To nejlepší ze světové literatury

Memento mori, memento vitae! Julian Barnes vyvolává... Paměť a smrt, leitmotivy současného britského spisovatele Juliana Barnese, se promítají i do jeho poslední knihy, jež nyní vyšla v českém překladu. "Spojíte...

Celý článek >>>

Goncourtovu cenu za první román získal Kámil Daúd,... Za knihu Meursault, přešetření, která v létě vyjde také česky, alžírský spisovatel Kámil Daúd obdržel Goncourtovu cenu za první román. V úterý to oznámila...

Celý článek >>>

Rozpadlý americký sen africké imigrantky (5.5.2015,... Prvotina původem zimbabwské autorky NoViolet Bulawayo (jméno je uměleckým pseudonymem) začíná v africkém slumu a končí v americkém Detroitu. Hlavní hrdinka a...

Celý článek >>>

Monika Zgustová: RŮŽE OD STALINA (30.4.2015, Tvar) V románu Růže od Stalina se setkáváme se Stalinovou dcerou Světlanou ve chvíli, kdy se v moskevské nemocnici seznamuje se svým budoucím indickým přítelem; po...

Celý článek >>>

ZÁPAD JE POŘÁD NA KŘIŽOVATCE EPOCH (30.4.2015,... S Monikou Zgustovou o „německé“ Evropě, vyrovnávání se se lží a pocitech ponížení * Narodila jste se a vyrůstala v komunistickém Československu, emigrovala...

Celý článek >>>

Pozvánka na křest knihy Anny Bolavé – Do tmy

Přidal: Odeon | V kategorii Pozvánky | 18-05-2015

0

do tmy_křest_menší

Zveme Vás na křest knihy Anny Bolavé – Do tmy

V úterý 2.června od 18 hodin

Café Ponrepo

Bartolomějská 11, Praha 1

 

O knize promluví Milan Ohnisko

Knihu pokřtí Eva Šálková

 

Prokletí sběru léčivých bylin…

Roku 2013 se Anna Bolavá představila básnickou sbírkou Černý rok. Do tmy je její prozaický debut. Román vychází jako 27.svazek České řady nakladatelství Odeon.

Water, Wifi&Wine Free

https://www.facebook.com/kavarnaponrepo

www.odeon-knihy.cz

 

 

Memento mori, memento vitae! Julian Barnes vyvolává negativ života (4.5.2015, ceskatelevize.cz)

Přidal: Odeon | V kategorii Ohlasy | 06-05-2015

0

Roviny životaPaměť a smrt, leitmotivy současného britského spisovatele Juliana Barnese, se promítají i do jeho poslední knihy, jež nyní vyšla v českém překladu. „Spojíte dvě věci, které nikdo předtím nespojil, a svět se změní,“ začíná svůj román Roviny života (v originále Levels of Life), v němž spojil výšku a hloubku, aby hledal řád i ve svém vlastním smutku po smrti manželky.

Výškou a hloubkou vymezuje Barnes vertikálu, která protíná rovinu života. Na této rovině stojí člověk – s hlavou v oblacích s nohama na zemi, tedy jako spojnice mezi výškou, to jest nebem, vesmírem, toužením po něčem, co nás přesahuje, a hloubkou, temnějším prostorem, který nás může stáhnout dolů a uzemnit náš rozlet. Průsečík obou vidí Barnes v lásce, protože „každý milostný příběh v sobě skrývá příběh žalu“ – cit, který nás povznese nad rovinu, nás pod ni také může srazit.

Pokračovat ve čtení článku na www.ceskatelevize.cz

Roviny života na bux.cz

Goncourtovu cenu za první román získal Kámil Daúd, jeho kniha vyjde i česky (5.5.2015, Hospodářské noviny)

Přidal: Odeon | V kategorii Aktuality ze světa knih | 06-05-2015

0

Kámil DáudZa knihu Meursault, přešetření, která v létě vyjde také česky, alžírský spisovatel Kámil Daúd obdržel Goncourtovu cenu za první román. V úterý to oznámila agentura AFP.

Daúd byl vloni nominován i na hlavní Goncourtovu cenu. Přestože francouzský tisk jej označoval za favorita, spisovatel se dostal například až do populární televizní talkshow On n’est pas couché a jen ve Francii prodal 100 tisíc výtisků knihy, porota tehdy dala přednost spisovatelce Lydii Salvayreové. Nyní Daúd obdržel alespoň Goncourtovu cenu za první román – sice méně prestižní, ale ve francouzsky mluvícím světě stále sledované ocenění.

Daúd se v knize, francouzsky vydané pod názvem Meursault, contre-enquête, vrací k situaci z Camusova románu Cizinec z roku 1942. Jeho protagonista Mersault na pláži zastřelí Araba. Daúd však tuto scénu vypráví z perspektivy bratra zavražděného.

Pokračovat ve čtení článku na www.art.ihned.cz

Meursault, přešetření od srpna na bux.cz

Rozpadlý americký sen africké imigrantky (5.5.2015, Právo)

Přidal: Odeon | V kategorii Ohlasy | 05-05-2015

0

Chtělo by to nový jménaPrvotina původem zimbabwské autorky NoViolet Bulawayo (jméno je uměleckým pseudonymem) začíná v africkém slumu a končí v americkém Detroitu. Hlavní hrdinka a vypravěčka, řečená Miláček, nás provází svou cestou za lepší existencí, aby nakonec ona vytoužená hranice, za níž se život stává šťastným a naplněným, zmatněla a takřka vymizela. Na začátku románu se Miláček poflakuje se svými kamarády – kradou jídlo, čekají na humanitární pracovníky, pro které trpělivě pózují a téměř na povel jim předvádějí svoje roztrhané oblečení, hrají obíhačku, „loví“ bin Ládina a sní o životě v Americe.
Autorka však nedovolí, aby se hrdinčin svět smrskl na unylé defilé několika symbolů bídy. Zvolená dětská perspektiva plná zkratek, odboček a svébytné logiky totiž dokáže přijít s postřehem, který řízne ostřeji a bolestivěji než sáhodlouhá líčení.
To se děje třeba v pasáži, kdy Miláček líčí těhotenství své kamarádky Chipo. Pro děti není důležité, kdo to Chipo udělal, namísto toho je otravuje, že nastávající rodička neběhá tak rychle jako dřív, a tím pádem jim kazí hry. Dívky z party se nakonec rozhodnou, že je Chipo nutné dítěte zbavit. Jedna z nich si přichystá kameny, druhá zrezlé ramínko a chtějí „břicho odstranit“, protože tak to bude koneckonců lepší pro všechny. Až náhodný příchod dospělého počínajícímu brutálnímu zákroku zabrání. Ve druhé části knihy se Miláček konečně ocitá ve vytoužené Americe, ale cítí se vykořeněná, bez matky, kamarádů, lapena v nepřátelském Detroitu, kde není obloha modrá, ale šedá, a často z ní padá sníh. Musí držet svůj temperament na uzdě – snaží se zapadnout, mluvit o celebritách, seriálech a moc nevzpomínat na minulost.
Společně s jejím vystupováním se krotí i vypravěčský jazyk a tón – hrdinka se kolem sebe snaží vybudovat zeď lhostejnosti, kterou dokáže prosvítit pouze nečekaná připomínka domova.
Miláček v závěru líčí, v jak důmyslné pasti jsou imigranti chyceni. Nemůžou opustit Státy, protože by nedostali doklady k návratu, a tak se snaží ze všech sil splynout s okolím. Rodí děti, dávají jim banální americká jména a pohřbívají své zvyky a rituály pod prázdné úsměvy a odvracení očí.
Avšak i po tom všem snažení a bolestných změnách mají stále pocit, že si nevedli dobře. Že se nesnažili dost zapomenout na to, kým jsou. Jako by snad něco takového vůbec bylo možné.

Chtělo by to nový jména na bux.cz

Monika Zgustová: RŮŽE OD STALINA (30.4.2015, Tvar)

Přidal: Odeon | V kategorii Ukázky | 04-05-2015

0

V románu Růže od Stalina se setkáváme se Stalinovou dcerou Světlanou ve chvíli, kdy se v moskevské nemocnici seznamuje se svým budoucím indickým přítelem; po jeho smrti v roce 1966 jede vysypat Bradžéšův popel do Gangy a odtamtud už se do Moskvy nevrátí, rozhodne se emigrovat do Spojených států. Od té chvíle je její život jeden dlouhý útěk před otcovým stínem. Román vyjde v září 2015 v nakladatelství Odeon.

Ukázka pochází ze Světlanina pobytu v Indii.

Silvestr se v Kálakánkaru neslavil: na indickém venkově se počítaly měsíce a roky podle hinduistického kalendáře, v němž nový rok začíná později. Světlana šla toho večera brzy spát jako ostatní. Ale věděla, že je Silvestr, a tolik toužila nějak soukromě oslavit konec roku 1966, který jí po Bradžéšově smrti přinesl nové poznání a prohlédnutí, nový svět a nové nahlížení na život! Seděla u otevřeného okna, proudila jím velmi chladná a tichá noc, měsíc se třpytivě odrážel na nehybném povrchu řeky. Bylo slyšet jen víření cikád. A Světlana se rozpomněla na mýtus o vzniku Gangy, jak jí ho vyprávěl Bradžéš. Had Vritra uzavřel v nebi veškeré vodstvo země a nechtěl je pustit zpátky na zem. Vody se v nebi sice staly posvátnými a nabyly zázračných vlastností, ale na zemi vysychala pole a lidé umírali žízní jako mouchy. A přes to všecko had nechtěl vody pustit zpátky na zem. Tehdy se bůh Indra pustil s hadem do boje, a když po lítém zápasu vyhrál, pustil nastřádanou vodu na zem, kde se rychle začala zavlažovat pole a lidé zase mohli pít a přestali umírat. Když vodstvo dopadlo na zem, polilo šedesát tisíc padlých bojovníků, kteří vstali z mrtvých. Tak si Světlana zapamatovala mýtus Gangy a byla zvědavá, jaké jí řeka ukáže zázraky.
V tu chvíli se na břehu objevil Pandit Čakra, starý pudžárí hinduistického chrámu pokrytého výjevy ze života boha Krišny a s buclatým Ganéšem a roztančeným Hanumánem. Oranžovou barvu jeho obleku mohla Světlana v noční tmě jenom tušit. Šel o holi a mířil k řece, v druhé ruce nesl mosaznou nádobu, aby do ní nabral vodu. Nádoba se v měsíčné noci zlatavě leskla, jako by z ní vyzařoval jakýsi vlastní jas. S tím obrazem před očima ulehla k spánku a ještě dlouho naslouchala tichounkému dunění řeky, které jí stále znělo jako ozvěna vzdáleného gongu.
Za několik málo hodin se probudila a vzpomněla si, že se domluvila s Dadu na ranní koupeli v Ganze.
Byla noc, ještě se nezačalo rozednívat. Buclatá Dadu už stála v sárí u vody, vedle ní chlapec, který měl obě ženy zavézt na prámu na jeden blízký ostrov uprostřed Gangy. Světlana si podle rady Prakášvatí také oblékla sárí, přes které si přehodila kabát: přestože denní teplota vystupovala nad 25 stupňů Celsia, v noci a k ránu bývalo jen 15. Světlana se teď cítila nejpohodlněji v bílém bavlněném sárí. I vlasy si sčesávala po indicku ke stranám s pěšinkou uprostřed a na šíji si je spínala různobarevnými stužkami.
Nejprve s Dadu vysypaly z košíku do řeky květiny, poté si nabraly vodu do dlaní a navlhčily si rty a čelo. Pak teprve vešly do vody, Dadu odříkávala modlitbu, Světlana se sepnutýma rukama pomalu a táhle zpívala Óm, óm, óm.
Ve vodě bylo Světlaně nejprve velmi chladno, myslela si, že to nevydrží, jak byla řeka studená, ale brzy zjistila, že se voda oteplila a začala ji hřát. Zeptala se na ten zvláštní jev Dadu. Vysvětlila jí, že se jí to nezdá, ale je to doopravdy tak: je to dáno tím, že voda z Gangy je léčivá, poněvadž obsahuje zvláštní minerály, vody a soli, které mimo jiné zahřívají tělo. Světlana se dívala, jak se Dadu rituálně polévá vodou z posvátné řeky a myslela na to, že tuhle milou a veselou mladou ženu Dinéšova rodina v podstatě vydědila proto, že se vdala z lásky a odmítla muže, kterého jí rodina vybrala. Podle toho, co jí vyprávěl Bradžéš a potom i Prakášvatí, Dadu žila se svou rodinou velmi chudě na okraji Alláhábádu. Bradžéš ji měl rád, často se jí před Dinéšem zastával, ale neuspěl, Dinéše neoblomil; dával jí tedy dárky; Světlana si vzpomněla, že i z Moskvy chudé neteři posílal peníze.
Když se vraceli na prámu ke břehu, nebe se rudě rozsvítilo a voda zrůžověla. I čerstvý vánek zvěstoval rozbřesk. Obě mladé ženy se cítily osvěžené, omládlé, usmívaly se na sebe a slibovaly si navzájem, že se takhle budou koupat častěji.
Když osaměla, Světlana zašla do malého hinduistického chrámu, provoněného indickým kadidlem. Prostupoval ji hluboký klid a začala chápat Bradžéše, který měl ve zvyku nad menšími životními nepříjemnostmi mávnout rukou. Uvědomovala si, že klid a mír jsou nesmírný dar, jehož se každému nedostává: ona sama byla za čtyřicet let života teď poprvé doopravdy klidná. Rozumný člověk by se měl pídit víc po klidu než po štěstí, říkala si, protože štěstí je svou podstatou přelétavé; zato mír je trvalý, když si ho člověk dovede uchovat. A slíbila si, že ať se octne, kde chce, bude tam vyhledávat klidné chvilky, aby mohla být sama se sebou.
Dva dny po té zasvěcovací lázni seděla s Dadu po další koupeli v Ganze, po návštěvě hinduistického chrámu a po snídani na terase rádž bhavanu, radovala se z vyhlídky na ostrovy na řece a doprovázela tok Gangy s jejími zákrutami a bílými písčitými břehy až k obzoru. Plánovala si při tom den. V jednu chvíli si obě ženy uvědomily, že ze zámeckého nádvoří je slyšet jakýsi rozruch. Světlana vstala a šla se tam podívat. Nemohla tomu uvěřit, když před zámeckou bránou spatřila diplomatické auto, mířil k ní tajemník sovětské ambasády Surov. Měl na sobě bílé kalhoty a oranžovou košili, světlé kadeře mu padaly do čela; vypadal jako turista v letovisku u moře.
I on byl překvapen: „No tedy, Světlano! Jste úplně proměněná! Jste jako rusovlasá Indka, kdyby mezi Indkami byly rusovlásky! Sárí, cinkavé náramky na zápěstí, indický cop, opálená pleť, červená tečka na čele, červená čárka na pěšince ve vlasech… Ani bych vás nepoznal, kdybych nevěděl, že tady bydlíte a že to tedy nemůže být nikdo jiný!“
Na nádvoří se hned objevila i Naggu se všemi šesti dcerami. Ukázala Surovovi vyhlídku a provedla ho palácem; pomalu si vše prohlížel a vykřikoval nadšením. Naggu, která měla z nečekaného návštěvníka evidentně radost, pozvala Surova na oběd. A před obědem ho zanechala, aby Světlaně pověděl, proč přijel. Šel hned k věci.
„Vyměnili jsme vám letenku. Místo do 4. ledna můžete zůstat v Indii až do 11. Letadlo létá jednou za týden. Jak vidíte, děláme pro vás, co vám vidíme na očích. Jste ráda?“
„Mám vízum do dvacátého ledna a do té doby nemíním odjet,“ řekla Světlana.
„Vyrozumím o tom velvyslanectví. I když vás nechápu, to přiznávám. Už jste odevzdala popel, užila si venkova, odpočinula jste si, vypadáte skvěle. Teď se můžete se mnou vrátit do Dillí: večer dorazíme do Alláhábádu, tam můžeme přenocovat, jako jsem tam přespal ze včerejška na dnešek, a zítra budeme celý den na cestě do Dillí. A cestou vám něco ukážu, třeba starou tvrz Fatehpur Sikri, Jaipur nebo i Agru a Tádž Mahal.“ „Je to od vás hezké, ale já se zatím do Dillí stěhovat nebudu. Jsem tady úplně spokojená.“
„Jak myslíte. Takže budu muset zpátky sám.“
„A dám vám dopis pro děti, abyste ho poslal z Dillí do Moskvy.“
Ostatní na ně čekali s obědem. Podávaly se indické vegetariánské pokrmy, jako vždycky k obědu a k večeři. Dcery Naggu si vyměňovaly významné pohledy: co bude dál? Ambasáda poslala auto, aby odvezlo Světlanu zpátky. Bylo to pro ně napínavé. Surov jedl ze stříbrného tálí různé druhy zeleniny s karím bez velké chuti. Nakonec se rozloučil, nasedl do auta a odjel. Všichni se potom seběhli kolem Světlany:
„Šveto, Šveto, už jsme si mysleli, že přijel, aby vás odvezl!“
Bylo jí milé slyšet zvuk jména Šveta, protože jí to připomínalo Bradžéšův mírný, rozmarný a žertovný tón hlasu.
Ale Surovova návštěva jí připadala, jako by někdo najednou vtrhnul do jejího soukromí a cosi křehkého tam pošlapal. A některé věci rozbil. Přestala vnímat harmonii života a přírodu kolem sebe. Její myšlenky se vrátily do Moskvy a Světlanu přepadla úzkost. Odpoledne odřekla učiteli hodinu hindštiny a zůstala ve svém pokoji, strachem se celá třásla. Nechtěla myslet na Moskvu, na nepříjemné audience v Kremlu. Jediné, co ji tam táhlo, byly děti. Ano, stýskalo se jí po dětech. K návratu do Moskvy však cítila nepřekonatelný odpor.
Po čtrnácti dnech v Kálakánkaru se začala třást o svůj rukopis, který ještě v Moskvě svěřila do opatrování tehdejšímu indickému velvyslanci v SSSR Kaulovi. Byl teď v Dillí a pracoval jako vysoký úředník ministerstva zahraničních věcí. Sedla si a napsala mu:
„Máte ještě můj rukopis, milý Kaule? Ještě jste ho neodevzdal sovětské ambasádě? Promiňte, směji se, i když je to pro mě doopravdy velice důležité téma. Je-li tedy rukopis stále u Vás, pošlete mi ho sem do Kálakánkaru co nejrychlejší poštou, nebo ještě lépe po někom, kdo sem má cestu, prosím Vás o to.“ Kaul jí tehdy obratem poslal telegram: „No dovolte! Celou dobu opatruji Váš rukopis jako oko v hlavě! Jestli o mně takhle smýšlíte, tak to tedy přestaneme být přátelé! Posílám Vám ho do Kálakánkaru po Dinéšovi zároveň s touto zprávou.“
Dinéš jí rukopis opravdu předal. Světlana ho za dlouhých odpolední znovu pročetla a shledala, že se některým lidem může zdát místy neumělý a neliterární, zato je přes všechnu svou tragiku živý a výstižný. Nezměnila by v něm ani čárku.
Konečně nadešlo dlouho očekávané datum, 16. ledna. Ten den se měla na své volební kampani zastavit v Kálakánkaru ministerská předsedkyně Indira Gándhí.
Nejprve dorazil z Dillí Dinéš Singh. Nebyl sám; doprovázel ho celý průvod tajemníků, volebních pracovníků a členů ochranky. Světlana ho stěží poznala: místo mladistvého a západně oblečeného Dinéše se objevil tradiční Ind v indickém úboru, i když neméně elegantním: v bílých bavlněných kalhotách zvaných čuridary a modrém saku aškanu s Néhrúovským stojatým límečkem. I jeho demokratické západní chování zmizelo: Dinéš se nechal oslovovat Maharádža a uctívat jako šlechtic. Usedl se zkříženýma nohama po indicku na otoman potažený kobercem pod portrét, na němž byl jeho otec namalován se všemi atributy maharádži. Dinéše celou dobu obklopovali lidé; když na chvilku osaměl, řekl s ustaraným výrazem Světlaně, že by měla co nejdřív odjet do Dillí: „Nejradši hned teď. Sovětské velvyslanectví se o vás velice strachuje.“
Světlaně bylo jasné, že Dinéš ve spojení se sovětskou ambasádou se snaží zabránit jejímu setkání s Indirou Gándhí. Posílá ji do Dillí, aby se nemohla účastnit slavnostní recepce na počest indické ministerské předsedkyně.
„Neodjedu. Těším se na večeři s Indirou.“ Dinéšovi se zlostně zablesklo v očích, ale zamaskoval to šibalským úsměvem a otcovským gestem, jako kdyby hrozil neposlušné dcerušce: Jen počkej, já ti dám! Světlana se usmívala a dělala, že pokračuje ve hře, ale trochu se lekla. „Teď jsem mu vyzradila své tajemství,“ pomyslela si, „a on se bude snažit zabránit mému rozhovoru s Indirou, od něhož si tolik slibuji.“
„Dinéši, mám platné vízum ještě na několik neděl, ambasáda mi ho prodloužila a chci ho využít. Nemíním odsud odjet dřív, než mi vízum vyprší.“
Dinéš vzdychl a mávl rukou, jako by Světlanu považoval za ztracený případ; znal její touhu zůstat v Indii stejně dobře jako celý Kálakánkar. „Mem-Sáhib tu chce žít,“ šeptali si vesničané. Vyptávali se na její úmysly: „Líbí se vám tady? Opravdu? Chcete tady zůstat?“ A Světlana, která si zde odvykla lhát a cokoli skrývat, jako to musela dělat v Moskvě, odpovídala pravdivě: „Moc a moc ráda bych zůstala v Indii napořád.“ Učitel hindštiny a sanskrtu k ní denně docházel a celé hodiny procvičovali konverzaci. Světlana už hodně rozuměla a trochu mluvila, zvlášť s vesničany, kteří neuměli anglicky. V rádiu se snažila pochytit věty z indických písní, jak je v neuvěřitelně vysokých tóninách a se smyslem pro melodičnost a rytmus zpívala Lata Mangéškar, múza celé Indie.
V oblaku prachu konečně přijela na náměstí černá limuzína. Vyskočila z ní mrštná žena dnes ne v bílém, nýbrž v tmavém kostkovaném sárí z domácí bavlny, zdravila napravo nalevo a už spěchala se sepjatýma rukama a s pozdravem Namasté na rtech k hloučku místních autorit s Dinéšem v čele. Umně složené sárí podtrhovalo její pružnou chůzi a vláčné pohyby, když se se všemi zdravila. „Pohybuje se jako liška, nebo jako had,“ řekla si Světlana. Potom před ní Indira stála. Byla o devět let starší než Světlana, první bílý pramen vlasů na pravém spánku si vějířovitě rozčesávala, takže jako stříbrný šperk vysílal paprsky do černých vlasů a do celého obličeje. Přelétla pohledem její bílé sárí indické vdovy; Světlana věděla, že Indira je také vdova, a doufala, že je to sblíží. Netušila, že Indira, jíž Dinéš předem referoval o přítomnosti Stalinovy dcery v Kálakánkaru, se spíš snažila uhodnout, bylo-li Světlanino dětství v Kremlu tak osamocené, jako její ve vládním paláci v Dillí, jestli dcera Josifa Stalina byla podobně odříznutá od ostatních dětí jako ona. Světlana o jejích myšlenkách nic nevěděla, poněvadž si v tu chvíli neuvědomila, že má před sebou dceru prvního ministerského předsedy nezávislé Indie Džaváharlála Néhrúa. A taky nic nevěděla o tom, že si Indira všimla, že na rozdíl od Naggu, Prakášvatí a dalších Indek, na kterých dnes cinkaly ty nejpřepychovější šperky, Světlaninými jedinými ozdobami byly vlasy, teď při zapadajícím slunci barvy zralé kukuřice, ze kterých si upletla tlustý cop.
Indira se lehkým krokem – Světlana ho teď znovu obdivovala – vzdálila od hloučku autorit a postavila se před mikrofon. Jako zkušený řečník hovořila jasně a sebejistě, potom upadla do intimního šepotu, pak zvýšila hlas a udělala dramatickou pauzu. Bhárat… garíbí hatáó. Tato slova se v jejím projevu stále opakovala. „Bhárat je Indie,“ vysvětlovala šeptem Světlaně Prakášvatí, „a garíbí hatáó znamená oprostit od chudoby; je to její volební heslo.“
Po Indiřině projevu na školní terase odešla společnost do rádž bhavanu. Při slavnostní recepci v obývacím pokoji se Indira Světlany zeptala, jak se jí líbí v Kálakánkaru. Světlana jí pohlédla přímo do očí a řekla pevně a s důrazem:
„Ráda bych tu zůstala tak dlouho, jak jen mi to povolí.“
Indiře se ta odpověď zdála být trochu naivní, zvlášť když vyšla z úst dcery politika. „A proč vám nechtějí pobyt povolit?“ zeptala se, a teď zase Světlaně její otázka připadala hloupá. A kromě toho si uvědomila, že se Dinéš Indiře slovem nezmínil o jejím přání žít v Indii.
V tu chvíli zasáhla Prakášvatí a tiše něco Indiře pověděla. Světlana uměla hindsky natolik, že vyrozuměla, že vysvětluje její situaci a nepřímo Indiru prosí o pomoc. Indira se pustila do tichého hovoru s oběma ženami, zatímco okolo stáli netrpěliví rádžové a jiní příslušníci nejvyšších kast, kteří se sjeli do Kálakánkaru z dalších okresů, aby si pohovořili s ministerskou předsedkyní.
A už Naggu ohlásila večeři. Světlanina audience skončila. Naggu odvedla Indiru s nejvybranějšími hosty – s rádži, ráními a jejich vysoce postavenými přáteli – do menšího salónku; ostatní hosté večeřeli ve velké jídelně vymalované freskami znázorňujícími scény z Krišnova života.
Světlana seděla u velkého stolu s Dadu; ani ji nepozvali ke stolu s Indirou, přestože byla z rodiny. Světlana vychutnávala lahůdky – nejrozmanitější zeleninová karí, rýži, chlebové placky parathas plněné pikantní zeleninou a sýrem, ovoce a indické sladkosti všemožných barev – a dívala se, jak Dadu smutně namáčí chléb do pikantních omáček. Říkala si, že se Dinéš vynasnažil, aby nedošlo k setkání mezi ní, Světlanou, a ministerskou předsedkyní. A usmála se v duchu, když si vybavila, že se mu to nepovedlo: Světlana se seznámila s Indirou, promluvila si s ní a požádala ji o pomoc.
Ráno před Indiřiným odjezdem Dinéš nemohl zabránit ani tomu, aby Prakášvatí přivedla Světlanu ke snídani s ministerskou předsedkyní. Na terase paláce, zaplavené zlatými paprsky prvního ranního slunce, v altánku mezi sloupy z bílého mramoru Dinéš seděl za stolkem z vyřezávaného dřeva a popíjel s Indirou čerstvě vymačkanou pomerančovou šťávu. Poprvé za jejího pobytu v Indii se na Světlanu podíval s nezastřeným nepřátelstvím. Indira dopila a zvedla se k odchodu; odjížděla na další etapu volební kampaně. Zatímco ji všichni zdravili sepjatými dlaněmi a opakovali svá zdvořilá Namasté, Indira se najednou impulsivně otočila, vztáhla ke Světlaně obě paže, pevně jí stiskla ruce a řekla procítěně svou britskou angličtinou s lehkým indickým přízvukem:
„Přeji vám štěstí, hodně štěstí, my dear!“
Světlanu to dojalo a odpověděla neméně důrazně a s pohnutím: „A já ho přeji vám!“ Indira se na ni dlouze usmála a byla pryč.
Světlanu zamrazilo, když se za ní dívala. Spatřila v hloubi Indiřiných mandlových očí něco povědomého, snad dokonce i důvěrně známého. Chladnou ambici. Krutost. „Tahle žena volby určitě vyhraje,“ říkala si Světlana, „ale je schopná čehokoli, jen aby se udržela u moci. Bude u ní dlouho, až do smrti, to je vidět. A jakou smrtí zemře?“ Nevěřila, že klidnou smrtí jako byla Bradžéšova. Ale dojem brzy přešel. Světlana teď slyšela, jak se vesnické ženy loučily s Indirou pokřikem Indira Amma. Prakášvatí jí vysvětlila, že to znamená: Matka Indira.
Seděla s Prakášvatí na terase jejího stavení ve stínu ašókových a banyánových stromů, nasávala teplo a klid tohoto domu, a protahovala se na židli jako kočka. Prakášvatí smutně a rozhorleně shledávala, že Indira Gándhí si nepočíná jako matka Indů a že z Indie Mahátmy Gándhího nezbylo nic: „Tahle premiérka je samý rádža a rání, obklopuje se jen princi a šlechtou a poslouchá jen je. Místo aby mluvila s lidmi, nechává se od nich izolovat ochrankou. A přitom jen opakuje to své garíbí hatáó. Slova, slova. To je vnadidlo, na které se má chytit ryba: volební hlasy chudiny.“
A zatímco Prakášvatí hovořila dál o tom, že Mahátma mluvil se všemi, i s nedotknutelnými, protože pro něj nebyl nikdo nedotknutelný, a že teď je všude jen hierarchie a strach a nedotknutelní jsou znova vyřazeni ze společnosti, Světlana začala chápat, že pro její plán volební kampaň nebyla příznivá. Indická vláda se bála nepříjemností se Sovětským svazem, s nímž ji vázala nejedna smlouva už od doby Džaváharlála Néhrúa; Indira v prosovětské politice svého otce pokračovala až do té míry, že Sovětský svaz mohl považovat Indii za jedno z hlavních území svého vlivu.
Světlana s pohledem upřeným na Gangu si pomalu uvědomovala, že v Indii už nebude moci dlouho setrvat. Dobře věděla, že by zde žila ráda a že by se mezi těmi lidmi cítila dobře. Měla předtuchu, že celý život nepřestane litovat, že jí nepovolili zde zůstat. Tím víc si libovala ve větříku, který vanul od Gangy, a ve stínu a vůni ašókových stromů.

Stalinova dcera na bux.cz

ZÁPAD JE POŘÁD NA KŘIŽOVATCE EPOCH (30.4.2015, Tvar)

Přidal: Odeon | V kategorii Rozhovory | 04-05-2015

0

Monika ZgustováS Monikou Zgustovou o „německé“ Evropě, vyrovnávání se se lží a pocitech ponížení

* Narodila jste se a vyrůstala v komunistickém Československu, emigrovala s rodiči do USA, kde jste vystudovala srovnávací literaturu, a nakonec se usadila v Katalánsku. Jak moc jste se „stala Katalánkou“, a co naopak českého ve vás zůstalo?

V Čechách jsem vyrostla a místo, kde člověk stráví dětství, má pro jeho budoucnost určitě ten nejdůležitější vliv. Pro mne to tak alespoň funguje. Čeština je moje mateřština, v ní píšu první verze svých románů a povídek, své fikce. Nestala jsem se ani Katalánkou, ani Španělkou, ale ani Američankou, nikdy jsem o to neusilovala. Všem těmhle státům, zemím a regionům a jejich kulturám jsem se snažila porozumět a dál se snažím, ale ani s jedním z nich se neztotožňuji úplně a jejich vlastenecké cítění je mi cizí. Jakékoli vlastenecké cítění je mi cizí. Asi je to tím, že nejsem nikde zakořeněná, a jestli něco pociťuji, je to lehkost bytí, která ale vůbec není nesnesitelná. Spíš člověku dovoluje být nad věcí.

* Co je špatného na vlastenectví?

Především to, že od vlastenectví je jen krůček k nacionalismu, dva kroky k šovinismu a tři k neofašismu, který vlastenectví proklamuje. Na nedávné mezinárodní konferenci pravicových populistických a fašistických skupin a stran v Sankt Petěrburku se často mluvilo o vlastenectví, které má čelit příchodu imigrantů do Evropy. Ale na druhou stranu není nic špatného na tom, je-li někdo hrdý na kulturu své země, ať už je to kultura umělecká, sportovní, politická či společenská. V tomhle smyslu mi vlastenecké cítění připadá přirozené a neškodné.

* Ztotožňujete se s pohledem středomořských zemí na vývoj v Evropě, anebo to, že pocházíte ze severnější země, vám umožňuje vidět tuto situaci i z jiné perspektivy a komplexněji?

Moje zaměstnání mi umožňuje často pobývat v nejrůznějších zemích západního světa a hovořit s lidmi z těch zemí. Neztotožňuji se úplně s žádným pohledem, jen naslouchám všemožným názorům a vytvářím si svůj vlastní. Co se týče Evropy, byla jsem mezi těmi, kdo s nadšením vítal myšlenku solidární Evropské unie a čím dál tím spojenější Evropy. Když se během krize ukázalo, že Evropa je vše, jen ne solidární, mnozí z nás byli zklamáni. Každá středomořská země má na Evropu po roce 2008 svůj vlastní názor. Ve Francii, a nejen v ní, se hovořilo o „německém diktátu“, což byl výraz evropského politika Jeana-Clauda Junckera; Francouzi litovali, že „Německo je nesolidární“, jak se vyjádřil respektovaný francouzský novinář Jean Daniel. Španělsko, které tradičně obdivovalo německou píli, disciplínu a vzdělanost, najednou nerozumělo tomu, proč na ně předmět jejich obdivu míří ukazováčkem a moralizuje o těch, kdo podle nich „žijí fiestou a siestou“. Když byl někdejší italský premiér v srpnu 2012 v Německu, varoval tam před nenávistí (ano, ten střídmý technokrat Monti užil slovo „odio“, nenávist), kterou německá pozice, jež v té době očerňovala celé Středomoří, vyvolávala v Itálii a nejen v ní. O Řecku vše víme, i to, že od začátku krize přikreslovalo do časopisů Angele Merkelové Hitlerův knír. Toto přehnané, až hanebné jednání však vyjadřuje i zoufalství Řeků nad bídou a ponížením, do níž je dostala německá pozice k evropské krizi, především podle jejich názoru i politika Merkelové.

* Co si myslíte vy osobně?

Osobně si myslím, že se Evropa k Řecku zachovala nespravedlivě: přijala tuto zemi do Unie bez reforem, kterými musely projít před vstupem všechny středoevropské a východoevropské postkomunistické země, i když dobře věděla, že v mnoha ohledech Řecko nefunguje jako seriózní stát. Když se v krizi ukázalo, že se Řecko blíží finančnímu úpadku, měla se do něho na samém začátku vložit určitá suma peněz, jako se peníze cpaly do úpadkových bank. Ale místo toho, aby se pod podmínkou pádných reforem Řecku pomohlo, jen se dál moralizovalo a kázalo o řecké lenosti. Mnozí Němci, zvlášť ti vzdělanější, nesouhlasí s pozicí své země vůči velké části Evropy. Historik Jochen Hellbeck lituje, že Německo za krize nevyužilo příležitosti definitivně smýt historické hříchy méně nesmiřitelným postojem. Filosof Wolf Lepenies zase žádá pro evropské Středomoří něco jako Marshallův plán, jakého se po válce dostalo jeho zemi. Mnozí světoví esejisté věří, že Německo buduje své evropské impérium. George Soros této obavě věnoval před dvěma lety dlouhý esej, který vyšel v časopise The New York Review of Books. Francouzský myslitel Emmanuel Todd věří, že německá politika je „politikou boje o moc a zastřené expanze“, že Evropa je ovládána Německem, které se vždy v minulosti kolébalo mezi rozumem a megalomanií a že po sjednocení má Německo pod kontrolou velkou část postkomunistické Evropy, kterou využívá pro své zájmy. V nedávném čísle prestižního německého časopisu Der Spiegel se hlavní článek, nazvaný Čtvrtá říše: co vidí někteří Evropané při pohledu na Německo, zamýšlí nad změnou chápání Německa nejen v Evropě, ale v celém světě. Autoři jsou v něm velmi kritičtí ke své kancléřce, jejíž vinou podle nich svět na Německo pohlíží přinejmenším s nesympatií a v horším případě nenávistně. Podle nich byla německá politická diplomacie za Angely Merkelové zaměněna „nabubřelým kázáním, vychloubáním a vzteklostí“ (překládám z anglického vydání časopisu) a doporučují, aby z Německa vycházelo víc štědrosti a velkomyslnosti.

* Zmiňujete Marshallův plán… Snese současná situace srovnání se situací po druhé světové válce?

Situace stejná samozřejmě není, i když silná ekonomická krize, kterou jsme prošli a ještě procházíme, v níž jedni trpí a druzí bohatnou, je jakási válka. Hovořím o solidaritě a v 50. letech ji velká část západního světa Německu prokázala. Ale určité prvky dnešního světa jsou srovnatelné spíš se situací před druhou světovou válkou, jako například růst radikálních populistických stran v mnohých zemích, dále ekonomická krize a chaos, německá expanze, ale Hitler nám zatím přímo z Evropské unie nehrozí, i když například Maďarsko začíná být znepokojivě antisemitské a politická strana Jobbik není přechodná záležitost; Maďarsko je však příliš malé na to, aby bylo vlivné. Zato Putin je velká neznámá. Nebo naopak něco velmi dobře a neslavně známého.

* Shrneme-li to, k čemu dnes v Evropě dochází?

Ve Spojených státech, z nichž vyšla, se krize vyřešila Keynesovou metodou na jedničku; nebo řekněme na jedna minus, protože nebyly odstraněny příčiny, kvůli nimž k té krizi došlo, takže k ní může znovu dojít a bezpochyby opět dojde. Dva tři roky po začátku krize už na tom Amerika byla zase tak dobře, že začala hospodářsky pomalu růst, a dnes roste dokonce velmi rychle. Evropa pod německým vlivem však Keynesovo řešení odmítla a přiklonila se k Hayekovu pohledu, který vycházel z germánské tradice; zatím tato metoda nepřinesla kýžené výsledky. Z amerického pohledu je rozhádaná Evropa, jejíž občané většinou ani nerozumějí složitému fungování evropských institucí, jakýsi zlý sen. Tážou se: jak je možné neumět nebo nechtít vyřešit problém malé a málo důležité země, jako je Řecko, a způsobit tím zemětřesení ve světové ekonomice? Různé evropské země však mají každá jinou kulturní tradici, jež často vyplývá z tradice náboženské, a proto mají i jiný pohled na svět. To se velmi ostře ukázalo během krize, která místo aby Evropu spojila, poukázala pouze na její různorodost, často nesmiřitelnou, zvlášť ve střetových situacích. Evropa se však neroztříštila jen na sever a na jih. Některé postkomunistické země nebezpečně flirtují s putinovským Ruskem, a Česko z nich díky několika jeho významným politikům, především Zemanovi, nadbíhajícím Putinovi, nemůžeme úplně vyjmout. Není třeba zdůrazňovat, do jaké míry je dnešní Rusko nebezpečná země, a nemůžu než opakovat to, co každý ví: že jen opravdová soudržnost Evropské unie může čelit silným a opakovaným pokusům Putina podkopat a rozdrolit Evropu a tím si ji i podmanit.

* Není naivní očekávat, že tak velký a různorodý celek, jakým EU je, dokáže být jednotný a soudržný?

Mnozí z nás očekávali, že Evropa ve sjednocování půjde ve stopách Spojených států. Ale máme tady nacionalistické cítění především velkých zemí, hlavně Francie a Německa. Myslím hlavně na to, že se evropský sjednocovací proces hodně pozastavil, když Francie zvolila Ne v ústavním referendu. A slovo „pozastavil“ je eufemismus. Ale přes všechnu nesoudržnost a nepřátelství, které vůči sobě pociťují různé evropské národy, je idea spojené Evropy jednou z nejdůležitějších věcí, jež vytvořilo 20. století a 21. století v ní pokračuje, i když často dělá jeden krok kupředu a dva nazpět.

* Zbabělost sjednocovacím procesem nezmizela, v případě nebezpečí bude chránit každý stát sám sebe. Nebo se mýlím?

Tak to bohužel je a chování mnohých států v krizi je toho důkazem. Tato krize je vlastně evropská ekonomická válka. Často slyším od ekonomů, hlavně ve Spojených státech, že Německo tuto válku vyhrálo. A vyhrálo ji lehce, nikdo se mu nepostavil.

* V článku Německá pohádka, který jste napsala pro Lidové noviny (10. 5. 2014), mě zaujal váš nekompromisní pohled na kancléřku A. Merkelovou, „která se narodila a vystudovala ve východním Německu, tedy tam, kde faleš byla státní a všudypřítomnou politikou, si je jistě dobře vědoma toho, že bude-li důsledně trvat na bludech, nakonec se posluchačům budou její lži jevit jako pravda“. Opravdu si myslíte, že za tento přístup může její původ?

Do určité míry za něj může, dnešní kancléřka mnoho let žila na území všeprostupující lži, zvykla si na ni a v politice se jí hodí. Napsala jsem ten článek z pocitu bezmoci nad populistickou politikou Německa té chvíle, hovořila jsem o krizi roku 2012, kdy se v Německu začal používat termín „střed Evropy“ (Německo) a „periferie“ (většina ostatních zemí). Zní to dost rasisticky, a přesto se prosadil nejen ten termín, ale i takové vidění Evropy. Rozhodně nechci říct, že by německá politika byla přímo populistická, mluvím jen o určité době, která trvala asi dva roky a měla znepokojující populistické příznaky.

* Co je vlastně populismus? Filosof Václav Bělohradský o něm říká: „Nevnímám slovo populismus jen negativně, je také inovací demokracie. (…] Myslím, že to, co charakterizuje populismus, je přeskočení navyklých modelů komunikace, strukturovaných informačních toků, hierarchií a forem negociace, byrokracie atd. Samozřejmě, že to ohrožuje dělbu moci, ale současně to uvolňuje velkou pozitivní energii.“ (Lidové noviny, 14. 3. 2015). Souhlasíte s ním?

V některých případech to tak může být, v jiných ne. Osobně nevidím naprosto nic pozitivního například ve francouzské straně Front National, v řeckém Zlatém úsvitu, německé Pegidě, maďarském Jobbiku nebo ve straně či osobě Berlusconiho. Španělské hnutí Podemos občas cituje komunistické vůdce Jižní Ameriky, hlavně zemřelého Huga Cháveze, jehož strana hnutí Podemos, jak se zdá, financuje. Ale chápu, co říká Bělohradský, jehož si vážím, a souhlasím s ním: i Podemos je užitečné, aby brzdilo excesy španělské vládnoucí Lidové strany, která má většinu. Jen doufám, že tyto populistické strany nepřijdou k moci. Berlusconi byl pro Itálii katastrofální.

* Dovolte mi malou hříčku se slovy: položíme-li proti sobě „střed Evropy“ a „periferii“, nevyjde nám z toho nakonec „střet Evropy“?

Slovní hříčka je fajn, ale ta periferie bohužel moc směšná není. Je to ukázka lingvistického rasismu, který vychází od těch nejsilnějších a zahrnuje nejen evropský jih, ale i postkomunistické země. Tedy i Česko, které si to ale neuvědomuje a v Německu hledá ochranu jako dítě pod máminou zástěrou. Doufám, že toho nikdy nebudeme muset litovat.

* Zpět k Angele Merkelové – není jen „produktem“ své doby? Například o Georgi W. Bushovi se vědělo, že je notorický lhář, přesto byl akceptován, přesněji: všichni věděli, že lže, ale předstírali, že mu věří. Nebo vámi již zmíněný Silvio Berlusconi… Jako by se se lží u politiků automaticky počítalo a vyžadování pravdy budilo jen úsměv. Zvykli jsme si, že?

Nezdá se mi, že bychom si zvykli. Vidím kolem sebe čím dál větší averzi vůči politikům a jejich výrokům; řekla bych, že mnozí západní lidé si myslí, že politikům může věřit jen blázen. A ještě prolhanější než politici jsou politické strany, které své reprezentanty nutí občanům nabulíkovat spoustu lží a nesmyslů. O Merkelové si nemyslím, že by byla přímo lhářka. Jak říkáte, je dítětem své doby a opakuje to, v čem vyrostla, protože se jí to zdá být normální. Věří tomu, co tvrdí, i když je to nehorázné. Jednou prohlásila při menší schůzce politiků: „V Evropské unii jsem dost sama, ale na tom nezáleží. Mám pravdu.“ Takže… řekla bych, že spíš než prolhaná je machiavelistická. A neohebná, zatvrzelá. Německý sociolog Ulrich Beck, který nedávno zemřel, vydal před třemi roky knihu Německá Evropa, kde použil termín „merkiavelismus“. Jedna věc je jasná: Merkelová nemá jasnou vizi budoucnosti, není předvídavá jako šachista, který promýšlí nejen každý tah, ale i to, co tento tah může způsobit. A ta dnešní Evropa plná ultrapravicových i levicových populistických stran není nic než výsledek politiky austerity, přemrštěného šetření, propagovaného týmem Merkelová–Schäuble. Díky austeritě se lidem v převážné části Evropy nedaří dobře, a jelikož se jich jejich vládnoucí političtí reprezentanti nezastanou, tímhle způsobem proti té politice protestují: volí populistické strany. Předseda německého think tanku IFO Hans-Werner Sinn, který obhajuje austeritu ohněm a mečem, muž, jehož paní Angela poslouchá vkleče se sepjatýma rukama, nedávno prohlásil, že bolestná politika austerity bude pokračovat v Evropě přinejmenším do roku 2023, ne-li déle. Ale do té doby se lidé budou čím dál tím víc bouřit amůže to dopadnout ne zrovna nejlíp. Nechci dělat katastrofální prognózy, ale je to opravdu velmi neprozíravá a nebezpečná politika.
Ale vraťme se k vaší otázce. Samozřejmě pozoruji to, že mnozí Němci, i když zdaleka ne všichni, dále svým politikům nejen důvěřují, ale věří jim na slovo, jako tomu bylo už ve 30. letech; tento nekritický přístup části německé společnosti tehdy umožnil nástup nacismu s jeho excesy. Dnes je určitá část Německa manipulovatelná až do mírně rasistických pozic vůči mnohým sousedním zemím, a nejen jim.

* Manipulovatelností velké části národů se zabývala chorvatská spisovatelka Dubravka Ugrešićová v knize esejů Kultura lži (Mladá fronta, 1999). Napsala v ní, že „kultura lži se ustavuje nejsnáz, existuje-li protivník, který lže víc než my. (…] A unavený postmoderní svět, jemuž národy horlivě adresují »své pravdy«, nerad a s námahou vytyčuje souřadnice.“ Dají se její slova aplikovat i na současnou Evropu?

Tato věta je výborná, musím si ji zapsat. Ale je třeba dát vše do souvislostí: Dubravka Ugrešićová psala svou knihu v první polovině 90. let, tedy v době rozpínavého a agresivního srbského nacionalismu, který vyústil ve válku proti Bosně, Chorvatsku a pak i Kosovu, a nebýt Ameriky, válka by pokračovala, Evropa by s tou válkou neuměla skoncovat. Dubravka měla proto mnoho důvodů ke stížnostem. O Evropě je ale třeba říct taky dobré věci. Žádná jiná země či světadíl nemá tak spravedlivou sociální politiku jako Evropa. I když se využilo krize k velkému seškrtávání právě na tomto území, pořád ještě jsme v tomhle vzorem celému světu. Kupříkladu americké zdravotnictví, které dobře znám, se s tím evropským nedá vůbec srovnat, jak za námi pokulhává.

* Jak se se lží vyrovnáváte vy sama coby novinářka a spisovatelka?

Snažím se ji odhalovat ve svých článcích a knihách i za cenu toho, že se to často může mnohým nelíbit. Jinak by vlastně ani nemělo cenu, abych se do psaní vůbec pouštěla. Když jsem v Tiché ženě vyřkla to, že komunismus jako zlo se rovná nacismu, v některých západních zemích se na mě čtenáři zlostně vrhli, protože komunismus byl náboženstvím jejich mládí a já jsem jim tím výrokem jaksi pošpinila ideologickou čistotu jejich studentských let. O totéž mi šlo i v románu Valjina noc. Ve Španělsku tento román dostal prestižní cenu Amat-Piniella (podle spisovatele, který byl v nacistickém koncentráku a psal o něm) a po obdržení ceny se mě ptali všichni novináři, kteří se mnou dělali rozhovor, jak se Západ vypořádává s tím, že komunismus vlastně není ideálem lidstva, jak pro mnohé kdysi býval.

* Je spisovatel v Katalánsku chápán a uznáván jako „hlas národa“?

Rozhodně není. Lidé zde čtou, buď aby se pobavili, nebo aby měli z četby estetický požitek či poučení, stejně jako všude jinde. Spisovatel jako hlas národa snad existoval jen v Rusku 19. století. Samozřejmě si Katalánci někdy rádi přečtou nějakého svého starého či nového Jiráska, aby se něco dozvěděli o svých dějinách. Po tom, co si 9. listopadu minulého roku zorganizovali své vlastní „volby“, lépe řečeno konzultaci bez právního dopadu, a zjistili, že pro nezávislost je menšina voličů, už tady vlna národního nadšení silně opadla. I ta vlna vlastně odpovídala tomu, o čem jsme zde hovořily v souvislosti s různými zeměmi: s pocitem ponížení. Žádná země ani region by nikdy neměly mít důvod cítit se poníženými. Ponižovat je velmi nebezpečná politika.

* Kdo Katalánce ponižuje? Zbytek Španělska? A reflektuje toto ponížení tamní literatura?

Madrid určuje veškerou infrastrukturu Španělska ze svého centralistického pohledu: všechny španělské vysokorychlostní vlaky jezdí do Madridu, většina transatlantických letů je řízena přes Madrid. Katalánsko se 7,5 miliony obyvatel dává do společné kasy osmačtyřicetimilionového Španělska 19 %, což je víc než kolik dostává zpátky. Je to nespravedlivé. Od té doby, co bydlím v Barceloně, tedy už přes dvacet let, pozoruji, že přestože z právního hlediska je Katalánsko jednou ze sedmnácti autonomií Španělska, v praktickém životě funguje jako jakýsi stát ve státě, jako enkláva, která sice u Španělů vždy vzbuzovala obdiv díky své pracovitosti, modernímu smýšlení a otevřenosti světu – geograficky spojuje Pyrenejský poloostrov s Evropou, a Barcelona nadto vždy byla významný mezinárodní přístav –, ale také je vždy lehce popuzovala svou výjimečností a byla trnem v oku španělským politikům s železnou rukou, kteří si tento region bez úspěchu po staletí snažili podrobit. Katalánci jsou hrdí na to, že ve středověku měli vlastní království a jazyk. V sedmdesátých letech 20. století byli katalánští nacionalisté uzavření do sebe a zajímali se jen o svůj malý region; jak se tehdy říkalo, „pozorovali vlastní pupek“, zatímco mladí lidé otevření světu se nazývali „progresisté“. Dnes by většina Katalánců současné hnutí za nezávislost – menšinové hnutí, jak už jsem zmínila – popsala jako směs obou tendencí a jako víc ekonomické než nacionalistické hnutí: je to v podstatě hnutí za změnu. V této době hospodářské, finanční, politické, institucionální a hodnotové krize je to jasné zvolání: Už toho všeho máme dost! Literatura tohle vše pochopitelně reflektuje. Vždycky odrážela společenské proměny a odráží je i nadále. Je to nevyhnutelné, literatuře jde přece o věci života. Většinou právě literatura dovede odhalit takové nuance ve společnosti, jakých si historická či sociologická studie nemá čas všimnout.

* Uvedla byste příklad nějaké knihy z poslední doby, která vás právě tím subtilním citem pro situaci ve společnosti zasáhla?

Z té nejsoučasnější literatury jsem nedávno četla román In the Light of What We Know (Ve světle toho, co známe), který nejspíš ještě neměl čas být přeložen z angličtiny do jiných jazyků, i když bezpochyby bude. Napsal ho bangladéšský spisovatel Zia Haider Rahman a román pojednává mimo jiné i o určitém rasismu, s nímž jsou asijští přistěhovalci přijímáni v Londýně a v New Yorku, o tom, jak v citovém vztahu Asijce se západní ženou či mužem nikdy není spravedlnost, o pocitech exulanta, který aťsi vystudoval na nejlepších světových univerzitách, nikdy nebude stoprocentně rovnoprávný etnickým Evropanům a západním lidem vůbec. Ten román hovoří i o lidech, kteří pracují pro humanitární organizace a OSN se sídlem v problémových zemích, jako je Afghánistán; autor sám v podobném prostředí pracoval a dobře poznal povrchnost, s níž západní lidé k druhým zemím přistupují. Kniha je pojata jako kunderovský myšlenkový román a je tou reflektivní dimenzí velice obohacující.

* A příklad nějakého katalánského či španělského titulu?

Joaquin Estefanía: Ekonomika strachu (La economía del miedo) a Antonio Munoz Molina: Vše, co bylo solidní (Todo lo que era sólido) jsou dvě španělsky psané esejistické knihy, které měly velký dopad na španělskou společnost. Obě se zamýšlejí nad ekonomickou krizí ve Španělsku i ve světě anad chybami, kterých se kdo dopustil. Nejen politici, i občané.

* Vjednom rozhovoru (Právo,26.6.2008) jste chrakterizovala svůj román Tichá žena s pomocí odkazu na výrok Hermanna Hesseho, „že na průsečíku dvou epoch člověk vlastně zaniká“. Můžete to blíže vysvětlit?

Myslela jsem to asi takhle: Každá doba, každá kultura, každý mrav a tradice mají svůj styl, na který jsme zvyklí, svou vlastní jemnost, drsnost, krásu i ukrutnost, a pokládají určité utrpení za samozřejmé a trpělivě snášejí určité zlořády. Ale skutečným utrpením, skutečným peklem se život stává tehdy, kdy se navzájem přetínají dvě doby, dvě kultury. Například antický člověk, který by musel žít ve středověku, by žalostně zašel, tak jako by musel člověk 19. století zajít uprostřed naší civilizace. Existují období, kdy se celá jedna generace natolik ocitne mezi dvěma epochami, dvěma životními styly, že pozbude veškeré morálky i žebříčku hodnot, všeho bezpečí i nevinnosti.

* Dá se říct, že takovou generací byli například mladí lidé v Rusku v období, o němž píše Boris Pasternak v románu Doktor Živago? Chápu to správně?

Ano, Doktor Živago je dobrý příklad: postavy toho románu byly navyklé žít v carském Rusku, přežily revoluci a pak byly nuceny obrátit se o 180 stupňů a žít jinak, požadovalo se po nich i jiné myšlení. Další takové příklady v literatuře můžou být Flaubertova Citová výchova či Stendhalův Červený a černý. Ve svých románech přímo toto téma rozebírám v Zimní zahradě, kde se mladá žena Eva, uvyklá komunistickému režimu a schovávání se před ním ve svém disidentském antikvariátu, najednou ocitne uprostřed kapitalismu, který likviduje „její“ antikvariát a nutí ji i jinak myslet.

* A co generace dnešních mladých Evropanů, kteří nemohou sehnat práci, a kterým se říká „generace nula“: žádné šance, žádné příležitosti. Je to také signál, že se lámou dvě epochy?

Zatímco v 19. století spisovatelé jako Honoré de Balzac nebo Jane Austinová psali o tom, kolik si kdo vydělával, a vylíčili bohatství svých protagonistů, dnes přesně nevíme, kdo má jaké bohatství. Přestože žijeme v daleko větší demokracii než oni, ne vždy to znamená, že je ve všem větší průhlednost. Pohádkové bohatství toho jednoho procenta, které bohatne čím dál víc, zatímco 99 % nás ostatních chudne, si můžeme jen představovat. Ví se například, co vlastní ruští oligarchové, víme, že mají tolik majetku, jaký nemůžou ani ve velmi dlouhém životě upotřebit, ale nevíme, kolik mají peněz. Je to i tím, že se už od 20. století vše rychle mění a s deregulací bank posledních desetiletí se i rychleji bohatne, takže co je platné dnes, zítra už může být směšná, zastaralá šifra. Od první světové války je západní svět vlastně pořád na křižovatce epoch, vše se neustále mění. Je těžké rozlišit, kde jedna křižovatka končí a kde druhá začíná. Žijeme ve světě, který je permanentně v pohybu, kde nic není stálé, a ten pohyb se čím dál tím víc zrychluje, natolik, že často nejsme s to ho zaznamenat. O tom mluví polský sociolog Zygmunt Bauman, když hovoří o tekuté společnosti. Mladí lidé byli vždycky chudí, ale postupně bohatli, zatímco dnes nenacházejí zaměstnání a nemají možnost zbohatnout. Je to jednak tím, jaký ráz má dnešní kapitalismus, ale i robotizací. A když k tomu přidáme celosvětovou tendenci likvidace sociálních podpor, vyhlídka není příliš brilantní. Francouzský ekonom a historik Thomas Piketty říká, že se čím dál tím víc přibližujeme nerovnosti společnosti, jaká byla v 19. století, tak jak ji známe z dějin, ale i z románů, například Zolových. Samozřejmě jsme do takového stupně ještě nedospěli, ale ta tendence tu je. No a víme přece, jak to skončilo: revoluce a války. Ale nechci malovat čerta na zeď; třeba se něco stane, co změní směr této tendence. A pevně doufám, že to, co se stane, bude pozitivní. Teď jsme v jakémsi období temna a po něm přece logicky musí přijít světlejší doba.

***

Monika Zgustová (nar. 1957 v Praze), spisovatelka, překladatelka a novinářka, žije v Barceloně. Spolupracuje s deníky El País a La Vanguardia, s americkým týdeníkem The Nation a dalšími zahraničními časopisy. Vedle různých španělských a amerických univerzit přednášela v Paříži, Bruselu, Berlíně, Vídni, Frankfurtu nebo v Praze. Přeložila přes padesát knih (B. Hrabal, J. Hašek, V. Havel, M. Kundera aj.), čímž se zásadním způsobem zasadila o uvedení české literatury ve Španělsku. Je spoluautorkou rusko-katalánského slovníku, hrály se tři její hry a adaptace. Obdržela cenu českého ministerstva zahraničních věcí Gratias Agit a dále španělská ocenění Premio Ciudad de Barcelona, Premio Amat-Piniella, Merce Rodoreda a Ángel Crespo. Její román Tichá žena postoupil do finále španělské Národní ceny – ceny kritiků. Česky vyšlo: Grave Cantabile (2000), Peppermint frappé (2002), V rajské zahradě trpkých plodů (1997, 2004 a 2014) – životopis B. Hrabala, Tichá žena (2005), Zimní zahrada (2008) – vše v nakladatelství Odeon. Letos na podzim vyjde její nový román Růže od Stalina.

 

Díla Moniky Zgustové na bux.cz

Jen tak si trochu bouchnout. Ožil kultovní Klub rváčů (2.5.2015, Mladá fronta DNES)

Přidal: Odeon | V kategorii Aktuality ze světa knih, Edice Světová knihovna | 04-05-2015

0

klub rváčůV rámci putovní přehlídky Projekt 100 se od 7. května vrací do kin Klub rváčů, protestní symbol divácké generace 90. let.

Nejprve přišel román. Ale ještě před ním zážitek, který Chucka Palahniuka k napsání vedl.
Na víkendovém výletu autora zbili v kempu poté, co si stěžoval na hlučné rádio sousedů. Když v pondělí přišel do práce, nikdo jeho viditelná zranění nekomentoval, slyšel jen povšechné zdvořilostní otázky, jak si užil volna. Palahniuk dospěl k názoru, že společnost před osobní spoluúčastí podvědomě utíká, a na svém zjištění založil Klub rváčů.
Kniha vyšla roku 1996, o tři roky později měl na festivalu v Benátkách premiéru stejnojmenný film režiséra Davida Finchera s Bradem Pittem a Edwardem Nortonem v hlavních rolích. Rozpoutal válku: lidé ho buď zbožňovali, nebo nesnášeli. První srovnávali jeho studii sklonů k násilí s Kubrickovým legendárním Mechanickým pomerančem, druzí v něm viděli čistě efektní sázku na věčné téma rebelů bez příčiny, která může část diváků povzbudit v jejich touze „jen tak si trochu bouchnout“. A skutečně, byť jen dočasně, vzniklo v Americe pár uskupení po vzoru filmové organizace, již proslavil slogan „První pravidlo Klubu rváčů zní: nemluvit o Klubu rváčů.“ Ostatně sám spisovatel v mládí patřil k partě výtržníků.
Co vlastně film vypráví? Nortonův hrdina si léčí vlastní potíže návštěvami pacientů s tvrdší diagnózou, v jejichž utrpení se vyžívá stejně jako dívka v podání Heleny Bonham Carterové, již potká a která se propadne do výbušného vztahu s Pittovým spoluzakladatelem Klubu rváčů. K oběma mužům se hlásí další, vzniká celá síť spolků, které od malých adrenalinových bitek přecházejí v organizovanou teroristickou válku proti systému.

Desátý nejlepší

Projekt devastace a chaosu, jak nazývají svou vizi příštího světa, obléká podstatu anarchismu do moderních obrazů, které ve své době šokovaly: vandalskou krutostí, sexuální otevřeností, věcnou názorností včetně návodu k výrobě bomby, ale hlavně naprosto cynickým odmítáním jakýchkoli hodnot, vydávaným za výraz odporu vůči konzumní společnosti.
Což samozřejmě znělo povědomě divákům v přirozeně buřičském věku, kteří z Klubu rváčů postupem času, zejména po jeho vydání na DVD, učinili kultovní symbol. V kinech se sice hitem nestal, celosvětově Klub rváčů utržil jen sto milionů dolarů, ale zato se o něm hodně mluvilo. Popularitu podpořily i doprovodné okolnosti, od videohry inspirované filmem až po Pittův výrok, že by si nepřál, aby Klub rváčů viděli jeho vlastní rodiče.
Šestnáct let po své premiéře si kontroverzní snímek drží vysokou hodnotící známku kolem 8,9 z možných deseti, kterou na internetu dostal od více než milionu hlasujících diváků. To znamená desátý nejlepší film historie v žebříčku fanoušků, podle nich lepší než Forrest Gump, Matrix či Přelet nad kukaččím hnízdem. Otázkou je, jestli na milovaný Klub rváčů půjdou i do kina.

Klub rváčů na bux.cz

Noční čajovna: Dorota Maslowská (25.4.2015, rozhlas.cz)

Přidal: Odeon | V kategorii Ohlasy, Ukázky | 28-04-2015

0

Dorota MaslovskáDalší Noční Čajovna Kateřiny Rathouské bude věnována prózám a dramatům současné polské autorky Doroty Masłowské. Do češtiny je řadu let překládá Barbora Gregorová.

Hned několik pražských scén si nedávno vybralo texty Masłowské. Divadlo pod Palmovkou připravilo v režii Michala Langa Dva ubohý Rumuny, co mluvěj polsky, kteří mají nejbližší reprízy v Rock Café. V Komedii si režisér Ondřej Mataj zvolil hru Mezi náma dobrý. Podle kritika Dominika Melichara je tato inscenace „asi nejpůsobivější“ ze všech, které nyní zmíněné divadlo uvádí. „Nepochybně je to především zásluha strhujícího projevu Hany Kusnjerové v roli Malé metalické dívenky, která z čisté konverzačky udělala dynamickou show a v jejímž podání zněly i ty nejabsurdnější repliky jako naprosto normální promluvy, čímž ještě zbytněla ona seconhandovitost jazyka Masłowské postav,“ napsal publicista v Divadelních novinách.

Pokračovat ve čtení článku a ukázce videa na www.rozhlas.cz

Díla Doroty Maslowské na www.bux.cz

Julian Barnes: Roviny života (18.4.2015, literarky.cz)

Přidal: Odeon | V kategorii Ukázky | 21-04-2015

0

Roviny životaSpojíte dva lidi, které předtím nikdo nespojil. Někdy se to podobá tomu prvnímu pokusu zapřáhnout vodíkový balón do balónu horkovzdušného: radši byste shořeli a pak se zřítili k zemi, nebo naopak? Někdy to ale začne fungovat. Vytvoří se něco nového a svět se změní. A potom, dříve nebo později, z toho či onoho důvodu, to jednoho z nich v určité chvíli od vás odečte. A tenhle odpočet ve svém úhrnu činí víc než suma toho, co tu předtím bylo. Matematicky to asi možné není, citově rozhodně ano.

 Barnesova próza Roviny života spojuje – jak to u něj bývá zvykem – „to, co ještě nikdo nikdy nespojil“, aby po textech Žádný důvod k obavám a Vědomí konce vznikla další z jeho meditací dotýkajících se tématu smrti. V nejnovější autorově knize se prolíná téma fotografie a balónového létání a milostný příběh jednoho z prvních vzduchoplavců Freda Burnabyho a slavné francouzské herečky Sarah Bernhardtové s velmi osobními úvahami nad ztrátou milované bytosti a anatomií zármutku a truchlení. V Rovinách života autor brilantně využívá metafory výšky a hloubky, aby vytvořil jedinečné rekviem za svou zesnulou manželku.

 Knihu anglického prozaika vydává Odeon v edici Světová knihovna. Překlad je dílem Petra Fantyse.

Pokračovat ve čtení ukázky na www.literarky.cz

Roviny života na bux.cz

Maximalismus — past na autora (17.4.2015, Host)

Přidal: Odeon | V kategorii Ohlasy | 17-04-2015

0

Bonita avenueRomán vstřebává všemožné detaily, motivy, témata — až téměř zajde ???

„Román je jediné médium, které se člověku dokáže podívat do hlavy; nahlédnout za kulisy,“ prohlásil Peter Buwalda v pořadu České televize U zavěšené knihy (21. 1. 2015) a dodal: „Pokud román zmizí, přijdeme o příležitost přiblížit se druhému člověku.“ Ten chlapík byl svou vírou v román přímo nakažlivý, takže pro všechny románofily bylo skoro až nemožné nesáhnout po překladu jeho objemné prvotiny. Navíc se tato kniha stala v Nizozemsku velkou literární událostí.
No nečtěte to.
Příběh se točí kolem bývalého slavného judisty, nyní ještě slavnějšího matematika a rektora univerzity. O tom, že všechno kolem něj skončilo špatně, víme už na začátku, přičemž to, co následuje, jsou takové kamínky do mozaiky, z nichž si celý příběh zpětně skládáme. Mění se vypravěči i časová pásma. Chtějte ještě dnes po spisovateli, aby vyprávěl lineárně — taková zpozdilost!
Jeden řez je rodinná historie, kde nechybí ambiciózní tatínek (rektor), citově velmi fixovaný na svou nevlastní dceru; ta je ale zase studená kalkulátorka, která si hlídá hlavně kariéru. Do toho se motá její psychicky labilní snoubenec, jenž je posléze odmrštěn.
A aby bylo ještě hutněji, románem se táhne příběh rektorova syna z prvního manželství. Tento syn je násilnický kriminálník. A protože se nacházíme v jednadvacátém století, nemůže dějiště románu nebýt globální: Enschede, Lindebeek, Šanghaj, Berkeley, San Francisco, Los Angeles. Bonita Avenue, někde až s pozitivistickou detailností, portrétuje několik prostředí: univerzitní, sportovní, ale třeba také prostředí pornoprůmyslu. Nechybí ani jedna pikantní zápletka: milovaná nevlastní dceruška si se svým snoubencem založí placené pornostránky, kde se sama předvádí. A otčím na to jednou přijde. Přijde na to ve chvíli, kdy se léčí z toho, že ho odvrhla studentka, do níž se s pošetilostí stárnoucího seladona zamiloval.
Zdálo by se, že ten román má vše, co by současný velký román měl mít. I nosné postavy, i dobrý základ v prostředích, do nichž vstupuje. Dále zde nechybí nečekané proměny, vzestupy a pády, propuknuvší šílenství, ba ani vražda a sebevražda. Vydírání, pronásledování, zoufalství, neukojitelné ambice, útěky. Ale právě tohle je zřejmě ten problém. V románu je toho jaksi přespříliš, přespříliš i na objem téměř pěti set stran. Snaha psát jakoby neotřele (rozuměj: nelineárně) se pro Buwaldu ukazuje trochu jako smlouva s ďáblem. Tato smlouva sice umožňuje rozkoš stále nových a nových začátků, hýřit nápady, vstupovat do textu pod dalšími a dalšími úhly, ale to vše za cenu, že román je nucen se pod takovýmto náporem rozpadnout. Jestli by ono nebylo lepší si jako prvotinu zkusit něco, kde je nutno si vyprávění přece jen více odpracovat jako řemeslo, třeba detektivku? Přitom sympatickým rysem Buwaldova románu je, že je skutečně podložen znalostí jednotlivých prostředí. Je to skutečně široce založená infornography či recherché postmodernism s ambicí být kritickým obrazem naší současnosti.
Dost dobře se autorovi nedá vytknout ani to, že by své postavy používal jen jako věšáky na ideje či jako funkce, jak čtenáře ohromit rešeršními poznatky.
Buwalda je rozhodně autorem v mnohém poctivým i umným, ale to, čeho se jeho románu fatálně nedostává, je kompozice, přesněji: vypravěčský rytmus. Nizozemský romanopisec se jaksi se svou látkou nedomlouvá, on ji v románu pouze rozvěšuje. Je často vtipný a velmi pohotový (zde oceňme i živý překlad), ale jaksi nemyslí na celek, neumí si počkat na onen nejsprávnější okamžik, kdy je s tím či oním potřeba vylézt. A rovněž neumí dávkovat to, kolik by čeho v jeho románu mělo být. Předetailizovává. Jinými slovy: román, i ten post-postmoderní, snese hodně, ale zdaleka ne všechno. V jedné recenzi anglického překladu se objevilo slovo „maximalismus“.
Dobrý rešeršista je rozhodně lepší než špatný, ale ani ten sebelepší rešeršista není totéž co dobrý romanopisec.
Peter Buwalda: Bonita Avenue, přeložila Jana Pellarová, Odeon, Praha 2014

Bonita Avenue na bux.cz