To nejlepší ze světové literatury

VZTAHY S VYČPĚLOU VŮNÍ (23.10.2014, Nový prostor) Nová kniha Marka Šindelky nejspíš pro literární nadšence představuje druhé Vánoce. Ono taky netěšte se, když další knížku vydá autor s Cenou Jiřího Ortena...

Celý článek >>>

První kapitola - Chuck Palahniuk: Zatracení (22.10.2014,... Dobro a zlo vždy existovaly. A vždy existovat budou. Neustále se mění jen naše příběhy o nich. V šestém století před Kristem vykonal řecký zákonodárce Solón...

Celý článek >>>

Zavaří Murakami kuchařkám? Začíná čtvrtá Knihománie... Praha - Detektivky, romány pro ženy, knihy pro děti, encyklopedie, kuchařky a také nové vydání osvědčených knižních hitů jsou zastoupeny mezi 22 tituly, které...

Celý článek >>>

Sofi Oksanenová odrazuje Ukrajinu od finské cesty... Našim čtenářům finská spisovatelka Oksanenová, která napsala čtyři knihy a jednu divadelní hru, není neznámá, neboť se jí u nás věnovalo nakladatelství...

Celý článek >>>

Orlando z knihovny nikam nedojde (14.10.2014, Divadelní... Když na podzim roku 1928 vyšla nová kniha Virginie Woolfové (chtělo by se napsat Virginie Woolf) Orlando, vzbudila zájem už samotnou zápletkou. Příběh člověka,...

Celý článek >>>

VZTAHY S VYČPĚLOU VŮNÍ (23.10.2014, Nový prostor)

Přidal: Odeon | V kategorii Ohlasy | 24-10-2014

0

Mapa AnnyNová kniha Marka Šindelky nejspíš pro literární nadšence představuje druhé Vánoce. Ono taky netěšte se, když další knížku vydá autor s Cenou Jiřího Ortena a Magnesií Literou v kapse.

Mezilidské vztahy jsou pro Šindelku nosným trámem, na kterém staví své dvě poslední povídkové knihy, nevyhneme se proto jejich srovnání. První z nich, Zůstaňte s námi (2011), reflektovala vztahy dospívající, bouřlivé, plné samoty, lásky i iluzí. Zatímco ta nejnovější, Mapa Anny, zachycuje vztahy o něco vyzrálejší, ale o to více svázané a nadité kolizemi, krizemi a vynucenými i nutnými kompromisy, o které nikdo nestojí. Tento tematický posun pochopitelně reflektuje samotné autorovo dozrávání, kolem třicítky se předchozí bezstarostná léta začnou lámat v cosi zkostnatělého, ustrnulého a rozšafné perspektivě se rapidně zastřihnou křídla.
Svým postavám autor bez milosti rozdupal růžové brýle, vkreslil jim několik vrásek do čela a nechal je zmítat v tom nejhorším – ve své vlastní samotě, v nich samotných. Všichni hrdinové jsou hluboce přemýšlející, nebojí se ve svých myšlenkách jít až do morku kosti, být intimní a až se zvrácenou radostí se vrtají v tom největším duševním bahně.
Nečekejte žádné povrchní konzumní slogany a lovísková řešení. Postavy mají co dělat samy se sebou, natož aby se staraly o čtenářovy pocity.

TĚLO JE STRAŠNĚ NESAMOSTATNÁ VĚC

Všudypřítomný existenciální nádech se často objevuje ve formě narážek na fyzickou schránku, kterou postavy těžko akceptují a jež se jim až místy hnusí. Jako by problémy duševní a problémy tělesné byly dvě naprosto odlišné jednotky. „Je to vlastně dost ponižující věc, taková tréma, jako by vás někdo usvědčil z vlastního těla, rozumíte mi, jako by vás přistihl při špatnosti, při trapném pobývání ve vlastním těle.“ Knihu tvoří celkem deset povídek, ve kterých se navzájem proplétají jednotlivé postavy a jejich příběhy. Tento kompozičně náročný celek, který stojí na hraně mezi novelou a povídkovým souborem, čtenáři nastiňuje poměrně komplexní pohled na jednotlivé situace. Ovšem právě touto promyšlenou a do detailu poskládanou strukturou celek působí místy až moc uměle, postrádá na lehkosti. A čtenář pak už jen trpělivě vyčkává, kdy jedna postava potká druhou, aby se vše kompozičně uzavřelo.

TVAROVAT A BÝT TVAROVÁN

Šindelka jde proti upovídanému vypravěčskému trendu poslední doby, nebojí se zpomalit a psát pro náročnějšího čtenáře. Jeho vyjadřovací prostředky si nespletete. Pomocí metafor velmi detailně odlišuje i ty nejmenší významové nuance. Přirovnání se chovají jako asociace, jedno rozvíjí druhé, a svou hloubkou jsou tak adekvátními společníky dumavých myšlenek postav. „Podívej se na mě, jsi jako YouTube, jsi plná cizích věcí a vzpomínek, jsi nádrž času, ty hloupá, jsi rozbuška i detonace, jsi tisíc a jedna noc na druhou, jsi evoluce i stvoření, jsi uzlina v síti, sama jsi síť.“ I proto je nutné text intenzivně vnímat, přemýšlet o něm a pracovat s ním. Tyto povídky nejsou určené pro lenivého čtenáře, který by knihou jen proplul. S takovou by se z ní stalo 136 stran líbivých slov o ničem. Mapa Anny je pro čtenáře výzvou, přiměje je tvrdě dřít a všechno si po svém odžít. Z četby si proto neodnesete silný příběh k převyprávění, ale silné, vámi prožité pocity. A to je setsakra velká výstupní hodnota.

Autor: Dáša Beníšková

Mapa Anny na bux.cz

První kapitola – Chuck Palahniuk: Zatracení (22.10.2014, art.ihned.cz)

Přidal: Odeon | V kategorii Ukázky | 23-10-2014

0

ZatraceniDobro a zlo vždy existovaly. A vždy existovat budou. Neustále se mění jen naše příběhy o nich.

V šestém století před Kristem vykonal řecký zákonodárce Solón cestu do egyptského města Sais a zpět se vrátil s následujícím líčením konce světa. Podle kněží z chrámu bohyně Neit Zemi postihne kataklyzma, jež ji zakryje plameny a jedovatým dýmem. Za jediný den a jedinou noc se celý světadíl potopí, klesne do moře a falešný mesiáš povede celé lidstvo vstříc zkáze.

Egyptští zřeci předpověděli, že apokalypsa započne jedné poklidné noci na majestátním vršku tyčícím se nad královstvím losangeleským. A zde, jak pějí starodávná orákula, se zámek zlomí a otevře. Mezi velikolepými, zdmi obehnanými sídly v Beverly Crestu pevná petlice se odsune. Jak nám zaznamenal Solón, doširoka se na svých závěsech rozevřou bezpečnostní vrata. A pod nimi čekají, spíce, říše westwoodské a brentwoodské a santamonické, rozkládajíce se v pavučině pouličních světel. A až ozvěnou bude doznívat poslední odbití půlnoci, za těmi doširoka otevřenými křídly vrat bude dlít toliko tma a ticho, leč jen než se burácivě probere k životu motor automobilu a dvé světel se objeví a povede ten hluk kupředu. A z oné brány se vynoří Lincoln Town Car, šouravě se posune vpřed a započne svůj pomalý sestup po vlásenkách zatáček až k horní části Hollywood Boulevardu.

Pokračovat ve čtení na www.art.ihned.cz

Zatraceni na bux.cz

Zavaří Murakami kuchařkám? Začíná čtvrtá Knihománie (22.10.2014, ceskatelevize.cz)

Přidal: Odeon | V kategorii Aktuality ze světa knih | 23-10-2014

0

Kronika ptáčka na klíčekPraha – Detektivky, romány pro ženy, knihy pro děti, encyklopedie, kuchařky a také nové vydání osvědčených knižních hitů jsou zastoupeny mezi 22 tituly, které od 22. října do 22. listopadu chtějí čtenáře strhnout ke Knihománii. Ve čtvrtém ročníku celorepublikové akce upozorňuje na zajímavé novinky šestnáct nakladatelů. Loni i předloni prodejním žebříčkům vévodily knihy o vaření.

Pokračovat ve čtení na www.ceskatelevize.cz

Kronika ptáčka na klíček na bux.cz

Příběh nahrazený krystalem samoty (20.10.2014, Respekt)

Přidal: Odeon | V kategorii Ohlasy | 20-10-2014

0

Mapa Annymarek šindelka vydal druhou sbírku povídek

Tuzemská literární tradice je minimálně v současnosti na povídky spíše skoupá. O to víc vyniká, že ji už podruhé skvěle doplnil ucelenou sbírkou mladý autor Marek Šindelka -tentokrát s názvem Mapa Anny. A zdá se, že tento žánr zastává v jeho bibliografii hlavní roli; není to obvyklé čekání chudé příbuzné stojící opodál, než přijde pan Velký román.
Letos třicetiletý Šindelka debutoval před devíti lety poezií sbírkou Strychnin a jiné básně, za niž získal Cenu Jiřího Ortena. Následoval román ze zatopené Prahy s názvem Chyba, o pár let později pak jeho poněkud zmatená komiksová adaptace a nakonec zakotvil právě u povídek. V povídkové knize Zůstaňte s námi (před dvěma lety získala Magnesii Literu) se jeho zájem stočil k intimním vztahům a toto téma přeteklo i do současné Mapy Anny. Deset vzájemně propojených povídek nabízí variace na blízkost a osamělost; na pocity, kterým už se jaksi nehodí říkat tím starým slovem láska.

Jsme příběh?

Podobně jako mnozí jiní východoevropští autoři a teoretici literatury, i Šindelka mluví o absenci velkého příběhu současnosti a zaneřádění literárního prostoru mikropříběhy. Po tragédii holocaustu a marasmu komunismu jako by současnost na jeden scelující velký příběh ani nestačila. Někteří spisovatelé to řeší čerpáním látky z minulosti, nikoli Šindelka – ten strategii „osud malého člověka na pozadí velkých dějin“ odmítá.
Příběh zmizel, ale zároveň se stal vzorcem pro současnou komunikaci. Vše jako by dnes muselo mít příběh, aby se mohlo zase sdělovat, abychom si znovu mohli představit, abychom se zase mohli vcítit. V době, kdy má příběh každá reklama na prací prášek i článek o sjezdu politické strany, se Šindelka rozhodl, že jeho povídky jej mít nemusí.
„Ty mi to nebudeš věřit, ale jsem spisovatel, příběhy se mi hnusí, je jich moc a skoro všechny jsou stejné, ale tvůj ne, tvůj příběh totiž vlastně není, neexistuje, tvůj příběh je, že toužíš po nějakém příběhu,“ chrlí spisovatel na dívku Annu, s níž se před pár hodinami seznámil, v nejsilnější povídce knihy s názvem Reality. A Anna se směje. Souvisleji promluvit ji autor nenechá, Anna je popisována – vztahy jiných k ní, vzpomínkami jiných na ni, situacemi, v nichž hrají hlavní roli jiní. V Anně jako v mapě čte čtenář pomaleji a nejednoznačněji než v povídkách, které ji vykreslují.
Šindelkovy povídky jsou krystaly, zastavenými situacemi – fotografiemi znejišťujících vztahů, v nichž zůstávají postavy samy. Jejich jedinečnost stírají banální situace, které se jim dějí, i „tuctová“ jména, jež nosí. Andrea, Petr, Milan, Lenka… Právě ony situace přitom pomáhají krystalu růst a tvořit jedinečný tvar. Ani rozhovory nejsou důležité, jsou to často jen skořápky frází či holé věty sdělující to nejnutnější. Prim hrají vnitřní monology, nevyslovené komentáře postav k tomu, co se (jim) právě děje. Ne, nevyslovují je proto, že by se bály upřímnosti, ale proto, že nevěří, že slova jsou cestou ke sblížení; už totiž nevěří, že sblížení je vůbec možné.
Kromě zmíněných figur jsou v povídkách postavy-ega, které jména nepotřebují; stačí poslání, jež je utváří a dává světu zprávu, kdo jsem: Bavič, Architekt, Makléř, Spisovatel. Většinou svou mocí vytvářejí prostor ještě někomu dalšímu – ženám. Povídka Představení začíná popisuje několik málo minut prožitků a myšlenek, které se Baviči honí hlavou, než vstoupí na scénu. Jeho tělo se třese a potí, snaží se zhluboka dýchat a baví se svým „mikromasochismem“. Jeho tělo se nechává uklidňovat doteky přítelkynina těla, ale jeho duše je sama. Čtenář se nedozví, jak Bavič vypadá, jak se jmenuje, v čem se chystá vystupovat, dozví se ale, co přesně si myslí, že cítí, a jak se jeho tělo projevuje. A právě rozpor, ve kterém se tělo a duše nacházejí, je pro Šindelkovy postavy charakteristický.
„Zpomalil, protože uviděl nějaké lidi. Zhluboka dýchal. Ten dech mu nebyl úplně příjemný. Šel pomalu, myslel na své plíce, začal kývat rukama, ale pak je radši strčil do kapes. Po krátkém uvážení ruce zase vyndal…“ Tělo je tu opakovaně jako poslední nepříjemná bezprostřednost, již jsme ještě zcela neovládli, která nás usvědčuje z neupřímnosti k sobě a připomíná staré časy sounáležitosti.

Nestat se nádobou

Srovnat Šindelkovy prózy s z jeho vrstevníků není jednoduché. Jazyk si osvojuje stejně snadno jako Jaroslav Rudiš, zajímají jej vztahy stejně jako Petru Soukupovou, ale vše je u něj ještě trochu jinak vyhrocené. Téma samoty dnešní doby zakresluje do Mapy Anny cynicky a zároveň hravě jako v chytrém facebookovém statusu. Jazyk je postmoderně namíchaný a prchavý. Slova jako YouTube či Google z textu násilně netrčí, ale jsou jeho přirozenou součástí. Základ v poezii ani cit pro obraz a lyriku Šindelka nezapře. Graduje a množí obrazy, neposunuje děj, ale vytváří atmosféru. Nesměřuje k pointě, ale kupí pointy střihem jako v klipu.
„Každá historická osobnost se změní ve značku, v žalostný symbol složený ze dvou tří wikicitátů… Všiml jsem si toho za jednoho zvlášť teskného večera… přijel jsem domů, zaparkoval auto značky Picasso, a protože mi bylo smutno, vypil jsem láhev koňaku Napoleon… a nakonec (protože to bylo opravdu zlé období) jsem do sebe obrátil i vodu po holení Dalí… a za šumění své staré mizerné televize Tesla jsem usnul unaven Evropou.“
Občas je proto Šindelka nazýván autorem mladé generace; rozuměno sobeckých lidí, kteří nechtějí dospět, nic brát vážně a navždy si chtějí hrát se svými iPhony. Takové postavy ale v Mapě Anny nejsou. A není tu ani jedna generace, ale lidé od sedmnácti do čtyřiceti. Ve svém mládí nevinní a naivně přístupní vztahům, které je nezvratně tvarují, aby pak oni mohli tvarovat jiné.
Jenže ti starší a tvarující se už často stávají dekorativními dutinami. Annu zachycuje kniha opakovaně v různém období života a nakonec už téměř hotovou, těsně před dospěním. Všechna utvářející setkání má v tu chvíli za sebou, vstřebala je, ale naštěstí se nestala kopií žádného ze svých vzorů a průvodců. V duchu Šindelkovy knihy by se chtělo říci, že myšlenka se zmnožila, ale vítězství prázdnoty nenastává.

***

tělo je poslední Bezprostřednost, již jsme doposud neovládli.

 

autor: Kateřina Čopjaková

 

Mapa Anny na bux.cz

Sofi Oksanenová odrazuje Ukrajinu od finské cesty (13.10.2014, literarky.parlamentnilisty.cz)

Přidal: Odeon | V kategorii Aktuality ze světa knih | 15-10-2014

0

Sofi OksanenNašim čtenářům finská spisovatelka Oksanenová, která napsala čtyři knihy a jednu divadelní hru, není neznámá, neboť se jí u nás věnovalo nakladatelství Odeon (Stalinovy krávy, Čas ztracených holubic a Očista). Viz rovněž v Literárkách .

 Sofi Oksanenová byla letos v červnu hostem našeho Senátu, který pořádal mezinárodní konferenci „Dědictví totality dnes“, kde měla jeden z úvodních projevů. Mimo zmiňovaných knih je autorkou „Mapy sovětských Gulagů“ a je odbornicí na pobaltské země. Stala se jí už jen proto, že její matka je Estonkou, která v roce 1970 emigrovala do Finska.

Pokračovat ve čtení na lirerarky.parlamentnilisty.cz

Sofi Oksanen na bux.cz

Orlando z knihovny nikam nedojde (14.10.2014, Divadelní noviny)

Přidal: Odeon | V kategorii Událo se | 14-10-2014

0

OrlandoKdyž na podzim roku 1928 vyšla nová kniha Virginie Woolfové (chtělo by se napsat Virginie Woolf) Orlando, vzbudila zájem už samotnou zápletkou. Příběh člověka, který se narodí jako muž v alžbětinské době a prožívá další staletí jako žena, však autorce posloužil pouze jako odrazový můstek. Zkoumala dál – jak pohlavní identita ovlivňuje náš život, naši předurčenost a omezení, a to navíc v různých dobách. Odidealizovala alžbětinskou dobu, dala do protikladu západní a ruskou civilizaci či se ptala po smyslu samotného psaní. My dnes po osmašedesáti letech od vydání románu víme o rozmanitosti (nejen pohlavní) identity daleko více (dalo by se i tvrdit, že je to jedno z hlavních témat umění 20. i začínajícího 21. století), Woolfové však nelze upřít geniální
předvídavost a též velkou míru nadsázky, s jakou je Orlando vyprávěn (či vyprávěna).
Vzrušující příběh se přímo nabízí k převedení na filmové plátno či jeviště.
Jak však provést proměnu identity hlavního hrdiny? Ve filmu z roku 1992 hraje Orlanda Tilda Swintonová, herečka plně uplatnila svůj maskulinní „look“, Alžbětu I. si střihla jedna z nejvýstřednějších postav britské umělecké scény minulého století Quentin Crisp. Druhou možností je samozřejmě obsadit do role Orlanda-muže herce a Orlanda-ženy herečku. Žijeme však v době – řečeno po baumanovsku – tekuté identity, a tak režisérka Anna Petrželková volila třetí možnost. V inscenaci spolku Masopust uváděné od června v Eliadově knihovně Divadla Na zábradlí hraje Orlanda-muže drobná Anežka Kubátová a Orlanda-ženu urostlý Miloslav König. Role královny připadla jako ve filmové verzi muži (vysokému a štíhlému Tomáši Dianiškovi, který má na legínách vyšitou vaginu z velkých perel), Martina Krátká střídá ženské a mužské role (ruskou princeznu Sašu či básníka Nicka Greena). Do počtu je na scéně Ivana Šolcová, která prohodí pár replik, i ty však stačí, abychom odhalili prkennou neherečku. Navíc smysl její postavy mi zcela uniká.
Jak už to v naší lesklé době bývá, scéna i kostýmy jsou oku lahodící.
Z dřevěné podlahy vyrůstá bílý strom, na holých větvích sedí černý havran, zadní prospekt-stěna místnosti, odkud herci tradičně vstupují na scénu Eliadovky, je od podlahy ke stropu potažen zeleným plastovým trávníkem, na něm sedí kachny či bažanti, ale je tu též přibito paroží. To vytváří obraz nejednoznačnosti a převrácenosti – je to podlaha, či stěna? Herci v některých okamžicích těsně u stěny a vestoje na trávník jakoby ulehají, mohou si na něm číst či vytvořit iluzi, že na něm sedí. Působivé. Kostýmy jsou až na výjimku (Šolcová v černém) přísně bílé. Okruží je vyrobeno jen z laciné vaty, či naopak naddimenzované, že se do něj v závěru inscenace vejdou naráz hlavy Kubátové i Königa. Převládající bílou, a to i na napudrovaných tvářích herců, méně zřetelnou černou a zelenou výrazně doplňují zrzavé paruky – tu nemá jen Alžběta I., ale i oba Orlandové a po většinu inscenace též Krátká. Pokud se před návštěvou divadla podíváte na fotografie z inscenace, můžete nabýt dojmu, že půjde o výjimečný divácký zážitek. Jak nás ty barevné, profesionálně vyvedené fotografie na webech dokážou zmást…
Petrželková – a její herci – nasazují od začátku dryáčnické tempo, mluví se stylizovanou, přehnaně vyslovovanou a patetizující mluvou (zvlášť Krátká napíná diváckou shovívavost za hranu), v anglicky zpívaných pasážích se přechází do fistule, čehož protikladem je amatérská mluva Šolcové. Dianiška a Krátká se jako královna, Saša či Green různě pitvoří a kroutí, König je zase svou replikou Jsem žena nadšen natolik, že vyběhne z knihovny a z celého divadla na Anenské náměstí, kde větu několikrát opakuje. My diváci jsme vyzváni, abychom se šli na tuto taškařici podívat z otevřených oken Eliadovky. Herecký styl mate. Kubátová se snaží „hrát chlapa“, chodí s širokými rameny, rukama i nohama od sebe (není v tom nijak přesná), König na ženskou stylizaci rezignuje. V jednom okamžiku se Dianiška a Krátká z ničeho nic brechtovsky promění ve vypravěče a děj Orlanda do publika komentují.
Pod adaptací románu jsou podepsány tři ženy (kromě Petrželkové Lenka Lagronová a Tereza Marečková), scénáři – s výjimkou faktu, že románovou předlohu nijak neobohacuje – nelze příliš vytknout. Potíž je v režii, Petrželková jakoby chtěla Orlanda někam dál posunout, nenašla však cestu kam, a tak nasadila výše zmíněnou dryáčnickost a stylizovanost, jejímž cílem má – zřejmě – být celý příběh shodit do grotesky, zesměšnit. Ale proč, kam tím míří? Orlando v Eliadově knihovně tak z Woolfové vychází, ale nikam nedojde.

***

Masopust – Virginie Woolfová: Orlando. Adaptace Anna Petrželková, Lenka Lagronová a Tereza Marečková, režie Anna Petrželková, dramaturgie Tereza Marečková, scéna a kostýmy Hana Knotková, hudba Jakub Kudláč. Premiéra 15. června 2014 v Eliadově knihovně Divadla Na zábradlí. (Psáno z reprízy 18. září.)

Autor: Josef Rubeš

Orlando na bux.cz

LITERATURA MEZI ŽIVOTEM A SMRTÍ (9.10.2014, Tvar)

Přidal: Odeon | V kategorii Ohlasy | 13-10-2014

0

Doplavat domůDeborah Levy: Doplavat domů Z angličtiny přeložila Jana Kunová Odeon, Praha 2014, 160 s.
Čtenáři vybírající si knihy podle ročních období mají od letošního roku, kdy byl do češtiny přeložen román britské spisovatelky Deborah Levyové Doplavat domů (2011), další možnost rozšířit si své spektrum letní četby. Tímto označením v případě zmiňovaného díla nemíníme menší náročnost a plnění relaxační funkce, ale skvělé vystižení atmosféry francouzské Riviéry. Vmysli nám v této souvislosti mohou naskočit prózy Francise Scotta Fitzgeralda – povídka Plavci (1929) či román Něžná je noc (1934). Na pobřeží Středozemního moře se odehrává i francouzsko-italský film Bazén (1969) režiséra Jacquese Deraye, s Romy Schneiderovou a Alainem Delonem v hlavních rolích. Kromě ročního období spojuje všechna jmenovaná díla tragika ukrývající se pod zdánlivě idylickým světem luxusu a psychologická propracovanost. Deborah Levyová pak k Fitzgeraldovi přibližuje i přítomnost lyrických a impresionistických momentů ve struktuře románu. Navíc lze vysledovat příbuznost motivickou – hned na první straně textu Doplavat domů zaznívá návratný motiv „měkkých nocí“ na francouzské Rivié -ře, jenž nápadně připomene již zmíněný titul románu amerického spisovatele jazzového věku, který se pro něj nechal inspirovat Ódou na slavíka (1820) anglického básníka Johna Keatse (u Fitzgeralda ostatně část této básně vystupuje přímo v roli motta).
Hlavní postavy románu Deborah Levyové rozehrávají hru, která vypadá na první pohled nevinně, ovšem ve skutečnosti se pohybuje na hraně mezi životem a smrtí. V konstrukci zápletky se nezapře, že autorka je kromě prozaičky a básnířky i dramatičkou. K intenzitě čtenářského prožitku přispívají charakterově výrazní protagonisté. Kitty Finchová, nonkonformní mladá žena s děsivou zkušeností pobytu v psychiatrické léčebně, vstoupí nečekaně v období letní dovolené do života rodiny Jacobsových. Vnáší do něj neklid; svým temperamentem a zvláštním chováním uspíší rozuzlení manželských disharmonií mezi úspěšným básníkem Joem pocházejícím z Polska, který jako malý přišel o rodinu v koncentračním táboře, a Isabel, válečnou zpravodajkou pobývající často mimo domov a zanedbávající výchovu své dcery z nedostatku času i hlubšího zájmu. Jejich čtrnáctiletá Nina se pohybuje mezi těmito a jinými postavami; nahlíží do labyrintu vztahů; všemu do detailu rozumět nemůže, ale zdá se, že je schopna reflektovat některé události s větším nadhledem než dospělí. Protagonisté čelí traumatům z minulosti, přičemž se musí vyrovnat se silnou bolestí a křivdami. Postupně osnované odcizení ústí do tragického finále, na němž mají kromě zoufalství podíl i lidská přízemnost a omezenost.
Próza Doplavat domů nevyniká rozsahem, což ovšem umocňuje její intenzitu. Deborah Levyová se soustředí na spletitost vztahů, tematizuje psychologický boj, v jehož rámci se postavy vzájemně zraňují slovy i gesty. Manželství Jacobsových je vyobrazeno jako tichý, o to však zákeřnější a více zraňující souboj. Ten není doveden až na samou mez nenávisti mezi mužem a ženou (jak to známe například z děl švédského spisovatele Augusta Strindberga); mnohé je nevyřčeno, zůstává pouze ve sféře tušených problémů a neshod. Na manželskou dvojici doléhá plně uvědomovaná životní tíže, kterou nelze vytěsnit. Reminiscence minulosti Joeovy rodiny textem jen tu a tam prokmitávají; na Isabeliny reflexe vlastní profese narazíme explicitněji. Za příklad nám poslouží pasáž, v níž protagonistka prochází Nice a konfrontuje bezstarostnost mladých lidí s vlastní zkušeností válečné reportérky: „Na oblázkových svazích popíjela pivo parta studentů. Byli halasní, flirtovali, křičeli na sebe, užívali si letní večer na městské pláži. V jejich životech vše začínalo. Nová zaměstnání. Nové myšlenky.
Nová přátelství.
Nové románky. Ona byla uprostřed života, bylo jí skoro padesát a na vlastní oči viděla nespočetné masakry a konflikty díky práci, která ji silou tlačila k trpícímu světu.“ (s. 34)
Trauma Joeova dětství se zdá být natolik silné, jako kdyby o něm nebylo možno mluvit, a je proto téměř tabu.
Terapeuticky se z neštěstí vypisuje ve svých básních; obranný mechanismus pro něj představuje i zuřivě ostentativní vymezení se proti lidem s depresemi, kteří si je pěstují jako povolání, zásluhu. Tento postoj ale můžeme interpretovat i jako protagonistovu sebeironickou glosu, byť Joe nevystupuje v próze jako hrdina s ublíženeckými náladami.
Román Deborah Levyové nezaujme pouze ambicemi psychologickými a dramatickými, nýbrž i atraktivními kulisami. Lze sice namítnout, že autorka vsadila na osvědčený postup, jak čtenáře přitáhnout ke knize, nicméně postupná motivická analýza odhaluje oprávněnost této volby. Zatímco jinde bychom mohli mluvit o prvoplánové líbivosti a kýčařině, autoři jako Fitzgerald či Levyová používají krásné kulisy jako symboly vysokého společenského postavení kontrastující s neautentičností, povrchností, snahou zastřít pravý stav věcí, těkavost, vykořeněnost, vnitřní prázdnotu. Nice je nasvíceno jako město s honosnými stavbami ve stylu belle époque. Přímořské fluidum dopadá na protagonisty, nádhera a elegance získávají kouzelnou auru: „Kitty Finchová byla s hřívou vlasů vyčesaných vzhůru téměř tak vysoká jako Joe Jacobs. Když ve stříbrném pozdně odpoledním světle kráčeli po Promenade des Anglais, na každou střechu v Nice sněžili racci. Ležérně si přes ramena přehodila bílý péřový límec, saténové stužky volně zavázala kolem krku. Peří čechral vítr vanoucí od moře, Středozemního moře, které, přemítal Joe, má stejnou barvu jako třpytivě modré kajalové linky na jejích očích.“ (s. 119)
Prázdninová vila s bazénem, který se stává jedním z ústředních motivů, jímž se vyprávění počíná a téměř uzavírá, je místem požitkářství, letního opojení. Levyová atmosféru vytváří i prostřednictvím deskripce smyslových počitků: „Nině se v úporném horku točila hlava. Nesla se k ní hořkosladká vůně levandule, dusila se jí a ženino trhavé oddechování se mísilo s bzukotem včel mezi vadnoucími květy.“ (s. 15)
Důležitý aspekt díla představuje reflexe umělecké tvorby. Role básnické tvořivosti jako terapie, sebezáchovné aktivity, je konfrontována s opakem – s vědomím nedostatečnosti demiurga světa poezie, jenž nedokáže ani silou imaginace zahladit stopy vlastních traumat a utrpěných ztrát. Zůstávají tak otisknuty v jeho nitru a balancování mezi životem a smrtí posunují směrem k neodvratitelnému konci.
Román Doplavat domů byl nominován na prestižní Bookerovu cenu pro rok 2012. Je dobře, že tak pozoruhodné dílo máme k dispozici v českém překladu a s velmi dobrým analytickým doslovem Jany Šrámkové, která v něm mimo jiné nastiňuje možná překvapivou, nicméně relevantní paralelu sHomérovým eposem Odyssea.

Autor: Pavel Horký

Doplavat domů na bux.cz

Kartografie, ženy, vztahy a povídky (10.10.2014, Dotyk)

Přidal: Odeon | V kategorii Ohlasy, Rozhovory | 13-10-2014

0

Mapa AnnyPředloni získal mladý spisovatel Marek Šindelka Magnesii Literu za prózu za soubor povídek Zůstaňte s námi. Letos na podzim vydal další knihu – deset vzájemně provázaných textů zabalených pod název Mapa Anny.

INSPIRACE

knihy

Kartografie, ženy,
vztahy a povídky

Básník a prozaik Marek Šindelka (1984) se narodil v Poličce. Vystudoval kulturologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, studuje scenáristiku a dramaturgii na pražské FAMU.
Za básnickou prvotinu Strychnin a jiné básně mu byla roku 2006 udělena Cena Jiřího Ortena. Roku 2008 vydal debutový román Chyba (o rok později nominovaný na Cenu Josefa Škvoreckého), který roku 2011 vyšel také v komiksové podobě. Za soubor povídek Zůstaňte s námi získal roku 2012 ocenění Magnesia Litera za prózu.

O samotě
uprostřed atrakcí

Marek Šindelka prohlašuje, že ho nezajímá psaní příběhů. Děj není důležitý, ale naopak vztahy, popis a pocit. Takový je i jeho poslední povídkový soubor Mapa Anny.
Jak jdou dohromady dvě tak rozdílné oblasti jako kartografie a ženy, obsažené v názvu knihy?
Každý muž celý život bloudí v kartografii ženského těla – a naopak. Tělo se pro zamilovaného stává plastickou mapou vášně. Ale Mapa Anny je mnohem víc o vnitřní kartografii. O všech těch mapách, které si vytváříme o sobě i o druhých lidech. O tom, jak špatná měřítka někdy uplatňujeme, jak mylně ty mapy zakreslujeme.
Když se do sebe dva lidi zamilují, nejdřív pracují s úplně bílým listem, s ideálem, který nemá s milovaným člověkem nic společného. Až postupně si začíná ujasňovat jeho postoje, povahu, začíná skutečně pronikat na území jeho světa, kde platí naprosto odlišná pravidla než v tom vlastním.
V druhém si vždycky okamžitě začneme vytvářet nějaké turistické značení, nějaký orientační systém, který ale může být úplně chybný. Postupně se rozhlížíme v jeho jedinečném vesmíru, ale nikdy jej nedokážeme obhlédnout celý. Vždycky pracujeme jen s určitou více nebo méně přesnou mapou. Stejným způsobem jsem psal svoji novou knihu.
Když píšete knihu, škrtáte hodně?
Škrtání je na literatuře snad vůbec to nejdůležitější. To jsem si uvědomil hlavně teď při práci na Mapě Anny. Je naprosto nezbytné nezamilovat se do vlastních textů – být k nim maximálně kritický. Nebát se vyhazovat i celé stránky, pokud to podpoří celkovou kompozici knihy. Je to jako v designu – méně je většinou více.
Přiznám se, vaše poslední kniha Mapa Anny mi leží na nočním stolku spolu s dvěma jinými tituly. Proč bych měl dneska večer otevřít právě vaši prózu?
Doufám, že když už se Anna probojovala až na váš noční stolek, nedáte jí košem. Ale je to dobrý příklad – ta kniha je zčásti o tom, že v současném světě má člověk vždycky na výběr z tisíců možností. Má naprostou svobodu, jak se svým životem naložit, což je pro spoustu lidí paradoxně určitá past. Místo aby se rozhodli pro nějaký jasný směr, nechají si život protéct mezi prsty.
Mapa Anny je kniha o samotě uprostřed současného světa, uprostřed všech jeho atrakcí, povrchních vztahů, uprostřed vší té zdánlivé svobody diktované reklamními kampaněmi.
V minulosti jste získal za své texty několik ocenění. Podle čeho se pozná kvalitní próza?
To je spíš otázka na porotce těch cen. Pro mě osobně je kvalitní literatura jako dobrý pravý hák. Když se potkáte s opravdu důležitou knihou, na chvíli vás přes provazy vyhodí z ringu. Nahlédnete svět a vlastní život z úplně jiné perspektivy a ještě nějakou dobu vám pak hučí v uších. Není to o zábavě, dobrá kniha vás donutí myslet jiným způsobem, než na jaký jste zvyklý, a to samozřejmě bolí.
Zároveň to radikálně rozšíří váš pohled na svět. Ukáže vám to, že je možné žít ještě úplně jinak, chápat svět naprosto odlišně, že na všechno existuje ještě tisíc jiných úhlů pohledu. Ve výsledku z toho plyne respekt k druhým.
Každý máme svůj omezený svět, omezený životní čas, každý pocházíme z jiného rodinného prostředí, setkali jsme se s jinými lidmi, ovlivnily nás jiné partnerské vztahy. To je náš svět, který může snadno zatuhnout a zkostnatět. Velmi snadno se z lenosti nebo ze strachu můžeme zazdít v nějakém velmi smutném a zahořklém pohledu na skutečnost. Myslím, že kvalitní literatura je na to jedním z nejlepších protiléků.
Na čem teď pracujete?
Už se mi pomalu sbírají poznámky na novou prózu, ale to bude ještě běh na dlouhou trať. Jinak teď se scenáristou Vojtou Maškem a kreslířem Markem Pokorným intenzivně pracujeme na grafickém románu, který se zabývá žurnalistickým prostředím – způsobem, jakým se budují a „pěstují“ velké mediální kauzy. Nechci předbíhat, ale myslím, že to bude velká věc.

INSPIRACE

knihy

Ukázka z knihy
Marka Šindelky
Mapa Anny

Představení začíná
Začalo to velmi tělesně. Tepem srdce, zpocenými dlaněmi, suchem v ústech. Sedím v hedvábí, v semiši, v drobných pichlavých chloupcích, v takovém jakoby křesílku, zvedá se mi žaludek. Jakási šatna, maskérna, takové to zrcadlo, znáte to, s žárovkama dokola, kecám, žárovky tu nejsou, naštěstí, jenom ne světlo. Sedím skoro potmě. Svíjím se v novotou páchnoucím obleku, v naškrobených látkách, ve vlastní kůži, v kůži vydrhnuté doruda, v šamponem páchnoucích vlasech, v zastřižených nehtech pečlivě vyloupnutých z kožené blanky, která je pořád dokola porůstá. Proč tělo pořád něčím porůstá? Pořád o něco pečovat, to by jeden zešílel, pořád něco krmit, dávat spát, omývat, pěstit, kristepane. Tělo je jak malé dítě. Strašně nesamostatná věc. Tři minuty, dvacet pět vteřin, už to začíná. Už hraje znělka, už tleskají. To je hnus. Měli jste někdy trému? Prý pomáhá zhluboka dýchat. Zhluboka dýchám, jenže po chvíli se mi překrví mozek tak, že málem omdlím. Před očima mi začnou praskat černobílá zrnka, zrnění – znáte zrnění? Je to jak ve staré televizi: takové to šero, co se hemží mezi programy, tohle je stejné, jako by tělo naladilo špatný kanál, musí to být něco v nervech, špatná cesta, praskot, cítíte to v nose, takový elektrický smrad, jiskry v mozku, tma, začal mi brnět spodní ret, pak celá levá půlka tváře, šlehá to do rukou, do bříšek, začaly mi fosforeskovat otisky prstů. Cítíte to taky? Rozumíte mi?
„Tak ještě pro jistotu nos,“ řekla maskérka, která se právě vynořila z mžitek, rozsvítila. U stropu v trubici zacinkalo tekuté světlo, začala mi pudrovat tvář.
„Cítíte to taky?“ hlava mi brní.
„Co?“ nechápe ta bába.
„Elektřinu,“ řeknu, „brní mi jazyk, nemůžu mluvit,“ vysvětluju, ale ženská už je dávno pryč.
V ústech mám pečlivě vyčištěné zuby, opírám se o ně jazykem, dotýkám se vnitřní strany tváří. Je jazyk vnitřnost? Není? Kdo se v tom má vyznat. Všechno je suché. Tři minuty. Tleskají. Kde jsme to skončili? Jazyk! Víte, co je to jazyk? Touhle vnitřností se tvarují slova, to je něco tak odporného, rozumíte mi, slova. Proč slova vznikají v mase? Pohybem svalu. Dvě minuty padesát. Měli jste někdy trému? Prý pomáhá myslet na něco pěkného. Jenže já v sobě cítím pohyby vnitřností, především srdce, které jakoby kopulovalo s nějakým jiným orgánem. Pohyb srdce, to není nic příjemného, nemyslete si, vůbec se to nedá zastavit. Dvě minuty dvacet dva. To je konec. Je to vlastně dost ponižující věc, taková tréma, jako by vás někdo usvědčil z vlastního těla, rozumíte mi, jako by vás přistihl při špatnosti, při trapném pobývání ve vlastním těle: vyjděte ven s rukama nad hlavou! Všechno, co řeknete, bude použito proti vám – to je moc pěkná věta. Můžete mi prosím vás vysvětlit, kdo nás tohle naučil? Kdo nám sebral pohodlné pobývání v hmotě? Co bych dal za to moct se ve svém těle rozvalit jak v obýváku. Před sto miliardami let vznikl bůh, pak stvořil svět a tak dál, to je všechno vědecky dokázané. Ale kdo vymyslel duši, zůstává záhadou. Všimli jste si, že slovo duše vzniklo v mase, pohybem svalu? Měli jste někdy trému? Minuta padesát osm. Prý pomáhá soustředit se na dech. Jenže dech, když se to vezme kolem a kolem, je něco tak odporného, že to nemá obdoby. Dech vás hned usvědčí z plic. A myslet na vlastní plíce, to je opravdový děs. Není úplně zdravé to rozpínání a smršťování. Nevím, jak jste vzdělaní v biologii – já dost, čtu National Geographic – plíce jsou podle odborníků z oklahomské univerzity celé zmuchlané, mají takové jakoby záhyby, tvrdí odborníci, rozumíte mi, kdyby je někdo roztáhl, budou velké jak fotbalový stadion, a z tak ohromných ploch uvnitř mého vlastního těla se mě zmocnila už úplná závrať. Nesmíte se mi divit. Minuta čtyřicet pět. Jako každý inteligentní člověk mám sklony k neurotismu, hypochondrii a jiným preciznostem.
Už jsem se zmínil, že tu se mnou sedí žena? Přesněji dívka. Sahá na mě. Vidí, že mi není dobře, tak na mě sahá. Hladí mi hřbet dlaně a usilovně mlčí. Jako bych seděl v lánu kopřiv, přátelé. Ty doteky jsou jak nějaký plevel. Mně bude čtyřicet, jí sedmnáct a tři čtvrtě (a dva dny). Náš vztah je založen na velmi hlubokých fyzických základech. Jenže teď se to jaksi nehodí, my spolu téměř nemluvíme, a když mluvíme, nedá se to poslouchat, protože jsme zamilovaní, rozumíte mi. Jenže teď jdou city stranou. Ty doteky vás tak akorát usvědčí z vlastní kůže. Je to nesmírně trapné. Nevím, jestli jste si toho někdy všimli, ale kůže je prorostlá nervama jak vepřová kotleta. Já jsem člověk systematicky vzdělaný v biologii, a je dokázáno a experimentálně potvrzeno vědci z univerzity v Mukačevu, že v jediném člověku je tolik nervů, že kdyby se natáhly za sebou, tak by ten špagát dvaapůlkrát obtočil zeměkouli. Představte si, jaké možnosti v člověku dřímají. Zavírám oči, protože je mi zle, bořím se hlouběji a hlouběji do toho pichlavého křesla, do semiše, hlava se mi točí, jako bych se skutečně navíjel na celou planetu. Minuta třicet. Moje krásná infantka mi hladí ruku, myslím na smirkový papír, na pilku s velmi jemnými zoubky, nervy pod kůží bělostné jak špagety, potlesk sílí.
Všechno se obrací naruby, je to hrůza z druhých, rozumíte, hrůza z lidí v celé nahotě, sál plný očí, už tleskají, slyšíte? Deset tisíc očí namířených jak kulomety, biologické kulomety se zpětným chodem, vysavače obrazů. Namnoží vás v hlavách tisíců lidí, přesunou vás do jejich nervové soustavy, do jejich paměti. A paměť, jak zjistili vědci na univerzitě v Horní Plané u Mariánských lázní, to jsou všeho všudy chemikálie a elektřina. Mně se vůbec nechce do hlav, do masa a nervů svých bližních. Ani za mák se nechci stát součástí jejich fyziologických pochodů, protože jak tu tak sedím, nevidím opravdu jediný rozdíl mezi pamětí a zažíváním. Trávení obrazů, gest, společenských úkonů. Minuta dvacet tři. Sedím jak Lajka ve vesmírném modulu těsně před tím, než toho důvěřivého psíka dobří lidé navždy vystřelili do mrazivých hlubin kosmu. Jsem na tom hůř, dámy a pánové, já dobře vím, co přijde, nevěřím nikomu, nikdy už nebudu.

© Marek Šindelka: Mapa Anny
Nakladatelství Odeon, 2014: 136 stran

Anotace
Nový povídkový soubor Marka Šindelky obsahuje deset textů, které se vzájemně prostupují: jsou semknuté, prorostlé. Jejich protagonisté se opakovaně objevují a mizí, pohlížíme na ně z různých perspektiv, očima jiných figur.
Tématem předešlé autorovy sbírky Zůstaňte s námi byly vztahy: milostné, milenecké, rodinné. Stejně tak vztahy zničené, vyčpělé. Tímhle směrem se Marek Šindelka vydává i v nových textech – je však intimnější i přímočařejší, povídky jsou smyslné i smyslové: Nestyď se, Anno, v tobě je celý svět, celý vesmír, v každém milimetru tvé kůže je nekonečno – políbil jsem ji na nekonečno – Anno, lásko, vyprávěj mi o sobě, napíšu o tobě knihu…
Nahlížíme do vztahů, které byly kdysi krásné, ale už nejsou, něco se v nich zlomilo, anebo se nedařily od počátku, ale aktéři o tom neměli tušení. Poslední noc, poslední dějství. Nebezpečné vztahy v přímém přenosu.

 

Mapa Anny na bux.cz

V Šindelkových povídkách má česká literatura na několika stránkách splněno (8.10.2014, art.ihned.cz)

Přidal: Odeon | V kategorii Ohlasy | 13-10-2014

0

Mapa AnnyPodle nové knihy Marka Šindelky nazvané Mapa Anny se dá dojít až někam do nejzajímavějších koutů současné české literatury. Mikropříběhy z předchozí Šindelkovy povídkové sbírky Zůstaňte s námi se v Mapě Anny mění na makrofotografie gest, tváří a doteků. A také každodenního, civilizovaného světa. Toho, který nás důsledně zabavuje zbytečnostmi a jako koncentrované savo tak zbavuje masa a krve.

Je možné to alespoň pojmenovat, popsat. Jenže samo odhalení k nápravě nestačí. Změna je vlastně téměř nemožná. Zmizelo by tak příliš mnoho věcí, na kterých jsme už těžce závislí. Co když už jen vědět o nebezpečí je maximum? Vědět o nebezpečí a hlídat si intenzitu a množství špatných návyků a tiků, které už jsme pobytem v rozmazlující „lidské zoo“ pochytali. Na povrchu čisťouncí a značkoví, mobilní a načipovaní, vevnitř rozpínající se dutina.

Pokračovat ve čtení recenze na www.art.ihned.cz

Mapa Anny na bux.cz

Spravedlivý soud (9.10.2014, Právo)

Přidal: Odeon | V kategorii Aktuality ze světa knih, Ohlasy | 13-10-2014

0

mcewan_ian[nad knihou]

Jako by v západní postmoderní literatuře po konci dějin nebylo možné nalézt velké příběhy. Zaznamenání hodní vypravěči se buď obracejí do minulosti, nebo přicházejí z Orientu či jiných civilizačně odlišných kultur a těží napětí ze střetů se západními pořádky. Jinak je soudobá literatura zabydlena ubožáky.
Postavy se v ní mátožně potácejí, trpí úzkostmi, oslňuje je denní světlo a trápí nevrlé úřednice v bance, příliš vysoký podíl éček v chlebu a další problémy prvního světa. Hrdinům nezbývá, než se zabývat sami sebou, protože jen z nich samých pramení jejich konflikty.
Třináctý román Iana McEwana The Children Act (česky doslova Zákon o dětech, Jonathan Cape, London 2014), který v září vyšel v Británii, nám ale díkybohu přináší hrdinu, resp. hrdinku, kterou vystaví skutečnému příběhu s konstrukcí antického dramatu. Fiona Maye je zasloužilou soudkyní Nejvyššího soudu, která rozhoduje o komplikovaných případech v oboru rodinného práva, často doslova o životě a smrti. Profesionálně, rutinně, avšak nikoliv mechanicky vynáší racionálně podložené rozsudky, jejichž účinek má vždy sledovat v první řadě blaho dítěte.
Román, jehož rozsah sotva přesahuje formát novely, začíná v okamžiku, kdy se rodí i banální, avšak o nic méně bolestný manželský konflikt devětapadesátileté Fiony. Ve stejnou dobu rozhoduje případ, jaký se v anglosaském světě vyskytuje poměrně běžně: talentovaný a krásný Adam je postižen smrtelnou chorobou, ale z náboženských důvodů odmítá transfúzi, která mu může zachránit život. Protože dosud nedosáhl věku 18 let a zároveň je léčba proti vůli pacienta trestným činem, rozhoduje tyto případy soud.
Fiona, sama bezdětná a zmítaná manželskou krizí, se proti běžným i vlastním zvyklostem rozhodne navštívit Adama v nemocnici, kde dojde k nekonvenčnímu setkání, které má mít pro oba nedozírné následky. Soudkyně vynese rozsudek a stejně jako v biblickém rčení „pouštěj chléb svůj po vodě, po mnoha dnech se s ním shledáš“ i zde se ukáže, že každé rozhodnutí s sebou nese jistou odpovědnost, které se nelze zříci ani za zdmi soudní síně.
V létě 2014 bylo zpravodajství podle McEwanových vlastních slov nejtemnější, jaké pamatuje, ať už se jedná o dění na východní Ukrajině, události v britském Rotherhamu, severním Iráku či epidemii eboly v západní Africe. Právě zprávy ho prý odvádějí od psaní. A nejen že patří k jejich pravidelným konzumentům, zároveň nezůstává stranou. Opakovaně veřejně kritizuje militantní islámský fundamentalismus, angažuje se v izraelsko-palestinském konfliktu nebo vystupuje na obranu svých kolegů (kupříkladu Roberta Saviana, autora knihy Gomora o neapolské mafii) i lidí mimo obor (jako v případě Sakineh Mohammadi odsouzené v Iránu za nevěru k ukamenování). Je v pravém slova smyslu angažovaným autorem, a zrovna tak se McEwanovy knihy neodehrávají ve vzduchoprázdnu, ale odrážejí soudobý svět. V případě nejnovějšího románu je to překvapivě přetrvávající a v některých případech v západním světě úporně rostoucí úloha náboženství, které dokáže na soudobou poptávku po hodnotách dávat jednoduše srozumitelné odpovědi.
McEwanovy texty jsou věrohodně zabydlené, smyslově velmi sugestivní, mají filmovou přesvědčivost a kadenci (zfilmování románu The Children Act se dramatičností i přímočarou zápletkou doslova nabízí). I proto je tento držitel Bookerovy ceny tak úspěšný, a někteří ho dokonce nazývají „nejmilovanějším britským spisovatelem“. Autor vás provede soudním procesem i předsálím, ukáže vám všechny hrdinčiny zvyklosti, oblečení včetně podšívky, poukáže na nepravidelnosti v jejím dechu i chuť vína, které pije. Není žádný div, když na poslední stránce toho majstrštyku zjistíme, že nás přemohlo pohnutí.

Autor: Bianca Bellová

Knihy od Iana McEwana na bux.cz