To nejlepší ze světové literatury

Hlavní město Kapitálu (17.12.2014, A2) Jak se vede lidem v srdci otevřené společnosti? Poslední kniha britského publicisty a spisovatele Johna Lanchestera nám přibližuje atmosféru v Londýně těsně...

Celý článek >>>

Superman pro mě není hrdina (17.12.2014, iliteratura.cz) Rozhovor s autorem románu Na shledanou tam nahoře Francouzský spisovatel Pierre Lemaitre (1951) byl na sklonku letošního roku na české scéně představen naráz...

Celý článek >>>

Pravice a levice v Mlsounovi Iana McEwana (14.12.2014,... McEwana čtu od osmdesátých let. Původně mě, to se přiznám, k sobě nalákal morbiditou. Dnes ho pokorně uznávám pro jeho nesporné kvality. A taky Mlsoun (Sweet...

Celý článek >>>

Kniha roku (6.místo) - Poslechněte si tu mapu (13.12.2014,... Marek Šindelka chtěl být v dětství kastelánem nebo stavitelem. Prvním se nestal, druhým možná ano, ačkoliv nikdy nepostavil dům. Studoval kulturologii, navštěvuje...

Celý článek >>>

O trúchlení, ktoré sa chvíľu podobalo na deštrukciu... Z Hardingovej knihy stačí prečítať niekoľko strán a za oknami sa náhle zotmie, oči sčervenajú súcitom a srdce je zovreté do obruče, ktorá nedovolí normálne...

Celý článek >>>

Hlavní město Kapitálu (17.12.2014, A2)

Přidal: Odeon | V kategorii Ohlasy | 17-12-2014

0

Chceme to, co máte vyJak se vede lidem v srdci otevřené společnosti?

Poslední kniha britského publicisty a spisovatele Johna Lanchestera nám přibližuje atmosféru v Londýně těsně po vypuknutí globální finanční krize. V každodenním životě starousedlíků, imigrantů, bankéřů i příslušníků městské chudiny roste vzájemná nenávist, ale také strach. Dobrý příklad současného společenského románu.

Jakub Vaníček
Britský novinář, romanopisec a všestranný publicista John Lanchester se u nás konečně dočkal vydání jednoho ze svých románů. Ve Světové knihovně Odeonu vyšla autorova v pořadí čtvrtá a dosud poslední próza pod poněkud podivným názvem Chceme to, co máte vy. Anglická předloha z roku 2012 má do titulu vepsáno Capital. Tento název podle autora doslovu Jana Čulíka nese dva významy – jednak odkazuje k dílu Karla Marxe a zároveň pojmenovává místo děje: hlavní město, konkrétně Londýn. Původní název je natolik přiléhavý, že titul českého překladu trochu zamrzí. Namísto klíčového slova, které pojmenovává hned několik rovin Lanchesterova textu, se musíme spokojit se značně zúženým významem. Spojení „chceme to, co máte vy“ totiž vystihuje jen jeden z námětů, kolem nichž se celé Lanchesterovo vyprávění točí. A točí se v době, kdy virtuální kapitál globálního kasina notně zavrávoral, v době, která vyvrcholila pádem několika bank a kdy žádný z burzovních makléřů ve strachu z novodobé finanční krize nemohl klidně spát.

Společenská základna

Lanchester nás do této nedávné doby vrací opusem nebývalých rozměrů. Na více než pěti stech stranách vyvstává pestrý svět jedné londýnské ulice, jejích obyvatel, návštěvníků a nájemných pracovníků. Protagonisty románu jsou polský gastarbeiter Zbigniew, zedník, který díky své šikovnosti vyhrává nad línými anglickými kolegy, Roger, průměrně nenadaný bankéř ze City, Petunia, na rakovinu umírající příslušnice anglické střední třídy, která se úzkostlivě drží dobrých zvyků a vyhřívá porcelánové nádobí, dříve než do něj nalije černý čaj, Ahmad Kamál, umírněný muslim a zároveň majitel místního obchodu, Ahmadův bratr Osmán, který právě prochází „obdobím hluboké oddanosti víře“ – a pokračovat bychom mohli dál a dál, stačí ale připomenout ještě jednu Lanchesterovu postavu: Quentinu Mkfesi, Bsc, Msc, zimbabwskou bojovnici za lidská práva ve své zemi, politickou uprchlici, toho času řidiči nenáviděnou kontrolorku správného parkování. Už z tohoto nástinu lze vyvodit Lanchesterovu tvůrčí metodu: v souladu s tradicí anglického realismu představuje pokud možno co nejširší společenskou základnu, odhaluje její zvyklosti, modely spolupráce, ambivalenci nebo patologické výstřelky některých jejích členů.
Místa, do nichž autor zavrtává svou sondu, jsou vcelku jasná – na jedné straně je to třída slušně zajištěných Angličanů, jejichž majetky se pohádkově rozhojnily mimo jiné i díky spekulacím na finančním trhu, na straně druhé to jsou přistěhovalci, kteří by ve své zemi buď riskovali bídu, případně i smrt (Mkfesi), anebo jim nedá spát bohatá britská ekonomika (Zbigniew). Tito lidé, přicházející z úplně odlišných společensko -ekonomických struktur, mnohdy mohou jen stěží vyhovět preciznímu, vybranému anglickému vkusu. To, jaký Londýn býval a jaký už nejspíš nikdy nebude, pěkně vystihuje autorův postřeh: vjížděl -li kdysi na londýnskou zastávku autobus, Angličané na něj čekali seřazeni do fronty. A dnes?

Přinuťte bažanty vzlétnout

Lanchesterův román ale rozhodně nelze číst jako dlouhý povzdech nad ztrátou starého světa, naopak, mnohdy jde o obžalobu pozůstatků kolonialistického, perverzně konzumentaristického myšlení nebo se odhaluje hodnotová nicotnost světa velkého byznysu a shledáváme, jak nepříčetné je hovadství těch, kteří stojí na jeho vrcholných příčkách. Příkladem je kapitola o tom, kterak bankéři („čepice s kšiltem, kazajka Barbour, manšestráky Burberry a zelené holínky Hunter) s brokovnicemi vyrobenými na míru za desetitisíce liber vyrážejí na anglický venkov, aby upustili trochu městského stresu. Střílejí se bažanti, tak krotcí, že je těžké je přimět, aby vůbec vzlétli a dali se postřílet, „a pak jich bývalo zabito tak moc, že o jejich maso nebyl zájem. Většina bažantů se jednoduše zakopala. Přijel traktor a zaoral je do hlíny.“
Kritický osten je jasně čitelný i tam, kde se popisuje kontakt anglické státní správy s lidmi, kteří do Anglie přijeli jako migranti a dostali se do problémů, drsné zacházení s lidmi podezřívanými z terorismu nebo černá práce těch, kteří neobdrželi náležitá povolení… Nechtějme však v Lanchesterově díle vidět pouze jednostranný výčet lumpáren a nepravostí namířených proti přistěhovalcům. Stejně tak tu totiž najdeme pasáže, ve kterých autor líčí, s jakou nevolí přijímají imigranti svůj nový domov: „Když v pátek večer Osmán skončil směnu v krámě, vydal se přes obecní louku na kole k mešitě, na večerní modlitby. A co viděl? Reklamní plakát se ženou, která ležela nahá na purpurových pokrývkách se zcela obnaženými zadními partiemi, a pod tím slogan: Copak mám v tomhle veliký zadek? Plakát se ženou pojídající čokoládovou tyčinku způsobem, jako by ji orálně uspokojovala. (…) Dvě lesby venčící psa, které se vedou za ruce. (…) Houfec lidí před hospodou na obecní louce, kteří otevřeně popíjejí alkohol.“

Nenávidět a soupeřit

Co z takového života navzdory může vzejít? V některých extrémních případech zběsilá potřeba se mstít všem těm, kteří takový stav věcí zavinili, tedy opravdu všem, drtivá většina lidí ale asi zůstane u sžíravé nenávisti. Nakonec ani tou se v románu nešetří: „Patrick nenáviděl Londýn. Nenáviděl Anglii (…) nenáviděl počasí (…) nenáviděl nepřívětivost lidí (…) nenáviděl fakt, že nikdo neví, kdo on, Patrick, je, nenáviděl (…) nenáviděl (…).“ Lanchesterův román svědčí především o tom, že taková hluboce zakořeněná nenávist utváří celý prostor mezilidských kontaktů. Všichni se nenávidí, všichni spolu soupeří, všichni se chtějí a potřebují vzájemně oškubat, vystrnadit z lukrativních pracovních míst, kráva manželka (z pohledu manžela) potřebuje utřít debila manžela (z pohledu manželky). A aby toho nebylo málo, další nesnášenlivost pramení z komplikovaného multietnického soužití. Nenávist a opovržení prorůstá tělem celé společnosti, a tak se nelze divit, působí -li jako zjevení maďarská au pair Matya, žena, která se dokáže zamilovat i do dítěte, jež měla původně jen hlídat a možná také trochu vychovávat. Jeví se to jako klišé, ale právě díky Matye můžeme vnímat míru vnitřního děsu, běžného v otevřené západní společnosti.
Až zase bude někdo tvrdit, že velký společenský román dnes jen stěží vznikne (a pokud ano, nikdo ho jako velký román nebude číst), lze odkázat na Lanchesterův opus Chceme to, co máte vy. Jedná se totiž o prózu, která nechce formálně experimentovat, která není postavena na avantgardních výstřelcích, jejíž konstrukce je však promyšlena a důsledně aplikována – po stránce obsahové jde o román veskrze kritický, s vepsanou zápletkou a klasickým tématem nenávisti a lásky, ale především se zřetelnou snahou autora podat zprávu o stavu anglické společnosti v co nejširším výseku.

Autor je literární kritik a knihkupec.

Chceme to, co máte vy na bux.cz

Superman pro mě není hrdina (17.12.2014, iliteratura.cz)

Přidal: Odeon | V kategorii Rozhovory | 17-12-2014

0

Na shledanou tam nahořeRozhovor s autorem románu Na shledanou tam nahoře

Francouzský spisovatel Pierre Lemaitre (1951) byl na sklonku letošního roku na české scéně představen naráz jako autor dvou rozdílných knih. V nakladatelství Euromedia-Odeon vydali jeho román Na shledanou tam nahoře, za který Lemaitre před rokem získal prestižní cenu Prix Goncourt. Kniha Zlín se pustila do autorovy thrillerové trilogie. Zatím nabídla první svazek s názvem Alex.

Pierre Lemaitre původně pracoval jako psycholog, psát na plný úvazek začal v roce 2006. Prosadil se nejprve jako autor thrillerů, když publikoval cyklus románů o případech detektiva Verhoevena (Travail soigné, 2006; Alex, 2012; Les Grands Moyens, 2011; Sacrifices, 2012;Rosy & John, 2013) a dva další tituly (Robe de marié, 2009; Cadres noirs, 2010). Jako scenárista se podílí na filmových adaptacích svých děl, z posledních to jsou právě Alex Au revoir là-haut (Na shledanou tam nahoře).

Pokračovat ve čtení rozhovoru na www.iliteratura.cz

Na shledanou tam nahoře na bux.cz

Pravice a levice v Mlsounovi Iana McEwana (14.12.2014, Literární noviny)

Přidal: Odeon | V kategorii Ohlasy | 15-12-2014

0

MlsounMcEwana čtu od osmdesátých let. Původně mě, to se přiznám, k sobě nalákal morbiditou. Dnes ho pokorně uznávám pro jeho nesporné kvality. A taky Mlsoun (Sweet Tooth, 2012, česky 2013) nadchne, leč může zklamat ve finále. Proč?

V dopise, který tvoří poslední kapitolu, se nový vypravěč Tom, spisovatel, totiž prvořadě soustředí na to odhalení, že dosavadní text napsal jako žena. Jistě, obdivuhodné, a to i s vědomím známého „paní Bovary jsem já“… Kniha se však tím vlastně implicitně chlubí. A tak vnímám poslední kapitolu jako McEwanovo nadbytečné bití se v prsa.

Pokračovat ve čtení článku na www.literarky.cz

Mlsoun na bux.cz

Kniha roku (6.místo) – Poslechněte si tu mapu (13.12.2014, Lidové noviny)

Přidal: Odeon | V kategorii Aktuality ze světa knih | 15-12-2014

0

Mapa AnnyMarek Šindelka chtěl být v dětství kastelánem nebo stavitelem. Prvním se nestal, druhým možná ano, ačkoliv nikdy nepostavil dům. Studoval kulturologii, navštěvuje scenáristiku na FAMU a letos, po devíti letech od debutu Strychnin a jiné básně, vydal čtvrtou knihu – deset povídek pod názvem Mapa Anny.

Právě v Mapě Anny jeho stavitelství vězí: je výborně vyprojektována a vybudovaná. Nehledě na to, že v ní vystupuje postava Architekta a že i při popisu živých tvorů vyzdvihuje autor konstrukci těla a jeho fasádu.
Marek Šindelka v povídkách sarkasticky žasnoucích nad povrchními existencemi lidí zapletených do sociálních sítí (včetně virtuálních), nezapře svá dvě předurčení. Především místy vyhraněné básnické vidění, jež „úředně“ stvrdila už Ortenova cena za autorovu prvotinu. A pak scenáristická studia, když „filmovými záblesky“ propojuje některé části – například Architekt projíždí ulicí, kde se student architektury snaží dozvonit u domovních dveří (je to snad on sám, vlastní předobraz Architekta?).
Propojení deseti povídek je ale velmi volné, spíš pocitové a pro dojem z Šindelkovy tenké knihy nepodstatné. Není důležité, zda je Anna v různých povídkách touž osobou. Pokaždé by se mohla jmenovat jinak, stejně jako další postavy, a mnoho by se nezměnilo. Mapu Anny lze proto číst dvojím způsobem, asi jako lze dvojím způsobem poslouchat populární operu s banálním libretem.
Buď se soustředíme na jednoduchou příběhovou linku (Šindelka navíc tvrdí, že skutečnost žádný příběh nemá: „Anno, buďme opatrní, aby mezi námi nezačal vznikat nějaký příběh.“) a ještě jednodušší dialogy, nebo je vytěsníme a rozhodneme se pro lepší variantu -soustředíme se na mnohem zajímavější hudbu. Tak lze najít i důvěrný vztah k Mapě Anny. Když přestaneme knihu číst a začneme ji poslouchat, objevíme několik silných árií, které zastíní běžně vystavěné recitativy, jež v téhle existenciální „soap opeře“ pouze posunují děj-neděj časem a prostorem.
Na Mapě Anny je udivující především autorovo intenzivní řazení výjevů, asociací, příměrů koncentrovaných na určitých místech textu, jejich prolínání, jejich harmonizování s celkem. Občas si čtenář může připadat, jako když za silného zemětřesení prochází galerií a všechny obrazy mu padají na hlavu a drtí jej. Pro čistě užitkově laděného člověka to musí být hrozný zážitek. Pro toho, který chce zemřít „estetizován“, to ovšem může být slastná chvíle.

Pro knihu hlasovali: Karolína Demelová, Vlasta Dufková, Jonáš Hájek, Ivan Hartman, Daniel Konrád, Jan Kunze, Ondřej Lipár, Jan Němec, Josef Straka a Jonáš Zbořil.

6. MÍSTO

Mapa Anny na bux.cz

O trúchlení, ktoré sa chvíľu podobalo na deštrukciu (12.12.2014, kultura.sme.sk)

Přidal: Odeon | V kategorii Ohlasy | 15-12-2014

0

EnonZ Hardingovej knihy stačí prečítať niekoľko strán a za oknami sa náhle zotmie, oči sčervenajú súcitom a srdce je zovreté do obruče, ktorá nedovolí normálne dýchať.

Je smutnou pravdou, že smútok má literárne väčší potenciál ako obyčajná životná radosť. Paul Harding napísal sugestívnu kroniku jedného trúchlenia Enon (Odeon).

Charles Crosby si žije svoje malé šťastie. Rezignoval na pôvodne intelektuálne ambície, a tak sa živí ako maliar a lakovač. V manželke Suzan má však prirodzenú oporu a 13-ročná dcérka Kate  ho každý deň rozveseľuje a dojíma úprimnosťou i šikovnosťou. V jednej chvíli nastáva koniec jeho sveta. Kate zomrie pri zrážke s autom, keď išla na bicykli z pláže.


Pokračovat ve čtení recenze na www.kultura.sme.sk

Enon na bux.cz

Na hranici snu a reality zpívá ptáček na klíček, Haruki Murakami: Kronika ptáčka na klíček (13.12.2014, fantasya.cz)

Přidal: Odeon | V kategorii Ohlasy | 15-12-2014

0

Kronika ptáčka na klíčekHaruki Murakami je u nás bezpochyby nejznámější současný japonský spisovatel. Tentokrát se českému čtenáři připomíná románem, jehož první díl vyšel v Japonsku už před dvaceti lety.

Tóru Okada žije se svou ženou Kumiko na tokijském předměstí. Je bez práce a neví, kterým směrem dál směřovat svůj život. Nemá sny ani ambice. Jeho život však plyne poklidně až do chvíle, kdy mu zavolá neznámá žena a dělá mu necudné návrhy. Ačkoli Tóru telefon rozhodně položí, jeho svět se od toho okamžiku začne točit v úplně jiném rytmu – stávají se mu podivné věci a realita se mísí se sny.

Pokračovat ve čtení recenze na www.fantasya.cz

Kronika ptáčka na klíček na bux.cz

Ne, války se nebojím (12.12.2014, Víkend HN)

Přidal: Odeon | V kategorii Rozhovory | 12-12-2014

0

Na shledanou tam nahořeZa knihu, ve které vypráví příběh dvou vojáků z první světové války a přitom odkrývá dávno zapomenutý skandál s kupčením s hroby padlých Francouzů, získal prestižní Goncourtovu cenu. „teď už si můžu psát, co chci,“ říká Pierre Lemaitre, který byl dosud znám především jako dobrý detektivkář.

Poté, co byl 4. listopadu 2013 v pařížské restauraci Drouant, přesně ve 12.45, jak velí starobylá tradice, korunován na nositele Prix Goncourt, stal se mediální hvězdou. Bez nadsázky. Tato literární cena má ve Francii stále velký zvuk, takže i z autora běžných detektivek udělá přes noc celebritu. „Rok, který následoval, byl jako rok královny krásy,“ směje se Pierre Lemaitre. „Kolena jsem tak často jako Miss Francie neukazoval, ale hodně jsem psal, cestoval, podepisoval knihy a odpovídal novinářům.“
Spisovatelovo evropské turné návštěvou Prahy pomalu končí, a tak se už těší na nový román. Jaký bude? Před rokem se nechal slyšet, že Goncourtova cena je poctou nejen pro něho, ale i pro tzv. populární (lidovou) literaturu. Co tím myslel? Nad mou otázkou se usměje: „To je literatura, která se líbí všem, ale ne ze stejného důvodu. Můj román Na shledanou tam nahoře bude puberťák číst jako dobrodružný příběh kluků, kteří narukovali do první světové války. Jiný okruh čtenářů se bude spíš zabývat souvislostmi, budou srovnávat situaci v roce 1918 a v roce 2014 ve Francii. Žije tu opět spousta mladých lidí, kteří nikoho nezajímají, jsou chudí a bezvýznamní, jako byli po válce Albert a Edouard. A třeba třetí skupina bude ke knize přistupovat jako k parodii na Marcela Prousta… Mimochodem, do které skupiny patříte vy?“

* Asi do nějaké čtvrté či páté. Prvotně mne zaujalo téma války, zvláště když můj děda a praděda mého muže tehdy narukovali a my dodnes opatrujeme jejich dopisy.

Bojovali na ruské, nebo na německé straně?

* Jeden setrval v rakouské uniformě až do roku 1918, druhý doputoval s československými legiemi do Vladivostoku. Ti dva se neznali, ale jedno měli společné: nenáviděli válku a rukovali jen proto, že museli…

… zatímco já píšu o nadšených Francouzích, co se hlásili na frontu dobrovolně. To vás udivilo?

* Ano, to mne nejvíc překvapilo. skutečně vládla ve francii v roce 1914 tak bezstarostná nálada?

Na začátku to byla prostě euforie, většina lidí si myslela, že to bude rychlý válečný konflikt, který samozřejmě Francouzi vyhrají. Francie je přece skvěle vyzbrojená supervelmoc! A pak se ta dvě vojska utkala a ukázalo se, že jsou přibližně stejně silná, stejně vyzbrojená. Zakopala se tedy do země a vojáci, kteří toužili po krátkém dobrodružství, strávili 50 měsíců na frontě. To byl šok.

* Museli si přece připustit jistá rizika, ne?

Dobová propaganda je přesvědčila, že válka je formalita, při které sice pár lidí umře, ale ostatní budou slavit úspěch. A najednou se ocitli v blátě, pod palbou, celé měsíce žili jako krysy zahrabaní v norách a prožívali něco, co nikdo před tím nezažil. Taková válka ještě nebyla a už nikdy nebude.

* Nebude? vždyť o dvacet let později přišla strašnější válka a pak spousta dalších, lokálních…

… a ještě strašnějších co do počtu mrtvých, co do způsobů zabíjení. Máte pravdu. Ale první světová válka byla zvláštní, protože se odehrála na křižovatce moderního a starého, byla to válka, do které se vojáci vydali s bajonety jako za časů Napoleona a ocitli se naproti obrovským dělům, proti plynu, prostě proti prvním zbraním masového zabíjení. V tom střetu starého a nového spočívá výjimečnost a barbarismus. V historii lidstva nemá ta válka ekvivalent. Třeba u Verdunu dopadlo v průměru šest dělostřeleckých granátů na jeden metr čtvereční. Představte si to, tady, v prostoru tohoto stolu, jenž nás dělí! Nechápu, jak vůbec někdo mohl přežít. A oni přežili to peklo, vrátili se domů, ale už nikdy nebyli takoví jako před válkou.

* Jak píšete, museli se cítit strašně sami. Jejich blízcí nepochopili, co se na frontě stalo.

Navrátilci z války reagovali dvojím způsobem. Ti první nemluvili, válku pohřbili v sobě stejně jako své zranění na duši. A pak byli druzí, kteří o ní mluvili neustále. Vzpomínám si na jednu dámu, která mi po autogramiádě vyprávěla o svém dědovi. „Víte, byla jsem malá, a už mne to otravovalo, nechtěla jsem poslouchat stále o válce, a tak jsem si ucpávala uši, když vyprávěl. Když jsem četla vaši knihu, myslela jsem na to, jak jsme ho nechápali, jak nám přišel směšný…“ Dojala mě.

* Jak dlouho jste studoval historické materiály?

Ale ani ne moc dlouho.

* Tomu nevěřím, vždyť v textu jdete do velkých podrobností, musel jste celou tu dobu poznat.

Asi tak šest měsíců jsem se věnoval dokumentaci, pak jsem rok psal. To je můj průměrný čas, tolik potřebuji i na detektivku. Upozorňuji, že nepracuji s historií, ale s románovou iluzí. Nabízím vám iluzi války. Z technického hlediska k tomu stačí málo: pár detailů, které rezonují s podvědomím člověka. Když budu psát o Egyptu, použiji drobnosti, které máme spojené s touto zemí a kulturou. A když se děj odehrává v Paříži v roce 1920, použiji zase pár jiných symbolů. Jestliže dobře dělám svou práci, jste hned tam. A pak napíšu, že Madeleine vešla do místnosti, a vy víte, že je oblečena v kostýmku ve stylu 20. let. To už vám nepotřebuji říkat. A když napíšu – vešla a sundala si klobouk, nemusím ho popisovat, protože ho vidíte. Ale já fakt netuším, z čeho se klobouky tenkrát šily.

* Píšete-li ale o místech a situacích, třeba o jedné konkrétní bitvě, nemůžete si úplně vymýšlet.

Vezmeme-li to obecně, máme dva základní pojmy: historickou pravdu a historickou realitu. Když jde o pravdu – je třeba pochopit, abychom události dokázali popsat. Pokud vím, historici, kteří mou knihu četli, konstatovali, že vše, co jsem napsal o těch dvou vojácích, kteří se vrátili z války, o tom, čím žili, se mohlo stát. To je pravda. A když už jsem dobu a lidi pochopil, musím někdy i popsat jisté reálie. Ale na to mi stačí správné auto, klobouk… Nejsem historik, ba ani nepíšu historické romány.

* A co je tedy vaše kniha? psychologický román?

Kdybych psal historické romány, vše by bylo přesné. Dám vám příklad. V roce 1918 Evropu zachvátila španělská chřipka a zabila víc lidí než válka. Ta nemoc byla jedním z nejsilnějších momentů doby a v mém románě nenajdete jedinou zmínku o ní. Kdyby to byl historický román, nemohl bych ji opominout. V mé knize je možná i řada nepřesností, ale vy je nevidíte, důležité jsou pocity a myšlenky. Odhalit mne můžete, jedině kdybyste znala skvěle tohle období a doslova mne nachytala.

* A nachytal vás někdo?

Ale jistě: přišlo mi pár dopisů připomínajících, že třeba píšu o pařížském klubu Jockey a ten v roce 1918 ještě neexistoval. Je mi to jedno. Věděl jsem, že ten klub ve dvacátých letech navštěvovala pařížská smetánka, hodil se mi. Když napíšu, že kapitán Pradelle seděl v koženém fotelu, v ruce číši vína… jste prostě hned v klubu Jockey. Trochu to připomíná práci kouzelníka, ten také upoutá vaši pozornost nějakým detailem a vy pak přehlédnete fígl, díky němuž židle lítají a králíci skáčou z klobouku.

* Vy jste ovšem původní profesí psycholog.

A to se mi náramně při takovém kouzlení hodí.

* Ať už jste však pojal svůj román jako psychologický, nebo ne, pro Francouze jste objevil jednu skutečnou kauzu, která je musela překvapit. kdo by si dokázal představit, že se po první světové válce ve velkém kupčilo s mrtvolami a hroby vojáků?

V tomto směru jsem měl skutečně štěstí. Mezi dokumenty, které jsem si četl, jsem našel – náhodou – časopis o vojenské historii, naprosto neznámý titul, a v něm bibliografický odkaz na článek o skandálu s vojenskými exhumacemi, který vypukl v roce 1922. Ten článek jsem si vyhledal, objednal příslušnou revue a pak jsem kvůli tomu překopal rozepsanou knihu. Už jsem měl půlku románu.

* Celé jste to přepsal?

Spíš jsem přeorganizoval příběh tak, aby nebyl jen o dvou vojácích, jejich osudovém setkání (jeden zachránil druhého, aby vzápětí utrpěl strašné zranění, s nímž se nedokáže vyrovnat – pozn.red.), jejich životě-neživotě po válce a společném nápadu na podvod se stavbou pomníků padlým, ale aby se kapitán Pradelle mohl stát vůdčí osobností obchodu s mrtvými. A ten jsem si nevyfabuloval, takový obchod skutečně existoval, jen se na něj už dávno zapomnělo. Moment zapomnění mi samozřejmě pomáhá. Měl jsem štěstí. V životě musíte mít štěstí a musíte ho mít i při psaní románu.

* Francouze muselo šokovat, když se dočetli, že hromadné stěhování padlých vojáků z provizorních hřbitovů na oficiální pohřebiště třeba u Verdunu bylo největší státní poválečnou zakázkou, kterou řada podnikavců zmanipulovala a tak vydělala miliony.

A jistě je šokovalo, že naši dědové či pradědové místo předepsaných 1,9 metrů dlouhých rakví vyráběli pro své mrtvé spoluobčany o půl metru kratší schránky, přitom se často neobtěžovali ověřovat identitu padlých, protože se stejně nedala nijak zjistit, míchali dohromady kosti Němců a Francouzů… Ano, to vše vzbudilo jistý rozruch, samozřejmě. Ale zase musím zdůraznit: i když jsem v tomto případě vycházel z konkrétní historické události, interpretoval jsem ji opět románovými prostředky. Připomínám to proto, že třeba na jedné tiskové konferenci povstala jistá dáma a povídá: Zrovna nedávno jsem byla ve Verdunu, a když jsi přestavím, že je to celé podvod, že na těch křížích jsou jména lidí, kteří jsou pohřbeni kdoví kde, že to možná ani nejsou Francouzi… Zadržte! Povídám, zadržte! Bylo jen několik takových případů, opakuji, několik případů. A já jsem napsal román. Román! V románu je někdy velmi těžké rozeznat, co je pravda a co už je fikce. A troufnu si tvrdit, že v opravdu dobrém románu to ani nejsme schopni poznat.

* Musím říct, že mi scény, jež jste popsal, ani nepřijdou neuvěřitelné. když dopadalo šest granátů na jeden metr čtvereční, jak mohli ti, co přežili, poznat, jak se ten který mrtvý jmenuje?

Když o tom budeme víc přemýšlet, nemohlo se to de facto stát jinak. Vojáci byli pohřbíváni na frontě v rychlosti. A pak – na konci války – když se měla půda rozrytá granáty vrátit rolníkům, byla exhumace těl prováděna také ve spěchu, vládly zmatky, z nichž těžili podnikavci, co chtěli vydělat na státní zakázce. Šetřili na rakvích, na úřednících, kteří měli vše dokumentovat… Jen si to představte, co všechno s tím muselo být spojeno. Vždyť šlo o jeden milion mrtvých, kteří se měli vykopat a přemístit. To jsou čtyři velká města živých!

* Bojoval některý váš příbuzný v první světové válce?

Všechny francouzské rodiny byly zasaženy. Když se podívám do našeho rodokmenu, je jasné, že můj děda byl ve věku, aby mohl narukovat. Ale víc o tom nevím, protože jsem ho nepoznal. Nemáme ani rodinné vzpomínky na tuhle válku. Můj otec se narodil v roce 1905, válku si jistě pamatoval, ale nevyprávěl o ní.

* A co vy sám? byl jste někdy nucen obléknout uniformu?

Patřím ke generaci, která ještě měla vojnu povinnou. Sloužil jsem jeden rok, když mi bylo osmnáct, zatímco můj pětadvacetiletý syn už jít na vojnu nemusí. Základní vojenskou službu jsme naštěstí dávno zrušili.

* Dnes se tedy už Francouzi neobávají války?

Moje první reakce: Ne! Já osobně nemám strach z války. A proč mám potřebu takto odpovědět? Je mi 63 let, narodil jsem se po válce a žil roky v mírové Evropě. Patřím ke generaci, pro kterou je válka daleko. Je to teorie, historie. Samozřejmě, četl jsem knihy, viděl fotky, filmy, nejsem idiot, vím, že naše země byla několikrát ve válce s Německem, ale – nezažil jsem to fyzicky, emocionálně. Je to abstrakce. Musím říct, že víc mám strach z nástupu extrémní pravice ve Francii, z nacionalismu. Ovšem, naše strachy se také vyvíjejí. To je další znak doby. Mohli bychom sepsat historii našich obav, našeho strachu – a byla by to vlastně naše historie.

* Ale války jsou teď všude kolem nás. a řekla bych, že v případě Ukrajiny už hodně blízko.

Dívám se také na záběry z Izraele, na ty sanitky vezoucí zraněné, na mrtvé děti. Spousta obrázků, ale jakoby neúplné obrázky. Pro mne jsou vzdálené, nereálné, jako počítačová hra. Jsme informováni o všech vojenských konfliktech na světě, ale moc se nás nedotýkají. Zatímco neofašisti v ulicích Paříže, to se mne dotýká velmi osobně. A děsí mne přátelé, kteří jsou ochotni extrémní pravici volit.

* I francouzští intelektuálové volí extrémní pravici?

Chtějí to zkusit. Už zkusili levici i pravici – a vše špatně. Přestali důvěřovat politikům z klasických stran, ti s nimi také ztratili kontakt a už dávno nereprezentují přání, myšlenky a očekávání normálních lidí. A tak teď Francouzi zkoušejí extrémní pravici. Dvacetiletí, třicetiletí říkají: Zkusíme a uvidíme! A to mi nahání hrůzu víc než představa války. Ale chápu vaše obavy z Putina a Ruska.

* Nemáme zrovna dobré zkušenosti.

Česká paměť není francouzská paměť, nezažili jsme roky komunismu, invazi. A Rusko je prostě dál od Paříže než od Prahy. Tak to je, nic naplat. Nás, respektive mě, momentálně víc děsí extrémní pravice.

***

V románu Na shledanou tam nahoře vypráví Pierre Lemaitre příběh generace, která prošla první světovou válkou a po návratu ze zákopů se ocitá na hranici přežití. Jak se však ukazuje, stát se nedokáže postarat ani o mrtvé vojáky… Osudy hlavních hrdinů Alberta a Edouarda propojuje a umocňuje příběh kapitána Pradella, beskrupulózního podnikatele, který úspěšně profituje na svých podřízených, posléze dokáže zmanipulovat státní zakázku a vydělat jmění na exhumaci těl padlých vojáků a při budování obrovských státních hřbitovů. Román vyšel ve 30 zemích, celosvětově se ho prodalo přes jeden milion výtisků. Českou verzi vydalo nakladatelství Odeon, na začátku prosince ji autor osobně pokřtil v Praze.

Pierre Lemaitre (* 1951) vystudoval psychologii a roky se věnoval vzdělávání dospělých, učil komunikaci a vedl literární semináře. od roku 2006 se živí výhradně psaním, a to scénářů, románů a detektivek, přičemž ve francii proslul jako autor kriminální série s detektivem Verhoevenem. největší úspěch mu ovšem přinesl třetí román – Na shledanou tam nahoře, za nějž v listopadu 2013 získal prestižní Prix Goncourt. kniha se v témže roce stala francouzským bestsellerem a byla přeložena do pětadvaceti jazyků. rok 2014 prožil Pierre Lemaitre většinou na cestách v rámci propagace své knihy a Goncourtovy ceny, teď – jak říká – se už těší, až se bude moci vrátit domů, „jít do školky pro čtyřletou dceru a užívat si radostí pozdního otcovství“. jak jinak, chce také napsat další román, jehož děj by chtěl situovat do doby velkého francouzského exodu v roce 1940. Naše strachy se také vyvíjejí. To je další znak doby. Mohli bychom sepsat historii našich obav, našeho strachu – a byla by to vlastně naše historie.

RECENZE: Sejdeme se „tam nahoře“ (10.12.2014, kukatko.cz)

Přidal: Odeon | V kategorii Ohlasy | 11-12-2014

0

Na shledanou tam nahořeVšichni tuší, že do podepsání příměří zbývají dny, maximálně týdny, vlastenectví i nadšení dávno vyvanuly. Dočkat se konce války v klidu, pokuřovat, psát dopisy, nenápadně vyčkávat na pokyn k demobilizaci. To jenom velitelé hoří pro to využít poslední dny a ještě naposledy se trochu potrhat se „skopčáky“, získat co možná nejvíce území a zásluh. A do této skupiny patří i důstojník Pradelle, ambiciózní a bezohledný potomek zchudlého šlechtického rodu, pro něhož válka představovala cestu k povýšení a kariéře, nabídla mu možnost prodrat se znovu vzhůru.

Pokračovat ve čtení recenze na www.kukatko.cz

Na shledanou tam nahoře na bux.cz

Českou metropoli navštívil vítěz Goncourtovy ceny za rok 2013 Pierre Lemaitre (9.12.2014, klubknihomolu.cz)

Přidal: Odeon | V kategorii Událo se | 10-12-2014

0

Na shledanou tam nahořeFrancouzský institut v Praze si pro návštěvníky své kavárny připravil jedno milé předvánoční překvapení – hostem jeho literárního večera, který se konal v pondělí 1. prosince, se stal oblíbený spisovatel Pierre Lemaitre.

 Přestože se Lemaitre nejen ve Francii proslavil jako autor úspěšné série thrilleru s hlavním hrdinou detektivem Verhoevenem, za kterou získal již několik žánrových cen, největšího kariérního úspěchu dosáhl až svým zatím posledním románem Na shledanou tam nahoře, za který získal v roce 2013 nejznámější francouzské literární ocenění – Goncourtovu cenu. A právě tuto knihu, jež právě vyšla v nakladatelství Odeon, přijel Lemaitre představit českým čtenářům.

Pokračovat ve čtení na www.klubknihomolu.cz

Na shledanou tam nahoře na bux.cz

Knihovna jako noční můra! (7.12.2014, studentpoint.cz)

Přidal: Odeon | V kategorii Ohlasy | 09-12-2014

0

Podivná knihovnaI knihovna může skrývat mnohá nebezpečí. Své o tom ví i Haruki Murakami.

Haruki Murakami opět dokazuje, že nic není takové, jaké se zdá. Tentokrát ve své krátké povídce Podivná knihovna, kterou vydalo nakladatelství Odeon.

Podivná knihovna vypráví o mladém chlapci, který se jako obvykle večer chystá do místníknihovny vrátit knihy a jiné si půjčit. Tato cesta je ale jiná; nemá se z ní už nikdy vrátit.  V knihovně se totiž setká s podivným ošklivým dědkem, který ho nekonečnými chodbami a zamčenými dveřmi dovede až do sklepní studovny nápadně připomínající celu.

Pokračovat ve čtení recenze na www.studentpoint.cz

Podivná knihovna na bux.cz