To nejlepší ze světové literatury

Rozhovor: Nevidím kolem žádný velký příběh... Spisovatel Marek Šindelka: O generační výpovědi nemůže být v případě právě vycházející povídkové knihy Marka Šindelky (1984) řeč - autorova zahořklost,...

Celý článek >>>

Čistě mezi námi (18.9.2014, Právo) Nad povídkovou sbírkou Marka Šindelky Čistě mezi námi: jsem rád, že je mi právě tolik, kolik mi je. Kamarádi dostávají z nadcházejících abrahámovin osypky,...

Celý článek >>>

Rozhovor: PÁR OTÁZEK PRO...MARKA ŠINDELKU (15.9.2014,... Tomáš Weiss Marek Šindelka (1984) jde do knihkupectví s novou knihou Mapa Anny. Jeho předchozí povídky Zůstaňte s námi ho představily jako empatického pozorovatele,...

Celý článek >>>

Video: U zavěšené knihy - Telegraph Avenue (17.9.2014,... Co se děje v literatuře? Jakou právě vycházející knihu byste neměli minout? Spisovatelé, překladatelé, redaktoři a další osobnosti literárního světa v týdeníku...

Celý článek >>>

Recenze - Pod kůží: Proč nestopovat ve Skotsku... Od vydání debutového románu Michela Fabera Pod kůží uplynulo už čtrnáct let. Širší veřejnost tenkrát zaujal nejen několika nominacemi na literární ocenění,...

Celý článek >>>

Rozhovor: Nevidím kolem žádný velký příběh (18.9.2014, Právo)

Přidal: Odeon | V kategorii Rozhovory | 18-09-2014

0

Mapa AnnySpisovatel Marek Šindelka:
O generační výpovědi nemůže být v případě právě vycházející povídkové knihy Marka Šindelky (1984) řeč – autorova zahořklost, cynismus a zároveň až homeopaticky jemné vnímání mezilidských, zejména rodinných vztahů na mě působí dojmem, jako by Mapu Anny (Odeon 2014) napsal někdo mnohem, mnohem starší.

* Čím jste chtěl být jako dítě?

Asi kastelánem, jako moje máma, díky které jsem strávil dětství na Křivoklátě a dalších hradech. Anebo možná stavitelem. Jako kluk jsem sbíral kamenické značky – podpisy středověkých kamenických dílen a zároveň konstrukční znamení, jimiž mistři určovali, které kvádry k sobě patří. Vypadají jako runy. Obkresloval jsem si je ze zdí a portálů do sešitů, sledoval jsem jednotlivé dílny. Záliba v různých konstrukcích, ať už budov, nebo příběhů, mi zůstala.

* Kniha Mapa Anny je taková mozaika povídek. Proč jste se rozhodl pro tenhle žánr?

Povídka podle mě skvěle přiléhá ke skutečnosti. Nevidím totiž kolem sebe žádný velký příběh, který by mě nutil zachytit jej románem. Nenacházím žádnou ústřední linii současnosti, nedokážu o žádném jevu říct: Ano, tohle je duch doby. Všechno se rozsypalo do střepů. Žijeme taky takové povídky, drobné příběhy, které se vzájemně dostávají do různých vztahů a skládají do všelijakých struktur. V nových textech jsem se snažil popsat dnešní realitu, nebo spíš všechny různé reality, ve kterých žijeme. Ten zvláštní stav, kdy si na Facebooku můžeme vytvořit deset různých profilů a za každý hrát trochu jinou hru, což se zpětně zase otiskuje do skutečnosti. Potkáváme tolik lidí, komunikujeme s nimi tolika způsoby a nic z toho nemusíme brát vážně. Svou realitu si můžeme stavět jak z lega. Zároveň jsme ve vší té svobodě paradoxně strašně náchylní přebírat cizí životní strategie.

* Co to znamená?

V Mapě Anny je to názorně ukázané na postavě hlavní hrdinky. Je tam popsaná celá anabáze jejího vrůstání do světa, to, jak otrocky přebírá a automaticky opakuje určité modely chování jiných lidí. Její rodiče a později partneři do ní zavlečou strašnou spoustu vlastních problémů, které vůbec nemá řešit ona. Trvá jí pak hodně dlouho, než se těch nánosů zbaví, než opustí všechny ty taktiky a masky, do kterých ji zakleli jiní lidé, a dotkne se sama sebe. Osobně to chápu jako určitý druh štěstí – přestat hrát všechny tyhle hry, nahlédnout, jaké prapodivné parazity v sobě hostíme, a pokud se jich nedokážeme zbavit, aspoň je mít pod kontrolou. Anna tohle v jistém momentu nahlédne a v jejím životě se něco velice uklidní.

* A vy už jste se dezinfikoval?

To je asi práce na celý život. Ale myslím, že je to nezbytný krok, zkusit se s tím poměřit. Jinak hrozí, že bude člověk nadosmrti válčit s vlastní minulostí, rodinou, partnerem nebo se svými dětmi – ty to nakonec vždycky odnesou. Základní životní taktika je hodit problémy na někoho jiného. A děti jsou většinou jaksi nejvíc po ruce, a na -víc bezbranné. Pokud tomu chce člověk zamezit, musí své věci dořešit v sobě.

* V knize vystupuje postava Spisovatele, kterému se „hnusí příběhy“. Jste to vy?

Ne. Ale sdílím s ním spoustu názorů. Včetně té únavy z takzvaných velkých příběhů – těch literárních, ale i filmových. Je to z drtivé většiny jen kopírování několika málo narativních efektů. Strategii příběhu se citlivý člověk naučí docela rychle. Jakmile řemeslně zvládne formu, může do ní nalít leccos, vždycky se z toho něco upeče a vždycky to někdo spolkne. Nejdál je v tomhle řemesle samozřejmě Hollywood. Existuje spousta příruček, kde je přesný postup výroby filmového produktu popsaný snad po vteřinách: kdy se má objevit první bod zlomu, kdy druhý, po jaké křivce má stoupat napětí, jak rozfázovat zápletku, tak aby to zacvaklo a uspokojilo nejprůměrnějšího konzumenta. Můžete si vzít stopky, projet si Transformers a poměřit, kdy se v poměru k délce filmu odehrají všechny důležité konstrukční prvky. Člověk je spokojený, když vidí to, co už zná. Každý měsíc, každý týden dokola premiérují jeden a ten samý film. Jen se trochu jinak jmenuje a místo kovbojů jsou tam mimozemšťané nebo mluvící animovaná autíčka. S literaturou je to podobné. Fígle se opakují. Stačí se podívat na všechny ty euroromány.

* Čemu říkáte euroromány?

Takovým těm knihám o historických traumatech. Příběhům, co napsal sám život. A google. Je to takový ten evropský vampyrismus: pohnuté osudy na pozadí dějinných hrůz postopadesátépáté. Dnešní dvacátníci vzpomínají na druhou světovou válku. Nějak si nemůžu pomoct, ale prostě mi to leze krkem. Mám pocit, že všechny ty -hle srdceryvné příběhy, ať už knihy, nebo filmy, přispívají k úplnému zatmění. K devalvaci historie. Přes všechnu snahu talentovaných autorů se z toho stává určitý temný druh zábavy: je to napínavé, dramatické, smutné, dojemné, poučné, lidské. Což je všechno ve výsledku úplně špatně. Je to naprosto neadekvátní. Adekvátně by z toho člověku mělo být špatně až do morku kostí. Já jsem v životě ne viděl mrtvého člověka, asi bych dlouho vstřebával i pohled na vážně zraněného, ale na plátně sle dujeme nekonečno smrtí, všechno to zromantizované, předžvýkané a uhlazené, morálně poučné zabíjení. Je to prostě voyerismus na dost vysoké úrovni.

* Skoro ve všech vašich povídkách figuruje tělo – ovšem tělo jako obtížná hmota, se kterou si postavy nevědí rady a kte -ré by se snad nejradši zbavily. Proč je tělo problém?

Žijeme ve vatě, v takovém inkubátoru. Všechno kolem nás je strašně vyčištěné, vypolstrované, bezpečné. Máme pocit, jako bychom tady měli být věčně. Stáří je pomalu vulgární pojem, smrt už pravděpodobně, aspoň podle marketingových stratégů, vůbec neexistuje. Fungujeme z poloviny na síti, kde si na profil vyvěsíme jednu fotku z miliónu v tom nejsprávnějším možném úhlu, který dlouho ladíme před zrcadlem a pak ho proženeme ještě přes padesát filtrů, než jsme konečně spokojeni se svým obrazem, než jsme to konečně my. Jenže pak je tady realita, což je v konečném důsledku především tělo, kterému jsou naše vybroušené selfies ukradené. Zcela svévolně a skoro drze si prostě žije. Můžeme se třeba uposilovat k smrti, vypít galon zeleného čaje a bůhví čeho všeho, ale nepřesvědčíme ho, aby nestárlo. To všechno v tomhle hyperdokonalém světě strašlivě tíží. Tělo nás usvědčuje ze života, a tím pádem i ze smrti. Z věcí, kterým už vlastně skoro nerozumíme. Je to zvláštní, protože identitu dnes můžeme měnit poměrně snadno, a nejenom tu virtuální. Když se rozhodneme, můžeme si nechat narůst plnovous, sbalit kufry a odjet meditovat do Indie. Ze dne na den můžeme škrtnout předešlý život a začít naprosto od nuly. Můžeme se vydat prakticky kamkoliv, možnosti se fraktálně rozbíhají do tisíců směrů. Svět je tak bohatý, až je to závratné, a spousta lidí si v té neomezenosti překvapivě připadá ztracená. To je ta odvrácená strana svobody – frustrace z nedostatku jakéhokoliv dopravního značení. Jak toužíme po orientaci, vytváříme si spoustu problémů, vytváříme si nepřátele, abychom zahlédli sami sebe a měli pocit, že stojíme na té správné straně. Projevuje se to v uvažování jednotlivých lidí i v celosvětové politice.

* Možná by stálo za pokus na školách zavést předmět nakládáme se svobodou…

Nebo taky nakládáme se sebou samým….Spousta mých vrstevníků se nalézá v takové podivné zemi nikoho: je jim kolem třiceti, dochází jim, že času už zase není tolik, a trpí pocitem, že ještě nic nedokázali ani v práci, ani v osobním životě. I založení rodiny se posunulo o deset a více let proti generaci našich rodičů. V Mapě Anny jsem chtěl zachytit tu mnohost perspektiv. Jediné, co nám v té záplavě možností zbývá, je být poctivý ke svému životu, nepromrhat ho.

* Taky hledáte směr?

Samozřejmě. Začal jsem teď znova číst Bratry Karamazovy, kteří jsou vlastně o podobném problému. O hledání poctivé cesty uprostřed světa, který Dostojevský vykreslil jako ohňostroj vášní, zoufalé manipulace, touhy, která je majetnická, sebestředná a sebedestruktivní. Co se týče lidské povahy, řekl bych, že se od té doby moc nezměnilo. Nevíme o nic víc o Bohu nebo o lásce než před sto padesáti lety, jsou to pořád stejně záhadné věci. Nevysvětlitelné podobně jako gravitace, která drží pohromadě planety a galaxie.

Jediné, co nám v té záplavě možností zbývá, je být poctivý ke svému životu, nepromrhat ho.

autor: Tereza Šimůnková

 

Mapa Anny na bux.cz

Čistě mezi námi (18.9.2014, Právo)

Přidal: Odeon | V kategorii Ohlasy | 18-09-2014

0

Mapa AnnyNad povídkovou sbírkou Marka Šindelky

Čistě mezi námi: jsem rád, že je mi právě tolik, kolik mi je. Kamarádi dostávají z nadcházejících abrahámovin osypky, ale mně spadnul balvan ze srdce. Konečně jsem přirozenou cestou danou věkem jaksi pokrotnul. Bouřliváctví odvanulo a já už nemusím několikrát za rok řešit svízelné vztahové záležitosti. Spisovatel Marek Šindelka je mladší o dvacet let a právě se nachází ve stadiu, kdy se vztahy řeší neustále. Není proto divu, že se to odrazilo i v jeho nejnovější knize Mapa Anny (Odeon 2014).
Šindelka není nenasytným historkářem hrabalovského typu, své příběhy buduje na minimalistické ploše. Místo akčnosti dává přednost pohledu zevnitř, snaží se vystihnout niternou psychologii postav, a tudíž z principu věci musí psát o sobě a svých vrstevnících. Povídky v knize Mapa Anny jsou psané mladým autorem o mladých lidech pro mladé čtenáře. Zřetelné je to už v detailech.
Do vlaku přistoupila dívka. Vlastně už to dívka nebyla, protože jí bylo kolem třiceti. Ale něco v jejím chování, v jejím vzhledu způsobilo, že navzdory svému tělu zůstala holkou. Kolem očí měla drobné vrásky…
Čistě mezi námi: nad tímhle jsem se musel pousmát, obličej mám vráskami zbrázděný jako čerstvě zorané pole a třicetiletá dívka je z mého úhlu pohledu žabec.
V předchozí Šindelkově knize Zůstaňte s námi bylo ještě ústředním tématem vyrovnávání se s dětstvím. V povídce Luk si to na napjaté tětivě rozdali syn s otcem. Teď hrdinové povídek překračují práh dospělosti. Vztahy v této době bývají povětšinou přelétavé a relativně krátkodobé. Je to období hledání partnera, čas rozchodů a vzápětí nových bezhlavých zamilování, která se mnohdy časově s rozchodem překrývají.
Čistě mezi námi: prokleté mládí! Samé hledání, aby k stáru člověk zjistil, že není co k najití, leda v Bouloňském lesíku stinný altánek s dobře vychlazeným chardonnay na stole. Když vás ovšem osud svede dohromady se ženou obdobného naturelu, jaká je v povídce Ulita, zpočátku jenom nevěřícně žasnete. Obviňujete sami sebe z nedostatku anticipace. Z úzkoprsosti. Snažíte se to horečnatě napravit, ale nedaří se to. Nerozumíte, co se děje.
Sylvie byla nejosamělejší člověk, kterého poznal. Po dlouhé válce zcela zanevřela na své rodiče. Martin poznal, s jak hrůzostrašným chladem přistupovala ke své matce. Jednou mu vyprávěla, že není schopná vydržet její řeč, že nenávidí její intonaci: vždy, když zvedla telefon, popisovala Sylvie, a mluvila se svou sestrou na druhé straně republiky, začal se v její řeči vynořovat dialekt toho dalekého kraje, sestra jí po telefonu úplně nakazila těmi obraty, koncovkami, frázemi, které už dávno, před dvaceti lety, kdy jsme se přestěhovali do města, vyřadila ze svého slovníku, a ona se vůbec nebránila, naprosto bez odporu vlezla do nějaké dávno mrtvé etapy svého života… Tolika věcmi se dovede trápit, žasl Martin a bylo mu jí skutečně líto. Věděl, že Sylvie protrpí nejmíň osm hodin denně. Trpěla na plný úvazek.
Trápíte se i vy, noci probdíte, jste dezorientovaní, běžné komunikační a citové kódy najednou nefungují. Dívka, která neví, co chce, a sama si neumí přiznat drsnou pravdu, že vlastně nechce nic, že je prázdná nádoba. Nádoba ovšem beze dna, kterou je nemožné naplnit. Sebevědomí má ale až na půdu. Ruku v ruce s tím jde fakt, že na ostatních hledá hnidy; a najde je. Namísto radosti ze života si v hlavě vytváří zlostné konstrukty. Lidová slovesnost to pojmenovala lapidárně a trefně: pizda, až to hvízdá. Čistě mezi námi: nepotkat její starší dvojnici, neměl bych dneska ve tváři vrásku ani jedinou.
Abych ale Šindelku jen nechválil, snad kvůli přehnané snaze přesně popsat duševní pochody hrdinů jsou tyto postavy místy, jako například v povídce Architekt, poněkud neplnokrevné, jako by vykoukly z filmového scénáře a rozpačitě čekaly na herce, kteří jim plnokrevnost dodají až před kamerou. Potom je tu ale naprosto brilantní povídka Kopie. To je svrchovaná literatura se vším všudy, od dialogů po chytře promyšlenou pointu.
Otáčím stránku na začátek další povídky Dukla, Darkov, Salm a zase zádrhel. Dosavadní povídky byly ze života, tohle je ale najednou něco úplně z cesty. Co má rodák z Poličky společného s Ostravou? Navíc když se tam naposledy fáralo, sotva rozum bral. Vodopád slov nakupených na sobě hala bala. Na druhou stranu si uvědomuji, že by čtenář měl svému autorovi důvěřovat. Třeba Charles Bukowski. Básně o chlastu sekal se zručností, s jakou notorik otevírá korunky od piva o zábradlí před supermarketem. Vzpomínám si ale, že v jedné sbírce se najednou ocitla báseň o magnóliích. To přece není Bukowski, opilec a rváč! Po čtvrtém přečtení oné básně jsem musel uznat, že je setsakramentsky dobrá. Na jednu stranu máme u svých oblíbených autorů rádi, když pokračují v linii psaní, pro kterou jsme si je oblíbili, máme rádi své jisté, na druhou stranu krása literatury je v nejistotě a v překvapování.
Čistě mezi námi: přes všechna překvápka v knize Mapa Anny mě Šindelka nepřekvapil v mém přesvědčení, že patří k našim nejlepším spisovatelům a má potenciál být v budoucnu ještě lepší, zrát jako to chardonnay, takže na viděnou v altánku v Bouloňském lesíku.

Šindelka není nenasytným historkářem hrabalovského typu, své příběhy buduje na minimalistické ploše.

autor: Michal Šanda

 

Mapa Anny na bux.cz

Rozhovor: PÁR OTÁZEK PRO…MARKA ŠINDELKU (15.9.2014, www.kosmas.cz)

Přidal: Odeon | V kategorii Rozhovory | 18-09-2014

0

Marek ŠindelkaTomáš Weiss

Marek Šindelka (1984) jde do knihkupectví s novou knihou Mapa Anny. Jeho předchozí povídky Zůstaňte s námi ho představily jako empatického pozorovatele, autora, kterého víc než příběh zajímá drobnokresba našich mikrosvětů. Co se sebou v tomhle chladném světě, který k nám občas prohoří?

Jak bys jako autor představil svoji novou povídkovou sbírku Mapa Anny?

Je to deset textů o současnosti. O té teorii relativity, ve které žijeme. Hodně se to týká milostného života, vztahů. Těla. Zajímá mě lidské tělo, které nás v tomhle polovirtuálním světě, kde nás veškerý marketing přesvědčuje, že jsme věčně mladí a snad vůbec nesmrtelní, drží na zemi jako poslední kotva reality. Je to kniha o vztazích v dvacátém prvním století. O vztazích v nejširším slova smyslu: k sobě samému, k vlastnímu tělu, k druhým lidem. Všechno se to točí kolem hlavní hrdinky Anny – sledujeme jí nasvícenou z nejrůznějších úhlů, její svět se před čteářem pomalu zakresluje jako mapa. Proto ten název. A stejně jako každá mapa je i Mapa Anny nepřesná: nikdy nedokáže zachytit realitu celou, vždycky pracuje s určitým zjednodušením, s určitým měřítkem. Je nedokonalá jako lidská paměť, která nám náš život vypráví znovu a znovu a stejně pokaždé jinak. Mapa jedna ku jedné nikdy nevznikne. Skutečnost žádný příběh nemá. Jen nekonečný počet střepů, které se skládají do nových a nových obrazců v tom šíleném krasohledu našich krátkých životů. Myslím, že nic lepšího jsem zatím nenapsal. V té knize jsem si pro sebe objevil nové literární pole. A nový druh svobody při práci s textem.

Proč se držíš povídkové formy? Bojíš se většího celku, nebo považuješ formu povídky v něčem za výhodou. Pokud ano, v čem?

Nedržím se žádné literární formy. Každý text si sám řekne o svůj tvar. Když je člověk pozorný, nechá ho rozvíjet se svým vlastním způsobem. Nechá ho žít. Jsou témata, která se dají nejvhodněji zachytit básní, a pak jsou jiná, která potřebují román. Mapa Anny vlastně není sbírka povídek, je to něco na pomezí. Možná je to celé spíš taková fragmentární novela. Všechny ty texty jsou propojené, jeden bez druhého nemůže být. Strašně dlouho jsem ladil celkovou kompozici knihy – její téma krystalizuje postupně a zaklapne až v závěrečné povídce. Až ta všechny texty sváže dohromady. Mapa Anny je dost podivný živočich – má svůj oběhový systém, svojí speciální anatomii. Když jsem ji psal, chtěl jsem, aby v ní něco dýchalo, aby opravdu žila. Nad těmi texty jsem uvažoval jako nad orgány: každý v těle sbírky plní určitou specifickou funkci. A každý je životně důležitý pro chod celku.

Tvoje poslední kniha Zůstaňte s námi byla oceněna Magnesií literou za prózu v roce 2012. Píše s s cenou za zády další kniha jinak? Leží na člověku nějaká jakoby zodpovědnost nebo co? Aby si nepokazil jméno, nezklamal očekávání?

Ceny jsou příjemná věc, jsou navíc strašně užitečné pro propagaci knihy, ale při psaní se na podobné věci snažím úplně zapomenout. Každá nová kniha je risk. Člověk tvoří úplně nový svět, je taky starší, má nová témata, nový pohled na vlastní život, na literaturu, na všechno. Jestli to má být upřímná práce, musí se někam pohnout. Nejdůležitější, co je třeba na začátku udělat, je překonat touhu zůstat v bezpečí svých starých textů, svého starého způsobu práce a přemýšlení. Já jsem v neustálém pohybu, vyvíjím se, jsem o světelné roky jinde, než před pěti lety. Kdybych to v literatuře nerespektoval, psal bych mrtvé knihy. Já chci aby mě literatura něčím překvapila, abych díky ní něco objevil: o sobě, o světě. Příběhy mě nezajímají, od dobré knihy chci optiku, kterou se dá život pozorovat z nových úhlů a v lepším Mapa Annyrozlišení.

Začal si svoji spisovatelskou kariéru básničkama s názvem Strychnin? Píšeš si ještě básničky? Pokud ano, vydal bys je ještě někdy? Nepovažoval bys to za krok zpět, někam, kde už jsi byl?

Básničky jsem nikdy nepsal a nikdy psát nebudu. Básničky píše Vodňanský, Žáček a zamilovaní školáci pod lavicí. Co se Strychninu týče, byla to podle všeho sbírka básní, ale nikdy jsem o nich tak nepřemýšlel a hlavně jsem se nikdy nepovažoval za básníka. Zajímá mě jenom text. Jeho plynutí, rytmus, stavba. To co jsem chtěl napsat ve Strychninu – vzpomínky na dětství, na dospívání, na bratra a jeho závislost na drogách – se v básni dalo zachytit dokonale. Paměť je vždycky rozostřená, dětské vzpomínky jsou jen takové záblesky, střípky obrazů, zbytky vůní, míst, atmosfér, pocitů. To poezie umí. V Mapě Anny se ale momentálně zabývám mnohem obecnějšími tématy, mikrochirurgií partnerských vztahů, pro to je zase téměř nezbytné širší pole prózy. Nikdy by mě nenapadlo, že jedno stojí výš než druhé. Jsou básně, na které nezapomenu do smrti a celá kvanta románů, co zapomínám rychleji, než je vůbec dočtu. Jak poezie, tak próza má svou sílu, svůj kalibr – když ho umíte nabít a správně namířit, můžete člověka zasáhnout skutečně hluboko. A je jedno jestli je to haiku o třech verších, nebo tisícistránkový román.

Mapa Anny na bux.cz

Video: U zavěšené knihy – Telegraph Avenue (17.9.2014, ceskatelevize.cz)

Přidal: Odeon | V kategorii Ohlasy | 17-09-2014

0

Telegraph AvenueCo se děje v literatuře? Jakou právě vycházející knihu byste neměli minout? Spisovatelé, překladatelé, redaktoři a další osobnosti literárního světa v týdeníku U zavěšené knihy. S Jiřím Podzimkem, Petrem Vizinou a dvěma novými moderátorkami.

O knize od Michaela Chabona od 15.min.40.vteřiny

Telegraph Avenue na bux.cz

Recenze – Pod kůží: Proč nestopovat ve Skotsku (16.9.2014, casopisxb1.cz)

Přidal: Odeon | V kategorii Ohlasy | 16-09-2014

0

Pod kůžíOd vydání debutového románu Michela Fabera Pod kůží uplynulo už čtrnáct let. Širší veřejnost tenkrát zaujal nejen několika nominacemi na literární ocenění, ale především díky v rámci žánru ojedinělému stylu a hlasu, který vědeckofantastické premisy využívá k identifikaci neduhů moderní doby a zprostředkovává skrze ně kritické a výmluvné výpovědi o našem světě. Přestože podobné prohlášení může znít jako pouhý reklamní text z knižní předsádky, v tomto případě tomu tak skutečně není. Zprvu jen naznačená, později však přesvědčivě rozvinutá agónie hlavní hrdinky je poutavou variací motivu cizince v cizí zemi, včetně krutého poznání, že tím cizincem je především sama sobě.

 

Pokračovat ve čtení na casopisxb1.cz

Pod kůží na bux.cz

Ukázka z knihy: Michael Chabon – Telegraph Avenue (15.9.2014, art.ihned.cz)

Přidal: Odeon | V kategorii Ukázky | 16-09-2014

0

Telegraph AvenueObchod s gramofonovými deskami provozují černoch z Oaklandu a muž, který se narodil do bílé středostavovské rodiny v Berkeley. Podle ulice, jež tato dvě kalifornská města propojuje, nazval nositel Pulitzerovy ceny Michael Chabon svůj nový román. Přečtěte si ukázku z první kapitoly.

 

Pokračovat ve čtení na art.ihned.cz

Telegraph Avenue na bux.cz

Bylo pozdě večer, když K. přišel. Rudiš recenzuje nový překlad Kafkova Zámku (14.9.2014, art.ihned.cz)

Přidal: Odeon | V kategorii Ohlasy | 15-09-2014

0

zámekHluboká samota je podle spisovatele Jaroslava Rudiše velkým tématem Kafkova nedokončeného románu Zámek, který nyní nakladatelství Odeon vydalo v novém českém překladu. „Každé slovo tu sedí. Když jedno z věty vyjmeme, všechno se sesype,“ píše Rudiš.

Román Zámek Franz Kafka nedokončil. Přesto tento fragment nepřestává fascinovat, provokovat a vybízet k novým interpretacím i adaptacím. Nyní vyšel v novém a povedeném překladu Jany Zoubkové.

Někdy se podaří příběh a atmosféru knihy vtisknout hned do první věty. To je případ Kafkova Zámku. „Es war spätabends, als K. ankam.“ V novém překladu Jany Zoubkové to zní takto: „Bylo pozdě večer, když K. přišel.“

Pokračovat ve čtení na art.ihned.cz

Zámek na bux.cz

Dostanu vás (15.9.2014, Respekt)

Přidal: Odeon | V kategorii Ohlasy | 15-09-2014

0

zabila jsem naše kočky, draháDorota Masĺowská se na cestě za čtenáři ničeho nebojí

S růžovou rtěnkou, v teplácích a na vysokých podpatcích se před kamerou vlní v bocích na chytlavý elektropop nejznámější polská spisovatelka Dorota Masĺowská (31). Naivně neškoleným vokálem zpívá o absurdní lásce ze sídliště a uprostřed videa ji jako její alter ego střídá topmodelka Anja Rubik v síťovaných punčochách. Za necelý půlrok má tahle píseň na YouTube přes tři miliony zhlédnutí.
Singl Chleb z autorčiny debutové desky Spoĺeczeństwo jest niemiĺe (Společnost je nepříjemná) je nejnovějším počinem autorky, jíž u nás aktuálně v překladu vyšla kniha Zabila jsem naše kočky, drahá. Soudě podle videa se může zdát, že jsme svědky dalšího pádu talentovaného umělce do nekonečné propasti sebestřednosti, protože takhle se přece respektovaní autoři na veřejnosti nepitvoří. Realita hýčkaného enfant terrible polské literatury je nicméně komplikovanější.

Silný nic

Když v roce 2002 vyšel Masĺowské debut Červená a bílá, přihodilo se něco nečekaného. V Polsku se po dlouhé době kniha, navíc do té doby neznámé a mladé autorky, stala společenskou událostí číslo jedna. O útlé próze zachycující dva dny v životě jednoho dresaře – čili běžného mladého obyvatele polského sídliště, jehož dresem, který nikdy neodkládá, je značková teplákovka (polsky dres) – se vedly televizní i rozhlasové diskuse, psaly polemické komentáře a prodej knihy rostl závratnou rychlostí.
Jen za první čtyři měsíce zmizelo 40 tisíc kusů a dodnes jen v Polsku 120 tisíc. Takhle dobře se u našich sousedů prodávají už jen tituly papeže Jana Pavla II. Masĺowská byla se svým debutem nominována na nejprestižnější polskou cenu za literaturu NIKE, byl podle něj natočen stejnojmenný film, v němž si zahrála samu sebe, a ke knize se automaticky začal přidávat přívlastek „kultovní“.
V českém překladu Barbory Gregorové, který vyšel o dva roky později, se ona výjimečnost částečně ztrácí. Ale to, co provedla Masĺowská v Červené a bílé s polštinou, před ní ještě nikdo neudělal. Autorka pokryla stránky větami používajícími jazyk ulice se vším jeho stylistickým zmatkem a popkulturními odkazy, v němž se známý reklamní slogan mění díky kontextu originální v hlášku, a naopak slova zároveň přicházejí o svůj původní význam a stávají se jakousi městskou mrazivou poezií. Gregorová pro nejednoduchý překlad zvolila obecnou češtinu. Zdejší čtenáře to v překladu nemohlo tolik šokovat, protože neučesané výrazy tu do vysoké literatury už dávno uvedl Jáchym Topol a propast mezi obecnou češtinou a neformální polštinou je příliš velká. Ale v Polsku byla Masĺowská první. A tamní čtenáři byli v šoku: jedni textem pohrdali a odsuzovali jej, druzí naopak mluvili o polštině 21. století. Ani tematicky nešlo o příjemné čtení. Masĺowská svou generaci prostřednictvím hlavní postavy dresaře Silnýho představila jako ignorantský, věčně sjetý dav individualistů, kteří nemusí nic a tím se také zcela řídí.
Pro příklad: „No, v ptačím mlíčku máš matroš – zařvu a vona mě pustí, seskočí z gauče, dokonce ani adidasky si ta zlodějka nesundala, a všecky ještě úplně dobrý ptačí mlíčka vyhazuje na kovral, takže já je musim sbírat. A za nima vylítne jeden malinkej sáček, poslední, s matrošem. Vyleze z něj lajna tlustá jak žížala, ale já už ani nemám sílu, abych vstal z gauče, dělá se mi blbě, čučim na svý nehty. Vona už z kuchyně přinesla Zdislava Sztorma, ale teď se na chvíli zamyslí a udělá tři čárky. Sem zásadová, řekne.“
Silnej pomohl novinářům uchopit nastupující generaci Doroty Masĺowské a stal se jejím mluvčím. Jméno, které si skrze něj dospívající Poláci vysloužili, nebylo zrovna lichotivé – „generace nic“.
Jsou mladí, mají zkušenost pouze se současným konzumním systémem a komunismus je pro ně jen dětskou nostalgií promítající se do slabosti pro zmíněné ptačí mlíčko, což je náhražková nekvalitní sladkost vynalezená v Polsku za minulého režimu a vyráběná dodnes. Masĺowská svým knižním manifestem téhle generace otevřela cestu k nástupu dalších talentovaných prozaiků (paradoxně starších než ona), jako jsou Michaĺ Witkowski, Sĺawomir Shuty nebo Wojciech Kuczok, který před deseti lety vydal román se symbolickým názvem Smrad.

Matka Dorota valo jí to tři roky. Z Wejherowa u gdaňského pobřeží (narodila se tu do rodiny námořníka a lékařky) se přestěhovala na chudinské varšavské sídliště Praga a porodila dceru Malinu. Do prózy Královnina šavle (název neodkazuje k sečné zbrani, ale k tělesné indispozici) nakonec promítla veškerou svou nejistotu, pochybnosti o sobě samé, výsměch pomíjivému literárnímu úspěchu i zkušenost mladé matky starající se doma o dítě, zatímco kariéra mužů běží dál.
Nebyla to ale kniha ukřivděná. Hrozící zášti vycházející z bublajících emocí se vyhnula hlavně díky formě, když sáhla po nejoblíbenějším hudebním žánru mladých Poláků, hip hopu, který do knihy otiskla coby psaný rap. „Ta naše písnička hezká vznikla díky penězům z fondů Evropské unie. Ve výše uvedeném úryvku objevily se reflexe na téma smrti takzvané. Záměrně byly vytvořeny člověkem jednadvacetiletým, se středním vzděláním, který neumřel zatím a o smrti nemá zbla tušení, aby objevení se v písni oné bylo tím spíš nápadné a marné. Záměrem naším bylo složit píseň zbavenou jakéhokoli obsahu, jež může zpomaliti proces integrace hloupé čtenářské populace.“
Vypravěčka MC Doris těmito větami shazuje rým za rýmem všechno a všechny. Tak nezadržitelně jako se zvrací v ranní kocovině. Za druhou knihu už Masĺowská NIKE dostala a její kolega Witkowski to komentoval slovy: „Poté co způsobila revoluci v jazyce a ukázala, že je možné naprosto nelogickými větami vyjádřit víc emocí než ve větách logických, je návrat prózy typu,vyšel z domu a zahnul doleva‘ nemyslitelný.“ Překladatel Jan Jeništa Masĺowskou podobně v doslovu k českému vydání Královniny šavle přirovnal k demarkační čáře, od které opět startuje současná polská literatura.

Čtenost nesmrdí

Masĺowská v rozhovorech opakovaně tvrdí, že chce být slyšena. Nikoli úzkou skupinou literárních nadšenců či elitářů, ale co největším množstvím čtenářů. A v nalézání způsobů, jak k nim svou literaturu dostat, je zcela nekonvenční. Nebojí se změny žánru, mísení s jinými oblastmi umění, odkazů na jiné umělce ani poněkud bulvárních nástrojů. Zároveň má dokonalý cit pro současnou tekutou dobu, kdy na nás informace plynou odevšad, jejich zdroje ztrácejí na významu a koktejl vědomostí si z nich každý z nás namíchá sám.
Po dvou úspěšných prózách tak ukročila k divadlu. V roce 2006 představila své první drama Dva ubohý Rumuni, co uměj polsky (před čtyřmi lety ho uvedlo pražské Divadlo Na zábradlí), o dva roky později pak druhou hru Mezi náma dobrý. A nakonec víceméně skončila u filmu. Její dva roky stará novela Zabila jsem naše kočky, drahá totiž otevřeně odkazuje na snímky Davida Lynche a Woodyho Allena.
Příběh nerovného přátelství pracuje s prolínáním snu a reality, zrcadlením postav a časovými rovinami podobně jako Lynchovy opusy Modrý samet či Lost Highway. Knihu psala na stipendiu v New Yorku, čili v Allenově městě, a od brýlatého režiséra si vypůjčila metodu zpřítomnění sebe samé ve svém díle. Vyprávění je několikrát přerušeno autorčiným vnitřním pochybováním o svém psaní nebo popisem hádky s manželem, kterému vyčítá, že nemůže psát tak syrově jako dřív, aby mu neublížila.

Já značka

Po přečtení její poslední knihy by se sice mohlo zdát, že autorka stagnuje; aspoň některým kritikům to tak přišlo. Opustila jazykové experimenty a místo nich celé kapitoly zaplnila osobními neurózami. Ale pak přišel další nečekaný úkrok: ve své touze po sdělnosti ještě přitvrdila a namísto další knihy vydala na začátku roku regulérní hudební album.
Spoĺeczeństwo jest niemiĺe je ironická deska svébytné osobnosti, která se neleká používat k vlastní propagaci marketingové nástroje. Zvolila si pro sebe zapamatovatelný pseudonym Mister D, pilotní singl zavěsila na volně přístupný SoundCloud a do videoklipů (zatím poslední, třetí, zveřejnila před čtrnácti dny) zapojila celebrity typu v úvodu zmíněné topmodelky Anji Rubik.
V sarkastických textech čerpajících ze sídlištní kultury flitrů, značek a umělých nehtů se Masĺowská na desce vysmívá bezbřehému konzumerismu, tradičnímu rozdělení ženských a mužských rolí i hudebnímu průmyslu. Polská média autorku ihned začala označovat jako písničkářku, ale Masĺowská se téhle roli brání a dál o sobě mluví jako o spisovatelce tvořící literaturu v hudbě, která pouze chce své texty dostat k co největšímu počtu čtenářů.
Zatím to vypadá, že se jí to daří. Album se slušně prodává, počty kliknutí na YouTube dalece překonávají nejlepší prodeje jejích knih a na Masĺowskou se hrnou nabídky pro film, televizi i všemožné pozvánky na společenské akce. Talentovaná žena zcela intuitivně došla k tomu, co doporučují reklamní agentury a z čeho se ježí chlupy intelektuálům: pokud chcete mít co největší dopad na co nejširší publikum, udělejte ze sebe značku.
Pokud ji tenhle riskantní postup nepohltí a napíše další román pro dospělé, dá se předpokládat, že si ho koupí mnohem víc čtenářů než v její čistě spisovatelské minulosti. Přesně ve stylu bonmotu „Nikdo nechce být spisovatelem, každý chce být hvězdou“, který s ironickým úšklebkem pronesla při jednom z rozhovorů po zatím poslední knize.

***

http://www.respekt.cz/audio

Dorota Masĺowská (31)

Je nejznámější polskou spisovatelkou, autorkou jednoho z nejprodávanějších polských románů Červená a bílá, kultovní generační výpovědi přeložené do mnoha jazyků. Je držitelkou prestižní polské Ceny za literaturu NI KE (2006) za knihu Královnina šavle. Letos v českém překladu vyšla její třetí próza Zabila jsem naše kočky, drahá. Na začátku roku navíc v Polsku vydala své první hudební album a knihu pro děti. Platí za celebritu, která se zatím nezaprodala úspěchu.

autor: Kateřina Čopjaková

 

Zabila jsem naše kočky, drahá na bux.cz

Rozhovor: 10 nových Hemingwayů (10.9.2014, literarky.parlamentnilisty.cz)

Přidal: Odeon | V kategorii Rozhovory | 11-09-2014

0

juzlErnest Hemingway se nám během posledních let kamsi ztratil. Nyní ho nakladatelství Odeon uvede znovu do čtenářského povědomí, v celé jeho literární velikosti – a navíc i v novém kabátu. Na okolnosti se ptáme šéfredaktora Odeonu Jindřicha Jůzla.

Pokračovat ve čtení na literarky.parlamentnilisty.cz

Ernest Hemingway na bux.cz

Pozvánka na křest knihy Marka Šindelky

Přidal: Odeon | V kategorii Aktuality ze světa knih | 10-09-2014

0

Mapa Annymapaanny_křest_pozvánka_72dpi