomínek, vše ostatní se vynořilo až během samotného psaní. Bylo to, jako bych získal přístup k uplynulému času díky tomu, že o něm píšu.“

Snaha o rekonstrukci vlastní minulosti je v Mém boji vedena požadavkem co nejvěrnější rekonstrukce reality – a právě tento fakt z něj dělá jak unikátní literárně -sociální experiment, tak sousto pro bulvární deníky. Knausgard odhazuje sociální zábrany studu a nebere žádné ohledy na bytosti, o nichž v knize píše. Nevymlouvá se, když si bere do úst své nejbližší, že jde přece jen o literární fikci, jako to dělá řada jeho současníků. Naopak se vzteká, že při všem tom obsedantním, až patologickém úsilí o věrné zachycení skutečnosti je výsledkem opět jenom fikce. Realita stále uniká. Knausgardův psychopatologický literární experiment útočí především na společenskou funkci studu. Ve svých životech se neustále snažíme prožitku studu vyvarovat. Nejenže je nám nepříjemný, ale zpětně také působí jako efektivní regulace společensky nepřijatelného chování. Problematika studu tedy musí nutně vstupovat i do každého pokusu o literární rekonstrukci života. Ve své touze po úniku před fikcí a ve snaze zachytit svou minulost nesmlouvavě a bez příkras norský spisovatel záměrně potlačuje strach z veřejného ostouzení.

V tomto přístupu se ale spíše než Proustovi podobá jinému klasikovi literární moderny, Augustu Strindbergovi. Především ve sféře mezilidských vztahů z jeho díla bohatě čerpá. Zničující upřímnost, s níž popisuje komplikovaný vztah ke svým třem dětem a bývalé i současné manželce, má ke strindbergovským refl exím partnerského života velmi blízko. Posedlost autentickými mezilidskými vztahy a pohrdání společenskou přetvářkou bylo protiměšťáckému umění vždy vlastní, ale v tomto skandinávském podání často hraničí až se sebedestrukcí.

 

Síla nicotných prožitků

 

Převážnou část prvního dílu Smrt v rodině určuje vztah k otci. Jde o vyostřenou a intimně prožívanou variaci boje dospívajícího muže s rolí, kterou má podle společnosti jako teenager sehrávat. Jakmile mladík očekáváním otce, respektive společnosti nedostojí, čeká jej trest, zesměšnění a sociál ní izolace. Obávaná, sadistická postava otce se ke konci knihy proměňuje v lidskou trosku rozleptanou alkoholem. Kromě těchto dvou archetypálních příběhů, jejichž původ můžeme stopovat až k antické tragédii – vztah otec–syn a jedinec–společnost –, ale Můj boj zaplňují převážně popisy zcela nicotných zážitků a sociálních interakcí, které nejsou důležité ani pro děj, ani pro jakýkoli lidský život. Knausgardův literární experiment se na tyto nikam nevedoucí a nic neznamenající momenty zaměřuje. Právě ony tvoří pětadevadesát (ne -li více) procent našich životů. Proto autor svůj text nefi ltruje ani stylisticky (leda na jakési až podvědomé úrovni někdejšího literáta), ani významově. To, co u jiných literárních textů vnímáme jako zásadní prohřešky, se v jeho próze stává prostředkem k dosažení intenzivního prožitku univerzality.

Spisovatel Ben Lerner ve svém podnětném článku o Knausgardovi pro London Review of Books přirovnává Můj boj k momentu, kdy poprvé zabrousil na stránky Google Earth. Čtenář jako by ze satelitního snímku postupně zoomoval na dům svého dětství, kroužil kolem něj myší, až se mu skoro začíná zdát, že na něj zpoza rohu vyskočí tehdejší nejlepší kamarád. Podobné pocity v nás nicméně nevyvolává univerzální platnost zkušenosti, kterou nám kniha zprostředkovává. Jejich původ bychom měli hledat spíš v samotném jazyku. Je plochý, jednoduchý a banální, a právě proto v nás evokuje dojem, že i my můžeme z paměti kdykoli vyvolat jakoukoli vzpomínku tak jasně, jako by se právě odehrávala před našima očima. Knausgardovo odmítnutí literární fikce a stylizace je zároveň odmítnutím literatury jako vyprávění o výjimečných životních osudech. Přiklání se k východisku, že každý (jakkoli banální) život je pro subjekt, který ho prožívá, zcela výjimečnou událostí. A svými knihami dokáže tento prožitek nenapodobitelně zpřítomnit.

Můj boj na knizniklub.cz

VYHROCENÝM POHLEDEM (30.12.2016, Hospodářské noviny)

Přidal: Odeon | V kategorii Ohlasy | 05-01-2017

0

unava-materialuSPISOVATEL MAREK ŠINDELKA VYDAL ROMÁN O UPRCHLICKÉ KRIZI NAZVANÝ ÚNAVA MATERIÁLU. KNIHA JE NESMÍRNĚ SILNÁ, ALE TAKÉ SPORNÁ KVŮLI SCÉNÁM, KTERÉ EVROPANY LÍČÍ V NEJHORŠÍM SVĚTLE.

Kniha

Samá silná slova jsou poslední dobou slyšet od spisovatele Marka Šindelky. Mladý laureát ceny Magnesia Litera, ve dvaatřiceti letech nesporný talent české literatury, se už vloni v Senátu pohoršoval nad postojem Evropanů k uprchlické krizi. „Dlouho jsem nebyl tak znechucený a zděšený,“ říkal a ptal se, jestli nestojíme na prahu dalšího holokaustu, když přehlížíme utrpení migrantů.

Nyní Šindelka vydal román nazvaný Únava materiálu, v němž o uprchlické krizi vypráví. A dokonce i při rozhovoru o své knize těžko skrývá rozčilení.

Říká, že chtěl napsat prózu, která by lidi „vytrhla“, ze které jim „bude špatně od žaludku“. Popisuje, jak ho vloni zasáhla zpráva o nálezu na rakouské dálnici, kde se v chladicím voze rozkládala těla sedmdesáti udušených migrantů. „Ve stejné době se mi narodila dcera. A já jsem na vše začal být citlivější. Přivedl jsem dceru do nějakého světa a cítím se za něj mnohem víc zodpovědný,“ vysvětluje spisovatel a líčí obavu z toho, co dceři odpoví, až se ho jednou na uprchlickou krizi zeptá. „Budeme sedět v Evropě obehnané ploty a zdmi a já jí řeknu: To víš, my jsme pro vás tenhle svět zabezpečili, ale vykoupilo to utrpení jiných národů?“ ptá se.

 

Z pohledu románové postavy

 

Arabský hrdina románu Únava materiálu, bezejmenný, prostě „kluk“, na své odyseji do Evropy prožívá peklo. Brodí se kanály, vyjídá popelnice, chodí bosý sněhem. Aby se dostal přes hranice, nechá se převaděči zabudovat do vnitřní konstrukce auta. Tam, skrčený jako embryo, nemůže pohnout ani prstem. Dusí se. Omdlévá.

Na nádraží Evropanka rozdává deky, jen aby se s migranty vyfotila. Když hrdina natrefí na skupinu mladých evropských teenagerů, ti jej začnou týrat. A když potká evropské policisty, všechno mu seberou. Napíšou mu na ruku číslo a pak ho zavřou do detenčního centra.

Jsou to sporné scény, protože Evropany líčí v nejhorším možném světle. Jako lidi víceméně lhostejné k utrpení druhých. Jako válečné turisty, kteří si vše jen fotí, aby měli čím aktualizovat profily na sociálních sítích. Není to přece jenom černobílé vidění?

„To není pohled můj, nýbrž mé postavy,“ brání se Šindelka. „Napsal jsem tu knihu proto, že čím déle o problému mluvíme, tím méně vnímáme lidi, kteří za ním jsou. Chtěl jsem zachytit, jak nás asi vidí oni, když je sebereme, bez soudu jim zabavíme telefon, čímž je připravíme o kontakt s rodinami, a na ruku jim fixem napíšeme čísla. A pak je někde měsíce držíme, než je buď pošleme zpět do válečné zóny, nebo je zavalíme stovkami dotazníků k azylovému řízení,“ říká.

Šindelka odmítá, že by napsal politický román. Ale tím, jaké scény do něj zařadil, přece jenom názor vyjadřuje. Proč v knize figurují kruté evropské děti, které Araby mučí, a ne některý z tisíců Němců, kteří vloni uprchlíky sváželi do Berlína? Proč v knize Evropanka pomáhá migrantům, jen aby získala snímek na památku, když uprchlíkům přitom jezdily pomáhat také stovky Evropanů, kteří si selfie nepořizovali?

„Rozhodl jsme se pro nekompromisní, vyhrocený pohled. Možná balancuje na hraně naivity, ale chtěl jsem se svým hrdinou projít odvrácené strany toho, co uprchlík v Evropě zažívá. Protože,“ vrací se Šindelka k nálezu chladicího vozu, „když se s dalšími sedmdesáti lidmi udusíte na deseti metrech čtverečních, tak to prostě není hezký příběh o tom, jak jsou Evropané vstřícní.“

Budiž, spisovatel si vybral jeden pohled. Jeden příběh. Má na to právo. Šindelka přece není veřejnoprávní jako Český rozhlas, aby musel jeden názor hned vyvážit názorem opačným. Jen se nejspíš připravil o možnost oslovit ty, kdo se k migrantům staví negativně, a třeba jejich postoj změnit. „Po pravdě nevím, jestli to má literatura v moci,“ krčí autor rameny a říká, že sám četl romány, které mu změnily třeba citové rozpoložení, ale „nikdy názor na politický problém“.

Jeden aspekt uprchlické krize Šindelka možná zachytil mimoděk. Evropané nepřetržitě diskutují o tom, zda může starý kontinent vstřebat tolik uprchlíků najednou. Jestli je lze ihned přijmout, aniž bychom se předem neujistili, co jsou zač. Jenže zatímco diskuse probíhají a běží procesy, uprchlíci trpí jako zvířata. Možná proto Šindelka politickou rovinu problému ignoroval a psal jen o tom utrpení. „Kdybych ten příběh napsal o útěku z transportu do Osvětimi, nikdo by neřekl ani popel,“ poznamenává.

Šindelkova próza je nejsilnější v tom, jak popisuje fyzickou zkušenost uprchlíka. V hrdinech jako by se probouzely zvířecí instinkty, k nimž tělo sahá, když mu jde o život.

Některé postřehy jsou nesmírně silné. Třeba když se kluk nadechne a z úst mu „proti jeho vůli unikne podivný, nepatřičně dětský zvuk“. Když pod ním v zamrzlé vodní nádrži rupne led a kluk cítí, „jak se mu krev v těle stahuje k hrudi, k životně důležitým orgánům“. Stovky podobných okamžiků jsou v Únavě materiálu zásadní, protože vykreslují hrdinu. Respektive oba hrdiny, bratry, které cesta do Evropy rozdělila a mají se potkat kdesi na severu. Ten mladší, ještě dítě, rychle běhá. A ten druhý pracoval jako turistický průvodce. Víc se o nich neví. Uvažují prakticky. Budu mít co jíst? Umřu žízní? Zmrznu, nebo ten kopec ještě vyběhnu?

 

Koridory, skladiště, ploty

 

Šindelka jde proti době, která žádá zapamatovatelné postavy. Mohl psát o jejich rodinách, o tom, co by chtěli dělat, až dospějí. Mohl vylíčit příběh utonulého syrského chlapce, jehož snímek vloni deníky tiskly na titulních stranách. Nebo mohl stvořit postavu stejně magnetickou jako tweetující sedmiletá holčička, která Západu v posledních týdnech ztělesnila tragédii syrského Aleppa.

„Pro mě tohle byla základní strategie, jak upozornit, že mi jde o univerzální situaci,“ vysvětluje Šindelka, proč v románu například téměř vynechal dialogy. „Chtěl jsem zachytit stav člověka, který musí neustále přemisťovat své tělo z místa na místo. A dostává se do situací, kdy je nucen to tělo téměř popřít.“

Během psaní necelých 170 stran, na nichž pracoval rok a půl, si Šindelka dělal rešerše. Hovořil s uprchlíky ze Sýrie nebo Afghánistánu, zpovídal dobrovolníky z táborů. „Ale odjet, ujít s uprchlíky kus cesty a pak z toho ukazovat fotky na mobilu? To by bylo hrozné. Stejně jako je hrozné chodit za lidmi, že jste spisovatel, ať vám všechno povědí,“ vysvětluje, proč tenhle „neupřímný sběr materiálu“ nakonec zavrhl.

Místo toho dal v románu prostor vedlejšímu motivu: Evropě redukované na „koridory, dálniční nájezdy, logistická skladiště a především ploty“. Starému kontinentu viděnému očima někoho, kdo se pohybuje na jeho okraji. Kamkoliv přijde, naráží na systém, mašinerii. V mobilu otevírá jedno wikipedické heslo za druhým: heslo přečte, rozklikne další, přečte, rozklikne další a tak by mohl pokračovat do smrti. Vběhne do vysázeného lesa, kde jsou všechny stromy stejně vysoké. Rostou ve čtvercové síti, mezi kmeny pravidelné rozestupy. Jako by tu přírodu stvořil stroj. V tomto ohledu Únava materiálu vypráví o jakémsi „tepu“ západní civilizace. Jak nakládá s lidmi, přírodou, materiálem obecně. Evropan u montážní linky „na osm hodin denně prodá pohyb, jímž ruka ruce podává šroubovák“. A všechny ty pohyby dělá pro průmyslovou kameru, aby mu „na konci měsíce přibylo číslo na účtu“, píše Šindelka v působivé zkratce.

Možná chce naznačit, že život na Západě je nějak vykolejený, nezvratně „naplánovaný“, odsouzený k čím dál větší setrvačnosti. Že právě to člověka připravilo o schopnost soucítit s druhým.

Marek Šindelka se nicméně brání tomu, že je kritikem společnosti. Například o sociálních sítích s nadsázkou říká, že vyjma své oficiální stránky má nejsmutnější profil na celém Facebooku. „Nemám jediného kamaráda, všichni mají zakázáno mě o cokoliv požádat a kamkoliv si mě přidat.“ Ale zároveň ho přitahuje, jak tato komunikace mění pohled na svět. „Jak na síti ledacos sdílíme a k lecčemu se vyjadřujeme, ale už nejsme schopni vidět člověka, který je nám nejblíž,“ dodává.

 

***

 

Rozhodl jsme se pro nekompromisní, vyhrocený pohled. Možná balancuje na hraně naivity, ale chtěl jsem se svým hrdinou projít odvrácené strany toho, co uprchlík v Evropě zažívá. Marek Šindelka spisovatel Uživit se psaním Marek Šindelka donedávna vedl kurzy tvůrčího psaní a sháněl různá nárazová zaměstnání. Teď už se živí výhradně jako spisovatel. Jeho předchozí novela Mapa Anny nedávno vyšla v překladu do nizozemštiny, starší sbírka povídek Zůstaňte s námi zase v polštině. „Nejsou to závratné sumy, ale honorářů teď bylo docela dost,“ říká. Beletrie ovšem Šindelkovi zabírá jen zhruba polovinu času na psaní – tu druhou věnuje scenáristice a komiksům. S dokumentaristou Martinem Marečkem pracuje na hraném celovečerním filmu týkajícím se finančního poradenství. S režisérem Václavem Kadrnkou adaptoval svoji povídku Luk, příprava tohoto filmu však zatím stojí. V roce 2017 by naopak měl vyjít komiks, který Šindelka již vytvořil se scenáristou Vojtěchem Maškem o nejmenované mediální kauze.

 

Jinak než v Německu Marek Šindelka spolupracuje se sdružením pro příležitosti mladých migrantů Meta. Během psaní románu Únava materiálu sice hovořil se skutečnými uprchlíky, nakonec ale jejich výpovědi do textu nepoužil. Postupoval tedy opačně než třeba německá spisovatelka Jenny Erpenbecková, jejíž román Gehen, ging, gegangen vloni vzbudil zájem na Frankfurtském knižním veletrhu. Erpenbecková rok hovořila s uprchlíky v Berlíně a nakonec stvořila protagonistu, který dělá totéž – německého profesora v důchodu, jenž chodí za migranty a snaží se přijmout jejich pohled na svět.

 

Únava materiálu na bux.cz

Vánoční halal kapr. Nad knihou Marka Šindelky Únava materiálu (28.12.2016, novinky.cz)

Přidal: Odeon | V kategorii Ohlasy | 05-01-2017

0

unava-materialuJak se mi nová kniha Marka Šindelky Únava materiálu (Odeon 2016) dostala do rukou, bez prodlení jsem se začetla. Nic jsem si dopředu nezjišťovala. A působilo to na mě, jako když nějaký dětský hrdina zdrhá z pasťáku na Mostecku. Teprve po několika stranách jsem se trochu zmatená podívala na anotaci – on je to blízkovýchodní uprchlík! Může být. Nicméně pocit, že utíká z Mostu do Ostravy, už mě neopustil.

 

Šindelkovy popisy zimní krajiny jsou naprosto úchvatné – je to styl strohý, na kost oholený, chvílemi až mccarthyovsky sugestivní, věty jako chirurgické řezy. Ve druhé polovině knihy i klukova putování, když se dostáváme blíže k tomu „Ostravsku“, k nákladním vlakům a obrovským temným továrnám, rozjíždí Šindelka dokonalou tour de force, která člověku připomene to nejlepší ze Stalkera bratří Strugackých. Chvílemi to má až kyberpunkovou atmosféru, čtenářka ve mně jásala. To by nás ovšem nemělo překvapovat, Šindelka psát umí, už nám to nejednou dokázal.

 

Tato chvála není tak velká proto, aby méně bolela kritika, jež bude následovat – řemeslně je tato kniha opravdu skvělá.

 

Marek Šindelka

 

FOTO: David Konečný, ČTK

 

„Nic tady nežije,“ dozvídáme se již na stránce dva. „I v lidech život ustal. Zkazil se zevnitř a odumřel. Vším prosákla apatie.“ Evropa, to je podle autora „chladný nepřátelský kontinent“, to jsou „koridory, dálniční nadjezdy, logistická skladiště – a především ploty“. Nelidská krajina, parodie lesa a tak dál, refrén, který se tu variuje, ale nikdy se podstatně nezmění.

 

Šindelka nám předkládá velmi jasný, přehledný, nekomplikovaný příběh o dobru a o zlu, kde zlo má až nebezpečně navrch. Evropané tu přijímají od uprchlíků peníze, aby je pak polomrtvé vyhodili někde kousek za hranicí; když můžou, kopnou si do bezbranného, poplivou ho a pohaní; jedou do bývalých válečných zón, aby se vyfotili s kaluží krve; nebo se panicky třesou na svém malém zápraží při pohledu na ušmudlanou dětskou tvář a volají policii. Nebohého uprchlíka parta ošklivých evropských výrostků mučí jako „ptáka se zlomeným křídlem“. Konec je pak samozřejmě otevřený, protože to hle je kvalitní literatura.

 

Šindelka nedávno pro TV Beskyd prohlásil, že zajímavější než o minulosti mu připadá psát o současnosti, jelikož u ní nelze tak snadno rozeznat, co je dobro a co zlo. A pak napíše tohle…

 

Co se týče reálií, Šindelka ví, že moc neví, a tak se jim většinou vyhýbá. Pokud tak náhodou neudělá, jako třeba ve scéně, kde Palestinec jakože „pobaví“ spolucestující ve vlaku, výsledek je tristní. I to mlžení mě ovšem přivádělo do rozpaků. V jedné chvíli kluk hlesne: Bůh je veliký, ale rybu pak zabije klackem. Krom toho jednoho zvolání do nebes jako by Boha vůbec neznal. Je to celé hezky česky trampské a ateistické: prodíráme se přírodou, sněhem kolem rybníků a chatek, jakože nám jde o život, ale neuvažujeme o tom, vztah k duchovnu už jsme dávno ztratili, vnímáme a pořád dokola sledujeme jenom své tělo, své fyzické pochody. Není to směšné, promítat si něco takového do lidí z blízkovýchodních zemí?

 

Taky rodina – východní rodina je přece velká, to jsou pouta, která si my možná už jen stěží umíme představit, ale tam jsou pořád živá. Šindelka rodiče šikovně zabije ve válce a ponechává dva bratry, to se mu hodí; ale ten všudypřítomný individualismus je přece evropský, tak si to my představujeme z tepla svých pohodlných domovů, nad šálkem čaje.

 

Na webu Literární.cz se u ukázky z tohoto románu píše, že „na současnou Evropu a její hodnoty pohlíží zvenčí“. Vůbec ne. Fakt vůbec ne.

 

A psát k tomu z pohledu uprchlíka, to si Šindelka vybral příliš velké sousto. Je milé, že je zjevně na straně utlačovaných, ale o jejich kultuře ani mentalitě nic neví. Zdá se mi, že se nad tím ani moc nezamýšlel. A když se nad tím zamyslím já, přijde mi to od něj prostě arogantní. Nekonkrétnost či některá zobecnění by se asi daly vysvětlit tím, že je celý text třeba jedna velká metafora. Pak ovšem opravdu nevím – metafora čeho?

 

Co víc – na mysl mi během čtení vytanula Olivie Žižková a její slavná píseň. Bude to možná zpočátku vypadat absurdně, ale srovnejme si tyto dva umělce. Vybrali si oba ke zpracování uprchlickou krizi, téma, o němž věděli, že přitáhne pozornost, a oba jej zpracovali černobíle, byť z opačných úhlů. Oba ze své pozice oslovují své publikum, oba si účelově vybrali skupinu lidí plných nenávisti jako reprezentativní, akorát on ukázal na Evropany a ona na blízkovýchodní národy. Žižkovou jsme hodili na pranýř – ne proto, že je její písnička z hudebního hlediska odpad, ale že je nemorální. Jenže neměli bychom pak stejné kritice podrobit i Šindelku? Nebo je extrémní jednostrannost jím nabízeného obrazu vykoupena vysokou uměleckou kvalitou? Nebo nedej bože tím, že stojí na „správné“ straně?

 

Srovnávám nesrovnatelné, protože Žižková vybízí k nesnášenlivosti? Ale co doopravdy dělá Šindelka? Schválně jsem si znovu poslechla Žižkové písničku a podruhé přečetla Šindelkův text. Podtrženo a sečteno: Evropo, dýchej kontra Uprchlíku, dýchej. Nepřijde mi, že by si Šindelka dal se svou tvorbou o moc víc intelektuální námahy než Žižkové supr textař. Jakž takž se o tom dá uvažovat v závěru, ale ten je zase psán hodně okatě na efekt.

 

Pořád se mi vybavuje věta Jiřího Mejstříka z jednoho nedávného pořadu Českého rozhlasu: „Současná uprchlická krize ukazuje, jak hluboká je koroze vnímání utrpení druhých.“

 

Šindelkovi Evropané, co stavějí ploty či hledí do mobilů, jsou toho jistě zářným příkladem. Zdá se mi ovšem, že Šindelka sám taky. To, co si nahodil v předešlé knížce Mapa Anny, si tady procvičuje na uprchlících, prostě jen dál zkoumá otázku tělesnosti a dál si cizeluje styl, to je celé. Pro mě je to málo, a navíc mi to opravdu přijde jaksi nemorální.

 

Jinak ano, píše vytříbeně, a o knize se tak jako tak jistě bude hodně mluvit – takže si ji přečtěte.

Únava materiálu na bux.cz

Je to sakra můj život! (22.12.2016, Reflex)

Přidal: Odeon | V kategorii Rozhovory | 04-01-2017

0

Norský prozaik KARL OVE KNAUSGĹRD a jeho 3600 stran zpovědi: MŮJ BOJ

Představte si, že otevřeně popíšete svůj život. V šesti knihách, na 3600 stranách. Nešetříte nikoho, žádné pseudonymy a eufemismy; neopomenete jedinou z „životních banalit a ponížení“ (tabu pro vás nejsou babiččina inkontinence ani vlastní nevěra). Přesně tak to udělal norský prozaik KARL OVE KNAUSGĹRD (48). Následovalo mediální šílenství, přes půl miliónu výtisků prodaných jen v maličkém Norsku, překlady do téměř třicítky jazyků, manželčino nervové zhroucení a nenávist části rodiny.

 

* Vaše autobiografické romány v Norsku vyšly před drahným časem, v letech 2009 až 2011. Zkuste si ale vzpomenout, jak vám jejich vydání změnilo život.

 

Když jsem na Mém boji pracoval, domníval jsem se, že si ho přečte hrstka lidí – přece jen, jediným lákadlem jsme v knihách já a můj život, oba tiší, malí, nezajímaví, bezvýznamní… Takže mě ta tsunami, ten výbuch vše obecného zájmu naprosto ohromil. U nás ve Švédsku (spisovatel s rodinou žije na jihu Švédska, v provincii Skĺne; pozn. red.) setrvaly zmínky o těch knihách na titulních stranách tisku neskutečných šest měsíců, stále se z nich citovalo a parafrázovaly se… Tou dobou jsem se rozhodl od médií abstinovat, aby mě to nepohltilo, a zakázal jsem přátelům se mnou Smrt v rodině a další díly i jejich mediální refl exi vůbec probírat. Už jsem navíc pracoval na něčem jiném a chtěl se na to plně soustředit. Jenže to jsem ještě netušil, že s překlady do dalších jazyků začne šílení nanovo a můj život, jak je popsaný v knihách, mě ještě pěkných pár měsíců nepřestane pronásledovat. Důsledek? Už tolik necestuju, žijeme v malé vesničce, prostě nechci být rušen. I když jsem stejně jako snad každý spisovatel snil o tom, že mě jednou budou číst masy lidí – z tohohle hlediska beru Můj boj jako dar. Ty knihy a publicita kolem nich mi otevřely mnohé dveře.

 

* A mnohé zavřely. Zveřejněním tolika intimních detailů jste prý zhanobil pověst rodiny; otcova strana s vámi vůbec nemluví, strýc se s vámi chtěl soudit.

 

To je horší stránka věci. Jenže já svým textem nechtěl nikoho potěšit. Poprvé v životě jsem zatoužil udělat něco naprosto nea kompromisně, bez ohledu na okolí. A jsem rád, že jsem to dokázal a že jsem si po vydání těch knih zvládl zvyknout na nenávist a ustát ji. Na mých známých a přátelích už je, aby rozlišili mou veřejnou osobu a mé soukromé já, což je tedy zatracený rozdíl.

 

* Spisovatelce Lindě Boströmové Knausgĺrdové, mámě vašich čtyř dětí, ten rozdíl v době nejvyššího zájmu o první díly ovšem nijak nepomohl od nervového zhroucení.

 

No… Ano, Linda byla tou dobou hospitalizována, ale problémy s bipolární poruchou měla už dlouho před tím, než mě vůbec poznala. Mediální bouře a všechny tlaky kolem jí nicméně ublížily, nehledě k tomu, že jsem otevřeně psal o ní i o těch před ní. Upozornil jsem ji ale předem, že v mých knihách bude vystupovat ona i náš vztah. A víte, co mi na to řekla? „Tak fajn, ale nebuď, prosím tě, až moc opatrný. Neudělej ze mě nudnou buchtu.“ Pak si dané pasáže přečetla. Šokovaly ji. Ale nepožádala, abych něco netiskl, nic nezcenzurovala. Sama je spisovatelka, takže mě myslím pochopila.

 

* Memoárová literatura nemá ve skandinávské a finské literatuře tradici. Jak vás napadlo začít s Mým bojem? Chtěl jste ušetřit za psychoterapeuta?

 

Ne, jsem spisovatel a nepíšu proto, že bych se chtěl jakkoli vyléčit. A máte pravdu, tady na severu se takové knihy skutečně nepíšou. Já se prostě jen chtěl přiblížit svému životu tak blízko, jak je to jen možné, napsat o svém otci-alkoholikovi co nejpravdivěji… Rozhodl jsem se použít pravá jména a udělal jsem správně, na čtenáře prý z těch 3600 stran proudí velká síla. Je to sakra můj život! Proč bych měl mít zakázáno psát o svém vlastním životě? Od koho? Ale upřímně, nikdy jsem neplánoval vznik právě tohohle. Psaní bylo živelným, nikoli intelektuálním procesem; žádný chladný kalkul.

 

* Žádný kalkul? Vy jste netušil, že vzbudí značnou kontroverzi, když v posledním dílu věnujete na čtyři sta stran Hitlerovi, Breivikovi a nacismu? A tomu, co je na nich dobrého?

 

Zní to jako provokace, co? Ale já se jen snažil upřímně, se srdcem na dlani a otevřenou myslí, pochopit, proč tak velký, racionální národ jako Německo mohl rozevřít náruč Hitlerovi a přijmout a oslavovat nacismus. Jak je možné, že ho mohl vyznávat a ctít třeba filozof Martin Heidegger? Musí na něm tedy přece být něco správného, dobrého, přínosného! A taky je: společný cíl, pocit sounáležitosti, hrdost na svůj národ, energie vyvolaná souzněním. A touha po tomhle všem v nás přetrvává, jak správně věděl a na což ve své kampani bez ustání apeloval Donald Trump: „Tohle jsme my! To my jsme Amerika! Musíme chránit, co je naše!“ Tyhle tužby nezdusíte, z čehož těží populističtí politici po celé Evropě i tvůrci reklam. Díky touze po zmíněných prožitcích se nacismus může, nejspíš poněkud modifi kovaný, kdykoli vrátit. Musíme si to uvědomit, stejně jako to, že Hitler nebyl nějakou ikonou spadlou z nebe, byl to člověk jako my, měl city a minulost, dokonce dětství… Těchhle čtyři sta stránek je jediným místem šesti knih, kde nepíšu o sobě a o současnosti přímo. Mimochodem, víte, kdy já sám doopravdy, poprvé v životě, pocítil, že jsem Nor, že patřím k norskému lidu, kdy jsem plakal pro náš národ? Vděčím za to Breivikovi a katastrofě, kterou způsobil.

Můj boj 1 na bux.cz

K napsání románu mě přivedla událost s udušenými migranty, říká spisovatel Šindelka (20.12.2017, IHned.cz)

Přidal: Odeon | V kategorii Aktuality ze světa knih | 04-01-2017

0

unava-materialuTěsně před Vánoci vyšla nová kniha oceňovaného mladého autora Marka Šindelky.

Jmenuje se Únava materiálu a líčí osud arabského uprchlíka Amira, který se snaží dostat do Evropy.

„Mám pocit, že o tom by měla současná literatura psát, ale citlivě,““ říká autor.

 

Loňská zpráva o nálezu těl 71 mrtvých uprchlíků v odstaveném chladírenském voze na dálnici mezi Budapeští a Vídní přivedla Marka Šindelku k tomu, aby napsal knihu Únava materiálu.

 

Mladý český autor v ní popisuje ztrátu iluzí migrantů, kteří do Evropy většinou přicházejí s vidinou lepšího života. Šindelka však Evropu vykresluje jako chladný stroj.

 

„Základní motivací k napsání Únavy materiálu byla událost s udušenými migranty. Původně jsem chtěl napsat knihu o té dodávce. Příběh auta, které je nejdřív vyrobeno v automobilce, pak převáží maso po Evropě a skončí odstavené na dálnici plné mrtvých těl. Nakonec jsem od toho upustil. Bylo to strašně syrové a chladné a já si při psaní uvědomil, že tam potřebuju nějaké lidi. Nakonec jsme si řekl, že napíšu příběh jednoho člověka, který v té dodávce skončil,“ řekl Šindelka.

 

Hlavní hrdina knihy, arabský uprchlík Amir, pociťuje strach a také stud. Cítí, že v Evropě není vítaný a že její obyvatelé nejsou jenom ti krásní, usměvaví lidé, které znal z filmů. Evropa jsou pro něho koridory, dálniční nadjezdy, logistická skladiště a především ploty.

 

„Mám pocit, že o tom by měla současná literatura psát, ale citlivě. Informace probíhající médii jsou taková rychlá spotřební záležitost, ale literatura může jít do hloubky. Chtěl jsem se věnovat lidem, kteří prožívají situaci totálního vykořenění a izolace. Není to ani tak kniha o migrantech, ale o lidech,“ sdělil Šindelka.

 

Marek Šindelka: Únava materiálu – první kapitola ZDE

 

Autor si uvědomuje, že situace v Evropě není tak černobílá, jak vyznívá z některých médií. Jeho kniha nemá být obhajobou ani obžalobou.

 

„Chtěl jsem, aby v knize nutně nezazníval můj postoj k migraci. Je to vcelku jednoduchý příběh třináctiletého kluka, který jde krajinou, míří kamsi na sever a hledá svého staršího bratra. Vyhnul jsem se popisu geopolitiky, šlo mi čistě o fyzický prožitek hlavního hrdiny, o jeho strach a totální izolaci způsobenou například tím, že nemá mobilní telefon. My si těžko umíme představit, jak důležitou věc pro něho telefon znamená. Už jenom proto, že v něm je mapa a kontakt na blízké,“ řekl Šindelka.

 

Podle vydavatelství Odeon se jedná o první český román, který zachycuje aktuální téma uprchlické krize. „Nevím, že by v Čechách někdo o téhle problematice napsal beletrii. Vyšla jen antologie povídek s názvem Jinde na téma cizinců v novém prostředí určená pro školy, do které jsem také přispěl ukázkou ze svého románu,“ podotkl Šindelka, který spolupracuje s organizací pro pomoc cizincům Meta a chodí na besedy do škol.

 

V případě Únavy materiálu jde o Šindelkův druhý román. Jeho prvotina Chyba vyšla v roce 2008, kromě toho velký ohlas sklidily také jeho dvě sbírky povídek – Zůstaňte s námi (2011) a Mapa Anny (2014).

 

Zůstaňte s námi v roce 2012 získalo cenu Magnesia Litera za prózu a obě povídkové sbírky se dočkaly překladů do cizích jaz

Únava materiálu na bux.cz

Musím nechat své syny aby svůj život žili jak sami chtějí (19.12.2016, Překvapení)

Přidal: Odeon | V kategorii Rozhovory | 04-01-2017

0

zivot-je-nadhernySpisovatelka Tereza Boučková (59) ve své nové knize Život je nádherný volně navazuje na svůj předešlý úspěšný román Rok kohouta.

 

Otevřeně a velmi poutavě popisuje každodenní události, vrací se k tomu, jak život její rodiny neustále ovlivňují dva adoptovaní synové, dnes už dospělí, svěřuje se s trápením se starou maminkou, jež trpí Alzheimerovou chorobou. Nevyhýbá se ani osobním poznámkám a postřehům o významných lidech naší politické a kulturní scény, kdy současnou situaci konfrontuje s časem disentu, pod jehož vlivem díky svému otci a matce vyrůstala. Každopádně čtenářům její kniha připomene události, jež před šesti lety hýbaly našimi životy.

Vyprávění začíná Štědrým dnem roku 2010 a končí Štědrým dnem roku 2011.

 

* Terezo, jak strávíte letošní Vánoce? Kolik vás bude u stolu? Ptám se proto, zda se podařilo ten příběh s adoptovanými syny „uzavřít“, jak v jedné části knihy popisujete.

 

Já Vánoce už vůbec neprožívám, jeden čas jsem je vysloveně neměla ráda, a nejradši bych před nimi někam utekla (a to se jednou podařilo, předloni jsme na Štědrý den byli s mužem v Izraeli), takže si s nimi ani nelámu hlavu. Štědrý den strávím se svým mužem a nejmladším synem, který těsně předtím přiletí ze svého studijního pobytu v Portugalsku. Pojedeme společně za maminkou a budeme s ní. Taky se možná setkáme s tátou a jeho ženou, protože se teď vídáme.

 

* Potrpíte si doma na nějaké vánoční rituály nebo držíte nějaké zvyky?

 

Peču vánočky a dělám klasickou štědrovečerní večeři. Ale vloni jsme například byli všichni – s mámou i tátou a celým příbuzenstvem – v restauraci, a bylo to fajn, i když maminku to nakonec zmátlo a vykolejilo. Takže to letos opakovat nebudeme. Bylo fajn, že jsem nemusela smažit kapra a na zastávce tramvaje jsme se s mužem od syna učili první kroky salsy. Lekce kubánské salsy nám totiž přinesl Ježíšek – a teď je to naše velká radost.

 

* Píšete, jak vás trápí, že vaši adoptovaní synové nepracují, dělají dluhy, které pak dopadají na vaši rodinu, že se chovají nezodpovědně… a že vás už zmáhalo neustále jim pomáhat a řešit jejich průšvihy. Jaké pocity se ve vás s odstupem času perou? Nebojujete pořád s tím, že jste jejich máma a že je nemůžete nechat napospas?

 

Každá rozumná máma musí nechat své syny, aby svůj život žili, jak se jim líbí a jak sami chtějí. Znám hodně příběhů, kdy se rodiče tak dlouho snažili za své nezodpovědné dospělé „dítě“ dluhy a průšvihy řešit, a vedlo to jen k dalším dluhům a průšvihům. To já rozhodně dělat nechci a nebudu. Ale fakt je, že jsem teď s naším nejstarším synem dost v kontaktu, zatím jen písemném. Navštívit ho pojedeme na Silvestra – a bude to naše první návštěva věznice a setkání se synem po několika letech.

 

* Knihu jste věnovala Andulce a Karlovi, tedy své mamince a jejímu dlouholetému příteli. Neopustil ji, i když maminka onemocněla – bez šance na vyléčení… Další citlivé téma, o kterém v knize vyprávíte. Kdysi půvabná a krásná žena dnes trpí alzheimerem… Co si myslíte o stáří? Bojíte se ho?

 

Ano, Karla si velmi vážím a má můj velký obdiv. Sama se nemoci bojím moc, stejně jako se bála maminka, když si ještě byla schopna dát věci do souvislostí. Zatím se pořád jen spekuluje, co Alzheimerovu nemoc způsobuje, ale vypadá to, že genetická vazba tam určitě hraje podstatnou roli.

 

* Na tuhle nemoc se člověk bohužel nemůže připravit, nezbývá než se smířit s osudem. Kde vy berete sílu – při náročné péči o maminku – nepropadat beznaději?

 

Smířit se? To si můžete rovnou hodit mašli! Ono se leccos dělat dá! Třeba nepodceňovat vysoký cholesterol, který ucpává cévy, a ty pak hůř okysličují mozek… Taky na sobě člověk musí pořád pracovat, zaměstnávat hlavu, procvičovat tělo. Neustrnout. Dělat si radost. Třeba pádlovat na dračí lodi anebo tančit kubánskou salsu. Jasně že občas propadám beznaději, ale o to víc se pak snažím udělat si radost a fakt ji prožít.

 

* Vaše maminka Anna byla v mládí půvabná žena, kterou miloval i Václav Havel. Ostatně vypráví o tom i film Zemský ráj to napohled, ke kterému jste napsala scénář a připomínáte ho i ve své nové knize. Jakou si v sobě nesete na Václava Havla osobní vzpomínku? Znala jste ho i jinak než jen jako pana prezidenta…

 

Moje maminka je stále krásná žena. A zas tak moc mladá, když prožívala lásku s Václavem Havlem, nebyla. Blížila se jí padesátka. Já mám na VH vzpomínky různé, krásné i zlé. Něco z nich jsem přenesla do knihy Indiánský běh a následně i do filmu, něco si nechávám pro sebe.

 

* Mimochodem, byla jste spokojená s tím, jak ho ve zmíněném filmu ztvárnil Ondřej Vetchý?

 

Všichni v tom filmu jsou skvělí, Irena Pavlásková měla ve výběru herců šťastnou ruku. Ondřej Vetchý je velmi nadaný a snad nikdy nikde nehrál špatně. Ve filmu Zemský ráj to napohled je přímo rozkošný.

 

* Na jednom místě v knize píšete:

 

Matěj (syn) se učí na zkoušky na vysokou… Zjistil, že dělat zkoušky na práva, pro která se rozhodl, je náročné. A že musí makat. Tak se učí a jedním dechem přiznává, že stejně neví, co by chtěl dělat, co by ho opravdu bavilo, a že je z toho zoufalý. Představ si, že bys se všemi talenty, které máš, vůbec studovat nesměl! A že bys nesměl dělat nic jiného, co by tě bavilo, protože by tě odevšad vyhodili. Že bys byl takto odsouzen, bez vlastního přičinění. Být zoufalý, protože se nemůžeš rozhodnout, na kterou vysokou školu jít? To je nádherný.

 

* Má to opravdu dnešní mladá generace tak snadné? A když vzpomínáte na mládí, jaké jste měla tenkrát touhy a sny?

 

Dnešní mladí to mají těžké jinak. Svoboda před ně klade neomezené možnosti, a tím jim bere příležitost proti něčemu se vymezit a za něco se brát. Ale zase můžou poznat svět a dát si věci do souvislostí – to je fantastická zkušenost. Moje touhy a sny? Chtěla jsem hrát divadlo, zpívat a tančit, chtěla jsem zkoušet všechno možné, tvořit s lidmi podobně založenými různá společenství a hledat se. Bohužel mi estébáci zařídili, že mě vždy nakonec odevšad vyhodili anebo mě požádali, ať tam nechodím. Někdy jsem si připadala hrozně nešťastná a zbytečná.

 

* Jste – co se budoucnosti naší země a společnosti týče – spíš optimistka, nebo to vidíte černě? Čeho byste se už nikdy nechtěla dožít?

 

Víte, já si o tomhle národu nedělám velké iluze. Ale máme tady svobodu a vše je v našich rukou. Nechtěla bych se dožít nové totality.

 

* Čte manžel a syn vaše knihy?

 

Můj muž je čte, až když jsou hotové. Dřív už mu je k posouzení nedávám, protože on se neumí odpoutat od reality, a jeho názor je pak přece jen zkreslený, a mě by to v době tvůrčího procesu rozhodilo. Nejmladší syn už překonal ostych a čte mě taky, i když tuhle poslední věc ještě nezná, knížku si přečte, až přijede z Portugalska. Ale mám ještě jednu reakci: „… No ale jinak ke stylu psaní ti chci říct, že píšeš formou zábavnou, pestrou, no nevím, jak to správně formulovat. Asi tak, že se to dobře čte a čtenáře příběh pohltí…“ To mi přišlo v minulém dopise od nejstaršího syna z věznice.

 

* Mimochodem, nevadí jim, že o nich píšete? Konzultujete s nimi nějaké pasáže, které by jim třeba mohly z nějakých důvodů v knize vadit? Nebo to berete tak, že jako spisovatelka máte právo psát o všem a o všech?

 

Museli se s tím všichni smířit. A rozhodně s nimi žádné pasáže nekonzultuju, protože to spisovatel dělat nemůže. Může jen myslet na to, že píše o živých lidech a svých nejbližších, a tak musí někde v koutku duše stále myslet na to, co ještě jo a co už ne.

 

* Co byste si nejvíc přála do nového roku?

 

Aby se v naší rodině nestalo nic zlého.

 

* A o čem bude vaše další kniha?

 

Já si pokaždé myslím, že už další knihu nenapíšu.

 

Život je nádherný na bux.cz