To nejlepší ze světové literatury

RECENZE: Spisovatelka znovu vykradla svůj život,... Francouzská spisovatelka Delphine de Vigan má čich na silné příběhy a ví, jak je prodat. Dokázala to svým předešlým autobiografickým románem Noc nic nezadrží...

Celý článek >>>

PRAVDA BÍLÉ STRÁNKY (22.9.2016, Tvar) Delphine de Vigan: Podle skutečného příběhu Z francouzštiny přeložila Alexandra Pflipmflová Odeon, Praha 2016, 336 s. Čtenáři chtějí věřit, že to, co čtou,...

Celý článek >>>

Recenze: Smrt v přímém literárním přenosu (10.9.2016,... Temné, těžké, tísnivé. Smrt v rodině, první kniha ze šestidílné ságy Můj boj norského prozaika Klause Oveho Knausgårda, není snadné čtení. Kniha má ambici...

Celý článek >>>

Románové manželství zabila politika jednoho dítěte... Ten příběh je tak trochu ve stylu pohádky o kohoutkovi a slepičce. Tím, kdo v románu čínského spisovatele Čen-jün Lioua Manžela jsem nezabila putuje od čerta...

Celý článek >>>

Narcista Knausgard ve svém bestselleru vypráví o... Norský spisovatel Karl Ove Knausgård je narcistický egoman. A otevřeně to přiznává také v rozhovorech: "Téměř všechno, co dělám, je pokusem oprostit se od sebe...

Celý článek >>>

Ediční plán 2016: červenec – prosinec

Přidal: Odeon | V kategorii Ediční plán | 23-09-2016

0

edicni-plan-odeonODEON

Karl Ove Knausgård: Můj boj 1/Smrt v rodině (srpen 2016)

Ernest Hemingway: Povídky (září 2016)

Arthur Koestler: Tma o polednách (září 2016)

Gabriel García Márquez: Oči modrého psa (listopad 2016)

Haruki Murakami: Loupež v pekárně (listopad 2016)

 

Světová knihovna

Julian Barnes: Flaubertův papoušek (srpen 2016)

Affinity Konar: Mischling (říjen 2016)

Leslie Parry: Chrám divů (říjen 2016)

Sofi Oksanen: Norma (listopad 2016)

Szilárd Borbély: Nemajetní – Mesyjáš už je pryč? (listopad 2016)

Sara Baume: Jasno lepo podstín zhyna (listopad 2016)

 

Knihovna klasiků

Alexandr Sergejevič Puškin: Kapitánova dcerka (srpen 2016)

Arthur Conan Doyle: Baskervillský pes (říjen 2016)

 

Česká řada

Tereza Boučková: Život je nádherný (říjen 2016)

Marek Šindelka: Únava materiálu (prosinec 2016)

 

Ediční plán s podrobnými údaji

Audioukázka: Mischling – Affinity Konar

Přidal: Odeon | V kategorii Ukázky | 23-09-2016

0

RECENZE: Spisovatelka znovu vykradla svůj život, a vznikl bestseller (23.9.2016, kultura.zpravy.idnes.cz)

Přidal: Odeon | V kategorii Ohlasy | 23-09-2016

0

podle-skutecneho-pribehuFrancouzská spisovatelka Delphine de Vigan má čich na silné příběhy a ví, jak je prodat. Dokázala to svým předešlým autobiografickým románem Noc nic nezadrží a dokazuje to i nyní v knize Podle skutečného příběhu.

Na rozdíl od předešlého díla, kde velmi otevřeně propírá život své psychicky nemocné matky, tentokrát odhaluje hlavně sama sebe. Anebo se o tom čtenáře snaží velmi působivě přesvědčit.

Hlavní hrdinka románu, spisovatelka Delphina, má s reálnou Delphinou na první pohled hodně společného – vzhled, profesní i rodinnou minulost. Žije si relativně poklidně a vyrovnaně. Pak však na večírku narazí na tajemnou L. Ženu, která její následující měsíce obrátí naruby, až půjde Delphině o život.

Pokračovat ve čtení recenze na www.kultura.zpravy.idnes.cz

Podle skutečného příběhu na bux.cz

 

PRAVDA BÍLÉ STRÁNKY (22.9.2016, Tvar)

Přidal: Odeon | V kategorii Ohlasy, Událo se | 23-09-2016

0

podle-skutecneho-pribehuDelphine de Vigan: Podle skutečného příběhu Z francouzštiny přeložila Alexandra Pflipmflová Odeon, Praha 2016, 336 s.

Čtenáři chtějí věřit, že to, co čtou, je skutečné. Touží po příbězích, které mohou sami prožít. Anebo spolu s hlavními postavami sdílet jejich vlastní příběh, třeba mrazivý, dobrodružný, ale v každém případě uvěřitelný. S takovým „reálným“ příběhem vstoupila – s jistým zpožděním – do literatury Delphine de Viganová. Vyprávění dospívající dívky potýkající se s anorexií Dny bez hladu (2001) nemohlo popřít žitou, trýznivou zkušenost. Autorka se však skryla za pseudonym. V dalších prózách, k nimž se už francouzská prozaička neváhala přihlásit vlastním jménem, si zahrávala s fikcí (Pěkní chlapci, 2005). Próza No a já (2007, česky 2011) jí přinesla publicitu a literární ceny. Těžko si mohli čtenáři myslet, že je nutné nastěhovat si do bytu problematickou dívku bez domova, aby autorka mohla napsat dobrý román. Ovšem autenticita odcizujícího a pohlcujícího prostředí nadnárodní společnosti v románu Ani později, ani jinde (2009, česky 2011) se pro mnohého čtenáře stala opět nevyvratitelnou hodnotou. Přesto nejedna čtenářka s napětím sledovala především křehkou a unikající romanci: prolínající se trajektorie dvou outsiderů, ambulantního lékaře a vyhořelé rozvedené matky potýkající se s šikanou ze strany nadřízených.

Jestliže v každém z románů Delphine de Viganové bylo možné nalézt alespoň zlomek hmatatelného světa, v další próze Noc nic nezadrží (2011, česky 2012) autorka vydala čtenářům na pospas své nejbližší. Na stránkách románu nechala ležet rozkládající se tělo vlastní matky, jež spáchala sebevraždu, drásavě rozkrývala její excentrickou minulost, odhalila rozhárané dětství svých sourozenců a vedle ceny čtenářek časopisu Elle posbírala i prestižní Prix du roman Fnac, Prix Roman France Télévisions, a především Prix Renaudot de lycéens. Čtenáři milují upřímnost, byť by to byla pouze naléhavá pravda vypravěčky, se kterou neměli šanci její románové postavy polemizovat – tím méně předložit svou verzi příběhu.

Po nebývalém úspěchu románu Noc nic nezadrží a průniku do světa filmu se Delphine de Viganová stala ve Francii intelektuální celebritou. Účastnila se oblíbených televizních debat a eseji, fejetony a povídkami přispívala do řady periodik. Nejeden lesklý magazín přinesl osobně laděný rozhovor. Její soukromí, zvláště vztah s novinářem Françoisem Busnelem, populárním autorem a průvodcem literárního televizního týdeníku La Grande Librairie, se dostalo až na stránky bulvárních deníků. Jak ale psát v situaci, kdy je každý váš pohyb sledován? O čem psát, když vaše poslední kniha je považována za nepřekonatelnou, mistrovskou osobní výpověď? Jak se vyrovnat s bílou stránkou, s pohlcující září monitoru?

Delphine de Viganová se odmlčela, stáhla se z veřejného života. Na další prózu čtenáři čekali dlouhé čtyři roky.

Vypravěčka už v první větě románu Podle skutečného příběhu (2015, česky 2016) přiznává, že po vydání svého předchozího románu přestala psát. Po celé tři roky nenapsala ani řádku. Ani úřední dopis, ani jedinou prázdninovou pohlednici. Co se dělo během tak dlouhého období? Psaní je přece způsob existence. Psaní je terapie. Psaní je nezbytnost. Zvlášť pro autorku úspěšných románů, jež posbíraly nejednu prestižní cenu a byly přeloženy do desítky světových jazyků. Ústřední postava nového románu, jež nese shodně s autorkou jméno Delphine, ovšem propadala panice, kdykoliv se měla dotknout pera nebo otevřít textový soubor v počítači. Raději se starala o dospívající děti, dělala jim zázemí během příprav na maturitu a zkoušek na vysokou. Román ovšem nesleduje každodennost francouzské matky vyšší střední třídy. Je příběhem spisovatelské trýzně, útěků do samoty před očekáváním čtenářů i svých nejbližších, existence prolamující hranice reálna do světa zhmotňujících se úzkostí. Tentokrát dává Delphine de Viganová prostřednictvím své eponymní vypravěčky všanc samu sebe.

Román je vyprávěn z odstupu, v minulém čase. Chronologie příběhu je přerývána digresemi, úvahami o smyslu tvorby i předznamenáními událostí, které teprve přijdou. Vypravěčka Delphine se v něm zpovídá z obav a úzkostí, které sama prožívala a jež jí pomáhala překlenout tajemná L. Postava, již se – na rozdíl od vypravěččiných dětí, muže a dlouholetých přátel – zdráhá naplno pojmenovat. Uchyluje se tak ke klíčovanému psaní, jež má hlubokou tradici v románech 19. století. Proměnu vztahu s přitažlivou L., jež má všechny přednosti, které právě ve chvílích slabosti Delphine postrádá, vypravěčka sleduje ve třech oddílech, záměrně nazvaných „Svedení“, „Deprese“ a „Zrada“. Každý z nich předesílá citátem z thrillerů Stephena Kinga.

L., kterou zcela náhodně potkává na večírku, je stejně jako Delphine čtyřicátnicí, jež se živí literaturou. Má totožný vkus, směje se stejným věcem, miluje tytéž autory. Delphine u ní nachází porozumění, jež u svých nejbližších postrádala. Zpočátku jí uniká, že o všech zálibách, jež byly oběma ženám společné, už sama veřejně mluvila či psala. Ovšem zaráží ji, že o L. nikdy neslyšela a že ji neznají ani známí z literárního provozu. Nepamatuje si, že by se někdy potkaly, a to prý spolu studovaly v univerzitní přípravce. Není pro to jediný doklad, na fotografii Delphiina ročníku L. chybí. Byla přece nemocná! Důkazem však jsou shodné emoce, dojmy, zážitky, sdílená paměť. Copak ta může být klamná? Základem vztahu je právě důvěra, jež je osvobozující, současně však může i svazovat. Toho, kdo je k nám připoután důvěrnými pouty, nemůžeme zarmoutit svými pochybnostmi, děravou pamětí a skepsí.

L. byla Delphině vždy na blízku, zjevovala se náhle a nečekaně. Přestěhovala se do sousedství. V dešti se potulovala kolem Delphinina bytu. Několik měsíců s Delphine dokonce bydlela – aniž by se s ní někdy potkali její děti či partner. L. byla Delphine kdykoli k dispozici, aby s ní sdílela její úzkosti. Převzala vyřizování korespondence, psaní článků, poskytování rozhovorů, zastoupila ji i na jedné školní debatě. Uměla psát – živila se jako ghostwriter. Vypravěčka velmi pomalu a důkladně sleduje proměnu čistého přátelství v patologický stav, kdy sama je úplně ochromena a s vnějším světem zůstává v kontaktu pouze prostřednictvím L. Kdo je ale L.? Proč se zmocňuje identity slavné spisovatelky? Nebo je její přirozenou součástí? Je L. ženou z masa a kostí? Nebo jsou Delphine a L. ženskými variantami starého dobrého dr. Jekylla aHyda? Jak by bylo možné literárně ztvárnit mnohočetnou poruchu osobnosti?

Otázkou, kterou Delphine de Viganová v době masové obliby televizních reality shows čtenářům svého románu klade, je poměr reality a fikce. Je možné vypravěčku Delphine ztotožnit s autorkou? Ano, obě právě posbíraly ceny za velmi osobní román a obě čas od času našly ve schránce anonymní dopis vyčítající manipulativnost „pravdy“ jejich psaní. Vypravěčka Delphine obhajuje právo na fikci i před L. Ta po ní vyžaduje drásavou pravdu. Román, který půjde na dřeň. Její vlastní dřeň. Román už nikoli o její rodině, ale o ní samé. O jejích myšlenkách a prožitcích. Dichtung und Wahrheit. S knihovnou literárních dějin za zády Delphine de Viganová předkládá čtenáři dílo záměrně nazvané Podle skutečného příběhu, úmyslně vyprávěné v ich-formě eponymní vypravěčkou, naschvál podepsané šifrou, za níž se skrývá L. Kdo za tím románem vlastně stojí? Čí je to příběh? Delphine? L.? Čí je to ruka? A co je vlastně v dnešním světě skutečné?

Podle skutečného příběhu na bux.cz

Recenze: Smrt v přímém literárním přenosu (10.9.2016, ceskatelevize.cz)

Přidal: Odeon | V kategorii Ohlasy | 22-09-2016

0

můj bojTemné, těžké, tísnivé. Smrt v rodině, první kniha ze šestidílné ságy Můj boj norského prozaika Klause Oveho Knausgårda, není snadné čtení. Kniha má ambici prolomit všechna dosavadní literární klišé a aspiruje na událost letošní podzimní sezony.

Prozaik Klaus Ove Knausgård (*1968) vstupuje do litetárního teritoria (i v českém překladu) zřetelně parazitním způsobem, aby vyvolal dvojí pnutí. Prvním je tradice vypjatého psaní, někde mezi Célinem a Proustem (dosavadní zahraniční recenze jej poněkud nadužívaně označují za „norského Prousta“), druhým snaha o hraniční tematiku patologie smrti, v níž lze nalézt ozvuky severské úzkosti (Strindberg, Ibsen). Činí tak prostředky nezřídka ovšem konvenčně popisnými.

Pokračovat ve čtení recenze na www.ceskatelevize.cz

Můj boj na bux.cz

Románové manželství zabila politika jednoho dítěte (18.8.2016, Hospodářské noviny)

Přidal: Odeon | V kategorii Ohlasy | 20-08-2016

0

manžela jsem nezabilaTen příběh je tak trochu ve stylu pohádky o kohoutkovi a slepičce. Tím, kdo v románu čínského spisovatele Čen-jün Lioua Manžela jsem nezabila putuje od čerta k ďáblu a hledá pomoc, je vesničanka Lotos. Slepička nakonec svému kohoutkovi pomohla a vodu si vyprosila. Lotos hledá spravedlnost na úřadech, potkává ale jen korupci a neochotu. Postupně se dostane až do Pekingu na všečínský sjezd, ale ani tady nepochopení nekončí. Všechno začíná nanovo a z Lotos se stává notorická kverulantka. Už jí nejde jen o původní jádro sporu, ale také o to, vyřídit si účty s byrokraty. Co že to stálo na počátku jejího dvacetiletého putování? Politika jednoho dítěte. Když Lotos čekala druhého potomka, domluvila se s manželem na fingovaném rozvodu: ona si nechá novorozence, on první dítě a po čase se zase vezmou. Obejdou tak stranické nařízení.
Všechno ale dopadne jinak a exmanžel ústní dohodu popře. Spravedlnost podle Lotos vypadá následovně: rozvod bude uznán za neplatný, manželé se znovu vezmou, načež se ona rozvede doopravdy. Vytrestá tím chotě. Jak se dá očekávat, svou nekončící road movie po úřadech ale nejvíc potrápí samu sebe.
Kniha ve svižném překladu Zuzany Li začíná několikastránkovým výčtem postav. Tohoto množství se čtenář nemusí obávat, neboť Lotos lidí v románu potká jen jednou, a jak putuje dál, ostatní nechává minulosti. Příběh se tak zároveň stává bohatým a přehledným. K pochopení některých vtípků poslouží zasvěcený doslov překladatelky, ale například narážky skryté ve jménech postav český čtenář sice pochopí, už se jim však nezasměje. Takto hlubokou kulturní bariéru smích nepřekoná.
Román Manžela jsem nezabila rozkrývá nejen frustrace soudobé Číny, ale také zátěž dávné i nedávné minulosti. Repetitivní způsob vyprávění občas zabrzdí slibně rozběhlý příběh, na druhou stranu zabrání pádu knihy za hranu komunální agitky.
Čen-jün Liou vede své postavy zkušenou rukou, průběžně dávkuje absurdity a zjevně ví, co si může dovolit. Právě v tom tkví nejtragičtější podtón příběhu o uražené vesničance. Kniha důsledně respektuje politiku mírného pokroku v mezích zákona, kritizuje líné úředníky a úplatné soudce, poukazuje na naivní víru lidu, že se všechno vyřeší nahoře v Pekingu, ale vysmát se systému jedné strany si Lotos ani autor nedovolí. Protestovat před úřadem s cedulí, že se stala křivda, to ještě ano. Ovšem zamyslet se nad oprávněností moci, kterou ten úřad vykonává, to už raději ne.
Čen-jün Liou se vzdal možnosti napsat široce koncipovaný společenský příběh, zůstal u pouhého románu-anekdoty. Není to málo, ale mohlo by toho být víc.

Manžela jsem nezabila na bux.cz

Narcista Knausgard ve svém bestselleru vypráví o děsivé každodennosti našich životů (2.8.2016, art.ihned.cz)

Přidal: Odeon | V kategorii Ohlasy | 18-08-2016

0

můj bojNorský spisovatel Karl Ove Knausgård je narcistický egoman. A otevřeně to přiznává také v rozhovorech: „Téměř všechno, co dělám, je pokusem oprostit se od sebe sama, neboť jsem od přírody velmi zaujatý sám sebou. Přitom bych takový být vůbec nechtěl.“

Lidé posedlí sami sebou většinou mívají výrazné ambice − chtějí stvořit něco jedinečného. Zdá se, že to se Knausgårdovi skutečně povedlo. Jeho autobiografická sextalogie Můj boj (Min kamp) je úspěšná po celém světě. Čeští čtenáři konečně mají možnost ponořit se do jejího prvního dílu, který včera vyšel pod názvem Smrt v rodině.

Pokračovat ve čtení článku na www.art.ihned.cz

Můj boj 1: Smrt v rodině na bux.cz

Karl Ove Kna usgard Můj boj 1 – Smrt v rodině (28.7.2016, Literární noviny)

Přidal: Odeon | V kategorii Aktuality ze světa knih | 18-08-2016

0

můj bojPřímočarý, upřímný a poctivý – ale také gigantický, kontroverzní a provokativní. Takovými přívlastky (a ještě mnoha dalšími) je označován autobiografický román Můj boj. Z norského spisovatele učinil globální hvězdu první velikosti. A přitom stačilo málo: do široka se rozepsat o sobě a o čemkoli, co se děje kolem, kdykoli odbočit z děje, vzpomínat, uvažovat. Na počátku všeobjímající zpovědi stojí autorův problematický vztah k otci. Můj boj ovšem lze vnímat nejen jako příběh někoho cizího, ale též jako výpověď o nás samých, o našich myšlenkách, ke kterým bychom se často ani nepřiznali… Česky vydává Odeon.

Srdce má snadný život: tluče, dokud může. Potom se zastaví. Dříve nebo později, v ten či onen den, ustane jeho tepající pohyb sám od sebe a krev začne téct k nejníže položenému bodu těla, kde vytvoří malou tůňku, viditelnou zvenčí jako tmavé, měkké místo na stále bledší pokožce, zatímco teplota klesá, končetiny tuhnou a střeva se vyprazdňují. Tyto změny probíhají v prvních hodinách tak pomalu a uskutečňují se s takovou jistotou, že v sobě mají až cosi rituálního, jako by život kapituloval podle určitých pravidel, podle jakési gentlemen’s agreement, jíž se řídí i představitelé smrti, poněvadž vždycky počkají, dokud život nevyprchá, než zahájí svou invazi do nových končin. Ta je ovšem neodvolatelná. Obrovské houfy bakterií, které se začínají šířit uvnitř těla, nic nezastaví. Kdyby se o to pokusily jen o několik hodin dřív, setkaly by se s okamžitým odporem, ovšem teď je Všude kolem nich klid, takže pronikají vlhkou tmou stále hlouběji. Dobudou Haversovy kanálky, Lieberkühnovy krypty, Langerhansovy ostrůvky. Dobudou Bowmanův váček v renes, Stilling-Clarkovo jádro ve spinalis, černou substanci v mesencephalon. A dobudou srdce. Stále ještě je nedotčené, ovšem oloupené o pohyb, jemuž je přizpůsobená celá jeho stavba, je teď tak nějak podivně osiřelé, jako stavba, kterou museli ve spěchu opustit dělníci, dalo by se říct, jako nehybná vozidla, jejichž reflektory žlutě září do lesní tmy, prázdné dřevěné ubikace, kabinky lanovky, jež visí plně naložené jedna za druhou na svahu hory.

V okamžiku, kdy z těla vyprchá život, se stane majetkem smrti. Lampy, kufry, koberce, kliky na dveřích, okna. Země, bažiny, potoky, hory, mraky, obloha. Nic z toho nám není cizí. Neustále nás obklopují předměty a jevy patřící do světa zemřelých. Přesto existuje jen málo věcí, které v nás vzbuzují větší nechuť než pohled na mrtvého člověka, každopádně soudě podle úsilí, jež vyvíjíme, abychom udrželi mrtvá těla z dohledu. Ve velkých nemocnicích se nejen schovávají do zvláštních nepřístupných místností; dokonce i cesty tam jsou skryté, s vlastními výtahy a sklepními chodbami. A i kdyby člověk náhodou do některé z nich zabloudil, jsou mrtvá těla, která se tudy vozí, vždycky přikrytá. Když se pak mají odvážet z nemocnice, děje se tak speciálním východem a v autech s okny z kouřového skla; při kostelech jsou pro ně zřízené zvláštní místnosti bez oken; během pohřebního obřadu leží v zavřených rakvích až do chvíle, kdy je spustí do země či spálí v peci. Celý tenhle postup má jen stěží nějaký praktický účel. Mrtvá těla by se například klidně mohla po chodbách nemocnice vozit nezakrytá a přepravovat odtamtud obyčejným taxíkem, aniž by to pro někoho představovalo jakékoliv riziko. Starší pán, který zemře během představení v kině, může zůstat sedět na sedadle, než film skončí, a klidně i při následujícím představení. Učitele, jehož raní mrtvice na školním dvoře, nemusejí nutně odvážet okamžitě, nikomu neuškodí, jestliže tam zůstane ležet, dokud školník nebude mít čas se o něho odpoledne nebo někdy večer postarat. Kdyby si na něj sedl pták a kloval do něho, vadilo by to snad? Je snad to, co ho čeká v hrobě, lepší jen proto, že to nevidíme? Pokud nám mrtví nepřekážejí, není důvod ke spěchu, podruhé přece zemřít nemůžou. V tomto ohledu by měla být příznivá především chladná zimní období. Bezdomovci, kteří umrzají na lavičkách a v průjezdech, sebevrazi vrhající se z vysokých budov a mostů, starší ženy, které uklouznou na schodištích, oběti nehod uvízlé ve vracích svých aut, mladík, který spadne opilý do moře po večeru stráveném ve městě, malá holčička, jež skončí pod koly autobusu, proč ten spěch, abychom je ukryli? Nepatřičnost? Proč by mělo být nepatřičné, že holčičku ležící ve sněhu vedle místa nehody s viditelně rozbitou hlavou i celým tělem, s vlasy potřísněnými krví, v prošívané bundě bez poskvrnky, spatří otec a matka až o hodinu či dvě později? Na odiv celému světu a bez tajností, tak by tam ležela. Jenomže i ta jediná hodina ve sněhu je nemyslitelná. Město, které neodstraňuje své zemřelé z dohledu, v němž se nechávají ležet na ulicích a v uličkách, v parcích a na parkovištích, není žádné město, ale peklo. A nehraje roli, že toto peklo odráží naše životní podmínky realističtěji a v podstatě pravdivěji. Víme, že to tak je, ale nechceme to vidět. Z toho pramení ten kolektivní akt vytěsňování, jehož výrazem je odklízení zemřelých.
Co přesně se vytěsňuje, není naproti tomu snadné pochopit. Samotná smrt to být nemůže, na to je ve společnosti příliš všudypřítomná. O kolika mrtvých denně se píše v novinách nebo kolik se jich ukazuje ve zprávách, se sice trochu liší podle situace, ale meziročně je počet pravděpodobně přibližně konstantní, a jelikož se zprávy o něm šíří na tolika programech, není možné mu uniknout. Taková smrt mimochodem hrozivě nepůsobí. Takovou naopak máme rádi a klidně si i zaplatíme, abychom ji viděli. Když k tomu připočteme obrovské množství smrti, jež produkuje beletrie, zdá se celý systém, který udržuje mrtvé mimo dohled, ještě nepochopitelnější. Pokud nás smrt jako fenomén neděsí, tak proč ta nechuť vůči mrtvým tělům? Musí to znamenat, že buď existují dva druhy smrti, nebo je protiklad mezi tím, jak si smrt představujeme a jak se ve skutečnosti projevuje. Což v zásadě znamená jediné: podstatné je v této souvislosti, že představa o smrti je v našem vědomí natolik pevně zakořeněná, že vidíme-li, že se od ní skutečnost odchyluje, jsme nejen otřeseni, ale pokoušíme se ji všemi prostředky skrýt. Není to následek nějakého vědomého uvažování, což je případ rituálů, například pohřbu, jehož obsah a význam v naší době je diskutabilní, a tak se posunul z iracionální sféry do racionální, z kolektivní do individuální – ne, způsob, jakým se zbavujeme mrtvých, nebyl nikdy předmětem diskuse, prostě jsme to tak vždycky dělali, z nutnosti, kterou nikdo neumí zdůvodnit, ale všichni ji znají: zemře-li váš otec jednoho větrného podzimního dne venku na trávníku, odnesete ho co nejrychleji dovnitř, a pokud to nedokážete, alespoň ho něčím přikryjete. Ale tenhle impulz není jediný, jejž ve vztahu k zemřelým máme. Stejně nápadný jako ukrývání mrtvol je i fakt, že se všechny co nejdříve ukládají nízko, na úroveň povrchu země. Je téměř nemyslitelné, že by se mrtví v nemocnici přepravovali směrem vzhůru, že by se pitevny a oddělení patologie zřizovaly v nejvyšších patrech budovy. Zemřelí se přechovávají dole, co možná nejblíže k zemi.
A tentýž princip se přenáší i na ty, co se o ně starají: pojišťovna může klidně úřadovat v osmém patře, ne však pohřební služba. Všechny pohřební služby mají kanceláře co nejblíže úrovni ulice. Těžko říct, čím to je; člověk by mohl být v pokušení uvěřit, že jde o dávnou konvenci, jejíž původní záměr byl praktický, jako například že ve sklepě bylo chladno, a proto byl k přechovávání mrtvol nejvhodnější, a že se tento princip udržel až do naší doby ledniček a chladicích místností, nebýt ovšem myšlenky, že vynášet zemřelé do horních pater budov působí jaksi v rozporu s přírodou, jako by se výška a smrt navzájem vylučovaly. Jako by nás ovládal jakýsi podsvětní instinkt, cosi hluboko v nitru, díky čemuž musí naši mrtví směřovat dolů, zpět k zemi, z níž jsme vzešli.
MIN KAMP. FORSTE BOK Copyright © 2009, Forlaget Oktober as, Oslo Translation © Klára Dvořáková Winklerová, 2016

 

Můj boj 1 – Smrt v rodině na bux.cz

Pro potěchu maskulů (20.7.2016, A2)

Přidal: Odeon | V kategorii Ohlasy | 28-07-2016

0

jádro slunceRomán Jádro Slunce Johanny Sinisalo nás zavádí do alternativní současnosti „nového Finska“. Stát pečuje o blaho svých občanů na základě eugeniky, striktně antifeministické politiky a zákazu všech omamných látek. Nakolik je tento fiktivní systém vzdálen dnešním společenským normám?

Anotace knihy Jádro Slunce (Auringon ydin, 2013; česky 2016) finské autorky Johanny Sinisalo čtenářům slibuje mrazivou antiutopii, jež má být ozvěnou nejslavnějších děl žánru. Hned úvodem je však nutno říct, že román není pouze dystopií; zvláštní je právě svým pohybem na hranicích žánrů. Autorka líčí finskou společnost současnosti, která však prošla půlstoletím odlišné historie, a tuto dystopickou vizi dále propojuje s drogovou tematikou. Ta dominuje začátku knihy a připravuje fanouškům dystopie poněkud pomalejší rozjezd. Drogy ovšem nutno dát do uvozovek – ve finské „eusistokracii“, která všechny návykové či lidskému zdraví nepříznivé látky zakázala, je hlavním a zatím nejdostupnějším artiklem chilli – zdroj kapsaicinového rauše. Dystopické téma se však později přece jen prosazuje a ukazuje logiku státu, jehož společenský řád je založen na eugenice a genderových předurčeních. Zejména feministkám tak román připravuje vyhlídkovou jízdu peklem.

Domestikace ženy

Všechny zásadní obrazy fungování státu se nám ukazují prostřednictvím dopisů hlavní hrdinky, adresovaných její ztracené sestře. Tato retrospektiva redukovaná na ohledávání zásadních momentů jejich vztahu přitom funguje překvapivě dobře. Sinisalo umí vystavět děj, servíruje čtenáři nejprve zmínky o osobách, událostech nebo rysech popisovaného světa a nechává jej chvíli tápat, aby poté zodpověděla většinu jeho otázek. Využívá přitom i dynamizující texty – odborné články, reklamy nebo říkanky nového Finska.
Finský stát si ukládá pečovat o dobrý život svých občanů, kterému dává obrysy Národní úřad zdraví a opírá jej zejména o rodinné blaho a pověstné teplo domácího krbu – když budou pečovatelsky založené ženy bdít nad domovem a muži budou tohoto pohodlí užívat, pak budou životy žen i mužů dobré a šťastné. Jak toho ale docílit? Namísto emancipace zvolilo Finsko opačný proces a ženu domestikovalo. Existují tak čtyři oficiálně uznaná pohlaví: eloje -femiženy, morloci -neutriženy, maskulové a minusoví muži. Domestikovaná žena – eloj – je krásná, vždy upravená, pečovatelská a žádoucí a existuje pro potěchu a příjemný život maskulů. Nejsme zde příliš vzdáleni Levinovým paničkám, avšak Finsko si na rozdíl od Stepfordu vystačí bez robotických machinací.
Jádro Slunce nabízí základní feministické teze v beletristickém kabátku a je otázka, nakolik bude fungovat pro různé typy čtenářů. Autorka ale, nutno dodat, nepřestává zdůrazňovat konstruovanost celého systému – od časopisu Femislečna pro eloje od šesti let po jejich systémovou pologramotnost. Tvrdé formování charakteru elojí by tak mohlo být zřetelné i zarytým genderovým esencialistům.

Rousseau versus Wollstonecraftová

S otázkou přirozenosti se feministické myšlení potýká od samého počátku. Knihou Johanny Sinisalo tedy zaznívají více než dvě stě let staré problémy a teze: jako by se zde střetával Jean -Jacques Rousseau – který sice ženy nechápal jako hloupější nebo méně schopné, ale jejich výchovu chtěl přesto plánovat právě skrze jejich podřízený vztah k muži a učit je poddajnosti a poslušnosti – a Mary Wollstonecraftová, která upozorňovala na to, že podřízenost mužům křiví charakter žen a že zejména ekonomická závislost na mužích způsobuje snahy jimi manipulovat a nedovoluje věnovat se plně citům, když musí na prvním místě zhodnocovat zejména materiální možnosti života. I eloje Johanny Sinisalo jsou vedeny k bažení po sňatku, k němuž si razí cestu přes plány dalších elojí. V jejich osudu je ovšem, jak autorka ukazuje, mnoho tragična, způsobeného právě aktuálním uspořádáním sil a hodnot.
O finském systému se ale nakonec dovídáme překvapivě málo a po celou dobu narážíme pouze na jeho obecnější rysy; Sinisalo nám nenabízí důkladný pohled na jeho fungovaní, ale spíše útržky jeho historie. Tajemstvím tedy zůstává zahalen jak nejdůležitější finský úřad, tak postavení morloků a minusových mužů. Pravidlům žánru se do značné míry vymyká i samotný závěr knihy. To, co víme, však stále dokáže útočit na naše představy o základních ženských (a lidských) právech. Kniha tak funguje zejména díky pnutí světa příběhu a světa čtenáře. Do jaké míry je ale fikcí? V mnoha případech zde autorka pouze karikuje úkazy našemu světu vlastní a řada událostí v knize mu koneckonců není příliš vzdálena. V Jádru Slunce jsou tyto jevy pouze systematičtější a definitivnější, nejsou záležitostí „pouhé“ kultury, ale oficiální politiky. A právě touto definitivností získávají mnohem děsivější rozměr.

 

Jádro slunce na bux.cz

RECENZE: O tiché prohnilosti rodinných vztahů (2.7.2016, novinky.cz)

Přidal: Odeon | V kategorii Ohlasy | 22-07-2016

0

vše co jsme si nikd neřekliO hnilobě v obyčejných rodinných vztazích, o všem, co máme uvnitř sebe a nikdy se to neodvážíme říct nahlas, a o tom, co svým bližním říkáme mezi řádky, napsala americká spisovatelka čínského původu Celeste Ng v knize Vše, co jsme si nikdy neřekli. Vytvořila tak vynikající prózu, ve které s postavami sahá až na samotné dno jejich vztahů.

Ng vytvořila portrét jedné průměrné americké rodiny v sedmdesátých letech na malém městě v Ohiu. V té době ještě neobvyklé rasově smíšené rodiny.

Hloubavě psychologická próza má zároveň lehký punc thrilleru, neboť za rozborem jednotlivých vztahů a minulosti postav se po celou dobu jako by mimochodem táhne vlastně vcelku nedůležitá linka, kdy Lydia, nejstarší dcera z rodiny, je nalezena na dně jezera mrtvá, bez známky cizího zavinění.

Tento thrillerový aspekt však vyvstává, přestože drží formálně prózu pohromadě, jako dějově poměrně nepodstatný. Během vyprávění autorka nijak neinklinuje ke snaze vytvořit ve čtenáři napětí či snad akutní touhu zjistit, proč šestnáctiletá Lydia, přestože neuměla plavat, ležela na dně jezera se zpola rybami ohlodaným obličejem.

Výrazným tématem knihy jsou vztahy rodičů s dětmi. Jako mezigenerační vztahy destruující momenty autorka vytyčuje především rasové rozdíly, v sedmdesátých letech v Americe stále ještě ošemetné téma, a ekonomické poměry. Mezi mladou ženou a její matkou, příslušnicí „staré školy“ zavládne doživotní nesvár nejen kvůli sňatku s Asiatem, ale především kvůli emancipační touze dcery.

Emancipace, ale jenom jako

Představa, že by žila život, ve kterém se jako hodnoty uznávají čerstvě napečené sušenky a sbírka peřím ozdobených klobouků a háčkovaných rukaviček, ji dovádí k šílenství a ve finále k rozhodnutí manžela s dětmi opustit a vydat se vstříc vzdělání a kariéře. Konec sedmdesátých let střídají průstřihy z let šedesátých, jež mají za úkol neprvoplánově poukazovat na společenský progres, který je značný, ne však natolik uspokojivý, aby postavám umožnil bezproblémovou existenci. Žena sice už může studovat na univerzitě medicínu, může se teoreticky stát lékařkou, ale zaplatí za to daň.

Její úmysl pravděpodobně nebude brán vážně, a pokud snad ano a na lékařskou dráhu skutečně nastoupí, zaplatí za to její syn, potažmo nenaplněná role matky a od okolí si vyslouží společenské zavržení. Podobně tak Asiat bude moci studovat a pracovat rovnocenně v americké společnosti, ovšem k tomu, aby si bílé děti hrály s jediným asijským dítětem ve městě, je nepřiměje.

Postava Marilyn, matky Lydie a jejích sourozenců, je téměř identická s postavou Marion z románu Rok vdovou Johna Irvinga. Stejné uvažování, obdobná povaha, identická prchlivost a sobeckost v momentu rodinné tragédie a ztráty dítěte, totožná reakce na neštěstí.

Přes kaskádovitost vzpomínkových útržků, promíchaných s vyprávěnou současností je román především výpovědí o jedné rodině, která vlastně není nijak výjimečná.

Lze ji vnímat jako náhodně vybraný exemplář, na kterém je demonstrována společenská situace 70. let v Americe a zároveň časově přenesitelná prohnilost rodinných vztahů, které se někdo pokusil násilím nacpat do formiček, do kterých se nevešly a vejít nechtěly.

Proto bylo otázkou času, kdy dojde k jejich definitivní erupci a zničení.

Vše, co jsme si nikdy neřekli na bux.cz