To nejlepší ze světové literatury

Murakami skládá poctu Richardu Wagnerovi (18.11.2016,... Ve třetí, v Česku a dalších zemích Evropy samostatně vydané povídkové knize Útok na pekárnu, která je jinak součástí širší prózy Televizní lidé, skládá...

Celý článek >>>

Bojuju, a tedy ještě jsem (15.11.2016, Lidové noviny) Novinka Terezy Boučkové (* 1957) Život je nádherný volně navazuje na její nejúspěšnější knihu, dokumentární/deníkový román Rok kohouta. Ten vyšel roku 2008...

Celý článek >>>

Affinity Konar: Mischling (7.11.2016, art.ihned.cz) Jednoho dne jsme vznikly. Moje dvojče Perla a já. I když, lépe řečeno, Perla byla stvořená a já se od ní odštěpila. Vytlačila svůj obrys do lůna a já její...

Celý článek >>>

Boučková se v próze Život je nádherný jeví spíš... Když v roce 2008 vydala Tereza Boučková prózu Rok kohouta, stal se z ní trochu nečekaně bestseller – žádná z předchozích knih zkušené autorky se předtím...

Celý článek >>>

CHILLI A FINSKÉ EUSISTOKRATICKÉ PODIVNO (20.10.2016,... Finská autorka Johanna Sinisalo je místnímu čtenáři již známá z překladu jejího prvního, dnes již kanonického románu Ne před slunce západem (česky 2003),...

Celý článek >>>

Murakami skládá poctu Richardu Wagnerovi (18.11.2016, Právo)

Přidal: Odeon | V kategorii Ohlasy | 21-11-2016

0

006_bigVe třetí, v Česku a dalších zemích Evropy samostatně vydané povídkové knize Útok na pekárnu, která je jinak součástí širší prózy Televizní lidé, skládá japonský spisovatel Haruki Murakami poctu Richardu Wagnerovi. V jeho pojetí totiž tóny Wagnerovy hudby zabraňují páchání násilí a mění lidské osudy.

Kniha v sobě snoubí dva povídkové texty. Oběma provází muž, kterého sužuje nezvladatelný hlad. První text je jakýmsi fragmentem, mihnutím se v okamžiku, kdy se svým komplicem čelí hladu tak strašlivému, že nemohou jinak než s rozhodnutím vraždit přepadnout pekárnu. Do lehce apokalyptické atmosféry Murakami vnáší morální aspekt, v němž postavy trvají na své zločinecké dráze a odmítají milodary majitele pekárny. Právě Wagnerova hudba se stane motivem, který zaručí pekaři život i ukojení hladu lupičů.

Druhý text je vzpomínkou na onu loupežnou událost, zamženou a dávno zapomenutou, kterou oživí další nezvladatelný atak hladu, tentokrát spojený s počátkem manželství. I tento noční hlad, při kterém je hrdinovi komplicem jeho žena, končí přepadením, tentokrát restaurace McDonald’s.

I v této knize Murakami flirtuje s pro něj příznačným žánrem magického realismu. Do poměrně strohých, věcně vyprávěných, zoufalostí čpících pasáží infiltruje snové pasáže, hrdinovy vidiny, v nichž se ocitá na lodi kdesi uprostřed oceánu.

Útok na pekárnu nespadá k Murakamiho propracovaným románům s do detailu promyšlenou psychologií postav. Jde o útržkovité texty, zanechávající na čtenáři svíravý dojem. V knize je stejnou měrou důležitý text jako i ilustrace.

Tvrzení, že jde více o umělecký počin v jeho komplexnosti, potvrzuje i fakt, že kniha je vyvedena v neobvyklé typografii za použití zeleného písma.

Haruki Murakami: Útok na pekárnu Odeon, překlad Tomáš Jurkovič, 80 stran, 249 Kč

Hodnocení 80 %

Autor recenze: Lucie Zelinková

 

Útok na pekárnu na bux.cz

Bojuju, a tedy ještě jsem (15.11.2016, Lidové noviny)

Přidal: Odeon | V kategorii Ohlasy | 16-11-2016

0

zivot-je-nadhernyNovinka Terezy Boučkové (* 1957) Život je nádherný volně navazuje na její nejúspěšnější knihu, dokumentární/deníkový román Rok kohouta. Ten vyšel roku 2008 a prodalo se jej několik desítek tisíc.

 

Letošní svazek asi nemá takový obchodní ani diskusní potenciál jako Rok kohouta, v němž autorka podala zprávu o dosti marné – schematicky řečeno – výchově dvou osvojených romských chlapců.

V Roku kohouta Boučková vymezila popsaný čas podle jednoho z těch údobí, které je dle čínské astrologie „rokem kohouta“; konkrétně šlo o fázi mezi 9. únorem 2005 a 27. lednem 2006. Ve svazku Život je nádherný rovněž běží o dvanáct měsíců – mezi Vánocemi 2010 a vánočními svátky následujícího roku. Spisovatelka si tedy nyní nechala od dění větší odstup než „minule“. Možná čas mezi jedněmi a druhými Vánocemi Boučková obtížněji dobývala z paměti, rekonstruovala z poznámek, tvořila do vyprávění. Dalo by se to pochopit, protože v Roku kohouta dějový tah „zajistily“ jednoznačně dramatické události v autorčině rodině: osvojení romští chlapci dorostli plnoletosti a s náhlostí a intenzitou vybuchlé sopky se urvali ze sociálních norem a pout, které se jim spisovatelka s manželem léta a léta snažili předat.

V knize Život je nádherný, při jehož četbě se pochopitelně bude mnohem snáze orientovat ten, kdo zná Rok kohouta, se takový destruktivnětažný motor nevyskytuje. Ale ne že by se ve vymezeném údobí nestalo nic, co by na způsob dláta neodštíplo další kus ze životní hmoty a energie Boučkové, co by nepřispělo k tvarování její existenciální cesty.

Romští adoptovaní synové – v knize nesou jména Patrik a Lukáš, obecně tu platí, že některá jména jsou Boučkovou románově změněna, některá jsou skutečná, některá autorka scukla na „autentickou“ iniciálu – se po delší době stahují k rodině, kterou před lety brutálně vycucli a opustili. Ale manželé Boučkovi se nájezdům ztracených a zatracených dospělých synů a jejich dívek brání – tedy zejména Tereza, zatímco Marek (autorčin manžel se ve skutečnosti jmenuje Jiří) je měkčí, smířlivější. Autorka, respektive správnější je říkat vypravěčka, neboť běží o román, jakkoliv prosycený ověřitelnými reáliemi, se již nechce nechat vtáhnout do vysilujícího potýkání se s živly nerespektujícími hranice soukromí, majetku, ochoty pomoci. Patrik a Lukáš berou a sají, co to jde a co se dá; hlavně když to nic nestojí, zejména námahu a soustavnou práci. Existence Patrika a Lukáše je zoufalá, bezperspektivní a ani zplození potomka a otcovství u nich na tomhle přístupu nic nemění.

Za základní téma svazku Život je nádherný lze označit odliv životních sil, jemuž je vystavena vypravěčka. Pozoruje jej jednak na sobě samé, na tom, kolik ještě vydrží, kolik sil je schopna a ochotna do čeho investovat, jakou má a nemá psychickou a fyzickou odolnost; jednak odliv pozoruje a zažívá u druhých a s druhými, především a zejména se svou maminkou, u níž rychle progreduje Alzheimerova choroba. Vypravěčka se nachází v sendvičové konstelaci, kdy z jedné strany si vyžaduje pozornost její vlastní rodina a domov, neboť manžel se provozu zúčastňuje jen zcela nezbytně, pouze tolik, aby nic neošidil v práci a nepřišly zkrátka jeho záliby, z druhé strany vypravěčku tlačí matčin stav. Matka na rozdíl od vypravěčky žije v Praze, z bytu ve čtvrti Smíchov se stará paní odmítá hnout, a vypravěččini sourozenci bydlí v zahraničí. Takže přejezdy sem a tam, telefonáty, zařizovačky, nervy, co maminka, ztrácející paměť, zase vyvede.

 

Nikoliv o blbostech Život je nádherný nemá ten drajv a tu štiplavost, co Rok kohouta; drajv vyvěrající ze šoku, ze zásahu explodující živelnosti. Když se v novince po několika desítkách tiskových stran trošku utlumí „nájezdy“ nevlastních romských potomků, autorka od příběhu přechází k více registrujícímu, téměř deníkovému zaznamenávání. Při tomto „deníkaření“ se románovost a narace přece jen zplošťují a některé autorčiny doslovující či umanuté komentáře by nebylo od věci vyškrtnout v zájmu zachování jisté kvality vyjadřování a uvažování. (Naprosto zbytná a nevýmluvná je třeba poznámka, že „o trvalé vytetování reklamy na čelo projevilo zájem 263 Čechů, to je o 21 víc než těch, kteří kdysi měli odvahu být v patnáctimilionovém Československu signatáři Charty 77“. Skutečnost: první várka podpisů na přelomu let 1976/77 skutečně činila 242 podpisů, ale celkově CH-77 signovaly necelé dva tisíce občanů).

Výhrady vůči tomu či onomu, co Tereza Boučková napíše, jak to formuluje, vyplývají z osobního nastavení a vnímání, ale alespoňumě nezatlačují vklad vložený do knihy Život je nádherný, její grunt a klad, jímž je setrvalá a poctivá snaha neúhybně se vyrovnat s tím, co život přináší a čas bere. Boučková byla co do prozaického výrazu větší experimentátorkou v době svého mládí, než je nyní, v době zralosti. Teď je velmi čitelná a čtivá, aniž by publiku podlézala nebo se předváděla, co všechno prožívá.

V závěrečných několika desítkách stránek Život je nádherný nabírá opět na tempu a graduje. Vypravěčka se vůči vyžírkovským Patrikovi a Lukášovi již naprosto vymezuje, říká „dost!“. Komunikace s maminkou je den ode dne složitější. Přítelem maminky kdysi byl V., tedy Václav Havel, který na konci toho mezivánočního údobí umírá a není úplně zřejmé, nakolik to maminka vnímá, nakolik to její děravějící mysl zachytává. Havlovou smrtí něco končí nejen ve společnosti, ale i ve vypravěččině životě – už proto, že exprezidenta osobně znala v době disidentství. Terezu to všechno hodně bolí, avšak má to cenu. Život je nádherný.

Autor: Josef Chuchma

Život je nádherný na bux.cz

Affinity Konar: Mischling (7.11.2016, art.ihned.cz)

Přidal: Odeon | V kategorii Ukázky | 10-11-2016

0

mischlingJednoho dne jsme vznikly. Moje dvojče Perla a já. I když, lépe řečeno, Perla byla stvořená a já se od ní odštěpila. Vytlačila svůj obrys do lůna a já její podpis napodobila. Osm měsíců jsme se vznášely v amniotické chumelenici, dva růžové palčáky uložené v matčině výstelce. Neuměla jsem si představit nic velkolepějšího, než byla naše báječná společná děloha, ale jakmile se nám proklubalo lešení mozkových spojů a dovyvinula se slezina, Perla chtěla poznat ten další svět. Načež se s novorozeneckou kuráží vyplivla z naší matky ven.

I v tomhle nezralém věku si Perla libovala v promyšlených žertících. Ujišťovala jsem sama sebe, že je to jen jeden z jejích vtípků, že co nevidět bude zpátky a vysměje se mi. Ale když se Perla nevracela, vyrazilo mi to dech. Byli jste někdy v situaci, kdy by se vaše lepší část nechala unášet neznámo kam, bůhvíjak daleko? Pokud ano, jistě je vám známo, co za takových okolností hrozí. Nejdřív mi vypověděl dech, pak se přidalo srdce a můj mozek zatím pádil zmítaný nepředstavitelnou horečkou. Ve své plodové růžovosti jsem hleděla do tváře pravdě: bez ní by ze mě byl jen ničemný odštěpek, člověk neschopný lásky.

Pokračovat ve čtení ukázky na www.art.ihned.cz

Mischling na bux.cz

Boučková se v próze Život je nádherný jeví spíš jako blogerka, ale závěr knihy je náramný (27.10.2016, Hospodářské noviny)

Přidal: Odeon | V kategorii Ohlasy | 08-11-2016

0

zivot-je-nadhernyKdyž v roce 2008 vydala Tereza Boučková prózu Rok kohouta, stal se z ní trochu nečekaně bestseller – žádná z předchozích knih zkušené autorky se předtím takového věhlasu nedočkala. Nyní vydaný autorčin titul Život je nádherný na Rok kohouta přímo navazuje.

Důvody, proč Rok kohouta zaznamenal takový úspěch, byly jistě i mimoliterární, protože Boučková píše převážně o sobě. Kniha líčila smutné vyústění toho, co se ještě v optimistických tónech objevilo ve filmu Smradi, k němuž Boučková vytvořila scénář. Tedy ztroskotání jejích snah dovést výchovu dvou adoptivních romských synů k úspěšnému konci.

Oba kluci nakonec skončili na ulici jako povaleči, narkomani a zloději, přičemž nejčastějším terčem jejich krádeží byli – jak to tak u závislých bývá – příbuzní a kamarádi. Boučková se nicméně navzdory této trpké zkušenosti nepřiklonila k nějakým rasistickým zjednodušením, možná i proto, že se z ní takzvaně „vypsala“.

Nová próza Život je nádherný na Rok kohouta navazuje formálně – opět jde o svého druhu deník odehrávající se v průběhu roku 2011, byť zápisky nejsou datované – i tematicky. Boučková znovu líčí příběhy své rodiny, přičemž v centru pozornosti je tentokrát její devětasedmdesátiletá matka trpící pokročilým stadiem Alzheimerovy choroby.

Zmatená, zapomnětlivá, důvěřivá, ale občas také nesnesitelně tvrdohlavá paní se tak stává snadným terčem právě pro adoptivní vnuky a jejich partnerky. Ti využívají ženiny osamělosti, dobrosrdečnosti i špatné paměti, aby ji vyjídali ve všech významech toho slova.

Tato paní ale byla v sedmdesátých a osmdesátých letech také oslnivou krasavicí, do níž se zamilovali přední disidenti, počínaje Pavlem Kohoutem až po Václava Havla.

Právě Havlova pokročilá nemoc i smrt a Boučkové vzpomínání na jeho vztah s matkou tvoří poslední, nejsilnější třetinu prózy.

V ní se potkávají momenty patetické s ironickými – například když stará paní v atmosféře tryzen za zemřelého Havla prohlásí, že její největší životní láskou byl a je kocourek. O pár stránek předtím ostatně Boučková líčí urputnou, psychicky i fyzicky vyčerpávající tahanici a hádku, kterou se svou matkou svedla nad kočičím záchodem.

Aby byla autobiografická próza něčím víc než jen nějakou autoterapií, musí obvykle splňovat jednu ze dvou podmínek: buďto se autor vyjadřuje podmanivým básnickým jazykem a pronikavým viděním světa a společnosti (jako Diviš, Hanč či Zábrana), anebo je jeho život dostatečně zajímavý, což platí zejména o Českém snáři Ludvíka Vaculíka.

Právě k němu se Boučková vztahuje, v knize z něj cituje a zjevně má ambice se „Snáři“ přiblížit. Bohužel zejména v první části knihy onu podmínku zajímavého života příliš nenaplňuje: píše o trablech svých zvlčilých synů (ale to už se jen opakuje), o zhoršujícím se matčině stavu a lhostejnosti úřadů, prokládá to nápaditě zvolenými citáty a výpisky z četby, poněkud banálními komentáři poměrů na české politické scéně a obecně ve společnosti i nepříliš záživnými všednodenními událostmi, které se obvykle točí kolem procházek se psem.

Dokud nedojde ke kontrastu celonárodního smutku, jehož mnohé projevy Boučková nekompromisně odhalí jako pokrytecké, s bezstarostnou amnézií autorčiny matky, ženy, ke které měl Havel svého času nejblíže ze všech lidí, je Boučkové kniha plochá, jednorozměrná, psaná jakoby ze setrvačnosti.

Boučkové styl je jednoduchý a věcný, a jakmile od niterně prožívaných intimních dějů uhne k obecným, vycházejí z toho klišovité úvahy blízké amatérským blogerům, případně zkratkovité soudy nad uměleckými, především literárními díly. Mnohé pasáže prvních dvou oddílů působí sebestředně a vatovitě. Ale jak praví přísloví – konec dobrý, všechno dobré. A Tereze Boučkové se závěr – velmi dojemný, ale přesto působivý, navíc pointující na první pohled dost patetický název knihy – vydařil náramně.

Autor článku: Pavel Mandys

Život je nádherný na bux.cz

CHILLI A FINSKÉ EUSISTOKRATICKÉ PODIVNO (20.10.2016, Tvar)

Přidal: Odeon | V kategorii Ohlasy | 08-11-2016

0

jádro slunceFinská autorka Johanna Sinisalo je místnímu čtenáři již známá z překladu jejího prvního, dnes již kanonického románu Ne před slunce západem (česky 2003), vedle něhož byly do češtiny převedeny ještě tři její povídky. Jde o spisovatelku neodmyslitelně spojenou s fenoménem „finského podivna“, zvláštního, vnitřně velmi různorodého žánru: jedná se o jakousi kombinaci realistického vyprávění s nadpřirozenými, mytickými nebo mysteriózními prvky blízkými sci-fiči fantasy, tradičním žánrům fantastiky. Nestačí-li nám to, můžeme si přečíst doslov k recenzovanému titulu či k finské antologii Lesní lišky a další znepokojivé příběhy (2016).

Děj románu Jádro Slunce (2013) se sice odehrává v současném Finsku, přesto je to Finsko fiktivní, „eusistokratické“. Společenskohistorický vývoj ve 20. století se v knize ubíral poněkud jinými cestami než ten skutečný. Důsledným uplatňováním principů rasové hygieny včetně sterilizací došlo k vyšlechtění kýženého typu ženy, kterým je tzv. eloj, většinou plavovláska, jejímž jediným úkolem je sloužit mužům a starat se o rodinu a možná ještě o svůj vzhled, což obnáší přehnané používání kosmetiky. Po ukončení vzdělání v ústavu pro ně určeném vstupují eloje na regulovaný partnerský trh. Vadou na kráse Finské eusistokratické republiky je jen to, že se stále ještě občas narodí i tzv. morlokové, obvykle tmavší ženy inklinující ke vzdělání a poznání. Ty jsou sterilizovány (oficiálně jsou neplodné „přirozeně“) a poté využívány k práci. Ve folklorní písni si lyrický subjekt povzdychává: „Ach, proč jsem se narodila jako morlok, proč nejsem elojí? Vždyť milý můj o morloka nedbá, miluje jen ji.“ (s. 146). Tuto terminologii si Sinisalo vypůjčila od H. G. Wellse; dominantním typem muže je zase maskul, ovládající a řídící, a odchylkou pak marginální, tzv. minusový muž.

Od dob prohibice ve Finsku (jež v letech 1919-1932 skutečně existovala a velmi ovlivnila charakter společnosti, ač se o ní Dějiny Finska Jutikkaly a Pirinena přeložené do češtiny vůbec nezmiňují) se navíc státní úřad důsledně stará o zdraví občanů: není povolena konzumace jakýchkoli nezdravých potravin či nápojů. Používání počítačů či mobilních telefonů je pro škodlivost záření zakázáno, maximálně jde volat z telefonního automatu. Od tzv. hedonistických států úpadku (tedy zbytku Evropy), které takto regulovány nejsou, je Finsko co možná nejvíce izolováno -a proto občané potajmu sledují estonskou televizi s fascinujícími záběry nabídky zboží plného nezdravého cukru a tuku (mimochodem za dob Sovětského svazu to bylo přesně opačně: Estonci sledovali televizi finskou). Na druhé straně, státní loterie dokáže dovednou manipulací vést občany k bezhlavému sázení: tato závislost úřadu nevadí, ale je naopak využívána.

Děj je vystavěn na příběhu sester Vanny (či Very) a Manny (či Miry). Vanna, skrývající své morloctví a předstírající elojství, pátrá po záhadně zmizelé mladší sestře, typickém eloji – na tom stojí „detektivní“ linie příběhu. Starší sestra, která mimo jiné dokáže rozpoznat nálady osob podle vůní, je v podstatě narkomanka, „kapsaicinofilka“: užívá zakázané chilli (často i poněkud intimnější aplikací), které zároveň společně s partnerem Jarem prodává na černém trhu. Pěstuje jim ho jakási sekta, gaiské bratrstvo, které navíc zušlechťováním chilli, vedoucím až k dokonalé odrůdě „Jádro Slunce“ (odtud název knihy), usiluje o výrobu látky, která přes vyvolání bolesti navodí stav extáze či transu a tím i vyšší poznání. Přitom všichni žijí pod neustálým strachem z udavačů a ze zásahu státních orgánů. Vanna s Jarem pak budou chtít systému uniknout z Finska do zahraničí. Podaří se?

Kniha má dva hlavní vypravěče, a stejně jako ve svém prvním románu prokládá autorka hlavní linii vyprávění dalšími texty. Jedná se o úryvky z výkladových slovníků či programových spisků, (pseudo)odborné literatury, různých návodů, slohových prací, reklam a komerčních sdělení, eusistokratických zákoníků, výslechových protokolů, pohádek a romantických povídek, předvolání, ale i lidových písní či říkánek. Tyto útvary jsou buď mírně pozměněné, anebo zcela fiktivní. Velký kus první části románu tvoří dopisy Vanny Manně, seznamující mj. s tím, jak se v eusistokracii žije.

Michal Švec nazývá v doslovu román stylově vyzrálým textem. Na tvrzení zjevně něco bude: třeba v momentě, kdy čtenář (níže podepsaný) začne považovat zmíněné dopisy za příliš rozvláčné a příběh za vytrácející se, přejde kniha do své druhé části s výraznou dějovou linií, kde dopisy již nejsou. Každopádně, takto formálně bohatý text musel být pro překladatelku jak výzvou, tak zdrojem velmi činorodých her s jazykem – eloj je samozřejmě -ová.

Vystavění dystopického světa si od autorky zajisté muselo vyžádat velkou míru fantazie. Místy jsem sám sebe přistihoval při jakémsi naivním „humoristickém“ čtení, sloužícím k příležitostnému pobavení veškerými absurditami, které s sebou nastíněná společenská konstelace přináší. Mnohem relevantnější bude pro nás samozřejmě náročnější čtení „paranoidní“, při němž se budeme snažit v textu vysledovat varování před totalitárními prvky moderní společnosti. V tomto smyslu je Jádro Slunce značně bohatým textem, který může nabízet řadu interpretací.

Díky své dystopické vizi podřízených elojí, obávaných vzdělaných morloků a nadřízených maskulů je Jádro Slunce feministickým textem s tematikou genderové rovnosti. V tomto smyslu může být překvapující, že přichází právě z Finska, kde se ženská emancipace již docela prosadila (nebo je to snad právě proto?). Vysokoškolského vzdělání v této zemi mj. dosahuje větší procento žen než mužů, a specialisté na genderovou problematiku se již na veřejně pořádaných seminářích začínají vážně zamýšlet nad tím, zda tím marginalizovanějším nemůže někdy být i „první pohlaví“. Knihu bude každopádně určitě číst jinak Fin a jinak někdo ze státu s poněkud patriarchálnějším uspořádáním.

V současné společnosti jsme dnes a denně vystaveni neuvěřitelnému množství manipulací velmi různého typu, ve srovnání s eusistokracií Johanny Sinisalo však působí jako poměrně břídilské. Kreativní autorku by si měl zkusit pronajmout ke svým účelům každý z manipulátorů. Sinisalo vykresluje způsob, jak původně dobré úmysly v péči o populaci vedly uplatňováním totalitárních zákazů k totalitní společnosti. Ano, původně dobré úmysly, protože v současném reálném Finsku se alkoholu vytrvale daří ruinovat lidské životy (velmi frekventované téma tamní literatury) a ve spotřebě kávy jsou Finové na prvním místě na světě (průměrně šest šálků za den na osobu). Není přece jen nějaká regulace na místě, může nás napadnout, a to i jiná než ta současná, tedy cenou a dostupností – alespoň u alkoholu.

V eusistokracii najdeme prvky ze všech možných režimů: problematika rasové (či zde spíše pohlavně-genderové) hygieny by mohla odkazovat k hitlerovskému Německu (Kinder, Küche, Kirche), ale i například k meziválečnému Finsku. V eusistokracii existuje časopis s názvem Budoucnost venkova, který může navozovat paralelu k systému komunistickému, navíc umocněnou snahami o izolaci země od škodlivých zahraničních vlivů (ta mj. v rovině kulturní existovala i ve Finsku 30. let 20. století). Utajované fóliovníky s chilli gaiského bratrstva zase mohou připomenout pěstírny marihuany, které česká policie občas někde objeví. Zajímavá je otázka paralel mezi eusistokracií a moderním evropským státem blahobytu, potažmo severským sociálním modelem nebo přímo Finskem. Interpretace blízká oběma Václavům Klausům a Petru Hájkovi by určitě hovořila o Evropské eusistokratické unii (EEU), uvažující o zavedení spotřebních daní na maso a cukr a nařizující na cigarety ošklivé obrázky (když souvislost mezi nemocemi a kouřením přece ještě nikdy nikdo neprokázal, že…). Na druhé straně komunismus zase tolik nepečoval o zdraví svých občanů a pro eusistokracii mj. není tak důležitá otázka sociální rovnosti: existují sice státní podpory pro nezámožné eloje, drogu chilli, na černém trhu velmi drahou, si však můžou dovolit jen ti, kdo své spoluobčany příjmově dost výrazně převyšují. EU uplatňuje princip „kdo pije a kouří, ať více zaplatí na daních“, ale také přiděluje (škodlivým) alkoholickým nápojům ochranné známky…

Rozvíjení těchto paralel je nakonec stejně neproduktivní jako tvrdit, že k eusistokracii směřuje izolacionistická Velká Británie po Brexitu. Konkrétní země autorka jistě na mysli nemá, jde jí spíše o obecné poselství. Problém není v regulaci samotné, ale v tom, vede-li k totalitě.

Jádro slunce na bux.cz

Vařit mlhu (21.10.2016, Host)

Přidal: Odeon | V kategorii Ukázky | 08-11-2016

0

Skládat kuřecí hřbety se zeleninou a kořením není žádná výhra. Dost to smrdí, přitom se to ještě nedostalo ani do beden. Může za to nadrcený celer s mrkví, který v malém zataveném sáčku podezřele rychle tmavne. Jak si z tohohle může někdo udělat polévku… Na Miladu dnes vyšly zbytky. Stojí v porcovně masa až u zadního pásu, na samém konci výrobní linky, kam putují poslední součástky ze světa kdysi opeřených tvorů. Dál už není nic. Hotovo. Rozsekáno, roztříděno, zváženo. Ani kousek ptáka nepřijde nazmar. Občas se využije i jeho zasněný pohled, to když je potřeba nafotit nové plakáty na boční stěny firemních dodávek. Všechno je zpracováno do poslední mrtě. Jakmile tácek naplněný zadními částmi drůbežích těl zajede do etiketovacího tunelu, stává se z něj zabalená potravina připravená na cestu ke spotřebiteli. Být přítomen složitému zpracovatelskému obřadu, nebo se na něm dokonce podílet se nepoštěstí jen tak někomu.

Milada Vávrová je součástí týmu. Už to budou čtyři roky, co tu pracuje, každý den, a téměř nikdy nechyběla. Je jedním ze čtyř set zaměstnanců místní pobočky podniku. A jako jediná má teď na starost poskládat zadky. Naaranžovat z nich lákavou polévkovou kombinaci, bez éček a lepku, bez zbytků peří, podlitin a nápadných skvrn od sražené krve. Bez řečí. Do polední přestávky zbývá tři čtvrtě hodiny. Jako první budou moci z porcovny odejít ženské vepředu, které okrajují kuřecí prsa a nikdy nemusejí spěchat. Maso si vyndávají přímo z modrých plastových přepravek, které si podle svého tempa samy doplňují a které jim nikam samovolně neodjedou. Potom mohou odejít ti, kterým pás přiváží stehna, křídla nebo čtvrtky. Poslední pás u zdi jede nejdelší trasu a dovézt kusy masa mu trvá nejdéle. Dnes nabízí strojově oddělené kostrče, které se skládají na tácek po třech kusech a o které se nepozorná dělnice může snadno říznout. Jako Kovaříková, která nedokáže udržet pozornost a hned po svačině se píchla mezi palec a ukazováček, prý to dost teklo a musela na ošetřovnu. Tahle bába to tu zkouší už od konce léta a menších úrazů za tu dobu sehrála dvanáct. Kvůli kouření udělá cokoliv, drobná bolest jí za chvilku nikotinové radosti stojí. A vedoucí linky, prsatá, kudrnatá Pavlína, která chodí s nejlepším policajtem ve městě, jí na to neřekne ani pink, proč by to řešila, vedení přece vidí, proč to u její linky nefunguje tak, jak má, a na konci týdne Kovaříkovou propustí, protože jí končí zkušební doba a její další sebepoškozování firmě neprospěje. Ani si nevšimla, že jí ženské odvedle strkají játra zezadu do holínek, vůbec na to nereagovala a její netečnost kolegyně ještě víc podráždila. Každopádně tu teď opět chybí a Milada zvládá zadky úplně sama. U každého pásu musí být minimálně dvě osoby. Vždycky. Každá z jedné strany. Ideálně se pracuje po třech, ale to je luxus, když se nahrnou brigádníci. Naposledy to bylo v září. Teď je konec listopadu. Měsíc před Vánoci je třikrát více objednávek drůbežích specialit a všichni se musejí otáčet.

Milada bere jeden kus za druhým a pracuje za dvě. Umí být přesná a rychlá, je-li to zapotřebí. Na každý tácek se třemi úhledně vyrovnanými kostrčemi pokládá pytlíček s drcenou okořeněnou zeleninou a jeden za druhým posílá na menší vyvýšený pás v úrovni své hlavy. Pod rukama to však neubývá, linku nejde zastavit a některé kosti už odjíždějí pryč a hromadí se u koncové přepážky. U sousedního pásu zrovna postávají tři dělnice, a když pomalý stroj jednou za čas vyplivne dvě kuřecí stehna, všechny po nich rychle hmátnou, aby je umístily právě na svůj rozdělaný tácek. Smějou se těmhle kratochvilným závodům a sprostými vtipy o impotentních mužích překřikují hukot železných strojů. Vedle na maso čekají, Milada nestíhá. Není to spravedlivé, ale vedoucí linky to vidí. A i když Vávrovou z různých důvodů nemusí, rychle jí přidělí pomoc odvedle.

„Tak ukaž,“ vzdychne obrovská vousatá Koptyšová, když se postaví naproti Miladě a svýma tlustýma rukama začne odchytávat kusy na vývar, které si nejspíš už zítra uvaří někde v Polsku.

„Jak si z tohohle může někdo udělat polívku,“ promne miniaturní zeleninový sáček a pleskne ho doprostřed připraveného tácku. Přes pravidelný skřípot strojů ji nikdo neslyší. Tady se může přemýšlet i nahlas a zůstává to jen mezi člověkem a studeným masem. Koptyšová je jako stroj. Velký a starý a spolehlivý. Moc nepřemýšlí a necítí, pouze vykonává. Její pohyby jsou automatické a přesné, jen v jednu chvíli nečekaně otočí hlavu a několikrát kýchne. Pak si musí vlhkou rukou sáhnout pod igelitovou zástěru do kapsy bílého pláště, odkud vyloví papírový kapesník. Ten hned nasakuje kuřecí krví a slizem, který jí ulpěl na dlani, ale je pořád lepší vysmrkat se do tohohle než utírat nos do tvrdého naškrobeného rukávu pláště jako doposud.

Milada mlčky pracuje a myslí přitom na svoje věci. Příliš si neuvědomuje okolí, nepočítá minuty, a možná i proto ubíhá další její směna jako nic. Už dlouho jí vrtá v hlavě, co by měla změnit. Jak Áňu přes zimu zabavit. Letos je to těžší než jindy, holka je náladová a skoro nic ji nebaví. Na hudební nástroj nechtěla hrát nikdy a hystericky se bránila všem ostatním kroužkům, které pořádá dům dětí. Nemá ráda kolektiv, spokojenější je doma u svých kamenů nebo náčrtků. Ale to taky nejde věčně, nemůže být pořád sama, navíc mapy veškerého okolí už má hotové, po svém si překreslila louky, lesy i bažiny, většinu toho si samozřejmě vymyslela, protože které dítě by bez zabloudění prolezlo místní močály… Ale to už je hotové, tím se bavila vloni. Co bude letos v zimě…? Možná by mohla malovat i jiné věci, nejenom klikyháky tajným písmem, mohla by zkusit opravdové obrazy, na velké čtvrtky nebo plátna, pořádnými barvami. Tím by snad šlo mrazivé období přečkat. Pak přijde březen a Áňa zmizí v polích. Milada jí to nezakazuje, i když má o ni strach. Nemůže ji nepouštět ven, má tam svůj svět, do kterého rodiče nepatří. Musí jí věřit, už je dost velká a snad zvládne neudělat žádnou hloupost…

Přijíždějí další kusy masa a Miladu píchne u srdce. Někdy se starý utlumený smutek přihlásí tak rychle a prudce, většinou při vzpomínce na pole za širokou loukou. Je to od nich hodně daleko, ale ona ví, že dcera chodí i tam. Hledá kameny a vejrá do nebe, které je vysoko a daleko, že je nemožné, aby se ho živý člověk dotkl. Rozhodně ne ze země. A vylézt výš by ji snad nenapadlo. Milada se ošije. Přeběhne jí mráz po zádech, ale není to z okolní teploty, která nesmí přesáhnout devět stupňů Celsia, na tu už si dnes zvykla. Vzhlédne od pásu a začne si prohlížet obličeje lidí, kteří ji obklopují. Staré i mladé ženy, zkušené, klidné, hodně hloupé, ale i vychytralé. Některé z nich kradou, maso se ztrácí neustále a potupné kontroly na vrátnici neberou konce. Každý se tu vyskytl z nějakého důvodu. Všichni tu dobrovolně tráví své životy, den co den zavření v chladné hale, připravení nasoukat se do bílých plášťů a pochytat nakrájené maso, rozhodnutí nepřemýšlet, jestli to pro ně osobně má hlubší smysl. Milada se snaží odhadnout, která z dělnic má děti a jak jsou staré. Kolikrát během směny na ně myslí? Mají o ně strach? Nebo už zestárly a nezajímají se o sebe? Jsou tady mezi mrtvým masem, protože se to doma nepovedlo? Tváře starších kolegyň jsou nijaké. Nevykazují hlubší přemýšlení, natož starost nebo strach, jsou otupené a netečné, nehezká povislá těla bez vnitřního obsahu. Nikdo z nich neprožil to, co tehdy v devětadvaceti Milada. Nikoho nečekaně nezalije panický strach, jestli jeho dítě nevylézá na stožár v poli, neboť právě tam je nejblíže mrakům i otci, který se k výchově několik dlouhých let nevyjadřuje. Proto je jako jediný hodný a nedotknutelný. Milada zakašle. Snaží se spolknout hlen, který jí ucpává krk. Právě se naředil i slzami, které nakonec nevytryskly, ale daly se nenápadně spolknout. Otočí se a zachroptí. Pod rukama jí okamžitě přibude dvojnásobné množství masa. Nechala se rozptýlit sama sebou. Áňa je ve škole, řekne nahlas. Proč by nebyla. Je jí dobře. Zanedlouho půjde se třídou na oběd a dostane nějaké sladké jídlo. Něco, co ona doma nevaří, takže bude mít radost. Možná si přidá. Koptyšová s odřeným červeným nosem pokýve hlavou, taky si něco říká sama pro sebe a nikdo jí neodpovídá. Ona už jde v poledne domů a na ničem jiném jí teď nezáleží. Až jí skončí prodloužená směna, půjde si koupit sezamové tyčky a zbytek dne doma prospí.

Ve skladu za skleněnou přepážkou je rušno, chlapi přestávají pracovat a odcházejí na oběd. Stroje stále pracují, linky jedou, ale vzadu už jsou háky prázdné a nedodávají další materiál. Jenom těm zadkům pořád není konec, stále jich přibývá v pravidelném množství, zkrátka to chvíli trvá, než nejdelší trasa dojede do konce. Ženské od sousedního pásu už můžou jít, sundávají použité rukavice a hážou je do připravených košů. Zástěry věší u dveří na věšáky a odcházejí dlouhou chodbou a pak po schodech nahoru zpátky do umývárny v přízemí, kde vytvoří frontu na umyvadla s čistou vodou. Mnohem horší je to v tuhle dobu v kantýně na opačném konci areálu. Tam by Milada nestihla ani dojít, a už by byl konec polední přestávky. Možnost teplých obědů sice mají všichni zaměstnanci stejnou, ale reálně ji využívají pouze lidé z kanceláří.

Dělnice z porcovny sedí v šatně na kovových lavicích, každá před svou skříňkou, a obědvají to, co si přinesly z domova. Komu stačí kafe a cigareta, zastaví se tu jen na minutu a hned už stojí venku na vzduchu, mačká telefon nebo se vybavuje s tím, kdo mu zrovna neleze na nervy. Milada ukusuje studený řízek v chlebu a také odchází ven. Musí zavolat Jardovi a na to chce být sama. Mrholí. Projde podél zdi zakouřeným tunelem svých bafajících kolegyň a jde dál na dvůr. Neměla by se tu zdržovat, je to zakázané, ale jí je to jedno, projednou se to nezblázní… …Anička Vávrová sedí sama v poslední lavici u okna a pozoruje spolužačky vepředu. Za pár minut jim skončí polední přestávka, už mají jen chvilku na to, prohlédnout si donesené časopisy. Holky listujou a hlasitě se smějou, až se na ně kluci otáčejí. Anička má všechno jako na dlani. Taky si může číst, ale raději pozoruje mumraj ve třídě. Zaraženě sleduje škádlení a hašteření, ale nezapojuje se. Nemůže. Ona se neumí takhle smát. Přemýšlí, jestli jí někdy v životě přišlo něco tolik legrační, že by se takhle zasmála. Co to musí být za radost, že na ni tělo reaguje tímhle způsobem. Čemu se pořád řehtají? Gábina to zčásti hraje, to je jasné, schválně na sebe upozorňuje a vychází jí to. Sice doteď neumí vyjmenovaná slova, ale má nabarvenou ofinu a plnou kabelku jakýchsi dámských vložek, které co chvíli někde naschvál utrousí. Taky má internet přímo v telefonu, takže si referát o pohádkových bytostech může připravovat třeba i venku. Kdyby chtěla. Jenže nechce, nemá zájem o učení. Ze všech holek jí to nejvíc sluší. Týna a Markéta se po ní opičí. Moc jim to nejde, obě vědí, že je to strojené, ale nic si z toho nedělají. To tlustá Klára nepředstírá nic. Té opravdu tečou slzy smíchu a musí se držet oběma rukama za břicho. Gábi do ní schválně šťouchne a Klára spadne z lavice na zem, až to zaduní. Další výbuch smíchu. Už se přidali i kluci, ale Aniččin obličej se ne a ne zapojit. Tohle prostě k smíchu není a nutit to nejde. Stejně je každému jedno, co ona tam vzadu právě dělá, jestli se dostatečně řehtá, nebo vůbec ne, nesejde na tom. Navíc se jí párá rukáv svetru a ona za tu nit stále musí tahat. Díra se hrozně rychle zvětšuje, maminka nebude mít radost.

Vyučování je u konce, šesťáci si uklízejí své věci a jdou se převléknout do šaten. Potom odcházejí domů. Většina z nich jde na náměstí, někdo pak pokračuje k nádraží, jiní si posedají na lavičky před trafikou. Anička jde domů s tlustou Klárou, která si nese přes rameno kytaru. Navrhuje vzít to zkratkou, ale Kláře se to nezamlouvá, proč by chodily dolů k řece v tomhle počasí, už teď je šero a brzy padne tma.

„Myslíš, že vodníci fakt existujou?“ zeptá se Anička.

„Myslím, že jenom v těch referátech,“ odpoví tlustá Klára po krátkém zamyšlení a Anička zpomalí. Pak se na kamarádku podívá a usměje se. Klára se taky usměje. Odpověděla jí upřímně, bez známky posměchu, a to Aničku potěšilo. Není to kdovíjak vtipné, ale na pousmání to stačilo.

„A myslíš, že můžou mít děti s normálníma lidma?“ ptá se dál.

„Asi jo,“ opět to poctivě promyslí Klára. „Tvoje máma chodí s vodníkem?“

„Zbláznila ses? Máma chodí jenom do práce, ta nemá na vodníky čas.“ „A ty bys chtěla?“ „Co?“ „Aby měla čas… na vodníky?“ „Nevím. Asi ne. Ale napůl vodnické dítě by mohlo mít nějaké zvláštní schopnosti, ne? Hrozně bych chtěla někoho takového potkat.“

„To by musel umět dýchat pod vodou. A to nejde. Možná by to šlo poznat v létě. Teď v zimě vodníci spí.“

„Určitě se proměňujou v ryby. A jsou suchý, když vylezou z vody.“ „A svítí jim oči?“ „Někdy. A když se doma procházejí s baterkou nebo lucernou, svítí celá řeka do dálky,“ tajemně Anička.

„To je blbost. Lucerna pod vodou nehoří. Pod velkým jezem prý jeden vodník byl.“

„Ten propíchlej? Vidlema?“ naráží Anička na místní pověst.

„Prý utopil jednoho babiččina kamaráda, když byla ještě holka. A jeho táta prý zvedl stavidlo jezu a zastavil řeku. Voda se vylila nahoru do lesů a tam se udělaly močály.“

„Hm, taky jenom pohádky, močály jsou přece úplně jinde!“

„Tak asi byly i tam, já nevím, už si to nepamatuju. Babička si to vymýšlela, když jsem nechtěla spát.“

„Takový vodník asi musí být… pořád hezký… když je nesmrtelný,“ Anička zasněně.

Tlustá Klára vyprskne smíchy. Přišlo jí to vtipné a už nemůže zadržet smích. V těchto dnech jí stačí málo. Řehtá se na celou ulici.

„Vodník smrdí bahnem, ten nemůže být hezký,“ zachrochtá Klára a posune si kytaru na rameni. „Já budu mít děti s Bonem.“ „Vždyť Bono je starej.“ „Ani náhodou, hele,“ vytahuje Klára pohotově z kapsy dívčí peněženku, v níž má za průhlednou fólií obrázek oblíbené kapely. Anička musí uznat, že na ní vypadá Bono Vox jako mladík.

„Ale ty vlasy… vždyť má trvalou jako Gábiny máma. A vůbec tu tvář má takovou šikmou… Je divnej…“

„Je nádhernej! A až budu mít jedničku z angliny, tak za ním odjedu!“ „To asi nepojedeš nikdy…“ Anička vážně a přemýšlivě. „Já vím…“ Klára smutně. Snaží se už takovou dobu, a pořád dostává čtyřky.

„Tak pojedeš i s trojkou…“ padne návrh.

„Já nevím… aby mi rozuměl, víš…“ „No ale jestli se ti tak líbí… Zvířata se taky vždycky dorozumí.“

„Kdybych aspoň jednou dostala jedničku! Co pořád dělám špatně? Už umím tolik písniček nazpaměť! Proč je Jančařka na nás tak zlá! Navíc když doma řeknu, že si na mě zasedla, protože jsem tlustá, dostanu vynadáno.“

„Já jsem taky zase dostala…“ shrne stručně svůj případ spolužačka. Víc o tom mluvit nemusí, tlusté Kláře je jasné, na koho je třídní učitelka nejvíce zasedlá.

„Jančařka masařka,“ Klára.

„Jančařka sračka,“ Anička.

„To se nerýmuje,“ chrochtá Klára a láme se v pase a snaží se udržet rovnováhu, chechtat se s kytarou na zádech není jednoduché. Anička se taky usměje. Možná že nakonec přijde domů s dobrou náladou. A bude to ještě lepší, protože asi uvidí i strejdu Jardu, maminka slibovala, že mu bude volat.

 

***

 

Připravovaná kniha se jmenuje Ke dnu a měla by volně navázat na román Do tmy. V době prvních mrazů na konci listopadu je v močálech na kraji města nalezeno mrtvé tělo manželky lékaře Marka Diviše. Mezi obyvateli i v regionálním tisku se začíná roztáčet kolotoč úvah, spekulací a pomluv. V nedaleké vesnici se vyklopí kamion plný drůbeže, Miluška Bartáková má kontrakce po patnácti minutách, jedenáctiletá Anička Vávrová píše referát o pohádkových bytostech, zatímco její matka Milada vypouští duši u pásu místních drůbežářských závodů. Propukají virózy, třídní schůzky, první adventní nákupy a rodinné návštěvy z povinnosti. Do staré vily na břehu řeky se po letech i se svou matkou vrací Hana Strnadová, která chce přijít na kloub dávné rodinné rozepři. Osudy postav se kříží a praskají jako dráty elektrického vedení mezi stožáry v polích za městem, někdo se marně snaží ke dnu dohlédnout, jiný je tam a ani o tom neví. Vybraná ukázka zachycuje dvě hlavní postavy příběhu – mladou vdovu Miladu Vávrovou, která pracuje jako výrobní dělnice u pásu a marně se snaží skloubit práci s výchovou své dcery Aničky. Ta nemá příliš přátel, straní se kolektivu, ale okolní močály, kam dobrovolně nevstupují ani dospělí, zná jako svoje boty. Nezajímá ji nošení prvních podprsenek, chtěla by raději umět vařit mlhu, rozpozná všechny druhy kamenů a jako jediná z ročníku dokáže chodit za školu, když se mladá nezkušená učitelka začne jejich třídě mstít.

Autor: Anna Bolavá

Díla Anny Bolavé na bux.cz

RECENZE: Bez šíleného smutku by život jindy nebyl tak nádherný (19.10.2016, kultura.zpravy.idnes.cz)

Přidal: Odeon | V kategorii Ohlasy | 08-11-2016

0

zivot-je-nadhernySpisovatelka Tereza Boučková se vrací po osmi letech na místo činu. V právě vydané próze Život je nádherný pokračuje tam, kde skončila ve veleúspěšném Roku kohouta.

Žánrově jde o deník. Hlavní hrdinkou je sama vypravěčka a ta poměrně přesně splývá s reálnou postavou autorky. Látkou, kterou Boučková zpracovává, je tedy ona sama: její rodina, přátelské vztahy, její práce i volnočasové aktivity jako cyklistika, pečení štrúdlu nebo reflexe čtenářských a diváckých zážitků. To vše v rámci jednoho roku: od Vánoc 2010 do Vánoc 2011.

V Roce kohouta se hrdinka vyrovnávala s úprkem dvou adoptivních synů do víru velkoměsta a jejich následným pádem na sociální dno. Novinkou se synové občas mihnou taky, úvodem a závěrem knihy, ale prim tu hraje hrdinčina matka. Tentokrát nejde o vztahový rozkol, ale osobnostní rozpad.

Pokračovat ve čtení recenze na www.kultura.zpravy.idnes.cz

Život je nádherný na bux.cz

 

 

Chuck Palahniuk: Mladá generace zkameněla, je plná starých lidí (10.10.2016, rozhlas.cz)

Přidal: Odeon | V kategorii Rozhovory | 18-10-2016

0

klub-rvacuKlub rváčů je kniha, která dokázala popsat problémy mužské populace v generaci X. Mladí zaměstnanci korporací měli perspektivní kariéru, peníze utráceli za sériově vyráběný luxusní nábytek, schraňovali majetek, ale hluboko v duši trpěli dlouhodobou prázdnotou. Hlavní postava Klubu rváčů se ze své vlastní krize, ještě prohloubené insomnií, dostane díky antihrdinovi Tyleru Durdenovi a jeho kolektivní terapii násilím.

Přečíst si celý článek + poslechnout rozhovor můžete na www.rozhlas.cz

Klub rváčů na bux.cz

Byrokrat v ložnici (22.9.2016, Host)

Přidal: Odeon | V kategorii Ohlasy | 18-10-2016

0

manžela jsem nezabilaLiou Čen-jün: Manžela jsem nezabila, přeložila Zuzana Li, Odeon, Praha 2016

Čína v posledních letech samovolně a bez velkých investičních pobídek dobývá Česko – v literatuře. Pravidelně vychází „nějaký Číňan“, který budí pozornost, a nemusí to nutně být jen nobelista nebo alespoň držitel Ceny Franze Kafk . Oslavováno bývá nakladatelství Verzone s edicí Xin; zasloužilý sinolog Oldřich Král loni přeložil čínskou obdobu Dona Quijota, Jing Ping Mei aneb Slivoň ve zlaté váze, jeden z nejdůležitějších románů čínské prozaické tradice; překladatelka Zuzana Li je pravidelným hostem literárních rubrik. Poslední jmenovaní se setkali i v nakladatelství Odeon v románu Manžela jsem nezabila od Liou Čen-jüna: Zuzana Li román překládala a na Jing Ping Mei i další čínskou klasiku se v knize pravidelně odkazuje.

 

Původní, pro západního čtenáře víceméně nedekódovatelný název Manžela jsem nezabila zní Nejsem Lotos Pchanová. Lotos Pchanová je hrdinkou Slivoně a v čínské kultuře její postava časem zlidověla v osobnostní typ, stejně jako u nás třeba Josef Švejk. Na rozdíl od bodrého imbecila s sebou postava Lotos Pchanové nese negativní konotace, Pan Jinlian, jak zní jméno hrdinky v originále, je nemanželskou milostnicí, krutou a sobeckou manipulátorkou a ne nadarmo je dnes v Číně považována za patronku bordelů a prostitutek. „Lotos Pchanová“ je prakticky urážka.

Manžela jsem nezabila však není příběhem jedné urážky, nýbrž jedné uraženosti. Navzdory literární aluzi už v názvu a častým metahrátkám vypráví Čen-jün poměrně přímočarý příběh. Hlavní hrdinka Lotos Liová podruhé otěhotní a chce si dítě ponechat, což politika Čínské lidové republiky neumožňuje. Vymyslí proto s manželem lest: rozvedou se, dítě se narodí a opět se zase vezmou. Rozvést se zvládli, dítě se narodilo, zbytek plánu však nevyšel. Exmanžel si v mezidobí našel jinou, oplodnil ji, nakonec se s ní oženil a na Lotosiny výzvy k rozvodu a uzavření staronového manželství nejdřív nijak nereagoval – a nakonec ji urazil narážkou na příběh Slivoně ve zlaté váze. Lotos Liové, jednoduché vesničance, nezbylo než začít obcházet soudy a žádat o zneplatnění rozvodu, a tím pádem i urážky. Soudci i úředníci si přehazovali absurdní žádost o zrušení naprosto legálního rozvodu tak dlouho, dokud nezačala žalovat u vyšších instancí kromě bývalého manžela i je. Vyšší instance reagovaly podobně jako ty nižší, spirála žalob se roztočila a skončila až v nejvyšších pekingských patrech. Z vesnické hlupačky se stala obávaná politická aktivistka.

Ve výsledku má Lotos Liová nakonec blíže ke jmenovanému Josefu Švejkovi než ke své literární jmenovkyni. Žene děj politické frašky kupředu urputným následováním legálních směrnic ad absurdum a ordnung se obrací proti svým představitelům. Západní čtenář sice nemusí pochytit všechny narážky na klasickou i moderní čínskou literaturu, zato si však bezesporu dokáže užívat legračního ducha byrokratické tragédie a vzpomínat přitom na Franze Kafku nebo Václava Havla

 

Úřední duše

 

Téměř okamžitá čtenářská zabydlenost v Manžela jsem nezabila plyne kromě přímočarosti příběhu také, a to možná především, z hlavní tematické struktury Čen-jünova románu: byrokracie, konkrétně její evropské podoby, vtělené do státního a stranického aparátu dnešní Číny. Čen-jün zabydlil fikční svět hlavně tajemníky, předsedy soudu, sekretáři okresních a provinčních výborů, vysokými činiteli strany nebo soudci různých šarží, povětšinou ztělesněnými průměrnými muži nudných ambicí a ubývajících vlasů, kterým jasně nalinkovaná hierarchie a legislativa umožňují dennodenně posouvat papíry, lézt někomu nad sebou do zadku, chlastat a říkat tomu všemu stát. Lotos Liová strčila do lidského posuvníku papír špatnou stranou, čímž ho celý nepěkně rozhrkala až do té míry, že se v jednu chvíli otřepala i samotná republika.

Lotosinu úřednickou kruciádu lze přitom jenom stěží vnímat jako kritiku přebujelosti stranického aparátu a čínského komunismu. Čen-jün se zaměřuje na „střední management“ státní správy, čili lidi či spíše osoby, které režim ani nedrtí, ani jej nevytvářejí; existují ve svých funkcích a existují svými funkcemi, což se projevuje zvláštní povolností vůči legální rigiditě a zautomatizovaným jazykem. V Manžela jsem nezabila se odhaluje duše byrokrata, kterou setkání s lidskou, umanutou bytostí odjinud nutí ke zpovědi a výpovědi mimo úřednický žargon.

Literární předporozumění Čen-jünovu románu nemá nic společného s historickou zkušeností komunismu, ale spíše s úřednickým charakterem celé západní, hojně exportované kultury. Když se v románu strategicky zvou nadřízení na večeře, s přivřeným očkem a samozřejmým předplatným se schvaluje výstavba luxusní restaurace s masážními službami nebo si příslušné orgány přeposílají „případ“ s nadějí na jeho vyšumění, je vlastně jedno, jestli Čen-jün píše o Čínské lidové republice nebo současném Česku: automaticky poznáváme neosobní systém zosobněný malými blbci, jejichž výskyt překračuje a protíná všechna ideologická území i kultury.

Čen-jün uchopil železnou klec byrokracie jako frašku, nepoddává se kafkovským temnotám ani orwellovským diagnózám. Jestli něco jeho román připomíná, tak kromě zmíněné postavy Josefa Švejka i některé hry Václava Havla, zvlášť Zahradní slavnost. Skutečnost, že provinční postavy Manžela jsem nezabila mají v rámci státní hierarchie omezenou moc a v případě hlavní hrdinky vlastně téměř žádnou, je nutí k rétorickým cvičením a obhajobám vlastního, sic legálního, ale díky Lotosinu expozé úplně absurdního jednání. Promluvami se tak linou jak úřednický newspeak, z jedné strany prodchnutý starým dobrým terminologickým kolovrátkem komunistické strany, z druhé sycený antikorupční rétorikou či mentalitou auditu bujícího kapitalismu, tak lidové moudrosti a přísloví, jež mohou kdykoli znamenat cokoli. V jádru je tak Čen-jünův román o nemožnosti se domluvit – o nemožnosti sdílené napříč celým moderním, byrokraticky spravovaným světem.

 

Srdce v šanonu

 

Čen-jün naštěstí nemoralizuje, román nekončí ani trudnou apokalyptickou vizí automatické společnosti, ani zábleskem naděje na lepší, lesklejší humanitu: Lotosin bývalý manžel prostě zemře a s ním odejde i veškerý smysl dlouholetého konání hlavní hrdinky. Pod nánosem administrativního blábolení se najednou objevila mnohem podstatnější a stejně univerzální otázka: co vlastně v životě dělat? Lotos zasvětila dvacet let bojům se státním aparátem – ve výsledku kvůli malichernosti. Život jí proklouzl mezi prsty a teď jí nezbývá než dožít, nebo se rovnou zabít.

„Že se na ty úřady a tahanice nevykašlala,“ zní čtenářův soucit a zároveň hlavní pointa knihy. Nikoli ale v tom smyslu, že je lepší uzavřít se státem „sociální kontrakt“, poslušně se stáhnout do soukromí a tam si potichu z intimního haraburdí splácat nějaký život. Lotos Liová se exmanželovu „nevěru“ pokusila vyřešit legální cestou – namísto toho, aby ho prostě zabila. Neakcentovala, a z podstaty své postavy ani nemohla, společenské a politické podmínky, které ji do dané situace uvrhly, naopak je brala jako neměnné a nezměnitelné souřadnice, v nichž se odehrává její život. A po smrti exmanžela zůstaly jen ony; nedotčeny. Čínský stát se otřásl jen naoko, pouze se zčeřil vlnkami úřednické hysterie.

Manžela jsem nezabila je napohled laškovná sonda do kultury státní správy. Při bližším ohledání nicméně sledujeme jiný příběh: byrokratizaci intimity, civilizační reflex vyrazit při jakémkoli příkoří na úřad – i když za ono příkoří třebas může stát vtělený do onoho úřadu. Lotos celý román opakuje, že jí nejde o politiku nebo spravedlnost, chce se jenom domoci zadostiučinění. Přitom paradoxně politiku dělala, odhalovala svou urputností korupční mechanismy či špatná legislativní nastavení. Bohužel ze špatných, ve výsledku destruktivních důvodů: osobní zhrzenost není nikdy dobrým základem občanské a vlastně ani jakékoli jiné akce.

Manžela jsem nezabila na bux.cz

Ve skořápce zranitelného lidstva (22.9.2016, Host)

Přidal: Odeon | V kategorii Aktuality ze světa knih | 18-10-2016

0

mcewan_ianProměna Iana McEwana z „básníka perverze“ v soucitného pozorovatele lidské tragikomedie

Svět literárních kritiků, věrných, ale i zhrzených čtenářů s napětím vyhlíží novou knihu Iana McEwana. Podobně jako některá jeho předchozí díla je ohlášena pod tajnosnubným názvem: Skořápka (Nutshell). Jakým literárním a osobním vývojem prošel autor, jehož romány se dnes očekávají se zatajeným dechem, představuje následující příspěvek.

 

McEwan makabrózní

 

Letos v září vydává zřejmě nejvýznamnější anglický spisovatel druhé poloviny dvacátého století a počátku nového tisíciletí svůj patnáctý román a vyprávění nahlížené ze zorného úhlu dosud nenarozeného dítěte bolestně a „dospěle“ vnímajícího své bezprostřední okolí nepochybně opět vzbudí velký čtenářský ohlas i nepřeberné množství kritických reakcí. A dozajista nebudou chybět ani ty povrchnější, které nejpozději od novely Na Chesilské pláži (On Chesil Beach, 2007, česky 2007) autorovo dílo provázejí s postesknutím, že už nejde o onoho kontroverzního a provokativního tvůrce, jenž sklízel bezvýhradné nadšení ve svých začátcích před pětačtyřiceti lety. Přitom právě poslední autorovo tvůrčí období, v němž počínaje monumentální, v čase rozkročenou historickoliterární freskou Pokání (Atonement, 2001, česky 2003) Ian McEwan zvolil ve svých dílech umírněnější tón a začal šetřit šokujícími obrazy, bude jednou literární historie, troufám si tvrdit, považovat za stěžejní příspěvek do našich rozbouřených časů. Jako by spisovatel s několikaletým předstihem vycítil, že v době zážitkové kultury, kdy se lidstvo nechává manipulovat vášněmi sociálních sítí, je třeba se namísto vršení dalších zážitků a šokujících senzací obrátit hloub do lidského nitra. Ne nadarmo se v době, kdy psal Pokání, intenzivně věnoval četbě Tolstého, Čechova nebo románu Middlemarch George Eliota.

Ian McEwan se narodil 21. června 1948 v jihoanglickém Aldershotu, městečku nedaleko Londýna, do rodiny armádního důstojníka. Jak sám poznamenává, byla to doba počátků poválečného sociálního státu, díky níž, třebaže nepocházel z literární ani z bohaté rodiny, se mu dostalo prvotřídního vzdělání, o jakém by si člověk v jeho společenském postavení o třicet nebo padesát let dřív mohl nechat jenom zdát. Narodil se tudíž do období bezprecedentní prosperity a relativní stability, která celou jeho generaci ostře vymezila proti generaci rodičů formovaných velkou hospodářskou krizí v třicátých letech a druhou světovou válkou. Tato tenze pak vyvrcholila společenským pohybem v šedesátých a sedmdesátých letech, kdy Ian McEwan dospíval a vstupoval do literatury.

A vstoupil do ní s velkou slávou, za povídkovou prvotinu První láska, poslední pomazání (First Love, Last Rites, 1975, česky 2004) hned obdržel prestižní Cenu Somerseta Maughama. Jak napsal v předmluvě k loňskému novému vydání sbírky při příležitosti jejího čtyřicátého výročí (české vydání se chystá na počátek příštího roku), jeho rodiče byli tehdy „velice pyšní a zároveň trochu zděšení“. Nebylo se co divit. Zdánlivě neuvěřitelná lehkost, s níž se autor útlé knížky bravurní, propracovanou jazykovou formou a poněkud suchým, jakoby nezúčastněným stylem dokázal vcítit do postav pedofil anebo čtrnáctiletého chlapce, který v touze vytáhnout se před kamarádem „ve vší nevinnosti“ znásilní svou desetiletou sestru, zaskočila nejen čtenáře, ale i literární kritiky. A když nastoupenou cestu vzápětí stvrdil obdobnou dávkou povídek ve své druhé knize Psychopolis a jiné povídky (In Between the Sheets, 1978, česky 1997), zůstala mu na dlouhá léta přezdívka Ian Macabre.

Nicméně nejpozději od prvních románů Betonová zahrada (The Cement Garden, 1978, česky 1993) a Cizinci ve městě (The Comfort of Strangers, 1981, česky 1996), které dál rozvíjejí hororovou poetiku všedního a banálního zla představenou v povídkách, je zřejmé, že za přesvědčivým vykreslením temných stránek lidské povahy není u McEwana v prvé řadě touha samoúčelně šokovat. V motivech ztráty nevinnosti při přerodu dítěte v dospělého člověka, které zůstanou jeho celoživotním zájmem, jako by se nás autor opakovaně ptal: Jak má člověk tušit, že svým jednáním ubližuje?

Završením této etapy vývoje je bezesporu román Dítě v pravý čas (The Child in Time, 1987, česky 2002), rozehrávající na pozadí traumatizujícího zážitku (hrdinovi zmizí během dopoledního nákupu v samoobsluze malá dcerka a již se nenajde) složitou hru o vyrovnávání se s osudem i o návratech do dětství (v jednu chvíli se hrdina v jakési časové smyčce stává dokonce svědkem rozhovoru svých rodičů krátce po svém nechtěném početí). Přestože autor ani v tomto kompozičně náročném díle nic neslevil z temného vidění světa a z obsese náhodami, které – řečeno slovy pozdější novely Na Chesilské pláži – „navždy změní běh lidského života“, nadějeplný závěr s optimistickým a nijak laciným vykročením do budoucnosti jako by dával tušit, že napříště už nebudeme muset hledat naději a útěchu z životních traumat jen v McEwanově precizním a přesném literárním stylu, v nádheře jazykového zpracování neutěšené skutečnosti.

 

McEwan smířený

 

Romány z devadesátých let jsou skutečně prosvětlenější, ať už jde o příběh zasazený do perspektivy nových evropských nadějí Černí psi (Black Dogs, 1992, česky 1997), nebo o studii obsedantního milostného vztahu Nezničitelná láska (Enduring Love, 1997, česky 2000). A nakonec i román Nevinný (The Innocent, 1989, česky 1997), jeden „z nejzdařilejších hororů současné britské prózy“, jak ho označil Martin Hilský ve své studii Současný britský román (1991), je odlehčený humornou nadsázkou.

V románě Nezničitelná láska se McEwan ještě jednou vrátil k tématu patologické lásky, kterou zkoumal už v novele Cizinci ve městě, a poté napsal dílo, které lze označit za jeho první přímočarou satiru. Obsahem románu Amsterdam (1998, česky 1999), za nějž autor konečně obdržel nejvýznamnější britskou literární cenu Man Booker Prize, je v podstatě rozvedená anekdota, výborně vymyšlená a ještě lépe napsaná, doplněná jako obvykle spoustou pronikavých postřehů o životě i umění. Krátký román blížící se svým rozsahem opět spíš novele je stylisticky brilantní a bezpochyby nabízí vrcholný čtenářský zážitek, ale zároveň jako by se v dokonale zvládnuté formě poněkud ztrácela někdejší přesvědčivost i síla sdělení. A navzdory všeobecnému čtenářskému, společenskému i kritickému přijetí se začaly objevovat i kritičtější reflexe. Jeden z literárních kritiků tehdy dokonce napsal, že „toto ocenění nepřidá na dobrém jménu Booker Prize ani McEwanovi“. Jako by autora zrazovalo vlastní jazykové mistrovství vždy, když usiloval o sdělení důležité myšlenky. Jakmile se McEwan pokoušel o přesah z privátního světa svých hrdinů a jedinečných příběhů ke společenské výpovědi obecnějšího dosahu – ať už šlo o televizní hry z osmdesátých let, filmový scénář či oratorium s tématem strachu z bipolárně rozděleného světa, nebo o zpracování nové společensko-politické situace po pádu komunismu -, začal paradoxně upadat do literárních klišé, která takovou výpověď zpochybňovala.

Navzdory chvále a poctám (první recenze na Amsterdam v britském tisku nešetřily nadšením) si byl McEwan zřejmě tohoto vývoje své tvorby hluboce vědom. A tak po třech letech přichází s již zmíněným Pokáním, v němž zkoumá vztah mezi představivostí a pravdou. Hrdinkou dosud nejobsáhlejšího autorova díla je spisovatelka, jež – jak se v závěru knihy dozvídáme – sama vypráví příběh, který čteme. A spolu s ní si musíme klást otázku, je-li pro nenábožensky založeného člověka možné dosáhnout vykoupení skrze literaturu, můžeme-li se ze života opravdu „vypsat“. K tématu se pak autor vrátil v podobně laděném příběhu Mlsoun (Sweet Tooth, 2012, česky 2013), tentokrát zasazeném do sedmdesátých let. Přestože i v tomto případě jde o rozsáhlejší a závažné dílo reflektující„nesnesitelnou lehkost“ uměleckého bytí na pozadí hospodářského úpadku britského sociálního státu, jeho tón je o poznání optimističtější, snad díky době, která se kryje s časem McEwanova mládí. Špionážním motivem navíc kniha může upomenout na Nevinného, jehož tragikomický poválečný rozměr posouvá do komických poloh sveřepého soupeření mocností na uměleckém poli v období protahující se a únavné studené války. Oba romány tak lze číst jako jakousi postmoderní studii o údělu spisovatele, ale jejich hlavní kouzlo spočívá – jako je tomu u McEwana nejednou – v síle příběhů, především těch milostných. A v precizní znalosti nejintimnějších zákoutí lidské duše. V tomto ohledu jako by se opravdu vracel k mistrům vrcholného období románové tvorby druhé poloviny devatenáctého století.

Ve svých rozsáhlejších románech se tak v novém tisíciletí Ian McEwan tematicky mnohdy vrací, ohlíží se a rozpracovává témata, jichž se dotkl v dřívějších kratších dílech. Za pokračovaní satirického Amsterdamu tak můžeme považovat Solar (2010, česky 2011), poněkud nedoceněný román (zřejmě především proto, že na většinou humanitně vzdělané literární kritiky v něm bylo „příliš mnoho fyziky“) o zcyničtělém, mírně sobeckém „grantovém“ vědci, nositeli Nobelovy ceny za fyziku, k jehož odstupu od světa přetvářky, které sám podléhá, nicméně nemůžeme necítit jisté sympatie.

Zároveň tato monumentálnější díla autor na vrcholu svých tvůrčích sil prokládá kratšími novelami nebývalé intenzity pramenící ze sevřenosti témat i jazykové virtuozity. Již v nich nenajdeme někdejší makabrózní pohled na neutěšený stav světa, Ian McEwan už nás dnes nepotřebuje šokovat. Víc se zajímá o citové prožívání svých postav než o souboj idejí. Ostatně jak se sám vyjádřil, bylo by podivné, kdyby ve svých pětašedesáti letech psal stejně, jako když mu bylo dvacet. A zatímco v prozatím poslední publikované knize Myslete na děti! (The Children Act, 2014, česky 2015), příběhu úspěšné, citově vyprahlé soudkyně ve zralém věku, jíž se na jistou dobu rozkolísá soukromý i profesní život, můžeme občas zaslechnout jemné šustění papíru, přímočaře milostná, od literárních hrátek zcela oproštěná novela Na Chesilské pláži i v úvodu zmíněná nová kniha Nutshell (Skořápka, česky vyjde v první polovině roku 2017) patří bezesporu k vrcholům autorovy tvorby. V té poslední se mimochodem autor zase jednou vrací: román končí podobně jako Dítě v pravý čas narozením nového člověka, tentokrát vypravěče celého příběhu nahlíženého tudíž z polohy „vzhůru nohama“.

 

Sám za sebe

 

Ian McEwan je dnes považován za „anglického národního autora“, rodinné stříbro, ale jeho život jako by se vyvíjel protichůdně k jeho tvorbě. Zatímco nenápadný, plachý mladík šokoval v polovině sedmdesátých let anglickou literaturu hororovým viděním současného světa, autor píšící hluboké sondy do moderního lidského údělu mnohem smířlivějším, v tradici usazenějším tónem (novela Myslete na děti! odkazuje k Nadějným vyhlídkám Charlese Dickense i k Nebožtíkům Jamese Joyce) se postupně stal nepřehlédnutelnou a často kontroverzní postavou společenského dění.

Nedokázal zcela uniknout ani zájmu bulvárních médií, především koncem devadesátých let během bouřlivého rozchodu s první manželkou Penny Allenovou a následné soudní bitvy o děti. Ian McEwan tehdy musel mít pocit, že prožívá na vlastní kůži jeden ze svých románů. Hořkou příchuť jistě muselo mít i „vítězství“, když soud zcela nezvykle svěřil děti do otcovy péče, ale spisovatel – zapálený veřejný bojovník za svobodu slova – se poté musel domáhat soudní cestou (nakonec úspěšně) verdiktu, podle něhož jeho bývalá žena, která se začala „bránit“ vyprávěním o jejich vztahu a rodinném životě v médiích, nesmí dodnes o jejich manželství veřejně promluvit.

Klid na práci v době, kdy psal svůj nejrozsáhlejší román Pokání, Ian McEwan tedy rozhodně neměl. Ale životní turbulence pokračovaly. V roce 2002 ho vyhledal vlastní, o šest let starší bratr, o jehož existenci neměl spisovatel sebemenší tušení a který prožil dětství v pěstounské rodině a celý život pracoval jako zedník, paradoxně nepříliš daleko od McEwanova bydliště. David Sharp, jak se tento zničehonic se objevivší spisovatelův sourozenec jmenuje, se totiž McEwanovým rodičům narodil za války, v době, kdy byla jejich matka provdána za jiného muže, který se tehdy účastnil válečných bojů. Vystrašená žena, která s dvěma staršími dětmi (není bez zajímavosti, že Penny Allenová měla v době sňatku s McEwanem též dvě děti z předchozího manželství) očekávala manželův příjezd na dovolenku, předala novorozence k adopci rodině, jež odpověděla na inzerát v novinách, na nádražním peronu. Manžel padl během vylodění v Normandii a někdejší milenci se po válce vzali a založili vlastní rodinu. Rodiče se McEwanovi o tomto příběhu nikdy nezmínili, ale Sharpovi Davida v jeho dospělosti s pravdou o jeho původu seznámili. Nepovažoval to za důležité, avšak na prahu stáří se rozhodl zjistit, zda přece jen nežijí nějací jeho příbuzní. Nejprve s pomocí matrik vyhledal své dva nevlastní sourozence, kteří se mu zmínili o dalším jejich bratrovi. Že je Ian McEwan jeho vlastním bratrem i to, jak je slavný a jaké si v životě zvolil povolání, zjistil až při setkání zorganizovaném přes Armádu spásy a po oboustranném předběžném varování psychologů, aby od schůzky nečekali žádné velké citové pohnutí. Rodiny obou bratrů se dnes často navštěvují, ale literárně nosný příběh Ian McEwan zpracovávat nehodlal. „Je to především příběh mého bratra, ať ho napíše sám,“ nechal se tehdy slyšet. (Kniha Davida Sharpa Complete Surrender [Bezpodmínečné postoupení, titul je citací ze zmíněného inzerátu] vyšla v roce 2009.)

Vzájemné odcizení bývalých manželů (McEwan je podruhé ženatý s novinářkou a autorkou knih pro děti Annalenou McAfeeovou), na němž se podílel i příklon Allenové k ezoterice a léčitelství (motiv se promítl i do románu Černí psi), zřejmě podnítilo i McEwanovu aktivitu na poli veřejné polemiky s náboženstvím. Vždy se profiloval jako racionálně uvažující člověk, ale poslední dobou i v důsledku vývoje ve světě hovoří o těchto tématech čím dál častěji. Je vášnivý obhájce svobody projevu nejen na půdě PEN klubu a svůj postoj klade důsledně do opozice proti náboženskému nazírání světa. Samozřejmě se tak dostává do výbušného střetu především s náboženskými systémy, které většinově dosud neopustily dogmatickou rétoriku, především s islámem. Jeho občanská angažovanost však není ničím novým. V roce 2009 například vyšlo po dvaceti letech najevo, že 14. února 1989 okamžitě po pohřbu spisovatele Bruce Chatwina odvezl právě on přítomného Salmana Rushdieho, nad nímž v onen den vyhlásil íránský duchovní vůdce Chomejní fatvu, v níž ho odsoudil k smrti za román Satanské verše, do dočasného prvního úkrytu na chalupu svých přátel v Cotswoldské pahorkatině.

S náboženským vnímáním světa si vyřizuje účty i v Solaru a naposledy v knížce Myslete na děti!.

Ve svých osmašedesáti letech Ian McEwan zůstává nepominutelnou postavou anglické literatury a jsem přesvědčen, že navzdory obrovskému komerčnímu úspěchu (prodeje jeho knih několikanásobně převyšují prodej děl jeho druhů a blízkých přátel Martina Amise nebo Salmana Rushdieho) i historie jednou potvrdí, že mu právem náleží místo jednoho z nejvýznamnějších světových spisovatelů.

 

Tvorba Iana McEwana na bux.cz