Autorka besteseleru Rok kohouta Tereza Boučková, známá silným používáním autobiografických motivů ve svém díle, přichází s novou publikací. I Šíleně smutné povídky mají potenciál stát se domácím bestselerem.

Tereza Boučková je nejmladší dcerou dramatika Pavla Kohouta a jeho druhé manželky, pomocné režisérky Anny Kohoutové. Za minulého režimu prošla jako dcera disidenta a chartistka (slavný dokument podepsala v pouhých dvaceti letech) celou řadou bizarních povolání, od baličky gramofonových desek po uklízečku. O problematickém vztahu a pohříchu komplikovaném soužití se svým otcem napsala dnes už legendární novelu Indiánský běh, která se stala moderní klasikou české literatury; autorka za ni získala i Cenu Jiřího Ortena.

Matky na bux.cz

Jedné červencové neděle se Torrente de las Flores, jedna z ospalých barcelonských uliček, kde v horkém letním vzduchu povlávají girlandy a v místních třech hospodách se opatrně nadává na politiku, stala svědkem tragédie. Paní Mirová se vrhla na koleje tramvaje… po kterých už léta žádná tramvaj nejezdí, ale jež přesto z neznámého důvodu tvoří součást dláždění. Přes marnost svého gesta na sebe strhla pozornost celé ulice; jízlivou, zlomyslnou i chápavou. Mezi přihlížejícími je i mladík Ringo, ústřední postava (zcela jistě ne hrdina) zatím posledního česky vydaného románu Juana Marsého, držitele Cervantesovy ceny za rok 2008, Kaligrafie snů.

Šíleně smutné povídky na bux.cz

V knize Kaligrafie snů nám Juan Marsé přibližuje Barcelonu poválečných let očima puberťáka Ringa.
Ten si přál být slavným klavíristou, ale ve zlatnické dílně přišel o ukazováček. Teď posedává v baru Rosales v ulici Torrente de las Flores, čte knihy a pozoruje místní obyvatele. Mezi ně patří také těžkopádná Victorie Mirová, se kterou se potkáváme ve chvíli, kdy se pokouší o sebevraždu. Sblížení Ringa a Victorie je milostnou zápletkou, která se vine celou knihou.
Vypravěč však spíše než na samotný příběh klade důraz na vylíčení periferie Barcelony. S Ringem se dostáváme do zapadlých barů a nevěstinců, pozorujeme místní krasavici Violetu a její matku Victorii nebo se stejně jako Ringo snažíme zorientovat v pašeráckých praktikách jeho otce. Živost, s jakou se nám před očima až filmovým stylem vyjevuje detailní zobrazení jedné ulice a jejích obyvatel, je nejspíš podpořena také faktem, že Kaligrafie snů je Marsého zatím nejautobiografičtějším dílem. Kromě autorových pozorovacích schopností zaujme také střídání rovin vyprávění, díky němuž se na španělské město jednou díváme z pohledu samotného Ringa, jindy z pohledu vševědoucího vypravěče. I přes tyto dva klady je však dynamika textu – a tedy i jeho čtivost – stále zpomalována nedostatkem dějovosti. Z toho důvodu ani závěr, jenž má být nejspíše překvapivý, žádný výraznější šok čtenáři nezpůsobí.

Klára Elšíková

Kaligrafie snů na bux.cz

TOHLE ČTU… Žádná velká gesta, žádná velká slova, a přece tolik emocí – taková je povídkářská prvotina zkušené románové autorky Terezy Boučkové. Její Šíleně smutné povídky v tom nejlepším slova smyslu opisují z našich obyčejných životů.
Ve třinácti krátkých příbězích za pomoci jazyka, jehož květnatost je záměrně ohlodána až na kost, nekompromisně obnažuje zklamání, touhy, zapeklitost partnerských i přátelských vztahů a ztráty jistot, které mnohdy považujeme za nezpochybnitelné. Ale tematizuje i drobné či větší paradoxy života – a to se vší jejich ironií i černým humorem – a občas nechá problesknout i světlo na konci tunelu. Její hrdinové ztrácejí lásku, přicházejí o přátele, vedou manželské války, bojují se samotou i s odlišností. Boučková tiše trpí se svými postavami (v některých povídkách lze vystopovat autobiografické prvky), ale neztrácí ani nadhled. Dokáže svým figurám mezi řádky věnovat pousmání, nikdy však bohorovný úšklebek. Pointy přicházejí bez zaklepání, třeba i formou několika slov, čímž jejich účinek často dostane sílu elektrického výboje.

Petra Smítalová

Šíleně smutné povídky na bux.cz

Z přehršle postav a zápletek nakonec vzejde jen trochu banální „poučení“

Čtenář prvního do češtiny přeloženého románu Linie krásy (The Line of Beauty, 2004) britské spisovatelské hvězdy Alana Hollinghursta (nar. 1954) po letech opět zaplesal, když se na pultech objevil autorův další román Cizí dítě (The Stranger’s child, 2011). Linie krásy odehrávající se převážně v Londýně osmdesátých let minulého století není zdaleka prvním románem s gay tematikou. Téma tu ovšem přesahuje ke kritice pokrytecké morálky britské vyšší třídy i samotné queer komunity. Linie krásy čtenáře strhne od prvních stránek a nepustí až do konce.
Začneme-li číst obsáhlejší Cizí dítě, není divu, že se lačně noříme do dalšího příběhu, tentokrát však značně strukturovanějšího, propletenějšího a odehrávajícího se během téměř celého dvacátého století.

Stánek EMG

Napsali jsme autorce Panoptikonu a požádali o rozhovor. Promptně nám bylo vyhověno. V českém překladu je u nás zatím dostupný pouze zmíněný román, nicméně v Británii je Jenni Fagan známá také díky svým básnickým sbírkám. V její poezii se nicméně vyskytují podobná témata, a tak jsme rozhovor otevřeli celkem případnou otázkou…

Pokračovat ve čtení na bux.cz

Panoptikon na bux.cz

Jsou odpadlíci, kterým nikdo nedal šanci. Vlastní rodiče je dali k adopci. Proč je nechtějí? Postará se snad o ně stát lépe? Mohou opravdu dostat milující rodinu, která jim dá vše podstatné, co je k životu potřeba – pocit bezpečí, lásky, ochrany a především rodiny jako celku?
Realita je však opravdu krutá. Statistiky říkají, že více jak sedmdesát procent odchovanců odcházejících z péče nakonec skutečně skončí úplně někde jinde – ve vězení, na ulici jako prostituti nebo prostitutky, jako duševně nemocní, nebo zemřou.

Pokračovat ve čtení na josefnemecnemec.blog.idnes.cz

Panoptikon na bux.cz